6. 4. kapitola

an James Kendrick, ředitel Západní střední chlapecké školy v Calgary, seděl ve své pracovně u psacího stolu. Když se podíval z okna, uviděl veliký dvůr a vzadu budovu školy. Pozemek ohraničovaly trávníky, stromy a květinové záhony, takže to tam vypadalo spíš jako v parku. Z okna pracovny nebylo vidět hřiště za školou a jezero, které se rozprostíralo vpravo od jeho domu. K velké radosti chlapců tam bylo před dvěma lety postaveno molo. Se svou manželkou bydlel pan Kendrick v domě, který byl vybudován na pozemku školy speciálně pro tehdejšího ředitele. Svou vlastní kancelář měl v hlavním traktu školy, ale teď byly prázdniny, a tak vyřizoval korespondenci z domu.

„Tenisové hřiště!“ opakoval si polohlasně a vrtě hlavou díval se na dopis, který před ním ležel na stole. „Jsou rodiny, které nemohou zaplatit školné, a tento pan Stanley si přeje, abychom z darů zřídili tenisové hřiště. To si nejspíš ještě dlouho počká.“ Pan Kendrick odložil dopis stranou a sáhl po druhém. Přečetl si, kdo je odesílatel:

Seržant William Grant

Policejní stanice Edmonton

„Asi se bude jednat o toho hocha z divočiny,“ řekl si, otevřel obálku, vyndal dopis a rozložil ho.

Vážený pane Kendricku,

je na čase, abych se Vám ozval, protože moje služba v Edmontonu se chýlí ke konci. Jak jsme se domluvili se seržantem Holem, dovedl jsem chlapce Thomase Browna z Beaver Lake sem do sirotčince. V posledních dvou a půl měsících jsem ho častěji navštěvoval a on si v té době částečně zvykl na civilizaci. Ze začátku to pro něho bylo těžké. Děti v sirotčinci se mu nemilosrdně vysmívaly, protože držel hokejku obráceně a nevěděl, jak se telefonuje. Věřte mi, ten hoch ani nehne brvou, když v divočině potká smečku vlků, ale když slyší tramvaj, propadá panice. Přinutil však děti, aby ho respektovaly, protože je pro něho hračkou vylézt na vysokou zeď na dvoře nebo šplhat na stromy. Slečna Andersonová tvrdí, že od té chvíle, co hoch bydlí u nich v sirotčinci, už nemá klidnou ani minutu. Při mé poslední návštěvě stála pod javorem a lomila rukama, protože Tom Joe vylezl až na vršek stromu, aby sundal vystrašené koťátko, které tam zahnali jiní dva chlapci. V úterý odjedu z Edmontonu. V nejbližší době budu přeložen na stanici v Regině. Bylo by pěkné, kdybyste mohl přijet v pondělí, abych Vás mohl osobně představit Tomu Joeovi.

Bude mne těšit, když mi odpovíte.

S veškerou úctou

William Grant.

Pan Kendrick se při čtení zamračil. „Ta slečna Andersonová musí být choulostivá ženská,“ zabručel. „Téměř každý chlapec přece leze na zdi nebo na stromy.“ Pan Kendrick vzal dopis a vešel do sousedního obývacího pokoje, kde seděla na pohovce jeho manželka a vyšívala.

„Co na to říkáš, Cathrine?“ Podal jí dopis. Žena se na něho podívala, odložila vyšívání a vzala si dopis. Její muž ji pozoroval při čtení. Po jejím obličeji se rozlil hřejivý výraz a on už předem znal její odpověď. Když dočetla, podívala se na něho. „Obstarej si jízdenku, Jamesi. V pondělí ráno jede vlak do Edmontonu. Necháme přece chlapce u nás až do začátku školy, ne?“ Její manžel přikývl: „Ano,“ odpověděl, „v pondělí pojedu do Edmontonu.“

Seržant Grant to zařídil tak, že přišel v pondělí na nádraží řediteli naproti. Pozoroval cestující, kteří vystupovali z vlaku, a všiml si muže, který šel přímo k němu. Muži mohlo být asi čtyřicet let, byl středně velký, štíhlý a hnědé vlasy mu na spáncích začínaly trochu šedivět. Zastavil se před mountiem: „Seržant Grant?“

„To jsem já. Dobrý den, pane. Vy musíte být pan Kendrick.“

„Ano. Dobrý den.“ Jeden druhému podal ruku.

„Pronajal jsem vám na tuto noc pokoj v zájezdním hostinci,“ řekl seržant. „Určitě nebudete mít nic proti tomu, když vás tam nejdřív dovedu, viďte? Není to moc daleko, můžeme jít pěšky.“

„To mi právě přijde vhod. Ve vlaku jsem musel tak dlouho sedět. Třeba mi cestou povíte něco o našem společném chráněnci. Jsem velmi zvědavý na toho hocha z divočiny.“ Usmál se a pokračoval: „Jak soudím podle vašeho dopisu, nebude s ním nuda.“ I seržant se usmál. „Docela určitě ne,“ odpověděl.

O hodinu později stáli oba muži před sirotčincem. Bránu jim otevřelo malé děvče. „Slečna Andersonová hned přijde. Ona ještě telefonuje. Tom Joe je tam uvnitř.“ Ukázala na dům a běžela k ostatním dětem. Šli přes dvůr. Vpravo od domu rostl veliký javor. Ředitel školy se zastavil. „Vyšplhal chlapec na tento strom?“

„Ano. Kotě uteklo až na nejvyšší větev a neodvažovalo se dolů.“

Pan Kendrick polkl. Strom byl mimořádně vysoký. Jak tehdy nazval slečnu Andersonovou při čtení dopisu? Choulostivá ženská …

V duchu ji odprošoval. Možná jen měla starost. Toma našli ve společenské místnosti. Stál zády k nim a díval se z okna. Když vstoupil do místnosti policista, ohlédl se.

„Seržante Grante!“

„Dobrý den, Tome Joe. Chtěl bych ti představit tvého budoucího ředitele školy, pana Kendricka.“

„Dobrý den, pane.“ Tom Joe šel k nim a podal cizímu muži ruku.

„Copak děláš tady uvnitř?“ zeptal se seržant. „Ostatní děti si hrají venku na dvoře.“

Hoch najednou vypadal rozpačitě.

„Nesmím ven. Slečna Andersonová mi dala domácí vězení.“

„Zrovna poslední den, co jsi tady?“ Seržant se na něho podíval vyčítavě. „Co jsi udělal?“

„Dnes ráno před snídaní jsem běžel k řece.“

„Ty jsi byl sám u řeky? Nevěděl jsi, že je to zakázáno?“

„Věděl, pane.“

„Proč jsi tam přesto běžel?“

Tom se na něho podíval a váhavě řekl: „Já … já jsem prostě musel k řece. Už tak dávno jsem nebyl u jezera ani u řeky. Chtěl jsem vědět, zda je tam bobří kmen a zda…“

Seržant zavrtěl hlavou. „Pravidla jsou k tomu, aby se dodržovala, Tome. Slečna Andersonová vám zakazuje taková dobrodružství, protože má strach, aby se vám něco nestalo.“

„Ano, pane.“

„Mohl jsi v Beaver Lake sám chodit k jezeru nebo k řece?“ vmísil se ředitel do rozhovoru.

Tom Joe přikývl. Oči se mu rozzářily a ředitel si všiml, že má temně modré oči. „Ano, pane. Mohl jsem se připlížit těsně až k bobřímu kmeni. Babička Betsy mi to vždycky dovolila. Slečna Andersonová je moc ustrašená.“ Tiše dodal: „Šedý sokol to hned říkal.“

„Kdo je Šedý sokol?“

„Můj přítel v Beaver Lake. Nikdy by nešel do sirotčince. Říká, že je to k ničemu, když je tam náčelnicí žena.“

Seržant Grant se najednou rozkašlal. Pan Kendrick se otočil a díval se z okna, aby zakryl úsměv. „No, na to mohou být různé názory,“ řekl nakonec seržant, „v dětském domově se to možná docela hodí.“

Potom se zeptal: „Co teď budeme dělat, když nesmíš ven? Myslel jsem, že bychom se mohli trochu projít, podívat se na našeho přítele Charlieho a rozloučit se s ním. Kromě toho bychom si mohli cestou pohovořit lépe než tady uvnitř.“

Tom Joe vypadal nešťastně. Kdyby dnes ráno přece raději nechodil k řece! Tím si teď zkazil celé odpoledne. Poslední odpoledne se seržantem Grantem! Kradmo pohlédl na ředitele školy, který pořád ještě stál u okna a díval se na trávník. Tom Joe by s ním rád šel ven.

Dveře společenské místnosti se pojednou otevřely a slečna Andersonová vstoupila do místnosti. Pozdravila oba pány. Potom řekla: „Thomasi, co říkáš, že bys šel se seržantem a s panem Kendrickem na procházku?“

„Ale já … já přece nesmím …,“ vypravil ze sebe rozpačitě.

„Nu, myslím, že jsi od rána už dost přemýšlel o své neposlušnosti. Už o tom nebudeme mluvit.“

„Děkuji, slečno Andersonová!“ Tomovi se ulevilo. Usmál se a krátce nato se již oba muži i on vydali na cestu.

Přesně v čas večeře se zase vrátili zpátky. Pan Kendrick se před bránou rozloučil. „Zítra se uvidíme, mladý muži. Přijdu pro tebe po poledni, kolem jedné hodiny.“

„Na shledanou, pane Kendricku.“

Seržant doprovodil chlapce dovnitř. „Pro nás oba teď také nastává loučení, Tome Joe. Zítra ráno už se neuvidíme. Vlak mi odjíždí již v sedm hodin.“

Tom Joe přikývl. „Děkuji,“ řekl. „Děkuji, že jste mne vzal s sebou a že jste mne stále navštěvoval a … a že jste se se mnou modlil, když se mi stýskalo.“ Ale to poslední neřekl nahlas. Seržant Grant mu položil ruku na rameno. „Jsem rád, že jsme se seznámili, Tome Joe. Napíšu ti z Reginy. A v Calgary se ti určitě bude líbit.“

Tom Joe zase mlčel. Kousal se do spodního rtu a díval se na zem. Až seržant Grant odjede, nebude mít už nikoho, s kým by mohl mluvit o Beaver Lake. Nikoho, kdo by se zajímal o babičku Betsy a o Šedého sokola. Seržant sice mluvil s babičkou jen krátce, ale věděl alespoň, kdo byli lidé, kteří tvořili ještě před nedávnem Tomův svět. Najednou se kolem něho položila paže a seržant ho objal a přitiskl k sobě.

„Měj se dobře, hochu,“ zašeptal. Pak ho pustil z objetí, otočil se a odešel. Pan Kendrick na něho čekal před bránou. Oba muži se mlčky vydali na cestu domů. Před zájezdním hostincem se zastavili.

Seržant Grant řekl: „Mnohokrát vám děkuji, že jste přijel už dnes, pane Kendricku, a že Tom Joe může v nejbližších dnech bydlet u vás. Nyní k vám mám ještě jednu prosbu.“

„Jakou?“

„Jak to vypadá, hoch nemá nikoho na světě, kromě té staré dámy, která ho vychovala. A té staré paní se nedaří moc dobře. Alespoň to říkal můj kolega z Beaver Lake. Já se o Toma také nemohu postarat, protože nikdy nevím, kam budu přeložen příště. Zdá se, že vás chlapec má rád, pane, a může se stát, že brzy budete vším, co ještě má. Prosím vás, buďte na něho hodný.“

Ředitel školy mu podal ruku: „Slibuji vám to, seržante. Můžete se na mě spolehnout.“