7. 5. kapitola

ruhého dne přesně v jednu hodinu odváděl pan Kendrick svého chráněnce ze sirotčince. Tom Joe ještě jednou zamával ostatním dětem a potom odbočili do ulice k nádraží. Tom ještě nikdy nejel vlakem, proto se velice divil, když lokomotiva s pískáním a se spoustou valící se páry zastavila. Vystupovalo mnoho lidí, nástupiště bylo plné a všude kolem nich se tlačili lidé. Tom Joe byl rád, když mohli nastoupit. Zavazadla položil pan Kendrick na odkládací poličku nad jejich hlavami a potom se posadili na tmavě červená plyšová sedadla. Tom Joe pozoroval ostatní cestující, až najednou zaznělo ostré zahvízdání. Dveře se zabouchly a vlak se dal do pohybu.

Vlak s rachocením projížděl prérií. Tom Joe se díval z okna a viděl, jak krajina ubíhá dozadu. Bylo tu méně stromů než na severu, jak si všiml. Převládala rovná pole a pastviny. Za nějakou dobu bylo nudné dívat se z okna, a tak se opřel o opěradlo sedadla. Pan Kendrick seděl proti němu, zahloubaný do čtení novin, a vždycky, když noviny trochu klesly, jak pan Kendrick obracel stránku, vrhl Tom Joe kradmý pohled na muže, který měl být příští roky jeho učitelem. Každopádně jedním z jeho učitelů. Mary Lou ze sirotčince mu vysvětlovala, že v internátní škole vyučuje víc učitelů. Mary Lou mu vůbec vysvětlila mnoho věcí. Ona jediná se také nesmála, když špatně držel hokejku. Velký Sam si ho pro to ještě dlouho dobíral. A nejen pro to. Vždycky si našel důvod, jak by mohl Toma zlobit. Pod stolem ho kopal do holeně a říkal mu „páchnoucí přítel indiánů“. Sam neměl rád indiány, i když ještě nikdy v životě žádného neviděl. A protože neměl rád indiány, neměl rád ani jejich přátele. Tak prosté to bylo. Tom Joe to pocítil. Ostatní děti byly většinou stejného názoru jako velký Sam. Ačkoliv si Tom neuměl představit, že by všechny opravdu stejně smýšlely. Nejspíš měly jenom strach.

Až na Mary Lou. Nebála se velkého Sama. Byla k Tomovi hodná a ona jediná se zajímala o život na severu. Jí vyprávěl dokonce o malém kabátku pro miminko, na kterém bylo vyšité jeho jméno. Včera jí ho chtěl ještě ukázat, ale pak na to pro návštěvu ředitele zapomněl. I když bylo Mary Lou teprve jedenáct let, hodně toho věděla. Například vždycky věděla, kdy má slečna Andersonová dobrou náladu a kdy ne. „Je zamilovaná do faráře,“ pošeptala jednou v neděli v kostele Tomovi. „Podívej se, jak ho zbožňuje!“ A když šli pěšky zpátky do sirotčince, slyšel, jak říkala své kamarádce Jane: „Teď se bude slečna Andersonová až do pondělí vznášet na oblacích, ale v úterý s bouchnutím zase přistane na zemi. Teprve ve středu večer, až bude v dobročinném spolku, bude se cítit zase lépe. Tam totiž chodí také farář.“

Tom Joe by si nikdy nevšiml, že byla slečna Andersonová zamilovaná. A čestně řečeno, nevěděl také, co myslela Mary Lou slovem „zbožňuje“. Lidé z města někdy používali slova, která neznal. A vůbec, mluvili mnohem víc než jeho přátelé z Beaver Lake. Pan Mc Gregor by v Edmontonu určitě dlouho nevydržel. Tom zase vrhl pohled na pana Kendricka. Teď při četbě novin vypadaly jeho oči vážně. Ale Tom věděl, že se uměly dívat také přátelsky. Pan Kendrick měl určitě rád indiány.

Když pan Kendrick složil noviny, jejich oči se setkaly. A zase panu Kendrickovi byla nápadná tmavá modř Tomových očí.

„Pověz, Thomasi, nemáš hlad?“ Položil noviny na prázdné sedadlo vedle sebe. „Sám bych snesl něco k snědku.“

Tom Joe přikývl. „Ano, pane. Já také.“

Vybalili si své svačiny a chutnalo jim. Když dojedli, zeptal se pan Kendrick: „Budeš postrádat děti ze sirotčince?“

„Některé ano. Mary Lou byla hodná. A někteří menší hoši.“

„Byli tam i chlapci ve tvém věku?“

„Jen velký Sam. Je mu již téměř čtrnáct.“

„Rozuměl sis s ním?“

„Nijak zvlášť. Neměl rád … indiány.“

Pan Kendrick přikývl a dál se neptal. Tom Joe se zase díval z okna. Vlak zase s rachocením projížděl prérií. Najednou měl nějak těžká oční víčka. Určitě to bylo tím, že včera večer usnul tak pozdě. Pokoušel se násilím držet oči otevřené, ale znovu a znovu se samy zavíraly. Nakonec to vzdal. Za chvilku tvrdě usnul.

V Calgary je pozdravil muž, který stál na nádraží a čekal na ně. Byl trochu větší než pan Kendrick a měl na sobě bílou košili, černé kalhoty a vestu. Když je spatřil, krátce smekl klobouk. S úsměvem jim šel naproti.

„Tak jsi tu, velký bratře,“ pozdravil pana Kendricka. „Zase jednou přesně na minutu. A mladého muže ze severu jsi přivezl s sebou!“ Přátelsky uhodil pana Kendricka do ramene a Tomovi podával ruku.

„Gile, tohle je náš nový žák Thomas Brown,“ představoval je ředitel. „Thomasi, to je můj bratr, pan Gilbert Kendrick. Je doktorem zde v Calgary.“

Tom Joe uchopil podávanou ruku a podíval se na doktora. Ten se přátelsky usmíval a Tom Joe úsměv váhavě opětoval. „Dobrý den, pane.“

„Dobrý den, Thomasi. „Ano, já jsem tedy doktorem zde v Calgary a každý, kdo má nějakou bolístku, se mnou přijde dříve nebo později do styku. Většina tvých spolužáků mne už zná a od té doby mi raději jdou z cesty, protože mají strach z mé velké hnědé láhve. Jsem opravdu zvědavý, jak dlouho vydrží naše přátelství.“

Mrkl na Toma, pak se sehnul a vzal cestovní tašku svého bratra. „Dovezu vás domů. Moje auto čeká venku.“

Tomovi připadala paní Kendricková trošičku jako babička Betsy. Samozřejmě, byla mladší, neměla ani šedivé vlasy, ale měla je husté, sytějšího blonďatého odstínu. Ale z jejích očí vyzařovalo teplo, z kterého poznal, že je v tomto domě vítaný. Vlasy paní Kendrickové byly stočeny do volného uzlu a na sobě měla dobře padnoucí dlouhou šedivou měkkou sukni a růžovou halenku s bílými a šedými kvítky. Stála v domovních dveřích a s úsměvem se dívala, jak přicházeli. Teprve když přišli blíž, všiml si Tom Joe blonďaté dětské hlavičky, která vykukovala za sukní paní Kendrickové. Patřila malé holčičce. Na Toma se šelmovsky usmívala. Pan Kendrick pozdravil svou manželku a pokynul Tomovi, aby přistoupil blíž. „Cathrine, to je Thomas Brown, náš nový žák z Beaver Lake. Thomasi, to je moje manželka, paní Kendricková.“

„Dobrý den, madam.“

„Dobrý den, Thomasi. Srdečně tě vítám v Calgary.“

„A pak k nám včera přišla na návštěvu naše neteř Annabelle. Annabelle, pozdrav, prosím, našeho hosta.“

Malé děvčátko opustilo svůj úkryt za tetiččinou sukní a podalo Tomovi ruku. „Dobrý den,“ řeklo způsobně. „Jmenuji se Annabelle a je mi už pět let. Mám novou sestřičku, které jsou teprve dva dny. Kolik je tobě?“

„Bylo mi třináct.“

„Škoda. Když jsi už tak velký, určitě tě už nebaví poslouchat příběhy.“

„Někdy ano,“ odpověděl Tom Joe.

„Máš rád příběh o Josefovi? Ten z Bible?“

„Teď nejdřív nech našeho hosta vejít do domu, Annabelle,“ napomínala ji paní Kendricková. A pak se otočila k Tomovi: „Tak jsem se těšila, že se s tebou seznámím. Vždyť já jsem také bydlela dva roky na severu. Určitě si máme mnoho co vyprávět.“

„Opravdu, madam? Kde jste bydlela?“

„Na misijní stanici v Blackbird Hillu². Pracovala jsem tam jako učitelka.“

Tomovy oči se rozzářily. „Farář z Blackbird Hillu přichází tu a tam do Beaver Lake. Jmenuje se Reverend Cooper. Vyprávěl nám o misijní škole.“ „Musíš mi všechno dopodrobna vypravovat. Ale teď pojďte všichni dál. Zůstaneš tu na večeři, Gilberte?“

Doktor zavrtěl hlavou. „Žel, nemohu Cathrine. Mám před sebou ještě dvě návštěvy u pacientů. Nejlépe, když hned pojedu. Na shledanou vespolek!“ Zamával jim a šel ke svému autu.

„Moc děkujeme, že jsi nás vzal autem, Gile,“ volal za ním ředitel školy. Pak vzal cestovní tašku a šel se svou manželkou domů. Tom Joe je následoval a za ním cupitala malá Annabelle. Zatahala ho za rukáv. „Zeptáme se strýčka Jamese, zda nám po večeři bude vyprávět příběh o Josefovi?“ pošeptala mu. Tetička Cathrine říkala, že si dnes můžeš vybrat příběh ty. Ale já mám tak ráda příběh o Josefovi! Máš ho také rád?“

„Ano,“ odpověděl Tom právě tak tiše. Annabelle se spokojeně usmála a hopsala do kuchyně.

Toma Joea Kendrickovi ubytovali v pokoji pro hosty. Stála tam postel s nočním stolkem, skříň na šaty, umyvadlo a malý psací stůl, před kterým byla zastrčená židle. Nábytek byl natřený na bílo a závěsy byly z modrobílé kostkované látky. Také přehoz na posteli byl ušit z modré a bílé látky. Tom vybalil věci ze svého batohu, umyl si ruce a obličej a šel za líbeznou vůní jídla do kuchyně.“ Tak jsi tu, Thomasi! Skoro jako bys věděl, že večeříme o půl sedmé.“ Paní Kendricková se na něho usmívala od sporáku. „Mohl bys, prosím tě, donést talíře do jídelny a rozložit je na stůl? Pro Annabellu jsou moc těžké.“ Tom Joe vzal opatrně talíře do obou rukou a šel za Annabellou do jídelny. Jídelna byla hned vedle kuchyně. Dával talíře na stůl. Annabelle pokládala na stůl nože, vidličky a lžíce. „Teď ještě skleničky,“ řekla. „A ubrousky. A budeme hotoví.“ Tom Joe pozoroval, jak malá holčička dávala vedle každé vidličky svinutý kousek látky. Co se s tím dělalo při jídle? Ale pak ho to napadlo. Když byl v hostinci se seržantem, použil seržant také takovou látku. Položil si ji na klín a po jídle si s ní utřel ústa. V Beaver Lake nikdo nepotřeboval ubrousky.

Jídlo bylo přineseno a všichni usedli ke stolu. Pan Kendrick se pomodlil a poděkoval za jídlo. Potom jim jeho manželka podala mísu s bramborami. Takhle by to bylo, napadlo ji najednou, naše děti by seděly s námi u stolu – jak jsme o tom snili. Ale Annabelle a Thomas nejsou naše děti. Jsou to jen hosté. Náš malý Josef je u Tebe, Pane Ježíši. A moje druhé těhotenství…, snad by to byla malá holčička… Pan Kendrick se tázavě podíval na svou manželku. Vypadala tak vážně, téměř nepřítomně. Ale pak se zase usmála a nabrala Annabelle na talíř brambory a omáčku a pak si sama vzala jídlo. „Je to moc dobré, tetičko Cathrine,“ řekla Annabelle. Tom k tomu přikývl. Mluvit zrovna nemohl, protože měl plná ústa.

„Povíš nám hned příběh, strýčku Jamesi?“ obrátila se malá na svého strýčka.

„Ale určitě. Který je dnes na řadě?“

„Annabelle,“ jemně ji napomenula tetička, „vzpomeň si, co jsem ti řekla.“

„Ano, tetičko Cathrine. Dnes si může vybrat příběh Thomas.“

„Když bude chtít,“ doplnila paní Kendricková.

„On ale chce. Už jsem se ho ptala,“ odpověděla horlivě Annabelle.

„Aha,“ řekl její strýček, „a teď si má Thomas přát tvůj oblíbený příběh?“

Malá holčička se vidličkou přehrabovala v bramborách na svém talíři.

„Annabelle a já máme stejný oblíbený příběh,“ pomohl jí Tom Joe.

„A který to je?“

„O Josefovi!“ vyhrkla Annabelle. „On ho má zrovna tak rád jako já.“

Pan Kendrick a jeho manželka se na sebe rychle podívali. „Jak se zdá, máme všichni čtyři stejný oblíbený příběh. Tetičce Cathrine a mně se stal také velmi důležitý.“

„Prima,“ radovala se Annabelle. „Začneš hned?“

Když Tom Joe ležel toho večera v posteli v pokoji pro hosty, zase nemohl usnout. V hlavě mu vířilo příliš mnoho věcí. Dlouhá cesta dráhou s panem Kendrickem, jízda autem s veselým doktorem, paní Kendricková a Annabelle, večeře – a příběh o Josefovi. Babička Betsy mu ho často vyprávěla a později si ho také mohl sám přečíst v Bibli. Ale ještě nikdy ten příběh neslyšel tak, jako dnes večer. Tom si mnohem víc než kdy dřív představil Josefa, jak trpěl pod nenávistí svých bratrů. Poté co se v sirotčinci seznámil s velkým Samem, uměl si představit, jak se Josef musel cítit. Dokázal by pana Kendricka poslouchat ještě hodně dlouho. Co mu řekl seržant Grant na rozloučenou? „V Calgary se ti určitě bude líbit.“ Zdá se, že měl pravdu. Poprvé od té doby, co odešel z Beaver Lake, se Tom Joe cítil trochu jako doma.