18. kapitola

obert si přejel rukou tvář, dříve než začal mluvit. „Ano, pane. Já bych … s vámi rád … mluvil, pokud to je možné. Máte na mě čas?“

„Ale … samozřejmě.“ Také pan ředitel byl dojatý. „Pojď do mé kanceláře. Slečno Jonesová, ať nás nikdo neruší!“

„Postarám se o to, pane!“ Sekretářka stále ještě zářila. Tehdy měla živou účast na Robertovu náhlém zmizení a mluvila i s jeho rodiči. Teď zůstala v práci úmyslně trochu déle, protože by se o Robertovi ráda ještě něco dozvěděla, ale byl to dlouhý rozhovor, a tak slečna Jonesová nakonec odešla domů. Když se později otevřely dveře kanceláře a vyšli z nich oba muži, řekl ředitel: „Moje manželka by mi neodpustila, kdybych tě nepozval na večeři. Bude mít takovou radost, až tě uvidí. A kromě toho nám ještě musíš vyprávět o Thomasovi.“ „Tom Joe je dobrý kamarád. Jsem velmi rád, že jsem jeho a Stevena měl v posledních týdnech nablízku.“

Paní Kendricková užasla, když uviděla, kdo přichází za jejím mužem. „Jsi to opravdu ty, Roberte?“ tázala se nevěřícně. Oběma rukama uchopila jeho ruku a dlouho ji držela stisknutou. „Kdybys věděl, jak mnoho jsme se modlili za tvůj návrat!“

„Ano, madam, jsem to opravdu já! Vaše modlitby jsou vyslyšené. A kromě toho vám vezu srdečné pozdravy od Toma Joea.“

„Ty jsi ho potkal? Bydlíš snad také v Torontu? Myslím, že mi to musíš blíže vysvětlit!“

Bylo pozdě, když Robert toho večera odjížděl. Stihl poslední vlak, který jel do Lethbridge. Unaveně a s úlevou se opřel o opěradlo svého sedadla. Děkuji Ti, Pane Ježíši, že jsi mi pomohl. Děkuji Ti, že teď už nestojí nic mezi náčelníkem a mnou. Když později ležel v posteli, přesto nemohl usnout. Bylo tu něco, co se stále tlačilo do jeho vědomí: poznámka, kterou pronesl pan Kendrick, když mu vyprávěl o Bobbym. Robert ještě jednou vzpomínal na tuto rozmluvu.

„Nechápu, že jsi nedostal právo starat se o něho,“ řekl ředitel. „Babička Betsy k sobě přece také přijala Thomase, a byla vdova. Vychovávala ho sama.“

„Třeba to tam nahoře na severu se zákony nebrali tak přísně,“ namítl on.

„Ne, tak to nebylo. Zákon na severu zastupuje jízdní policie, a dělá to velmi pečlivě. Různí mountiové se tehdy dozvěděli, že babička Betsy k sobě přijala dítě, a nikdy kvůli tomu neměla těžkosti. Možná bys měl tuto právní situaci ještě jednou prozkoumat.“

Tato myšlenka Roberta zaměstnávala. Neuměl si to sám vysvětlit, ale dokonce i u rodičů každým dnem víc postrádal Bobbyho. Ten hoch mu prostě přirostl k srdci. A od té doby, co se odstěhoval a bydlel u Carterových, v jeho srdci vznikla trhlina. Bolestná trhlina. Že by snad přece ještě byla možnost, že by u něho Bobby mohl bydlet? A co by tomu řekli Carterovi? Nebylo by to nefér, zase jim chlapce vzít? Robert se neklidně převaloval v posteli, až ve tmě konečně sepjal ruce a svěřil své myšlenky svému Otci v nebi. Cítil, jak se uklidnil, a za nějakou chvíli konečně usnul.

O dva dny později zazvonil v obchodě jeho tatínka telefon. Tatínek neprodal obchod cizím lidem, ale předal ho svému zeti Deanovi a sám tam pracoval už jen na několik hodin. „To je pro tebe, Roberte,“ řekl pan Turner, který zvedl sluchátko. Robert šel udiveně k telefonu.

K jeho překvapení byl u telefonu pan Kendrick, jeho bývalý ředitel. „Jsem v kontaktu s jedním svým známým právníkem,“ vysvětloval mu. „V té věci s chlapcem jsem neměl klid. Říkal, že tato výjimka, kdy dítě vychovává jen jedna osoba, se může změnit v trvalé svolení, když je zajištěno, že o dítě bude dostatečně postaráno. Říkal, že můžeš podat žádost. Je docela jisté, že dostaneš právo starat se o Bobbyho.“

„To … by bylo prostě úžasné. Myslel jsem, že si na to zvyknu, když budu moci Bobbyho aspoň navštěvovat, ale mezitím je mi jasné, že ho pořád hrozně postrádám. Promluvím s Carterovými a zeptám se jich, co si o tom myslí. Je od vás velmi milé, že jste se na tu věc zeptal.“

Když Robert položil sluchátko, byl úplně přemožen. Děkuji Ti, Pane. Ty jsi už odpověděl na moji modlitbu. Prosím Tě, převezmi všechno ostatní do Svých rukou!

Robertův návrat do Toronta proběhl úplně jinak, než jak si to představoval. Když přibližně věděl, kdy jeho vlak přijede do Toronta, poslal z mezistanice telegram panu Carterovi. Ale když vystupoval, nečekal ho na nástupišti žádný malý, blonďatý chlapec, který by k němu běžel a volal: „Roberte, Roberte!“ Byli tam jen samí cizí lidé, kteří zrovna jako on mířili k východu a tam se rozešli všemi možnými směry. Robert byl po té dlouhé cestě vlakem unavený. Táhl své zavazadlo k obchodu pana Cartera, aby ze všeho nejdřív pozdravil Bobbyho. V tuto dobu musel být dávno ze školy doma. Už zvenku viděl, že v obchodě je několik zákazníků a pan Carter a jeho spolupracovník mají plné ruce práce. Nyní se otevřely dveře obchodu a z nich vyšla paní Carterová. Vypadala vyděšeně. Robert se ulekl, když si všiml, že kulhá.

„Paní Carterová!“

Vzhlédla. „Roberte! Jak je dobře, že jste se vrátil!“

„Mohu vám nějak pomoci? Stalo se něco?“

„Je to kvůli Bobbymu.“

Robert se lekl. „Co je s ním? Je nemocný nebo zraněný?“

„Ne, to asi ne. Právě telefonovali z policejní stanice. Bobby je tam. Byl … přistižen při krádeži.“

Robert na vteřinu zavřel oči. Bylo mu, jako kdyby se na jeho srdce položila železná pěst a sevřela ho. To nesmí být pravda. To NEMŮŽE být pravda…

Paní Carterová si rychle utřela z tváří několik slz. „Poslední dny to s ním bylo velmi těžké. Ještě ke všemu jsem před chvílí uklouzla…“

Robert slyšel sám sebe, jak říká: „Na policejní stanici dojdu já.“

„Ale vždyť jste právě přijel,“ namítla paní Carterová. „Je mně opravdu líto, že vás tu takto vítáme.“

„Nic si z toho nedělejte, paní Carterová. „Nechám si tu zavazadlo a potom půjdu.“

Na policejní stanici bylo toho odpoledne velmi rušno. Drnčel telefon. Lidé přicházeli a odcházeli. Mnozí z nich přišli ohlásit ztrátu nebo přicházeli se stížnostmi. Někteří se jen ptali na cestu. Sotvakdo si všiml devítiletého chlapce, který sklesle seděl na židli v rohu místnosti. Když se otevřely dveře, ustrašeně vzhlédl. Jinak se upřeně díval na špičky svých kozaček. Bobbyho srdce leželo v hrudi jako těžký kámen. Pan Carter s sebou určitě hned přivede paní z úřadu sociální péče, a potom budu muset do sirotčince. Určitě nebude chtít, aby u něho bydlel zloděj. Při těchto myšlenkách bylo Bobbymu úplně chladno. Kousl se do spodního rtu, aby se přestal třást. Nebude plakat. Jeho srdce bylo tak chladné a těžké určitě proto, že v něm všechny slzy zmrzly. Spotty stejně říkal, že brečí jen mimina. Robert však říkal něco jiného. … Když pomyslel na Roberta, začal se jeho spodní ret znovu třást. Myslel si, že mu bude jedno, zda bydlí u Carterových nebo u Roberta. Ale nebylo to tak. Robert ho vyvedl z budovy továrny a nějakou dobu s ním sdílel svůj malý byt v podkroví. Robert mu z legrace před zrcadlem natřel na obličej holicí pěnu. Dal mu k Vánocům obrázkovou Bibli a četl mu příběhy o Ježíšovi. Bobby si tajně představoval, že se Robert jednou stane jeho tatínkem. Ale to se nikdy nestane. Bobby se opět pořádně kousl do spodního rtu. Robert odjel napříč přes celý kontinent ke svým rodičům a zůstane tam už navždy. Od té chvíle, co Bobby zaslechl, co si povídají pan Carter a jeho nový spolupracovník, točily se jeho myšlenky jen kolem toho. Neposlouchal úmyslně. Pan Carter při rozhovoru patrně už nemyslel na to, že dal Bobbymu za úkol pěkně srovnat konzervy ve spodním regále.

„Už se vám Robert ohlásil?“ zeptal se nový spolupracovník.

„Ne,“ odpověděl pan Carter. „Je u své rodiny na západě. Celkem čtyři týdny bude pryč. Jak Bůh dá, vrátí se počátkem března.“

„Kdo ví. Možná se mu tak zalíbí doma, že tam zůstane navždy. S tím byste měl počítat.“

Bobby leknutím málem upustil z ruky konzervu. Do obchodu vešel nějaký zákazník a přerušil rozhovor. Robert možná zůstane u své rodiny a už nikdy se nevrátí. Už nikdy, nikdy. Bobby už neměl v hlavě místo pro jiné myšlenky. Od té doby bylo jeho srdce jako kámen, který mu pevně a těžce leží v prsou. Ve škole nemohl dávat pozor, protože stále musel myslet jen na Roberta, který se nevrátí. Učitelka se na něho zlobila, a na školním dvoře ho dnes zase zlobili Sam a Billy, protože mu bylo už devět let a ještě neuměl číst. Kromě toho se chlubili svými novými hračkami a smáli se, protože Bobby měl jen domino a brusle. Dnes to bylo zvlášť zlé, a najednou mu bylo lhostejné všechno, co se naučil od Roberta a Carterových. Sam a Billy měli tolik věcí, které on neměl; bydleli v krásných domech a měli rodiče a sourozence. Oni měli všechno, a on neměl nic. A Robert, kterému otevřel své malé srdce, žádostivé po lásce, se už nikdy nevrátí. Bobby chtěl dnes prostě dokázat svým spolužákům, že existuje něco, co umí on, a oni ne.

„Kdybych chtěl, dokážu si sehnat všechno, co chci mít,“ vysvětloval nafoukaně. „A to bez peněz!“

Sam a Billy na něho nevěřícně zírali. „Ty myslíš, že budeš … krást? Toho se neodvážíš!“

„Že ne?! Viděli jste model autíčka v obchodě pana Whiteho?“

Billy nemusel dlouho přemýšlet. Autíčko už často obdivoval a doufal, že ho dostane k narozeninám.

„Mně se líbí,“ řekl Bobby. „A obstarám si ho. Však uvidíte.“

A tak šli Bobby, Sam a Billy po vyučování k obchodu pana Whiteho. Bobby úmyslně přeslechl hlas ve svém nitru, který ho napomínal, aby to nedělal. Když má někdo srdce jako kámen, jde to lehko. Rozhlížel se co nejlhostejněji po obchodě a pak tajně strčil autíčko do své kapsy. Sam a Billy ho pozorovali z bezpečné vzdálenosti. Bobby právě chtěl vyjít z obchodu, když na jeho rameno dopadla těžká ruka.

„Zůstaneš tady, chlapečku! Ty jsi kradl. To bude zajímat pana Whiteho a policii!“

Bobby se klouzal po sedadle židle na policejní stanici a cítil, jak se zase začíná červenat. Nevěděl, že jsou obchodní detektivové. Dříve si vždycky ukradl jen něco k jídlu. Z košů, které stály na ulici. Samozřejmě věděl, že je špatné ukrást model autíčka. Bylo mu jasné, že pán a paní Carterovi z toho budou velmi smutní. A z Bible věděl, že krádež je hřích. A Robert – Robert se stejně nevrátí. Tomu mohlo být jedno, zda Bobby kradl nebo ne.

„Koho to tady máme? Ty jsi asi něco šlohl, ne?“

Tuto otázku mu dal muž, kterého neznal, a zvědavě si Bobbyho prohlížel. Bobby se ještě upřeněji zadíval na špičky kozaček. Bylo hrozně trapné, že tu musí sedět a čekat na pana Cartera a paní z úřadu sociální péče. Co asi budou říkat? Paní Carterová bude určitě plakat jako včera, když jí Bobby celé odpoledne vzdorovitě odpovídal na její otázky. Styděl se za to, ale když má někdo srdce jako kámen, jen moc těžko dokáže být hodný.

Kdyby tu aspoň čekal na Roberta. Robert strávil už dva dny na policejní stanici; věděl by, jak se Bobby cítí. Pan Carter a paní z úřadu sociální péče ho určitě nebudou chápat. Ten zvědavý člověk už odešel z policejní stanice. Kromě seržanta tu nikdo nebyl. Ale teď zase někdo zaklepal. Bobby nevzhlédl. Nechtěl se setkat s pohledem pana Cartera. Neviděl, jak se otevřely dveře a jak dovnitř vchází muž. Byl středně vysoké postavy a měl hnědé vlasy.

Byl to Robert, který vešel do policejní budovy. Robert, který tři dny strávil na železnici a který byl z toho kodrcání ještě celý rozlámaný a nevyspalý. Robert, který byl rozzlobený a zklamaný z Bobbyho chování a který si na cestě k policejní stanici předsevzal, že vůči Bobbymu rázně zakročí. Svůj návrat do Toronta si opravdu představoval úplně jinak. Jediným pohledem zaregistroval seržanta u psacího stolu a malou postavu sklesle sedící na židli v zadní části místnosti. Jak se zdálo, chlapec tam seděl úplně bez účasti. Teď však zvedl hlavu a odvážil se podívat směrem k němu. Jedním rázem jako by malá postavička na židli ožila. Najednou se z ní stal malý blonďatý chlapec, který vyskočil a vrhl se k němu. „Roberte!“ volal. Znělo to, jako kdyby se topil. Robert ještě ani nestačil zavřít dveře a už potřeboval obě ruce, aby mohl Bobbyho obejmout. Chlapec se k němu přitiskl a začal nezadržitelně vzlykat. Zmrzlé slzy pojednou roztály; vyhrkly z něho jako horská bystřina, a tiskl se k Robertovi, který byl tímto bouřlivým přivítáním úplně překvapený. Seržant je dovedl do malé vedlejší místnosti a nechal je o samotě. Robert si sedl na jedinou židli, která v té místnůstce byla, vzal Bobbyho na klín a prostě ho jen pevně držel. Jeho plánovaná pedagogická opatření se tváří v tvář Bobbyho strasti rozplynula. Neohrabaně hocha hladil a šeptal mu uklidňující slova. Ten konečně přestal vzlykat. „Já … jsem myslel, že … už se … nikdy nevrátíš,“ vyhrkl Bobby. A potom mu postupně všechno řekl. Jak se mu po něm stýskalo, jak se mu ve škole posmívali, jak vyslechl rozhovor v obchodě pana Cartera… Robert všemu hned napoprvé neporozuměl, ale nepřerušoval ho. Konečně Bobby vzhlédl. Obličej měl od pláče červený a napuchlý. „Pošlete mě teď … do sirotčince, pan Carter a ty?“ Opět přitiskl obličej k Robertově zimní bundě, i když byla úplně mokrá od jeho slz. Ale nechtěl se na Roberta dívat, až odpoví na tu osudnou otázku: „Ano.“ A to určitě udělá, protože mu přece zakázal krást.

Robertova odpověď byla hlasitá a zřetelná: „Ne!“

Bobby vzhlédl. „Ne? Copak mě Carterovi ještě budou chtít?“

„Já jsem s nimi o tom sice ještě nemluvil, ale jsem si jistý, že tě pořád ještě budou chtít.“

„Tak u nich zase budu bydlet?“

„Ne. Myslím, že ne.“

„Ale … kdepak mám…?“ Bobby se na něho zmateně díval.

„U mě,“ řekl Robert. „Paní z úřadu sociální péče mi totiž neřekla, že někdy se přece jen mohou starat o děti i jednotlivci. Musím podat žádost, a když budeš po škole dál chodit ke Carterovým, určitě mi to dovolí.“

„Budu moci zase spát u tebe ve tvém bytě?“

Robert přikývl. Sám nevěděl, kde vzal tu jistotu, ale pevně věřil, že se všechno vyřeší. Bobby ho potřebuje. Nejen tu a tam, ale stále.

Bobby se na něho díval vykulenýma očima. Chvíli trvalo, než pochopil tuto úžasnou novinu. Po tvářích se mu rozprostřel úsměv a najednou cítil, že jeho srdce už není jako kámen. Bylo teplé a živé a tlouklo mu v hrudi, a on ovinul paže tak pevně kolem Robertova krku, že Robert zalapal po dechu.

„Když mě nenecháš dýchat, asi z toho nic nebude,“ vzdychl.

Bobby ho pustil. Úsměv mu pojednou zmizel z obličeje. „Je … mně líto, že jsem kradl, Roberte. A také, že jsem tak zlobil paní Carterovou. Všechno to bylo jen proto, že jsi … totiž, protože jsem … protože jsem si myslel, že se už nikdy nevrátíš. Už určitě nebudu krást.“

„Věřím ti, Bobby. Pokusíme se dát do pořádku to, co se stalo. Teď půjdeme nejdřív ke Carterovým. A zítra promluvíme s panem Whitem.“ Robert jemně sundal Bobbyho z klína a vstal.

„Ještě tady chvíli počkej. Promluvím se seržantem a pokusím se mu to vysvětlit.“

Poté co Robert promluvil s policistou, mohli odejít. Když stáli na ulici, Bobby vsunul svoji ruku do Robertovy. Dokud bude potřebovat toto bezpečí, má je mít. Větší ruka uchopila menší ručku a hřejivě ji stiskla.

Také pro Toma Joea byly uplynulé čtyři týdny plné událostí. V půlce února uplynula lhůta, kterou mu stanovil profesor Cunningham, a Tom Joe sdělil svému šéfovi, že až skončí jeho období lékařské asistence ve svatojánské nemocnici, potom už tam nebude dál pracovat. Místo toho se vrátí zpátky do Calgary. Profesor přijal jeho výpověď klidně. „Máte tam na západě už vyhlídku na nějakou práci?“ zeptal se.

„Podal jsem si žádost do Albertské dětské nemocnice v Calgary a do Královské nemocnice Alexandra v Edmontonu. Strýček mi poslal inzeráty, které vyšly v Lékařských novinách v Calgary.“

„Královská nemocnice Alexandra má dobrou pověst.“

„Ano, pane, to si můj strýček také myslí. Ale práce v Albertské dětské nemocnici by mě také velmi lákala. Byla založena teprve před čtyřmi lety.“

„Nu, tak budeme hledět, abyste byl co nejlépe připraven na vaše nové místo. Pokud s tím budete souhlasit, pošleme vás na oba poslední měsíce zde ve svatojánské nemocnici na dětské oddělení.“

„To je od vás velmi milé, pane. Já … není to tak, že by se mně tu nelíbilo. A jsem vám velmi vděčný, že jste mi nedal výpověď po té věci se soukromým oddělením. Pracuji tu rád a mnoho jsem se toho zde naučil. Odejít odtud, to pro mě není lehké rozhodnutí. Ale já … jsem se za to modlil a mám dojem, že mé místo není natrvalo tady v Torontu.“

„Jen nerad vás ztrácím jako spolupracovníka, doktore Kendricku. Máte, co je třeba, abyste se stal skvělým chirurgem. Ale přijímám vaše rozhodnutí a přeji vám všechno nejlepší pro dva poslední měsíce zde.“

Tím jejich rozhovor skončil. Tomu Joeovi se velmi ulevilo, že profesor reagoval tak dobře. Na práci na dětském oddělení se těšil. Doufal, že v létě se dostane na místo v Albertské dětské nemocnici. Ale kdo jeho výpověď vůbec nemohl pochopit, byl doktor Miller. Protože Tom Joe nepracoval na jeho oddělení, dozvěděl se tuto zprávu od profesora Cunninghama. Nechápavě se díval na svého šéfa.

„On dal výpověď? A to tady, v Nemocnici sv. Jana, kde se mu nabízí životní šance? Je jedním z nejtalentovanějších lékařských asistentů, jaké jsme kdy měli, a mohl by udělat skvělou kariéru!“

„Já to vidím zrovna tak, pane kolego. Ale nikoho nemůžete nutit ke štěstí. Musíme přijmout jeho rozhodnutí.“

Dr. Miller zavrtěl hlavou. „S tím jsem nepočítal. Ale máte pravdu, musíme přijmout jeho rozhodnutí. Škoda, že tohoto času nepracuje pod mým vedením. Rád bych ho ještě naučil některým věcem.“

„Můžete to mít, pane kolego. Dr. Kendrick stráví poslední dva měsíce na dětském oddělení. Vy máte rád, když sloužíte na různých odděleních, rád vám svěřím zástup za vedoucího lékaře dr. Simpsona, který bude na dovolené. Příští čtyři týdny tu nebude.“

„Beru vás za slovo, pane. Mému staničnímu lékaři dr. Evansovi bude k dobrému, když převezme víc zodpovědnosti. Má všechny předpoklady, aby se z něho stal dobrý vedoucí lékař.“

„Tak to bychom měli domluvené. Dr. Weston na dětském oddělení bude rád, že vám může přenechat zodpovědnost. Ještě nemá tolik zkušeností, aby pracoval úplně samostatně.“

Dr. Miller spokojeně přikývl a odešel z kanceláře svého šéfa. Jeho kolegové se někdy divili, že tak ochotně přijímá zastupování na různých odděleních, ale on to dělal úmyslně. Chtěl být dobře obeznámen s průběhem práce na různých odděleních. Až snad v nepříliš daleké budoucnosti stane v čele kliniky, vyplatí se mu to.

Tom Joe začal svou práci na dětském oddělení plný očekávání. Když zjistil, že první týdny bude jeho nadřízeným opět dr. Miller, nezdálo se mu to ani tak zlé, protože v době před Vánocemi si s ním do určité míry dobře rozuměl. Ovšem hned v prvních dnech pocítil, že dr. Miller nemá v úmyslu navázat na své tehdejší přátelské chování.

„Zde na dětském oddělení platí stejná pravidla jako na každém jiném oddělení. Nemyslete si, že najednou budu trpět nějaké výjimky. Tady panuje pořádek a disciplína. Dbejte na naprosto řádný způsob práce a na korektní oděv!“

„Ano, pane.“ Tom Joe si narovnal kravatu a rychle si zapnul svůj bílý plášť.

Seznamte se s chorobopisy všech jednotlivých dětí a dnes odpoledne mi o tom dejte první přehled. Nyní doprovoďte dr. Westona při vizitě, abyste se seznámil s dětmi.“

Tom Joe by býval vizitu rád využil k tomu, aby děti opravdu poznal, ale na to mu nezbýval žádný čas. Pokusil se dobře si vtisknout do paměti obličeje a jména, aby později, až bude prohlížet chorobopisy, měl před očima konkrétní tváře. Až budu mít po směně, ještě jednou projdu oba velké nemocniční pokoje a podrobněji si popovídám s dětmi, předsevzal si. Dr. Miller vzal na vědomí přehled, který mu odpoledne Tom Joe předával, s krátkým pokývnutím hlavou. Potom řekl: „Mám pro vás ještě jeden úkol. Jak víte od loňského roku, v dubnu nás čeká událost, při které má být podán souhrn večerních přednášek z minulého semestru. Protože jste večerní univerzitu pravidelně navštěvoval, chtěl bych, abyste v tomto roce souhrn zpracoval a přednesl vy.“

Tom Joe polkl. Příprava takové přednášky bude znamenat mnoho práce. Ale přijme tuto výzvu. Cítil, že to bude určitý druh zkoušky.

„To je v pořádku, pane. Připravím si tu přednášku.“

„Dobře. Hleďte, abyste si ji řádně připravil. Nerad bych, aby to byla nějaká ostuda.“

Dr. Miller odešel z oddělení do služební místnosti. Tom Joe počkal, až odejde, a začal svoji plánovanou obchůzku u dětí, při které je chtěl lépe poznat. Trvalo to plné dvě hodiny, mohl však jednotlivě promluvit s každým dítětem, a po tomto dlouhém dni se cítil unavený jako pes. Ale byl rád, že investoval tento čas. Dvě děti, které ležely na izolaci, si hned získaly jeho srdce. Jedno z nich byla holčička, kterou už dříve navštívil v nájemním domě, vystaveném průvanu. Sedmiletá Delia byla drobounká dívenka a tehdy měla zápal plic, ale naštěstí se zase uzdravila. Patřila k řecké rodině a na izolaci byla proto, že onemocněla spálou. Tom Joe ji navštívil s rouškou, pláštěm a rukavicemi a potom se řádně dezinfikoval. Maličká si na něho vzpomněla, a když s ní mluvil, tak se její tmavé oči rozzářily. Uměla velmi dobře anglicky, protože její babička se starala o to, aby chodila do školy. Delia se cítila velmi osamělá. Protože byla její nemoc nakažlivá, nesměla přijímat žádné návštěvy. Je to nelidské, že tak malé dítě může vidět svou rodinu jen oknem, když je nemocné. Přál bych si, abych pro ni mohl něco udělat. A pro ostatní děti také. Většina z nich působí tak nějak neradostně. Vrchní sestra tu vládne přísnou rukou, a pod vedením dr. Millera to určitě nebude jiné. Druhé dítě, které si zvlášť zamiloval, byl malý Theodor, láskyplně oslovovaný Teddy. Chlapec byl ve smutném stavu. „Těžký případ souchotin,“ řekla vrchní sestra, když společně s Tomem Joem vycházeli z nemocničního pokoje. „Naléhavě by potřeboval jít do sanatoria, ale také oba jeho rodiče zemřeli na tuberkulózu. Musel se nakazit už v kojeneckém věku. U Teddyho se sešly všechny nepříznivé podmínky: špatně větraný byt, nuzná strava a chybějící čistota. Je jen otázka času, kdy …“ Nedokončila větu. Tom Joe mlčel. Byl otřesen. Ve většině případů onemocněli tuberkulózou mladí dospělí, a už to bylo dost zlé. Ale přihlížet, jak je touto nemocí zachváceno dítě…

„Jak to, že leží tady v nemocnici? Normálně se přece sociální případy nepřijímají stacionárně,“ zeptal se vrchní sestry.

„Na to se mě neptejte. Bylo to takhle nařízeno.“ Tom Joe dovolil dětem ve velkém pokoji, že si mohou pohrát s jeho stetoskopem a s injekcí bez kanyly, aby se jich přestaly bát. „Možná to opravdu pomůže,“ řekla sestra Maggie, která právě pracovala na dětském oddělení. „Tento roztomilý hošíček se při každé injekci promění ve svíjející se, křičící obludu. Předevčírem jsme ho musely dvě pevně držet.“ Přitom načechrala Jimmymu blonďatou kštici. Tom Joe si předsevzal, že zítra večer ještě jednou zopakuje návštěvu u dětí.

Dr. Miller se zamračeně podíval na hodiny, když viděl z okna služební místnosti, jak dr. Kendrick odchází z kliniky. Už před dvěma hodinami měl mít volno. Co dělal tak dlouho v nemocnici? Druhý den se to celé opakovalo. A třetí den se dr. Miller také dozvěděl důvod, proč jeho lékařský asistent tráví v nemocnici hodiny navíc. Prováděl ranní vizitu na dětském oddělení. Sestra Maggie ho doprovázela, protože dr. Kendrickovi byla pro dnešek přidělena odpolední směna. U postele dvouletého Jimmyho zažil překvapení. Maličký hlasitě zavýskl, když dr. Miller sáhl po svém stetoskopu, aby si poslechl chlapcova prsa a záda. „Tetos! Tetos!“ volal hoch a usmíval se na něho.

„Takhle říká stetoskopu,“ vysvětlovala sestra Maggie vedoucímu lékaři. Potom se obrátila k dítěti.“ Velmi dobře, Jimmy. Pan doktor má ste–to–skop.“

„Tetoskop,“ opakoval maličký. „Jimmy také tetoskop!“

„Ne, dnes ne. Pan doktor Miller vezme stetoskop a poslechne si tvoje záda.“ Chlapeček se dobrovolně podrobil této proceduře, při které ještě před dvěma dny hlasitě vřískal.

„Teď Jimmy tetoskop!“ zatoužil a natáhl se po něm. Když dr. Miller schoval přístroj do bezpečí, naplnily se mu oči slzami. „Jimmy chce tetoskop!“ vzlykal. Sestra Maggie se omluvně podívala na vrchního lékaře. „Dr. Kendrick nechal Jimmyho, aby si pohrál s jeho stetoskopem. Dovolíte mu, aby si na něj sáhl? Jsem si jistá, že se potom rychle uklidní.“

„To je přístroj, který v žádném případě nepatří do dětských rukou! Mohli jsme si ušetřit tento výstup, kdyby dr. Kendrick … neměl takové mimořádné nápady.“

„Ale Jimmy se dobrovolně nechal poslechnout, a to je přece nejdůležitější, ne?“ odvážila se namítnout sestra Maggie. V Nemocnici sv. Jana pracovala už mnoho let a byla známá jako pořádná sestra. Dr. Miller zamumlal něco nesrozumitelného a obrátil se k další postýlce. Malá pacientka, která v ní ležela, se na něho nesměle usmívala. Byla to drobounká blonďatá šestiletá holčička, která sem byla přivezena teprve včera. Podávala mu svou panenku. „Tu panenku si můžeš položit vedle sebe, holčičko, teď bych si chtěl poslechnout tvoje záda.“

„Ale panenka také potřebuje poslechnout. Dr. Kendrick ji také poslouchal. Nejdřív panenku a potom mě. Pak nebudu plakat.“

„Nikdo nepláče, když ho poslouchají, protože to přece vůbec nebolí. Polož panenku vedle sebe!“

Maličká, která se polekala přísného tónu jeho hlasu, poslechla. „Zhluboka se nadechni!“ poručil dr. Miller. „Víc! Musíš do plic dostat víc vzduchu, holčičko.“

Když odložil stetoskop, dívenka mu opět podávala svou panenku. „Poslechnete teď panenku? Ona v noci kašlala. Opravdu!“

Jen s námahou potlačil dr. Miller mrzutou poznámku. Chtěl tuto vizitu mít co možná rychle hotovou, protože na něho čekala celá hora práce. Nebyl tu proto, aby si hrál s panenkami! Až dr. Kendrick dnes v poledne přijde do služby, tak něco uslyší! Vždyť tady není mateřská školka, ale nemocnice.

Když ten den přišel Tom Joe na oddělení, byl hned zavolán do kanceláře svého nadřízeného.

„Vzpomínám si, že jsem vám před třemi dny říkal, že na dětském oddělení neplatí žádná zvláštní pravidla, ale pořádek a disciplína. To, co tu dětem zprostředkováváte, je pravý opak toho. Moje vizita trvala nejméně o půl hodiny déle než jindy, protože si děti neustále chtěly hrát s mými přístroji.“

„Já jsem jen chtěl děti zbavit strachu z vyšetření,“ vysvětloval mu mladý lékařský asistent. „Může se to hodit, až zakrátko budu muset u některých provádět léčbu, která je bolestivá. Jak bych to měl dělat, když mě děti nebudou znát a nebudou mi věřit?“

„Až dosud to šlo i bez takových cavyků, a bude to tak fungovat i dál. Zapamatujte si to!“

Tom Joe se kousl do rtu. „Nemyslíte, že dětem dělá dobře také trocha radosti? Nemocní potřebují radost. Alespoň mě to učil strýček, který je také zdravotník.“

„Ale vy se tady nemáte řídit radami nějakého lékaře z venkova, ale podle mých pravidel. Vyjádřil jsem se dost jasně?“

„Ano, pane.“

Tak teď běžte po své práci. Na oddělení je nový příjem. Jste zodpovědný za to, aby byla provedena všechna potřebná vyšetření.

Až provedete zhodnocení, sdělte mi, prosím, vaši diagnózu a návrh léčby. A teď mne omluvte, mám ještě práci.“