21. kapitola

r. Simpson, vedoucí lékař dětského oddělení, šel toho odpoledne na internu a krátce nato vstoupil do služební místnosti dr. Millera.

„Konečně vás potkávám,“ pozdravil svého kolegu. „Chtěl jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste mne zastoupil. Je mi líto, že to kvůli mému zranění trvalo déle, než jak to bylo plánováno.“

Dr. Miller odložil tužku.

„Prosím, posaďte se. To byla přece samozřejmost. Zastupovat vás, to mi nepůsobilo žádné potíže.“

Věnoval kolegovi plnou pozornost a podal mu krátký přehled o šesti týdnech, které strávil na dětském oddělení. O smrti malého Teddyho se zmínil jen krátce. Když se dr. Simpson loučil, zeptal se: „Vyšlo to vlastně s tím mužem, převlečeným za medvěda? Přišel na oddělení?“

Dr. Miller na chvíli ztratil řeč. „Ten … medvěd? Ano, ten … byl na oddělení,“ řekl konečně. „Pozval jste ho snad vy?“

„Ano. Minulý rok děti velmi bavilo, když ho vídaly v parku. Požádal jsem ho, aby příště zašel na dětské oddělení. Ale – proč se na mě tak díváte? Myslíte, že by dětem mohla uškodit taková nevinná radost?“

„Ne … samozřejmě ne. Děti z toho měly … velkou radost, jak jsem slyšel. Já sám jsem v tu dobu nebyl přítomen.“

„Nu, jsem rád, že se to podařilo. Na shledanou, pane kolego!“ S těmi slovy dr. Simpson opustil služební místnost. Dr. Miller se zamračil. Vzal tužku, aby pokračoval v práci, ale nemohl se soustředit. Vstal a šel k oknu. Neprávem obviňoval svého lékařského asistenta. No, takové věci se stávají, pomyslel si dr. Miller. Touto závěrečnou myšlenkou se chtěl celé věci zbavit, ale nepříjemné myšlenky ho nechtěly nechat na pokoji. Jak to řekl Kendrickovi? „Pomalu začínám věřit, že má pan Cole pravdu: Chcete na sebe upozornit svými nápady!“ Stísněně si rukou pročísl vlasy. Navíc ho pálilo svědomí, protože v poslední pracovní den dr. Kendricka uprchl. Sice nelhal, když se zmínil, že má naléhavou rodinnou záležitost, ale přesto to od něho bylo zbabělé. Dr. Miller se opět posadil k psacímu stolu. Nenáviděl scény, ke kterým docházelo při loučení. Ten mladý lékařský asistent v sobě měl něco, pro co ho měl rád. Byl by z něho dobrý lékař, se kterým by rád spolupracoval. Kéž by přece jen k dr. Kendrickovi nebyl tak hodný, když se přihodila ta věc se sirotky na soukromé stanici! Býval by ho tak dobře nepoznal a teď by mu nevadilo, že odchází ze svatojánské nemocnice, aby pracoval v indiánské nemocnici. Měl to vědět. Měl vědět, že všichni lidé, které měl rád, dříve nebo později zmizí z jeho života.

Když dr. Miller večer odcházel domů, potkal ve foyeru sestru Maggii, která také měla volný večer. Společně vyšli z kliniky a na ulici uviděli starou dámu, oděnou do černých šatů, která s námahou nastupovala do tramvaje.

„Není to babička malé Delii? Viděl jsem ji už před několika dny.“

Sestra Maggie překvapeně vzhlédla. Divila se, že dr. Miller poznal starou paní a že na ni vůbec soukromě promluvil.

„Ano,“ odpověděla. „Deliina babička určitě jde ze hřbitova. Člověku je jí opravdu líto.“

„Pročpak?“

„No … protože … protože to s tou holčičkou tak smutně dopadlo. A přitom byla taková veselá, když odcházela z nemocnice …“ Sestra Maggie se odmlčela.

Dr. Miller se zastavil. „Co tím myslíte?“

„Nevyprávěl vám to dr. Kendrick? Když Deliu naposledy navštívil, byla nemocná. Měla opět zápal plic, ale horší než na podzim. Bylo jí moc a moc špatně. Sestra ze stanice sociální péče dělala, co mohla, ale holčička byla příliš slabá, než aby vykašlávala hleny. Ona … to nepřežila.“

Dr. Millerovi se napjaly svaly na bradě. Jeho hlas zněl nezvykle ochraptěle. „To mi je líto. Opravdu jsem to nevěděl.“ Zaváhal. „Jak to přijal dr. Kendrick?“

„Dělal to, co jste mu poradil po smrti Teddyho: Pracoval dál a nedal na sobě nic znát. Ale když se mě ptáte, … v jeho srdci byla veliká rána, která krvácela. Viděl ji umírat. Zůstal u Delii až do konce.“

Dr. Miller na vteřinu zavřel oči. Viděl sebe, jak stojí u lůžka dítěte. Leželo v zanedbané místnosti s napůl slepými okny. Dítě se v posteli obracelo z jedné strany na druhou, mělo bolesti …

Násilím tuto vzpomínku odehnal. Jeho hlas zněl zase normálně, když řekl: „Děkuji, že jste mi to pověděla. Máte pravdu: člověku je té staré paní líto.“

Když krátce nato otevřel své domovní dveře, nikdo ho nečekal. V místnostech bylo chladno a téměř tma. Sundal si plášť, odložil tašku a přistoupil k oknu. Jarní větřík províval zahrady a on rozeznával, přestože se stmívalo, zářivě žluté narcisky na záhoně svého souseda. Za jeho domem nekvetly žádné květiny. Jen několika stéblům trávy se podařilo protáhnout se mezi kameny na světlo. Ačkoliv to nechtěl, jeho myšlenky zase putovaly do minulosti. Malé děvčátko, které se v posteli bolestí převalovalo, byla jeho neteř. Měla tyfus a byla na cestě k zotavení. Ale potom dal jeho švagr holčičce příliš brzy pevnou stravu. Její střeva byla kvůli nemoci porézní a nevyrovnala se s tím. Maličká tu noc nepřežila. Dr. Miller si přejel rukou přes obličej. Vzpomínka bolela, dokonce po tolika letech. On tehdy pro svou neteř nemohl nic udělat, musel bezmocně přihlížet, jak prohrála svůj boj o život. „A ty chceš být lékařem?“ Posměšná slova jeho sestry mu stále ještě zněla v uších. Předstíral jsi, že ji léčíš a nechal jsi ji zemřít? Ty … vrahu!“

Abbie, jeho nevlastní sestra, nevěděla, že její muž se dopustil chyby. Prostě povolil, vyhověl žadonění holčičky po pevné stravě, ačkoliv věděl, že by to neměl dělat. Dr. Miller jí zamlčel pravdu, protože chtěl švagra ušetřit následků. Abbie měla vášnivý temperament. Kdyby se dověděla pravdu, udělala by svému muži ze života peklo. Dr. Miller se odvrátil od okna a vyhostil bolestné vzpomínky. Jeho myšlenky se ještě jednou vrátily k mladému lékařskému asistentovi dr. Kendrickovi. Málokdo měl tak soucitné srdce jako on. Smrt malé Delii ho musela bolestně zasáhnout. „Opravdu rád bych ho toho ušetřil,“ šeptal si polohlasem. Po večeři sáhl po lékařské knize, aby přišel na jiné myšlenky. Ale nefungovalo to. Nikdy to nefungovalo. Dr. Miller měl příliš upřímnou povahu, než aby si nepřiznal, že se k mladému asistentovi v uplynulých dvou letech přece jen choval trochu tvrdě. Tady by se něco mělo dát do pořádku. Zlostně zavřel knihu a zkontroloval oheň v kamnech. Proč si dělá starosti? Thomasovi Kendrickovi se ulevilo, že jejich spolupráce skončila, a překoná i smrt malé Delii. Všichni lékaři, kteří něco takového zažili, to museli překonat. Žel, smrt byla součástí jejich povolání. Dr. Miller zavřel vzduchový otvor na kamnech a pověsil háček. Vzpomněl si na scénu na schodišti nemocnice. Dr. Kendrick šel úmyslně pomaleji, toho si dobře všiml. Proč mu nebyla nápadná jeho vyhýbavá odpověď, když se ho ptal na Deliu? Také v předchozích dnech se mu vyhýbal a vyhýbal se také kontaktům, které nebyly nutné. Vlastně by ho měla tato skutečnost naplňovat zadostiučiněním, neboť přesně toho chtěl dosáhnout svou příkrostí. Místo toho se mu ta myšlenka vůbec nelíbila. Opět mu přišla na mysl slova, která sám vyslovil: „A to vám máme věřit? Po všech těch … husarských kouscích, které jste u dětí prováděl? Chcete na sebe upozornit!“ A o několik dní dřív: „Seberte se a soustřeďte se na práci! Chápete nyní, proč jsem vás varoval před navazováním příliš úzkých vztahů k dětem?“ Dr. Miller klesl do křesla, sundal si brýle a protřel si oči. Smrt malého Theodora zanechala stopy i na něm. Vždyť to byl on, kdo dovedl chlapečka ze špinavého, chudého bytu do nemocnice. S chlapcem se seznámil v průběhu své práce na sociálním oddělení, a jeho osud ho zneklidňoval. Od samého začátku věděl, že Teddy nebude dlouho žít. Byl přesvědčený, že má kolem svého srdce dost pevný ochranný štít, a že se ho to nedotkne vůbec, nebo jen málo. Ale mýlil se. A teď zemřela ještě malá Delia. Ta malá holčička, která mu připomínala jeho neteř a která přemýšlela o obraze v pokoji. Slyšel výklad dr. Kendricka. Příběh o dobrém pastýři se dotkl místa v jeho srdci, o kterém si už dlouho myslel, že je necitlivé. Dr. Miller vstal z křesla. Bylo nezbytně nutné, aby celou tu záležitost s konečnou platností odsunul stranou. Zítra ho čekají dva nesnadné rozhovory s těžce nemocnými pacienty. Šel spát, ale usnul až pozdě.

O den později seděli Tom Joe a Steven ve vlaku, který je měl dovézt napříč přes kontinent do Calgary. Kufry jely v jiném vagónu a Tom Joe právě umísťoval své příruční zavazadlo na odkládací poličku nad hlavou. Pojednou sebou vlak trhl. Tomu Joeovi se ještě podařilo udržet rovnováhu. Jen knížku, která vypadla z neúplně zavřeného zavazadla, se mu nepodařilo chytit.

Steven se pro ni shýbl a četl nadpis:

Osm sestřenic

Od Louisy May Alcottové.

„To je zajímavé. Odkdy čteš knížky pro děvčata?“

„Ach, to je … suvenýr.“

„Aha? Pro koho?“

„Tebe se to netýká!“ Tom Joe se pokusil vzít Stevenovi knížku, ale ten se nedal.

Pro Kendru … rozluštil kamarádův rukopis na první straně. Tom Joe mu sebral knížku a schoval ji do své tašky. Tentokrát dal pozor, aby dobře zaklapl uzávěr na tašce. Sedl si a pokusil se ignorovat Stevenův úsměv.

„Ví Kendra, že ji máš rád?“

„Neřekl jsem, že ji mám rád.“

„Proč jí tedy přivážíš knihu?“

Tom Joe zhluboka vzdychl. Proč jen nedal tu knížku do kufru? Steven nepovolí, dokud mu všechno neřekne. Ačkoliv toho nebylo mnoho, co by mohl vyprávět. Žel.

„Chtěl jsem jí ji poslat k narozeninám, ale potom … jsem to nakonec neudělal.

„A proč ne?“

„Protože jsem o ní poslední dva roky vůbec nic neslyšel. Třeba by ode mě ani nechtěla nějaký dárek k narozeninám, protože se mezitím … zasnoubila s někým jiným, nebo se za něho provdala.“

Steven přikývl: „To chápu. Proč jsi jí někdy nenapsal z Toronta?“

Tom Joe pokrčil rameny. „Nejdřív jsem chtěl vědět, co budu dělat, až skončím jako lékařský asistent. Zda zůstanu, nebo nezůstanu v Torontu. Přesto …“ Vzdychl. „Přesto jsem jí měl napsat. Alespoň bych věděl, zda je…“

„… nebo není pevně zavázaná,“ dokončil větu Steven. „No, za tři dny se to dozvíš. Do té doby to asi ještě vydržíš.“

„Za pět dní. Nezapomeň na zastávku v Edmontonu, kde se mám představit v Královské nemocnici Alexandra.“

„Máš pravdu. Ale i pět dní přežiješ.“

Nic jiného mi asi nezbývá.

„Od našeho ukončení školy jsem Kendru už neviděl,“ pokračoval Steven. „Jakou školu si udělala?“

„Stala se vychovatelkou a pracuje v sirotčinci v Calgary. Bydlí u své tetičky. Alespoň to tak bylo, když jsem před dvěma lety odjížděl.“

„Mně se zdála milá. Myslím, že tě také měla ráda.“

„Jak to víš?“

Steven se zase usmál. „No, musel jsem se postarat, aby byla Lady Blue v náš poslední den školy na školním dvoře, aby jí mohla Kendra připevnit na obojek lístek. Vzpomínáš si?“

Copak si myslí, že bych na to mohl zapomenout?

„Byla to … Kendra?“

Jeho kamarád přikývl. „Musel jsem slíbit, že ti nic neřeknu. Ale … po tak dlouhé době je to určitě už promlčené.“

Teď se usmál i Tom Joe. „Určitě!“ Uznale se podíval na kamaráda a potom se zeptal: „Jakpak to vypadá s tebou? Je někdo, komu bys také rád dal dárek k narozeninám?“

Steven zvážněl. „Byl … někdo,“ řekl konečně. „Jmenovala se Julie a já jsem se s ní několikrát setkal. Byla věřící a velmi milá a já … jsem se do ní zamiloval. Chtěl jsem se jí zeptat, zda by si mne vzala, ale najednou si ode mne držela odstup, a nakonec mi řekla, že … že se se mnou už nebude setkávat, protože se seznámila s jiným mužem.“

Tom Joe se soucitně díval na přítele. „To je mi líto.“

„Už to je dva roky, ale zaměstnávalo mě to hodně dlouho. Byl jsem si tak jistý, a potom se … stalo něco takového. Vůbec jsem to nemohl pochopit. Julie se vdala za toho druhého muže, a zdá se, že jsou oba šťastni.“

Jejich rozhovor byl přerušen, protože vlak zastavil a nastupovali noví cestující. Tom Joe se opřel a zamyšleně se díval z okna. Chudák Steven, To ho muselo pořádně zasáhnout. Přál bych si, aby se seznámil s jinou věřící dívkou, která ocení jeho jemnou povahu. A pokud Kendra už nebude sama … pak mně prosím pomoz, Pane Ježíši, abych se s tím nějak vyrovnal … Vlak pokračoval v jízdě směrem na západ. Tom Joe cítil, jak se mu znovu a znovu oči samy od sebe zavírají. Nedostatek spánku v posledních týdnech se postaral o to, že nedokázal dlouho vzdorovat stejnoměrnému rachocení kol. Za několik minut usnul.

O tři dny později přijel vlak do Edmontonu. Tom Joe se rozloučil se Stevenem a vydal se na cestu ke svému starému příteli Charliemu. Když město nechal za sebou, zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Obloha byla modrá, a jemná zeleň březových lístků svítila ve svitu jarního sluníčka. Charlie se celý rozzářil, když mu otvíral dveře. „Však už byl nejvyšší čas, aby ses tady zase jednou ukázal! Pojď dál, hochu!“

„Charlie! Připadá mi, že jsem tu nebyl celé věky!“

„Však je to tak, chlapče, je to tak! Snad se v mé staré chatě ještě budeš cítit dobře, když jsi bydlel tak dlouho ve velkoměstě.“

Tom Joe vešel dovnitř a rozhlédl se po malém dřevěném domku. Kamna, stůl a židle, gauč – všechno stálo na svých tradičních místech. Bylo to takové nějaké uklidňující, že existovaly věci, které se zřejmě nezměnily.

„To je krásné, být tady, Charlie. Chyběl jsi mi.“

Tom Joe odložil cestovní tašku, sundal si bundu a pověsil ji na věšák u dveří. „V Torontu je všechno velké, hlučné a neklidné. Ale tady – tady se cítím jako doma.“

Charlie něco tvořil u sporáku a zakrátko svému hostovi servíroval vydatný eintopf. Tom Joe se do něho s chutí pustil. „Chutná výtečně,“ pochválil ho, „mohu dostat přidáno?“

„Jen se obsluž. Určitě je to bylinkami, které mi sehnala Mary Lou. Říkala, že teprve s nimi dostane jídlo správný šmrnc. A musím říci, že je to pravda.“

Charlie si také ještě nabral z hrnce jednu sběračku polévky. „Sice není tak dobrá jako svatební oběd, který před dvěma měsíci uvařila tvoje maminka, ale ani nemusí být. Vždyť také dnes není žádná svatba.“

„Svatební oběd? Co tím myslíš? A co s tím má společného maminka?“

„No, svatbu Šedého sokola a Mary Lou.“

Tom Joe se zastavil uprostřed pohybu. „Šedý sokol se … oženil?“

„Ty to ještě nevíš? Bylo to na konci února.“

„Nikdo mi o tom neřekl ani slovíčko!“

Charlie se rozpačitě podrbal na hlavě. „Šedý sokol ti to určitě chtěl říci sám, a já to tady takhle vybreptám. Tví rodiče ti o tom nenapsali?“

Tom Joe zavrtěl hlavou.

„No, víš, všechno to probíhalo dost rychle. Poté, co na Šedého sokola zaútočil medvěd, Mary Lou ho ošetřovala, dokud se neuzdravil, a oba se sblížili. A potom …“ Traper zmlkl. Když ti všechno řeknu, ještě z toho budu mít nepříjemnosti!“

„Už ses do toho pořádně zapletl, než abys teď mohl ustoupit. Na Šedého sokola zaútočil medvěd? Chci to vědět do všech podrobností!“ Tom Joe se opět zabýval eintopfem a přitom poslouchal Charlieho, který vyprávěl dál:

„Takže, jak jsem říkal, docela rychle se sblížili a zasnoubili se téměř před mýma očima. A potom už nechtěli dlouho otálet se svatbou. K ní došlo o čtyři týdny později. Paní Spencerová, slečna Andersonová ze sirotčince, tvoji rodiče a já jsme byli jediní hosté. Měl jsi vidět, co tvoje maminka a paní Spencerová prováděly dva dny před svatbou s mou chatou! Říkaly tomu velký úklid, a já jsem proti tomu nemohl nic namítat, docela nic. Vypraly dokonce i záclony! Potom vařily a pekly, a v den svatby se po obřadu jedlo tady u mě. No, a potom ti dva skutečně odjeli na svatební cestu, to také zorganizovali tví rodiče.“

Tom Joe odstrčil prázdný talíř stranou a zavrtěl hlavou. „A o tom všem mi nikdo nic neřekne! Až potkám Šedého sokola, tak něco zažije!“ S úsměvem dodal: „A proti tatínkovi jsem teď také ve výhodě. On si totiž stěžuje, že jsem jemu a mamince vyprávěl příliš málo o Torontu. A sám mi zamlčí takové věci!“

„Šedý sokol ti bude vyprávět ještě víc, než jen o své svatbě,“ řekl Charlie a vstal. „Ale to už ze mne nedostaneš! To ti určitě bude chtít říci sám.“

„Myslím, že nemá smysl, abych se dál vyptával.“ Tom Joe také vstal a složil talíře do sebe.

„Nemá to vůbec žádný smysl. Tentokrát zůstanu jako z oceli. Dej ty talíře jednoduše do dřezu. Umyjeme je večer s ostatním nádobím. Tvé mamince a paní Spencerové by se to sice nelíbilo, ale naštěstí mám ve své kuchyni hlavní slovo zase já!“ Charlie mrkl na Toma Joea. Ten se jen zasmál a potom mínil: „Rád bych si protáhl nohy po té dlouhé jízdě vlakem. Půjdeš se mnou do lesa?“

Starý traper zavrtěl hlavou. „Klidně běž. Vždyť se tam vyznáš. Já si raději po obědě zdřímnu.“

Tom Joe tedy šel sám a výletu do přírody si užíval plnými doušky. Samozřejmě postrádal svého kamaráda Šedého sokola a kladl si otázku, jak se bude dál rozvíjet jejich přátelství, když se teď jeden z nich oženil. Také Larry bude za pár dní patřit k manželům. Od této blížící se svatby putovaly jeho myšlenky ke Kendře Sullivanové. Zdalipak bude i ona mezi pozvanými? Doufal, že ano. Ale nejspíš ji potká ještě před tím, při bohoslužbách. Pozítří, aby byl přesný. Při té myšlence se mu zrychlil srdeční tep. Najednou si přál, aby byla tady, aby s ním mohla jít podél řeky. Ale žel – tak to nebylo. Zítra ještě musel jít na pohovor, při kterém se měl představit v nemocnici. Lékař z Královské nemocnice Alexandra, který byl oprávněný vést s ním tento úvodní rozhovor, byl naštěstí srozuměn s tím, že rozhovor se bude konat v sobotu dopoledne. Pokud všechno proběhne podle plánu, zítra odpoledne nasedne do vlaku do Calgary. Tom Joe se zastavil na břehu. Na polovinu května byl neobyčejně teplý den, a on najednou dostal velkou chuť skočit do vody. Znal místo, kde bylo v řece víc vody na způsob jakéhosi bazénu, proud vody tam nebyl příliš silný. Trvalo jen několik minut, než tam došel. Pokud si však myslel, že jarní slunce už trochu ohřálo vodu, byl na omylu. Tomovi se téměř zastavilo srdce, když se ponořil do té ledové vody. Potopil se a několika mocnými tempy přeplaval „bazén“, obrátil se a plaval zpátky. Na břehu vklouzl, promočený, jak byl, do svého oblečení – což vůbec nebylo snadné – drkotal zuby a šel zpátky domů.

„Ty ses asi zbláznil, ne?“ přivítal ho Charlie, který se mezitím probudil z odpoledního spánku. „Voda je ledová z tajícího sněhu.“

„To jsem si všiml.“ Tom Joe vzal vděčně ručník, který mu Charlie podával, a utíral si vlasy. „Ale přesto mně koupel udělala dobře. Už je to hrozně dlouho, co jsem naposledy plaval v řece.“

„Takové věci lidé dělají, jen když se zblázní,“ bručel Charlie a vrtěl hlavou, když Tom Joe zmizel v ložnici se suchým ošacením, které vyndal ze své cestovní tašky. „Když se zblázní nebo zamilují.“

„To bude mít šéf radost! Pokud se nepletu, je ten mladík přítel indiána!“ Komplic Dana Larkinse počkal, až se setmí, a teprve potom vyšel z lesa. Byla náhoda, že toho muže objevil, když se koupal v řece. Šel za ním a viděl, jak vešel do chaty Charlieho. Za setmění došel zálesák do hostince v odlehlé vedlejší ulici a nechal tam zprávu pro Dana Larkinse. „Za tenhle objev si nechám dobře zaplatit, jinak se nic nedozví,“ přemýšlel a mnul si ruce. Měl dobrý pocit, že jednou může sám udávat tón. Dan Larkins, nebo „Wilson“, jak mu musel říkat, ho nechal dělat špinavou práci a sám si hrál na gentlemana. Bylo na čase, aby jednou spadl ze své vysoké kobyly.

„Jsi si jistý, že to je přítel indiána?“ zeptal se ho následujícího večera Dan Larkins, poté co svému komplicovi se skřípajícími zuby zaplatil bankovku, aby se dozvěděl důležitou zprávu.

„Docela určitě. Dnes jsem provedl další pátrání. Samozřejmě nenápadně. Charlie říkal vedoucí sirotčince, že se u něho stavil Tom Joe, jak toho muže jmenoval, a že mu vyprávěl o svatbě Šedého sokola.“ „Tom Joe! Ano, tak se jmenuje!“ Bývalý pašerák whisky přikývl.

„Brzy bude působit jako lékař v Blackbird Hillu, to ještě říkal Charlie.

„To je čím dál lepší!“ V očích Dana Larkinse nebezpečně zajiskřilo. „Tam nahoře se na něho lépe dostaneme. Jeho kamaráda indiána jsme už znervóznili. Teď je na řadě on. A nakonec si podáme oba…“