10. 8. kapitola

alší den byla sobota. „Dnes půjdeme na piknik nedělní školy,“ oznamovala vesele Annabelle, když se probudila. S horlivostí pomáhala tetičce péct cukroví a napjatě pozorovala, jak se plnil piknikový košík. O Tomově nepřesnosti včera odpoledne se již nemluvilo. „Začíná to ve dvě hodiny, jak říkala tetička Cathrine,“ sdělovala holčička Tomovi. Půjdeme na velkou louku k řece. Také se tolik těšíš?“ Chlapec se usmál. „Myslím, že ano,“ odpověděl.

Přesně ve dvě hodiny se „rodina Kendrickova“ objevila u řeky. Roztáhli pestrou deku, zhotovenou ze čtverců látky, a cukroví položili k ostatním dobrotám na dlouhý stůl, který stál ve stínu. Přicházelo stále víc rodin, slunce svítilo a Annabelle zamířila ke své kamarádce Sáře. Tom Joe chvíli pozoroval všechen shon, ale pak si ho všiml Henry. Utíkal k němu. „Nazdar! Půjdeš se mnou? Soutěže hned začnou!“ Tom Joe tázavě pohlédl na pana Kendricka a ten povzbudivě přikývl. „Mnoho zábavy!“ řekl a chlapci odběhli.

Dospělí postávali v malých skupinkách nebo se usadili na dekách. Paní Kendricková pozdravila své přítelkyně a živě se s nimi bavila. Její muž pozoroval děti, které se právě seřadily k soutěži v běhu o třech nohou. Byli tam i Henry a Tom Joe. „Na místa, připravit, pozor, teď!“ Děti vyrazily. Dvě z nich upadly hned na začátku, jiná dvojice klopýtla v půli cesty. Tom Joe a Henry se dobře drželi, ale krátce před cílem se jim zmátl krok. Jessie Andrewsová a Mathilda Davisová je předběhly a jednoznačně vyhrály. Dívky se radovaly ze svého vítězství a pyšně převzaly žluté stužky, které jim předal pan Baker. Tom Joe řekl: „Nikdy bych nečekal, že děvčata dokážou tak rychle utíkat.“ – „Co myslíš, teď se budou pořádně vytahovat,“ zabručel Henry. „Hloupé husy.“ Ředitel školy se usmál. I prohrávání je umění, kterému se člověk musí naučit.

„Nu, jak si vede tvůj nový chráněnec?“ ozvalo se najednou vedle něho. Pan Kendrick se otočil. Před ním stál jeho bratr. „Gile! Nechali tě tvoji pacienti konečně na pokoji, aby ses mohl ukázat na pikniku nedělní školy?“ Doktor se smál. „Pověsil jsem na dveře ordinace velkou ceduli, aby věděli, kde mě mohou najít v případě nouze. Ale neměl bych nic proti tomu, kdybych jednou opravdu měl volný víkend.“ Jeho bratr s porozuměním přikývl. Gilbert se v každou denní i noční dobu bez reptání vydával na cestu ke svým pacientům. Opravdu by mu přál nerušený víkend.

„Jakpak si vede ten hoch? Už se tu trochu zabydlel?“ opakoval lékař svou otázku. Ředitel školy se podrbal na bradě a očima sledoval Toma, který právě obratně jako lasička šplhal na tyč, na níž byl připevněn věnec se sladkostmi. „Řekněme, že se začíná zabydlovat,“ odpověděl. „Musí se toho ještě mnoho naučit, ale věřím, že to dokáže. Tady v Calgary se žije jinak než v divočině.“

„Už víš, jakým způsobem bys pro něho mohl v budoucnu získat školné?“

Ředitel zavrtěl hlavou. „Ne,“ dodal. „Cathrine doufala, že paní Williamsová poskytne nějaký dar, ale já moc nevěřím, že z toho něco bude.“ Vyprávěl bratrovi o včerejším nepodařeném setkání. „Paní Williamsová se tu určitě dnes odpoledne ukáže,“ povzbuzoval ho Gilbert. Až hocha osobně pozná, možná na něho změní svůj názor.“ Pak dodal: „Ty máš toho chlapce rád, viď?“

„Mám rád všechny chlapce ve škole,“ vyhýbavě odpověděl jeho bratr. „Jinak bych nebyl dobrý ředitel.“

„Já ho mám také rád, i když jsem s ním ještě moc nepřišel do styku,“ nenechal se zmýlit Gilbert. „Myslím, že to je tím, že nás upomíná na naši dřívější situaci. Pamatuješ si ještě, jak jsme po matčině smrti přišli do školy v Torontu, kde jsme nikoho neznali? Tak podobně se teď cítí i Thomas.“

„To už je dávno,“ přerušil rozhovor ředitel. „Pojď, podíváme se, zda na nás zbyl ještě nějaký koláč.“

Tom Joe si užíval piknik nedělní školy plnými doušky. Zúčastnil se všech soutěží a ostatní chlapci si rychle všimli, že bylo dobré vybrat si nového hocha do svého družstva. Tom Joe sice většinu her neznal, ale rychle je pochopil. Byl odvážný a hbitý. „Teď nás bude čekat ještě jedno překvapení, jak ohlásil pan Baker,“ informoval ho Henry. „Bude to nějaká nová hra. Všichni chlapci mají jít k řece.“ Oba vyběhli. „Hoši, pojďte sem!“ volal pan Baker a navigoval je k jednomu místu na břehu, kde byl do země zatlučen dřevěný kůl. Ke kůlu byl přivázaný provaz, a když jste se podívali do vody, hned jste věděli, proč: Na druhém konci provazu byla připevněná kánoe. „Pojďte sem, všichni hoši od osmi do čtrnácti let!“ znovu volal pan Baker. Muže prosím, aby se postavili sem. A všichni ostatní, zůstaňte, prosím za oddělovacím provázkem. Nechtěl bych, aby tu někdo spadl do vody!“

Chvíli trvalo, než všichni stáli tam, kde měli stát, a když zavládlo ticho, začal pan Baker vysvětlovat novou hru. „Jde asi o to: Poplujete v kánoi kousek po řece, až se dostanete k dřevěnému kůlu, který vyčnívá z vody. Na něm jsou připevněné červené pásky a každý se musí pokusit jednu pásku strhnout. Ale mohu vám prozradit, že to vůbec není tak jednoduché, jak to vypadá. Kromě toho to musíte stihnout za pět minut.“ Odmlčel se, aby si mohl otřít kapesníkem pot z obličeje. Potom pokračoval: „Vidím tu nějaké ustarané matky, ale mohu vás uklidnit: vaši synové nepoplují na kánoi sami, ale každý chlapec se zúčastní sportovního zápolení se svým otcem. A tak si tedy nejdřív najděte své tatínky, postavte se do fronty a potom jeden za druhým vyzkoušejte své štěstí!“ Nastal hlasitý výskot a tleskání. Taková hra tu ještě nikdy nebyla. „A co když má někdo víc synů?“ zvolal kdosi. „Může být v člunu víc lidí než dva?“

Pan Baker se podrbal na hlavě. „Tři by ještě šli,“ řekl. „Kdo má víc než dva syny, musí jet dvakrát. Připravte se!“

Chlapci se bouřlivě rozběhli ke svým otcům a pak se na břehu postavili do dlouhé řady. Tom Joe tu najednou stál sám. Nejdřív chtěl také vyběhnout – ale otce neměl a bez něho se nemohl této soutěže účastnit. Našel si místečko, ze kterého mohl všechno dobře pozorovat a s napětím se díval, jak Henry a jeho otec lezli do kánoe. Skutečně, podařilo se jim být první na řadě. Každý dostal jedno pádlo, provaz byl odvázán a už vypluli. Kánoe plula s proudem, ale Henry a jeho otec neměli žádnou zkušenost, při veslování neměli dobrou souhru a loďka se otočila v kruhu. Diváci se smáli. Konečně se kánoe dala do pohybu přídí vpřed a veslovali tak, že člun plul rovně. Ale proud byl najednou silnější, v řece bylo něco jako malý splav, nebyl to žádný vodopád, neboť byl jen nepatrný, ale stačil na to, aby vyvedl z míry nezkušené veslaře. Kánoe zrychlila, hnala se dolů splávkem a už se zase točila kolem vlastní osy. Ke kůlu už to nebylo daleko, ale v neklidné vodě bylo těžké se k němu přiblížit. Henry a jeho otec to zoufale zkoušeli, ale pak pan Baker zapískal. Uplynulo pět minut. Veslovali ke břehu a vylezli z člunu. Přišel doktor a pomohl Henryho otci donést kánoi k výchozímu stanovišti. Oba muži ji nesli vysoko nad hlavami a ostatní je už nedočkavě očekávali.

Tom Joe ještě nikdy nikoho neviděl tak nešikovně zacházet s kánoí. Nemohl uvěřit tomu, že se jim opravdu nepodařilo strhnout červenou pásku. U další soutěžící dvojice to bylo ještě veselejší. Kánoe se rozletěla jako šíp splávkem a otec a syn udělali kotrmelec do vody. Naštěstí uměli oba plavat. Diváci tleskali a smáli se. Tom Joe by nejraději běžel a …, ale ne, to nešlo. Další chlapec, jmenoval se Robert, právě nastupoval se svým tatínkem do kánoe, když za sebou Tom Joe uslyšel kroky. Otočil se a uviděl, jak k němu přichází ředitel školy. „Nu, Thomasi, co si myslíš o veslařích v kánoi?“

„Vlastně to není vůbec těžké, jen se musí dávat pozor, aby se neplulo moc vlevo,“ vysvětloval horlivě Tom Joe. „Kdyby tu byl Černý vlk a Šedý sokol, ti by jim ukázali, jak se to dělá.“ A díval se zase na řeku. Pan Kendrick se zastavil vedle něho a zeptal se: „Co myslíš, uměli bychom jim ukázat my dva, jak se to dělá?“

Chlapec se na něho překvapeně podíval. „Vy myslíte, vy a … já? Ale my … my přece vůbec nejsme…“

„Myslíš otec a syn?“

Tom Joe přikývl.

„Mohli bychom dělat, jako kdybychom byli. Třeba to pan Baker dovolí. Zeptáme se ho?“ Tomovy oči se rozzářily. „Ano,“ odpověděl, „zeptáme se ho!“

Zařadili se do fronty otců a synů a Tom Joe cítil, jak prudce mu tluče srdce. Snad, snad řekne pan Baker ano! Najednou za nimi zazněl hlas: „Jamesi, co tu děláš, vždyť to je úplně proti pravidlům.“ Když se otočili, stál za nimi doktor. Mrkl na Toma Joea. Jeho bratr klidně odpověděl: „Jsou pravidla, o kterých by se mělo znovu popřemýšlet. Právě proto poprosím George Bakera.“ – „Přeji vám mnoho štěstí.“ Doktor šel k řece pomoci Robertovi a jeho otci při vystupování. Přitom se na jeho obličeji objevil určitý rys hořkosti. James by každopádně měl být při tom. Kdyby ještě žil jeho malý syn, byl by mu dobrým otcem. Že musel zemřít maličký, to si nezasloužil, Bože, určitě si to nezasloužil. Ale James proti Tobě nikdy nereptá, Bože. On Ti přese všechno důvěřuje. Já to neumím, Bože…“

Tom Joe a ředitel se v řadě posouvali stále víc kupředu. Před nimi stáli už jen pan Davis a jeho syn Mark. Až dosud nikdo nestrhl červenou pásku. Robertovi se to téměř podařilo, ale nakonec sáhl vedle. Kánoe byla právě donesena ke startu a Mark a jeho otec do ní již nastupovali. Dostali pádla a vyrazili.

„Nu, Jamesi, co tu děláš? A koho to máš vedle sebe?“ Pan Baker si prohlížel Toma Joea od hlavy až k patě. „Je to jeden budoucí žák, George. Chtěli jsme poprosit o výjimečné povolení. Necháš nás také plout v kánoi?“

„Aha, výjimečné povolení, no jo.“ Pan Baker dělal, že usilovně přemýšlí. „No možná, možná,… myslím, že by se o tom dalo mluvit. Ale počkat, co tam ti dva dělají?“ Pan Baker se zase soustředil na Marka a pana Davise, jejichž kánoe se rozhoupala a nakonec ztroskotala. Oba byli přivítáni hlasitým smíchem, když promočení šplhali na břeh. Kánoe byla přinesena zpět a pan Baker oznamoval: „Jsou tu ještě dva soutěžící, kterým bylo uděleno zvláštní povolení: pan James Kendrick a …“ – „Thomas Brown,“ pomohl mu ředitel školy a už lezli s Tomem do malého člunu.

„Pan James Kendrick a Thomas Brown,“ doplnil pan Baker své hlášení. „Ti dva jsou poslední soutěžící. Mnoho zdaru!“ Dal jim vesla a odstrčil kánoi od břehu.

Ředitel školy seděl vzadu, Tom Joe vepředu. Uvedli kánoi do pohybu a Tom Joe si hned všiml, že pan Kendrick ví, jak zacházet s člunem. Rovnoměrně nořili pádla do vody, takže voda téměř nešplouchala. Tom Joe rychle pohlédl na diváky a zdálo se mu, že zahlédl paní Kendrickovou, která jim zamávala. Pak se zase soustředil na řeku. Proud byl silnější. Řeka nebyla příliš hluboká, pod hladinou byly vidět velké kameny. Teď pochopil, proč se všichni většinou drželi tolik vlevo. „Teď budou kameny,“ volal na ředitele. „Musíme doleva, ale potom zase ostře doprava!“ Byl to nádherný pocit, být na řece a cítit, jak kánoe poslouchala každý pohyb vesla. „Teď přijde splávek, poplujeme rovně! Ano.“ Voda byla divoká, když se dostali dolů, ale kormidlovali kánoi rovně, ke kůlu …, teď už to nebylo těžké. Tom Joe najednou položil své pádlo na stranu a klekl si. Pan Kendrick vyrovnal pohyb a dále kormidloval člun ke kůlu. Tom Joe strhl červenou pásku a jásaje ji zvedl do výšky. Lidé začali tleskat, oni veslovali ke břehu a už tu byly pomocné ruce, které pevně držely kánoi, takže mohli vylézt. „Vám se to podařilo, strýčku Jamesi! Tome Joe, hurá!“ To byl hlas Annabelle. Přiběhla k nim paní Kendricková a Tom Joe všude viděl smějící se obličeje. „První cenu získávají pan James Kendrick a Thomas Brown,“ oznamoval pan Baker, ale vlastně to už všichni věděli, protože nikomu jinému se nepodařilo strhnout červenou pásku. Oba dostali malou, překrásně vyřezávanou kánoi jako upomínku a ještě jednou všichni zakřičeli: „Hurá!“ Tom Joe se díval na ředitele a cítil teplý, šťastný pocit. „Gratuluji, chlapče,“ řekl pan Kendrick, „všem jsi jim to ukázal.“ Lidé se zase rozptýlili po louce a Tom Joe následoval ředitele k piknikové dece.

„Dáme si malou přestávku?“

Tom Joe souhlasně přikývl, sedl si na deku a prohlížel si malou kánoi, kterou držel v ruce. Opatrně ji pohladil prstem. Byla chladná a hladká a on se rozhodl, že na ni bude dávat dobrý pozor.

Netrvalo dlouho a objevil se Henry. „Mohu si ji prohlédnout?“ zeptal se a sedl si vedle něho. Kánoi si důkladně prohlédl a pak řekl: „Takhle bych chtěl také umět vyřezávat.“

„Charlie v Edmontonu, ten to umí,“ odpověděl Tom Joe.

Henry mu kánoi vrátil a řekl: „Právě stavějí houbovou stěnu. Půjdeš tam také?“

„Co je to houbová stěna?“

„To uvidíš. Bude to veselé. Pojď!“

Tom Joe pečlivě schoval kánoi do piknikového koše paní Kendrickové. Pak vstal a šel za Henrym. „Bylo včera zle, že jsi přišel příliš pozdě?“ chtěl vědět Henry. Tom Joe kopl do kamínku. „Ano,“ odpověděl.

„Umím si to představit. Nepřesnost pan Kendrick nesnáší. To dokáže být pěkně nepříjemný.“

Tom Joe se ohlédl na ředitele školy a jeho ženu, kteří si právě povídali s jinými manžely. „Jaký vlastně je jako učitel?“ zeptal se.

„Pan Kendrick? Docela přísný, řekl bych. Ale vlastně ho máme rádi, při tělocviku má dobré nápady.“

„Co jiného ještě vyučuje?“

„Matematiku a dějepis. To se člověk musí pořádně učit.“

„Jsou ve škole také ženy?“

„Myslíš učitelky? Ne, ty nemáme. Je tam jen hospodyně a kuchařka a ještě dvě ženy, které jim pomáhají. I paní Kendricková někdy zaskočí, když je potřeba. Ale učitelé, to jsou všechno muži.“

„A pan Kendrick je náčelníkem všech?“

Henry se usmál od ucha až k uchu. „On je ředitelem, přesně tak. Ale náčelník také nezní špatně. Každopádně udílí příkazy.“

Houbová stěna bylo velké prkno, na kterém byla namalována postava. Na místě, kde měla mít obličej, byl do dřeva vyřezán otvor. Když se někdo postavil za houbovou stěnu a prostrčil obličej otvorem, vypadalo to velmi vtipně. Tři metry před stěnou vyryl pan Baker do země podpatkem dlouhou čáru. Za ni se postavily děti. Vpředu stál kbelík s vodou. Vedle ležela houba. Houba se musela namočit ve vodě a nechat nasáknout vodou a pak se mířilo na obličej za stěnou.

„Kdo se odváží jako první za houbovou stěnu?“ ptal se pan Baker. „Zaručeně to bude velmi osvěžující.“

Přihlásil se Henryho bratr John a Mathilda Davisová ponořila houbu do kbelíku.

„Pozor, pozor, milí diváci,“ volal pan Baker. „nechte dostatek místa za houbovou stěnou, abychom nechtě někoho netrefili. Prosím, nepřekračujte přes tuto čáru.“ Opět ji nakreslil podpatkem a tentokrát se za ni postavili dospělí. Mathilda zatím vytáhla mokrou houbu a čekala na startovní signál. John na ni vyplázl jazyk.

„Připravit, pozor, teď!“ Mathilda vší silou hodila houbu dopředu. Plný zásah!

„Hurá, Mathildo!“ křičela děvčata, zatímco John si rukávem otíral obličej. „No počkej,“ zvěstoval výraz jeho obličeje.

Robert nyní prostrčil hlavu otvorem a tak to pokračovalo dál. Ačkoliv se zdaleka všichni netrefili, byla to veliká zábava. Nyní stál vepředu na čáře Tom Joe a Henryho obličej se šklebil za houbovou stěnou. Mezi diváky povstal neklid, někdo se prodíral jejich řadami, ale Tom Joe na to nedbal. Namočil houbu hluboko do kbelíku.

„Teď!“ zvolal pan Baker. Tom Joe zamířil a napřáhl ruku… „Pozor, paní Williamsová, nechoďte přes čáru, stůjte!“ zakřičel někdo. Toma Joea ten výkřik zmátl, netrefil Henryho, houba o kousek minula dřevěnou stěnu a přistála – uprostřed obličeje starší dámy, která měla na hlavě klobouk růžové barvy s pohupujícím se pérem.

Na chvíli zavládlo hrobové ticho. A pak se Mathilda Davisová začala potají chichotat a již vypukl všeobecný smích. Na dámu byl opravdu komický pohled. Klobouk s pérem jí sklouzl, voda jí kapala z obličeje na hedvábnou halenku. „Paní Williamsová vypadá jako strašák na ptáky v dešti,“ zašeptalo nějaké dítě, načež dostala Mathilda Davisová nový záchvat smíchu. Tom Joe měl pocit, že mu tuhne krev v žilách. To byla paní Williamsová? Paní, která včera kvůli němu přišla na kávu?

„Taková drzost, taková bezmezná drzost!“ začala hubovat. „Na místě pojď sem! Co jsi tím myslel?“ Pan Baker ji chtěl uchlácholit, ale ona jednoduše odstrčila jeho ruku. Tomovy nohy nechtěly hned poslechnout. Pomalu a strnule udělal několik kroků směrem k paní Williamsové.

„To … to určitě nebylo úmyslně, paní Williamsová,“ vypravil ze sebe. „Já jsem opravdu nechtěl.“

„Jsi drzý pacholek, ano! Taková drzost! Tebe asi nikdo neučil způsobům, co? Ale takhle se ke mně nebudeš chovat, ty ničemný neotesanče …!“

„To stačí, paní Williamsová.“ Hlas ředitele školy přerušil příval slov nahněvané ženy. Přišel k Tomovi a postavil se vedle něho. Chlapec se na něho nejistě podíval, zatímco paní Williamsová se na něho dívala s pobouřením.

„Je to snad ten chlapec, s kterým jsem se měla seznámit?“ zasyčela.

„Uhodla jste, paní Williamsová. To je Thomas Brown.“

„Je mi to líto, paní Williamsová,“ zkusil to Tom Joe ještě jednou. „To, že jsem včera nepřišel přesně, a také právě teď to s houbou. Je mi to skutečně líto.“

„Neříkal jste včera, že je hoch inteligentní a dobře vychovaný, pane Kendricku? Musím říci, že naše názory se v tom rozcházejí. V mých očích to je jeden z těch necivilizovaných divochů, ano, takový je. Bylo by lepší, kdyby zůstal tam nahoře na severu u indiánů.“

„Paní Williamsová, Thomas se vám právě omluvil. Prosím, přestaňte mu nadávat. Je mi velmi líto toho, co se právě stalo, ale při vší úctě, madam: Kdybyste dodržovala pravidla a nešla za čáru, pak by k této nemilé příhodě nejspíš vůbec nedošlo. A teď, myslím, bude nejlepší, když celou tu věc pohřbíme a necháme děti hrát dál.“

S těmito slovy nabídl paní Williamsové rámě a ona, skřípajíc zuby, na ně položila svou ruku a nechala se odvést z oblasti za čárou. Lékař jim přicházel vstříc se svým nejlíbeznějším úsměvem, přistavil jí židli a řekl: „Nu, paní Williamsová, nejdřív se zotavte po tom leknutí. Když jste se tak rozčilila, škodí to vašemu krevnímu tlaku. Tady, prosím pěkně…,“ podával jí bílý květovaný kapesník, aby si mohla otřít obličej, změřil jí puls a byl tak pozorný, že její hněv viditelně ochladl. „Váš bratr by si měl vzít příklad z vašeho chování, pane doktore,“ řekla a vrhla zničující pohled na ředitele, který se právě zase otočil k Tomovi.

„Můj bratr nikdy nesnesl, když bylo někomu činěno příkoří, paní Williamsová. Nesmíte se na něho proto hněvat.“

Starší dáma zamumlala něco nesrozumitelného, pak se ale rozhodla změnit téma.

Tom Joe stál ještě pořád bezmocně na louce, když se k němu vrátil ředitel školy.

„Však ona se zase uklidní.“

S těmito slovy položil hochovi ruku na rameno a jemně ho vedl hloučkem ostatních lidí k jejich piknikové dece.

Paní Kendricková jim šla naproti. „Tome Joe, viděla jsem, co se stalo. Skutečně to nebyla tvoje vina!“ Hoch se na ni podíval a ona ho pohladila po vlasech. „Byla to nešťastná náhoda a my si tím nenecháme zkazit dnešní den.“ Povzbudivě se na něho usmála. „Co kdybychom si dali sklenici citrónové limonády a kousek borůvkového koláče?“

Později, večer, když už dávno piknik skončil, ležel Tom Joe ve své posteli. Zase toho měl hodně, na co musel myslet. Na soutěže odpoledne, na leknutí při házení houbou… On opravdu neviděl, že paní Williamsová překročila čáru. Proč jen to musela být zrovna paní Williamsová? Tom Joe stále ještě nevěděl, proč se s ním chtěla seznámit, ale pro paní Kendrickovou to bylo důležité. A teď bylo s konečnou platností všechno pokažené. Tom Joe si povzdechl. Kendrickovi na něho byli velmi hodní a nic mu nevyčítali. Ale paní Kendricková byla přesto určitě zklamaná. Její muž se ho dokonce zastal před paní Williamsovou. A před tím – před tím s ním plul v kánoi. Ta plavba v kánoi! Tom Joe se v posteli posadil a pažemi objal kolena. O plavbě v kánoi musel přemýšlet ze všeho nejvíc. Včera se na něho ředitel školy ještě zlobil a dnes k němu přišel a zeptal se: „Co myslíš, uměli bychom jim ukázat my dva, jak se to dělá?“ On mu opravdu všechno odpustil.

Tom Joe sáhl po kánoi na nočním stolku a přejel prstem po hladkém dřevě. Oni dva opravdu zvítězili. Pan Kendrick a on. A dělali, jako by byli otec a syn. Tom Joe se usmíval. To bylo nejlepší z celého odpoledne. Postavil znovu kánoi na noční stolek a lehl si na polštář. Černý vlk byl až dosud jediný otec, kterého znal. Naučil ho mnoho věcí, ale Tom Joe nikdy necítil to, co cítil dnes odpoledne. Ne, myslel, dnes to bylo jiné. Jiné a nějak … hezčí. S touto myšlenkou usnul.

V obýváku seděli pán a paní Kendrickovi a hovořili o pikniku nedělní školy.

„Henry a Thomas se dobře bili,“ poznamenal ředitel. „Oba byli téměř vždycky mezi prvními.“

„Jenom ne při házení houbou.“ Paní Kendricková přestala vyšívat.

Její muž kolem ní položil paži a zeptal se: „Slyšíš ještě pořád zvonit peníze v naší pokladně na dary?“

Jeho žena si povzdechla. „Bylo to strašné, Jamesi. Já vím, že Tom Joe za nic nemohl, ale přesto to bylo nepříjemné. Paní Williamsová s námi určitě už ani nepromluví.“

„Umím si představit něco horšího,“ řekl její muž s úsměvem. Ale potom zvážněl. „S nějakým darem teď už také nepočítám. Ale bude jiná možnost, jak získat školné pro Thomase. Jsem si jistý, že ten hoch tady má být. A v Josefově příběhu jsme to právě také četli: „Bůh to však zamýšlel k dobru.“

Paní Kendricková se usmála. „Tento příběh mne znovu a znovu povzbuzuje. I já jsem si jistá, že Tom Joe zde má chodit do školy. Potřebuje nás. A myslím, že také my potřebujeme jeho.“ Vzala zase do rukou vyšívání. Po chvilce se zeptala: „Dnes odpoledne, když jsi s ním plul v kánoi, …myslím, zda to bylo pro tebe těžké?“

„Nejdřív ano,“ odpověděl její muž. Pak k tomu dodal: „Správné je často těžké. Ale vyplatí se to.“