9. 7. kapitola

ruhý den ráno přestalo pršet. Annabelle pomáhala tetičce v kuchyni při pečení koláče. Tom Joe se opíral o veřeje dveří a díval se na ně. Paní Kendricková řekla: „Tome Joe, za naším domem roste ostružinový keř. Natrhal bys nějaké ostružiny? Mohli bychom pak odpoledne nabídnout paní Williamsové nejen borůvkový, ale i ostružinový koláč.“

Tom Joe ochotně šel. Oblékl si své oblečení do lesa a na louku, vzal kbelíček a vydal se hledat ostružinový keř. Když se vrátil, měl nádobu do poloviny plnou nádherných tmavých ostružin. „Moc ti děkuji, Tome Joe. Ty jsi ale byl rychlý!“

„Potkal jsem jednoho chlapce, který mi pomohl,“ vysvětloval Tom Joe. „Jmenuje se Henry a bydlí tady v Calgary. Chodí také na střední chlapeckou školu.“

„To byl určitě Henry Carter,“ hádala paní Kendricková a vysypala ostružiny do misky s vodou. „Už má za sebou jeden ročník ve škole. Je hodný.“ Takový se zdál i Tomovi. „Přijde také na piknik nedělní školy. Říkal to.“

„To je prima, aspoň tam už budeš někoho znát.“ Paní Kendricková vylovila ostružiny z vody a nechala je na sítku okapat. Pak připravovala všechny přísady do těsta. „Tome Joe, budeš si teď se mnou hrát?“ otázala se Annabelle a pokoušela se rozvázat uzel na zástěrce. Tetička jí pomohla a holčička se postavila plná očekávání před Toma. Ten se díval z okna. Vlastně chtěl jít zase ven, vždyť byl včera celý den doma.

„Prosím, ano?“ žadonila Annabelle. „Tak ráda bych si ještě zahrála domino!“

„No dobře,“ řekl Tom Joe.

Po obědě byl v domě klid. Pan Kendrick šel do své pracovny, jeho žena odpočívala po pečení koláče a Annabelle si v obýváku hrála se svou Lavinií. Tom Joe si zase oblékl své milované kožené kalhoty a starou kostkovanou košili. Při obědě na sobě nesměl mít své oblečení do lesa a na louku. Tiše se vytratil ven. U řeky potkal Henryho. Běžel mu vstříc. „Co tu děláš?“ zeptal se Tom Joe.

„Nic zvláštního. Trochu jsem vyřezával, ale moc mi to nejde.“ Henry mu ukázal kousek dřeva, který opracoval kapesním nožem. „Stejně bych raději šel k bobřímu kmeni,“ řekl. „Dnes ráno jsi povídal, žes jeden našel.“

„Ano,“ Tom Joe zaváhal. „Ale musím být ve čtyři hodiny zase zpátky a je to dost daleko.“

„Do té doby máme ještě spoustu času,“ ujišťoval ho Henry. Jsou teprve dvě hodiny.“

„No tak …“ Tom Joe stále ještě váhal, ale pak v něm zvítězila touha po dobrodružství. „Tak dobře, ukážu ti bobří kmen.“

Vyšli společně.

Paní Hattie Williamsová byla energická dáma, čerstvá padesátnice. Na hlavě měla obrovský klobouk růžové barvy, ozdobený pohupujícím se pérem. Její bílá halenka měla vysoký stojáček, ozdobený volánky. K ní si vzala sukni holubičí barvy, dlouhou až na zem.

„Roberte, můžete pro mě zase přijet v půl šesté,“ řekla svému kočímu a kráčela k domu Kendrickových. „Už jde, tetičko Cathrine, viděla jsem ji vystupovat z kočáru!“ Annabelle přiběhla zadními dveřmi ze své pozorovatelny na zahradě do domu. „Ano, miláčku. Viděla jsi také Toma Joea?“ Paní Kendricková nervózně pohlédla na hodiny. Za dvě minuty budou čtyři hodiny.

„Ne, tetičko Cathrine, Toma Joea jsem neviděla.“ „Nu, on tu každou chvíli bude. Ví přece, že ve čtyři hodiny tady má být. Řekni, prosím tě, strýčkovi Jamesovi, že naše návštěva už přišla.“ S těmi slovy šla paní Kendricková ke dveřím, aby přivítala hosta, zatímco Annabelle běžela do strýčkovy pracovny. „Strýčku Jamesi, tetička Cathrine říkala, že tě mám přivést.“

„Je paní Williamsová už tady?“ Pan Kendrick vstal a ještě si narovnal kravatu. Annabelle přikývla. „Ano, právě přišla.“

„A Thomas? Je tu také?“

Maličká zavrtěla hlavou. „Venku jsem ho všude hledala. Ale není tady.“ Pan Kendrick se zamračil a šel za svou neteří na chodbu.

Ve čtyři hodiny a deset minut po Tomovi stále ještě nebylo vidu ani slechu. Dospělí se zatím usadili v obýváku, zatímco Annabelle stála a dál vyhlížela oknem. Paní Williamsová právě vyprávěla o zasnoubení své neteře a paní Kendricková se snažila se zájmem poslouchat. Pan Kendrick už potřetí vyndal své kapesní hodinky a vráska na jeho čele se prohloubila. Ve čtyři hodiny dvacet minut, když paní Williamsová vyčerpávajícím způsobem popsala příběh zasnoubení a udělala přestávku na oddechnutí, pozvala konečně paní Kendricková přítomné ke stolu. „Neměli bychom nechat kávu vychladnout,“ řekla. „Thomas přijde každou chvíli.“ Její muž zamumlal něco nesrozumitelného a následoval obě dámy do jídelny. Sotva se pomodlil za jídlo, obrátila k němu paní Williamsová veškerou pozornost. „Vyprávějte mi něco o vaší práci ve škole,“ požádala ho. „Kolik žáků vyučujete? Bydlí všichni ve škole? Kolik máte učitelů? A kolik žáků je závislých na peněžních darech?“ Pan Kendrick odpovídal tak zdvořile, jak jen bylo možno, a snažil se pořád se nedívat na klobouk paní Williamsové. Pohupující se péro ho znervózňovalo.

„Jeden z hochů je tedy tento Thomas, který tohoto času bydlí u vás,“ poznamenala na konec paní Williamsová. Doufala jsem, že se s ním seznámím. Ale jak se zdá, není moc přesný.“

„Na mnoho věcí si ještě musí zvyknout,“ pokoušela se paní Kendricková Toma Joea omluvit. Ale i ona sama shledávala, že to nezní moc přesvědčivě.

„Tetičko Cathrine, prosím, smím vstát od stolu?“ zeptala se Annabelle. Když tetička přikývla, sklouzla ze židle, vzala panenku a postavila se s ní zase k oknu v obýváku. „To je roztomilé dítě,“ poznamenala paní Williamsová. „Kolik let je vaší neteři, paní Kendricková?“

„Annabelle je pět let.“

„Ó, tak to je stejně stará jako dcera mé nejstarší neteře,“ začala paní Williamsová a již pěla chvály na to vzorné dítě, které v sobě zřejmě spojovalo všechny ctnosti světa. Paní Kendricková byla ráda, že pozornost paní Williamsové byla tímto způsobem odvedena od Tomovy nepřesnosti. Rychle pohlédla na manžela, který seděl naproti ní. Vráska mezi jeho obočím nevěstila nic dobrého.

Trpělivost pana Kendricka byla toho odpoledne podrobena těžké zkoušce. Doufal, že se paní Williamsová bude bavit především s Tomem a že on po troše zdvořilé konverzace bude moci nenápadně zmizet ve své pracovně, kde na něho čekaly „Dějiny Ameriky pro nižší stupeň“. Ale tento plán nyní ztroskotal. Vinen tím byl Tom Joe. V půl šesté přijel kočár paní Williamsové a dáma se rozloučila. „Byla bych se opravdu ráda seznámila s vaším chráněncem, pane Kendricku,“ řekla na rozloučenou, „ale žel, nebylo to možné. Zdá se, že ten chlapec až příliš rád běhá venku. Nejsem si jistá, zda si takové dítě zaslouží být žákem vaší školy.“

„Omlouvám se za Thomasovu nepřesnost, madam, a ujišťuji vás, že si s ním o tom promluvím. Ale jinak je hoch opravdu inteligentní a dobře vychovaný a určitě si bude vážit dobrého školního vzdělání.“

„Nu, doufám, že máte pravdu. Snad budu mít příležitost seznámit se s tím chlapcem zítra na pikniku nedělní školy. Moc děkuji za výborný koláč, paní Kendricková. Na shledanou.“

Tom Joe a jeho nový kamarád Henry opravdu šli podél řeky až k bobřímu kmeni. Nějakou dobu pozorovali bobry a Henry se od toho vůbec nemohl odtrhnout. Teprve když mu Tom řekl, že tu nablízku roste mnoho borůvek, nechal se přemluvit a opustil místečko, ze kterého pozoroval bobry. Trhali jako o závod a na té slunné louce jim šťavnaté borůvky výborně chutnaly. Tom Joe si lehl na záda a pozoroval oblak, jak pozvolna pluje po obloze. Se Šedým sokolem také často pozorovali oblaky. „Kolik je vlastně hodin?“ zeptal se najednou Henry. „Neměl jsi být ve čtyři hodiny nazpět?“ Tom Joe si sedl zpříma jako svíčka. Podíval se na slunce, které už o pořádný kus postoupilo směrem k západu. „Dnes má přece přijít na kávu paní Williamsová,“ řekl polekaně a rychle vstal. „Měl jsem být v každém případě doma přesně!“

„Tak si raději pospíšíme,“ řekl Henry. „Myslím, že už dávno byly čtyři hodiny.“ Celou zpáteční cestu utíkali. Když uviděli první domy, Henry se zastavil. „Musím tady odbočit, vyhrkl udýchaně. „Bydlím tamhle!“ Tom Joe přikývl. „Měj se dobře,“ zasupěl a utíkal dál. Tady byla škola a nedaleko od ní dům Kendrickových. Tom Joe zpomalil.

„Teď přichází Tom Joe!“ byla to Annabelle, která si ho první všimla a svým zvoláním způsobila, že pán a paní Kendrickovi vyšli před dům. Tom se k těm třem lidem blížil váhavě. „Tak jsi zase tady,“ pozdravil ho přísně pan Kendrick. „Kde jsi byl? Měl jsi tu být již před dvěma hodinami.“ Dvě hodiny zpoždění! Tomovi bylo teplo už předtím. Nyní ho zalilo mnohem větší horko.

„Já … já jsem byl s Henrym u řeky. U bobřího kmene.“

„Aha, u řeky. Proč chodíš k bobřímu kmeni, když jsme ti výslovně řekli, že máš být ve čtyři hodiny zde?“

„Henry se mě ptal a potom…“ koktal Tom Joe.

„Nepřesnost je hrubá nezdvořilost, Thomasi. Paní Williamsová byla velmi rozmrzelá, byla by se s tebou ráda seznámila. A kromě toho nám máš předem ohlásit, že někam jdeš, dříve než zmizíš někde venku.“

„Měla jsem o tebe takovou starost, Tome Joe.“ V hlasu paní Kendrickové byla slyšet zřetelná výčitka. „Myslela jsem, že se ti něco stalo.“

„Teď hned půjdeš do svého pokoje a zůstaneš tam až do rána,“ poručil její manžel. „Možná se pak naučíš dodržovat pravidla.“

Annabelle se na strýčka dívala velkýma, ustrašenýma očima. Tom Joe se kousl do rtu a se sklopenou hlavou odešel do domu.

Večeře proběhla za velkého mlčení. Pan Kendrick byl rozzlobený, a proto mu nebylo do hovoru. Jeho žena se pokoušela mluvit s Annabelle, ale holčička jí odpovídala jen jednoslabičně. Znovu a znovu se dívala na Tomovo prázdné místo. Přitom měla nějaké vlhké oči. Když vzal strýček po jídle Bibli, skutálela se jí po tváři slza.

„Copak se děje, Annabelle?“

„Teď, … teď se Tom Joe nedozví, jak skončí příběh o Josefovi.“ Maličká se rozvzlykala. Pan Kendrick si zhluboka povzdechl. Jedna věc byla potrestat třináctiletého hocha, jiná věc utěšit plačící děvčátko. Proč si holčička celou věc tolik brala k srdci? Jeho manželka zachránila situaci tím, že vzala maličkou na klín. „Tom Joe si zasloužil svůj trest, Annabelle. Musí přemýšlet o své neposlušnosti. Ale možná bychom si mohli dnes večer přečíst jiný příběh z Bible. A Tom Joe s námi zítra může poslouchat konec příběhu o Josefovi.“

Holčička přikývla a rukou si setřela z obličeje slzy.

„Dobře,“ svolil také pan Kendrick. „Který příběh si dnes přečteme, Annabelle?“

Tom Joe ležel v posteli ve svém pokoji s otevřenýma očima. Venku se pomalu stmívalo a oknem viděl na obloze jen jednu jedinou hvězdu. Ale Tom Joe ji nevnímal. Znovu a znovu myslel na to, co se stalo dnes odpoledne. Proč jen byl tak svévolný a šel s Henrym k bobřímu kmeni? Věděl přece, že to vlastně bylo moc daleko. Zrudl hanbou, když mu přišla na mysl přísná slova ředitele školy: „Nepřesnost je hrubá nezdvořilost, Thomasi. Paní Williamsová byla velmi rozmrzelá. Byla by se s tebou ráda seznámila.“

Tom Joe netušil, kdo je tato paní Williamsová. Proč se s ním chtěla seznámit? „A kromě toho nám máš předem ohlásit, že někam jdeš, dříve než zmizíš někde venku.“

Tom Joe vzdychl. V Beaver Lake to nemusel nikomu oznamovat. Jen když šli k Vlčí rokli, řekl to babičce Betsy předem. Jinak on a Šedý sokol běhali venku podle chuti a nálady. A s nimi samozřejmě také Lady Blue. Tom Joe se posadil a oběma rukama si přitáhl kolena k sobě. Přepadl ho stesk po babičce Betsy a po bezpečí jejího srubu. Kdyby zůstal v Beaver Lake, nemusel by tu sedět samotný a hladový v setmělém pokoji a toto všechno by se vůbec nestalo… Vyhrkly mu slzy, jakkoli se tomu bránil. Neměl by této noci prostě tajně uté-ci? Zpátky do Beaver Lake? Tom Joe popotáhl a rukávem si otřel obličej. Kdyby se potají ztratil, nemusel by se zítra setkat s ředitelem školy a nemusel by mu říkat, že … Ale ne. Utéci, to by bylo zbabělé. Jak to vždycky říkala babička Betsy? „Když uděláš něco zlého, nespraví se to samo od sebe. Musíš to vyznat Pánu Ježíši a poprosit Ho o odpuštění. A musíš se omluvit.“ Tom Joe znovu vzdychl. Kéž by raději ještě hned nebylo ráno … Najednou uslyšel kroky. Napřímil se. Ale nebyly to kroky ředitele, ale paní Kendrickové a Annabelle, které šly kolem jeho pokoje. Tom Joe si oddechl. Za chvilku slyšel, jak jde paní Kendricková zpátky. Určitě dávala spát Annabellu.

Zase vzpomínal na babičku Betsy. Když byl malý, seděla u jeho postele a vyprávěla mu příběhy na dobrou noc. Nejraději měl příběh o tom, jak ho jednoho dne přinesla do Beaver Lake nějaká indiánka. „Byl jsi tak malý a bezmocný, když mi tě paní Sullivanová položila do náruče. A večer jsi tak pokojně spal na svazku kožešin. Měla jsem tě ráda od prvního okamžiku, Tome Joe.“

Neměl by přece raději jít zpátky do Beaver Lake? Tam, kde ho měli rádi? Možná, že už teď pan Kendrick ani nebude chtít, aby chodil do jejich školy. Třeba ho stejně pošle domů. Ale – co by v takovém případě měl říct babičce Betsy? Že ho v Calgary nechtějí, protože nedodržuje pravidla?

„Nechci, aby byla babička Betsy smutná, Pane Ježíši,“ šeptal Tommy Joe. „A také nechci, abys byl smutný Ty nebo paní Kendricková nebo…“ Tom Joe se zarazil. Zdalipak byl kvůli němu smutný i pan Kendrick? Rozzlobený byl, dokonce velmi rozzlobený. Ale smutný? „Mám strach s ním zítra mluvit, Pane Ježíši. Určitě se na mne ještě velmi zlobí. Prosím Tě, odpusť mi, že jsem dnes byl tak dlouho pryč. Prosím, způsob to, abych přesto mohl chodit do té školy.“

Ve stejnou chvíli seděl pan Kendrick u psacího stolu ve své pracovně. Před ním ležely „Dějiny Ameriky pro nižší stupeň“ a vlastně se měl připravovat na vyučování. Ale nedokázal se soustředit. Zaklapl knihu, opřel se a zadíval se z okna. Venku byla téměř tma. Zdalipak už hoch spí? Musí mít hlad jako vlk po té dlouhé odpolední cestě. Ale sám může za svůj trest. Kdyby byl přesný …

A vůbec, kdyby řádně oznámil, kam chce jít, výlet k bobřímu kmeni by se vůbec nekonal. Ředitele rozčilovalo, že byl Tom Joe neposlušný a že si o něm paní Williamsová udělala špatný obrázek. Ve škole se samozřejmě znovu a znovu stávalo, že museli potrestat nějakého žáka, ale o Tomovi by si nikdy nepomyslel, že jednoduše poruší jeho pravidla. Hocha měl rád. Nedokázal to jasně formulovat, ale chlapcovy tmavě modré oči se ho nějak zvláštně dotýkaly.

„Strýčku Jamesi?“ Neteřin hlas ho vytrhl z přemýšlení. Předtím byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, jak se tiše otevřely dveře.

„Annabelle! Co tu děláš? Už máš dávno spát!“

„Když já nemohu spát. Maličká stála u dveří ve své bílé noční košilce, rukou ještě držela kliku a jednu nohu dávala na druhou.“

„Mám poprosit tetičku Cathrine, aby ti dala sklenici teplého mléka?“

Dívenka zavrtěla hlavou. „Já nemohu spát proto, že se tě musím na něco zeptat.“

„Musíš se mě na něco zeptat? No, tak pojď sem.“ Holčička k němu přišla a on ji vzal na klín.

„Na co se mě musíš zeptat?“

Annabelle si sedla tak, aby na něho viděla. „Strýčku Jamesi, zlobíš se ještě na Toma Joea?“ Mohlo ho napadnout, že půjde o toto.

„Ano, Annabelle, zlobím se.“

„Ale teď už přece je tma.“

Strýček se na ni nechápavě podíval. „Ano. Proč to říkáš?“

„Moje maminka říkala, že nikdo se již nesmí zlobit, když je tma,“ vysvětlovala dívenka vážně. „Je to napsané v Bibli.“

„Aha. Tvoje maminka určitě myslí verš: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.“

„Ano, přesně ten. Maminka říká, že nejpozději večer se zase musíme spolu snášet.“

Pan Kendrick jemně pohladil svou neteř po vlasech. „Tvoje maminka je moudrá žena,“ odpověděl. „A její malá dceruška se od ní už mnoho naučila.“

„Strýčku Jamesi, máš ještě rád Toma Joea?“

„Samozřejmě, Annabelle.“

„Tak může už zase jít ze svého pokoje?“

„Ne, to nemůže. Ale teď hned s ním promluvím. Dobře jsi udělala, že jsi ke mně přišla, Annabelle.“

Maličká se k němu přitulila. Pan Kendrick vstal a donesl ji do její postele. „Myslíš, že teď už budeš moci spát?“

Holčička přikývla. Tiše odešel z místnosti.

Tom Joe stále ještě seděl na posteli a kolena měl přitažená k sobě. V domě bylo takové ticho, že slyšel dokonce i Annabelliny tápavé krůčky na chodbě. Teď rozpoznal energické kroky pana Kendricka. Nejspíš nesl svou neteř zpátky do postele. Proč byla Annabelle ještě vzhůru? A proč nešla do obýváku k tetičce? Zase slyšel kroky. Blížily se a tentokrát se zastavily u dveří Tomova pokoje. Chlapci tlouklo srdce až v krku. Dveře se tiše otevřely a dovnitř do pokoje pronikl slabý paprsek světla.

„Jsi ještě vzhůru, Thomasi?“

„Ano, pane.“

Ředitel školy vstoupil do pokoje a dveře nechal otevřené na malou škvírku. Sedl se na kraj postele. Tom Joe se kousl do spodního rtu. Nikdo z nich nemluvil.

„Je … je mi to líto, pane Kendricku,“ vypravil ze sebe konečně chlapec. „Měl jsem takovou chuť jít s Henrym k řece a potom, potom…“

„Potom jste zapomněli na čas a najednou bylo moc pozdě.“

Tom Joe přikývl. „Také jsem vůbec nemyslel na to, že vám mám říct, když jdu pryč,“ přiznával slabým hlasem. „Odpusťte mi to, pane Kendricku.“

Ředitel zaslechl v Tomově hlase s námahou zadržované slzy. Pohladil chlapce po vlasech. „Přijímám tvou omluvu, Thomasi. Ale čekám, že v budoucnosti budeš dodržovat pravidla, která stanovím.“

Tom Joe vzlykl. „Mohu … mohu přesto chodit do vaší školy?“

„Samozřejmě, že můžeš. A teď zkus usnout. Dobrou noc, Thomasi.“

„Určitě budu dodržovat pravidla, pane Kendricku.“

Ředitel školy vstal.

„Tak se teď dobře vyspi. „Pan Kendrick vyšel na chodbu a zavřel dveře. Když přišel do obýváku, jeho žena na něho pohlédla. „Byl jsi u Toma Joea,“ řekla a odložila vyšívání. Její muž usedl vedle ní a jednou rukou ji objal. „Ano, díky Annabelle jsem u něho byl. Vstala z postele a připomněla mi, že se na nikoho nesmíme zlobit, když se setmí.“ Usmíval se a vyprávěl manželce o rozhovoru s Tomem Joem.

„Ulevilo se mu,“ řekla. „A víš co? Myslím, že mu také ještě rychle půjdu dát dobrou noc.“