22. kapitola

den později seděl Tom Joe ve vlaku a sotva se mohl dočkat, až konečně přijede do Calgary. Vystoupil jako jeden z prvních a hned si všiml tatínka, který na něho čekal na nástupišti. Za ruku držel blonďatou holčičku, ta se mu vytrhla, proplétala se mezi lidmi a řítila se k němu. „Tome Joe!“ Nějaká starší dáma se při tomto zavolání zastavila. Pozorovala štíhlého mladého muže, jak odložil cestovní tašku a pouzdro s houslemi, zvedl holčičku nad hlavu a zatočil se s ní. „Emmo! Tolik jsem tě postrádal!“ Postavil holčičku na zem a sedl si k ní do dřepu. Dívenka ho objala oběma pažemi. „Už nikdy tě nenechám odjet!“ Teprve teď ta starší dáma poznala mladého muže. To je přece Thomas Kendrick, který přede dvěma lety odjel do Toronta! Opatrně se vyprostil z objetí holčičky a šel k řediteli školy, který mu přicházel naproti a usmíval se na něho. Pozdravení obou mužů proběhlo méně bouřlivě, ale v očích pana Kendricka byl hřejivý výraz, když se podíval na svého syna. „Tome, hochu, vítám tě doma! Byl jsi dlouho pryč.“

„To je pravda, tatínku. Nedokázal jsem se dostat rychle domů. Vlak ještě nikdy nejel tak pomalu jako dnes.“

Pan ředitel vzal cestovní tašku, zatímco Tom Joe nesl v jedné ruce pouzdro s houslemi a druhou rukou vedl Emmu za ruku. Steven mu slíbil, že se postará o jeho kufr a pravděpodobně ho už dopravil k jeho rodičům. Malá sestřenice poskakovala vedle něho a přitom neustále něco povídala. „Zítra v poledne k vám všichni přijdeme,“ sdělovala mu. „Maminka, tatínek, Timmy a já. Tetička Cathrine nás pozvala na oběd. Ale dnes jsem mohla jet jen na nádraží!“

Jeho tatínek měl u nádraží auto. Toma Joea nechal vystoupit doma, a že potom ještě doveze Emmu k jejím rodičům. Paní Kendricková běžela synovi naproti a dlouze ho držela v objetí. „Tetička Cathrine má hrozně velkou radost, že Tom Joe je zase tady,“ mínila Emma, která tu scénu pozorovala ze zadního sedadla. „A maminka a tatínek a Timmy mají také radost. Myslím, že všichni lidé jsou rádi, že se zase vrátil.“

O hodinu později seděl Tom Joe s rodiči u večeře a odsunul svůj talíř. „Už do sebe nedostanu ani jedno sousto, maminko! Opravdu ne! Takhle najedený jsem nebyl celé poslední dva roky.“

„Věřím ti to na slovo!“ Maminka položila druhý kousek jablečného koláče, který chtěla dát Tomovi na talířek, zpátky na tácek. „Jsi tak hubený, že si nedokážu představit, že ses rozumně stravoval.“

„Paní Burnsová si dala velkou námahu. Ale – když pracuješ na směny, je těžké pravidelně jíst. A jídlo v jídelně kliniky také jistě vždycky nebylo … moc lahodné.“

Zůstali ještě sedět u stolu a povídali si. „Jaké to vlastně bylo ve shromáždění, do kterého jste chodili se Stevenem?“ Tatínkova otázka vypadala náhodně, tatínek se při ní opřel o opěradlo židle a pohrával si s kávovou lžičkou. „Někdy mi připadalo, že nejsem … dostatečně informován. Tvé dopisy byly často neobyčejně krátké.“ Tom Joe se usmíval a vzpomínal na rozhovor se strýčkem Harrym v Montréalu. Na tatínkovy otázky se snažil odpovídat co nejpodrobněji, a když se později chystal jít spát, uměl si živě představit, že zítra ho bude čekat ještě jeden takový výslech. Jeho strýček, dr. Gilbert, zaručeně bude chtít slyšet každou maličkost o jeho činnosti v Nemocnici svatého Jana.

V neděli dopoledne pozoroval Tom Joe co možná nenápadně všechny účastníky bohoslužeb, kteří vcházeli do shromažďovací místnosti. Ovšem Kendru nemohl objevit. „No,“ myslel si, „nejspíš jela na víkend k rodičům na farmu.“ Byl zklamaný, ale pokoušel se soustředit na bohoslužby, i když to pro něho bylo těžké. Později pozdravil mnoho starých známých, ale hlavní osoba chyběla a takhle si to nepředstavoval. Bylo hloupé, že se o Kendře nikdo nezmínil, ale sám se na ni nechtěl ptát. Když však přijela na oběd rodina doktora Gilberta a když byly kladeny nároky na jeho pozornost, ustoupilo zklamání trochu do pozadí. Své příbuzné velice postrádal a byl rád, že je zase vidí. Malý Timothy se na něho už nepamatoval a odcizil se mu. Zato Emma se od něho ani nehnula. Mezitím jí bylo sedm let. Je přesně tak stará jako Delia. Zevnějškem se jedna druhé nepodobají, ale myslím, že kdyby se znaly, byly by dobré kamarádky.

V pondělí se vydal do Lethbridge, aby navštívil svého starého kamaráda Larryho. Larry tam po škole našel zaměstnání, ale po letních prázdninách se odstěhuje se svou ženou Victorií do Reginy, kde nastoupí do nového zaměstnání. Tom Joe si směl vypůjčit auto svého tatínka a na ranč Larryho rodičů přijel odpoledne. Larryho maminka, paní Stuartová, ho radostně uvítala. Toma Joea dobře znala, protože během školy trávil u nich na ranči prázdniny.

„Tome Joe, starý brachu, ty ještě existuješ?“ S těmito slovy přišel Larry do kuchyně a přátelsky uhodil kamaráda do ramene. „Za poslední dva roky jsem o tobě moc neslyšel.“

„To máš pravdu. Sotva jsem měl čas na psaní dopisů. Ale – můžeme dohnat vzájemné sdělování zpráv, pokud máš dnes odpoledne čas.“

„Rozhodně.“ Larry se podíval na kamaráda. „Půjčím ti vysoké boty a potom si vyjedeme. To jsme už tak dávno nedělali.“

„No … dobře,“ svolil váhavě Tom Joe. „Doufám, že nespadnu z koně. Poslední dva roky jsem nejezdil.“

„To se nezapomene. Pojď se mnou!“

Pro Toma Joea bylo nezvyklé opět sedět v sedle. Jeli pomalu a sdělovali si nejdůležitější novinky. Larry pochopitelně vyprávěl o své nevěstě Vicky a o svatbě, která byla před nimi. „V sobotu si vyzkoušíme průběh,“ vysvětloval kamarádovi. „Bylo by dobré, kdybys mohl přijet, Steven tady také bude.“

„To nebude žádný problém. Momentálně mi patří všechen čas na světě.“

„Jak dlouho ještě?“

„Do konce června. V červenci začnu na půl roku pracovat v Blackbird Hillu.“

„Aha. Je zajímavé, že se tam dostaneš také ty.“

„Proč také?“

Byli přerušeni jezdcem, který se k nim rychle blížil. Byl to Larryho mladší bratr Peter. „Právě se u nás stavil Steven. Jel zrovna kolem. Jen jsem vám to chtěl říci. Čeká na ranči.“

„To je jasné. Pojedeme domů!“

Peter přikývl a ujížděl pryč. Larry vyzval Toma Joea: „Pojeď! Schválně, kdo tam bude první!“

„To není fér!“ řekl Tom Joe, ale Larry nedbal na jeho protest. Larryho kůň už cválal a Tomovi nezbývalo nic jiného, než jet co nejrychleji za ním, pokud nechtěl prohrát na celé čáře.

Larry dojel k ranči jako první, jak se dalo očekávat, a smál se, když Tom Joe zastavil svého koně a opatrně z něho slézal.

„Byla to báječná jízda, ne?“

„Ovšem,“ zabručel Tom Joe. „Tak báječná, že si nejméně dva dny nebudu moci sednout.“

Larry se opět zasmál. Dovedli koně do stáje a potom pozdravili Stevena, který na ně čekal na dvoře.

„To je téměř jako sraz třídy,“ mínil Larry, když seděl s kamarády kolem kulatého stolu na zahradě. „Škoda, že tu není Robert. Co se s ním stalo, to je opravdu téměř neuvěřitelné. Navštívil mě, když byl v únoru tady u svých rodičů. Čestně řečeno, poslední roky jsem se za něho už nemodlil moc často.“

„My také ne,“ odpověděl Steven i za Toma Joea. „Ale je z něho opravdu úplně jiný člověk.“

„Slyšel jste někdo něco o Macovi?“

„Ano. … Padl … v jedné bitvě. Věděl to Robert.“ Tom Joe sáhl po své sklenici a napil se jablečného moštu.

Steven a Larry zaraženě mlčeli. „Je to divný pocit, že jeden z naší třídy už nežije,“ řekl konečně Steven. „Doufejme, že byl připraven setkat se s Bohem.“

Rozhovor se otočil jiným směrem. Tom Joe se po chvíli zeptal: „Co jsi vlastně myslel tím, když jsi řekl, že je zajímavé, že se teď také dostanu do Blackbird Hillu?“

„Nu, zdá se mně mimořádné, že hned dva lidé z Calgary budou pracovat na té odlehlé misijní stanici,“ odpověděl Larry. „Nejdřív Kendra a teď ty.“

Tom Joe se zakuckal jablečným moštem. Rychle vyndal kapesník, aby si otřel ústa. „Kendra pracuje … v Blackbird Hillu?“

„Ano. Už od začátku roku. Tys to nevěděl?“

„Ne. Nikdo mi to neřekl.“

Steven se usmál. „Je to milé překvapení, ne?“ Larry se díval z jednoho na druhého. Potom se i na jeho obličeji objevil úsměv. „Aha, tak takhle ta věc vypadá. Rozumím.“

„Tady vůbec není čemu rozumět,“ bránil se Tom Joe. „Kendra je prostě … dobrá známá.“

„Samozřejmě. Dostávají všichni tvoji ‚dobří známí‘ jako suvenýr knížku s osobním věnováním?“

Tom Joe cítil, jak se mu po šíji rozlévá horko. Steven se má na co těšit! Rozhodl se, že na otázku neodpoví, a místo toho se znovu napil jablečného moštu, tentokrát ale opatrně.

Larry se usmíval ještě víc. „To zní podezřele. Ale zdá se mi, že ses s dárkem strefil. Vicky a Kendra se potkaly u mé sestry Pen na farmě, a Vicky mi vyprávěla, že se s Kendrou do podrobností bavily o svých oblíbených spisovatelích. Obě si hned padly do noty.“

Tom Joe viděl, že je nejvyšší čas změnit téma. Netrvalo dlouho a na zahradě se objevila Victoria. Larry představil kamarádům svoji nevěstu. Když se později loučili, vzal si Larry Toma Joea stranou a řekl mu: „Pokud ti mohu poradit – přečti si knížku, kterou chceš Kendře dát. Později si bude s tebou chtít o ní popovídat.“

„Ale to je … knížka pro děvčata,“ namítl Tom Joe. „Něco takového normálně nečtu.“

„Přesto to udělej!“ Larry ho kamarádsky uhodil do ramene.

Tom Joe vzal Stevena s sebou autem. „Ty jsi věděl, že Kendra pracuje v Blackbird Hillu?“ zeptal se, když zastavil před domem Stevenova strýčka.

„Ano. Tetička se o tom zmínila hned po mém příjezdu.“

„A nepovažoval jsi za potřebné mě o tom informovat?“

„Měl jsem ti poslat telegram? A vůbec – takhle to bylo mnohem působivější!“

Steven se pokoušel vyhnout se Tomově pomstychtivé herdě, ale v autě na to bylo málo místa.

„A že jsem koupil pro Kendru knížku, to jsi také nemusel hned povídat!“ pokračoval Tom Joe s ponurým výrazem.

Steven si hladil paži a najednou zvážněl. „Řekl jsem to jen proto, že Larry byl vždycky tvůj nejlepší kamarád. Nikdy bych to nevyprávěl nikomu jinému, a ještě k tomu s narážkami. Čestné slovo.“

Tom Joe přikývl. „Já vím.“

Steven otevřel dveře spolujezdce a vystoupil. „Děkuji ti, že jsi mě vzal s sebou! Uvidíme se v sobotu při zkoušce na svatbu.“

„Ano, na to bych býval málem zapomněl. Musím mít na sobě jako svědek něco zvláštního?“

„Nic … zvláštního,“ mínil Steven. „Jen oblek a košili, která je zapnutá až ke krku. A kravatu. A to po celý den.“

Zasmál se, když viděl, jak se Tom Joe tváří, a zabouchl dveře auta.

Později večer si paní Kendricková sedla ke klavíru, a Tom Joe přinesl své housle a doprovázel ji. Když je po několika písních dával zpět do pouzdra, zeptala se: „Co Larry vyprávěl o svatbě, která už je před nimi?“

„V sobotu budeme zkoušet průběh. Přijede i Steven a několik jiných.“ Zaklapl víko pouzdra a podíval se na rodiče: „Když už jsme u tématu ‚svatba‘: Charlie mi vyprávěl, že se Šedý sokol a Mary Lou vzali. To pro mě bylo … pořádné překvapení.“

Jeho rodiče si vyměnili pohledy. „Přece jsi mu to chtěla napsat, Cathrine,“ řekl jeho otec.

„Chtěla jsem. Ale pak jsi říkal, že stejně budeš Tomovi psát a že mu popíšeš také svatbu.“

„To … je pravda.“ Pan Kendrick se rozpačitě podrbal na bradě.

„Připadalo mi, že … nejsem dostatečně informován.“ Tom Joe zaklapl uzávěr víka a mrkl na tatínka.

Ředitel školy se zasmál. „Jedna nula pro tebe. Je mi to líto, Thomasi. Něco mi do toho přišlo a potom jsem na to úplně zapomněl.“

Tom Joe se také zasmál. „Z určitého důvodu tě chápu. A mám radost za Šedého sokola a také za Mary Lou.“

Když Tom Joe později ležel v posteli, nemohl usnout. Myšlenky se mu vracely k tomu, co před několika málo hodinami řekl Larry: „Připadá mně mimořádné, že hned dva lidé z Calgary budou pracovat na té odlehlé misijní stanici. Nejdřív Kendra a teď ty.“

Je to opravdu mimořádné, Pane Ježíši. S takovým překvapením jsem nepočítal. V Blackbird Hillu se setkám s Kendrou! Nejraději bych tam jel hned! Ale nevím, zda ona ke mně cítí totéž, co já k ní. Jsem dost netrpělivý, abych to zjistil, ale chtěl bych to dělat opatrně. Larry a Vicky také počkali a teď jsou tak šťastní. Prosím Tě, pomoz mi, abych to udělal správně…

Když Tom Joe druhý den něco zařizoval v Calgary, potkal paní Hattii Williamsovou. Na hlavě měla růžový klobouk, ozdobený umělými květinami. Tom Joe si vzpomněl na jízdu Šedého sokola tramvají. Vypravoval mu o tom otec. Klobouk paní Williamsové s třepetajícím se pérem byl při této jízdě zničen, ale jak se zdálo, opatřila si důstojnou náhradu.

„Dobrý den, paní Williamsová,“ zdvořile ji pozdravil.

„Ach, dobrý den, Thomasi. Viděla jsem vás na nádraží s vaším otcem a s vaší sestřenicí. Vítám vás zpátky v Calgary!“

Při těch slovech mu pokynula a dál spěchala svou cestou. Tom Joe se za ní ohromeně díval. Nevzpomínal si, že by s ním kdy mluvila tak přátelsky.

Tom Joe vskutku nemohl vědět, co u paní Williamsové způsobilo takovou změnu chování. Spěchala ulicemi a vlídně zdravila lidi napravo i nalevo. Přitom se usmívala. Od chvíle, kdy se paní Williamsová stala novou předsedkyní dobročinného spolku, vypadalo to, jako by žila v nějakém hezčím světě, kde dokonce byla na místě vlídnost vůči jednomu členu rodiny Jamese Kendricka. Možná to bylo tím, že se poprvé po dlouhých letech od smrti manžela věnovala úkolu, který ji naplňoval. Jako by najednou ožila a byla ochotná pomáhat. Když v sobotu vystupovala z vlaku, měla za sebou cestu do Red Deeru, kde měla projev v dětském domově a kde předala dar. Nyní šla na mimořádnou schůzi dobročinného spolku, kde se mělo rozhodnout o dalším rozdělení darovaných peněz. Přítomní členové ji přátelsky zdravili a prosili ji o krátkou zprávu o její cestě. Potom se přihlásila o slovo druhá předsedkyně: „Vážená paní Williamsová, když jste tu ještě nebyla, slyšeli jsme o nouzi, která nám dává podnět, abychom pomohli. Doufáme, že budete souhlasit s tím, jak bychom chtěli použít peníze, které přišly.“

„Určitě budu souhlasit,“ odpověděla paní Williamsová a láskyplně se usmála. Když ale uviděla rozpačité obličeje ostatních, rychle dodala: „I kdyby se snad jednalo o namáhavou nebo dokonce nebezpečnou cestu – já jsem připravená jet a předat náš dar. Pravý soucit nezná hranice ani překážky.“ Představovala si, jak kráčí lazaretem plným raněných vojáků, promlouvá k nim potěšující slova a jemnou rukou ochlazuje čela rozpálená horečkou.

Paní Carlsonová, druhá předsedkyně, si znovu odkašlala: „Nu, paní Williamsová, váš ušlechtilý přístup nám tu věc samozřejmě velmi ulehčuje, protože se opravdu jedná o cestu, která není tak úplně bez nebezpečí. Dozvěděli jsme se, že ve školní budově na misijní stanici v Blackbird Hillu došlo k požáru, který zničil obě třídy. Z toho důvodu jsme rozhodli, že peníze, které máme k dispozici, použijeme částečně na stavební materiál a částečně na nové vybavení tříd.“

„V této věci máte můj plný souhlas! Vůbec by mi nevadilo, kdybych se osobně objevila na té misijní stanici, abych mohla posoudit pokroky při stavbě a odevzdat potřebné vybavení pro třídy. Kde se nalézá Blackbird Hill?“

Druhá předsedkyně si potřetí odkašlala. „To je právě to, vážená paní Williamsová: Blackbird Hill leží na sever od Edmontonu … v indiánské oblasti.“

Paní Williamsová chvíli rozpačitě mlčela. Každý v místnosti věděl o jejím odporu, jaký chovala vůči těm „divochům“. „No … to je vskutku … mimořádná situace.“ Její úsměv působil utrápeně.

„K té cestě samozřejmě nemusí dojít hned, nejdříve stejně musíme všechno připravit a najít vhodnou spolucestující společnost,“ pokračovala paní Carlsonová, „a mohli bychom samozřejmě také požádat pana Riggse, aby tam jel místo vás.“ Při zmínce o tomto pánovi paní Williamsová najednou vypjala ramena. Pan Riggs se také usiloval o to, aby se dostal na místo prvního předsedy, a jen o vlásek mu uniklo. „To … nebude třeba!“ S rozhodností se podívala na přítomné. „Na sever samozřejmě pojedu já! V době nouze musejí lidé držet pospolu, neboť … jak jsem již řekla: Pravý soucit nezná hranice ani překážky!“

Také v rodině Kendrickových zaslechli zprávy o ohni v Blackbird Hillu. „Díky Bohu, nebyli zraněni žádní lidé,“ vyprávěla paní Kendricková, „k neštěstí došlo odpoledne, když si děti hrály ve společenské místnosti. Vyučování bude nyní probíhat tam a při pěkném počasí i venku. Všichni doufají, že nová školní budova bude hotová v září.“

Po prvním leknutí, které zpráva vyvolala u Toma Joea, se v jeho obličeji zračily starost a úleva. Ale rozhodl se, že raději nebude přemýšlet o tom, co všechno přitom mohlo potkat Kendru a děti, a přál si víc než kdy jindy být jí nablízku. Určitě bylo těžké pracovat v takových podmínkách. Ale nejdřív se musel zúčastnit Larryho svatby. Byl to pěkný den, plný slunečního svitu a novomanželé zářili štěstím. Několik dní po svatbě obdržel Tom Joe dopis z Královské nemocnice Alexandra, z kterého se dozvěděl, že se jeho cesta posune o dva týdny. V polovině července se chystají na sever dva policisté spolu s jedním indiánským skautem. K této malé skupině by se měl připojit. Kendru uvidím až o dva týdny později… Zato jeho maminka se rozzářila, když jí to řekl. „To je dobře, že u nás zůstaneš trochu déle! O tvých narozeninách tedy ještě budeme pohromadě. Kromě toho se toto zpoždění perfektně hodí k našemu plánu na dovolenou!“ Tajuplně se usmála.

„O jaký plán se jedná?“ otázal se pan Kendrick, který přišel o polední přestávce domů na oběd, a právě vešel do kuchyně. Šel ke dřezu, aby si umyl ruce.

„O naše plány s cestováním. Tom Joe dostal zprávu z nemocnice z Edmontonu. Na nové místo na severu musí nastoupit až o dva týdny později.“

„To jsou ovšem dobré zprávy!“ Ředitel školy se posadil ke stolu. Pomodlil se před jídlem a potom se obrátil na syna: „Prázdniny začínají v půlce června. První dny ještě budu mít práci, ale potom bychom rádi cestovali, maminka a já společně s tebou. Na hory do Banffu. Vždycky ses tam chtěl podívat. Máme v úmyslu pozvat také Stevena.“

Tom Joe se překvapeně podíval na rodiče. „To … je velice dobrý plán. Děkuji, tatínku! A že s námi může jet i Steven – to je od vás opravdu milé.“

„Vždyť tě také Ashfordovi několik měsíců hostili. Rádi bychom jim to trochu oplatili.“

Tom Joe přikývl. „Ashfordovi se vůči mně chovali opravdu velkoryse.“

Dal si do úst vidličku plnou zeleninového nákypu. Když spolkl sousto, řekl: „Je moc dobrý, maminko! Nedá se srovnávat s jídlem na klinice!“ A tatínkovi řekl: „Na dovolenou v Banffu a na několik túr v horách se těším. Také bych měl být trochu fit, když potom budu cestovat do divočiny.“

„Neměl jsi v Torontu nějakou možnost sportovat?“

„V zimě jsem tu a tam bruslil. A byl tam plavecký bazén. Ale trénoval jsem tam jen zřídkakdy.“

O svou tělesnou zdatnost si Tom Joe nemusel dělat velké starosti. Dva dny po rozhovoru s rodiči někdo zazvonil u domovních dveří. Když Tom Joe otevřel, stáli před ním Šedý sokol a Mary Lou.

„Kde … se tu tak najednou berete?“ vyhrkl překvapený Tom Joe.

Šedý sokol se doširoka usmíval. „Dobrý den, Tome Joe,“ řekl obřadně. „Učili mě, že mám své hosty nejdřív pozdravit, dřív než jim budu klást otázky.“

Mary Lou se zasmála Tomu Joeovi, který před nimi stál stále ještě úplně překvapený. Přišla tam i paní Kendricková, oba srdečně pozdravila a pozvala je na večeři. Již brzy seděli všichni kolem stolu, a jídelnu naplnily svěží rozhovory a smích. Tom Joe po celá léta neviděl Mary Lou, ale hned si všiml, že se k sobě se Šedým sokolem velmi dobře hodí. Překvapilo ho, že se Šedý sokol jistě a aktivně účastní rozhovoru, a připisoval to vlivu Mary Lou. Netrvalo dlouho a Šedý sokol vysvětlil, proč se najednou ocitli v Calgary. „Jízdní policie tady nablízku zaučuje několik mountiů a já jsem zodpovědný za cvičení v terénu. Mám ty muže seznámit se životem ve volné přírodě v divočině. Cvičení budou trvat asi čtyři týdny, a tak jsem myslel …“ Udělal v řeči přestávku a usmál se na svého kamaráda. „Myslel jsem, že by ses možná chtěl zúčastnit. V Torontu jsi asi pořádně vyšel ze cviku.“

„To … máš asi pravdu,“ váhavě přiznal Tom Joe. „Právě předevčírem jsem říkal, že jsem poslední dva roky moc nesportoval. Ale mohu se takhle jednoduše účastnit těch cvičení? Já přece nejsem žádný mountie.“

„Jeden z účastníků onemocněl. Ptal jsem se seržanta, který je za to zodpovědný, a nic proti tomu nemá. Myslím …,“ opět se zasmál, „že si společně užijeme hodně zábavy!“

Později se Tom Joe vyptal svého kamaráda a Mary Lou na všechny podrobnosti ohledně požáru v Blackbird Hillu. Šedý sokol se účastnil hašení, a proto všechno přesně věděl. „Přišla silná bouřka a jeden blesk uhodil do školní budovy,“ vyprávěl. „Naštěstí tam nikdo nebyl. Oheň zničil obě třídy. Vlastně bych tam býval raději zůstal, abych pomohl při stavebních pracích, ale policie chtěla, abych jel do Calgary.“

Po jídle pomohla Mary Lou paní Kendrickové odnést nádobí do kuchyně, a oba přátelé měli několik minut pro sebe. „Mohli bychom jít na chvíli ven?“ zeptal se Šedý sokol. Tom Joe přikývl a následoval indiána, který vyšel z domu a zamířil k břehu řeky.

„Ty už se tady dobře vyznáš,“ poznamenal Tom Joe.

„Ano. Několikrát jsem navštívil tvé rodiče, když jsi byl pryč. Jsou velmi hodní.“

Tom Joe se usmál. „Máš pravdu.“ Trochu zaváhal, ale potom řekl: „Slyšel jsem, že Kendra pracuje od začátku ledna v Blackbird Hillu. Má se dobře?“

Šedý sokol přikývl. „Ano. Nejdřív to pro ni byla obrovská změna, ale myslím, že už si docela dobře zvykla. Moc toho nevím o jejích všedních dnech, ale zdá se, že děti ji mají rády.“

„A při požáru se jí určitě nic nestalo?“

Šedý sokol zavrtěl hlavou. „Ne. Díky Bohu, nikomu se nic nestalo. Divil jsem se, jak rychle dokázala děti uklidnit.“

Přišli k oblíbenému místu Toma Joea, k velkému plochému kamenu na břehu, a sedli si na něj. Byl ještě ohřátý od slunce. „Často jsem mluvil s tvým otcem o víře,“ řekl Šedý sokol. „Vysvětlil mi mnoho věcí z Bible. Ale stále jsem váhal stát se křesťanem, protože jsem měl strach, jaké by to mělo následky.“

„Měl jsi strach, jaké by to mělo následky?“ Tomu Joeovi neušlo, jaká slova zvolil Šedý sokol.

Jeho kamarád přikývl. „Ano. Teď se už těch následků tolik nebojím, protože vím, že už je nemusím nést sám. Teď vím, že … Bůh bude stát při mně, protože jsem konečně otevřel srdce Jeho lásce. Ježíš je teď také můj Spasitel.“
Tom Joe polkl. Tato zpráva ho tak přemohla, že nejdřív nebyl schopen nic říci. „To … to je nejlepší zpráva, jakou mi můžeš vyprávět,“ vypravil ze sebe konečně. „Já jsem se za to tak dlouho modlil, a …“

„Já to vím, že ses modlil, a vážím si toho.“ Šedý sokol se na něho vážně podíval. „Je mi jasné, že člověk nemůže svému kamarádovi dát větší dar, než se za něho modlit. Kdybys to nedělal, možná bych se nikdy nestal křesťanem.“

Túry ve volné přírodě byly zábavné hlavně pro Šedého sokola. Zatímco Mary Lou byla v těchto dnech u paní Kendrickové, proháněl Toma Joea a policisty po krajině a podnikal s nimi dlouhé pochody a jízdy kánoemi. Jeho mladí „rekrutové“ vzdychali, ale toho si nevšímal. Šedý sokol věděl, co se od mountiů často vyžaduje, a pečlivě je připravoval na budoucí službu.

I Tom Joe věděl, že v následujících měsících nebude pracovat jen v nemocniční stanici, ale že bude také často na cestách divočinou, až bude konat návštěvy u traperů a indiánů v jejich často odlehlých chatách. Po dvou dnech svého „vzdělávání“ měl tak namožené svaly, že ráno sotva mohl vstát z postele. Jeho otec ho s úsměvem pozoroval, jak si opatrně sedá ke stolu se snídaní.

„Zdá se, že vám Šedý sokol dává pěkně zabrat,“ poznamenal.

„Klidně to můžeš říci nahlas. Tělocvik u tebe byla procházka růžovým sadem ve srovnání s tím, co nás nechává dělat Šedý sokol.“ Tom Joe zahýbal rameny a protáhl obličej. „Dnes nás bude učit střílet. Bez zbraně je člověk v divočině bezmocný. Když myslím na setkání Šedého sokola s medvědem, musím mu dát za pravdu.“

Paní Kendricková poslouchala ten rozhovor se smíšenými pocity. Vůbec se jí nelíbila myšlenka, že Tom Joe bude v budoucnosti vystaven mnoha nebezpečím. Ale věděla také, že Tom Joe miluje sever a jeho obyvatele a že tam rád půjde. Utěšovala se tím, že ho tam Bůh může ochránit.

Byl ještě někdo, kdo se připravoval na cestu na sever, a to byla paní Hattie Williamsová. Pevně se rozhodla, že tu cestu podstoupí. Nechtěla dopřát panu Riggsovi triumf, že ona by jako první předsedkyně dobročinného spolku nestačila na nějaký úkol. Sháněla si četbu o indiánech, vypůjčila si z knihovny víc knížek. Od knihy „Jak přežít v divočině“ přes Cooperovu „Koženou punčochu“ až po „Sebrané dílo Karla Maye“. Zájem paní Williamsové se zvyšoval s každou přečtenou knihou, a jejím nejoblíbenějším hrdinou se stal náčelník Apačů Vinnetou. To, že indiáni v severní Kanadě vedou jiný způsob života než prérijní indiáni v USA před sto lety, jí ani trochu nevadilo.

Tom Joe se dva týdny účastnil tréninku „Jak přežít“, jak to nazýval Šedý sokol. Potom se začal připravovat na cestu na sever. Přitom ho občas přepadl divný pocit. Je opravdu připravený převzít na šest měsíců zodpovědnost za nemocniční stanici v divočině? Co bude dělat, když si nebude umět poradit s nějakým naléhavým případem? Nebo když udělá špatné rozhodnutí a pacient kvůli tomu bude trpět? A co bude dělat, když nějaké dítě … Nechtěl to domyslet do konce. Musí ze svých myšlenek vypudit vzpomínku na Teddyho a Deliu. Nejspíš bude nejlepší, když – podobně jako dr. Miller – nebude s dětmi na severu navazovat žádné úzké vztahy. Potom ho bude mnohem méně bolet, když opravdu dojde k něčemu zlému.

Šedý sokol a Mary Lou se vydali na zpáteční cestu do Blackbird Hillu. Tom Joe doufal, že tam bude cestovat spolu s nimi, ale Šedého sokola naléhavě potřebovali při stavbě nové školy. Když se s ním kamarád loučil, vzal ho stranou a řekl: „Až za čtyři týdny budeš na cestě, … tak buď opatrný. Neznám toho indiánského skauta, který bude doprovázet tebe a policisty. Poslední dobou se staly … nějaké věci.“

„Co tím myslíš?“

„Někdo otrávil mého vedoucího psa Rovera. Potom někdo vystrašil výstřelem mé psy, když jsme jeli do Edmontonu. A asi před šesti týdny někdo vystřelil na mne, když jsem byl sám na cestě. Střela mě netrefila, a já si myslím, že mě jen měla postrašit.“

Tom Joe se polekaně podíval na svého přítele. „To tedy zní … dost děsivě. Tušíš, kdo by to mohl být?“

„Nejdřív jsem nevěděl. Ale potom jsem se doslechl, že jeden traper a jeden indián byli nalezeni ve svých chatách opilí. Vyprávěl to seržant, který chodí po naší krajině. Dostal jsem podezření.“

„Myslíš … Dana Larkinse, pašeráka whisky?“

Šedý sokol přikývl. „Domnívám se, že to je on. Sice je to dva roky, co utekl z vězení, ale mohl by to být on. V Blackbird Hillu jsem dosud nikomu nevyprávěl o svém podezření, protože nemám žádné důkazy. Také bych nechtěl nikoho zneklidňovat. Ale čestně řečeno, budu rád, že brzy přijdeš, protože na stanici bude ještě jeden muž.“

„Až dosud byly útoky namířeny proti tobě. Myslíš, že by udělal něco zlého … i někomu jinému?“

„Věřím, že je schopný všeho. Vždyť tehdy střílel i na tebe bez nějakých výčitek svědomí.“

Tom Joe polkl. Představil si Kendru, jak nic netušíc chodí po lese a najednou je zastřelena banditou.

„Dobře, že jsi mně to řekl. Na cestě budu ostražitý. A prosím tě, dávej pozor … na Kendru, pokud to bude možné. Umím si představit, že ráda chodí sama na procházky.“

Šedý sokol přikývl. „To ano. Poslední dobou ale často společně s Mary Lou. Ty dvě se spřátelily. Jak jsem už řekl, zatím jsem ji nechtěl zneklidňovat, ale poprosím ji, aby se v budoucnu držela v blízkosti misijní stanice.“

Rozhovor nebyl takový, aby u Toma Joea rozptýlil obavy z nového pracoviště. Dokonce i během cesty do Banffu, kterou podnikl se Stevenem a s rodiči, se starosti znovu a znovu hlásily o slovo. Byl samozřejmě pevně rozhodnutý tam jít, zvláště nyní, kdy to vypadalo, že pašeráka whisky jeho neplecha znovu žene na sever. Ale zodpovědnost, kterou měl mít, ho přece jen tížila. Prostě se mu nedařilo zapudit myšlenky na Teddyho a Deliu.

Banff byl překrásný. Působivý horský svět vzbuzoval u návštěvníků obdiv. Samotné místo bylo spíše venkovské a mělo svůj zvláštní půvab, který mu propůjčovala pestrá směsice bohatých turistů, prostých cestujících a obchodníků s kožešinami. Ani Tom Joe, ani Steven ještě nikdy nechodili po horách. Podnikli několik túr s horským průvodcem. Škrábali se na vysoké svahy, plavali v horském jezírku, čistém jako křišťál a kochali se pohledem na sousední vrchol hory. Několikrát je doprovázel ředitel školy. Společně s paní Kendrickovou podnikli ti tři muži několik snazších túr a navštívili Bowský vodopád. Dva týdny uplynuly jako v letu. Když byli zase v Calgary, Tom Joe často vzpomínal na tento krásný zážitek.

Několik dní před odjezdem prožil překvapení. Vyndal ze schránky poštu a v ruce držel dopis, který byl určený pro jeho maminku. Adresa odesílatele byla: Kendra Sullivanová, Misijní stanice Blackbird Hill.“ Položil dopis spolu s ostatní poštou na komodu v chodbě a pozoroval – samozřejmě nenápadně – jak ho maminka objevila, jak překvapeně četla odesílatele a jak se potom usadila ve svém oblíbeném křesle v obýváku. Nemohl se dočkat, až se dozví obsah dopisu. Zdálo se, že to paní Kendricková vycítila, protože po přečtení dopisu se usmála, vstala a šla do kuchyně. Tam seděl u stolu Tom Joe a zdálo se, že je ponořený do četby novin.

„Dostala jsem poštu ze severu, která by tě mohla zajímat,“ oslovila ho. „Napsala mi Kendra Sullivanová. Je to poprvé, co mi píše. Potkala jednu indiánku, která si na mě ještě vzpomněla, jak jsem tehdy působila v Blackbird Hillu. Kendra mi to chtěla napsat. Myslím, že by nic nenamítala, kdyby sis přečetl její dopis.“

Podala mu list, uvázala si zástěru a začala vařit oběd. Tom Joe vzal dopis a cítil, jak se mu zrychluje puls, když viděl Kendřin rukopis. Četl o jejím setkání s onou indiánkou, ale mnohem víc se ho dotklo to, co četl dál: