8. 6. kapitola

říštího rána po snídani šel ředitel školy do města, aby si tam zařídil několik věcí. Jeho malá neteř tak dlouho žadonila, až ji nakonec vzal s sebou. „Ale jen když se budeš dobře chovat!“ Annabelle vážně přikývla. „Určitě budu, strýčku Jamesi,“ ujišťovala ho. Paní Kendricková a Tom zůstali doma. „Teď mi budeš vyprávět o severu, ano, Thomasi?“ zeptala se ho. „Přineseme si skleničku šťávy a sedneme si na verandu. Chtěla bych vědět všechno o Beaver Lake a o tvých přátelích.“ Tomovi se rozzářily oči. „Ano, madam.“ A pak začal. O babičce Betsy a o jejím srubu, o své feně Lady Blue, o Šedém sokolovi a náčelníku Černém vlkovi, o panu Mc Gregorovi… Paní Kendrickovou opravdu všechno zajímalo a ptala se nejen ze zdvořilosti, toho si Tom hned všiml. Když skončil, zeptala se paní Kendricková: „V dopise, který nám poslal seržant Grant, tě jmenoval Tom Joe. Říkali ti tak v Beaver Lake?“ Tom Joe přikývl. „Ano. A indiáni mi říkali Bratr Sokola.“

„To jméno by tu znělo moc nezvykle,“ namítla s úsměvem paní Kendricková. „Líbilo by se ti, kdybych ti říkala Tom Joe?“

„Ano, madam.“

„Tak dobře, Tome Joe, a teď ti budu vyprávět já o misijní stanici, kde jsem pracovala jako učitelka.“

Když skončila své vyprávění, zeptal se Tom Joe: „Proč jste odtamtud odešla?“

„Protože jednou přišel do Blackbird Hillu návštěvník. Znala jsem ho z kostela v Calgary. Byl to mladý muž a jmenoval se James Kendrick.“ Šelmovsky se usmála. „Tvrdil, že to beze mne už nevydrží a pak se mne zeptal, zda bych si ho chtěla vzít. A já jsem řekla ano.“

„A pak jste se odstěhovala zpátky do Calgary.“

„Přesně tak. A ještě pořád tady jsem.“

Tom Joe se nesměle usmál. „Já jsem rád, že tady jste,“ řekl.

Odpoledne navštívila paní Kendricková jednu přítelkyni a vzala s sebou malou Annabellu. Ředitel se uchýlil do své pracovny a Tom Joe se díval do knihy, kterou mu půjčila paní Kendricková. Dnes ale neměl moc chuti do čtení. Chvíli stál nerozhodně na verandě. Pak se rychle rozhodl. Běžel do pokoje pro hosty, oblékl si kožené kalhoty a starou kostkovanou košili a už vyběhl z domovních dveří na svobodu. Sluníčko svítilo a obloha byla modrá. Tom Joe zhluboka dýchal. Bylo to nádherné, prostě tak běhat venku. Prohlédne si okolí školy a pak půjde k řece. Tady v Calgary bylo mnoho vody, toho si všiml už včera. Možná také někde objeví bobří kmen…

Kolem šesté hodiny se vrátila paní Kendricková a Annabelle z návštěvy. „Kde je Tom Joe?“ zeptala se Annabelle. Od té doby, co znala jeho domácké jméno, s velkou horlivostí mu tak říkala. „Musí být někde venku,“ odpověděl jí strýček. „Neviděl jsem ho celé odpoledne.“ Annabelle našpulila pusu. „A přitom jsem si s ním chtěla hrát,“ sdělovala vyčítavě své panence. Když panenka nic nenamítala, pokračovala: „No dobrá, tak si budu hrát s tebou.“

Pan Kendrick se už počtvrté díval na hodiny, když se Tom Joe konečně ukázal. Byl celý uhřátý, jak utíkal, ve vlasech měl jehličí a kalhoty byly na několika místech postříkané od bláta. V obou rukou něco velmi opatrně nesl. „Příště tu buď ale přesně, prosím,“ přivítal ho přísně ředitel. „Už je tři čtvrtě na sedm. A mimochodem, příště to řekni, než zmizíš na celé odpoledne, slyšíš?“

„Ano, pane, je … mi to líto.“

„Copak to máš?“ ptala se Annabelle. Tomovi svítily oči. „Borůvky. Našel jsem místo, kde jich bylo hodně. Tady!“

Paní Kendricková vzala od Toma šátek na krk, do kterého natrhal borůvky. „Moc děkujeme, Tome Joe. Ale prosím, nezůstávej venku tak dlouho. Měla jsem o tebe strach. Teď se běž rychle umýt, abychom se mohli navečeřet.“

„Ano, madam.“ Tom rychle vyklouzl z pokoje. Když se vrátil, obličej mu svítil čistotou. Jen košili si ve spěchu zapnul o jeden knoflík nakřivo. Annabelle si toho všimla a tiše se chichotala. „Annabelle, teď se budeme modlit.“ Holčička sepjala způsobně ruce a zavřela obě oči. Když všichni řekli amen, zeptala se: „Vezmeš mě příště s sebou na borůvky, Tome Joe? Chtěla bych také nějaké natrhat.“

„Nevím.“ Tomova odpověď zněla váhavě. „Musí se jít dost daleko.“

„Kde všude jsi byl?“ otázal se pan Kendrick.

„Nejdřív u školy a potom jsem šel podél řeky až k jednomu kopci. Tam jsem našel ty borůvky.“

„No, to jsi ušel pořádný kus cesty. Není divu, že ses opozdil. Ale teď se dáme do jídla.“

Když Tom Joe i Annabelle už leželi ve svých postelích, otevřela paní Kendricková dveře manželovy pracovny. Seděl u psacího stolu a řekl: „S rozvrhy hodin budu hned hotový, Cathrine.“ Jeho žena se postavila za něj a položila mu ruku na rameno. „Náš malý Josef by byl o něco mladší než Tom Joe,“ začala bezprostředně. „Oba hoši mají dokonce stejné jedno jméno. Našemu synkovi bychom určitě také někdy říkali Joe.“

Její muž se k ní obrátil. „Ano, určitě bychom mu tak říkali.“ Odložil tužku a dodal: „Tolik jsem si ho přál, Cathrine. Někdy se ptám ještě teď, proč jsme ho mohli mít jen tak krátce.“

„Já také,“ zašeptala a v oku se jí zaleskla slza. „Ale aspoň jsme ho mohli držet v náručí, i když to netrvalo dlouho.“ Doktor Stewart tehdy udělal všechno, co bylo v jeho moci, ale nedokázal novorozené děťátko zachránit. Malý Joseph William žil jen několik hodin. Za jeden a půl roku se Kendrickovi znovu těšili na miminko, ale těhotenství skončilo smutně, potratem. „Že si Annabelle i Thomas přáli zrovna příběh o Josefovi, to mě vedlo k přemýšlení,“ pokračovala paní Kendricková. „Bůh nám určitě chtěl něco připomenout. Tehdy nás Josefův příběh tolik potěšil.“

„Jákob měl také smutek pro svého syna,“ odpověděl jí manžel. „A potom po mnoha letech dostal Josefa zpátky.“ Zaváhal a potom dodal: „My uvidíme našeho Josefa teprve v nebi. Ale výsledek bude tentýž: Bůh to však zamýšlel k dobru. Jsem rád, že nemáme takový smutek jako lidé, kteří nemají žádnou naději.“ Jeho manželka přikývla. „Dobře, že brzy zase začne škola a hoši se vrátí. Můžeme se pokusit nahradit jim jejich rodiče, jak jen to jde. Zvláště Tomovi. Postrádá svou babičku Betsy víc, než by kdy přiznal.“

„Mluvila jsi s ním o tom?“

„Všimla jsem si toho, když mi vyprávěl o Beaver Lake. Chlapec velmi postrádá život na severu.“

„Zvykne si na město a na zdejší lidi. Seržant mi říkal, že se té staré paní nedaří dobře. A mimo to leží Beaver Lake v tak odlehlém místě, že by tam nemohl trvale žít. Čím rychleji si zvykne tady, tím lépe.“

„Zdá se, že měl mnoho volnosti.“ Paní Kendricková se podívala šelmovsky na svého muže. „V Beaver Lake se určitě nevečeřelo přesně o půl sedmé.“

Její muž zase vzal tužku a podíval se na své rozvrhy hodin. „Přesnosti ho naučím.“

Paní Kendricková se tiše zasmála. „To ano, můj milý. Docela určitě ho to naučíš.“

Druhý den ráno pršelo. Po snídani řekl pan Kendrick: „Dnes otestujeme, jak na tom jsi se školními vědomostmi, Thomasi. Seržant mně ukazoval tvé práce, které byly docela zdařilé. Ale rád bych si udělal přesnější obrázek o tvých vědomostech.“ Sedli si ke stolu v jídelně. Annabelle si hrála v obýváku s panenkou a paní Kendricková něco dělala v kuchyni. Tom Joe musel odpovídat na otázky z dějepisu a zeměpisu. Zeměpisné odpovědi se mu docela dobře dařily, ale dějiny … Tom Joe si prostě nepamatoval letopočty. A všichni ti lidé, kteří žili dřív, ho vůbec nezajímali. Babička Betsy také neměla dějepis nijak zvlášť ráda. Ředitel se mračil. Naštěstí toho Tom uměl mnoho vyprávět o lese a zvířatech, která v něm žijí. A v diktátu udělal jen dvě nepatrné chyby. Ředitelovo čelo se pomalu rozjasnilo. Po obědě zkoušení pokračovalo. Pan Kendrick mu dával příklady na počítání z hlavy a Tom odpovídal rychle, jako když bičem mrská. Babička Betsy měla ráda matematiku. Ředitel školy uznale přikyvoval. „To není špatné, chlapče. Zdá se, že ti matematika sedí. Uvidíme, zda ti slovní úlohy půjdou také tak dobře.“ Tom Joe se horlivě pustil do práce. Podobné úlohy počítal už v Beaver Lake. Když skončil, odevzdal papír s řešením úloh. „Než to zkontroluji, můžeš vypracovat poslední úkol. Napiš sloh na téma „Prázdniny“. Musí to být na dvě stránky.“

Tom Joe si oddechl, když byl o hodinu později hotový i se slohem. Měl velkou chuť proběhnout se venku, ale stále ještě pršelo.

„Snad bude v sobotu svítit sluníčko,“ doufala Annabelle a položila panenku do kolébky. „V sobotu máme totiž piknik nedělní školy. Půjdeš tam také, Tome Joe?“

„Nevím,“ Tom se tázavě podíval na paní Kendrickovou.

„Samozřejmě, Tom s námi může jít,“ odpověděla. „Při pikniku nedělní školy bude mnoho soutěží. Ty tě určitě budou bavit.“

„A vezmeme s sebou deky a budeme jíst na trávě,“ doplnila Annabelle. „Bývá tam hromada koláčů a takových věcí. Já mám moc ráda pikniky nedělní školy. Ty také, Tome Joe?“

Chlapec pokrčil rameny. „To nevím,“ odpověděl znovu. „Já jsem ještě na žádném nebyl.“

„Ty jsi ještě nikdy nebyl na pikniku nedělní školy? Ale už ti přece je třináct let!“ Děvčátko se na něho dívalo nechápavě.

„V Beaver Lake nebyla žádná nedělní škola. Jen v Edmontonu jsem jednou v jedné byl. Ale tam nedělali žádný piknik.“

„Ten je jen jednou za rok. Vždycky v létě,“ vysvětlovala mu Annabelle. „Takže v sobotu to bude tvůj první piknik nedělní školy.“ Otočila se k tetičce. „Co budeme dělat zítra, tetičko Cathrine? Budu si moci zase hrát s Lavinií?“

„Určitě ano. Jen odpoledne k nám přijde návštěva. Paní Hattie Williamsová přijde ve čtyři hodiny na kávu. Ráda by se s tebou seznámila, Tome Joe.“

Tom se na ni podíval. Neměl ani potuchy, kdo je ta paní Williamsová. Proto jen přikývl.

„Tetičko Cathrine, je to ta paní, u které jsme byly včera?“

„Ne, miláčku. Paní Williamsovou ještě neznáš.“

Paní Kendricková odložila vyšívání a zeptala se: „Co kdybychom si zahráli domino?“

„Paní Williamsová že sem přijde?“ zeptal se nevěřícně pan Kendrick své manželky. Annabelle už spala a Tom Joe zmizel ve svém pokoji s napínavou knížkou. „Vyprávěla jsem jí o Tomu Joeovi,“ vysvětlovala paní Kendricková. „A ona se o chlapce velmi zajímá. Přemýšlí, že by za něho možná zaplatila část školného, protože by ráda konala něco dobrého.“

„Ale ta paní je … hrozná. Hrozně únavná,“ dodal k tomu, když uviděl výraz manželčina obličeje. „Ano, Cathrine, je to tak. Nemá na práci nic lepšího, než aby co nejrychleji roznesla dál každou novinku.“

„Samozřejmě, je velmi hovorná. Ale možná jí prostě musíme dát možnost, aby ukázala své dobré stránky. A kdyby chtěla Toma podporovat, přece by ti to nebylo proti mysli? Zvláště teď, když umřel starý pan Stanley.“

Pan Stanley senior byl velmi dobročinný a Západní střední chlapecké škole v Calgary poskytl mnoho darů. Starý pan Stanley přitom nechal řediteli školy úplně volnou ruku v tom, jak má s penězi naložit, a pan Kendrick je použil především na podporu nadaných dětí z chudých poměrů, aby jim umožnil další návštěvu školy. Toho času navštěvoval střední školu Rick, vnuk pana Stanleye, ale jeho otec měl jiné názory, jak by se měly používat peněžní dary. Pan Kendrick nemohl jeho požadavky úplně ignorovat, a tak měl nyní k dispozici méně prostředků pro děti, jako byl Tom Joe. Ředitel školy si povzdechl. „Nu dobrá, když má paní Williamsová tentokrát tak chvályhodné úmysly, tak ať zítra přijde.“

„Určitě si Toma oblíbí,“ řekla paní Kendricková s nadějí. „A pak to v pokladně hlasitě zacinká. Jen počkej, můj milý!“