Doslov

noho mil odtud, ve velkém městě Torontu, Bobby opatrně odsunul stranou staré dřevěné dveře a protáhl se dírou ve zdi, která ohraničovala tovární dvůr. Dveře pečlivě přisunul na původní místo. Přešel dvůr a otevřel rezaté dveře do tovární haly. Bobby se zachvěl hrůzou, když si vzpomněl na zážitek s Dexterem. Ale dnes v jasném svitu slunce hala ani zdaleka nepůsobila tak hrozivě jako onoho temného podzimního večera. Bobby zamířil ke dveřím, které vedly do sklepa, a co nejtišeji je otevřel. Když hmatal rukou po výklenku, aby našel svíčku a zápalky, sáhl do prázdna. Přesně to očekával. Poznal hubenou postavu, která se krátce před ním protáhla dírou ve zdi.

Bobby se opatrně nahnul přes zábradlí. Prostor sklepa byl nouzově osvětlen světýlkem svíčky. Na shnilé slámě seděl ve dřepu chlapec. Bobby popošel o krok dopředu. „Bernie!“ zavolal tiše.

Chlapec leknutím strnul. „Kdo je to?“

„To jsem já, Bobby.“

„Bobby?“ Hoch vyskočil. Zapotácel se a málem by byl upadl. Roztrhané šaty na něm visely a byl strašně hubený.

Bobby seběhl dolů a zastavil se před svým kamarádem.

„Nazdar, Bernie!“

„Kde se tady bereš, Bobby?“ zeptal se Bernie. „Ty tady ještě bydlíš?“

„Ne. Bydlím u Roberta.“

„To je ten muž, se kterým ses někdy potkával?“

Bobby přikývl. „Proč jsi tady sám?“ zeptal se. „Kde jsou ostatní?“

Bernie ustoupil o krok dozadu a opřel se o hromadu palet. Vypadal tak vyčerpaně, že to bylo nápadné i Bobbymu.

„Spotty si našel práci. Může tam i bydlet. A Jake … Jake řekl, že nechce chodit po kraji s miminem.“

„A to tě nechal samotného?“

Bernie přikývl. Jeho blond vlasy byly příliš dlouhé a padaly mu do čela. „Ale …“ vzlykl, „V kradení jsem nikdy nebyl moc dobrý a předevčírem mě při tom chytil nějaký člověk.“

„Namlátil ti?“

Bernie přikývl. „Ale pak jsem se mu vytrhl a schoval jsem se tady. Nevěděl jsem, kam jinam bych měl utéci.“

Sklepem proběhla krysa a běhala v kruzích kolem Bobbyho. Ten ji zlostně kopl, krysa zapištěla a zmizela.

„Vím, kde bys mohl bydlet, Bernie!“

„Kdepak?“

„U Roberta. On je hodný. Opravdu.“

„Nemlátí tě?“

Bobby zavrtěl hlavou.

„A nedovede mě na policii, protože jsem kradl?“

Bobby opět zavrtěl hlavou. „Já jsem tady také nějaký čas bydlel sám. Ale u Roberta je to mnohem lepší.“

Bernie se díval na zem a nohou přehraboval slámu. „Nechtěl jsem tě nechat samotného, když jsme odešli. Ale Spotty řekl, že ho musím poslechnout. Chtěl také, abych vzal s sebou deku.“

„Já vím,“ řekl Bobby.

Pozoroval Bernieho, který se stále ještě opíral o hromadu palet. Vypadal, jako by po celé dny nic nejedl. Bobby znal tento pocit. „Pojď se mnou,“ řekl kamarádovi. Bernie chvíli váhal, ale potom následoval svého kamaráda. Bobby sfoukl svíčku a schoval ji nahoru do mezery ve zdi. Musel jít velmi pomalu, protože Bernie neměl sílu. Když konečně došli k cíli cesty, musel Bernie na prvním schodě ještě odpočívat. Ale přece jen nějak dokázal vyjít po schodech nahoru. Robert se udiveně zamračil, když uviděl přede dveřmi svého bytu Bobbyho s úplně zpustlým dítětem.

„Co se stalo, Bobby?“

Bobby položil paži kolem Bernieho hubených ramen. „Roberte, to je Bernie. Dřív byl v naší partě. Může u nás také bydlet?“