20. kapitola

om Joe převzal mimořádnou noční službu, a tak musel jít do práce až příští den. Nedokázal říci, zda to bylo dobré nebo špatné. Práce by ho pravděpodobně rozptýlila v jeho smutku, na druhé straně byl k smrti unavený a nemohl by se soustředit. Steven a manželé Burnsovi si samozřejmě všimli, že něco není v pořádku. Sara Ashfordová a její rodiče už nebyli doma. Před několika dny odjeli na dlouho plánované turné do Evropy. Když Tom Joe přišel domů, hned šel do svého pokoje. Pokoušel se modlit, číst si v Bibli, spát … Nic nefungovalo. Skutečnost, že je Delia v nebi, ho dokázala potěšit jen málo. Ležel v posteli a díval se do stropu. Steven zaklepal na dveře v jeho pokoji. Volal ho k večeři, kterou zase jedli s manžely Burnsovými. „Vy jste bledý jako prostěradlo, Thomasi,“ pozdravila ho hospodyně ustaraně. „Copak se stalo?“

Její účast jako by v něm něčím pohnula. Zajíkavě podal zprávu o Delie. Starší manželé i Steven polekaně poslouchali. Když domluvil, zavládlo zaražené mlčení. Konečně řekl řidič: „To pro vás musí být těžké. My nedokážeme úplně spolu s vámi cítit, co prožíváte, ale budeme se za vás modlit.“

Paní Burnsová se starala o to, aby alespoň něco snědl. „A také se musíte vyspat,“ napomínala ho. Teď, když o tom promluvil, se Tomu Joeovi ulevilo. Ale když si lehl, myšlenky se mu zase točily kolem Delii. Přehlédli něco při jejím vyšetření před propuštěním z nemocnice? Byly v té době její plíce už zasaženy nemocí? Kéž by ji býval přece jen navštívil o několik dní dříve! Konečně se jeho vyčerpané tělo přihlásilo o svá práva a on usnul. Už pozítří se konal pohřeb. Doprovázeli ho Steven a manželé Burnsovi. K jeho údivu se zúčastnil prostého rozloučení i Robert. „Vyprávěl mi to Steven,“ vysvětloval. „Když patříme k jednomu stádu, navzájem si pomáháme. A v Boží rodině teprve. To mi nedávno někdo říkal.“ Tom Joe se na něho vděčně podíval. „Jsi dobrý kamarád,“ řekl.

V očích paní Burnsové se zaleskly slzy. „Jaká útěcha, že ta holčička je v nebi. Osobně poznala dobrého pastýře. Jak dobře, že jste jí o Něm vyprávěl.“

Když se Tom Joe toho večera vrátil do svého pokoje, pan Burns se na něho soucitně podíval. „Někdy Pán dopustí věci, kterým nerozumíme. Ale … On je přesto dobrotivý.“

Tom Joe přikývl. V tu chvíli pro něho bylo těžké tomu věřit. Ale věděl, že starší pán má pravdu.

V pondělí začal Tom Joe svůj poslední pracovní týden. Svému kolegovi Westonovi a sestře Maggii vyprávěl o smrti malé Delii. Jinak o tom s nikým nemluvil. Vrchní sestru napadlo, že je tišší než jindy, ale myslela si, že to souvisí s jeho brzkým loučením. Navíc proti tomu nic neměla. Jeho „mimořádné nápady“ se jí líbily právě tak málo, jako dr. Millerovi. Vrchní lékař se vrátil z kongresu v Bostonu a Tom Joe ho potkal na schodišti kliniky. Úsečně odpověděl Tomu Joeovi na pozdrav a dál šel mlčky po schodech nahoru. Tom Joe se úmyslně opožďoval. Mlčení bylo nepříjemné. Zdálo se, že to vnímá i dr. Miller, protože když otevíral dveře, které vedly na internu, zastavil se a najednou řekl: „Dnes dopoledne jsem potkal na ulici babičku malé Delii. Vy jste přece chtěl tu holčičku ještě navštívit. Daří se jí dobře?“

Tom Joe sevřel rukou zábradlí. Bolest pro Deliu jím projela jako ostrý nůž. S takovou otázkou nepočítal.

„Ano, pane,“ odpověděl nakonec a přitom ovládl svůj hlas, ale byl vděčný za kroky, které se blížily po schodišti. „Tam, kde je nyní Delia, se jí vede dobře.“

Přicházel k nim vedoucí lékař Baker a obrátil se na dr. Millera. „To je dobře, že vás potkávám, pane kolego. Rád bych s vámi probral jeden zajímavý případ …“ Tomu Joeovi se ulevilo. Nechtěl lhát, ale také nemohl dát jasnou odpověď. Další poznámku typu: „Chápete teď, proč jsem vás varoval, abyste nenavazoval s pacienty příliš úzké vztahy?“ by nedokázal snést.

Sestra Maggie připravila na dětském oddělení malou slavnost na rozloučenou. Přestože bolestně postrádal Teddyho a Deliu, Tom Joe si užíval veselou náladu, která v jeho poslední pracovní den panovala na lůžkovém oddělení. Vrchní sestra ten den neměla službu a dr. Simpson nebyl ani zdaleka tak přísný jako dr. Miller. Tom Joe procházel nemocnici, aby se rozloučil na různých odděleních. Internu si nechal nakonec. Dr. Evans ho přátelsky udeřil do ramene: „Měj se dobře, Kendricku, a přeji ti mnoho zábavy u indiánů!“

Když se sháněl po dr. Millerovi, staniční lékař jen pokrčil rameny a konstatoval: „Na dnešek si vzal volno. Říkal něco o naléhavé rodinné záležitosti. Tobě vzkazuje, že ti do budoucna přeje všechno dobré.“ Tom Joe cítil směs úlevy a zklamání. Myšlenka, že se musí rozloučit s dr. Millerem, mu sice působila žaludeční nevolnost, ale na druhou stranu se mu nelíbilo, že se rozcházejí tímto způsobem.

A tak jen přikývl a šel za profesorem Cunninghamem a za správním ředitelem, panem Colem. Profesor mu také popřál všechno nejlepší a vzkázal pozdravovat dr. Gilberta a jeho ženu Eveline. Neměl mnoho času, protože se připravoval na velkou operaci. Když Tom Joe odcházel z jeho kanceláře, viděl v předpokoji na stole ležet velký stoh papírů. Byly to účtenky a Tom Joe by se o ně normálně nezajímal. Ale padlo mu do oka jméno na vrchním listě: Theodor Lewis. Teddy. Mimovolně se podíval na adresu, na kterou byla účtenka zaslána. Vrchní sestra mu před několika týdny nedokázala vysvětlit, jak je možné, že mohlo být přijato k léčbě dítě z chudinské čtvrti. Když si přečetl jméno příjemce účtenky, zarazil se.

Dr. Henry Miller, Weststreet, Toronto.

Dr. Miller platí výlohy za léčení Teddyho? Teď už nerozumím vůbec ničemu … Když se za ním krátce poté naposledy zavřely dveře svatojánské nemocnice, Tom Joe cítil, jak se v jeho nitru rozlévá stesk. Za poslední dva roky se tu mnoho naučil a prožil tady veselé i smutné hodiny. Svého kolegu Evanse a sestru Maggii bude postrádat. Nastoupil do tramvaje a bezmyšlenkovitě se díval z okna. Ve velkoměstě začínalo jaro. Javory kvetly, a slunce se třpytilo v hladině Ontarijského jezera. Poslední týdny byly namáhavé a smutné. Ale celkově by označil dobu, strávenou v Torontu, za dobrou.

Večer se ještě podíval k Robertovi. K jeho překvapení mu otevřel dveře šťastně vypadající Bobby.

„Nazdar, sportovče,“ pozdravil ho Tom Joe. „Copak tady děláš? Myslel jsem, že bydlíš u Carterových!“

„Po škole vždycky chodím ke Carterovým. Ale mohu spát u Roberta. Lidé z úřadu sociální péče to dovolili!“

„Je to skutečně tak,“ potvrzoval Robert. „Slečna Blakelyová mi neřekla, že je možné podat žádost a že v některých případech přece jen dovolí osaměle stojícím osobám, že se mohou starat o dítě. Myslím … že mě nemá zvlášť v lásce.“

„Já ji také nemám rád!“ oznámil Bobby a sedl si obkročmo na kuchyňskou židli. „Až přijde, strčím jí do kapsy kabátu mrtvou myš!“

„Takové věci se nedělají, Bobby,“ napomínal ho Robert, ale tón jeho hlasu nezněl příliš přesvědčivě. „Kromě toho už musíš jít spát. Zítra ráno je škola!“

Bobby udělal grimasu, ale šel se převléknout do Robertovy ložnice.

„Jak se vyrovnali Carterovi s tím, že u nich Bobby už nebydlí?“ informoval se Tom Joe.

„Jsou velmi rozumní, sami si všimli, jak velice mě Bobby postrádal. Pan Carter říkal, že on i jeho manželka byli přesvědčeni o tom, že je správné přijmout Bobbyho, ale že Bůh měl zřejmě v úmyslu něco jiného. Bobby je má oba velmi rád, ale z jakéhosi důvodu visí ještě víc na mně.“

„To dobře chápu. Jak to vypadá, byl jsi první dospělý v jeho životě, který na něho byl hodný.“

Robert se na Toma Joea díval zamyšleně. Potom řekl: „Já si nezasluhuji, že mě Bobby má tak rád. A že u mne teď doopravdy může bydlet. Já jsem … starý zákeřník, a ne hodný člověk. Každý den se modlím, abych Bobbyho správně vychovával.“

„Nebyl jsi hodný člověk,“ opravil ho Tom Joe. „Nyní jsi nový člověk v Kristu.“

Robert se usmál. „Stále ještě to nemohu úplně pochopit. Ale jsem rád, že to tak je.“ Potom dodal: „Děkuji ti, že jsi můj přítel, Tome Joe. Ty a Steven mi budete chybět.“

„Ty mně také.“

Spontánně oba sepjali ruce a každý z nich se krátce pomodlil. Potom Tom Joe vstal. „Už musím jít, Roberte. Mám ještě nějakou práci. Napíšu ti z Calgary.“ Podali si ruce a potom se objali.

„Měj se dobře,“ řekl drsným hlasem Robert. Potom se za Robertovým kamarádem zavřely dveře. Když Bobby později už spal, otevřel Robert svou Bibli a četl verš, který mu před nějakou dobou ukázal pan Carter a o kterém se právě zmínil jeho kamarád.

„Proto je-li kdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové.“ (2. Korintským 5,17)

Pane Ježíši, Ty jsi ze mě udělal úplně nového člověka. Že jsi vyhledal právě takového chlapa, jako jsem byl já, aby se staral o Bobbyho, to nechápu. Ale děkuji Ti za to! On přinesl do mého života mnoho radosti. Prosím Tě, pomoz mi ho vychovávat tak, jak se Ti to zdá správné. V této oblasti toho znám tak málo. A dej, prosím Tě, aby se stal Tvým dítětem!

Když šel spát, ještě přemýšlel o verši z Bible, který si právě přečetl. Pane, když jsem teď jako křesťan úplně nový člověk, snad už nemusím být ten starý zbabělec jako dřív? Mohl bych jít za Dexterem, ačkoliv z toho mám strach. Ty bys mi k tomu dal sílu …

Robert o tom přemýšlel ještě následujícího rána. I když to pro něho bude neuvěřitelně těžké, stanout tváří v tvář proti Dexterovi, přesto cítil, že ho Bůh ještě jednou zve, aby to udělal.

Tom Joe a Steven se rozloučili se slečnou Johnsonovou a s dětmi ze sirotčince. Oba mladí muži pochvalně ohodnotili všechny změny k lepšímu, které byly dosud provedeny, a potom si ještě s dětmi zahráli míčovou hru. Když se později loučili v kanceláři slečny Johnsonové, řekla: „Dnes přišel ještě jeden dopis od našeho dobrodince, který nás pravidelně podporoval svými dary. Zdá se, že je to hodný pán, i když své dopisy nepíše sám. Podívejte se sami. Dnes přišel poštou.“ Podala Tomu Joeovi dopis, napsaný na pěkném dopisním papíře krémové barvy. Tom Joe ho držel tak, že si ho mohl přečíst také Steven.

Vtom se ve dveřích kanceláře objevilo malé udýchané děvčátko. „Slečno Johnsonová! Tom rozbil vázu!“

„Prosím vás, chvilku mě omluvte!“ Vedoucí sirotčince vyšla za holčičkou na chodbu.

„Je to pěkný dopis,“ mínil Steven, když dočetl těch několik řádků. Je podepsaný nějakým panem Brookem. To jméno mi připadá nějaké známé.“

„Tak se jmenuje komorník strýčka Harryho. Vzpomínáš si? Postaral se o to, abychom si mohli dál nechat našeho náčelníka.“

„Ano! Možná to potom je …“

Tom Joe držel dopisní papír proti světlu. „Podívej! Vidíš vodoznak?“

„M … R … E … D,“ rozšifroval vodoznak Steven. „Člověče, vždyť to je …“

„Tajuplný Mr. Ed, který za mne celou dobu anonymně platil školné!“ Tom Joe se nechápavě díval na kamaráda. „Konečně vím, komu za to mohu poděkovat! Strýček Harry je Mr. Ed!“

Zatímco se oba ještě překvapeně dívali na dopis, vrátila se slečna Johnsonová. Rozloučili se s ní, a když se vydali na zpáteční cestu, řekl Tom Joe: „Sotva tomu mohu věřit, že teď konečně vím, kdo se skrývá za Mr. Edem! Byl to určitě také on, kdo poslal nemocnici dar, aby mohly být zaplaceny škody, které vznikly při pobytu dětí na soukromém oddělení. Za to mu rozhodně musím poděkovat.“

„Mnoho času na to už nemáš. V pondělí už budeme sedět ve vlaku do Calgary.“

Tom Joe se zamračil. „To je pravda. Ale určitě bych chtěl strýčka Harryho ještě krátce navštívit, dřív než zase odjedu na západ. Pojedu domů přes Montréal. Je to sice zajížďka, ale je to pro mne důležité.“

„To chápu. Chtěl bys tam jet sám, nebo změníme naši společnou trasu?“

„Jel bys se mnou? Cestovat sám pro mě sice to není problém, ale taková dlouhá cesta bude mnohem zajímavější, když pojedeme ve dvou. Když jsem jel sem, myslel jsem si, že sem snad nikdy nedojedu.“

„No, nejlepší bude, když hned půjdeme na nádraží a změníme náš cestovní plán. Já jsem ještě nikdy nebyl v Montréalu. Zatímco ty budeš na návštěvě u strýčka Harryho, já se trochu podívám po městě.“

Zatímco Tom Joe a Steven strávili sobotu balením kufrů a několika návštěvami na rozloučenou, Bobby dopoledne seděl tři hodiny v lavici ve škole a potom se vydal na cestu domů. Byl teplý, slunečný jarní den, a Bobby se rozhodl, že půjde oklikou přes park. Loudal se po cestičce a pozoroval lidi. Na jedné lavičce seděly zády k němu dvě ženy. Jednu Bobby hned poznal podle tvaru jejího klobouku. Byla to slečna Blakelyová, dáma z úřadu sociální péče. Bobby – stále ještě rozhořčený jejím chováním vůči Robertovi – ve své fantasii už kul různé plány na pomstu, aby jí tajně odplatil její podlost. Ale žádný z jeho plánů se nevyrovnal možnosti, která se mu právě nabízela: Lavička, na které seděly slečna Blakelyová a její přítelkyně, byla umístěna pod velikým bukem. Větve zdobily první, světle zelené lístečky, a na jednom listě seděla housenka. Bobby se ušklíbl. Slečna Blakelyová seděla přesně pod tou větví. Dívala se na nějakou fotografii a měla trochu skloněnou hlavu. Navíc neměla na krku žádný šál ani šátek, protože byl velmi teplý den. Bobby se k ní po špičkách blížil zezadu. Trochu se natáhl, vzal opatrně housenku do svých nepříliš čistých chlapeckých prstů a hodil ji slečně Blakelyové za krk. V následujícím okamžiku zaznělo pronikavé zaječení. Bobby se bleskurychle schoval za široký kmen buku.

„Íííí … vyndej to, Elisabeth … tak to vyndej! … Íííí, ne, ještě níž …“

Bobby málem vyprskl smíchem. Konečně vytáhla žena, která byla oslovena jako Elisabeth, housenku na denní světlo. To vyvolalo nové zaječení. Bobby se hlasitě zasmál – a potom si polekaně dal ruku před ústa. Ale bylo pozdě. S neuvěřitelnou rychlostí oběhla slečna Blakelyová lavičku a chytila ho za paži. Bobby byl leknutím jako chromý. Zatřásla jím a řekla ledovým hlasem: „Tak to jsi byl ty! No, pojď se mnou. Uvidíme, co na to řekne tvůj … zákonný zástupce.“

Robertovi se naskytl podivný obrázek, když nic netuše, otevřel dveře. Stála za nimi slečna Blakelyová s vysoko zdviženou hlavou a cloumala Bobbym, který vypadal dost zdrceně.

„Dobrý den, pane Turnere. Tady vám vedu vašeho svěřence. Zdá se, že ho nemáte příliš pod kontrolou!“

„Dobrý den, slečno Blakelyová. Co … copak se stalo? Prosím vás, pusťte Bobbyho. To ho bolí.“

„Je to vaše největší starost?“ vypěnila slečna Blakelyová. Pustila Bobbyho a dala si obě ruce v bok. „Ten hoch mě vyděsil téměř k smrti. Mohla jsem z toho mít srdeční infarkt. Kdyby se mělo opakovat něco podobného, ještě jednou přezkoumám, zda jste opravdu schopen vychovávat dítě. Přeji vám pěkný den!“ Otočila se a odešla. Robert se za ní díval naprosto ohromeně. Pomalu zavřel dveře do bytu a obrátil se na Bobbyho, který seděl na kraji kuchyňské židle a hladil si paži.

„Co jsi provedl?“

„Chtěl jsem ji jen trochu postrašit,“ řekl Bobby tiše. „Opravdu jsem nechtěl, aby dostala infarkt.“

„Čím jsi ji postrašil?“

„ … Housenkou.“

„Housenkou?“

„Ano. Seděla na listu na stromě a slečna Blakelyová a její kamarádka seděly pod stromem na lavičce. A já jsem … no, vzal jsem housenku a hodil jsem ji … slečně Blakelyové za krk.“

Robert se otočil a předstíral záchvat kašle, aby zamaskoval smích. Věděl, že by měl zůstat vážný, ale bylo to neuvěřitelně těžké.

„Vřískala, jako kdyby se zbláznila,“ vyprávěl Bobby. „A dělala přesně takové pohyby jako ta housenka. Opravdu, Roberte, vypadalo to strašně legračně!“

„To ti … věřím na slovo. Přesto ses choval velmi neuctivě, Bobby! Dobře víš, že něco takového se nedělá!“

„Řekl jsi jen, že jí nesmím dávat do kapsy žádnou mrtvou myš,“ hájil se Bobby. „O housenkách jsi nic neříkal. A slečna Blakelyová se k tobě zachovala ošklivě.“

„Přesto to bylo špatně. Slyšel jsi, co řekla. Když se budeš špatně chovat, nebudeš moci u mě bydlet. Lidé si pak budou myslet, že na tebe nedávám dost pozor.“

„Ale ty jsi přece vůbec nic neudělal.“

„Ale jsem za tebe zodpovědný. Na to jsi asi zapomněl.“

„Nechtěl jsem, aby ses dostal do problémů, Roberte.“ Bobby se kajícně díval na Roberta. „Dostanu teď nějaký trest?“

„Samozřejmě. Zbývající část dne zůstaneš doma a budeš si dělat domácí úkoly. A teď si umyj ruce. Jídlo je hotové.“

Bobby tedy strávil odpoledne u kuchyňského stolu a psal stránku po stránce písmena a číslice. Mezitím si zhluboka vzdychl, ovšem Robert se tím nenechal obměkčit. „Musím se jít omluvit slečně Blakelyové?“ zeptal se najednou Bobby a vzhlédl od stránky, na které byla napsaná samá „i“.

„Ano, musíš. V pondělí budou mít na úřadu sociální péče zase otevřeno, a ty tam půjdeš.“

Tato myšlenka se Bobbymu vůbec nelíbila. Zase vzdychl a začal psát na novou stránku „a“.

„Půjdeš se mnou k slečně Blakelyové?“

Představa, že bude stát před touto dámou, Roberta oblažovala právě tak málo jako Bobbyho. Přesto by chlapce nenechal, aby za ní šel sám. „Ano, půjdu s tebou. Teď si dodělej úkoly.“

Bobby poslechl. Když byl hotový, s úlevou položil tužku a schoval sešit do školní aktovky. V pondělí v poledne ho Robert během své polední přestávky vyzvedl ve škole a šel s ním k úřadu sociální péče. Slečna Blakelyová trůnila u svého psacího stolu a ani nehnula brvou, když vešli do její kanceláře. Bobby váhal. Srdce mu tlouklo až v krku.

„Dobrý den, slečno Blakelyová,“ řekl Robert.

„Dobrý den,“ odvětila chladně.

Robert položil Bobbymu ruku na rameno a jemně ho postrčil dopředu.

„Je mi to líto, slečno Blakelyová,“ vyhrkl Bobby. „Robert říkal, že s tou housenkou to bylo neuc…“

„Neuctivé,“ pomohl mu Robert.

„Ano, přesně tak. A já jsem nechtěl, abyste málem dostala srdeční infarkt. Opravdu ne. Čestné slovo, slečno Blakelyová.“

„Nu, doufám, že se budeš chovat lépe. Chlapec by se měl chovat vůči dámě jako gentleman.“

„Pracujeme na tom, slečno Blakelyová,“ vmísil se do hovoru Robert, „A teď už vás nechceme déle rušit. Přejeme vám ještě pěkný den!“

Když opět stáli na ulici a ubírali se k obchodu pana Cartera, mínil Bobby: „Vlastně mi to není zas tak strašně líto. Já jsem totiž ještě nikdy neslyšel nikoho tak hlasitě ječet. Škoda, že jsi u toho nebyl!“

Robertovi nešla z hlavy návštěva u bývalého kolegy Dextera. Modlil se za tu věc a zřetelně cítil, že by to měl zkusit ještě jednou. O několik dní později se k tomu naskytla příležitost. Paní domácí měla na návštěvě svého vnuka a zeptala se, zda by si s ním Bobby nechtěl jít dolů pohrát. Robert mu to dovolil. Věděl, že by tuto šanci měl využít.

Strach opět železnou pěstí sáhl po jeho srdci, když se toho odpoledne blížil k velké zděné budově. Ale tentokrát Robert nedovolil, aby nad ním strach získal převahu. Jdi v této své síle. Což jsem tě neposlal? Já budu s tebou … Měl sucho v ústech, když u vchodu do věznice žádal o dovolení navštívit Dextera. Rozhodně se necítil jako statečný hrdina. Musel odpovědět na nějaké otázky a prohledali mu kapsy, potom ho konečně v doprovodu jednoho strážného pustili dovnitř do věznice. Robert se zachvěl, když toho muže následoval po prázdných chodbách vězení. „Mějte se na pozoru. Dexter je zlý chlap. Máte přesně pět minut času.“

Strážný byl ozbrojený a dovedl ho až k Dexterově cele, která byla uzavřena pevnými železnými dveřmi. Strážný otevřel maličké okénko ve dveřích, kudy jindy podávali jídlo. „Návštěva, Dextere!“ zavolal a šel nazpět po chodbě, po které přišli. Roberta to pudilo, aby šel za ním. Já jsem s tebou … Zhluboka se nadechl a otřel si vlhké dlaně o kalhoty. Za okénkem se objevil hrubý Dexterův obličej. Když poznal Roberta, zatvářil se ještě temněji než předtím. „Co tady chceš? Snad si hrát na milosrdného Samaritána? K tomu není nejmenší důvod. Tady máš, abys věděl, co si o tobě myslím!“ Plivl na něho okénkem. Robert uhnul, ale slina mu dopadla na rameno a stékala dolů po bundě. „Jsi mizera, Turnere. To, co jsem ti už nandal, zdaleka ještě nebylo všechno! Netuším, jak ses dostal z díry a udal mě, ale jednoho dne za to budeš pykat!“

To není dobrý začátek … možná by bývalo bylo lépe, kdybych sem ani nechodil ... Robert vyndal kapesník a očistil si bundu. „Dextere, chápu, že jsi na mě rozzlobený. Už minule jsem ti chtěl říci, že je mi líto, jak jsem se vůči tobě zachoval v Halifaxu. Byl jsem mizerný chlap. Ale … něco se u mě změnilo. Stal jsem se křesťanem. Ježíš je můj Spasitel a odpustil mi moji vinu. Bylo toho mnoho, co mi odpustil, to mi můžeš věřit. Chtěl jsem tě poprosit, abys mi odpustil i ty. Proto jsem tady.“

Dexter na něho zíral. „Ani ve snu nemyslím na to, že bych ti odpustil. Nejspíš ses zbláznil!“

„Ne, nezbláznil. Smiřme se, Dextere. Prosím!“

Chodbou se rozléhaly kroky a zvěstovaly příchod strážného. Robert se s naléhavostí podíval na bývalého kolegu. „Potřebuješ Ježíše, Dextere. Když mohl změnit takového chlapa, jako jsem byl já, může změnit i tebe. Snad mně potom budeš moci odpustit.“

„Čas uplynul!“ Objevil se strážný a zavřel okénko. „Pojďte se mnou.“ Robert za ním šel ven se skloněnou hlavou. Když stál před bránou vězení, zastavil se a zhluboka se nadechl chladného vzduchu. Děkuji Ti, že jsi byl se mnou, Pane. Neprobíhalo to zvlášť dobře, ale lépe jsem to neuměl. Prosím Tě, dotkni se Ty sám Dexterova srdce! Strčil obě ruce hluboko do kapes a šel k domovu.

Tom Joe stál ve velkoměstě Montréalu před velikým panským domem. Jarní slunce svítilo na záhony s květinami vedle pečlivě udržované štěrkové pěšinky, takže zářily jako pestrobarevné koberce. Na jeho zazvonění mu otevřel dveře štíhlý starší pán.

„Dobrý den, pane Brooke!“ pozdravil ho Tom Joe.

„Thomasi! To je ale překvapení!“ Komorník se celý rozzářil. „Jen pojďte dál.“

„Děkuji, pane Brooke. Mohu přijít takto jednoduše, bez ohlášení?“

„Ale samozřejmě. Pan Johnson nedávno říkal, že se tu vlastně ještě musíte stavit, dřív než zase odjedete na západ. Určitě přece chcete jít za ním?“

Brooke zavřel domovní dveře a vzal od Toma Joea bundu.

„Čestně řečeno, pane Brooke … dnes bych raději mluvil s Mr. Edem.“

Komorník na chvíli zůstal stát jako zkoprnělý. „Mr. Ed …“ Najednou se pěkně usmál. „Tak jste na to konečně přišel?“

Tom Joe se také usmál. „Ano. Před několika dny. Bylo to … náhodou. Mohu to říci strýčkovi Harrymu sám?“

„Samozřejmě! Ohlásím vás.“

Komorník zmizel a Tom Joe se rozhlížel po vznešené vstupní hale. Trvalo jen několik minut, než se Brooke vrátil.

„Pan Johnson se velmi těší, že vás uvidí! Pojďte se mnou.“

Dveře do obývacího pokoje zůstaly zpola otevřené. Ačkoliv venku už bylo celkem teplo, v krbu plápolal oheň. V jednom křesle seděl Harry Johnson, strýček Tomova otce, ředitele školy, pana Kendricka. „Pojď dál, Thomasi!“ pozdravil svého hosta. „Je od tebe pěkné, že ses tady ještě před odjezdem stavil.“

Brooke na Toma Joea mrkl a zůstal stát ve dveřích. Tom prošel kolem něho. „Dobré ráno … Mr. Ede!“ S těmi slovy přistoupil blíž.

Starý pán sebou trhl. „Mr. Ede? Jak to, že mě takto oslovuješ …“ Přerušil větu, když si všiml veselých plaménků v očích Toma Joea. „Tak jsi to opravdu rozluštil!“

„Ano.“

„Prozradil ti to otec?“

„Kdepak, ten se ani slůvkem nepodřekl.“ Tom Joe na pozdrav podal svému prastrýčkovi ruku. Ten ji srdečně stiskl.

„Posaď se, chlapče. A vyprávěj mi, odkud tak najednou víš, že jsem ‚Mr. Ed‘. Brooke, prosím vás, tak nám přineste něco na pití!“

„Ano, pane!“ Brooke zmizel a Tom Joe se posadil do křesla.

„V sobotu jsem byl v Torontu na návštěvě v sirotčinci, a vedoucí mi ukázala poslední dopis, který psal z tvého pověření pan Brooke. Jméno Brooke mi hned něco říkalo, a když jsem potom podržel dopis proti světlu, rozeznal jsem na něm vodoznak: MRED.“

Harry Johnson zamyšleně přikývl. „Dopisní papír patřil mé zesnulé manželce. Písmena označovala její dívčí jméno: ‚Martha Rose Elisabeth Davisová‘. Brooke ten papír minulý týden použil výjimečně, normálně jsem je bral jen na dopisy pro tebe, protože jsem chtěl zůstat v anonymitě. Iniciály na mém dopisním papíře bys hned poznal a věděl bys, ke komu je přiřadit.“

„V tom případě jsem rád, že jste minulý týden udělali výjimku.“ Tom Joe se předklonil a podíval se zpříma na starého pána. „Že jsi mi umožnil navštěvovat školu, strýčku Harry – za to ti vůbec nemohu dostatečně poděkovat. Vždyť víš, že jsem tím dostal nejen vzdělání, ale také rodiče. Jsem si jistý, že jsi byl nástrojem v Boží ruce.“

Do pokoje vešel Brooke, přinesl nápoje a potom odešel z místnosti. Starý pán vzal sklenici s vodou, jeden doušek vypil a řekl: „Nástrojem v Boží ruce? V té době jsem nechtěl o Bohu nic vědět. Ale mezitím jsem se naučil, že Boží cesty nás vždy přivádějí k údivu.“

„Ten velkorysý dar pro Nemocnici svatého Jana byl také od tebe, ne?“

Harry Johnson váhavě přikývl. „Vlastně ses to neměl nikdy dovědět.“

„Pomohl jsi mně ze zlé situace. Moc ti za to děkuji, strýčku Harry.“

„Prosím tě, vyprávěj mi podrobněji, co se stalo minulý podzim!“ Starý pán se znovu napil ze své sklenice a pohodlně se usadil v křesle. „Tu příhodu znám jen z novin.“

Tom Joe mu to podrobně vyprávěl a jeho prastrýček se zájmem poslouchal. Během oběda, kterého se účastnil i Brooke, se hovořilo dál. Komorník už dávno neviděl svého pána tak živého. Když se Tom Joe zmínil, že ho do Montréalu doprovodil Steven, jeho hostitel potěšeně přikývl. „To je pěkné, že poznám jednoho z tvých přátel. Dosud jsem o něm četl jen v dopisech. Steven je přece klavírista, pokud si dobře vzpomínám. Poprosím tvého kamaráda, aby mi dnes večer něco zahrál na křídlo. Zůstanete tu přes noc, že?“

„Pokud můžeme – rádi. Ale mohli bychom si také pronajmout pokoj, abys s námi neměl starosti.“

„Starosti! Jako kdyby to byla starost, zase jednou vyvětrat pokoj pro hosty!“ Brooke vstal, aby se toho hned ujal, zatímco Tom Joe a jeho hostitel ještě zůstali sedět u stolu a pili ze šálků kávu. Harry Johnson se zkoumavě zadíval na mladého muže. Už to bylo déle než rok, co ho naposledy viděl. Lékař vysoké postavy s hustými tmavě hnědými vlasy a tmavě modrýma očima se od té doby téměř nezměnil. Působil svěže a byl hovorný – a přece se v celé jeho bytosti rýsoval vážný tah, který mu tehdy nebyl nápadný. „Doba strávená v Torontu byla plná změn, viď?“ zeptal se.

Tom Joe vypil doušek kávy a přikývl. „Ano, strýčku. Plná změn a plná nových věcí, které jsem se mohl naučit. Jsem rád, že jsem mohl absolvovat službu lékařského asistenta v takové velké nemocnici.“

„Copak se ti líbilo nejvíc?“

„Chirurgie. A dětské lékařství,“ odpověděl bez váhání.

„Dětské lékařství je v medicíně zatím velmi mladý obor. Za mých dob ještě nebylo možné se na něj specializovat.“

„Minulé dva měsíce jsem byl na dětském oddělení. Tam jsem pracoval velmi rád.“

Starší pán se na mladšího opět zkoumavě zadíval.

„Není vůbec lehké vyrovnat se s různými osudy pacientů, viď?“

Tom Joe pouze přikývl a znovu se napil kávy.

„Když jsem začal pracovat jako lékař, starý profesor přísně dbal na to, abychom si udržovali patřičný odstup od pacientů,“ pokračoval starý pán.

„Doktor Miller se také pokoušel mě to naučit.“

„Moc úspěšný nebyl, pokud se nemýlím?“

Tom Joe položil šálek s kávou. „Máš pravdu, strýčku. Zvlášť na sociálním oddělení a u dětí jsem to moc nedokázal.“ V duchu před sebou viděl Teddyho bledý obličej a slyšel šťastný smích malého hocha, když ho nechal, aby si pohrál se stetoskopem. Viděl před sebou Deliu s rozzářenýma tmavýma očima a s jejím zářivým úsměvem.

„Ale byla to asi i náročná doba,“ pokračoval starý pán ve svých myšlenkách. „Vypadáš, jako kdyby sis musel nejdříve vydechnout, než budeš pokračovat dál. A kdyby ses v oblasti žeber trošku obalil, také by to neškodilo.“

Tom Joe přikývl. „Mám teď několik týdnů volno. V té době se sice musím postarat o práci pro příští rok, ale také mohu jednoduše být doma a nic nedělat.“

„Měl bys toho využít. Jak ti je, když si řekneš, že pojedeš domů? Co tě tam čeká?“

Tom Joe se s úsměvem opřel o opěradlo židle a přehodil si jednu nohu přes druhou. „Když si pomyslím, že pojedu domů, je mi velmi dobře. Počítám s přemírou maminčiny péče, a také s tím, že mě tatínek pokárá kvůli tomu, že mi chybí smysl pro rodinu. Tatínka vždycky mrzelo, že píšu příliš zřídka a příliš krátké dopisy.“

Harry Johnson se usmál. „Myslím, že si zasloužíš obojí. Tvůj tatínek mi minulý týden volal. Když jsem se na tebe ptal, nedokázal mi odpovědět vyčerpávajícím způsobem. A to mu vůbec nebylo vhod. Ale když je člověk lékařem v nemocnici v Torontu, má někdy málo času na psaní dopisů.“ Přestal mluvit a jednou rukou se podrbal na bradě. Toto gesto znal Tom Joe až moc dobře od svého tatínka. „Abych se ještě jednou vrátil k tvému vztahu k pacientům, Thomasi – bude to chvíli trvat, než najdeš potřebnou rovnováhu mezi soucitem a odstupem. Ale zvládneš to. Vždyť přece také můžeš poprosit o pomoc svého Pána v nebi. Nikdy Ho nevylučuj ze svého života v povolání. Já jsem to žel udělal.“ Starý pán pomalu vstal a přitom se opřel o svou hůl. „Teď bude na čase, abych si po obědě zdříml. Pokud chceš, můžeš se zatím podívat do knihovny.“

Tom Joe také vstal. „Myslím, že půjdu na čerstvý vzduch. Počasí je nádherné, a Steven a já jsme se chtěli setkat ve tři hodiny u nádraží. Tam máme také uschovaná naše zavazadla.“

„Tak bys ho potom mohl přivést sem. Předtím jsem slyšel, jak kuchařka povídala něco o čerstvých vaflích se šlehačkou.“

„Přijdeme, strýčku Harry!“ Tom Joe se usmál. „Můžeš se na to spolehnout. Něco takového si nenecháme ujít!“