11. 9. kapitola

řišla neděle a Tom Joe navštívil s Kendrickovými bohoslužbu. Pozoroval, jak Annabelle zamířila k nějakému muži. Sklonil se k ní a objal ji. Krátce poté vysvětlovala Tomovi: „To je můj tatínek! Maminka zůstala doma s miminkem – s mojí malou sestřičkou. Tatínek mě teď také doveze domů!“

V domě bylo podivné ticho, když odjela Annabelle se svou Lavinií. Po obědě šla paní Kendricková do obýváku a sedla si ke klavíru. Většinu písní, které hrála, Tom Joe neznal. Jen jednu poznal hned: „Trust and Obey“ (Věř, poslouchej). „To je babiččina oblíbená píseň,“ řekl.

„Také ji mám moc ráda,“ odpověděla paní Kendricková a obrátila se k němu. Dříve jsem často hrála se svou přítelkyní. Doprovázela mě na housle.“

Tom Joe se zadíval na černé pouzdro, které stálo na zemi v rohu vedle klavíru. „Umíte hrát také na housle?“

„Ne, neumím a je mi to líto. Tyto housle patří mé přítelkyni. Dřív pomáhala v jedné rodině u dětí. Ty děti byly velmi divoké a nevychované. Z opatrnosti proto nechala housle raději u mne, aby jí je děti nerozbily. Když jsem pak dostala místo v Blackbird Hillu, housle zůstaly v domě mých rodičů. Ale Ellen, tak se jmenovala moje přítelkyně, si pro ně nikdy nepřišla. Teď jí je tu opatruji.“

„Kdepak je teď vaše přítelkyně?“

Paní Kendricková vstala a přinesla z koutku pouzdro s houslemi. Opatrně je otevřela, vzala látku, která ležela jako ochrana na houslích a přejela jedním prstem po hladkém dřevě.

„To, nevím, Tome Joe. Tehdy mi někdo vyprávěl, že rodina, u které pracovala, se přestěhovala do Reginy. Ale už nikdy jsem o ní neslyšela.“

„Cathrine?“ strčil pan Kendrick hlavu do dveří. „Prosím tě, mohla bys sem jít? Paní Halová se tě chce na něco zeptat.“

Jeho žena vstala a následovala manžela k domovním dveřím. Tom Joe zůstal v obývacím pokoji sám. Prohlížel si housle a přesně jako paní Kendricková přejel jedním prstem po hladkém dřevě. Vzal smyčec, podržel ho a na konci jím otáčel, aby napjal žíně. Potom odložil smyčec. Opět přejel prstem po tmavém dřevu houslí. Měl …? Opatrně, velmi opatrně vyndal housle z pouzdra. Tady byl podbradek. Tom Joe ho upevnil, pak zabrnkal na struny a obličej se mu protáhl. Byly úplně rozladěné. Opatrně otáčel kolíčky, dokud jednotlivé struny nezněly alespoň trochu harmonicky. U klavíru by je určitě naladil správně, ale Tom Joe nevěděl, které klávesy na klavíru musí stisknout při ladění houslí. V Beaver Lake totiž nikdo neměl klavír. Vzal smyčec, housle položil pod bradu a hrál nejistě a ještě váhavě melodii písně „Trust and Obey“. Ve vzpomínkách slyšel babičku Betsy, jak si nejdřív tiše pobrukovala melodii a pak zpívala text: „Trust and obey, for there´s no other way, to be happy in Jesus, but to trust and obey.“ (Věř, poslouchej, není jiné cesty, jak být šťasten v Ježíši, než věřit a poslouchat.)

„Tome Joe!“ Housle zahrály falešný tón a zmlkly. Paní Kendricková stála ve dveřích. „Promiňte, … promiňte,“ koktal Tom Joe. „Já, já jsem jen chtěl vědět, jestli to ještě umím…“

„Ty umíš hrát na housle?“ Hlas paní Kendrickové zněl udiveně.

„Jen tuto píseň a ještě několik jiných. Pan Mc Gregor mi to ukázal. On má housle a někdy jsem na ně mohl hrát. Ale on to umí mnohem lépe.“

Paní Kendricková vešla do pokoje a usedla ke klavíru. „Pořádně je naladíme. Slyšíš, takhle musí znít „a“. A takhle „e“, „d“, „g“. Přitom hrála na odpovídající klávesy klavíru a Tom Joe otáčel ladicími kolíčky houslí a přikyvoval. Ano, takhle to znělo správně.

„A teď to vyzkoušíme spolu.“ Srdce Toma Joea bilo najednou rychleji. Vzal housle a zpočátku mu smyčec poskakoval po strunách, ale pak se uklidnil. „Trust and obey, ther ´s no other way, to be happy in Jesus, but to trust and obey…“

Přehráli tři sloky. pak se paní Kendricková otočila k Tomovi. „Jde to dobře, Tome Joe! Nikdy jsem nemyslela, že jste v Beaver Lake pěstovali hudbu.“

„Byly tam jen housle pana Mc Gregora a foukací harmonika pana Kirbyho. Někdy hráli písně zlatokopů a někdy církevní písně. A někdy mi pan Mc Gregor ukazoval, jak se drží housle a kde jsou na strunách jednotlivé tóny. Ale já toho moc neumím.“

„Přesto…“ Paní Kendricková stále ještě udiveně vrtěla hlavou. „Nevěřila bych, že se Elleniny housle ještě někdy probudí k životu. Co umíš ještě hrát, Tome Joe?“

Po večeři šli pán a paní Kendrickovi na procházku, zatímco Tom Joe se uvelebil s knížkou v křesle. Když se vrátili, sedl si ředitel k němu a zeptal se: „Co kdybychom si zahráli mlýn?“ Chlapec se usmál: „Moc rád si zahraji,“ odpověděl. „S babičkou Betsy jsme často hráli.“ Pan Kendrick vyndal ze skříně herní desku mlýna a krátce na to už seděli v obýváku naproti sobě. Tom Joe měl bílé kameny a mohl začít. Byla to napínavá hra a nakonec se musel ředitel nechat porazit. „Tvoje babička byla dobrá učitelka,“ připustil. „Ale teď ti to chci oplatit!“ Tomovy oči pobaveně svítily, když znovu rovnal kameny. „Co jiného jste dělali večer v Beaver Lake – kromě mlýna?“ informoval se pan Kendrick, když uklízeli hru. Tom Joe vyhrál dvakrát, ředitel jen jednou. „V létě jsem byl se Šedým sokolem většinou dlouho venku a v zimě jsem si četl nebo dělal domácí úkoly. Babička mi také často vyprávěla příběhy. Jak to bylo, když přišla do Beaver Lake. A příběhy z Bible.“

„Pro tvou babičku je velmi důležité, abys také v budoucnu slyšel něco z Bible. To mi říkal můj přítel, seržant Hole, když tu byl na jaře. A seržant Grant mi dal dopis od tvé babičky Betsy. V něm píše, že jsi i ty Božím dítětem. Jak k tomu došlo?“

Tom Joe přejel pravým ukazováčkem po vzoru ubrusu. Pak se podíval na pana Kendricka. „Stalo se to, když mi bylo pět let,“ začal. „Pan Kirby v neděli předčítal z Bible. Řekl, že člověk může přijít do nebe jen tehdy, když uvěří v Pána Ježíše. A že se s tím nemá otálet, ale že to má člověk udělat hned. Babička mi vysvětlila, že Bůh může odpustit hříchy jen proto, že Jeho Syn, Pán Ježíš za ně nesl trest. Že proto zemřel na kříži. A tu jsem se obrátil. Modlil jsem se společně s babičkou Betsy a vyznal jsem své hříchy Pánu Ježíši. Řekl jsem Mu, že je mi to líto a On mně všechno odpustil.“

„A potom?“

„Potom babička myslela, že bych si teď měl sám číst Bibli. A teď vím, že je to dobré, když znám Pána Ježíše, protože … protože tu vždycky je. A protože se k Němu mohu modlit.“

Ředitel školy přikývl. „Byl s Josefem, když byl prodán do Egypta a když tam byl úplně sám. A je tady v Calgary. Je také s tvojí babičkou Betsy v Beaver Lake. A zítra, až začne škola, bude tam Pán Ježíš také.“ Povzbudivě se na hocha usmál. „Poprosíme teď o to, aby se zítra všechno dobře dařilo?“

Tom Joe souhlasil.

Pondělí bylo pro Toma plné událostí. Pan Kendrick se vydal hned po snídani do školy, zatímco Tom Joe si mohl v klidu sbalit věci. „Dnes přijedou všichni hoši,“ vysvětlovala mu paní Kendricková. „Přijedou buď vlakem, nebo je sem dovezou jejich rodiče. Potom si vybalí kufry a ubytují se v pokojích. Do večeře tu budou všichni. Vyučování začíná teprve zítra ráno. Pak přijdou i chlapci, kteří nebydlí na internátě, ale u svých rodičů.“

„Například Henry,“ řekl Tom Joe.

„Ano, přesně tak. Henry bydlí tady ve městě. Po vyučování chodí vždycky domů.“

Škoda, pomyslil si Tom Joe. Sbalil si batoh a postavil ho do chodby. Paní Kendricková řekla: „Doprovodím tě do školy.“ Šla vedle něho po krátké cestě přes školní dvůr a po širokém schodišti do vstupní haly. „Dobrý den, paní Kendricková.“ Proti nim šla kulatá malá usměvavá žena. Přes tmavě modré šaty měla velkou bílou zástěru. „Kohopak to s sebou přivádíte?“

„Dobrý den, paní Jonesová. Toto je nový žák prvního ročníku. Jmenuje se Thomas Brown. Thomasi, to je hospodyně, paní Jonesová. Bude se o vás starat během školního roku.“

Hospodyně pozdravila Toma Joea a pak vyndala z kapsy zástěry seznam. Rozložila ho a jeho jméno si odškrtla.

Paní Kendricková se na Toma na rozloučenou povzbudivě usmála. Řekla: „Bylo to pěkné, že jsi byl u nás, Tome Joe. Jsem přesvědčená, že si ve škole rychle zvykneš. Přijď mne brzy navštívit, ano?“ Tom Joe jen přikývl. Ani nevěděl, kde se najednou v jeho hrdle vzal jakýsi knedlík.

„Budeš bydlet v pokoji číslo sedm,“ řekla hospodyně. „Dovedu tě tam.“

Pokoj číslo sedm se nalézal v prvním poschodí. Stály tam vedle sebe čtyři postele. Byly oddělené závěsy a vedle každé postele byl umístěn noční stolek. V protější zdi byla dvě velká okna s jednoduchými hnědými závěsy. Z oken byl pěkný výhled přímo na jezero. Pod okny stála čtyři umyvadla. U obou kratších zdí se nacházely vedle sebe vždy dvě skříně na šaty. Kromě toho u nohou každé postele byla židle.

„Jsi tu první, a proto si můžeš vybrat, která postel bude tvoje,“ řekla hospodyně. „Dva tvoji spolubydlící přijedou dnes odpoledne vlakem a třetího kolegu sem přivezou rodiče. Nejdřív si vybal věci a zařiď se tu. O půl jedné bude oběd v jídelně.“ S těmito slovy ho nechala samotného.

Tom Joe odložil batoh a přistoupil k oknu. Jezero už znal. Muselo být zábavné zaplavat si tam. Třeba to půjde ještě letos na podzim, pokud vydrží toto teplé počasí. Najednou se dveře do pokoje prudce otevřely. „Nazdar, Tome Joe!“

Stál v nich Henry a doširoka se na něho usmíval. „Myslel jsem, že přijdeš až zítra,“ řekl Tom Joe. „Vlastně ano. Ale pak jsem si řekl: „Kouknu se, co asi děláš.“

„Mám si vybalit věci, jak řekla hospodyně.“ Tom Joe otevřel batoh. Rozhodl se pro postel u zdi a srovnal si své šaty do jedné ze skříní. Na noční stolek si postavil fotku babičky Betsy, ale namalovaný obrázek Lady Blue nechal v batohu.

„Pojď,“ vyzval ho Henry, „ukážu ti třídy. Až přijedou vlakem, bude tu pěkně plno!“

Henry ho prováděl po škole. Bylo tu ubytovací oddělení, v jiné části školy se nalézaly třídy, jídelna a aula, velká společenská místnost a pro každou třídu ještě menší společenské místnosti s gaučem, křesly, knihovnou a několika stolními hrami. Venku si prohlédli hřiště a kůlnu na čluny. Pak již zazněl gong k obědu. „Já musím domů,“ řekl Henry. „Najdeš jídelnu?“ Tom Joe přisvědčil. Henry se obrátil, že půjde. Pak se ještě zastavil a otočil se k Tomovi. „My hoši ve škole tu máme dvě pravidla. Na ta bys měl dbát.“

„Jaká pravidla?“

„Za prvé: Nikdo není otrávený. A za druhé: Nezačni brečet kvůli každé maličkosti. Sice nemyslím, že bys takový byl, ale jen jsem ti to chtěl říci.“ S těmi slovy odešel.

Odpoledne nastal velký shon. Pan Jones, hospodář, jel s koněm a vozem k nádraží, aby dovezl ke škole zavazadla těch, kdo přijedou vlakem. Hoši běželi jako o závod od nádraží ke škole a ti, kteří tam doběhli první, byli přijati s velkým triumfálním pokřikem. Bylo tam opravdu pěkně plno, jak to Henry předpovídal. Všude pobíhali hoši sem a tam, vyprávěli si o prázdninách a nakukovali do každého pokoje, aby viděli, zda je všechno při starém. Většina z nich na sobě měla šedé kalhoty, bílé košile a tmavě modré svetry a netrvalo dlouho a Tom Joe s ostatními nováčky byl poslán do místnosti hospodyně, aby tam také dostali školní uniformu. Při večeři už jich byl plný počet. Žáci seděli u dlouhých stolů v jídelně a plni očekávání se dívali na pana Kendricka, který je přivítal srdečnými slovy.

Večeře byla chutná. Chlapci se pořádně najedli, ale kuchařka znala jejich chuť a znovu plnila mísy. Pan Kendrick seděl u stolu s velkými hochy, ale ke konci večeře šel dopředu, aby ještě něco řekl, a když šel kolem Toma Joea, za chůze krátce položil ruku na jeho rameno. Tom Joe se otočil a také jen krátce pohlédl na ředitele. Ostatní hoši byli zaměstnáni svými zákusky, takže si toho nevšimli.

Pro žáky prvního ročníku byla večerka ve tři čtvrtě na devět. Všichni chlapci v Tomově pokoji byli také poprvé na internátě. Jmenovali se Robert, Larry a Steven. Larry Stuart měl světle blonďaté vlasy, v jeho hnědých očích bylo něco hřejivého a uměl silně stisknout ruku. Tom Joe ho měl rád od prvního okamžiku. Steven Ashford byl vysoký a štíhlý, měl tmavé, téměř černé vlasy a byl skoupý na slovo. Robert Turner byl jeho pravý opak. Byl to statný, veselý kluk s ořechově hnědými vlasy a pihami na nose. Řekl: „Takže, Stevene, tvoji rodiče dělají něco s hudbou, Larryho tatínek má ranč a moji rodiče mají obchod v Letbridge. Co dělá tvůj otec, Thomasi?“

Tom Joe stál u okna. Pomalu se otočil.

„Já … já nemám žádného otce.“

Robert vyvalil oči. „Ty nemáš otce? Ale matku máš, ne?“

Tom Joe zavrtěl hlavou. Hoši se na něho zaraženě dívali.

„Jsou … mrtví?“

Tom Joe pokrčil rameny. „Možná. Já o nich prostě nic nevím. Jedna indiánka mě jako miminko přinesla do Beaver Lake. To je dost daleko na severu. A tam jsem žil u babičky Betsy. Její muž tam byl dříve traperem.“

Robert padl na postel. „Ty jsi žil u indiánů a traperů? Vyprávěj!“

„Co mám vyprávět?“

„Všechno. Všechno o indiánech. Vždycky jsem si přál nějakého vidět.“

Tom Joe váhal. Po zkušenostech s velkým Samem ze sirotčince byl opatrný. Ale Robert, Larry a Steven se na něho dívali plni očekávání. Zdálo se, že nemají nic proti indiánům. Chtěl právě začít vyprávět, když vtom někdo zaklepal na dveře. „Za pět minut zhasnete světlo, pánové. Marš do postele!“

„To byla hospodyně!“ Chlapci si pospíšili a za pět minut už leželi v postelích. Toho večera měl dozor pan Davis. Podíval se do jejich pokoje, zatáhl závěsy a řekl: „Dobrou noc.“ Když odešel, zašeptal Robert: „Tak, teď můžeš vyprávět.“

„Ale máme přece…“

„Jenom krátce. Měli ti indiáni opravdového náčelníka?“

„Ano. Jmenoval se Černý vlk…“ V rozpravě pokračovali šeptem, až řekl Steven: „Tak, ale teď už ticho!“

„Ajaj, sire,“ zamumlal Robert. Ale potom zmlkl i on.

Druhý den ráno je ve tři čtvrtě na sedm vzbudil hlasitý zvonek. Vstát, umýt se, obléknout…

Robert věděl, že ve čtvrt na osm je snídaně. „A ve tři čtvrtě na osm začíná pobožnost. Tam přijdou i ostatní žáci, kteří tu nebydlí. A o první přestávce ředitel ještě zvlášť pozdraví všechny nové žáky. To mi vyprávěl jeden z velkých hochů.“ Do jídelny přišli přesně. Tom Joe se díval po panu Kendrickovi, ale nikde ho neviděl. Po snídani hoši proudili do velké společenské místnosti. Postavili se do půlkruhu a pak se objevil ředitel. Pozdravil je, zazpívali píseň, kterou doprovázel na klavír pan Bruce, učitel hudební výchovy. Nato otevřel pan Kendrick Bibli a četl nahlas: „Vždyť jsem ti přikázal: Posilni se a buď odvážný, neměj strach a neděs se, protože Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš.“

Tom Joe poslouchal, když ředitel vyprávěl o nové zemi, do které měli tehdy vejít Izraelité. I nový školní rok před nimi je jako taková nová země. Ale společně s Pánem Ježíšem zvládnou všechny výzvy. Verš se Tomovi líbil. Silný a odvážný, to znělo dobře. Pan Kendrick se na závěr ještě modlil, potom hoši opustili společenskou místnost a rozptýlili se do jednotlivých tříd. Vyučování začalo v osm hodin. V prvních dvou hodinách měli angličtinu s panem Davisem, učitelem, který měl včera večer dozor. Potom zazvonilo na přestávku. Dříve než mohli vyběhnout na školní dvůr, přiřítil se do jejich třídy Henry. „Všichni noví žáci mají jít do kanceláře!“ zavolal udýchaně. „Ředitel …,“ usmál se a začal znovu: „Chtěl jsem říci: velký náčelník s vámi chce mluvit.“