2. Předmluva

oukal studený vítr od severu. Kulhavá srnka se naklonila nad raneček, který ležel před ní na saních. Byl pečlivě zabalený do teplé kožešiny z medvěda, jen nahoře zůstal úzký otvor, z kterého vykukoval malý světlý obličej zpod kožešinové čepice. Dítě tvrdě spalo. Kulhavá srnka tomu byla ráda, protože se alespoň nemusela bát, že dítě spadne ze saní. Vzala ho do náruče a pokoušela se ho ochránit před zimou, jak jen to šlo.

Saně klouzaly téměř bez hluku po třpytivé sněhové pláni směrem na západ. Sněhové pláně se k severu rozprostíraly snad do nekonečna, ale na jihu byly ohraničené světlým borovým lesem. Sáňové spřežení mířilo do osady Beaver Lake¹, ve které žili nejen indiáni, ale i běloši. „Hua he!“ pobídl Šedý mrak psy ve spřežení a ti se rozběhli rychleji. Šedý mrak byl celý zachumlaný do kožešin stejně jako Kulhavá srnka. Psí spřežení řídil vestoje. Kulhavá srnka byla velmi ráda, že se její bratr nechal přemluvit k této cestě. I tak to byla velmi náročná cesta, kterou by sama nikdy nezvládla.

Opatrně pohnula pravou nohou a obličej se jí zkřivil od bolesti, kterou pocítila v noze. Od té doby, co jako dítě spadla ze skály, kulhala. Tehdy dostala jméno „Kulhavá srnka“. Nenáviděla to jméno. Copak na ní druzí viděli jen její vadu? Asi to tak bylo, neboť když vyrostla, žádný mladý indián se na ni nepodíval významným pohledem, ani jí nepřinesl nějaký dárek. Všechny její přítelkyně byly dávno vdané a měly děti – jen ona ne. Žila dál se svou starou babičkou v chýši, která patřila Šedému mrakovi a jeho ženě Zářícímu slunci. Nosila dříví, vodu, sbírala lesní plody a bylinky, vařila, až do jednoho dne v minulém roce, kdy divoké husy letěly na jih. To byl den, kdy našla bílou ženu pod zakrslou stříbrnou břízou.

Raneček před ní na saních se pohnul. Šeptala mu konejšivá slova a houpala ho v náručí. Toto maličké děťátko měla u sebe bílá žena. Podala jí ho a přitom šeptala slova, kterým Kulhavá srnka nerozuměla. Kulhavá srnka od ní vzala dítě a zůstala tam bezmocně stát. Žena ukázala na miminko a pak s námahou vyndala z kapsy pláště plochý čtyřhranný předmět a také ho podala Kulhavé srnce. Potom ji přepadl záchvat kašle a nakonec vyčerpáním usnula. Kulhavá srnka šla s miminkem do vsi, donesla ho ke své babičce a pak spěchala se dvěma jinými indiánskými ženami k spící bělošce. Ale nemohly ji vzbudit. Bílá žena usnula, aby se na této zemi již neprobudila.

Nikdo nevěděl, kdo byla ta žena a co hledala zde na severu. Po způsobu bělochů ji uložili do dřevěné truhly a pohřbili ji pod stříbrnou břízou.

Ale Kulhavá srnka měla od toho dne dítě. Co na tom, že měl ten malý chlapeček bílou kůži a modré oči! Bylo to děťátko, které si Kulhavá srnka vždycky přála. Zářící slunce měla právě také miminko a měla dost mléka, a tak kojila i maličkého. Ale jeho vlastní maminkou byla Kulhavá srnka. Ušila mu měkké šatečky ze srnčí kůže a maličké kožešinové mokasíny. Když v noci plakal, vzala ho k sobě, zabalila ho do své deky a zpívala mu ukolébavky, které ji naučila babička. Říkala mu Kinnuk a byla šťastná.

Něžně se podívala na malou postavičku před sebou, zabalenou v medvědí kožešině. Toho chlapečka milovala a přece se s ním dnes měla rozloučit. Při té myšlence se jí sevřelo srdce. Smutně spolkla slzy, které se jí draly do očí. Před třemi týdny si poprvé všimla, že ji pozoruje Kroužící orel. Jejich zraky se na chviličku setkaly. Pak se začervenala a dívala se na zem. Kroužící orel ztratil asi před rokem svoji ženu. Myslel snad na nový sňatek? Téměř to tak vypadalo, protože se na ni díval čím dál častěji. Jednoho dne ležela před dveřmi jejich chýše jelení kýta. Dárek pro Kulhavou srnku! Staré ženy v osadě si šeptaly něco o svatbě na jaře. Kroužící orel se na ni díval pohledem, který mnoho prozrazoval. Ale Kulhavé srnce neušly ani odmítavé pohledy, kterými se díval na dítě v její náruči. Bylo to jasné: Kroužící orel ji chtěl za manželku. Ale nechtěl bílého syna. Kulhavá srnka dospěla s těžkým srdcem k rozhodnutí. Doveze Kinnuka do Beaver Lake. Tam bude vyrůstat. Bílé dítě patří nakonec k bílým lidem, tak si to říkala. A s Kroužícím orlem budou mít vlastní děti.

Indiánka si opatrně protáhla ztuhlá záda, ale přitom držela maličkého opatrně a pevně. Do Beaver Lake už to nemohlo být daleko. V mysli si opakovala anglickou větu, kterou ji naučila její švagrová Zářící slunce: „Dát dítě staré bílé ženě.“ Zářící slunce chodila rok do misijní školy. Tam se trochu naučila anglicky a slyšela tam také o bílé ženě z Beaver Lake. Musela to být hodná žena. „Dát dítě staré bílé ženě,“ šeptala si Kulhavá srnka. Znovu se něžně zadívala na spícího chlapečka. Brzy se probudí a bude mít hlad. V koženém vaku proto pro něho měla sáček s kukuřičnou moukou. Z ní vařila kaši, kterou už dva týdny Kinnuka krmila. V Beaver Lake ho určitě už nebudou krmit mateřským mlékem. V koženém vaku byly také šatičky pro miminko, které měl Kinnuk na sobě, když se k ní dostal. Už dávno mu byly malé, ale ona je přesto vzala s sebou. Plochý čtyřhranný předmět by byla dnes ráno málem zapomněla doma. Na poslední chvíli si na něj vzpomněla a zastrčila ho ještě pod svou kožešinovou bundu. Když ho otevřela, ukázaly se bílé stránky, pomalované malými černými znaky. Kulhavá srnka nevěděla, co si počít s touto věcí. Ani Zářící slunce nedokázala rozluštit ty znaky.

„Hua hó!“ volal Šedý mrak na sáňové psy. Ti zpomalili a nakonec celí udýchaní zastavili. Kulhavá srnka se rozhlížela a viděla kolem sebe na okraji borového lesa roztroušené sruby. Byli u cíle. Byli v Beaver Lake. Šedý mrak poručil psům, aby ulehli. Kulhavá srnka byla zimou celá zkřehlá. Namáhavě slezla ze saní a vzala Kinnuka s jeho medvědí kožešinou. „Počkám se psy tady,“ řekl jí Šedý mrak. „Nechci, aby se poprali se psy v osadě.“ Kulhavá srnka přikývla. Tak tedy bude muset jít sama. Váhavě kráčela k osadě. Psi štěkali a škubali za řetězy. Kulhavá srnka se napřímila a pokusila se co nejvíc potlačit své kulhání. Se vztyčenou hlavou se blížila k největší budově.

Jednou rukou otevřela dveře a octla se v místnosti, jejíž zadní stěna byla od podlahy až ke stropu pokryta regály. V nich byly umístěné plechovky, bedýnky, viděla tam také pasti na zvířata a deky. Vpravo u zdi stály pod oknem velké sudy. Zamrzlým okénkem pronikaly sluneční paprsky a v nich byla vidět maličká zrnka prachu, která se vznášela ve vzduchu. Před regály uprostřed místnosti stál podlouhlý stůl. V levé zdi byly dveře. Ty se pojednou otevřely a vešla mladá bílá žena, která nesla plnou náruč dek. Když uviděla Kulhavou srnku, zůstala překvapeně stát. Vlasy jí v paprscích zimního slunce zářily, jako by byly ze zlata. „Dobrý den,“ řekla anglicky. „Vůbec jsem vás neslyšela přicházet. Co pro vás mohu udělat?“ Kulhavá srnka jí nerozuměla ani slovo. Podala ženě miminko a řekla svou vlastní mateřštinou: „Ko redi lanini. Redi lanini tatawasi.“ Žena nechápavě pokrčila rameny. Pak se pozorněji zadívala na raneček zabalený v medvědí kožešině a po obličeji se jí rozlil měkký výraz. „Počkejte tady,“ řekla a položila deky na podlouhlý stůl. „Přivedu někoho, kdo zná vaši řeč. Hned se vrátím!“ Vzala si z věšáku na zdi kožešinovou bundu a šla ke dveřím. Teprve teď si Kulhavá srnka vzpomněla na anglická slova, která ji naučila Zářící slunce. „Dát dítě staré bílé ženě,“ řekla hlasitě. Světlovlasá žena se udiveně obrátila.

„Mluvíte anglicky?“

Teď pokrčila rameny Kulhavá srnka. „Dát dítě staré bílé ženě,“ opakovala. Mladá žena přikývla.

„Přivedu ji. Počkejte tu!“

Oblékla si kožešinovou bundu a zmizela ve vchodových dveřích. Kulhavá srnka stále ještě držela svůj raneček v náručí. Proč ta žena odešla? Možná nechce dítě? A co když ho nebude chtít ani stará bílá žena? Položila Kinnuka opatrně na podlahu. Probudil se a začal plakat. Zvenku zaslechla hlasy. Kulhavá srnka spěšně vyndala z koženého vaku šatečky a sáček s kukuřičnou moukou a dala obojí na podlouhlý stůl. Kinnuk se hlasitě rozplakal, ale Kulhavá srnka se od něho odvrátila. Už ho nesmí vzít do náruče, jinak se s ním nikdy nedokáže rozloučit. Musí myslet na Kroužícího orla a na jejich společné štěstí. Budou mít vlastní děti. Hlasy se vzdalovaly. Kulhavá srnka otevřela dveře a rychle opustila místnost. Pro slzy téměř neviděla na cestu, po které kulhala k Šedému mrakovi.

Její bratr už obrátil psí spřežení. Byla už téměř u saní, když za sebou zaslechla rychlé kroky. Někdo něco volal, ale Kulhavá srnka se neohlédla. Chtěla pryč. Nechtěla už slyšet Kinnukův pláč, chtěla být doma v bezpečné chýši. „Hua he!“ Sotva stačila dosednout na saně, psi vyrazili. Slzy, které jí stékaly po tvářích, zmrzly.

Bylo pozdě, když Kulhavá srnka a Šedý mrak unavení a promrzlí dojeli do své vsi. Kulhavá srnka se tiše doplížila do své poloviny chýše, kde už její babička tiše pochrupávala. Svlékla si kožešinovou bundu. Přitom spadl na zem plochý čtyřhranný předmět. Kulhavá srnka se lekla. Úplně zapomněla dát ho bílé ženě! Ale teď už bylo pozdě! Cesta byla příliš daleká, než aby ji mohla podniknout ještě jednou. Zítra se vrátí Kroužící orel z lovu. A ona mu půjde naproti.

Mnoho mil odtud se v tu chvíli nakláněla bělovlasá stará paní nad malým chlapečkem, který pokojně spal na kožešině. Byl přikrytý teplým polštářem a vedle něho na zemi ležel malý raneček s oblečením pro miminko. Paní vzala raneček a vyndala z něho červený kabátek. Zadívala se na jméno, které bylo na límečku vyšité ozdobnými stehy: Thomas Joseph Brown. Ukazováčkem přejela po jednotlivých písmenkách. Jméno na kabátku objevila Meg Sullivanová, mladá světlovlasá žena, a ukázala je staré paní. „Thomas Joseph, to zní zvláštně, viď, babičko Betsy?“ Stará paní se usmála. Meg Sullivanové se za několik měsíců mělo narodit další dítě. Není divu, že jsou pro ni jména důležitá. „Nezáleží na tom, jak se jmenuješ,“ šeptala babička Betsy miminku, „záleží na tom, abys byl jednou krásný pro Boha. A za to se od nynějška budu modlit. Vítám tě v Beaver Lake, malý Tome Joe.“