Tom Joe položil dopis. Kendra nemohla vědět, jak potřeboval povzbuzení z tohoto místa Bible. Ale jeho Pán v nebi to velmi dobře věděl. Děkuji Ti, Pane Ježíši, že jsi mi připomněl Gedeona. Ty jsi mu dodal odvahu a pomůžeš také mně, abych zvládal úkoly v Blackbird Hillu. Ty vidíš, že mé obavy úplně nezmizí, ale slibuješ mně, že moje síla mi bude stačit, protože Ty půjdeš se mnou.

Dočetl dopis až do konce a jeho přání vidět Kendru se ohlásilo silněji než předtím. Cítil, že se na něho maminka dívá.

„Píše … hezky,“ řekl a vzhlédl.

„Ano, to si také myslím.“ Zdálo se, že maminka je plně zaměstnaná škrábáním brambor.

Tom Joe pořádně složil dopisní papír. „Ty, maminko,“ zeptal se najednou, „souhlasila bys s tím, že by se Kendra stala tvou snachou?“

Maminka se usmála. Osušila si ruce a přistoupila k němu. „Copak bych ti jinak dávala přečíst její dopis? Neumím si představit milejší snachu než Kendru.“

„Víš, zda si to myslí i tatínek?“

Přistoupila k němu a položila mu ruce na ramena. „Zeptej se ho sám.“ Její hlas zněl láskyplně. Naklonila se a políbila ho na čelo. Potom se zase vrátila k přípravě oběda.

Příležitost k tomu se Tomovi naskytla hned druhý den ráno. Vzbudil se časně a hned vstal, protože potřeboval něco zařídit. Když šel po chodbě, všiml si světla v tatínkově pracovně. Dveře byly jen přivřené. Otevřel je a vešel do-vnitř.

„Dobré ráno, tatínku.“

„Tome, chlapče.“ Tatínek vzhlédl od otevřené Bible. „Ty jsi ale vstal brzy.“

„Ano. Já mám dnes docela hodně práce.“ Tom Joe vzal jednu židli, obkročmo si na ni sedl a položil si lokty na opěradlo. Chvíli mlčeli. Potom začal Tom Joe: „Tati, chtěl jsem ti říci, žes měl pravdu.“

„Jak to myslíš?“

„Před několika měsíci jsi mi napsal, že nemám ztratit z očí to nejdůležitější. Nejdřív se mi zdálo úplně zbytečné, že to píšeš, ale potom … jsem si všiml, že to tak opravdu je. Když jsem si začal zase vyhrazovat víc času na čtení Bible a modlitbu a když jsem se snažil pokud možno nevynechat žádné shromáždění, tu … jsem se se vším lépe vyrovnával.“

Jeho tatínek přikývl. „Znám to z vlastní zkušenosti, Thomasi. A musím si to znovu a znovu připomínat, když se kupí práce a já někdy nevím, co dělat dřív.“

Zase na chvíli zavládlo mlčení. Potom řekl Tom Joe: „Když jsem k vám přišel, tatínku, úplně poprvé, když mi bylo třináct let, tu … mně maminka vyprávěla, že jako mladá žena pracovala v Blackbird Hillu. A najednou se tam na severu vynořil jeden muž, který se jí zeptal, … zda by si ho chtěla vzít.“

Tatínek se opřel o opěradlo židle a usmál se. „Ten příběh je pravdivý.“

„Zdálo by se ti dobré, kdybych v Blackbird Hillu položil jiné mladé ženě stejnou otázku?“

„Myslíš Kendře Sullivanové?“

Tom Joe přikývl.

„Líbilo by se mi to, Thomasi. Kendra je příjemná, bohabojná mladá žena. Pokud jsi přesvědčený o tom, že to je podle Boží vůle, aby ses jí zeptal, pak nemám nic proti tomu.“

Tom Joe se usmál. „Děkuji, tatínku.“ Vstal a zasunul židli zpátky na její místo. Když šel ke dveřím, slyšel, jak tatínek říká:

„Doufal jsem, že ke mně jednoho dne přijdeš a položíš mi tuto otázku. I když jsi už dávno dost starý, aby ses mohl rozhodnout sám.“

Tom Joe se ve dveřích zastavil a otočil se k tatínkovi. „Bez tvého souhlasu jsem nechtěl udělat něco tak důležitého. Zjistil jsem totiž, že … se vyplatí poslechnout radu náčelníka.“

O několik dní později už tu byl odjezd. Tom Joe se rozloučil se svou rodinou a s přáteli a nastoupil do vlaku. Když z něho v Edmontonu vystoupil, vzal svá zavazadla a svižným krokem šel k policejní stanici. Tam potkal dva mountie, kteří poprvé začínali pracovat na severu. Spolu s nimi šel k malému přístavišti nedaleko Charlieho srubu u řeky. Tam na ně už čekal jejich indiánský průvodce. Byl to muž středního věku, kterého Tom Joe neznal. Muži se vzájemně pozdravili. Tom Joe se udiveně díval na dřevěný vor, který ležel na břehu vedle obou kánoí. Tři muži právě připevňovali různá zavazadla k voru a přikrývali je plachtami. Jeden z policistů si všiml Tomova pohledu a poznamenal: „Povezeme s sebou na sever ještě jednu dámu. Je na cestách z pověření dobročinného spolku.“

„Jednu … dámu?“

„Ano.“ Mladý muž jen těžko skrýval svou rozmrzelost. „Každý večer jí musíme postavit stan a kromě toho se budeme muset starat o transport jejích zavazadel.“

„Proč s sebou má všechny tyto … věci?“

„Jsou to hlavně pomůcky na vyučování pro novou školní budovu v Blackbird Hillu.“

V Blackbird Hillu. To znamenalo, že ta dáma cestuje do stejného cíle jako on.

„A vyzná se v divočině? Ví, co všechno ji může potkat?“

Policista si povzdechl. „Tvrdila mému nadřízenému, že je dobře připravená, a tak se nechal přemluvit.“

V tu chvíli se ozvaly kroky. Tom Joe i oba policisté se všichni naráz otočili. „Nemluvil jsi o jedné dámě?“ zeptal se starší z policistů svého mladšího kolegy. Přicházely k nim dvě ženy. I přes své zvláštní oblečení připadala Tomu Joeovi jedna z nich pozoruhodně známá. Měla na sobě hnědé pánské kalhoty, vysoké boty a tmavě zelenou bundu. V ruce držela deštník. Na hlavě se jí skvěl růžový klobouk, ozdobený umělými květinami a bílým tylem.

„Pánové, tak jsme tady! Toto je moje společnice paní Miranda Fleetová.“ Ukázala na svou kamarádku a potom podala ruku staršímu policistovi. „Já jsem Hattie Williamsová. Jsme připravené prožít dobrodružství!“