3. 1. kapitola

Beaver Lake únor 1905

„Babičko Betsy!“ Malá postava, oblečená do kožešinového oděvu, rozrazila dveře srubu, setřásla si sníh z vysokých bot a vběhla bouřlivě dovnitř. „Babičko Betsy, náčelník Černý vlk chce jít k velkému jezeru. Šedý sokol může jít také. Chtějí lovit ryby pod ledem a vrátí se až zítra večer. Náčelník řekl, že mohu jít také s nimi, když mně to dovolíš!“ Babička Betsy se podívala od hrnce, ve kterém něco vařila, na sedmiletého chlapce, který před ní stál plný očekávání. „Od náčelníka Černého vlka je to velmi milé,“ odpověděla, „ale pokud si dobře vzpomínám, zítra je škola, nebo ne?“ Hoch přikývl. „Ano, babičko. Ale nemohli bychom to dohonit jiný den?“ Stará paní zavrtěla hlavou. „Víš, co si o tom myslím, Tome Joe. Do školy se chodí pravidelně, i když to náčelník Černý vlk vidí jinak.“ Vzala hrnec ze sporáku a postavila ho na dřevěné prkénko, které sloužilo jako podložka a už leželo připravené na stole. „Jsem si jistá, že budeš mít ještě často příležitost zúčastnit se rybolovu na zamrzlém jezeře. Ale tentokrát půjdou náčelník a jeho syn sami.“ Tom Joe polkl. „Ano, babičko,“ odpověděl. „Tak si sundej bundu, abychom se mohli najíst. Máme hustou polévku s bobřím masem.“ Babička pohlédla na zklamaný hochův obličej a dodala: „Jako dezert bychom si mohli otevřít sklenici borůvkového kompotu, co říkáš?“

V zadní místnosti obchodního skladu v Beaver Lake plápolal v kamnech oheň. Babička Betsy narovnala na stůl několik knih a ze zásuvky stolu vyndala novou bílou křídu. Téměř láskyplně přejela pohledem tmavě zelenou tabuli, visící na zdi, kterou minulého jara objednal v Edmontonu pan Mc Gregor, majitel obchodu. „Když mám vyučovat, potřebuji tabuli,“ řekla energicky. „Kromě ní také křídu, mapu, sešity a tužky!“ Pan Mc Gregor si něco zabručel sám pro sebe, ale pak objednal všechno přesně tak, jak to babička Betsy chtěla. Společně s panem Sullivanem se dali i do truhlaření a vyrobili čtyři lavice. Jako katedra posloužil starý stůl z obchodu. To všechno bylo teď postaveno v zadní místnosti a tvořilo to učebnu v Beaver Lake. Babička Betsy vzala zvonek a prošla sousedícím obchodem ke vchodovým dveřím. Otevřela je a zazvonila do šedivého zimního jitra, takže to bylo dobře slyšet. Krátce nato přiběhl Tom Joe, následovaný dvěma děvčaty. Proběhli obchodem do učebny. Babička ještě jednou hlasitě zazvonila, ale jiní žáci už nepřišli. Stará paní si povzdechla. Až na Šedého sokola, náčelníkova syna, nechodilo do třídy pravidelně žádné jiné indiánské dítě. Malý medvěd sice dvakrát přišel, ale shledal, že učit se číst a psát je strašně namáhavé a že tady na severu v divočině to snad ani není potřeba. Stříbrná holubice by ráda přicházela, ale musela doma pomáhat své mamince. Malá Kinnea se zatím neodvážila vstoupit do zadní místnosti skladu. Její babička neměla ráda bělochy a vyprávěla jí o nich neuvěřitelné příběhy.

V učebně se zatím tři děti posadily na svá místa. Patricia Anna Sullivanová, krátce zvaná Patty, seděla v lavici se svou mladší sestrou Kendrou Marií. Tom Joe měl dnes pro sebe celou lavici. „Kdepak je Šedý sokol?“ ptala se Patty. Bylo jí osm let a její maminka jí z blonďatých vlasů upletla dva copy, které jí visely přes záda. „Je se svým otcem na velkém jezeře. Loví tam ryby pod ledem. Vrátí se až večer.“ Tom Joe toužebně pohlédl oknem ven. Tam někde vzadu se rozprostíralo velké jezero, kde rybařili Šedý sokol a jeho otec. Přenocovat v chatě trapera bylo určitě vzrušující. A dnes prosekali v ledu díry a lovili ryby na udici. Musel bych mít tatínka, nejlépe náčelníka, který by řekl: „Můj syn dnes nepůjde do školy, protože jdeme lovit ryby!“ Náčelník Černý vlk pro něho byl téměř jako tatínek. Učil ho všechno, co se musí v divočině znát. Ale poslední slovo měla, obzvlášť když šlo o něho a o školu, babička Betsy. Šedý sokol, syn náčelníka, se k němu choval téměř jako k bratrovi. Proto mu indiáni ve své řeči říkali také: Bratr Sokola. Tom Joe se usmál. Byl pyšný na toto jméno. Babička Betsy ho vyrušila z jeho snění. Vstoupila do učebny, pozdravila děti a začala s vyučováním.

O přestávce všichni svačili v učebně, každý snědl svůj chléb a pak mohly děti, nabalené do kožešinových bund, na pár minut vyběhnout ven. Hrály na honěnou, aby se zahřály, ale Tom Joe byl dnes pomalejší než jindy. Kendra ho dvakrát chytila. Zastavil se a zase se zadíval směrem k velkému jezeru. „Co je s tebou, Tome Joe?“ zeptala se ho Patty. „Nebaví tě hrát si na honěnou?“ Hoch pokrčil rameny. „Náčelník Černý vlk mě chtěl s sebou vzít na rybolov,“ řekl. „Ale babička to zakázala, protože je škola.“ Podíval se na ni. „Chtěl bych mít tatínka, který je náčelník!“

Šestiletá Kendra skákala po jedné noze na ušlapaném sněhu. „Třeba je tvůj tatínek také nějaký náčelník.“ Zastavila se před Tomem Joem a rukama se snažila udržet rovnováhu. „Možná tě jenom ztratil. Určitě se brzy vrátí a najde tě tu.“ „Ale vždyť on tu je už tak dlouho. A kromě toho Tom Joe vůbec nevypadá jako indián,“ řekla Patty. „Proto nemůže mít tatínka náčelníka. Třeba je jeho tatínek traper, jako náš tatínek.“

„Pan Mc Gregor říká, že jsou moji rodiče určitě mrtví.“

Obě děvčata rozpačitě mlčela. Pak se zeptala Kendra: „Ale tady, u babičky Betsy, je to přece také pěkné, ne?“

„Ano,“ řekl Tom Joe. „Babička dokonce dovolila, že si mohu vybrat od pana Kirbyho mladého sáňového psa, až odrostou.“ Oči se mu rozzářily. „Budu ho mít úplně sám pro sebe.“

„To s tebou asi už nezažijeme.“ Kendra najednou zesmutněla. „Tatínek říkal, že se odstěhujeme, ještě než roztaje sníh, abychom ještě mohli jet na saních.“ Školní zvonek přerušil rozhovor dětí. Na rozvrhu byly teď příběhy z Bible a všechny děti je měly moc rády.

Babička Betsy jim vyprávěla příběh o Josefovi. Jak jako chlapec hlídal společně se svými bratry stáda ovcí a koz jejich otce. Jak přitom zjišťoval, že jeho bratři byli zlí lidé, jak ho nenáviděli, když o tom vyprávěl tatínkovi, a jak mu záviděli, když viděli pěkné šaty, které dal Jákob svému synu Josefovi.

Vyprávěla o Josefových snech, jak se obilné snopy jeho bratrů poklonily před Josefovým snopem, a o slunci, měsíci a jedenácti hvězdách, které se právě tak klaněly před Josefem. „Chceš snad nad námi panovat?“ ptali se bratři s posměchem a nenáviděli ho ještě víc.

Babička mluvila o tom, jak Josefův otec Jákob jednou poslal Josefa, aby se šel podívat po bratrech a po stádech. Na cestu se musel vydat úplně sám, a když konečně bratry našel, zažil zlé překvapení: bratři ho chytili, strhli z něho jeho krásné šaty a hodili ho do jámy. Když kolem táhla karavana, vyvedli ho z jámy a prodali ho madiánským obchodníkům. Ano, prodali vlastního bratra! Tomu nemohl Tom Joe uvěřit! Jak mohl někdo někoho tolik nenávidět? On by byl rád, kdyby vůbec měl nějakého bratra nebo sestru!

Ale Josefovi bratři byli nemilosrdní. Zabili kozu, namočili Josefovy šaty do krve toho zabitého zvířete a poslali je otci. Jákob se zhrozil. „To jsou šaty mého syna Josefa! Sežrala ho divá zvěř! Josef je jistě rozsápán!“ Mnoho a mnoho dní truchlil pro svého syna, který ve skutečnosti ještě žil. Ale Josefovi bratři zamlčeli pravdu…

Na tomto místě babička skončila vyprávění. „Jak to bylo dál? Vyprávěj dál!“ prosily děti, ale babička se nenechala přemluvit. „Zítra se dozvíte, jak to bylo dál,“ slíbila netrpělivým dětem.

Ledový vítr fičel kolem skladu a všichni seděli co nejblíž u kamen, když druhého dne babička Betsy vyprávěla dál: „Josef byl prodán jako otrok do Egypta,“ začala. A potom děti zapomněly na chlad a na bouři a spoluprožívaly s Josefem, jak se mu vedlo v cizině. Jak se měl nejdřív dobře v domě svého pána, Putifara, jak Josef i v Egyptě důvěřoval Bohu, jak byl ale potom nespravedlivě obviněn Putifarovou ženou a dostal se do vězení. To byla zlá doba! Ale veliký Bůh v nebi na Josefa nezapomněl. Byl s ním a již brzy měli lidé ve vězení Josefa rádi. Dva jiní vězňové mu dokonce vyprávěli své sny a pak zažili, že jim Josef vysvětlil, co jejich sny znamenají. Všechno se stalo přesně tak, jak jim to Josef oznámil. Jeden vězeň se po třech dnech vrátil ke svému úřadu na královském dvoře, druhý byl po třech dnech popraven. Opravdu: Bůh byl s Josefem!

„Copak musel zůstat navždy ve vězení?“ zeptal se Šedý sokol, který se dnes také účastnil vyučování. Představoval si tu hrůzu, být zavřený mezi vlhkými zdmi, zatímco venku na něho čekaly les a vítr.

„Ne,“ uklidnila ho babička. „Josef nemusel zůstat navždy ve vězení. Bůh se postaral o to, aby po dvou letech měl farao sen, který ho velmi zneklidnil.“

„Farao? Kdopak to byl?“ Šedý sokol se zamračil.

„To byl král v Egyptě,“ vysvětloval rychle Tom Joe. „Takový … takový náčelník, rozumíš?“

Indiánský chlapec přikývl: „Takový jako můj otec,“ řekl pyšně.

„No, asi takový,“ Patty si přehodila blonďaté copy přes záda. „Jenže tam v Egyptě bylo o trochu víc lidí než tady v Beaver Lake. Ale babička by teď měla vypravovat dál!“

Příběh byl opravdu napínavý: Jak Josef přišel z vězení k faraonovi, jak mu s Boží pomocí vyložil sen a jak ho potom farao ustanovil panovníkem nad Egyptem. V tom snu se totiž jednalo o sedm let, kdy byla hojnost potravy a kdy měli dobré žně, potom je ale vystřídalo sedm let hladomoru. Josef se chtěl předem postarat o to, aby bylo ve skladech uloženo mnoho zásob, aby Egypťané nemuseli v sedmi zlých letech hladovět. Farao byl tak unešený, že daroval Josefovi královské roucho a zlatý řetěz, nechal ho vézt na voze a všichni se před Josefem museli klanět. Josef se stal druhým nejmocnějším mužem v Egyptě!

„Udělal ho … podnáčelníkem?“ divil se Šedý sokol.

Babička Betsy se usmála: „Ano, udělal. A jak to bylo dál, to se dozvíte ve škole příště!“

Šedý sokol se ještě nikdy tolik netěšil na vyučování jako tento týden. Josefův příběh ho uchvátil. Tom Joe a děvčata mu vyprávěli začátek příběhu, o který přišel, protože byl s otcem lovit ryby. Šedý sokol byl rozhořčený nad špatností Josefových bratrů a toužebně si přál, aby Josef měl příležitost pomstít se jim. Také příštího dne napjatě poslouchal.

„Všechno se stalo přesně tak, jak to Josef předpověděl,“ vyprávěla babička Betsy. „V následujících sedmi letech byla bohatá úroda obilí a ovoce. Bylo toho tolik, že Josef nechal nastavět stodoly, aby tam uložil zásoby. Ale potom, po sedmi letech, byl konec s dobrou sklizní. Na polích sotva něco vyrostlo, a to nejen v Egyptě, ale ani v sousedních zemích neměli žně. Ani u Josefova otce a jeho bratrů v Kanánu. A oni neměli žádné zásoby.“

Oči dětí visely na babiččiných rtech, když vyprávěla, jak se Josefovi bratři poprvé vydali na cestu do Egypta, aby tam nakoupili obilí. Nemohli vědět, koho tam potkají…

„Nic netušíce, předstoupilo těch deset mužů před Josefa, klaněli se před ním a prosili o obilí. Nepoznali ho, neboť od té doby, co prodali svého mladšího bratra, uplynulo mnoho let. Ale Josef je hned poznal.“

Šedý sokol zadržel dech. „Josef se k nim choval cize,“ vyprávěla babička, „dělal, jako by je neznal a choval se k nim tvrdě a nelaskavě. Řekl jim: Jste zvědové! Přišli jste, abyste viděli nechráněná místa země. Bratři Josefa ujišťovali o své nevině a řekli, že chtějí jenom nakoupit zásoby. Ale Josef jim nevěřil. Když se dověděl, že mají ještě jednoho bratra, který zůstal doma u otce, chtěl, aby přivedli tohoto bratra do Egypta na důkaz, že nejsou zvědové a že nelžou. Celou dobu Josef myslil na své sny. Jak se před ním klaněly obilné snopy jeho bratrů a hvězdy … a teď se to uskutečnilo: Jeho bratři se před ním poklonili a museli dělat, co jim řekl!

Ale Josef se nekochal ve své převaze. Nechtěl se mstít. Avšak musel zjistit, zda se bratři mezitím změnili. Zda jsou pořád tak nemilosrdní a podlí, nebo zda si uvědomili, že tehdy udělali něco moc zlého, když ho prodali. Bratři jeli se zásobami do své země, a když se vrátili, měli s sebou opravdu Benjamina, Josefova mladšího bratra. Ale Josef se jim stále ještě nedal poznat. Byl to těžký test, kterým nechal projít své bratry. Nakonec se však ukázalo, že už nejsou tak krutí jako dřív a že jim je líto, co tehdy Josefovi udělali. Když to jejich bratr zjistil, už to dál nevydržel. Poslal všechny služebníky pryč z té místnosti a dal se bratrům poznat. Řekl: „Já jsem Josef. Je můj otec ještě naživu?“

V první chvíli bratři strnuli hrůzou. Druhý nejmocnější muž v Egyptě že je … jejich bratr? Ten, kterého prodali za otroka? Ten, který je tehdy úpěnlivě prosil, a oni na to vůbec nedbali? Ale Josef odňal svým bratrům všechen strach. Odpustil jim. Řekl jim, že už si nemají nic vyčítat. Bůh ho chtěl mít tady v Egyptě.

Šedý sokol nevěřil svým uším. Co to babička Betsy říká? Že Josef odpustil svým bratrům? Žádný indián by nic takového neudělal. Proč se Josef nechoval jako muž? Když byl k bratrům nejdřív tvrdý a nelaskavý, to se Šedému sokolovi líbilo. Ale teď? „Slaboch,“ zašeptal si sám pro sebe. Ale babička si nevšímala jeho námitek. Vyprávěla, jak Josefovi bratři odešli zpátky do Kanánu, aby přivedli svého starého otce. Jak mu Josef jel naproti na voze, jak si po letech konečně padli do náruče…

Tato část příběhu se Tomovi nejvíc líbila. Tázal se, zda by se něco takového mohlo stát i dnes. Zda by jednou nemohl přijet do Beaver Lake kočár nebo saně? V nich by seděl muž, který by ho objal a řekl by: „Já jsem tvůj otec.“

Příběh ještě pokračoval: babička vyprávěla, jak celá Josefova rodina bydlela v Egyptě, jak Jákob požehnal svým synům a nakonec zemřel. Jak Josef znovu uklidňoval své bratry a řekl jim: „VY jste proti mně sice zamýšleli zlo, Bůh to však zamýšlel k dobru…“

Chvíli nikdo neřekl ani slovo. Potřebovali čas, aby zpracovali tento napínavý příběh. Nakonec babička Betsy řekla: „Děti, nikdy nezapomeňte: „Bůh zamýšlí dobro. Někdy Bohu nerozumíme. Ale nakonec to je k našemu dobru.“

O čtyři týdny později zavřela Meg Sullivanová svůj hnědý kožený kufr a postavila ho k ostatním zavazadlům v obývacím pokoji. Tesklivě se rozhlédla po dřevěném domě, který byl šest a půl roku jejím domovem. Obývák, nyní studený a prázdný, vyprávěl o příjemných večerech u kamen, o veselém společném stolování rodiny u jídla, o hrách dětí, ale také o úzkostných, osamělých hodinách, které tam strávila, zatímco byl její muž v divočině. V maličké kuchyňce uvařila mnoho a mnoho jídel a obě ložnice vybavila dekami a polštáři, aby byly útulné. Byly to roky plné odříkání, ta léta strávená tady na severu, léta, ve kterých nebylo mnoho změny a zábavy. A přece je Meg vnímala jako dar, když na ně vzpomínala. Narodila se tu Kendra a malý John. Seznámila se tu s babičkou Betsy, moudrou starou paní, která tu žila již čtyřicet let a která ji svými slovy často povzbudila a naučila ji snášet těžké dny. Pak tu byly její indiánské přítelkyně. Nikdy by si nemyslela, že ty prosté ženy jí tak přirostou k srdci. Ale nyní byl její život na severu u konce. Její muž John tu pracoval jako lovec kožešin, aby vydělal peníze na vlastní farmu. Předtím na to jejich úspory nestačily. Proto se odstěhovali do Beaver Lake. Byly to dobré roky a nyní doufali, že si budou moci založit vlastní existenci. Meg se ještě jednou rozhlédla, potom si vzala z věšáku kabát a vyšla ven, aby řekla svému muži, že je všechno zabaleno.

Patty a Kendra jí běžely naproti. Každá držela za jednu ruku malého Johna. „Byli jsme ještě naposledy u babičky Betsy. Tohle nám dala na rozloučenou!“ Patty zvedla papírový sáček. „Je to vanilkové cukroví!“ Johny se vytrhl sestrám a běžel k Meg. „Johny také cukroví, mami!“ – „To víš, že ano, zlatíčko, ty dostaneš také cukroví.“ Meg se k němu sklonila a vzala ho do náruče. „Patty, dej sáček do košíku s jídlem. Je v obýváku.“

„Koukej, mami, tohle mně namaloval Tom Joe!“ Kendra ukazovala mamince list papíru. Na obrázku byly tři sruby, jedle s větvemi pokrytými sněhem a děti, které hrály na honěnou. „Abych vždycky věděla, jak to vypadá v Beaver Lake, řekl.“ Meg se usmála na svou malou dcerušku. „Od Toma je to milé. Dobře si to schovej!“ Děvče se zadívalo na obrázek. Když zase vzhlédlo, v jeho očích se leskly slzy. „Maminko, já odtud nechci odejít,“ vzlykala. „Proč tu nemůžeme zůstat?“ Meg postavila Johna na zem a sklonila se k dcerušce. „Tatínek už dlouho sní o vlastní farmě, Kendro. On vlastně ani nechtěl být traperem, musel jen vydělat peníze, a proto jsme šli do Beaver Lake. Nikdy jsme tu nechtěli zůstat natrvalo, rozumíš? Určitě se ti bude líbit život na farmě, budeš chodit do opravdové školy a také konečně poznáš dědečka a babičku!“ – „Ale bude mi strašně chybět Tom Joe a babička Betsy.“ – „Mně také, miláčku,“ šeptala Meg. Vzala obě děti za ruku a šla pomalu dál. Tom Joe bude patřit k zvláštním vzpomínkám, které měla na Beaver Lake. Nikdy nezapomene na den, kdy ho přinesla ta neznámá indiánka do obchodního skladu. „Dát dítě staré bílé ženě!“ Pak zmizela. Až dosud se nikdo, ani seržant Hole, nedověděl nic o původu chlapce.

Nalevo před ní byla malá kaple Beaver Lake, ve které se včera večer ještě jednou všichni společně sešli. Přišel pan Mc Gregor, pan Kirby se svou indiánskou ženou, pak babička Betsy a Tom Joe. Byl tam dokonce i náčelník Černý vlk, Bílé pero a jejich syn, aby se rozloučili se Sullivanovými. A teď tu stálo sáňové spřežení psů, připravené k odjezdu. Byly vyměňovány pozdravy na rozloučenou a poslední objetí. O půl hodiny později si sedla Meg a její rodina do saní, pak zazněl signál k odjezdu: „Hua he!“ Psi rychle vyběhli. „Na shledanou, na shledanou!“ Kendra dlouho mávala, až nakonec už neviděla nic a nikoho z Beaver Lake.