17. kapitola
Toronto leden 1926
V
Torontu s sebou nový rok přinesl mnoho sněhu a několik změn. Stevenovi, Robertovi a Tomu Joeovi opět začala práce. Stevenovi rodiče oznámili přesné datum, kdy se vrátí domů, a Bobby prožil svůj první den ve škole. Robert byl rád, že se mu ret zahojil a oko už nebylo oteklé, takže se zase mohl odvážit mezi lidi. I jeho žebra se zahojila a modřiny, které měl po těle, se zbarvily do žlutozelena. Přišla paní z úřadu sociální péče a Bobby se přestěhoval ke Carterovým. Když Robert trávil první večer sám ve svém bytě, vůbec nevěděl, co má dělat. I když věděl, že Bobbyho v budoucnu bude pravidelně vídat, přece mu hoch všude chyběl. Neseděl u stolu, nehoupal nohama a nevyprávěl přitom své zážitky. Nebyl tu nikdo, komu by mohl předčítat příběhy a kdo by žadonil, aby ještě mohl zůstat vzhůru. Na gauči neležely žádné ponožky a na zemi nezůstaly dílky domina. Večeře probíhala tak klidně, jak už dávno ne. Proč mi tolik chybí? Vždyť u mne přece vůbec nebydlel dlouho. A já jsem celou dobu věděl, že ho musím poslat pryč… Robert by si nepomyslel, že se mu bude tolik stýskat.
Své první volné odpoledne využil k plánované návštěvě u Dextera. Úmyslně ji nepodnikl v době, kdy u něho ještě bydlel Bobby. Když se přibližoval k vězení, cítil, jak prudce mu bije srdce. Hospodin s tebou, udatný hrdino. … Jdi v této své síle …Což jsem tě neposlal? … Já budu s tebou. Robert si opakoval tyto verše z Bible. Ale dnes nějak nemohly zahnat jeho nepěkné vzpomínky. Viděl před sebou tmavý tovární dvůr, cítil na rameni Dexterovu ruku a slyšel jeho hrubý hlas: Tentokrát ses chytil do pasti ty… Začínalo mu být špatně, právě jako před několika lety ve válce. Robert se zastavil. Nemohu tam jít, Pane, … já to nedokážu… Váhavě se podíval na budovu věznice, potom se však rozhodně otočil a šel nazpět. Puls se mu pomalu zase uklidňoval. Bože, lituji toho, ale jsem ještě pořád ten starý zbabělec … Sklíčeně se vydal na cestu do svého bytu.
Druhý den se na něho pan Carter zase zkoumavě díval. Když se blížila polední přestávka, zeptal se: „Je všechno v pořádku, pane Turnere?“
„Ano, je … totiž … ne, vlastně ne.“ Robert překonal svůj ostych a vyprávěl zaměstnavateli o svém zážitku před věznicí. Pan Carter mu mlčky naslouchal. „Vaše reakce byla naprosto pochopitelná,“ mínil nakonec. „Ošklivé setkání s Dexterem se přece stalo před nedávnem.“ Odtlačil koš s bramborami stranou a opřel se potom jednou rukou o regál s konzervami. „Jak to vyprávíte, opravdu je možné, že máte úkol ohledně vašeho bývalého kolegy. Možná není nikdo jiný, kdo by mu mohl vyprávět o našem Pánu Ježíši. Ale vaše včerejší zaváhání by vám nemělo vzít odvahu a nemělo by vás příliš stresovat. Proste Boha, aby vám dal novou příležitost, a potom s Boží pomocí ten úkol splníte, tím jsem si úplně jistý.“ Povzbudivě se na něho usmál, a Robert cítil, že se mu ulevilo. „Zvu vás k nám dnes na oběd,“ pozval ho pan Carter. „Bobby tu také za chvilku bude ze školy. Ze všeho nejdřív se vždycky ptá po
vás.“
Tom Joe si ze svého bytu odstěhoval i poslední věci a s konečnou platností dal výpověď. Majitelé bytu mezitím sice nechali zasklít okna, ale s renovačními pracemi se mělo začít až na jaře. Když se chtěl poohlédnout po jiném bytě, Steven protestoval. „Moji rodiče se těší, že tě uvidí. Byli by zklamaní, kdybys tu už nebyl, až přijedou domů. A … já jsem také velmi rád, že tu jsi. Když tu zůstaneš, bude to znamenat velmi mnoho i pro mě. Někdy je těžké být věřící jako jediný v rodině.“
Tom Joe tedy přijal nabídku a zařídil si domov u Ashfordových v pokoji pro hosty. Sice to teď měl dále do práce, ale nemusel se starat o svou domácnost. To mu pomohlo, večer měl víc času k modlitbě a ke čtení Bible. Tom Joe se nyní scházel se stejnými bratry a sestrami jako Steven a manželé Burnsovi. Mluvil s Robem Stevensem a vyprávěl mu o svém přestěhování. Přitom pozdravil jeho dceru Janici, se kterou se dříve častěji bavil a kterou delší dobu neviděl. Rozhovory s Janicí jsem vůbec nepostrádal. Ale čím dál víc bych si přál mluvit s Kendrou… Bylo už opravdu načase, aby jel domů!
Když se vrátili domů Stevenovi rodiče a jeho sestra Sara, bylo Tomu Joeovi rychle jasné, co myslel jeho kamarád, když řekl: „Někdy je těžké být věřící jako jediný v rodině.“ Pán a paní Ashfordovi byli k Tomu Joeovi nanejvýš milí a také Sara ho přátelsky pozdravila. Přesto cítil, že v domě najednou vládne jiný duch. Manželé Burnsovi se už neúčastnili společných jídel. Pan Ashford si nepřál hlasitou modlitbu u stolu, proto se Steven a Tom Joe před jídlem modlili tiše, každý sám pro sebe. Paní Ashfordová nadšeně vyprávěla o svých vystoupeních a trávila mnoho hodin tím, že se zabývala svou garderobou, nebo je strávila u piana a cvičila nové skladby. Jak to Steven předpovídal, zavolala Toma Joea do hudebního pokoje a musel ji doprovázet na housle. Potom byl sice zase celý zpocený, ale zdálo se, že se dobře uvedl, protože paní Ashfordová uznale přikyvovala. Cvičné hodiny pod přísným Stevenovým dozorem se vyplatily. Pán a paní Ashfordovi plánovali velkou večeři s přáteli, které se měli zúčastnit také Steven a Tom Joe. „Přece víš, maminko, že ve středu je biblická hodina,“ mínil Steven. „Nemohla bys to přeložit na jiný den?“
„Ne, to žel nejde. Že ty nepřijdeš, to jsem téměř čekala, ale Thomas by se přece mohl zúčastnit.“ Obrátila se na Toma Joea. „Rozhodně bych vás chtěla představit našim přátelům, Thomasi!“
Tom Joe bojoval sám se sebou. Nebude velice nezdvořilé odmítnout pozvání? Vždyť využíval pohostinnost Ashfordových. A nemohl by tu příležitost využít k dobrým rozhovorům o víře? Na druhou stranu – během odpoledne, které strávil se Sařinými přáteli, to nebylo možné. Rozhovor se točil výhradně kolem hudby, tanečních akcí a politiky. Kromě toho nechtěl podrazit svého kamaráda.
„Je mně líto, paní Ashfordová, ale rád bych doprovodil Stevena na biblickou hodinu. Opravdu doufám, že mi toto odmítnutí nebudete mít za zlé. Snad bych mohl toho večera pozdravit vaše přátele později – pokud byste chtěla.“
„No, uvidíme, zda to bude možné,“ odvětila chladně paní Ashfordová.
„Teď víš, proč jsem rád, že jsi tady,“ mínil Steven, když byli sami.
Tom Joe váhavě přikývl. Najednou už nebyl tolik přesvědčen o rozhodnutí, které právě udělal. Nepěknou náladu cítil ještě u večeře, ačkoliv se paní Ashfordová o té věci už ani nezmínila. Když on a Steven později odcházeli do svých pokojů, zeptal se Tom Joe: „Myslíš, že tvoji rodiče odmítají víru, protože jsi tak důsledný? Možná by byli přístupnější, kdybys jim víc vyšel vstříc a víc přistoupil na to, co chtějí. Tvé mamince se naše rozhodnutí vůbec nelíbilo a já při tom nemám dobrý pocit. Proč se člověk cítí špatně, když přece snad dělá správnou věc?“
Steven se opřel o veřeje dveří a zpříma se podíval na svého kamaráda. „Dlouho jsem měl stejný problém jako ty. Pokaždé, když jsem se rozhodl pro čas s Pánem Ježíšem a tím proti své rodině, měl jsem vůči nim špatné svědomí. A tak jsem se rozhodl jinak a zúčastnil jsem se některých akcí, i když jsem přitom někdy zameškal bohoslužby. Moje rodina to pokládala za dobré – ale přesto se nerozhodli, že se mnou půjdou na hodiny shromáždění. Maminka se mnou jednou šla, ale potom už nikdy. Společná shromáždění jsem někdy tolik postrádal, že jsem došel k rozhodnutí, že v neděli, nebo když bude biblická hodina, když v té době bude má rodina něco podnikat, už s ní nepůjdu. Sice nemám dobrý pocit, když říkám ‚ne‘, ale čas s Pánem Ježíšem je pro mne prostě důležitější. Maminka obvykle respektuje má rozhodnutí. Jen tentokrát, žel, ne.“
„Kdybys už nebydlel u rodičů, vyhnul by ses těmto nesouladům. Proč ses neodstěhoval?“
„Protože jsem až dosud věřil, že takto je to správné a že snad budu moci ukázat rodičům a Saře cestu k Pánu Ježíši. A kromě toho pospolu někdy prožíváme pěkné chvíle, například když muzicírujeme.“ Usmál se. „Když se Ashfordovi sejdou v hudebním pokoji, zní to pokaždé tak, že je to zralé na jeviště, o tom tě mohu ujistit.“ Steven polkl, ale potom vyhrkl: „Mám rád svou rodinu, Tome Joe! Ale současně pozoruji, že se k sobě nehodíme. Někdy si myslím, že ten vnitřní konflikt už prostě nevydržím. Když jsem dostal dopis od strýčka a tetičky z Lethbridge, nejdřív jsem si myslel, že se zbavuji odpovědnosti a utíkám před ní, když se tam odstěhuji. Ale teď je mi jasné, že můj úkol tady u rodiny je v tuto chvíli u konce. Budu se za ně dál modlit – jak to také dělám – ale zbývající část musím prostě přenechat Bohu.“
„Celé roky jsem nevěděl, v jaké těžké situaci jsi,“ řekl Tom Joe zaraženě. „Měli bychom se modlit za tvoji rodinu … společně. Mohli bychom to udělat hned.“
Steven přikývl a Tom Joe ho následoval do jeho pokoje. Žádný z nich si nevšiml, že Sara stála na širokém schodišti a poslouchala, co si povídají. Teď nehlučně seběhla dolů, protože měla pokoj o poschodí níže. Oba mladíci se společně modlili, a když se rozcházeli, mínil Steven: „Kdyby tě zdejší situace zatěžovala, nebudu ti mít za zlé, když raději budeš bydlet někde jinde, nyní, když se vrátila moje rodina. Bylo to ode mne sobecké, že jsem tě chtěl mít tady.“
„Nabídka přichází pozdě. Rozhodl jsem se zůstat u vás.“ Tom Joe se usmál svým krásným, upřímným úsměvem. „Když patříme k jednomu stádu, vzájemně si pomáháme. A v Boží rodině teprve. To bys měl vědět. Dobrou noc!“

Se začátkem roku Toma Joea přeložili na ortopedicko – chirurgické oddělení, kde se učil mnoho zajímavých věcí. Zde musela být poranění dobře poznána podle rentgenových snímků a potom ošetřena. Zlomeniny kostí byly dány do dlah nebo do sádry nebo byly přizpůsobovány umělé končetiny. Práce tam byla zajímavá a kolegové milí. Pracuji rád ve svatojánské nemocnici. Ale mám tu zůstat i v budoucnosti? Myslím, že ne … Nějak cítím, že sem nepatřím natrvalo. Soukromé oddělení bylo slavnostně uvedeno do provozu, v novinách o tom zase vyšel článek a pan Cole byl ve svém živlu. Tom Joe byl rád, že se ho ten shon příliš netýkal. Když jednou měl volné odpoledne a šel do města, najednou se zastavil před výlohou jednoho knihkupectví.
Věděl, že jeho maminka má ráda knížky od této spisovatelky. A jednou byl u toho, když se o tom bavila s Kendrou Sullivanovou. Titulní obrázek na knížce se mu líbil. Dvě dívky seděly v ozdobných křeslech u malého stolku a každá z nich držela v ruce otevřenou knihu. To by mohly být Kendra a Isabella, obě celý život rády čtou. Tom Joe vešel do knihkupectví a hluboce vdechl zvláštní, mnohoslibnou vůni, která patřila ke knihkupectví. Normálně by v knihkupectví nebyl moc rychle hotov, ale dnes měl naspěch, a proto koupil jen jeden exemplář „Osmi sestřenic“. Když byla knížka po pětadvaceti letech znovu vydaná, musí to být dobrý příběh. Kendra má v březnu narozeniny. Pošlu jí tu knížku poštou… a budu VELMI NAPJATĚ čekat, jak na to zareaguje!
Druhý den dostal poštu z Calgary. Když otevřel obálku, vyndal z ní dětský obrázek, který představoval muže s hnědou koženou brašnou. Na brašně a na saku muže byl namalovaný červený kříž. Pod obrázkem bylo napsáno:

Tom Joe se zamyšleně díval na dopis své malé sestřenice. Přemýšlel o něm celý den, a když večer vstával od své modlitby, najednou věděl, jak bude vypadat jeho odpověď. Vzal list papíru a tužku a psal:
Robert nyní zase vykonával svou službu v obchodě pana Cartera. Ačkoliv ho práce bavila, cítil v sobě určitý neklid, jehož důvod znal až příliš dobře. Nic si nepřál toužebněji, než aby jel domů ke svým rodičům. Mluvil o tom s panem Carterem a ten se uvolil, že ještě jednou přijme na několik týdnů pomocnou sílu. Robert byl velmi vděčný, že nemusí dát úplnou výpověď. Obstaral si jízdenku a opět poslal svým rodičům telegram: „Výhledově přijedu do Lethbridge vlakem šestého února. Zdraví Robert.“ Loučení s Bobbym pro něho bylo těžké. Když vlak odjížděl, stál chlapec na nástupišti a mával, dokud byl vlak vidět alespoň jako malý bod. Cesta trvala tři dny, a čím více se Robert blížil k domovu, tím byl nervóznější. Jak budou jeho rodiče reagovat, až ho uvidí? A co jeho sestry? Budou mu dělat výčitky? Co jim měl říci? Všechno, co si v myšlenkách připravil, se mu najednou zdálo nevhodné. Když přijel do Calgary a přestoupil do vlaku do Lethbridge, začala poslední etapa jeho cesty. Během své školní docházky jezdil po této trase často, ale nikdy nebyl tak rozrušený jako nyní.
Když vjel vlak s pískáním a skřípáním na nádraží, srdce mu v prsou bušilo jako kladivo. Vzal své zavazadlo a vystoupil jako poslední po schůdcích na nástupiště. Cítil slabost v kolenou. Nebylo tam již mnoho lidí. Většina z nich už spěchala k východu. Stáli tam už jen starší manželé a čekali. Spatřili ho, krátce se zastavili a potom paní zamávala. „Roberte!“ zvolala a přicházela k němu. Muž ji následoval. Maminka! A tatínek! Robert upustil své zavazadlo na zem a běžel k nim.
Později seděli v malé restauraci blízko nádraží. Majitel jim dal k dispozici vedlejší místnost, ve které nebyli rušeni. Většinu času mluvil Robert. Rodiče ho poslouchali se slzami v očích. Byl to pohnutý rozhovor. Když pak přijížděli autem k domu rodičů, Robert nevěřil svým očím. Na zahradě byla pověšená vlajka a stály tam jeho sestry a mávaly. V pozadí stáli tři muži a několik malých dětí s kyticemi a vlaječkami v rukou. Robertovi chvíli trvalo, než pochopil, že to jsou jeho švagři, synovci a neteře. „Roberte! Vítáme tě doma!“ Jeho tři sestry k němu přiběhly, sotva vystoupil z auta. Robertovi vstoupily do očí slzy, když ho po řadě objímaly. „Proč … jste to připravili? Proč jste tak hodní? Já si to nezasluhuji!“ koktal.
„Jsme tak rádi, že tu zase jsi, bratříčku!“ Jeho nejmladší sestra kolem něho položila paži a vedla ho domů.
„Ty jsi můj strýček Robert?“ ozval se pojednou jasný dětský hlásek. Před ním stála malá holčička v zimním kabátě.
Robert si vedle ní sedl do dřepu. „Ano, to jsem.“
„Tak ty jsou pro tebe!“ Podávala mu své květiny.
„Děkuji ti, holčičko.“ Zarazil se. „Jakpak se jmenuješ?“
„No, Mandy! A jsem přece tvoje neteř! Maminka mi ukazovala tvoji fotografii. Často mně ji ukazovala.“
„Já … jsem neměl žádnou tvoji fotku, protože jsem byl tak dlouho pryč a nepřihlásil jsem se. Proto je mnoho věcí, které nevím, Mandy.“ Napřímil se a cítil, jak s důvěrou dala svou ručičku do jeho.
„Všechno ti vysvětlím. Já jsem totiž nejstarší z nás dětí. To jsou Timmy, Nate a Linda. A ten vousatý pán je můj tatínek, a ti druzí dva jsou strýček John a strýček Dean.“
Takové rodinné setkání jako dnes rodina Turnerova dosud neprožila. Když Robert po tomto vzrušujícím dni ležel v posteli, nemohl usnout. Události dne a to, jak pokročil čas, ho udržovaly bdělého. Pane Ježíši, Ty ses postaral o to, že jsem byl od své rodiny tak přátelsky přijat. To jsem si opravdu nezasloužil. Vůbec nemohu uvěřit tomu, že jsem skutečně doma. Děkuji Ti za svoji rodinu!
Jeho sestry s rodinami zůstaly ještě jeden den v Lethbridge. Robert si s nimi zevrubně pohovořil a při loučení se zeptal: „Jak se vede babičce a dědečkovi?“
„Babička před třemi roky zemřela. Byla prostě … stará.“
Robert polkl. Měl babičku rád. Teď už tady nebyla. S takovou zprávou musel počítat.
„A dědeček?“
Sestry se na sebe rozpačitě podívaly. To je jen … on ti nemůže odpustit, že jsi nás opustil bez rozloučení,“ mínila nakonec jeho nejstarší sestra. „Nemůže pochopit, jak jsi mohl udělat něco takového jeho dceři.“
„Maminka velice trpěla,“ doplnila Lisa, jeho prostřední sestra.
Robert cítil, jak se mu oči zalévají slzami. „Ani já sám to už nechápu,“ vyhrkl. „Mohu vás všechny jen poprosit, abyste mně to odpustili. Dědečkovo chování dobře chápu. Že jste ke mně tak milí, to … mě prostě přemohlo. Toto přijetí, a že jste extra přijeli – to jsem si skutečně nezasloužil!“
„Nejdřív jsme nevěděli, jak se k tobě máme chovat,“ vysvětlovala Lisa. „Ale potom nás napadlo, že v Bibli je přece podobný příběh. Sice nejsme tak pobožní, jako ses zřejmě stal ty, ale máme doma Bibli a přečetli jsme si, jak to tehdy udělali, když se vrátil domů ztracený syn. Bylo tam napsáno, že slavili slavnost a byli veselí. Ta myšlenka se nám líbila a udělali jsme to právě tak!“
Robert zůstal u svých rodičů v Lethbridge celkem tři týdny. Jeden den zajel do Calgary, aby vyhledal v Západní střední chlapecké škole pana Kendricka. Rodiče mu vyprávěli, kolik těžkostí měl tehdy ředitel školy kvůli jeho náhlému zmizení. Do školy dorazil odpoledne. Studijní hodina už začala a školní dvůr byl prázdný a klidný. V Robertovi vyvstávalo tisíc vzpomínek, když šel po těch několika schodech nahoru ke školní budově. Uvnitř se toho mnoho nezměnilo. Šel po dobře známých chodbách ke kanceláři a zaklepal. Zase cítil, jak mu tluče srdce. Jak bude pan Kendrick reagovat, až ho uvidí? Zatím o něm nic nevěděl. Tom Joe mu musel slíbit, že nenapíše ani slovo o tom, že se s ním setkal. Najednou se otevřely dveře a téměř by do něho vrazili dva hoši. „Promiňte!“ řekl menší z obou. Krátce si ho zrakem přeměřili a už běželi po chodbě. Slečna Jonesová, sekretářka, ho zavolala dál. Když ho uviděla, užasla.
„Robert?“ zeptala se nevěřícně. „Robert … Turner, který tehdy …?“
„Ano, madam. Robert Turner, který tehdy tak náhle zmizel.“
Slečna Jonesová se na něho dívala beze slova.
„Rád bych … mluvil s panem Kendrickem, pokud je to možné.“
Na tváři sekretářky se pomalu objevil úsměv. „Samozřejmě, je to možné.“
Vstala ze židle a podala mu ruku. „Ať se stalo cokoliv, jsem ráda, že jste tady. Tehdy jsme o vás měli takovou starost.“
Robert přijal podávanou ruku. „Moc vám děkuji, slečno Jonesová. Je mi moc líto, že jsem se postaral o takový rozruch ve škole.“
„Hned vás ohlásím u pana Kendricka. V tuto chvíli je u něho ještě na návštěvě otec jednoho z chlapců. Počkejte prosím tam!“ Ukázala na nízké křeslo, které stálo u malého stolku v zadní části místnosti. Robert si sedl a rozhlížel se. Na stěně visely dva nové obrazy a na podlaze ležel jiný koberec. Jinak se zde nic nezměnilo. Najednou se otevřely dveře ředitelovy kanceláře a z nich vyšel pan ředitel s nějakým pánem. Pán se rozloučil, krátce pokynul Robertovi a odešel z místnosti. Pan Kendrick položil slečně Jonesové na psací stůl několik papírů a něco jí k nim vysvětloval. Potom se zeptal: „Stalo se ještě něco? Předtím to znělo tak, jako kdyby se jeden z hochů vrátil.“
Celý obličej slečny Jonesové zářil. „Slyšel jste dobře, pane Kendricku. Jeden z hochů se vrátil.“
Ukázala na Roberta. Ředitel se otočil.
„Copak to je …“ Hlas mu selhal. Nevěřícně se díval na silného mladíka, který vstal a jehož hnědé vlasy už byly protkané několika stříbrnými nitkami. „Roberte,“ řekl tiše. „Roberte, ty ses vrátil.“