16. kapitola

ruhý den se bolest vrátila. Šedý sokol se ji snažil ignorovat, ale cítil se slabý a rozlámaný a zlobil se, že se nemůže sám postarat o své psy. Charlie ho stále napomínal jako nějaké dítě. Ještě ke všemu nastala nová bouře, která znemožnila cestu do města. Šedý sokol sice vůbec neměl zájem znovu vidět doktora, ale s Mary Lou by býval rád mluvil. Kromě toho potřeboval odevzdat objednávku doktora Jenkinse v Královské nemocnici Alexandra a donést dopisy na poštu. Při večeři vůbec neměl chuť k jídlu. Doufal, že si toho Charlie nevšimne, ale ten se nenechal tak lehko obelstít. „Ty máš horečku,“ konstatoval, když mu položil ruku na čelo. „Rána se ti určitě zanítila. Podíváme se na ni.“

Paže byla horká. Když se jí Charlie opatrně dotkl, Šedý sokol sebou trhl. „Rána se šesti stehy nevypadá dobře. Druhé dvě se zdají v pořádku.“ Charlie mu kolem paže znovu omotal obvaz, oblékl si bundu a odešel z chaty. Když se vrátil, nesl ve lněném sáčku kousky ledu. „Dej si to na ruku. Při zánětech je dobré chladit.“ Šedý sokol uposlechl. Před spaním si vzal druhou tabletu, ale přesto měl neklidnou noc. Druhý den ráno svítilo sluníčko. Charlie se na sněžnicích vydal do města. Vylíčil lékaři obtíže Šedého sokola a ten slíbil, že k nim později pošle Mary Lou, aby mu udělala obklad z rozdrcené jilmové kůry. Potom se Charlie stavil u jízdní policie, ohlásil tam nehodu Šedého sokola a předal jednomu policistovi seznam léků, které potřeboval doktor Jenkins. Policista mu slíbil, že se o to postará. Charlie ještě zašel na poštu s Kendřinými dopisy, a když se vydal na zpáteční cestu, ulevilo se mu. Plahočit se hlubokým sněhem pro něho bylo únavné. Když vešel do své chaty, měl Šedý sokol ještě stále horečku. Charlie mu uvařil čaj z vrbové kůry a byl rád, když pozdě odpoledne na dveře zaklepala Mary Lou.

„Omlouvám se, že přicházím teprve teď, ale měli jsme toho v ordinaci moc.“ Šedý sokol ležel na gauči a díval se na ni očima, které se leskly horečkou. „Šla jsi sem celou cestu sama?“ zeptal se místo pozdravu. Tato představa se mu vůbec nelíbila.

„Ano,“ odpověděla Mary Lou. „Jsem zvyklá chodit sama. A kromě toho máme nádherné počasí. Charlie dnes v ordinaci říkal, že máš v paži zánět. Mohu se podívat?“

Šedý sokol se posadil a Mary Lou sundala obvaz.

„Jedna rána se pořádně zanítila. Není divu, že máš horečku. Přinesla jsem s sebou kůru z jilmu, tu teď smíchám s vodou a vyrobím takovou pastu, kterou namažu na ránu. Jilmová kůra je starý prostředek proti zánětům.“

Vyndala z tašky sáček s práškem, nasypala ho do šálku a přilila k němu vodu. Dřevěnou špachtlí míchala tak dlouho, až vznikla tuhá, lepkavá hmota a potom přistoupila ke gauči Šedého sokola.

„Bude to trošku bolet. Ale dost to pomáhá a za tři dny určitě uvidíš účinek.“

„Za tři dny?“ vyburcovalo to Šedého sokola. „V žádném případě nebudu ležet ještě tři dny! Budu …“

„…teď buď zticha a drž!“ poručila Mary Lou. „Jinak tě nebudu moci ošetřit.“ Šedý sokol proti své vůli poslechl. Opatrně špachtlí nanášela červenohnědou hmotu na zanícené místo a dala mu nový obvaz. „Tak, teď to až do zítřka nech na ruce. Potom se vrátím a dám ti nový obklad.“

Hodila použitou špachtli do ohně, odložila šálek a ruku položila na čelo Šedého sokola. „Máš vysokou horečku. Dám ti tabletu na snížení teploty.“

Natřásla mu polštář a povzbudivě se na něho usmála. „Zase to bude dobré,“ řekla. „Tady máš tabletu. Nechám ti tu ještě dvě.“

Šedý sokol ji bez odporu spolkl a vypil sklenici vody až do poslední kapičky. Mary Lou ji znovu naplnila vodou a podala mu ji. „Tady máš. Potřebuješ teď hodně tekutin.“

Šedý sokol vypil až do dna i druhou skleničku a zase si lehl na polštář. Nenáviděl svou slabost, ale nemohl proti ní nic dělat. Pozoroval, jak Mary Lou balila své věci a oblékala si kabát. Přál si, aby ji mohl doprovodit do města. Mezitím se setmělo, a pan Kendrick svou ženu potmě vždycky doprovázel. Ale cítil takovou slabost v kolenou, že by určitě neušel víc než několik kroků. Musí se co nejrychleji uzdravit!

„Přeji ti, aby se ti to brzy zlepšilo, Šedý sokole! Tak zítra se zase uvidíme!“ Mary Lou se na něho přátelsky usmála, a Šedý sokol cítil, že se mu najednou spontánně zrychlil srdeční tep. Byla hezká, když se usmívala. „Na shledanou, Mary Lou. Děkuji ti, že jsi přišla.“

Rozloučila se s Charliem a potom se za ní zavřely dveře. Šedého sokola příjemně ochladil závan čerstvého vzduchu, který ho přitom ovál. Zavřel oči a upadl do neklidného horečnatého spánku. Asi po hodině Charlie spokojeně pozoroval, že jeho pacient už není na dotek tak horký. Zdálo se, že tableta účinkuje a Šedý sokol spal klidněji. Když se pozdě večer vzbudil, přiměl ho Charlie k tomu, aby snědl několik lžic polévky a vypil dost vody. „Tableta přestává působit, horečka zase stoupá,“ mínil Charlie ustaraně a položil mu ruku na čelo. „Udělám ti zábaly na lýtka. Ty pomáhají ještě lépe než tyhle tablety, uvidíš.“ Starý traper se dojemně staral o svého pacienta. Když začalo svítat, Šedý sokol spal konečně klidněji, a také Charlie si vyčerpaně lehl do své postele.

Bylo poledne, když někdo zaklepal na dveře. Do Charlieho chaty vešel lékař spolu s Mary Lou. „Dobře, že jdete, doktore,“ řekl starý traper místo pozdravu, „Šedému sokolovi vůbec není dobře. Já mu tu horečku prostě nedokážu srazit.“ Mary Lou se ulekla. Rychle si sundala kabát a přistoupila k lůžku Šedého sokola. Sálal horkem a nereagoval. Doktor zkontroloval jeho zorničky a sundal mu z paže obvaz. Obrátil se na Mary Lou a řekl: „Nalijte do šálku trochu teplé vody a odstraňte, prosím, ztvrdlou pastu. Později mu dáme nový obklad.“ A Charliemu řekl: „Vy a já půjdeme ven a přineseme led. Musíme snížit horečku.“

Mary Lou vyčistila ránu tak opatrně, jak jen to šlo. Přesto cítila, jak sebou Šedý sokol ve svém horečnatém spánku trhl. Namočila šátek do studené vody, vyždímala ho a položila mu ho na čelo. „Prosím Tě, uzdrav ho, Bože,“ šeptala. „Prosím!“ Když se oba muži vrátili, táhli bečku, plnou kousků ledu, které vysekali ze zamrzlé řeky. Sundali si své bundy a doktor řekl: „Mary Lou, vezměte gumovou podložku, kterou jsme vzali s sebou. A vy, Charlie, nám, prosím vás, půjčte několik prostěradel. Potom my dva zvedneme pacienta a Mary Lou pod něho dá na gauč gumovou podložku a potom teprve prostěradlo. Když už Šedý sokol ležel na gumové podložce, pomohla Mary Lou lékaři rozložit kousky ledu kolem horkého těla Šedého sokola. Ledem pokryli dokonce i horní část jeho těla a viděla, že látka na jeho noční košili hned zvlhla. Nad ním složila prostěradla, takže vykukoval jen jeho obličej.

„Bude si připadat jako eskymák, ale je to jediná možnost, jak srazit horečku,“ řekl lékař, který si dal obě ruce v bok a ustaraně se díval na svého pacienta. „Ovšem nesmíme to nechat déle než dvacet minut.“ Počkali a potom vysvobodili Šedého sokola z ledu a mokrých prostěradel. Lékař pohlédl směrem k Charliemu, který seděl vyčerpaně na židli. „Co říkáte, že byste si chvíli lehl, Charlie? Mary Lou může zůstat u pacienta a já dojdu navštívit ještě jednoho nemocného. Pak se sem ještě jednou podívám.“

Charlie nic nenamítal a šel do své ložnice. „Pokuste se do něho dostat trochu tekutiny,“ řekl doktor Mary Lou, dříve než se rozloučil. „Vrátím se, co nejrychleji to půjde.“

Mary Lou si sedla na židli vedle gauče a pozorovala Šedého sokola. „Prosím, Bože,“ opakovala svou modlitbu, „prosím, dej, aby horečka klesla. Prosím, dej, aby se Šedý sokol zase uzdravil.“ Najednou ji napadlo, že doktor přece nařídil, aby obnovila obklad z jilmové kůry. Namíchala pastu, odhrnula pokrývku a vysoukala mu rukáv nahoru. Opatrně nanášela na zanícené místo červenohnědou hmotu a přiložila obvaz. Nějaký čas tam jen seděla a ustaraně se dívala na Šedého sokola. Potom se rozhlédla po místnosti. Nic nepomůže, když tu bude jen nečinně sedět. Raději místo toho uvaří něco k jídlu. Tušila, že ani jeden z mužů zatím neměl teplý pokrm. V jedné polici našla sklenice se zavařenou zeleninou, kromě toho i rýži a trochu nakládaného masa. Obsloužila se a netrvalo dlouho a na sporáku se vařil nádherně vonící eintopf.³

Mary Lou vařila kousek masa zvlášť v jiném hrnci a doufala, že si Šedý sokol později vezme trochu vývaru. Nejdřív mu zkusila dát vodu. Šedý sokol otevřel oči, když přišla k jeho posteli s pohárkem. Mary Lou mu jednou rukou odhrnula z čela mokré vlasy a podložila mu krk. „Můžeš trochu hýbat hlavou? Bude se ti lépe pít.“

K její úlevě jí Šedý sokol rozuměl a vypil několik doušků vody.

„Ještě jednou, ano?“ povzbuzovala ho. „Pak bude pohárek prázdný a můžeš zase spát.“ Opravdu se to podařilo. Mary Lou s úlevou odložila pohárek a dál se věnovala vaření. Když prostřela stůl, přišel Charlie ze své ložnice. „Při takové vůni se nedá vydržet v posteli,“ řekl. „Mám hlad jako vlk.“

„Můžete si zrovna sednout ke stolu. Eintopf je hotový!“ Mary Lou se na něho usmála.

„A co dělá pacient?“

„Ach, byl krátce vzhůru a vypil pohárek vody.“

„To rád slyším.“ Zdálo se, že se Charliemu ulevilo. Pošilhával po sporáku a zeptal se: „Budeme čekat na doktora, nebo …?“

Mary Lou se opět usmála a rukou si odhrnula pramének vlasů z obličeje. „Můžeme začít, pokud chcete. Co se týká doktora, nikdy se nedá říci přesně, kdy přijde.“

Ale netrvalo to moc dlouho a doktor přišel, aby se podíval na Šedého sokola. Také on snědl talíř eintopfu, potom šel ke gauči a položil ruku na čelo Šedého sokola. „Horečka klesla. Doufejme, že to tak zůstane.“

Šedý sokol se krátce probudil, když byl doktor u jeho postele. Právě chtěl zase zavřít oči, když si Mary Lou s talířem masového vývaru v jedné ruce a se lžící v druhé sedla na židli, která stála vedle gauče. Charlie mu nacpal pod hlavu další polštář. „Je čas k jídlu!“ řekl. „Tohle Mary Lou uvařila extra pro tebe. Neodvažuj se odmítnout její vývar. Nevíš, o co bys přišel.“

Šedý sokol mžoural. Nikdy se mu ani nesnilo, že jednou bude tak slabý, že se nebude moci sám najíst. Žádné jiné ženě by nedovolil, aby ho krmila jako miminko. Ale u Mary Lou to bylo něco jiného. Mary Lou se mu pro to později nebude za zády posmívat. Nikdy nezapomněl, jak ho před mnoha lety ušetřila trapných rozpaků, že by bezmocně seděl u stolu s nožem a vidličkou. Tehdy se postarala o to, že o Vánocích bylo jídlo, které se dalo jíst jednoduchým způsoben. Masový vývar lahodně voněl. Šedý sokol sebral veškerou sílu a spolkl několik lžic vývaru. Ale potom se mu najednou oči samy od sebe zavřely. Doktor spokojeně přikývl a vzal od Mary Lou talíř.

Napoprvé je to docela dobré. Zůstanu tu přes noc, protože je možné, že budeme muset s Charliem znovu udělat zábal z ledu. Vy mě můžete vystřídat zítra ráno.“

Mary Lou přikývla. „Samozřejmě. Tak já teď půjdu domů.“

Byla tma, když Mary Lou vyšla z chaty. Měsíc ale dost jasně svítil, takže nepotřebovala žádnou lucernu. V křoví něco zapraskalo, takže se vícekrát ohlédla. Šedý sokol asi neměl moc rád, když se procházela potmě sama. Nějak jí to dělalo dobře, že o ni měl starost. Ale byla zvyklá chodit sama, takže si mnoho nedělala z toho, když byla na cestě bez doprovodu. Jen když musela jít pozdě večer přes město, měla divný pocit. Zvlášť od té doby, co jí jednou šel v patách John Myers. Naštěstí ho někdo zastavil a ona mezitím rychle vběhla domů. Ale od této příhody byla opatrnější. Mary Lou nemohla toho večera dlouho usnout, protože stále musela myslet na Šedého sokola. Celou dobu se modlila, aby nedostal otravu krve. Prostě se musel uzdravit!

Když druhý den ráno zaklepala na dveře Charlieho chaty, bylo ještě brzy. Otevřel jí doktor, na kterém bylo znát ponocování. „Jaká byla noc?“ zeptala se po krátkém pozdravu.

„Museli jsme ještě jednou zopakovat kůru s ledem. Horečka byla zase abnormálně vysoká. Ale nyní klesla. Už dvě hodiny tvrdě spí.“ Lékař si pohladil namožené svaly na zádech. „Charlie spí také. Bylo by dobře, kdybyste pravidelně měřila Šedému sokolovi teplotu. Můžete mu dávat teploměr do úst. Nevzbudí ho to. Já teď půjdu domů a trochu se vyspím.“

„Snad vás nikdo nebude rušit. Pacienti vědí, že v sobotu je ordinace oficiálně zavřená.“

Lékař vzal svoji tašku, oblékl si zimní kabát a rozloučil se s Mary Lou. „Stavím se tu opět dnes odpoledne. Prosím vás, dejte mu ještě jednou nový obklad z jilmové kůry.“

Mary Lou přikývla. Tiše za doktorem zavřela dveře, aby to Šedého sokola a Charlieho nerušilo. Rozhodla se, že nejdřív uvaří kávu, aby byla hotová, až se vzbudí starý traper. Kromě toho sama také ještě nesnídala. V Charlieho skříni v kuchyni našla mouku a sůl a v bedýnce na zemi vejce a mléko. Netrvalo dlouho, a v chatě voněly čerstvě usmažené palačinky. Mary Lou je dávala na sebe na talíř a postavila je na kamna, aby zůstaly teplé.

„Dobré ráno. Mohl bych tě zaměstnat jako kuchařku.“ Ve dveřích ložnice se objevil Charlie.

„Ne, děkuji. Má práce zdravotní sestry mě baví víc,“ smála se Mary Lou. „Dobré ráno, Charlie. Jestli chceš, můžeme se nasnídat.“

„Nenechám se přemlouvat.“ Charlie si sedl ke stolu. „Kdy odešel doktor?“ zeptal se.

„Před půlhodinou. Šedý sokol se od té doby ani nepohnul. Tvrdě spí.“

„Také toho moc prožil. Ale doktor říká, že teď už je z nejhoršího venku.“

„Díky Bohu!“ Z hlasu Mary Lou byla slyšet úleva. Chvíli jedli mlčky. Potom mínil Charlie: „Pokud už horečka nebude stoupat, čeká nás několik náročných dnů. Doktor řekl, že musí ještě dva dny ležet.“

Mary Lou se usmála. „V nejhorším ho přivážeme k posteli. Poslouchej! Psi štěkají jako diví. Myslíš, že někdo přichází?“

Traper znepokojeně vzhlédl. Že by snad někdo byl ve výběhu pro psy? Ale potom se najednou rozpačitě podrbal na hlavě. „Ach, to je hrozné! Je nejvyšší čas je nakrmit. Není divu, že si stěžují.“ Vstal a nazul si kozačky. „Chceš se s nimi seznámit?“

„Já nevím,“ zaváhala Mary Lou. „Když tak zuřivě štěkají. Mě … jednou pokousal pes. Od té doby nemám psy moc ráda.“

„Ve výběhu jsou přece přivázaní. Nemohou ti nic udělat. Stačí jim hodit několik sušených ryb. Ve dvou to půjde rychleji.“

Mary Lou se nerozhodně podívala směrem k Šedému sokolovi, který se nenechal jejich rozpravou rušit a klidně spal.

„No dobře. Půjdu s tebou.“ Vstala, také se teple oblékla a vyšla za Charliem ven. Výběh sice byl od chaty docela vzdálený, ale hlasité štěkání psů bylo dobře slyšet. Ještě zesílilo, když se objevil Charlie. Pozorně se rozhlížel, ale žádné stopy tam nebyly. „Už to bude dobré. Nezlobte se, hoši, já jsem na vás nějak zapomněl. Teď už něco dostanete!“

Charlie vyndal ze stodoly vedle výběhu kbelík a podal ho Mary Lou. „Na, každému jich nejdřív několik hoď, aby se zabavili.“ Otevřel dveře do prostorného výběhu, které byly vyrobené z pletiva upevněného do dřevěného rámu. Každý pes byl přivázaný k jednomu kůlu a měl určitou volnost, aby se mohl pohybovat. Mary Lou váhavě stála ve dveřích. Ale potom sáhla do kbelíku a hodila rybu nejbližšímu psovi. Ten se hned utišil a vrhl se na rybu. S úlevou, že to tak dobře funguje, házela ryby i ostatním psům. Ve výběhu zavládl mnohem větší klid. Ze stodoly se zase vynořil Charlie. Zapálil na ohništi několik polen a nad oheň zavěsil velký kotlík.

„Copak to tam děláš?“ ptala se Mary Lou a pohybovala v kozačkách prsty u nohou, aby ji tak nezábly.

„Ohřívám psům masovou polévku. Vařil jsem ji předevčírem a teď je samozřejmě zmrzlá. Až se ohřeje, rozdělíme ji do misek. Mohla bys je zatím připravit? Jsou v chatě.“

Mary Lou hodila ještě každému psovi další rybu a šla k Charliemu. Kbelík uklidila do stodoly a přinesla z police sedm opotřebovaných misek na krmení.

„Postav je tady vedle ohně. Polévka už začíná roztávat.“

Starý traper míchal v kotlíku velkou dřevěnou tyčí. Když z něho začala stoupat pára, vzal velkou sběračku a do každé misky nalil pořádnou porci.

„Tak, teď je rozneseme. Uvidíš, jak rychle to snědí!“

„Myslíš … že mám polévku roznášet i já?“ zeptala se Mary Lou nervózně.

„Jasně. Psi se přece už uklidnili. Žádný ti nic neudělá. Pojď, já půjdu první!“

Charlie vzal do obou rukou jednu misku a Mary Lou ho napodobila. Když se přiblížili k výběhu, psi se zase dali do štěkání. „Tak ticho!“ křikl Charlie. „Asi jste zapomněli, že je tady dáma. To se takhle nechováme!“

Když se psi skutečně uklidnili, musela se Mary Lou usmát. Úsměv ji ovšem přešel, když viděla, jak se psi tlačí k nohám Charlieho. „V pořádku, v pořádku,“ uklidňoval psy. „Tak, šéf dostane první, jak se sluší.“ Postavil misku, ze které se kouřilo, na zem před silného psa se stříbřitě šedou srstí. „Jsi hodný pes, Riley. Postrádáš svého pána, viď?“ Svou mozolnatou rukou pohladil vedoucího psa po lesknoucí se srsti. „Ty můžeš nakrmit Pam. Je to jedna ze dvou lady ve spřežení. Je přivázaná tady vlevo.“ Charlie ukázal na fenku s tmavou srstí, která se na Mary Lou nedočkavě dívala zářivě modrýma očima. Mary Lou se k ní váhavě přibližovala. Jiný pes chňapl po jejím kabátě a ona s úlekem ustoupila.

„Prostě běž dál. Nic ti neudělají.“

„To tenkrát ten pán také říkal,“ zamumlala Mary Lou. Sebrala všechnu odvahu a šla k fence Pam. Nemotorným pohybem postavila misku před ni na zem a rychle vyšla z výběhu. Charlie už jí podával další misku. „Tato je pro Noni, zrovna vedle Pam.“

Mary Lou vzala misku a ještě jednou vešla do výběhu, oploceného pletivem. Potom ale přenechala Charliemu, aby donesl krmení ostatním psům. „Půjdu se podívat na Šedého sokola,“ řekla, přitom to však nebyla v první řadě starost o pacienta, která ji hnala domů. Spíš měla strach, že bude muset uklízet prázdné misky.

„Dobrá. Já potom také přijdu.“

Mary Lou se plahočila sněhem zpátky k domu. Když otevřela dveře a vešla dovnitř, Šedý sokol právě otevřel oči.

„Dobré ráno,“ pozdravila ho a byla ráda, že má obličej zčervenalý zimou, a že si nevšimne, jak je jí najednou teplo, když se na ni dívá. Sundala si kabát a kozačky a krátce si ohřívala ruce nad kamny. „Jak se ti dnes daří?“

„Mnohem lépe. A mám hlad.“

„To je moc dobře. Až si změříš teplotu, dostaneš palačinku se sirupem. Nechala jsem je na kamnech, aby zůstaly teplé.“ Podala mu teploměr. Skepticky se na něj podíval a uposlechl její výzvu jen váhavě. „Kolik mám?“ zeptal se, když ho o tři minuty později Mary Lou vracel.

„Třicet osm, tři.“ Vypadala, jako by se jí ulevilo. „To zní mnohem lépe než čtyřicet jedna.“

Šedý sokol se napolo posadil a opřel se přitom o zdravou ruku. „Je čtyřicet jedna velmi vysoká horečka?“

„Ano. O moc víc už lidské tělo nevydrží.“ Namáhala se, aby nebylo slyšet, jak se jí chvěje hlas, ale moc se jí to nepodařilo. Úleva, že je Šedému sokolovi lépe, ji prostě přemohla. Energicky se podrbala po tváři, dříve než pokračovala: „Dokážeš se úplně posadit? To by se ti lépe jedlo.“

Šedý sokol přikývl. Byl vděčný, že je tu ona, a ne Charlie. Ten by mu nikdy nedovolil posadit se a sám se najíst. Mary Lou pokrájela omeletu na kousky a ty vydatně pokapala javorovým sirupem. Spolu s talířem mu podala vidličku. „Dobrou chuť! Šálek s kávou ti postavím tady na stůl.“

„Děkuji.“ Šedý sokol najednou cítil, jaký má hlad. Když dojedl, vzala od něho talíř. „A chutnalo ti to?“ zeptala se přátelsky.

„Ano, moc.“ Opatrně pohnul rameny, která byla ležením ztuhlá.

„Jsi připraven na nový obklad?“ zeptala se Mary Lou.

Šedý sokol na ni vrhl ustrašený pohled. „Musím zase … totiž, přineseš zase kousky ledu?“

„Ne nedělej si starosti. To jsme ti museli dávat jen proto, abychom snížili horečku. Určitě to bylo hrozné, ne?“

„To, co jsem z toho vnímal, bylo.“

Mary Lou se na něj soucitně podívala. „Naštěstí to teď už není potřeba. Já jsem myslela obklad z jilmové kůry. Ten ti musím dát nový.“

„Šedý sokol přikývl. Ulevilo se mu. Vykasal si rukáv a díval se, jak opatrně omývala ztvrdlou pastu a nahradila ji novou.

„Už dávno to tolik nebolí,“ řekl.

„I tvoje paže vypadá mnohem lépe.“ Mary Lou přiložila nový obvaz a natřásla mu polštář. Zvenku bylo slyšet kroky, dveře se otevřely a vešel Charlie. Protože Šedému sokolovi bylo lépe a už ho nemuseli stále pozorovat, Mary Lou se o několik hodin později rozloučila. Charlie slíbil, že bude dávat pozor na to, aby si Šedý sokol pravidelně měřil horečku. Odpoledne se u nich měl ještě jednou stavit doktor.

Druhý den byla neděle. Mary Lou šla do kostela a potkala tam Charlieho. To znamenalo, že Šedému sokolovi bylo i nadále dobře. Po bohoslužbách za ní starý traper přišel. „Pověz, Mary Lou,“ začal a poškrábal se na hlavě, „Máš dnes odpoledne něco, nebo bys k nám mohla ještě jednou přijít? Šedý sokol je podrážděný jako medvědice, která má mladé. Třeba … tě ještě něco napadne, jak bychom ho udrželi v posteli.“

Mary Lou se tiše zasmála. „Přijdu, Charlie. Mám vám něco uvařit? To by možná pomohlo.“

Charlieho obličej se pojednou rozjasnil. „To je dobrý nápad! Nejlépe bude, když půjdeš hned se mnou.“

Když došli do traperovy chaty, rozjasnil se i obličej Šedého sokola. Charlie hned běžel k lístku, kam zapisovali údaje o teplotě. „Zase sis nezměřil teplotu! Doktor říkal, že si ji ještě dnes máš pravidelně měřit. Tady je teploměr!“

Obličej Šedého sokola se zakabonil. Ignoroval pokyn Charlieho a na teploměr vrhl nepřátelský pohled. Mary Lou cítila, že by tady měla zaujmout roli prostředníka.

„Dobrý den, Šedý sokole!“ pozdravila pacienta a sundávala si kabát. „Jak se ti dnes daří?“

„Dobře! Hned už vstanu.“

„Na to pěkně zapomeň!“ ozval se Charlie. „Doktor říkal, že máš ještě ležet.“

Mary Lou se na starého trapera přátelsky usmála. „Co říkáš, Charlie, že by ses ještě šel projít, než bude čas obědvat? Opravdu si zasloužíš trochu volného času!“

Charlie zamumlal něco nesrozumitelného, ale přece jen si zase oblékl bundu. „Máš pravdu, Mary Lou, trochu si protáhnu kosti.“

Šedý sokol si s úlevou oddechl. Zdálo se, že Mary Lou je na jeho straně. Charlie za sebou zavřel dveře a Mary Lou se obrátila na svého pacienta. „Kdyby ses posadil, mohla bych ti naklepat polštář. Však už tě od ležení určitě bolí záda, ne?“

Šedý sokol přikývl. Posadil se a přesunul se na druhý konec gauče, aby jí udělal místo. „Mezitím by sis mohl změřit teplotu,“ navrhla. „Přitiskni si teploměr pod paži. Nemusíš si ho dávat do úst.“ Jak to, že Mary Lou věděla, že přesně toto je jeho problém? Když si Šedý sokol měl měřit teplotu, připadal si pokaždé jako miminko, kterému nacpali do úst dudlík. Nevěděl, že se může teplota měřit i v podpaží. Bez námitek uposlechl.

„Třicet sedm čtyři,“ řekla spokojeně Mary Lou, když jí o několik minut později podával teploměr. Vzala tužku a zapsala teplotu a čas na předepsaný lístek. „Vždyť to je zase téměř normální teplota. Určitě už se nemůžeš dočkat, abys zase vstal. Ale pro dnešek lékař skutečně ještě nařídil klid na lůžku.

Šedý sokol pochopil instrukci, potlačil vzdech a zase si lehl. Bylo mnohem příjemnější jednat podle pokynů Mary Lou než se podřizovat Charlieho komandu. Chceš si číst, zatímco budu vařit oběd?“ zeptala se ho. „Všimla jsem si, že Charlie má dole ve skříni několik knih.“ Dvě z nich přinesla a ukázala mu je. Rozhodl se pro příběh, který se odehrával na Aljašce.

„Charlie by mi ještě vůbec nedovolil, abych si četl!“ řekl a otevřel knížku. „Charlie totiž velice přesně dodržuje všechny doktorovy pokyny. To v žádném případě není špatné. Charlie se o tebe v posledních dnech velmi dobře staral, měl bys mu za to být vděčný!“

Šedý sokol se zamračil. Tak je na jeho straně, nebo ne?

Mary Lou pozorovala, jak bezúčelně listuje v knížce a nakonec ji odkládá. „Víš, co si myslím, Šedý sokole? Že nutně potřebuješ trochu změny. A už také vím, jakou změnu potřebuješ. Ale … kvůli ní nejdřív musím jít ven. Hned se zase vrátím!“

Šedý sokol se udiveně díval, jak si obléká kabát a kozačky a navléká si rukavice. Potom vyšla z chaty. Mary Lou byla už dřív šikovná v tom, jak uměla dělat překvapení. Byl zvědavý, co si vymyslela. Trvalo to téměř čtvrt hodiny, než se vrátila. Šedý sokol se posadil. Slyšel kroky a hlas Mary Lou. S kýmpak to tam mluvila? Vtom zaznělo psí zaštěkání. Dveře se prudce otevřely – a už se k němu řítil huňatý šedý blesk a nadšeně kňučel.

„Riley! Všechno je v pořádku, Riley!“

Sáňový pes svého pána pozdravil tak bouřlivě, jako by ho po celá léta neviděl. Šedý sokol s ním na gauči škádlivě zápasil a to jeho zraněné ruce určitě nedělalo dobře. Ale Charlie se naštěstí ještě nevrátil ze své procházky a Mary Lou neměla v úmyslu ho kárat. S úsměvem pozorovala rozjařeného psa a jeho majitele. Nakonec se Riley uklidnil a lehl si vedle gauče. Šedý sokol si zase lehl na svůj polštář a pravou rukou znovu a znovu hladil Rileyho po huňatém kožichu.

„Jak jsi věděla, který pes je Riley?“

„Pomáhala jsem Charliemu při krmení. Tehdy mně ho představil.“ Mary Lou si sundala kabát a začala připravovat oběd. Netrvalo dlouho a chatou se šířila nádherná vůně dobrého jídla. Venku si někdo oklepával sníh z kozaček.

„No, voní to tu báječně!“ S těmi slovy vešel do chaty Charlie.

Šedý sokol opatrně držel psovi tlamu, aby zůstala zavřená. Starý traper si psa zatím nevšiml. Nejdřív ze všeho si prohlížel graf měřené teploty a objevil nový záznam. „Jak to, že když tu jsi ty, Šedý sokol si měří teplotu, a když tu jsem já, nechce?“ zeptal se podezíravě. „A proč najednou leží v posteli jako krotké štěňátko?“

Mary Lou se nevinně usmála. „Víš, Charlie, já mám své zvláštní metody…“

V tu chvíli se Rileymu přestalo líbit nezvyklé jednání jeho páníčka a osvobodil se z ruky Šedého sokola. Hlasitě zaštěkal na pozdrav. Charlie se ohlédl. „Co ten pes dělá v chatě? Jsou to snad ty tvoje … zvláštní metody?“

Mary Lou se zasmála. „Přesně tak. Měla jsem dojem, že náš pacient potřebuje trochu změny, a zřejmě to byla správná medicína. A teď bude oběd!“

Později, když Mary Lou odešla domů a Charlie dovedl psa zpátky k ostatním, vzal si Šedý sokol do ruky knížku, kterou mu dala Mary Lou. Ale nedařilo se mu soustředit se na příběh. Místo do knížky se díval do plamenů ohně. Před jeho vnitřním zrakem se objevila Mary Lou. Byla … jiná než při jejich posledním setkání v knihovně. Nebyla taková přímá a v jejím hlase chyběl škádlivý podtón. Byla zdrženlivější, a když s ním mluvila, její hlas zněl láskyplně, hřejivě. Charlie ho musel pozorovat ze svého křesla, protože najednou řekl: „Je ti snad jasné, že ta mladá lady tě má velmi ráda!“

Šedý sokol otočil hlavu. „Ty myslíš … Mary Lou? Jak to víš?“

„No, za prvé je mi nápadné, jak se na tebe dívá. A potom: dnes sem přivedla tvého psa. To ji muselo stát hrozné přemáhání při strachu, který má ze psů. Vyprávěla mi, že jednou ji nějaký pes pokousal. Tedy, že se sama odvážila do výběhu, to mi hodně napovídá. Něco takového se udělá jen z lásky.“

Šedý sokol nic nenamítal. Celý večer zůstal skoupý na slovo a listoval ve své knize. Charlie se jen usmíval a ponechal ho jeho myšlenkám. Když odešel do své ložnice, Šedý sokol se stále ještě upřeně díval do pohasínajícího ohně. Slova Charlieho ho dost překvapila. Ale dávala určitý smysl. Pokud k němu Mary Lou cítila něco podobného jako on k ní, potom … Při této myšlence mu srdce začalo tlouci rychleji. Měl rád úsměv Mary Lou a barvu jejího hlasu. Měl rád, když mu položila ruku na čelo, a také určitou samozřejmost, se kterou mu přispěchala na pomoc, když se ocitl v nepříjemných situacích. Ačkoli jeho pokusy vyznat se ve světě bělochů by se celkově daly označit za neohrabané, Mary Lou vždycky dokázala jít na věc z takové strany, že si nepřipadal jako hlupák. Byla to nanejvýš příjemná myšlenka, že by ji měl každý den nablízku. Ale bylo tu ještě něco, kvůli čemu se Šedému sokolovi dnes večer nedařilo usnout. Stále mu přicházela na mysl Charlieho poslední věta: „Něco takového se udělá jen z lásky.“ Mary Lou kvůli němu přemohla svůj strach a vešla do výběhu pro psy. Nevěděl, že se bála jeho sáňových psů. Pokud měl Charlie pravdu, mohlo to znamenat jen jedno: láska byla silnější než strach.

Šedý sokol opatrně vstal a začal hledat ve svém batohu, který stál vedle gauče, Bibli. Když ji našel, sedl si a vyndal z ní pohled, na kterém bylo něco rukopisně napsáno. Dala mu ho paní Kendricková na rozloučenou, když u nich naposledy byl. Na pohlednici byl napsán verš: „V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání“ (1. list Janův 4,18-20). O tomto verši často přemýšlel, ale dnes mu poprvé správně porozuměl. Mary Lou mu k tomu poskytla příklad. A právě takovým příkladem byl příběh „strýčka Toma“. Tento otrok tolik miloval svého Pána Ježíše, že nezměnil své chování ani přes všechny těžkosti, které mu to přineslo. Láska k jeho Spasiteli byla silnější než strach z ran bičem. Šedý sokol si v obsahu své Bible našel 1. list Janův a otevřel si to místo: „V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání… My milujeme, neboť on první miloval nás.“

Já mám pořád strach z Boha, protože si myslím, že ode mne bude požadovat věci, které nechci dělat. Ale když mne Bůh má tak velice rád, že za mne dokonce nechal zemřít Svého Syna, pak Mu mohu důvěřovat.

Šedý sokol četl spolu s panem Kendrickem příběh o utrpení Ježíše Krista. Věděl, že Boží Syn nekonečně trpěl, protože miloval hříšníky, lidi, kteří byli zlí a dělali špatné věci. Netrpěl jen špatným zacházením, týráním, ale protože byl trestán Bohem. Pan Kendrick mu vysvětlil, že ve třech hodinách úplné tmy nesměl nikdo přihlížet, protože Ježíš byl trestán samotným Bohem. Trestán za hříchy, které vůbec neudělal a které Ho nakonec přivedly až na smrt. To byla láska v nejvyšší míře. Ježíš kvůli němu zemřel na kříži a strpěl ta hrozná muka. Chtěl ho později mít u Sebe v nebi. A on, syn náčelníka, Šedý sokol, se bál důvěřovat tomuto milujícímu Ježíšovi…

Šedý sokol si nevšiml, že oheň v krbu už dávno vyhasl. Seděl v Charlieho křesle a v krku cítil knedlík, když přemýšlel o té převeliké Boží lásce. Chtěl tuto lásku opětovat. Nyní a v budoucnosti. Pohrdání jeho otce ho tvrdě zasáhne, o tom nepochyboval. Ale Ježíš mu pomůže to vydržet. Tak, jako dal Gedeonovi odvahu a pomohl mu dělat to, co bylo správné.

Nikdo nebyl u toho, když Šedý sokol otevřel své srdce pro Pána Ježíše a pro Jeho velkou lásku a když Bohu vyznal své hříchy. Ani Charlie, ani Mary Lou, ani nikdo z Kendrickovy rodiny nevěděl, že v tuto chvíli bylo do knihy života zapsáno nové jméno. Avšak v nebi panovala veliká radost.

O týden později v neděli dopoledne seděla Mary Lou zase na bohoslužbě. Tiše zpívala s ostatními úvodní píseň a přitom se podívala na Šedého sokola, který seděl s Charliem úhlopříčně před ní. Všimla si, že si nechal ostříhat vlasy. To mu opravdu slušelo. Byla tak vděčná, že se mu už daří lépe. Zánět úplně ustoupil a zítra mu mají vytahovat stehy z paže. Ale ještě větší vděčnost ji naplnila po události, která se stala minulou neděli: Šedý sokol se stal Božím dítětem. Do očí jí vstoupily slzy, když si vzpomněla na radost, která vyzařovala z jeho očí, když jí to vyprávěl. Píseň byla u konce a Mary Lou zavřela zpěvník. Poslední dvě sloky nezpívala, protože se jí zatoulaly myšlenky. V duchu sama sebe napomenula a za chvíli poslouchala text, který byl čten: „Nyní zůstává víra, naděje a láska, tyto tři věci. Ale největší z nich je láska“ (1. Korintským 13,13).

Slovo láska v životě Mary Lou po dlouhou dobu nehrálo žádnou zvlášť velkou roli. Rodičovskou lásku nikdy nepoznala, protože vyrůstala jako sirotek. Slečna Andersonová, paní Spencerová a také její učitelka ve škole k ní byly hodné. Paní Spencerová se dokonce postarala, aby se dostala na místo u doktora Watkinse, a Mary Lou za to byla velmi vděčná. Největší láskou ji dlouho zahrnovaly nejmenší děti v sirotčinci, o které se starala jako o mladší sourozence. Ale teprve když Mary Lou lépe poznala Boha a začala chápat Jeho lásku k sobě, toto slovo pro ni začalo mít hluboký význam. A potom v posledních měsících v ní začal růst nový druh lásky. Nějaký čas to trvalo, než si uvědomila, co pociťuje k Šedému sokolovi. Od té doby na něho musela znovu a znovu myslet. Pokoušela se proti tomu bojovat, protože nevěděla, jaký postoj má Šedý sokol ke křesťanské víře, ale bylo to pro ni velmi, velmi těžké. Zvlášť předminulý týden, když ho ošetřovala. Ale teď, když se obrátil, už proti tomu nemusela bojovat. Její pohled opět putoval k indiánovi, kterému to velmi slušelo. Kdyby jen věděla, zda k ní také něco cítí. Bylo pro něho také těžké soustředit se na kázání, protože musel stále … myslet na něco jiného? Mary Lou tiše prosila Boha, aby jí odpustil její nepozornost, a snažila se sledovat přednášku.

„Boží láska je tu pro nás ve dne i v noci. Obklopuje nás jako ochranná zeď…“

Přesně to cítila Mary Lou, když včera ráno potkala Šedého sokola v knihovně a on ji potom doprovodil domů. Potkal je John Myers, ale neodvážil se ji oslovit nebo jít za ní. Mary Lou věděla, že za to vděčí přítomnosti Šedého sokola, i když ten si toho vůbec nevšiml. A potom ta věc se psem… Mary Lou běhal mráz po zádech, když si vzpomněla na to velké, zanedbané zvíře, které k nim náhodou běželo po chodníku a štěkalo. Ona byla strachem celá ztuhlá, ale Šedý sokol se postavil před ni a velice autoritativním hlasem dal psovi několik povelů. Podařilo se mu přivést psa k tomu, že je nechal na pokoji. Mary Lou nebyla zvyklá na to, že jí někdo přijde na pomoc. Ještě nikdy se necítila tak bezpečná a ochráněná.

V kostele najednou zavládlo ticho. Viděla, jak kazatel zavřel Bibli a zase se posadil na své místo. Teď propásla i zbytek kázání! Zahanbená Mary Lou odložila Bibli a namáhala se, aby pozorně sledovala alespoň závěrečnou modlitbu a aby ze srdce zpívala píseň.

Druhý den asistovala doktoru Watkinsovi, když vytahoval Šedému sokolovi stehy. „Tak tedy,“ řekl lékař, když odkládal pinzetu, „tohle bychom měli. Paže je jako nová. Ovšem ještě dva týdny byste měl být opatrný a příliš ji nezatěžovat.“

„Moc vám děkuji, pane doktore.“ Šedý sokol si stáhl vykasaný rukáv a zapnul si knoflíček na manžetě. „Co vám budu dlužný?“ Zaplatil účet, zatímco Mary Lou dezinfikovala nůžky a pinzetu, které použila.

„Mary Lou, mám pro vás potěšující zprávu,“ řekl lékař, když si Šedý sokol oblékal bundu. „Moje manželka a já musíme dnes odpoledne vyřídit něco nutného, a proto bude ordinace zavřená. Určitě nebudete nic mít proti několika hodinám volna, vždyť jste v minulých týdnech musela pracovat několik hodin přesčas.“

„Kdepak, nic proti tomu nemám,“ mínila Mary Lou s úsměvem. Protože začínala polední přestávka, všechno uklidila a šla za lékařem, který za sebou zamykal dveře ordinace. Venku na ni čekal Šedý sokol. „Co teď budeš dělat?“ zeptal se jí.

„Trochu se najím a budu si užívat volné odpoledne,“ odpověděla Mary Lou a s požitkem nastavila obličej zimnímu sluníčku.

Šedý sokol si nervózně pohrával s knoflíkem na bundě. „Měla bys chuť … jít se se mnou trochu najíst do Rosieho kavárny? Jako … poděkování, protože jsi se mnou měla tolik práce?“ Šedého sokola to stálo velké přemáhání, vyslovit toto pozvání, neboť měl před restauracemi opravdový respekt. Ale pan Kendrick mu vysvětlil, že většina žen má ráda pozvání na jídlo. A Šedý sokol chtěl udělat Mary Lou radost. Když ona se pro něho odvážila jít do výběhu se psy, on přežije jednu návštěvu kavárny.

„Ano … určitě. Ráda.“ Mary Lou doufala, že jí hlas nezní tak rozechvěně, jak se právě cítila. V Rosieho kavárně si našli volný stůl a Mary Lou se trochu uvolnila. Vybrala si menu toho dne, které se skládalo z orestovaných brambor, plátku hovězí pečeně a porce fazolí. Šedý sokol se rozhodl pro totéž jídlo. Zvládla sníst dokonce i kousek jablečného koláče, čemuž se sama divila. Ale její nervozita najednou zmizela a ona si užívala toho, že sedí se Šedým sokolem u jednoho stolu a mluví s ním o knížkách, které oba četli, nebo poslouchá, co vypráví o svých zážitcích u policie. „Měla bys chuť jít se mnou ještě jednou k mým psům?“ zeptal se Šedý sokol, když zase stáli na ulici. „Mohl bych vyvést z výběhu postupně jednoho psa za druhým, aby ses s nimi seznámila.“

Mary Lou přikývla. Při tomto nádherném počasí byla procházka k Charlieho chatě přesně to správné. A když u toho bude Šedý sokol, nebude jí vadit seznámit se s jeho psy. Z ničeho na světě by si nic nedělala, když bude Šedý sokol po jejím boku. Byl to dobrý pocit, plahočit se vedle něho sněhem. Nemluvili mnoho. Teprve když došli k Charlieho chatě a uviděli psí výběh, Šedý sokol se najednou zastavil. Ani on, ani Mary Lou si nevšimli, že se v okně srubu pohnula záclona a za okenní tabulkou se objevil obličej Charlieho. Ruka Šedého sokola si opět nervózně pohrávala s knoflíkem u bundy. „Mary Lou, opravdu … ti nevadilo sedět se mnou v kavárně a jít se mnou po ulici?“

„Myslíš, protože jsi indián?“

Šedý sokol přikývl.

„Ne, nevadilo mi to. Opravdu ne. Já … jsem s tebou ráda.“

Šedý sokol si přál, aby si mohl navždy uchovat v paměti výraz jejího obličeje a barvu jejího hlasu. Její hlas zněl tak … láskyplně. Tak, jako kdyby společné chvíle s ním pro ni byly opravdu požitek.

„Také by ti nevadilo … provdat se za indiána?“ Vlastně to nechtěl tak vyhrknout, ale teď to prostě musel vědět. Zadíval se na ni a napjatě očekával, co řekne.

V nitru Mary Lou tančilo ne tisíc, ale přinejmenším milion motýlů. „To záleží na tom …“ odpověděla váhavě. „Samozřejmě bych se nevdala za každého indiána…“

Šedý sokol se usmál. Přistoupil k ní o krok blíž a vzal její ruce do svých. „Chtěla by ses provdat za mě?“

Mary Lou se na něho podívala. Zimní sluníčko vyčarovalo malé zlaté body v jejích teplých, hnědých očích. „Ano, Šedý sokole. To bych … udělala s velikou radostí!“

Šedý sokol nevypadal ani trošku neohrabaně, když pustil její ruce a přitáhl ji k sobě. Jeho paže byly silné a plné tepla. Také její ruce jej obejmuly a Mary Lou se k němu něžně přivinula.

Opět si ani jeden z nich nevšiml, jak se v Charlieho srubu pohnula záclona. „No, konečně!“ Starý traper spokojeně vzdychl a odvrátil se od okna.