19. kapitola

om Joe se úplně ponořil do své práce na dětském oddělení. Ani nevrlost dr. Millera, ani množství práce, které musel zdolat, na tom nemohly nic změnit. Od svého přísného nadřízeného se mnoho naučil, i když se znovu a znovu musel ptát, proč právě on zastupuje vedoucího lékaře na dětském oddělení. Staniční lékař dr. Weston uměl s dětmi velmi dobře vycházet, ale dr. Miller působil tak nepřístupně, že se ho většina dětí bála. Byla ovšem jedna výjimka: malá Delia, která se léčila ze spály, na tváři vedoucího lékaře dokázala vždycky vykouzlit úsměv. Jejím zářícím tmavým očím a sladkému úsměvu neodolal ani přísný výraz obličeje dr. Millera. Její zdravotní stav se mezitím zlepšoval, ale stále ještě nesměla přijít do kontaktu s ostatními dětmi. V jejím pokoji visel na zdi obraz pastýře s ovečkou. Ten obraz milovala a jednoho dne vylezla v nestřeženou chvíli z postele, přistavila si ke zdi pod obraz židli a vylezla na ni. Jednou rukou se opatrně dotkla namalované srsti ovečky. Když vešel do pokoje Tom Joe, celá zářila. „Ta ovečka je tak roztomilá. Říkám jí Flecki, protože má za uchem tmavý flíček.“

„Dívala ses na ni z postele?“

„Ano. Já jsem se na ten obraz často dívala. Pastýř vypadá také hodný.“ Tom Joe se postavil vedle ní. „Když si teď zase pěkně lehneš do své postele, budu ti vyprávět příběh, který je na obrazu. Ale vrchní sestra tě nesmí v žádném případě vidět, jak tady stojíš na židli.“

Vzal maličkou do náruče a donesl ji zpátky do její postele.

„Otevři ústa a řekni: Á!“

Delia ochotně poslechla. „No vida, v krku už to máš mnohem lepší. A horečka také klesla. To je moc dobře, Delio.“

„Teď ten příběh!“ připomněla mu. „Chtěla bych slyšet příběh o ovečce.“

Tom Joe zůstal sedět na okraji postele a podíval se na obraz. „Ten příběh je napsaný v Bibli, Delio. Bible je Boží kniha. A Bůh do ní nechal napsat příběh o pastýři a jeho ovečce.“

„Bůh bydlí v nebi. To mi vyprávěla babička. Kdo chce jednou přijít do nebe, musí být velmi hodný.“

„Problém ale je v tom, že sami nedokážeme být tak hodní, abychom mohli přijít do nebe. Tato ovečka také neposlouchala hlas pastýře, když zaháněl stádo domů. Patřila ke stádu, ve kterém bylo sto oveček. Ale když je pastýř večer počítal, bylo jich jen devadesát devět. Jedna ovce chyběla.“

„Byla to Flecki?“ ptala se Delia a napjatě se na něho dívala.

Tom Joe přikývl. „Ano, byla to Flecki. Všechny ostatní ovce byly v bezpečí v ovčinci, ale Flecki chyběla. Pastýř se vydal ji hledat. Pro pastýře to byla obtížná cesta. Krajina byla plná kamení, trní a houští, ve kterém se schovávala divoká zvířata. Kromě toho byla tma.“

„Našel Flecki?“ Holčička se na něho dívala se strachem.

„Ano, našel ji.“ Tom Joe se na děvčátko usmál. „Kožíškem se chytila za trní a sama se nemohla osvobodit. Pastýř jí pomohl. Ovečka byla unavená, měla žízeň a také měla velký strach. Pastýř ji vzal do náruče, potom si ji položil na ramena a nesl ji domů.“

„Zlobil se na Flecki?“

Tom Joe zavrtěl hlavou. „Ne, svolal přátele a sousedy a řekl: Zaradujte se se mnou, protože jsem nalezl svou ovci, která se ztratila.“

„Flecki určitě krvácela. Nalepil jí pastýř náplast?“

„Ano, určitě ji ošetřil.“

Delia si lehla na polštář. „Ten pastýř byl hodný. Chtěla bych mu také dát jméno.“

„On už má jméno. Ten pastýř se jmenuje Ježíš.“

„Ježíš,“ opakovala Delia. „Mám ráda Ježíše. Pokračuje ten příběh o pastýři a ovci ještě dál?“

„Ano, o pastýři je toho v Bibli ještě víc. Ale to ti budu vyprávět zítra. Teď se musím jít podívat na ostatní děti.“

Toho večera se Tom Joe snažně modlil za malou Deliu. Pane Ježíši, já jsem v minulých měsících nikdy vážně nehledal příležitosti, abych o Tobě vyprávěl druhým. Byl jsem tolik zaměstnaný svou prací, že jsem úplně zanedbal svědčit o Tobě a o své víře. Je to opravdu tak: Když si vezmeme čas pro Tebe, pak ostatní věci automaticky zaujmou správná místa. Prosím Tě, zachraň Deliu a její babičku!

V následujících dnech využil Tom Joe každou volnou minutu a strávil tyto chvilky v Deliině pokoji, aby jí vyprávěl více o dobrém pastýři Ježíši a Jeho ovcích. Když jí vysvětloval, že v Bibli se ovečka nejmenovala Flecki, ale že si tam každý může dosadit své jméno, rozzářila se. „Mohla by se ovečka jmenovat také Delia?“

„Ano, to by mohla. Nebo Thomas, jako já.“

„Možná, že se také jmenuje vrchní sestra Susan,“ řekla a zasmála se. „Nebo doktor Miller. Má mě Ježíš tak rád jako tu ovečku?“

„Ano, Delio. Má tě rád a dokonce za tebe zemřel, abys mohla přijít do nebe. Přece víš, že nedokážeme být tak hodní, abychom tam mohli přijít sami od sebe. Nutně k tomu potřebujeme Dobrého pastýře.“

„Tak jako Flecki. Sama od sebe by nikdy nenašla cestu domů.“

Když Delia mohla být propuštěna z nemocnice, seznámil se Tom Joe s její babičkou. „Delia bydlet u mě,“ vysvětlovala mu lámanou angličtinou. „Matka mrtvá. Otec mrtvý.“

„To mně je líto,“ řekl dojatě Tom Joe.

„Nyní brzy přijet Deliina teta. Ona také bydlet u nás.“

„Babičko, podívej se!“ Delia pojednou začala mluvit řecky a táhla starou paní k obrazu ve svém pokoji. „To je pastýř Ježíš se Svou ovečkou! Doktor Kendrick mi ten příběh vyprávěl.“

Babička si obraz důkladně prohlédla a potom se doširoka usmála. „Vy dobrý křesťan,“ řekla a poklepala mu na paži. „Vy vyprávět o Ježíši.“

„Znáte Ho z Bible?“

„Málo. Jen málo. Ale On dobrý. Já vím, On dobrý.“

Tom Joe si vzpomněl, že mu Robert vyprávěl o obrázkové Bibli, kterou dal Bobbymu k Vánocům. „Delio, zeptej se babičky, zda vám mohu dát knihu, ve které je ještě víc takových obrázků, jako je ten obraz o pastýři, ano?“ poprosil dívenku.

Poslouchal jejich krátký rozhovor v řečtině, ale ani slovu nerozuměl.

„Babička říká, že ano!“ přeložila mu rozradostněná Delia. „Víte ještě, kde bydlíme?“

Tom Joe přikývl. „Brzy se u vás stavím. V nejbližší době dbejte na to, aby se Delia příliš nenamáhala. Ještě nesmí dovádět, ale musí se šetřit.“

Toho večera musel jít Tom Joe zase do kanceláře dr. Millera. „Slyšel jsem, o čem jste dnes mluvil s malou Deliou a s její babičkou, dr. Kendricku. Není možné nic namítat proti tomu, že jste s dítětem mluvil o obrazu v jeho pokoji, ale chtěl bych vás varovat, abyste s dětmi nenavazoval příliš úzký vztah. To by vás úplně zničilo. Věřte mé zkušenosti. Pokud chcete Deliu navštívit ve vašem volném čase, je to vaše věc. Ale varuji vás: Nepřipouštějte si pacienty příliš blízko! Jak jste vlastně daleko s přípravami vaší přednášky?“

Tom Joe ho o tom informoval. Když později večer seděl v tramvaji a jel k domu Ashfordových, ještě přemýšlel o rozhovoru s dr. Millerem. Asi má pravdu. Není možné mít osobní vztah ke každému pacientovi. Ale u dětí se mi to zdá důležité. A u Delii mi jde v první řadě o to, aby opravdu poznala Pána Ježíše jako svého osobního Pastýře. Ona a její babička mají jednou být v nebi. Proto je přesto navštívím a dám jim obrázkovou Bibli. Možná by Delia také někdy mohla jít do nedělní školy. Ale jedna věc mě potěšila: dr. Miller se mnou dnes mluvil přátelsky a nijak se na mě neobořil. A to už něco znamená.

Také dr. Miller vzpomínal na krátký rozhovor se svým lékařským asistentem. Thomas Kendrick nemá prožít tak hořké zkušenosti jako on. Musí ho odnaučit, aby navazoval s dětmi příliš úzké vztahy. Malému Theodorovi bylo velmi špatně. Znovu a znovu plival krev. Už nebude dlouho žít. Pro dr. Kendricka to budě těžká rána. Už na sociálním oddělení si příliš bral k srdci osudy lidí. Dr. Miller si myslel, že jeho asistent bude tak vytížen s přípravou přednášky, že mu nezbude čas navazovat osobní vztahy s malými pacienty. To ho však podcenil. Kromě toho vrchní lékař cítil, že to s ním je právě tak, jako to bylo před Vánocemi. Začal mít dr. Kendricka rád, a dnes k němu byl příliš hodný. V budoucnu by s ním býval rád spolupracoval, ale teď, když odchází, se musí střežit, aby si ho nepřipustil příliš blízko k sobě. Nesmí si nic dělat z toho, že mladý lékař odchází. Musí si zachovat potřebný odstup.

Tom Joe nevěděl nic o úvahách svého nadřízeného, ovšem brzy měl zřetelně pocítit jejich následky. Dr. Miller přenechával jemu a dr. Westonovi stále více zodpovědnosti, protože ho čím dál víc potřebovali na jeho vlastním oddělení. Přesto všechno přesně kontroloval a nechával se podrobně informovat o léčení. Tom Joe byl přísně napomenut za každou malou nedbalost.

„Netuším, co se v něm odehrává,“ stěžoval si Tom Joe Stevenovi, když se společně chystali, že půjdou na biblickou hodinu. „Vypadá to, že nic nedělám správně. A přitom se mi za poslední týdny ani nepřihodil žádný ošklivý přehmat. Před Vánocemi se mně zdál téměř milý, ale teď se s ním nedá vydržet.“ Tom Joe nedokázal při své pracovní době pravidelně navštívit všechny hodiny ve shromáždění. Ale byl pevně rozhodnut jít, pokud to bude možné. Cítil, že mu jde lépe i jeho mnohá práce, když si vezme čas na tuto nejdůležitější věc. I jeho tiché chvilky s Pánem byly znovu oživeny po rozhovoru s Burnsem, i když ho to také stálo mnoho energie. Pouze jeho předsevzetí, že bude častěji psát domů, žalostně ztroskotalo. Byl rád, když našel čas, aby tu a tam napsal pohled s pozdravy a několika novinkami.

Na dětském oddělení se rozšířila zpráva, že dr. Simpson měl nehodu na lyžích a že se nevrátí v té době, jak to měl původně v úmyslu. Ještě tohle! Teď budu muset zase čtyři týdny spolupracovat s dr. Millerem. Přitom bych býval rád poznal dr. Simpsona. Zbývající personál na dětském oddělení také nebyl právě nadšený. Nikdo neměl rád úsečný, odměřený způsob dr. Millera. Sestra Susan byla jediná, která se ho zastala. „Měli bychom vydržet pár jeho zvláštností. Je to mimořádně dobrý lékař.“

„No jo,“ mínila sestra Pamela, která vždycky dokázala trefit hřebík na hlavičku, „on přece má schopnost zachovat si i při pokojové teplotě konzistenci ledové kry. To tedy je mimořádné.“ Šelmovsky se usmála a všichni se rozesmáli.

Tom Joe v těchto týdnech obdržel odpovědi na své ucházení se o zaměstnání. Místo v Albertské dětské nemocnici už bylo obsazené, právě jako místo, o které se ucházel v Královské nemocnici Alexandra. Ale dostala se k němu jiná nabídka: Na základě jeho životopisu ho považovali za schopného v době od července do prosince zastupovat jistého dr. Jenkinse, který pracoval na odlehlém pracovišti Královské nemocnice Alexandra, po dobu jeho šestiměsíční dovolené. Tom Joe nevěřil svým očím, když četl jméno stanice: Blackbird Hill v indiánské oblasti na sever od Edmontonu.

Nevěřícně se díval na dopis ve své ruce. S dr. Jenkinsem se už setkal. Byl to on, kdo mu ošetřoval jeho poranění po střelné ráně. Je možné, že by to opravdu bylo místo pro něho? Častěji přemýšlel o tom, že by ho Bůh možná jednou mohl použit při službě mezi indiány, protože v tom kraji prožil dětství, ovládal jejich nářečí a do určité míry se vyznal v jejich mravech a zvycích. Ale nemyslel si, že to bude tak brzy po skončení jeho vzdělávání. Voláš mě tam Ty, Pane Ježíši? Prosím Tě, dej, abych to poznal. Tam nahoře na severu ponesu zodpovědnost sám a nevím, zda už toho jsem schopen. Na druhé straně se jedná jen o půl roku. A je tam také sestra Alice. Má mnoho zkušeností jako zdravotní sestra. I když se zdá, že mě nemá příliš v oblibě, ačkoliv jsem teď její synovec. V minulé době se ukázalo, že sestra Alice je opravdu dlouho postrádanou sestrou Jamese a Gilberta Kendricka. Navštívila své bratry v Calgary, ale celkově byla uzavřená osobnost, se kterou člověk nedokázal rychle navázat srdečný vztah. Tom Joe si nebyl jistý, jak bude fungovat spolupráce s ní. Pokud vůbec mám přijmout nabízené místo v Blackbird Hillu. Ale dost rychle mu bylo jasné, že by to měl udělat. Nebyla to sice slova z Gedeonova příběhu, která ho k tomu povzbudila, ale byla to slova Pána Ježíše, která se pro něho stala důležitá: „Buďte dobré mysli, já jsem to, nebojte se!“ (Matouš 14,27). Když jsi to Ty, Pane Ježíši, kdo mě chce mít v Blackbird Hillu, tak tam půjdu. Tom Joe cítil i druhý den, že je úplně klidný při myšlence na malou nemocnici u indiánů, a napsal dopis do Královské nemocnice Alexandra, že to místo přijímá. Už za týden dostal odpověď. Měli z toho radost a prosili ho, aby se při své cestě na západ stavil v nemocnici v Edmontonu kvůli tomu, aby s ním mohli celou věc prohovořit.

„Copak vás opustili všichni dobří duchové? Jak jste přišel na to, přijmout místo v indiánské nemocnici?“ Dr. Miller vstal od psacího stolu a pobouřeně se na něho díval. „Copak pro vás vůbec nic neznamená vaše dobré vzdělání zde u sv. Jana?“

Tom Joe váhal, co na to odpoví. „Myslíte, že … indiáni nemají dost velkou cenu, aby je léčili dobře vzdělaní lékaři?“ řekl konečně.

„Promarníte svůj talent, to si myslím. Na severu budete ošetřovat hlavně střelné rány a pohmožděné prsty. To může dělat každý venkovský lékař.“

„Ale já už jsem to slíbil a myslím …“ Tom Joe zaváhal. Ještě nikdy otevřeně nemluvil s dr. Millerem o své víře. „Myslím, že mě Bůh chce mít na severu. Kromě toho byli v Královské nemocnici Alexandra velmi rádi, že to místo přijmu.“

„To si myslím.“ Dr. Miller se posměšně zasmál a znovu usedl k psacímu stolu. „Nikoho jiného by tam nesehnali. Který rozumný člověk by přijal takové místo?“

Tom Joe zhluboka vzdychl. Argumenty jeho nadřízeného ho vždy dokázaly snadno odzbrojit. Bude lepší, když teď nebude nic namítat, zejména proto, že by si ještě musel vyslechnout něco nepříjemného.

„Můžete si zase jít po své práci,“ přerušil dr. Miller jeho myšlenky. „Nedostáváte plat za to, že postáváte v mé kanceláři.“

„Je tu ale ještě jedna věc, pane.“

„Copak?“

„Včera večer jsem zůstal delší dobu u malého Theodora a hrál jsem si s ním. Vím, že je to proti vašemu nařízení, ale … prostě to tak bylo.“

„Prostě to tak bylo? Jak tomu mám rozumět?“

„Vzpomínáte si, jak včera k večeru přišla bouřka? Hrozně se blýskalo a hřmělo a malý Teddy, tedy Theodor, se bál. Sestry neměly čas, aby ho šly utěšit, a proto jsem se toho ujal já. Vzal jsem vyřazený stetoskop a nechal jsem ho, aby si s ním pohrál. Poslouchal s ním svého hadrového medvídka. To odvedlo jeho pozornost od bouřky. Vím, že to tak nechcete, ale prostě jsem nemohl nechat Teddyho samotného s jeho strachem.“ „Proč mně to říkáte?“

„Chtěl jsem, abyste se to dozvěděl ode mne, a ne od vrchní sestry.“

„Však já jsem si hned myslel, že jste u něho zase byl. Neboť před chvílí jsem našel v Theodorově posteli toto.“ Dr. Miller vyndal z kapsy svého pláště černou ušní olivku, která jednoznačně pocházela ze stetoskopu.“ Tom Joe se začervenal. „Teddy ji vyndal a já jsem ji potom nemohl nalézt.“

„Prosím vás, zapamatujte si jednou provždy, že lékařské přístroje nepatří do dětských rukou! Ani když se jedná o vyřazený model. Porozuměl jste mi? A teď se zase dejte do práce.“

Když Tom Joe odešel z jeho kanceláře, byl to dr. Miller, který zhluboka vzdychl. Všechny jeho snahy varovat mladého lékaře před příliš blízkými vztahy k pacientům byly marné. Bude muset udělat stejné zkušenosti jako on sám. Vedoucímu lékaři se ještě nestalo, aby mu někdo dobrovolně přiznal svůj přestupek. Tato otevřenost byla za prvé odzbrojující, a za druhé svědčila o tom, že dr. Kendrick k němu stále ještě má důvěru i přes jeho příkrost. Přitom mu bylo milejší, když jeho podřízení před ním měli takový respekt, že prostě jen dělali to, co řekl, a nesnažili se mu nějak přiblížit.

Tom Joe včas odevzdal písemnou verzi své přednášky a doufal, že dr. Miller s ní bude souhlasit. Protože ten den měl odpoledne volno, využil toho k návštěvě Delii a její babičky. Když vešel na schodiště, kde byl průvan, přál si, aby Delia nemusela bydlet zde. Pro její nalomené zdraví prostě nebyl tento špatně vytápěný dům tím pravým místem. Obě měly z jeho návštěvy velkou radost. Delia opatrně listovala v obrázkové Bibli, a také její babička zářila. Zdálo se, že si vzpomíná na ten či onen příběh. Také dovolila, že Tom Joe může vnučku vzít do nedělní školky, což udělal příští volnou neděli. Když dovedl Deliu domů, byla plná příběhu, který tam slyšela, a písní, které se tam zpívaly. „Má Pán Ježíš, má mne rád, dí to Písmo nastokrát,“ zpívala si téměř nepřetržitě sama pro sebe. Protože měl Tom Joe příští neděli službu, nemohl dovést Deliu do nedělní školky. K jeho překvapení se však nabídla babička, že ji tam dovede sama. Shromažďovací místnost nebyla příliš vzdálená od jejich bytu. Následující týden po večerní biblické hodině oslovila Toma Joea slečna Batesová, učitelka nedělní školky. „Povězte, Thomasi, jak jste vlastně vyprávěl malé Delie příběh o dobrém pastýři a ztracené ovečce? Mluvila o tom, že se jmenuje Flecki, ale někdy také Delia nebo vrchní sestra Susan. Také vyprávěla, že pastýř musel jít za svou ovečkou potmě a že mezi kameny a křovím číhala divá zvěř. Mně se zdá velmi povážlivé, vyprávět to dětem takto. Rozhodně to v Bibli není takto napsané.“

Tom Joe si rukou rozpačitě pročísl vlasy. „Vyprávěl jsem Delie příběh tak, aby mu dobře rozuměla. V jejím pokoji visel na stěně obraz s pastýřem a ovečkou, a ona sama od sebe pojmenovala ovečku Flecki. Využil jsem toho obrazu jako příležitosti, abych jí vyprávěl o Pánu Ježíši. Do vyprávění jsem zahrnul i ovečku, kterou sama pojmenovala. A potom jsem jí chtěl ukázat, že to pastýře něco stálo, aby našel svou ovečku. O tom se něco dovídáme při čtení Žalmů. Při svém vyprávění jsem chtěl zachovávat patřičný respekt.“

Slečna Batesová se zamračila. Chvíli přemýšlela a potom řekla: „Nu, takto jsem to ještě neviděla. Možná máte pravdu. Rozhodně jste ten příběh vyprávěl velmi názorně. Zdá se, že si Delia pamatuje každou maličkost.“

Druhý den se dostalo do nemocnice dítě, u kterého měli podezření, že má zlomenou kost. Když Tom Joe nařídil, že mají kost zrentgenovat, jeho nadřízený zavrtěl hlavou. „Nejdřív se pokuste o diagnózu bez rentgenu. Ve vaší indiánské nemocnici to tak budete muset dělat. Jaké jsou jisté příznaky toho, že jde o zlomenou kost?“

„Deformita postavení kosti, abnormální pohyblivost, ztráta funkce v postižené oblasti, tření kostí nebo otevřená zlomenina, ve které z kůže vystupují části zlomené kosti,“ vyjmenovával Tom Joe.

„A takzvané ‚nejisté příznaky‘?“

„Bolest, otok, neschopnost udržet váhu na zlomené končetině nebo také krevní podlitiny.“

„Velmi dobře. Nyní tedy uplatněte své vědomosti!“

Od nynějška musel Tom Joe sám provádět i laboratorní vyšetření. Barvil preparáty, které si pak prohlížel pod mikroskopem.

„Na severu nebudete mít žádnou laboratorní sestru, která by to udělala za vás!“ bylo mu řečeno.

Když Tom Joe padl k smrti unavený do postele ve svém pokoji u Ashfordových, nazval dr. Millera otrokářem. S konceptem jeho přednášky také nebyl stoprocentně spokojený, a tak Tom Joe seděl v každé volné chviličce u psacího stolu a vylepšoval koncept přednášky.

Malému Theodorovi bylo čím dál hůře. Přesto každý den žadonil, aby se mohl dívat z okna, protože pod okny nemocnice nedávno začal chodit muž, převlečený za medvěda, který rozdával pozvánky na jarní slavnost v zábavním parku Summerside. Tom Joe by si přál, aby mohl pozvat medvěda na dětské oddělení, ale samozřejmě věděl, že by to dr. Miller nikdy a v žádném případě nedovolil. Kromě toho byl Teddy vysoce nakažlivý a nemohl přijímat žádné návštěvy. V jeho pokoji byla stále otevřená obě okna, přestože bylo chladno.

Když nastal večer, na kterém měl Tom Joe podat přehled o uplynulých přednáškách na večerní univerzitě, byl nesvůj a nervózní. Když stál před posluchači, a díval se do jejich očí, které se na něho upíraly plné očekávání, měl mžitky před očima. Samozřejmě mezi nimi byl i dr. Miller, ale Tom Joe se měl na pozoru, aby se nedíval směrem k němu. Když začal mluvit, cítil se podobně jako při operaci sleziny před několika měsíci: pojednou ho zaplavil veliký klid. Systematicky procházel různá témata, uváděl každodenní příklady z nemocnice a nakonec nechal posluchače, aby kladli otázky. Potil se tak silně, že měl úplně mokrý límeček u košile. Sotva opustil místo u řečnického pultíku, uvolnil si uzel na kravatě. Jeho posluchači uznale poklepávali na stolky v posluchárně. Tom Joe cítil, jak z něho spadlo metrákové břemeno. Potřásal posluchačům rukou, odpovídal na dotazy a potom si všiml, že k němu jde dr. Miller. Ale dřív, než k němu došel, zastavila ho jedna ze sester – učnic. „Prosím, pojďte, co nejrychleji můžete, na dětské oddělení, pane!“ vyhrkla. „Teddy krvácel!“

Tom Joe zbledl. Dr. Miller řekl s rozhodným výrazem ve tváři: „Přijdu.“ A Tomu Joeovi: „Pojďte se mnou!“

Když Tom Joe vešel do Teddyho pokoje, první, co mu padlo do oka, byla smaltovaná miska s tmavou tekutinou, která stála na jeho nočním stolku. Krev. Malý hoch ležel v posteli velmi bledý se zavřenýma očima. Na čele mu stály kapky potu. Lapal po dechu. Z levého koutku úst mu vytékala zpěněná, světle červená krev na bílý polštář. Dr. Miller si nasadil roušku a naklonil se nad ním. Jemně ho pohladil a odsunul mu z čela pramének vlasů. Tom Joe by se od něho nikdy nenadál takového soucitného gesta. „Připevněte mu na paži manžetu měřiče krevního tlaku a zavřete ventil,“ nařídil Tomu Joeovi. Nechte vystoupit žílu. Dám mu injekci.“ Tom Joe poslechl. Jako omráčený se díval na voskově bledý obličej chlapečka, na jeho vlasy, které byly slepené krví, a na ošoupaného hadrového medvídka, který sklouzl vedle polštáře. Prosím Tě, dej, aby to přežil, Pane! Teddy je ještě tak malý. Druzí se přece také uzdraví… Dr. Miller natáhl do injekce tekutinu a píchl do žíly, která byla nyní dobře viditelná. „Uvolněte manžetu!“ poručil. Potom vytlačil obsah injekce do žíly. Tom Joe od něho vzal prázdnou injekci a položil ji na tácek, který držela sestra. Dr. Miller položil svůj stetoskop na Teddyho hrudník a poslouchal. „Doufejme, že mu bude hned lépe.“ Narovnal se a stále se ustaraně díval na svého pacienta. „Teď musí klidně ležet a nehýb…“ Přerušil ho chlapcův záchvat kašle. Teddy se posadil, z úst mu vytryskla krev a potřísnila pokrývku. Když byl záchvat u konce, chlapcovo tělíčko bezvládně padlo zpátky na polštář. Ne, prosím, ne! Prosím, ještě ne. Teddy je… Dr. Miller se opět naklonil nad chlapce. Když se napřímil, byl jeho obličej vážný. „Už není,“ řekl tiše. „Teddy už nikdy nebude muset trpět.“

V následujících dnech bylo pro Toma Joea těžké soustředit se na svou práci. Teddyho bledý obličej, množství krve, polekaný obličej sestry, ticho po slovech dr. Millera – to vše se nesmazatelně vrylo do jeho paměti. Vlastně věděl, že Teddy zemře, ale stále znovu doufal, že Bůh učiní nějaký zázrak. Doktor Miller ho ostře sledoval. „Seberte se a soustřeďte se na práci,“ řekl přísně. „Žel, že takovéto věci někdy ještě zažijete. Chápete nyní, proč jsem vás varoval před navazováním příliš úzkých vztahů k dětem?“

O dva dny později prožilo dětské oddělení překvapení: Převlečený medvěd z parku ťapal po chodbách a prackou si otevřel dveře do velkého pokoje. Po prvním úleku děti zajásaly, hladily ho a nechaly se pochovat u obrovského medvěda. Vrchní sestra se polekala téměř k smrti, když najednou stála proti medvědovi. Vyhnala ho z oddělení. Medvěd odcházel a mával prackou.

„To bude zajímat vedoucího lékaře!“ zasyčela, když procházela kolem Toma Joea.

„Ale já s tím nemám nic společného!“ bránil se. Vrchní sestra ho však neposlouchala. Měla plné ruce práce, aby zase uklidnila děti.

Druhý den musel Tom Joe znovu do kanceláře dr. Millera. „Ten medvěd všemu nasadil korunu!“ vypěnil dr. Miller. „Mohl jste jistě vědět, že s tím nebudu souhlasit! Myslíte si, že si tu můžete dělat, co chcete?“

„Pane, já …“

„Už jsem vám jednou řekl, že zde je nemocnice, a ne mateřská školka! Pomalu začínám věřit, že má pan Cole pravdu: Chcete na sebe upozornit svými nápady!“

Tom Joe zamrkal. „Pane, já s tou věcí nemám nic společného. To jsem už také řekl vrchní sestře.“

„A to vám máme věřit? Po všech těch … husarských kouscích, které jste u dětí prováděl?“

„Dávám vám čestné slovo, pane! Příchodem medvěda jsem byl překvapený právě tak jako všichni ostatní.“

Dr. Miller se úsečně otočil a šel k oknu. V místnosti zavládlo nepříjemné ticho. Nakonec se obrátil k Tomu Joeovi.

„Dejte se do práce!“ řekl chladným hlasem. „Že to nebude mít žádnou dohru, za to můžete poděkovat jedině skutečnosti, že již brzy odejdete.“

Tom Joe opustil služební místnost. Byl rozzlobený. Jak to, že mu dr. Miller nevěří? A jak má dokázat jemu a vrchní sestře, že je v té věci nevinný? Neměl nejmenší tušení, kdo zařídil, že medvěd přišel na dětské oddělení. Dr. Miller se k němu v dalších dnech choval ještě chladněji než jindy. Tom Joe mlčky spolkl jeho sarkastické poznámky a snažil se pracovat tak přesně, jak jen uměl. Tak krátce před koncem své práce ve svatojánské nemocnici už nechtěl vyvolávat žádné konfrontace.

Zranění dr. Simpsona nebylo tak vážné, jak se zdálo, a tak se objevil v práci dva týdny před posledním pracovním dnem Toma Joea. Tom Joe tedy přece jen ještě poznal vedoucího lékaře dětského oddělení. Protože už nebylo třeba, aby zde byl přítomen i dr. Miller, rozhodl se, že se zúčastní lékařského kongresu v Bostonu. Tom Joe si oddechl, když opustil oddělení. Dr. Simpson působil o dost sympatičtějším dojmem. Protože se nyní už nemusel zaměstnávat svou přednáškou, měl zase víc volného času. Sbalil si věci k odjezdu a využil čas, aby se ještě jednou podíval na malou Deliu. Ale když vešel do maličkého bytu, nenašel holčičku čilou a zdravou, ale v posteli s vysokou horečkou.

„Delia nemocná. Ona chřipku. Ona unavená, moc unavená. A horečka,“ vysvětlovala mu ustaraná babička. „Deliina teta říkat, ne nemocnice, už žádné peníze.“

Tom Joe Deliu ustaraně vyšetřil. Když na děvčátko promluvil, moc nereagovalo. To nebyla normální chřipka. Protože s sebou neměl lékařskou brašnu, nemohl si ji poslechnout. Ale její chraptivý dech mu mnoho napovídal. „Bojím se, že má zase zápal plic. Jak dlouho je jí tak špatně?“

„Týden. Nejdřív jen trochu nemocná, potom horší. Kašel a horečka. Sociální sestra říká: přivést doktora, ale teta říká: ne doktora, jinak zase nemocnice. Žádné peníze.“

„S Deliou je to velmi vážné. Dál zkoušejte, aby něco pila, a udělejte jí zábal. Ještě se k vám vrátím.“ Zdálo se, že tomu stará dáma rozuměla. „Vrátit se. Dobře. Já dávat pozor na Deliu. Teta bolesti v rukou a kolenou. Ona říká: ne lékař. Žádné peníze.“ Bezmocně zvedla ruce a Tom Joe přikývl. „Udělala jste, co jste mohla. O tom jsem přesvědčen. Později se ještě vrátím.“ Byl otřesen, když vycházel z jejich bytu. Pane Ježíši, prosím Tě, ne ještě Delia. Ty jsi dopustil, že Teddy zemřel. Ty přece můžeš Deliu uzdravit! Na schodech potkal sestru, kterou ještě znal z doby, kdy pracoval na sociálním oddělení.

„Byl jste u malé Delii?“ zeptala se ho.

Tom Joe přikývl.

„A – co říkáte?“

„Je to horší zápal plic než minule. Asi proto, že je ještě oslabená po spále. Co jste dosud podnikla?“

„Dávala jsem jí čaj z plicníku lékařského a cibulové zábaly na prsa. Ale je příliš slabá, než aby vykašlávala hleny. Už přes týden na tom není dobře. Bojím se …“

Tom Joe se kousl do rtu. „Prosím, opakujte zábal. Je nutné, aby hleny vyšly. Později se na ni přijdu ještě jednou podívat.“ Jel k Ashfordovým pro svou lékařskou brašnu. Na zpáteční cestě do města horečně přemýšlel, jak by mohl Delie pomoci. Rychle se rozhodl, že vystoupí o zastávku dřív a spěchal na kliniku. Jak doufal, potkal kolegu Westona s dětského oddělení v jídelně. „Co tady děláš, Kendricku? Vždyť máš dnes noční službu!“ pozdravil ho staniční lékař.

„Potřebuji tvoji radu,“ začal Tom Joe bez dlouhého vysvětlování. Vyprávěl kolegovi o Delie. Ten se ustaraně zamračil. „Mám ještě půl hodiny přestávku. Jestli chceš, podívám se na ni.“

Oba lékaři se vydali na cestu k činžáku. Otevřela jim Deliina teta. Byla to usoužená, mrzutá osoba, která zřejmě trpěla těžkou artritidou. Přivítala oba muže záplavou hněvivých řeckých slov. Teprve když pochopila, že od ní Tom Joe nechce žádné peníze, uklidnila se. V bytě byl silně cítit pach cibule. „Cibulové zábaly zatím nepomohly.“ Sestra ze sociálního oddělení vypadala vyčerpaně a ustaraně. Tom Joe jí poděkoval, a ona odešla, aby navštívila další pacienty. Dr. Weston vyšetřil Deliu. „Máš pravdu,“ řekl nakonec. „Je to ošklivý zápal plic. V tomto stavu nemůže být převezena do nemocnice. S Deliou to je … velmi špatné.“ Podrbal se na bradě a ustaraně se na holčičku díval. Zkuste jí zase uvařit tento čaj,“ poradil babičce. „Když bude třeba, můžete jí ho dávat po malých lžičkách. Ona teď potřebuje mnoho tekutin. A každých dvacet minut obnovte zábal na lýtka. Má velmi vysokou horečku.“

„Přijdu k vám zítra brzy ráno, hned jak mi skončí noční služba,“ slíbil Tom Joe ustarané staré dámě.

Noční služba probíhala neklidně. Na spánek nebylo ani pomyšlení. Když měl Tom Joe volnou chvilku, jeho myšlenky putovaly k Delie. Žije ještě? Vykašlává konečně hlen? Sotva byl ráno vystřídán ranní směnou, hned se vydal na cestu ke své malé pacientce. Byla to neobvyklá doba k návštěvě, ale prostě neměl klid. Otevřela mu Deliina teta. Opět byly Tomu Joeovi nápadné její silně pokřivené prsty. Kromě toho kulhala. Deliina babička podřimovala v křesle vedle dívenčiny postele. Při pohledu na malou holčičku se Tom Joe ulekl. Vypadala ještě hůře než včera. Byla rozpálená horečkou, těžce dýchala a neklidně sebou házela v posteli sem tam. Toto byla krize. Brzy se rozhodne, zda Delia nemoc přežije, nebo ne. Prosím Tě, Pane Ježíši. Prosím Tě, učiň, aby to dokázala! Deliina babička se probudila a Tom Joe ji přemluvil, aby si alespoň vypila šálek kávy. Deliin dech byl nepravidelný. Její babička seděla vedle ní a nepřetržitě jí něco šeptala řecky. Když na chvilku opustila své místo, sedl si Tom Joe místo ní do křesla a vzal Deliu za ruku. Nereagovala. Delia byla neklidná a blouznila. Potom zase ležela klidně. Její kůže byla hrozně bledá. Hodiny se vlekly. Deliina teta setrvávala s mrzutou tváří na židli u okna, babička a Tom Joe těsně vedle její postele. Zdálo se, že jedinými zvuky bylo Deliino sípavé dýchání. Najednou se holčička nadechla – a potom ležela úplně tiše. Už nebyl slyšet žádný sípavý zvuk při dýchání. Jen hodiny najednou tikaly neobyčejně hlasitě. Tom Joe se nechápavě díval na její malý, bledý obličej. Delia usnula navždy.

Do ženy u okna rázem vjel život. Vstala, naklonila se nad holčičkou a hlasitě plakala. Babička seděla jako zkamenělá ve svém křesle. Tom Joe, protože už dvacet devět hodin nespal, vnímal bolest jen mlhavě. Jeho srdce se zdráhalo pochopit to, co zde viděl na vlastní oči: Delia byla mrtvá. Bůh neudělal žádný zázrak. Opět neudělal. Vstal ze židle a slyšel se, jak koktá potěšující slova. Netrvalo dlouho a v bytě se objevili první sousedé, aby vyjádřili svou soustrast. Babička jim to musela dát vědět. Přišla také sestra ze sociálního oddělení. Položila Tomu Joeovi ruku na rameno. „O všechno se postarám,“ řekla tiše. „Ale vy musíte vystavit úmrtní list.“ Úmrtní list. Ano, jistě. Ten musel vystavit i u obou dětí, které minulý rok zemřely na zápal plic. Tom Joe vyndal tužku z náprsní kapsy své košile a začal vyplňovat formulář, který před něj položila sestra. Zamrkal, protože se mu písmena rozplývala před očima. Deliina babička ho pozorovala. Byla to také ona, která ho vyprovodila ke dveřím. Oči měla plné slz. „Delia u Ježíše,“ šeptala tlumeným hlasem. „Já vím. Delia u Ježíše. On dobrý.“