5. 3. kapitola

šest týdnů později se to stalo skutečností: Tom Joe pochodoval se seržantem Grantem z Black Valley směrem k Edmontonu. Dnes ráno se rozloučil se svými přáteli v Beaver Lake. Když na to Tom Joe myslel, najednou se mu stáhlo hrdlo. Pořád se otáčel a ohlížel se, dokud nedošli do zatáčky. Babička Betsy mávající kapesníkem, a Šedý sokol, který pevně držel kňučící Lady Blue, byli jeho posledními vzpomínkami na Beaver Lake.

K poledni si udělali přestávku. Trochu pojedli a šli zase dál. Policista nebyl příliš hovorný, ale Tomovi to nevadilo. Představoval si, jak Šedý sokol pozoruje pelech vlčice, jak babička Betsy prostírá stůl a přitom mluví na Lady Blue. Že s sebou nemůže vzít svou fenu – to bylo pro Toma velmi těžké. Ale v sirotčinci i ve škole byli psi zakázaní. Možná bude dobře, když dá Lady Blue trochu pozor na babičku Betsy. Babička dnes vypadala tak smutná a unavená! Určitě bude lepší, když nezůstane v malém srubu úplně sama.

V pozdním odpoledni bylo pro Toma těžké udržet krok s policistou. Klopýtal za ním a únavou téměř brkal o vlastní nohy. Konečně policista zastavil.

„Tohle bude dobré místo pro náš nocleh,“ řekl. „Umíš rozdělat oheň?“

„Ano, pane.“

Seržant vyndal z batohu krabičku zápalek a hodil ji Tomovi. „Tady. Já se poohlédnu, zda bychom mohli mít k večeři králičí pečínku.“

Vzal pušku a odešel. Tom Joe shodil na zem svůj batoh. Nejraději by si lehl vedle něho a usnul. Místo toho hledal ploché kameny kolem ohniště a suché větve, které na sebe pečlivé naskládal. Uslyšel výstřel, pak ještě jeden. Když se seržant vrátil, oheň hořel a Tom Joe hledal mech a jedlové šišky pro nocleh. Policista uznale pokyvoval hlavou. Zdálo se, že se chlapec vyzná v divočině.

Později, když už Tom Joe spal, seděl ještě seržant Grant na kameni a kouřil fajfku. Naslouchal hlasům noci a přitom pozoroval spícího hocha. Bylo to úmyslně, že dnes téměř nemluvil. Tom Joe měl mít dost času na vlastní myšlenky. A také úmyslně tak dlouho šli, aby se chlapec unavil a dříve usnul. Zítra pro něho bude svět maličko jasnější. Snad.

Příštího večera si dopřáli odpočinek o trošku dřív. Po jídle si seržant zase zapálil fajfku. Seděl na kmeni stromu a Tom Joe seděl v tureckém sedu na zemi vedle ohně. Někde v dálce zavyl vlk.

„V Edmontonu je to jiné než v Beaver Lake,“ začal náhle policista rozhovor. „Byl jsi už někdy v nějakém městě?“

„Ne, pane. Ještě nikdy.“

„Je tam mnohem větší hluk než tady,“ vyprávěl seržant. „Domy stojí těsně vedle sebe a žije tam mnohem víc lidí. Jsou tam kostely, obchody, školy a tramvaj. Ale na to na všechno si zvykneš. Je to zajímavé, bydlet ve městě. Ale nejdřív to pro tebe bude změna. A pak na podzim budeš cestovat do Calgary?“

„Ano, pane. Půjdu tam do internátu. Seržant Blake tam zná jednoho učitele. Myslí, že se mně tam bude líbit.“ Odmlčel se a nějakou dobu se každý zabýval svými myšlenkami. Tom Joe se pokoušel představit si mnoho domů a lidí, ale moc mu to nešlo. V představách se mu stále vynořovaly sruby v Beaver Lake. Teď vlk znovu zavyl. Jiný mu odpovídal.

„Ten první byl vůdce. Přicházejí blíž, slyšíš?“ Tom Joe vzhlédl. „Vlci jsou strašně zvědaví,“ odpověděl. „Určitě je za chvíli uvidíme. Pak nám zavyjí přímo u uší a zase zmizí.

Seržant se usmál. Nepochyboval o tom, že v divočině se hoch vyzná. Snad se brzy naučí vyznat se dobře i ve městě.

Ve čtvrtek večer došli k řece. Na jejím břehu stál srub a před srubem štípal nějaký muž dříví. Když přišli blíž, díval se na ně. Opřel sekeru o stěnu srubu, rukávem si otřel obličej a šel jim vstříc.

„Den, seržante. Už jste skončil na severu?“ Policista mu podal ruku na pozdrav.
„Den, Wilsone. Ano, jsem na cestě do Edmontonu. Tam nejspíš zůstanu přes léto. Uvidíme, kam mě potom pošlou. Položil ruku Tomovi na rameno a řekl: „Tome Joe, to je pan Wilson.“

„Dobrý den, pane.“

„Den, chlapče. Odkud přicházíš?“

„Z Beaver Lake, pane.“

„Beaver Lake? Tam bydlí pan Mc Gregor a vede obchodní sklad. Znám ho už léta. Je to hodný člověk, ten Mc Gregor.“ Zase si přejel rukávem přes obličej. Potom řekl: „Dnes večer už určitě nepůjdete dál. Co byste řekli pořádné večeři a postelím? Zítra vám půjčím kánoi. Můžete ji nechat v Edmontonu u Charlieho. Až půjde kolem další cestující, pošle mi ji zpátky.“

Seržant Grant se usmál: „Vaše nabídka zní dobře. Myslím, že ji přijmeme.“

Na cestu vyrazili brzy ráno. Nad řekou visela mlha, ale na slunci se rychle rozpouštěla. Kolem nich létali komáři a nemilosrdně štípali. V lese Tomovi ani tak nevadili, ale tady u řeky to bylo zlé. V poledne si udělali jen krátkou přestávku a veslovali dál. Seržant seděl v kánoi vpředu, Tom Joe vzadu a mezi nimi ležela zavazadla. Pluli proti proudu a neúnavně nořili vesla do vody. „Vidíš támhleten můstek?“ Seržant přestal veslovat a ukázal dopředu. Mezi stromy na břehu rozeznal Tom Joe dřevěný můstek, který maličko přesahoval do vody. „Tam přistaneme.“ Pádlovali těsně k můstku. Na břehu se najednou objevil muž, který kánoi pevně podržel, aby z ní mohli vystoupit. Pak ji provazem přivázal k dřevěnému sloupku. „Charlie!“ Seržant mu potřásl pravicí. „Jak je krásné tě vidět. Moc ti děkujeme za pomoc.“

„Není zač, Williame.“ Muž se doširoka usmíval. Přitom byla vidět mezera mezi jeho zuby. Obličej měl plný vrásek. Jeho pokožka vypadala, jako by byla kožená. „Tohle je Tom Joe, Charlie. Zůstane přes léto v Edmontonu, zrovna jako já. Můžeme nechat kánoi tady u můstku?“

„Můžete. Teď v létě bývá často v provozu. Je sice stará, ale solidně stavěná. Už se v ní plavili nejrůznější cestující, v té staré dobré kánoi, mountiové, lovci kožešin, obchodníci se zbožím, jednou dokonce jedna matka s dítětem. Ale to už je dávno.“

Obrátil se k Tomovi: „A ty, hochu, co děláš tady nahoře na severu?“

„Bydlel jsem u babičky Betsy v Beaver Lake. Ale od září mám nastoupit do jedné školy v Calgary.“

„Tak, tak. A přes léto pobudeš v Edmontonu? To mě někdy můžeš přijít navštívit. Odtud do města to je tak asi půl hodiny.“ Tomovy oči se rozzářily. Líbil se mu tento starý muž, který bydlel v osamělém srubu na kraji lesa. „Ano,“ odpověděl. „Určitě někdy přijdu!“

„Půl hodiny cesty pěšky dnes ještě zvládneme, viď?“ Seržant se na Toma tázavě zadíval. Hoch přikývl a zvedl svůj batoh ze země. Oba si dali batohy na záda a rozloučili se s Charliem. Potom se vydali na cestu k Edmontonu.

Když se před nimi objevily první domy města, seržant se pojednou zastavil. „Víš co, Tome Joe? Co kdybychom nešli hned do sirotčince, ale strávili první noc v zájezdním hostinci?“

„Zájezdní hostinec? Co to je?“

„To je dům, kde si můžeme pronajmout pokoj a bydlet tam. Na jednu noc nebo na víc dní. Dostali bychom tam i něco k jídlu. A mohli bychom se vykoupat. Myslím, že to oba docela potřebujeme. Nakonec, šli jsme pět dní divočinou. Ředitelka sirotčince by nás hnala, kdybychom se před ní takhle objevili.“

Tom Joe se na sebe zadíval. Kalhoty ze surové kůže měly skvrny, vysoké boty byly zaprášené a na košili mu viselo jehličí. Možná, že zájezdní hostinec opravdu nebyl špatný nápad. Kromě toho mohl zůstat o trošku déle se seržantem Grantem. Když si vzpomněl na sirotčinec, bylo mu najednou asi tak, jako kdyby měl v žaludku kámen.

Když vešli do Edmontonu, držel se Tom Joe těsně vedle seržanta. Domy tu skutečně byly mnohem blíž u sebe než v Beaver Lake. A bylo jich tu tolik! Těsně kolem nich projel povoz tažený koňmi a hned za ním jel další. Tom Joe zůstal stát a obdivoval oba bělouše, kteří táhli vůz. Takoví krásní koně! Najednou něco pronikavě a hlasitě zatroubilo. Tom Joe sebou trhl, kdosi ho chytil za límec a táhl ho dozadu. „Copak nemáš oči, kluku? Tady přijíždí tramvaj!“ Cizí muž ho pustil. „Promiňte, pane,“ vyhrkl Tom Joe a zády se přitiskl ke zdi domu. Víc velkých vozů za sebou jelo po kolejích ulicí. Teď zůstaly stát, dveře se otevřely a lidé vystupovali. Jiní nastupovali dovnitř. Znovu zazněl ten hlasitý zvuk a vozy se daly do pohybu. „Tak tady jsi, Tome Joe,“ seržant k němu přicházel a dělal dlouhé kroky. „Viděl jsi tramvaj?“ Tom jen přikývl. Hrůzou měl ještě strnulé údy. Šel za seržantem do klidnější vedlejší ulice. „Tady je zájezdní hostinec, ve kterém jsem už dříve bydlel,“ vysvětloval seržant. „Snad pro nás ještě budou mít volný pokoj.“

Později, mnohem později ležel Tom Joe ve své posteli v zájezdním hostinci a díval se na strop. Z malého oválku světla bylo patrné, že pod oknem stojí pouliční lampa. V Beaver Lake nebyly žádné takové lampy. Nebyly tam ani takové jemné bílé záclony, jaké tu visely před okny. A nikdo v Beaver Lake neměl na zdi tapety s růžemi, ani mýdlo, které bylo světle růžové a vonělo po květinách. Nebyla tam ani velká místnost s mnoha stoly a židlemi, kde mohli cizí lidé večeřet. Tom Joe se usmál, když si vzpomněl na ohromnou porci čokoládového pudinku, který měl jako zákusek. Předtím měl pečeni, knedlíky a hrášek. Co asi dnes vařila babička Betsy? Představil si její dřevěný srub se sporákem, houpacím křeslem a opotřebovanou pohovkou. Babička byla ještě určitě vzhůru a pletla. Nebo si četla ve své Bibli. Možná přitom myslela na něho a tázala se, zda už došel do Edmontonu. Teď se už Tom Joe neusmíval. Zahrabal se pod přikrývku a pokoušel se bojovat se slzami, které mu začínaly téci z očí. Když o tom dobře uvažoval, vůbec nechtěl do sirotčince. A také nechtěl do školy v Calgary. Chtěl k babičce Betsy. Chtěl zpátky do Beaver Lake.

Seržant Grant zaslechl tiché vzlykání z druhé strany pokoje. Zaváhal, ale pak vstal a bos šel na druhý konec pokoje.

„Tome?“ Posadil se na okraj postele. Vzlykání přestalo. Zpod přikrývky se pomalu vysoukala rozcuchaná hlava. „Víš, Tome,“ začal seržant, „myslím, že vím, jak ti teď je. Když jsem poprvé dostal místo na severu, prožil jsem moc osamělou zimu ve svém srubu. Moje rodina byla daleko a řeč indiánů jsem ještě neuměl. Nebyl tam nikdo, s kým bych mohl mluvit, a tu … tu jsem začal číst Bibli. Nikdy jsem nebyl zvlášť pobožný, ale když jsem byl tak osamělý, cítil jsem, že jiné knihy mi moc nepomohou. Také jsem se modlil. A poznal jsem, že Bůh opravdu existuje. Slyšel mne a pomohl mně, abych Bibli rozuměl. Odpustil mi moje hříchy a potěšil mě. Od té doby jsem nikdy nebyl úplně sám, rozumíš mi? Bůh je stále se mnou. A vždycky s Ním mohu mluvit. Ty v Něho také věříš, ne?“ Tom Joe přikývl. „Tak prostě věř, že ti pomůže. Nenechá tě samotného. Mám se s tebou pomodlit?“ Tom znovu přikývl. Seržant sepjal ruce. Pak se modlil: „Pane Ježíši, Ty vidíš, že se Tomovi stýská. Prosím, potěš ho obzvláště dnes večer. Ty to umíš nejlépe, vždyť ho miluješ víc než kdo jiný. Děkujeme Ti, že s ním vždycky budeš. Amen.“ Seržantova ruka pohladila Toma po vlasech. Potom bylo místo na okraji postele prázdné.

Příštího rána se Tom Joe vzbudil brzy. Venku už bylo světlo. Vstal z postele a po špičkách šel k oknu. Opatrně odtáhl záclonu ke straně. Jasné sluneční světlo proniklo do pokoje a vzbudilo seržanta.

„Hej, copak tam děláš? Ty asi moc dlouho nevyspáváš, viď?“

Jeho hlas ale vůbec nezněl rozzlobeně a Tom Joe se na něho podíval. Pak si vzpomněl na včerejší večer a rozpačitě se kousl do spodního rtu. Rychle se podíval oknem a řekl: „Paní Hopkinsová už je dávno vzhůru. Nesla z kurníku vejce.“

„No, tak uvidíme, zda bude snídaně tak chutná jako včera večeře,“ rozjímal policista a vstal.

Tom toho ještě nikdy k snídani nesnědl tolik jako u paní Hopkinsové v hostinci. Byla ovesná kaše štědře posypaná hnědým cukrem, kromě toho míchaná vajíčka a topinka, tři druhy zavařeniny, káva pro seržanta a kakao pro Toma. Když se najedli, šli do svého pokoje a balili. Pak se rozloučili s paní Hopkinsovou, zaplatili účet a krátce nato stáli na ulici. Tom Joe měl na sobě nedělní kalhoty a sváteční košili. „V tom uděláš lepší dojem než ve svém oblečení, co nosíš do lesa a na louku,“ řekl seržant. „Pro Beaver Lake to bylo dobré, ale tady ve městě musíme vypadat trochu víc uhlazeně.“ Tom Joe si toho už všiml. Ženy tu nosily šaty s volánky a krajkami a téměř nikdo neměl kožený oblek. Dal si batoh na záda a šel za seržantem. Nemuseli jít moc daleko. Ve středu města stál šedý kamenný dům. Pozemek ohraničoval plot s bránou. Seržant zatáhl za šňůru zvonku a krátce nato se otevřely domovní dveře a vyšla žena. Za ní ze dveří vykukovaly zvědavé dětské hlavičky. Žena měla brýle a dlouhé tmavě modré šaty. Její vlasy byly hnědé. Šla přes dvůr a otevřela bránu. „Dobrý den,“ řekla. Seržant se dotkl klobouku. „Dobrý den, madam. Mé jméno je seržant Grant. A toto je Thomas Brown.“ Přes obličej dámy přelétl krátký úsměv. „Váš kolega se mnou mluvil před několika týdny. Pojďte, prosím, dovnitř.“ Tom šel za dámou a za seržantem přes dvůr a vešel do sirotčince.