4. 2. kapitola

O 5 let později

Beaver Lake nastalo jaro. Sníh roztával, ze stromů kapaly velké kapky vody a sluníčko rozpustilo sníh před srubem babičky Betsy, takže se ukázalo místo s hnědou hlínou. Sáňový pes byl přivázaný nedaleko domu u kůlu a podřimoval na sluníčku. Teď se ohlédl a krátce vyštěkl. Dveře srubu se otevřely. Z nich vyšla babička Betsy. Na chvilku nastavila obličej sluníčku a usmála se. Pak se vrátila do srubu, ale jen proto, aby za chvilku vyšla v kožešinové bundě. Navlékla si palčáky, zavřela dveře domu a pomalu se rozhlédla. Potom spontánně sáhla po sněžnicích, které tam byly opřené o stěnu domu. Pes vyskočil a začal vrtět ocasem. Ale stará paní zavrtěla hlavou. „Dnes ne, Lady Blue. Probíhala ses po celé dopoledne. Hlídej dům, slyšíš?“ Nazula si sněžnice, sáhla po holích a opatrně vykročila. Určitě to bude na víc měsíců její poslední vycházka na sněžnicích. Pokud bude sníh takhle rychle tát, brzy z něho nic nezbude. Babička pomalu vystoupala na malý kopec. Nahoře zůstala stát a zhluboka dýchala čerstvý čistý vzduch. Dobře, že Meg nic neví o téhle procházce, pomyslela si. Mladá světlovlasá žena se o ni vždycky tak starala. „Babičko, ty už nejsi mladice,“ často ji láskyplně hubovala. Stará paní se bolestně usmála. Sotva věřila tomu, že už uplynulo pět let, co se Sullivanovi odstěhovali. A ještě méně mohla uvěřit tomu, že ona sama tady na severu žije už dlouhých pětačtyřicet let. Je to opravdu už tak dávno, co sem nahoru na sever následovala svého manžela, trapera George Harpera? Hlasité zakrákání dvou havranů vyrušilo babičku Betsy z jejích myšlenek. Pomalu šla dál. Když se déle zůstalo stát na místě, bylo chladno. George – vzpomínka na něho jí vždy vykouzlila úsměv na tváři. George byl její milovaný manžel, se kterým tu žila mnoho let a který byl nyní u Boha v nebi. Jednoho dne se nevrátil od svých pastí. Když ho našli, ležel bez života ve sněhu. Seržant Hole konstatoval srdeční infarkt. Zima, která nastala po Georgeově smrti, byla těžká. Ona však našla útěchu ve své Bibli. A také přítomnost Sullivanovy rodiny ji odváděla od její strasti. O rok později přišel do Beaver Lake malý Tom Joe a přinesl do jejího života zase světlo a radost. Samozřejmě to pro ni bylo namáhavé, starat se o malé dítě. Zvlášť proto, že sama nikdy neměla vlastní děti. Ale Meg Sullivanová, mladá matka, nebyla daleko. Často vzala maličkého k sobě, aby si Betsy mohla odpočinout. Stará paní se znovu bolestně usmála. Rok poté, co se Sullivanovi odstěhovali, jí přinesl nějaký indián dopis od Meg. Dopis musel být dlouho na cestě, vypadal totiž dost opotřebovaně. Meg psala radostně o vlastním domově a o miminku, které čekají. Škoda, že písmo bylo zčásti rozmazané, takže babička Betsy nemohla přečíst novou adresu Sullivanových. Ochraňuj je, Pane, modlila se v srdci, ochraňuj je, kdekoliv bydlí. Požehnej jejich rodině a dej, aby žili ke Tvé cti.

Babička Betsy pevněji uchopila hole a vydala se na cestu domů. Tom Joe se brzy vrátí domů. Dnes měli volno ze školy a proto jej a svého syna vzal náčelník do Vlčí rokle. Brzy se vrátí hladový a plný nových zážitků. Když babička Betsy došla k srubu, sundala si sněžnice a spolu s holemi je opřela o stěnu domu. Odvázala Lady Blue, otevřela domovní dveře a vzala psa dovnitř. Uvnitř si svlékla kožešinovou bundu a posadila se do houpací židle, která stála těsně u okna. Chtěla si odpočinout, než začne s přípravou večeře. Procházka po sněhu byla namáhavější, než si myslela. A opravdu už nebyla mladice, to se nedalo popřít. Babička Betsy se opřela a zavřela oči. Najednou tu zase byla ta tupá bolest v hrudi, která se rozšiřovala až pod levou paži a která ji vždy naplnila strachem. Zůstaň klidná! Zhluboka dýchej! Brzy to přestane. Bolest pomalu odeznívala. Dopřála si ještě několik minut oddechu, pak vstala a šla do malé kuchyně. Byl nejvyšší čas připravit večeři.

„A pak jsme pozorovali vlčici, jak si hledala pelech, kde by mohla mít mladé. Byli jsme hodně blízko a dobře jsme ji viděli. Náčelník říkal, že už to nebude dlouho trvat a narodí se jí. A potom za několik týdnů budeme moci pozorovat mladé vlčky, až je matka bude brát ven.“

Tom Joe přerušil vyprávění a dal si do úst lžíci polévky. V modrých očích mu to jiskřilo vzrušením a husté hnědé vlasy měl rozcuchané. Spolkl polévku a pokračoval: „Na zpáteční cestě jsme potkali seržanta. Už se vrátil z Edmontonu. Říkal, že se tu zítra asi staví.“ Babiččina ruka křečovitě sevřela lžíci s polévkou, jako by se jí musela držet.

„Tohle říkal?“ Babiččin hlas zněl stísněně.

Chlapec přikývl. „Ano. A…, babičko, mohl bych jít zítra po škole se Šedým sokolem ještě jednou k Vlčí rokli? Chceme se podívat, jestli si vlčice vybrala pro své mladé opravdu tamten pelech. Prosím, babičko, mohl bych?“ Stará paní přikývla. Výjimečně, přemýšlela. Bude lépe, když nebude doma, až přijde seržant. Nahlas řekla: „Ale prosím tě, do setmění se vraťte. A úkoly si uděláš po večeři.“

„Ano, babičko. Udělám!“

Po jídle babička Betsy umyla nádobí a Tom Joe ho utřel. Potom dováděl po světnici s Lady Blue a nakonec si vzal svoji oblíbenou knížku z hromádky knih na zemi. Uvelebil se s ní na medvědí kožešině u kamen. Pes si lehl těsně vedle něho. Babička Betsy se usadila v houpacím křesle a sáhla po pletení. Ale dnes se nějak nemohla soustředit na vzor. Znovu a znovu její pohled bloudil k Tomovi. Bylo mu už dvanáct let a babička Betsy si vůbec neuměla představit život bez něho. Jenže právě k tomu brzy dojde. Babička zavřela oči. Samozřejmě, že měli všichni pravdu: seržant, pan Kirby a také pan Mc Gregor. Tom Joe nemohl zůstat navždy tady, v odlehlém Beaver Lake. Musel jít do pokračovací školy a získat patřičné vzdělání. Neboť i když rád běhal venku, bylo jasné, že je to inteligentní hoch, který zvládá učení bez námahy. Je to Tvé dítě, Pane, ne mé. Ty jsi mi ho svěřil, ale když teď přichází čas, kdy ho mám odevzdat, … pak mě, prosím Tě, posilni. Bude mi tolik chybět, Pane…

„Babičko,“ Tom Joe ji vytrhl z myšlenek. „Víš, jak funguje dalekohled?“ Stará paní vzhlédla. „No, víš, … jsou tam myslím dvě čočky, které se starají o to, že všechno vidíš větší.“ „Co to je za čočky? A jak to dělají, že věci, které jsou daleko, najednou vypadají, jako by byly úplně blízko?“ Babička Betsy vzdychla. Fyzika nikdy nebyla její silnou stránkou. „Nejlepší bude, když se zeptáš pana Mc Gregora. Ten ti to určitě bude umět vysvětlit.“ – „Tady v té knížce jsem o jednom četl,“ řekl Tom Joe. „Rád bych věděl, jak to funguje. Kdybychom měli takový dalekohled, mohli bychom vlčici určitě lépe pozorovat, až bude mít mladé. Ani bychom se nemuseli plížit tak blízko.“ Obrátil stránku a zahloubal se opět do čtení příběhu.

Babička Betsy znovu vzala pletení. Poslední dobou se ptá na tolik věcí, na které mu nedokážu odpovědět, Pane. A kromě toho mně často není dobře. Tyto bolesti – mám strach, aby mne Tom Joe jednoho dne nenašel tak, jak kdysi našli mého George. Prosím, Pane, aby se to nestalo. Ať má nový domov dřív, než mě povoláš k Sobě…

Druhého dne odpoledne někdo zaklepal na babiččiny dveře. Když babička otevřela, stál před nimi seržant Blake. Byl členem Královské kanadské jízdní policie. Přede dvěma lety začal sloužit zde na severu. Obyvatelé Beaver Lake k němu měli důvěru. Takový „mountie“, jak se jinak policistovi říkalo, se staral o právo a pořádek. Kdo porušil zákon – a nezáleželo na barvě jeho kůže – musel se z toho zodpovídat. Zde na severu se tito policisté starali také o zdravotnickou pomoc obyvatelstvu. Uniforma mountieho se skládala z typického červeného kabátu, černých kalhot se zlatými pruhy po stranách a hnědého klobouku.

„Dobrý den, seržante. Už jsem vás čekala,“ pozdravila babička svého hosta. „Dobrý den, paní Harperová. Tak mě Tom Joe ohlásil? Potkal jsem ho včera s Černým vlkem a Šedým sokolem u Vlčí rokle.“ Stará paní přikývla. „Oba hoši už tam zase šli,“ odpověděla. „Doufám, že nelezou po příliš krkolomných srázech. Ale zatím se Tom Joe vždycky vrátil ve zdraví.“ Nabídla seržantovi židli a na stůl postavila dva šálky na čaj. Na sporáku se začínala vařit voda. „A přišel jste v Edmontonu na něco nového?“ zeptala se, když naplnila oba šálky vařícím čajem. „Proto jste přišel, ne?“ Mountie se usmál. Babička Betsy nikdy nechodila moc dlouho okolo horké kaše. „Přesně tak, madam, proto jsem přišel.“ Dal si do čaje lžičku cukru, zamíchal ho a přitom se díval na starou dámu. „Co se týká mého pátrání po eventuálních Tomových příbuzných, neměl jsem, žel, úspěch. Nikdo nic neví o dítěti, které se ztratilo před jedenácti nebo dvanácti lety. Vypátral jsem tři rodiny, které mají příjmení Brown, ale žádná z nich nemá nic společného s naším chlapcem.“ Odložil lžičku na podšálek a pomalu upíjel čaj. Babička Betsy přikývla. S tím počítala. I seržant Hole už kdysi pátral – a právě tak marně. „Ale našel jsem školu, kam by Toma od příštího podzimu přijali,“ pokračoval seržant Blake. „Navázal jsem kontakt se svým bývalým spolužákem. Je ředitelem školy pro chlapce v Calgary.“ – „Calgary!“ přerušila ho babička Betsy. „Vždyť to je ještě dál než Edmonton!“

„To je, paní Harperová. Ale zato by byl Tom Joe v dobrých rukou. Můj spolužák, jmenuje se James Kendrick, je věřící muž. Klade velký důraz na křesťanskou výchovu. A pokud jsem vám správně rozuměl, je to pro vás to nejdůležitější, madam, nebo ne?“ Babička Betsy se zhluboka nadechla. „Ano, to je pravda,“ odpověděla. „Tom Joe miluje příběhy z Bible. A sama jsem se s ním modlila, když vyznal Pánu Ježíši své hříchy a stal se Božím dítětem. Chtěla bych, aby se dostal dál, aby se z něho stal radostný, zodpovědný křesťan, který žije podle Boží vůle. Když říkáte, že váš spolužák je pravý člověk pro tuto věc …, budu se za to modlit, seržante.“ Mountie přikývl. „Při té škole je kromě toho internát, madam. Tom Joe by tam tedy mohl bydlet a nemuseli bychom pro něho hledat ubytování. Začátkem června bude můj kolega cestovat tím směrem. Dosud sloužil v Black Valley, ale bude přeložen na jiný okrsek. Mohl by s sebou vzít Toma do Edmontonu.“

„Ale školní rok přece začíná až v září!“ namítla babička Betsy. Seržant zase přikývl. „To ano. Přes léto je škola v Calgary prázdná, tam by tedy Tom Joe nemohl být ubytován. Ale nedaleko policejní stanice v Edmontonu se nalézá sirotčinec. Ředitelka souhlasila, že by tam Toma na tři měsíce vzala. Moji kolegové od policie by se tu a tam mohli na chlapce podívat. Vyprávěl jsem jim o Tomovi. Simms řekl, že on by se o něho každopádně staral.“

„Sirotčinec! Čestně řečeno, na ten jsem nepomyslela!“ Babička Betsy zavrtěla hlavou.

„Je těžké najít rodinu, která by se ujala cizího chlapce na tři měsíce, paní Harperová.“

„Ano. Ano, samozřejmě.“

„Krátce před začátkem školy by pan Kendrick vyzvedl Toma v Edmontonu a dopravil by ho do Calgary. Ukázal jsem mu Tomovy úkoly, které dělal ve škole, a on je toho názoru, že by přechod do jiné školy zvládl.“

„Ale takový internát, … není to moc drahé, poslat tam dítě?“

„Samozřejmě, platí se tam školné. Ale já jsem Jamesovi vyprávěl, že je hoch úplně bez prostředků. Ale James se velmi zasazuje o děti, které jsou v tomto směru znevýhodněné. Dostává dary a má také nějaké dobročinné dárce, kteří svými dary podporují nadané děti z chudých rodin. Říkal, že o školné byste si nemusela dělat starosti,“ odpověděl seržant.

„Musím si to všechno nejdřív promyslet, seržante.“ Babička Betsy se najednou cítila velmi unavená. „Prosím, nemějte mi za zlé, že stará žena se tak rychle nesmíří se změnami.“

„Máte čas na rozmyšlenou, paní Harperová.“ Mountie se zvedl. „A až se rozhodnete, dejte mi vědět. Na shledanou, madam.“

„Na shledanou, seržante. A děkuji Vám za námahu, kterou jste s tím měl.“

Mountie jí ještě jednou pokynul. Pak opustil srub.

„Žena náčelnicí?“ Šedý sokol si pohrdavě odplivl. „Tam bych nešel!“ Seděl vedle Toma na skále na sluníčku. Pod nimi se rozkládalo Bobří jezero, které propůjčilo své jméno názvu malé vesnice. Tom Joe pokrčil rameny. „V tom sirotčinci to ale tak je, říkala babička. A já tam půjdu jen na tři měsíce.“

„A pak půjdeš na tu školu v Calgary?“

„Ano. Je to škola jen pro chlapce. A mají tam mnohem víc knih než tady. Také ti tam vysvětlí, jak funguje dalekohled a podobné věci.“

Šedý sokol utrhl z větve malou větvičku a přelomil ji v půlce. „Na co musíš vědět, jak funguje dalekohled? A na co potřebuješ ještě víc knih? Musíš vědět, jak se kladou pasti a jak se vydělávají kůže. Jak se loví ryby na zamrzlém jezeře a jak se rozdělává oheň. Na tom záleží!“ Jeho hlas zněl rozzlobeně.

„Na tom záleží tady v Beaver Lake,“ odpověděl pomalu Tom Joe. „Ale seržant říkal, že v Edmontonu nebo v Calgary musíš umět ještě jiné věci.“

„Copak se sem nechceš vrátit?“ Šedý sokol na něho nevěřícně zíral.

„To víš, že chci. Možná se vrátím už o příštích letních prázdninách, pokud tímto směrem pojede někdo od policie nebo někdo jiný. Ale může se stát, že tu později nebudu pořád bydlet.“ Tom Joe zaváhal. Ohlédl se a pak tiše řekl: „Možná, že v Calgary žije někdo z mé rodiny, víš? Někdo, s kým jsem příbuzný.“

Šedý sokol zahodil půlku větvičky a hrál si s druhou. S touto novinkou se musel nejdřív vypořádat. Nechtěl, aby Tom Joe odešel. Vždycky tu byl a také tu měl zůstat. Ovšem, tomu, co Tom Joe řekl nakonec, Šedý sokol rozuměl. Mít rodinu bylo důležité. Zvlášť otce. Šedý sokol byl pyšný na to, že jeho otcem byl právě náčelník Černý vlk. Všichni si ho vážili a měli k němu úctu. Tom Joe měl jenom babičku Betsy. Sice ji měl velmi rád, ale nebyla to jeho opravdová babička. „Babička Betsy říkala, že seržant pátral, zda v Edmontonu nežijí moji příbuzní. Nenašel nikoho. Ale někde přece musí někdo být. Jedině, že…“ Zase zaváhal. „Jedině, že by pan Mc Gregor měl pravdu a že by byli mrtví.“ Tom Joe zamrkal a pak se upřeně zadíval na jezero. Myslel na to, co mu řekla Kendra Sullivanová předtím, než se odstěhovala: „Možná je tvůj tatínek nějaký náčelník. Třeba tě jen ztratil a brzy se vrátí a bude tě hledat.“ Mezitím mu samozřejmě bylo jasné, že jeho tatínkem nemohl být žádný opravdový indiánský náčelník. I když o tom často snil. Ale že by se jednou mohl objevit muž, který by ho hledal, to by se přece mohlo stát. Jenže zatím ještě nikdo takový nepřišel.