15. kapitola

Indiánská misijní stanice Blackbird Hill, leden 1926

a severu Kanady s sebou nový rok přinesl mrazivé a slunečné počasí. Kendra Sullivanová stála na dřevěné verandě hlavní budovy misijní stanice v Blackbird Hillu a mávala tatínkovi, který právě se psím spřežením odjížděl do Edmontonu. Doprovodil ji sem, aby si byl jistý, že se jeho dcera v pořádku dostala na sever. Jet uprostřed zimy divočinou, to nebyla zrovna zábava. Šedý sokol, jejich průvodce, naplánoval cestu tak, aby mohla Kendra přenocovat v chatách různých traperských rodin, aby to pro ni bylo alespoň trochu pohodlné. Tady na severu byli lidé velmi pohostinní, a zvlášť v zimě znamenala každá návštěva vítané zpestření. Kendru uklidňovalo, že Šedý sokol bydlel ve srubu nedaleko misijní stanice. Také její otec za to byl vděčný. Mladý muž na něho působil velmi spolehlivým dojmem. Pan Sullivan pobyl na misijní stanici dva dny a nyní se nalézal na zpáteční cestě. „Bývalý traper jako já by měl cestu zvládnout sám,“ řekl Šedému sokolovi, když mu nabízel, že ho doprovodí. „Ochraňuj ho, Pane Ježíši,“ zašeptala Kendra, dříve než sešla po několika schodech dolů. Potom vkročila na úzkou cestičku, kterou hospodář proházel ve sněhu, a šla ke svému bytečku. Byla to nízká stavba ze dřeva, do které krátce nato vešla. V ní se nalézaly tři ložnice, ve kterých bydlely kuchařka, sestra Alice a ona. Kromě toho se v té budově nacházela umývárna a místnost, ve které stály stoly s šicími stroji. Učily se tam šít starší školačky. Kendra si z kozaček oklepala sníh, vklouzla do přezůvek, zimní kabát pověsila na věšák a krátce nato vešla do svého pokoje. Byla to jednoduchá místnost s prkennou podlahou. I stěny byly ze dřeva. Okno bylo umístěno ve stěně proti dveřím. Vpravo stála postel a malý psací stolek s židlí, vlevo se nacházela polička, černá kamna a křeslo. Kromě toho byly na stěně připevněny věšáčky, na kterých visely její šaty. Byla to místnost bez ozdob, s tmavě hnědými závěsy. Koberec tam chyběl. Jen na podlaze u postele ležel úzký, hnědý běhoun. Kendra potlačila vzdech. Jediné barevné věci v pokoji byly deka na posteli a k ní barevně sladěný polštář, který ležel na šedomodrém křesle. Ty dvě věci jí ušila maminka a Kendra byla šťastná, že si je s sebou mohla vzít. Různé, barevně veselé vzory na látce v červené, modré a trochu žluté barvě vdechly pokoji alespoň trochu tepla. „Teplo opravdu potřebuji,“ pomyslela si Kendra, a třela si ruce, které ji zábly. Sestra Alice jí vysvětlila, že může každý den ve svém pokoji stopit jen určité množství palivového dřeva. A protože si ráno nejdřív ze všeho zatopila, aby jí nebyla zima při mytí, oblékání a čtení z Bible, pro zbytek dne jí už mnoho dřeva nezbylo. Škoda. Myslela jsem, že využiji zimní večery, abych si splnila svůj sen a psala knížku. Ale z toho asi nic nebude… Kendra si sedla do dřepu před svou cestovní tašku a začala rovnat na poličku těch málo knih, které v ní měla. Zabalila si jich celou bedýnku, dala tam knížky pro děti, materiál pro nedělní školku i své milované knížky o Anně ze zeleného domu. Ale Šedý sokol jí vysvětlil, že tolik zavazadel s sebou nemůže mít, protože psi uvezou jen omezenou váhu. A tak s těžkým srdcem nechala bedýnku na policejní stanici v Edmontonu a poprosila tatínka, aby ji tam vyzvedl a dovezl na farmu. Neměla bych si z toho nic dělat. Od vychovatelky, která pracuje na misijní stanici, se určitě čeká, že se samozřejmě zřekne pěkných záclon, koberců a oblíbených knížek. I to, že je moje postel na několika místech rezatá, by mi asi mělo být jedno. Ale není … Kendra nedokázala zabránit tomu, aby jí do očí nestoupaly slzy. Vzpomínala na svůj pohodlný pokoj u tetičky Julie, a přepadl ji stesk. Kdyby tu ještě byl tatínek, zabalila by těch málo věcí, které tu měla, nasedla by k němu na saně a jela s ním zpátky domů. Kendra si osušila tváře a hledala kapesník. Představovala jsem si to tu jiné, Pane Ježíši. Trochu … romantičtější. Prosím Tě, pomoz mi, abych si tu zvykla a abych se spřátelila se sestrou Alicí a slečnou Gardenerovou. Dělají na mne takový přísný a nepřístupný dojem. Děkuji Ti, že kuchařka je hodná a dr. Jenkins a jeho žena také. A když mám dnes odpoledne začít pracovat … dej, prosím, abych to dělala dobře… Po této modlitbě se Kendra cítila trochu lépe. Protože měla dnes dopoledne ještě volno, rozhodla se, že pomůže kuchařce při přípravě oběda. Otevřený způsob té kulaté starší paní se jí líbil. Kromě toho bylo v kuchyni teplo. Kendra se naposledy vysmrkala a rozhodným krokem vykročila.

O několik hodin později stála Kendra s tlukoucím srdcem přede dveřmi do společenské místnosti. Měla za úkol smysluplně zaměstnat děti až do večeře. V sirotčinci v Calgary to už nesčetněkrát dělala, ale tady byla přesto rozechvělá. Za zavřenými dveřmi se ozývaly veselé dětské hlasy. Najednou něco bouchlo. Měla by konečně vejít dovnitř a postarat se o pořádek. Kendra se zhluboka nadechla. Umím to. Mám na to vzdělání. Stiskla kliku a vešla do místnosti. Společenskou místností proletěl polštář a přistál přímo před jejíma nohama. „Jejda,“ řekla Kendra, „to je ale bouřlivé přivítání.“ Děti se na ni zvědavě dívaly. Kendra si jazykem nervózně přejela přes rty. Usmála se a vzpomínala na svou krátkou řeč, kterou si připravila na uvítanou. Aby děti překvapila, nacvičila si ji v nářečí kríjských indiánů. Nebylo to vůbec lehké, protože mnoho slov znělo podobně, ale mělo rozdílné významy. Šedý sokol si na cestě musel poslechnout její proslov nejméně třikrát a ona si všechny jeho opravy zapamatovala. Kendra se podívala do očí, plných očekávání, a začala: „Meme Kendra Sullivan. Meradasi de koda …“ Dvě děti se začaly chichotat. „Dasawi di lame …“ Jedno děvče už se neudrželo a hlasitě se rozesmálo a ostatní děti se daly také do smíchu. Kendra se bezmocně a také trochu rozzlobeně rozhlížela. „Prosím, ticho!“ zvolala nakonec anglicky. „Můžete mně říci, co vás tak rozesmálo?“

Děti se trochu uklidnily a Kendra ukázala prstem na děvče, které se začalo smát první. „Jak se jmenuješ?“

„Kinnea, slečno.“

„Tak dobře, Kinneo, prosím tě, řekni mi, proč se všichni tak smějete. Je na mně něco komického?“

„Nnne, slečno.“ Hlas se jí třásl potlačovaným smíchem. „Smáli jsme se tomu, co jste řekla. Řekla jste …“ Kinnea bojovala o vyrovnanost.

„Jmenuji se Kendra Sullivanová. Jsem vaše nová vychovatelka a budu si s vámi hrát. To jsem řekla. Nechápu, co je na tom legračního.“ Kendra si dala obě ruce v bok.

„To jste … chtěla říci, slečno.“ Kinneji dalo velkou práci, aby zůstala vážná. „Ale ve skutečnosti jste řekla: Já jsem ta nová … ropucha a chtěla bych s vámi … tančit.“

Kendra cítila, jak se začíná červenat. Paní Gardenerová, jedna z učitelek, jí dnes v poledne důtklivě nakazovala, že pro děti má být osobou, ke které mají mít respekt, a že by podle toho měla vystupovat. Proto místo aby se zasmála spolu s dětmi, zjednala pořádek a pokračovala ve svém proslovu na uvítanou v angličtině. Potom dětem přečetla příběh a vyzvala je, aby k němu namalovaly obrázek. Děti dělaly, co jim řekla, ale mezitím se znovu a znovu chichotaly. Kendře se ulevilo, když zazvonil zvonek, svolávající na večeři. Když děti seděly v jídelně u stolů, dávaly si ruku před ústa a šeptaly si mezi sebou: „Tančící ropucha!“.

„Ty děti jsou velmi neklidné, slečno Sullivanová,“ pokárala ji paní Gardenerová. „Je vaším úkolem postarat se o klid u stolu. Vaše předchůdkyně to uměla lépe.“

„Ano, madam.“ Kendra by se hanbou nejraději propadla do země. Napomenula děti a oddechla si, když po večeři zmizely ve svých ložnicích. Když později přišla do svého pokoje, rozsvítila lampu na malém psacím stole a padla na postel. Skryla obličej do dlaní a začala vzlykat. Tady je všechno hrozné. Děti si ze mne dělají legraci a paní Gardenerová mě považuje za neschopnou. Chtěla jsem všechno dělat dobře a zatím se nic nepovedlo. Kromě toho se mi moje závěsy pořád zdají ošklivé a přála bych si, abych měla koberec. A chtěla bych tu mít svoji bedýnku s knížkami … Kendra se poddala svým strastem a stesku. Nakonec to byl chlad, který ji vrátil do skutečnosti. Posadila se a třela si ruce. Potom se svlékla a vklouzla do noční košile. Zavrtala se pod přikrývku. Před spaním se nepomodlila, ani si nepřečetla z Bible. Zhasla lampu a vyčerpaně usnula.

Druhý den ráno neměla o mnoho lepší náladu. Vstala, ustrojila se, z povinnosti si přečetla oddílek z Bible a krátce se pomodlila. Potom šla do jídelny na společnou pobožnost a na snídani. Dr. Jenkins, vedoucí zdravotní stanice, přečetl oddíl z Páté knihy Mojžíšovy. Ale ty verše Kendřino srdce nezasáhly. „Hospodin půjde před tebou, on bude s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě. Neboj se a neděs.“ (5. Mojžíšova 31,8)

Včera jsem většinu z toho necítila. Připadám si dost opuštěná. Protože děti měly dopoledne vyučování, Kendra si začala dělat přípravy na odpoledne. V budoucí době se měla ujmout i některých vyučovacích hodin, jako byly ruční práce, biblické příběhy a jednoduché lekce angličtiny pro šestileté až osmileté děti. Ale tento první týden se měla starat o děti jen odpoledne. Zase si přála, aby tu měla svou bedýnku s materiálem ke kutilským výrobkům a s knížkami. Neměla moc dobrou náladu, když ji kuchařka o dvě hodiny později pozvala na „dopolední kafíčko“, jak tomu říkala. Byla tam i sestra Alice. Kuchařka jí vyprávěla, jak si tyto klidné minuty často vychutnávají, aby si během celodenního shonu trochu vydechly. Na stole v kuchyni stála miska s cukrovím, ale Kendra si z ní nic nevzala. Bezmyšlenkovitě míchala svoji kávu. „Vždyť vy vůbec nejíte,“ řekla kuchařka. Při těchto slovech Kendra vzhlédla. Sama nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale kuchařčina slova byla tak podobná slovům z knížky Anna ze zeleného domu, že mimovolně odpověděla: „Nemohu jíst, když se mi rozpadl svět! Vy byste snad mohla jíst, kdyby se vám rozpadl svět?“

Zatímco sestra Alice se na ně nechápavě dívala, odpověděla kuchařka: „To nevím. Myslím, že se mi ještě nikdy nerozpadl svět.“

Kendra se na ni překvapeně podívala. Přesně tak zněl originální text v knížce! Znala snad kuchařka Annin příběh?

„Opravdu ještě nikdy? A ani jste si nikdy nepředstavovala, jaké by to bylo?“ Kendra hrála svou roli dál.

„Ne, ještě nikdy.“

„Tak ani nedokážete pochopit, jaké to je. Je to velmi nepříjemný pocit, o tom vás mohu ujistit. Máte v krku obrovský knedlík, který prostě nemůžete spolknout …“

„… ani kdyby to byl karamelový bonbon,“ doplnila kuchařka citát. Podívala se na Kendru a obě se rozesmály.

„Vy znáte příběh Anny?“

„Ó, ano! Miluji tento příběh a četla jsem všechny díly. Mám je ve svém pokoji na poličce s knížkami. Když budete chtít, můžete si je vypůjčit.“

„To bych moc ráda!“ Kendra se celá rozzářila. Své jsem s sebou nemohla vzít, protože na saních už nebylo místo.“

Sestra Alice vstala a odnesla svůj prázdný šálek od kávy do dřezu. „Měly bychom se zase pustit do práce!“

Kendra rychle dopila svou kávu a také vstala. „Moc vám děkuji,“ obrátila se ještě jednou na kuchařku. „Přípravy na odpoledne už mám hotové. Mohu vám ještě v kuchyni s něčím pomoci?“

„Tak to neřeknu ne! Můžete mi pomoci očistit zeleninu.“

Podala Kendře zástěru a potom nůž a společně se pustily do hory mrkve, kterou bylo potřeba okrájet.

„Máte ráda knížky od Louisy May Alcottové?“ zeptala se kuchařka.

Kendra nadšeně přikývla. „Ano! Četla jsem ‚Malé ženy‘ a ‚Malé mužíčky‘. Velice se mně líbí!“

„To jsem ráda!“ Starší paní na Kendru mrkla a usmála se na ni. „Dělá mi dobře, když se na severu setkávám se ‚spřízněnou duší‘.“

„To máte pravdu! Mně chybí moje kamarádka Isabella. S ní jsem se mohla o knížkách bavit celé hodiny.“

„Tady na severu člověk některé věci postrádá,“ řekla kuchařka. „Ale zároveň toho mnoho dostává. Až se s dětmi budete mít navzájem rády, všimnete si toho. Jsou to milé děti. Alespoň většina z nich.“ Usmála se a pokračovala: „Kdykoliv mne můžete navštívit v mém pokoji. A můžete si prohlédnout moji poličku s knížkami. Snad najdete něco, co se vám bude líbit.“

„Určitě přijdu,“ slíbila Kendra. „Je to od vás moc milé!“

Při obědě ve velké jídelně děti kradmo pokukovaly po Kendře a zase si začaly šeptat. Slečna Gardenerová děti přísně napomenula. „Tady se nebude šeptat! Cos to teď říkala, Kinneo? Chceme to slyšet všichni!“

Dívka se začervenala. Na zlomek vteřiny se její oči setkaly s Kendřinými.

„Tak bude to, Kinneo? Čekáme na tvoji odpověď!“

„Říkala jsem: Lame koda, madam.“

„Je to nějaké slovo z vašeho indiánského nářečí?“

„Ano, madam.“

„Je dovolené mluvit ve škole řečí indiánů?“

„Ne, madam.“

„Potrestám tě za to. Prosím tě, přijď po jídle do mého pokoje!“

„Promiňte, slečno Gardenerová, ale ještě si to rozmyslete,“ vmísila se do rozhovoru Kendra. „Včera jsem se pokusila pozdravit děti v jejich mateřštině, a přitom z mé strany došlo k … legračnímu přeřeknutí. Kinnea předtím tato slova opakovala, ale jsem si jistá, že víckrát už to neudělá. Mám pravdu, Kinneo?“

Děvče s úlevou přikývlo. „Určitě ne, slečno Kendro. Prosím vás, odpusťte mi to, slečno Gardenerová.“

„No, tak na to výjimečně přistupuji,“ poddala se učitelka. Kendra viděla, jak si Kinnea oddychla a vděčně se na ni podívala. Odpoledne proběhlo mnohem lépe než předchozí den. U dětí vysoce stoupla v ceně tím, že se přimluvila za Kinneu, a Kendra z jejich strany cítila větší důvěru. Měly by mě respektovat, ale neměly by se mě bát. Nechci s nimi jednat tak přísně jako slečna Gardenerová. Když byla toho večera ve svém pokoji, kvůli zimě se zachumlala do deky, když si před svou postelí klekla k večerní modlitbě. Pane Ježíši, Ty jsi přece splnil Svůj příslib, který četl dr. Jenkins z Páté knihy Mojžíšovy. Je mi líto, že jsem o tom dnes ráno pochybovala. Dnešek byl mnohem lepší než včerejšek. Prosím Tě, pomoz mi zvyknout si na děti a být jim dobrým příkladem. A děkuji Ti, že je kuchařka „spřízněná duše“ …

Když skončila modlitbu, vstala, odložila deku a přistoupila k oknu. Noc byla tmavá a jasná. Rychle se rozhodla, vyšla z pokoje, na chodbě vklouzla do svého kabátu a kozaček, vzala si šálu a téměř neslyšně otevřela vchodové dveře. Přišla na zastřešenou verandu, postavila se k zábradlí a dívala se na nebe poseté hvězdami. Bezpočet světel tam zářilo jako brilianty na sametově modrém plášti. Děkuji Ti, že dáváš takovou krásnou noc, Pane Ježíši. Ty činíš všude něco krásného. Prosím Tě, … dej, aby to zakusil také Tom Joe. Toronto je tak daleko a já nevím, co tam prožívá. Přála bych si, aby byl tady. Nejraději bych mu vyprávěla všechno, co prožívám já. Svěřila bych se mu dokonce i se svým nepovedeným začátkem u dětí. Bylo by zábavné, kdybychom se tomu mohli společně zasmát. Ochraňuj ho, prosím … Její dech tvořil v té zimě bílé obláčky. Kendra se naposledy podívala na nebe a tiše se vkradla do domu.

Nějaká postava se ve tmě tiskla ke stěně srubu Šedého sokola. V oknech nesvítilo světlo, a to nebyl žádný div, neboť majitel srubu nebyl doma. Vydal se ještě s jedním mountiem na sněžnicích na cestu do blízkého okolí. Postava pohlédla na misijní stanici. Teď, když na verandě už nestála ta mladá žena, ležely tam budovy tiché a opuštěné. Nikdo ho nezpozoroval. Komplic Dana Larkinse se odlepil od zdi srubu a plížil se k přístřešku pro psy, který se nalézal v jisté vzdálenosti od srubu. Psi spali. Když přišel blíž, zvedl Rover, vůdčí pes, hlavu a zaštěkal. Také ostatní psi se probudili. Muž na to byl připravený a hodil jim sušené ryby. Stále hladoví psi se na ně vrhli. Muž vyndal z batohu nůžky na drát a začal přestříhávat drátěný plot, který ohraničoval přístřešek pro psy. Protáhl se otvorem, hodil psům další ryby a pomalu se přibližoval k vůdčímu psu. Po této extra připravené rybě nesmí chňapnout žádný jiný pes! Muž umístil otrávenou rybu tak, že se k ní mohl dostat jen vedoucí pes. Potom se spěšně vykradl z přístřešku, jedlovou větví zahladil své stopy a zmizel ve tmě…

O čtyři týdny později na misijní stanici v Blackbird Hillu Šedý sokol pečlivě přivázal své zavazadlo k saním, ještě jednou zkontroloval řemeny a dal svému psímu spřežení vytoužený povel: „Go, go!“ Psi nadšeně kňučeli a dali se do díla. Napadl sníh a na slunci se leskl. Šedý sokol ještě jednou zamával indiánským dětem. V průběhu let si naspořil dost peněz, aby si mohl koupit malý pozemek nedaleko misijní stanice. Starý srub, který tam stál, si zařídil tak, aby se v něm dalo bydlet. Šedý sokol si trochu narovnal sněhové brýle, aby si chránil oči před třpytivě jasným světlem. Na ochranu před chladem byl téměř kompletně oblečen do kožešin. Dny byly zde na severu krátké, ale pokud se udrží toto počasí, bude za tři dny v Edmontonu. Dr. Jenkins, vedoucí nemocniční stanice v Blackbird Hillu, potřeboval nové léky a dal s sebou Šedému sokolovi seznam, který měl odevzdat v Královské nemocnici Alexandra v Edmontonu. Tam mu potřebné medikamenty připraví. Šedý sokol doufal, že všechno proběhne bez problémů a že počasí vydrží, než dojede do Edmontonu. Vždyť tuto trasu v opačném směru absolvoval, když doprovázel Kendru Sullivanovou a jejího otce na misijní stanici. Už jako dítě měl Šedý sokol pana Sullivana rád a dodnes se to nezměnilo. Jeho dcera Kendra nyní pracovala na misijní stanici jako vychovatelka. Indián se usmíval, když si vzpomněl na nákupní seznam, který mu Kendra spolu s bankovkou krátce před jeho odjezdem předala:

Bílá barva

štětec

smirkový papír

čtyři metry světlé bavlněné látky

Budovy misijní stanice naléhavě potřebovaly renovaci, a Kendřin pokoj asi nebyl v moc dobrém stavu. Zřejmě se rozhodla, že si ho vylepší. Kromě toho s sebou ještě vezl dopisy pro její rodiče a kamarádku Isabellu, které měl dát na poštu.

Protože v posledních dnech nenapadl nový sníh, dostávalo se saňové spřežení psů dobře kupředu. Šedý sokol stál vzadu na sanicích saní, dával psům povely a řídil je. Projížděli světlým lesem, porostlým smrky a borovicemi. Riley, pes v čele spřežení, poslouchal na slovo. Až donedávna byl vedoucím psem Rover. Ale před čtyřmi týdny ho nalezl ležet bez života v přístřešku pro psy. Někdo prostříhal díru v drátěném plotě. Ten někdo věděl, že je Rover vedoucí pes a pravděpodobně mu dal sníst něco jedovatého. Stalo se to, když byl Šedý sokol s jedním mountiem na cestě v divočině. Indián se zlostně zamračil. Rover byl velmi dobrý vedoucí pes a zároveň jeho přítel. Neměl tušení, kdo provedl tak odporný čin. Ale musel si přiznat, že se od té doby častěji rozhlížel, když byl na cestách. Neviditelní nepřátelé byli nebezpeční.

Šedý sokol dal psům povel, aby běželi ještě trochu rychleji. Nemyslel si, že Riley jednou bude vedoucím psem, zpočátku byl totiž plachý a ustrašený. Ale časem se to zlepšilo. Šedý sokol ho nechával běžet ve spřežení vedle Rovera a on se od zkušeného vedoucího psa mnohému naučil.

V den, jako byl dnešní, indián své povolání „zálesáka“ miloval. Užíval si svobodu a chvilku také zavzpomínal na svého kamaráda Toma Joea, který bydlel ve velkém městě Torontu a určitě se už dávno nepodíval do lesa. Šedý sokol by ve městě nikdy nemohl žít.

„Gee, Riley, gee!“ Saňový pes spřežení poslušně vedl doprava, aniž by snížil rychlost. Sněžný zajíc pelášil pryč. Stín na třpytící se sněhové ploše pocházel od dravce, který plachtil vysoko nad nimi. V poledne udělal Šedý sokol přestávku a potom využil trochy denního světla, která jim ještě zbývala, aby urazili několik dalších mil. Právě chtěl dát povel, že mají zastavit, když najednou zaburácely hlasité výstřely. Psi se polekali a uháněli pryč. „Whoa, whoa!“ volal Šedý sokol. „Pomalu!“ Psi se hnali dál. Šedý sokol musel vynaložit veškerou svou sílu, aby udržel saně, aby jely alespoň trochu rovně. Konečně se mu podařilo psy poněkud uklidnit svým voláním. S úlevou a se slabostí v kolenou slezl ze saní. To bylo úmyslné. Někdo chtěl psy vyděsit. Odbočili jsme pořádně daleko od naší původní trasy. Pokusil se ze sebe své starosti setřást, ale nedařilo se mu to. „Někdo“ důrazně připomněl, že je nablízku. Když se setmělo, postavil si stan, dovnitř umístil malá litinová kamínka a nakrmil psy. Žádostivě se vrhli na svou potravu. Šedý sokol je chválil a vydatně je hladil. Riley a jeho kolegové odvedli dobrou práci. Pospíšil si, aby za krátkého soumraku nanosil dostatek dříví na docela veliký oheň, který měl vlky a neznámého „někoho“ udržovat v odstupu. Když byl nablízku člověk, vlci se normálně neodvážili příliš blízko, ale jistota byla jistota. Byla to jasná, mrazivá noc. Psi se stočili do klubíček a spali. Šedý sokol ještě seděl u ohně a naslouchal do tmy. Zahoukala sova. Jiná jí odpověděla. Nad nimi se klenula temně černá obloha se zářícími hvězdami. V dálce zavyl vlk. A potom – Šedý sokol zadržel dech. Na nebi se zčistajasna vynořila zelená světla, která jako neklidně se pohybující široké stuhy osvětlila noc a zaplavila divočinu tajuplnou září. Představení trvalo několik minut, potom byla zase taková tma jako předtím. Šedý sokol už mnohokrát pozoroval polární záři. Věděl, že většina lidí na severu už na ní nevidí nic zvláštního, ale v něm pokaždé vzbuzovala údiv.

Zima pomalu, ale jistě pronikala jeho teplým oblečením. Podíval se po psech a ještě jednou do ohně přiložil dřevo. Vyskočily jiskry, malá, oranžová světélka na černém pozadí. Potom vlezl do stanu, vděčný za teplo, které poskytovala malá kamínka. Unaveně se vsunul mezi dvě kožešiny a pokusil se najít si pohodlnou polohu ke spánku. Tiše ležel v té tmě. Pokaždé, když spatřil polární záři, dotklo se ho to. Musel existovat Stvořitel, v to pevně věřil. Objevoval v přírodě tolik krásy a tolik divů – něco takového prostě nemohlo vzniknout samo sebou. Bible jasně říkala, že ten Stvořitel byl Bůh. A On stvořil nejen přírodu, ale také lidi. Čím víc Šedý sokol studoval Bibli, tím víc mu bylo jasné, že měla pravdu. Všechno do sebe zapadalo. Bůh byl všemohoucí a velký, to dokazovalo stvoření. Byl svatý a nestrpěl žádný hřích. Smrt byla spravedlivý trest za to, že se lidé vzepřeli proti Jeho příkazům. Zároveň byl Bůh láska, a proto nechal svého Syna Ježíše zemřít za lidi, aby skrze víru v Něho mohli obdržet odpuštění svých hříchů. Bůh chtěl, aby byli lidé uzpůsobeni pro nebe. A to bylo možné jen proto, že Jeho Syn Ježíš zaplatil pokutu a zemřel za ně. Šedý sokol věděl, že by měl uvěřit v Božího Syna jako ve svého Zachránce – ale důsledky, které by s sebou tento krok přinesl, se mu zdály příliš veliké. Otočil se na pravý bok a zavřel oči. Ale spánek ještě nepřicházel. Místo toho jeho myšlenky putovaly k jeho poslednímu setkání s Mary Lou v knihovně v Edmontonu. Zdalipak ji zase uvidí? Doufal, že ano. V myšlenkách se jí zabýval mnohem častěji, než pro něho bylo dobré. Možná by měl zase zajít do knihovny. Když bude mít štěstí, třeba ji tam potká. Tehdy si tam půjčil knížku Chaloupka strýčka Toma a přečetl ji. Ten příběh ho dost rozjitřil. Obdivoval otroka, který se pokoušel žít jako Ježíš, a který z tohoto důvodu musel neuvěřitelně mnoho vytrpět. Ale také věděl, že on, Šedý sokol, by to nikdy nedokázal.

Druhý den probíhal dobře. Šedý sokol a jeho sáňoví psi se dostávali rychle kupředu a za soumraku se utábořili v kotlině, chráněné před větrem. Když Šedý sokol sbíral dříví, najednou užasl. Ve sněhu byly vidět stopy. Zanechaly je tam silné tlapy. Vyburcován se rozhlížel. Byly to stopy medvěda a ještě nebyly staré. Spěšně hledal dříví na topení a přitom se neustále rozhlížel. Jednou rukou sáhl po své pušce. Visela mu na řemeni na zádech. V této krajině normálně žádní medvědi nežili. Tak daleko na jih se neodvažovali. Kromě toho měli touto dobou zimní spánek. Tento medvěd musel být zraněný nebo nemocný. Asi si na zimu neuložil dost tuku a nyní si hledal potravu. Šedý sokol byl rád, když hořel oheň. Nebyli to jen vlci, ale i medvědi, kteří se drželi dál od ohně. Postaral se o psy, sám také něco pojedl a ještě jednou přiložil do ohně. Jeho tělo bylo unavené, když se toho večera uložil mezi kožešiny, ale vnitřní napětí mu bránilo v klidném spánku. Spal neklidně. Nejen neviditelní nepřátelé, ale také zranění medvědi byli nebezpeční.

Když Šedý sokol druhého rána vylezl ze stanu, důkladně se rozhlížel kolem dokola. Psi štěkali a kňučeli, když ho uviděli, a dožadovali se, aby je hladil. Šedý sokol věděl, že indiáni své psy většinou nerozmazlují. Ale Tom Joe to tak dělal s Lady Blue a to ho nakazilo. Nakrmil psy, sám se nasnídal a ustaraně se podíval na oblohu. Byla šedivá a zatažená. Vypadalo to, že bude padat sníh. Rychle si sbalil věci a s úlevou zjistil, že ve sněhu nejsou žádné čerstvé medvědí stopy.

Šedý sokol byl moc rád, že minulé dva dny ujeli tolik mil, takže od Charlieho chaty už nebyli příliš daleko. Celé dopoledne psi bojovali proti silnému větru, který před sebou hnal první sněhové vločky. V poledne je sotva dokázal přimět k tomu, aby běželi dál. Vítr zesílil v bouři a vánice byla hustší. „Go, Riley, go!“ pobízel svého vedoucího psa a doufal, že ho slyší. Najednou se psi rozštěkali, jako kdyby zdivočeli. S kňučením a vytím se k sobě tiskli, saně se překlopily a Šedý sokol přistál tvrdě ve sněhu. Slyšel divoké vrčení Rileyho. „Klid, Riley, klid. Copak tam máte?“ Šedý sokol namáhavě vstával – a strnul hrůzou. Nebyl to Riley, kdo vrčel. Pomalu se k němu belhal hnědý kolos. Přes vánici Šedý sokol rozeznával, že medvěd kulhá. Zmocnila se ho panika. Strhl ze zad pušku a natáhl kohoutek. Riley divoce štěkal a chtěl se vrhnout na ohromné zvíře, ale postroje se musely někde zaháknout a bránily mu v pohybu. Šedý sokol se pokusil zamířit. Při té špatné viditelnosti to bylo téměř nemožné. Zakopl o saně a upadl … vyšla střela, ale letěla vedle. Šedý sokol rychle nabil pušku. Medvěd vztekle zařval a nebezpečně se přibližoval. Šedý sokol znovu stiskl spoušť a tentokrát se strefil. Mohutné zvíře se zastavilo uprostřed pohybu, zavrávoralo a zřítilo se na zem. Šedý sokol lezl rychle po čtyřech na stranu, aby se uhnul, ale přesto jedna tlapa zasáhla jeho levou paži. Ještě nikdy nebyl tak blízko medvěda. Rychle se vyprostil, vstal a několik nekonečně dlouhých vteřin vyčkával v bezpečné vzdálenosti. Srdce mu tlouklo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Ale medvěd se už nehýbal. Byl mrtvý. Třesoucíma se rukama si Šedý sokol pověsil pušku na záda. Levá ruka ho bolela a cítil, jak po ní stéká něco teplého. Psi na to zírali a cloumali postroji. Šedý sokol se pokusil vnést do toho zmatku pořádek. Naštěstí nebyly řemeny příliš zamotané, a když saně zase stály, vrátili se psi na svá místa. Byl vděčný, že bouře trochu polevila. „Doveď nás k Charliemu, slyšíš, Riley? K Charliemu!“ Se slabostí v kolenou se Šedý sokol postavil na sanice a jednou rukou se držel saní. Zraněnou levou paži tiskl těsně k tělu. „Go, Riley, go!“ Psi rychle vyběhli. Zdálo se, že prožitá hrůza jim dodala nové síly. Konečně se mezi stromy vynořila Charlieho chata. „Whoa! Whoa, Riley!“ Spřežení zastavilo. Šedému sokolovi vytanula na mysli živá vzpomínka na cestu na saních s Lady Blue. Tehdy také do Charlieho chaty doklopýtal úplně vyčerpaný. Jeho přítel uslyšel štěkání a otevřel dveře. Bouře mu téměř vyrazila kliku z ruky.

„Kdo je to?“

„To jsem já, Charlie, Šedý sokol!“

„Můj ty světe, ty sis ale vybral počasí! Pojď dál, chlapče.“

Šedý sokol šel za Charliem do srubu a s úlevou se opřel o stěnu.

„Tak si sedni, určitě jsi celý zkřehlý. Uvaříme si čaj. Ale – copak se stalo? Charlie se zdviženým obočím pozoroval roztržený rukáv Šedého sokola.

Indián se usadil na nabízenou židli. Stále ještě cítil, jak slabá jsou jeho kolena. „Potkal jsem medvěda, ale zasáhl jsem ho až na druhý pokus.“

„Medvěda? To byla určitě ta bestie, která nás tu straší celou zimu. Zaútočil na tebe?“

Šedý sokol přikývl. „Ano. Ale teď se musím jít podívat na psy. Jsou úplně vyčerpaní po té jízdě sněhovou bouří.“ Chtěl vstát, ale Charlie položil ruku na jeho zdravé rameno a jemně ho zatlačil zpátky na židli.

„O psy se postarám já. Ty si nejdřív svlékni mokré šaty, abych se ti mohl podívat na paži.“

Šedý sokol se podřídil. Namáhavě se vyprostil z kožešinového oblečení a kriticky se podíval na své poranění. Paže nevypadala dobře.

Když se Charlie vrátil, řekl: „Tvým psům se daří dobře. Sundal jsem jim postroje a nakrmil jsem je. Teď jsou uvázaní ve výběhu.“ Oklepal si sníh z kozaček a sundal si těžkou zimní bundu. „A teď vyprávěj, co se stalo. Potkat medvěda ve sněhové bouři není zrovna maličkost.“

Šedý sokol upil doušek čaje a cítil, jak horký nápoj spolu s příjemným teplem ohně v Charlieho kamnech vyhání z jeho těla chlad. Vyprávěl Charliemu o své jízdě a o dobrodružství s medvědem.

„Podívám se ti na ruku.“ Charlie si prohlížel jeho levou paži. Ačkoliv tlustá kožešinová bunda zmírnila těžký dopad medvědovy pracky, zely nahoře na paži tři tržné rány. „Tohle je na šití, chlapče. Přivedu doktora. Musí se podívat, zda není poraněná šlacha nebo něco jiného. Jinak bys měl možná později problémy s hybností paže.“

Šedý sokol chtěl protestovat, ale Charlie ho nepustil ke slovu.

„Slyšel jsem o jednom traperovi, který kvůli poranění přišel o celou ruku, protože nebyla pořádně ošetřena.“ Charlie si s rozhodností znovu oblékl bundu a nazul kozačky. „Kromě toho bouře polevila.“

„Tak mě alespoň nech jít s tebou, aby se mi lékař mohl podívat na ruku v ordinaci. Tam ji určitě může ošetřit lépe než tady.“

Charlie se podrbal na hlavě. „Asi máš pravdu, chlapče. Mám tu ještě jedny sněžnice, můžeš si je půjčit.“

Charlie paži Šedého sokola nouzově ovázal a krátce nato se už oba muži plahočili čerstvě napadaným sněhem. Indián chtěl starého trapera přemluvit, aby zůstal doma, ale Charlie na to nepřistoupil. „Ne, to nepřipadá v úvahu. Tvoje poranění není žádná hloupost. Ztratil jsi mnoho krve a ještě se někde na cestě složíš,“ vysvětloval energicky.

V ordinaci lékaře se ještě svítilo. Otevřela jim mladá žena. Měla blond vlasy tmavšího odstínu, svázané do volného uzlu. „Charlie!“ pozdravila staršího muže. „Ty jsi za tohoto počasí venku? Stalo se něco?“

„´brý večer, Mary Lou! Já jsem úplně v pořádku. Ale mám s sebou zraněného, který si poradil s medvědem.“

Mary Lou? Slyšel dobře? Šedému sokolovi se zrychlil tep. Vešel do osvětlené chodby.

„Šedý sokole!“ V hlase Mary Lou se zračilo překvapení. V obličeji se lehce začervenala.

„Mary Lou!“ usmál se Šedý sokol. Byl to opravdu dobrý nápad, jít k doktorovi. Nevěděl, že tady pracuje ona.

„Pojďte dovnitř a odložte si bundy. A potom si sedni tady na lehátko, Šedý sokole. Přivedu doktora.“

Když lékař spatřil poranění, zvedl obočí. Vzal nůžky a rozstřihl Šedému sokolovi rukáv až pod rameno. Potom pomocí vlažné vody opatrně odlepil látku, která se přilepila k ráně. Důkladněji poranění vyšetřil. Šedý sokol musel hýbat paží a natahovat ji. Doktor spokojeně pokyvoval hlavou, když dokázal udělat všechny pohyby. „Vypadá to, že jste měl štěstí. Vyčistěte paži jódovou tinkturou, Mary Lou. Já zašiji rány.“

Ačkoliv Mary Lou postupovala s největší opatrností, Šedý sokol bolestí zadržel dech, když se dezinfekce dostala do jeho ran. Pálila jako oheň. Lékař do injekční stříkačky natáhl nějakou tekutinu a řekl: „Dám vám teď injekci, abych paži umrtvil. Šití vás pak vůbec nebude bolet.“

Charlie doktora zvědavě pozoroval. „Takže mu teď něco píchnete do ruky a on pak nebude cítit žádnou bolest?“ ptal se nevěřícně.

„Přesně tak. Lokální anestézie je dobrá věc. Ačkoliv trvalo dlouho, než se přišlo na to, jak bude nejlépe fungovat. Nejdříve ji používali pouze velmi šikovní lékaři v nemocnici, ale potom se metoda zjednodušila.“ Lékař píchl Šedému sokolovi do paže injekci na tři různá místa a čekal, až začne účinkovat. Když byla ruka necitlivá, začal svou práci. „Dvakrát po deseti a jednou šest stehů,“ počítal, když ustřihl poslední nit. „Ten medvěd vám pořádně dal co proto. Doufám, že se rány nezanítí. Zítra se tu ještě jednou stavte. Teď byste to mohla ovázat, Mary Lou.“ Když byla paže obvázána, doktor ke zděšení Šedého sokola vyndal šátek, na kterém má nosit ruku zavěšenou a pověsil mu jej kolem krku. Do toho si dávejte ruku a nechávejte ji tam, rozumíte?“

Charlie se při tomto napomenutí usmíval od ucha k uchu. Lékař svého pacienta naprosto přesně odhadl. Šedý sokol spolkl to, čím chtěl protestovat. Ale jeho obličej vydal za celé svazky knih.

Vyšli ven do ledového, čistého vzduchu. Vítr se utišil a na některých místech rozehnal mraky. Na tmavé obloze zářily hvězdy. Charlie rozsvítil lucernu. Oba muži se na sněžnicích mlčky dostávali přes bílou plochu, která se ve svitu měsíce třpytila. Šedému sokolovi se ulevilo, když se ukázala chata. Na zpáteční cestě vyprávěl Charliemu o obou útocích na své psy a ještě jednou se na ně zašel podívat, dříve než vešel za Charliem do teplé chaty. Starému traperovi se vůbec nelíbilo to, co slyšel; kdo vězí za útoky, to si uměl vysvětlit právě tak málo, jako Šedý sokol. Ale slíbil si, že bude mít oči i uši otevřené. Šedého sokola celý večer nenechal hnout ani prstem. „Doktor říkal, že si máš šetřit ruku. Sedni si a odpočívej.“ Šedý sokol proti své vůli uposlechl, ale neměl nic ani proti tomu, když jeho přítel po večeři navrhl, že půjdou brzy spát. „Máš ty tablety, které ti dal doktor? Říkal přece, že to může bolet, až přestane umrtvení působit.“

Šedý sokol vrhl pohled na bílý obvaz. Žádnou tabletu si nebude brát. Tu trochu bolesti dokáže vydržet. Charlie jen pokrčil rameny a nechal ho být. Popřál mu dobrou noc a šoural se do své ložnice. O tři hodiny později už Šedý sokol svého rozhodnutí litoval. V paži mu pulsovala tak silná bolest, že ho vzbudila ze spánku. Posadil se a potmě hmatal po lampě a zápalkách. Když pohnul poraněnou rukou, aby rozsvítil, obličej se mu zkřivil bolestí. Chvíli trvalo, než našel v kapse své bundy tabletu. Voda v kbelíku byla zmrzlá. Ale v konvici na kamnech zbyla trocha vlažného čaje. Nalil si ho do šálku, tabletu si dal na jazyk a zapil ji čajem. Poté si Šedý sokol opět lehl na Charlieho gauč a zhasl lampu. Trvalo to půl hodiny, než začala tableta účinkovat. Konečně usnul.