14. kapitola

obert musel na policejní stanici strávit ještě druhou noc, než konečně přišla telegrafická odpověď z Halifaxu. Jeho výpovědi byly potvrzeny a mohl odejít. Robert si spočítal, kolik má u sebe peněz a poprosil policistu, aby mu zavolal taxi. Nelíbila se mu myšlenka, že až půjde ulicemi, všichni si ho budou zvědavě prohlížet. Jeho nateklý ret musel vypadat ošklivě a levé oko úplně zmizelo za otokem. Obchod pana Cartera byl naštěstí prázdný, když tam přišel. Bobby se k němu hned rozběhl, ale včas zabrzdil a dotýkal se ho jen opatrně. Děkuji Ti, Pane Ježíši, že ze mne Bobby nemá strach a neodtahuje se ode mne. Zdá se, že mi pořád ještě důvěřuje.

„Nazdar, kamaráde,“ pozdravil ho. „Musíš mi nechat ještě pár dní, než budu zase takový, jako předtím. Jak ses měl u Carterových?“

Bobby podával zprávy o přípravách na Vánoce a o tom, jak pro pana Cartera vyřizoval různé pochůzky. „A můžeme si vzít domů krabici plnou cukroví, když budeme chtít. A paní Carterová má pro mne dokonce dárek!“ Robert ho s úsměvem poslouchal a váhavě šel za hochem do bytu svého zaměstnavatele. Předstoupit před paní Carterovou ho stálo určité přemáhání. Ta ho ale laskavě pozdravila a taktně se nezmiňovala o tom, jak vypadá. Pan Carter přišel ze skladu a vyprávěl Robertovi, že na vánoční prázdniny zaměstnal jako výpomoc nějakého žáka, který mu pomáhal už loni. „Můžete si tedy vzít volno a do práce zase přijďte až pátého ledna.“

„Moc vám děkuji, pane, to je od vás opravdu milé. Doufám, že vám vaši laskavost někdy budu moci oplatit.“

„To už jste udělal, když jste k nám přivedl Bobbyho. Moje žena úplně ožila od té doby, co u nás je.“ Pan Carter se podíval do kuchyně, kde jeho manželka a Bobby právě rovnali cukroví do krabice. „Mluvil jste potom ještě s tou paní ze stanice sociální péče?“

Robert přikývl. „Ano. Když se do půlky ledna nenajde žádná rodina, která by Bobbyho přijala, musí do domova. Déle u mě nesmí bydlet.“

„Moje žena a já jsme přemýšleli, zda bychom neměli toho chlapce vzít k nám. Alespoň než …,“ usmál se, „no, než třeba budete mít vlastní rodinu. Viděl byste to také jako řešení?“

Robert potřeboval chvilku, než odpověděl, protože ho zalila vlna úlevy. „To by bylo to nejkrásnější řešení, jaké bych si uměl vymyslit. Kdybych se už musel s Bobbym rozloučit, nejraději bych ho přenechal vám a vaší manželce. Opravdu doufám, že jednoho dne bude zase moci bydlet u mne. Ale pokud … myslím, pokud se neožením … nechali byste si Bobbyho nastálo?“

„Také o tom jsme v posledních dnech mluvili – moje žena a já. Ano, Bobbyho bychom si vzali, a sice tak dlouho, jak dlouho by u nás chtěl zůstat.“

Robertův hlas zněl drsně, když odpověděl: „Děkuji vám, pane Cartere. Až mi bude dobře, budu vám moci lépe poděkovat za všechno, co jste pro mě a pro Bobbyho udělal. Ale teď bude načase, abych šel domů. Přeji vám krásné vánoční svátky s vaší dcerou. Ona se svou rodinou určitě přijede, viďte?“

Pan Carter se usmál. „To ano, přijede. Na tu návštěvu se tolik těšíme! Vám a Bobbymu přejeme také krásné Vánoce. Dál se za vás budeme modlit.“

Domů jeli taxíkem a Bobby údivem zapomněl zavřít pusu. Bylo to poprvé, kdy se mohl vézt autem. Když přišli do malého podkrovního bytu, udýchaný Robert se opřel o stěnu. Jeho zlomená žebra o sobě právě pořádně bolestivě dávala vědět. Bobby ho pozoroval a řekl: „Pan Carter povídal, že musíš mít pohodlí a že na tebe mám dávat pozor. Proto teď budu spát na gauči a ty ve své posteli.“

„To je od tebe milé, Bobby. Víš co? Tvoji nabídku přijímám. Myslíš, že bys také došel na nákup?“

Jejich skříňka na zásoby byla téměř prázdná, a Robert si nevzpomněl na to, aby si potraviny obstarali v Carterově obchodě.

„No samozřejmě!“ řekl Bobby přesvědčivě, zatímco na stůl postavil krabici s vánočním cukrovím. Protože ještě nikdy nechodil do školy a neuměl tedy číst, Robert mu nakreslil, co má koupit. Bobby se chichotal, když si lístek prohlížel.

„Brambory, mrkev a jablka,“ vypočítával. „A dva pomeranče, jeden chléb a dvě láhve mléka. A co je tohle?“

„Kuře!“ řekl Robert s úsměvem. „O Vánocích bude pečené kuřátko. Doufám, že ho zvládneme sníst.“ Krátce nato Bobby vyšel se síťovkou a s peněženkou. Tak těsně před svátky bylo venku mnoho lidí. Bobby si ten shon a svátečně ozdobené ulice a obchody užíval. Ve vzduchu bylo cítit vůni cukrové vaty a pražených mandlí, smíšenou s pryskyřičnou vůní vánočních stromků, které byly nabízeny k prodeji na rohu ulice. Když Bobby všechno nakoupil, táhl domů pěkně naplněnou síťovku. V posledních dvou letech pro něho byly Vánoce stejné jako všechny ostatní dny. A paní Hole, u které bydlel předtím, mu také nikdy žádný dárek nedala. Jen jídlo bylo o Vánocích trochu chutnější než jindy. Klopýtal kolem stánku s vánočními stromky a jeho pohled padl na několik borových větviček, které ležely na zemi. Prodavač se směrem k němu nedíval a přešlapoval z nohy na nohu, aby zahnal chlad z prstů u nohou. Bobby bleskurychle sebral několik větviček a chtěl utéci – ale vtom se uprostřed pohybu zastavil. Co slíbil policistovi? „Už nikdy nebudu krást!“ Bobby chvíli bojoval sám se sebou a potom se zeptal:

„Pane? Kolik stojí ty větvičky?“

Muž se k němu otočil. „Větvičky? Ty si můžeš vzít, je to jen odpad!“

„Děkuji, pane!“ Bobby se celý rozzářil. Borové větvičky dá na různá místa v Robertově bytě, a potom to tam bude vonět tak pěkně, jako u paní Carterové. U ní bylo v adventní době velmi příjemně. Najednou se zastavil, síťovku si opřel o nohy, borové větvičky položil na zem a hledal v tašce peněženku. V ní bylo ještě přesně 25 centů. Zdalipak se i Robertovi zdá světlo svíčky příjemné? Bobby zaváhal. Potom ale sebral všechny své věci a zašel ještě jednou do obchodu, kde předtím nakupoval. Měli tam svícínky pod jednu svíčku a červené svíčky, podobné, jako měla paní Carterová. Vybral od každého dva kusy a ukázal muži u pokladny své zbývající peníze. „Bude to na to stačit, pane?“

Muž se usmál. „Máš štěstí. Protože zítra už jsou Vánoce, dostaneš je za zvláštní cenu. Každá svíčka bude stát dva centy a každý svícen deset centů. Celkem 24 centů. Jeden ti ještě vrátím.“

„Moc vám děkuji, pane.“ Bobby svůj nákup nacpal do síťovky, pod paží k sobě přitiskl borové větvičky a vydal se na cestu domů.

Robert mu otevřel dveře. Cítil se trochu lépe, protože mezitím se umyl, oblékl si čisté prádlo a vzal si tabletu proti bolesti. Bobbymu zářily oči a tváře měl od chladného vzduchu celé zčervenalé. „Všechno jsem to sehnal a tyto větvičky mi dal muž ze stánku s vánočními stromky. A potom …“ Bobby zaváhal. Svlékl si bundu a palčáky. „Potom jsem koupil toto. Ale nebylo to na lístku.“ Vyndal svícínky a obě červené svíčky ze síťovky. „Jen proto, že … tedy, paní Carterová zapálila takové svíčky vždycky, když se venku setmělo. A pak mi předčítala nějaký příběh a jedli jsme vánoční cukroví.“

„A teď si myslíš, že bychom to mohli také tak udělat?“

Bobby přikývl. Nejistě se na Roberta díval. „Kdybys je nechtěl, mohu je dojít vrátit.“

„Ne, nemusíš. Myslím, že je to dobrý nápad, zapálit svíčky a přečíst si příběh.“

„A jíst cukroví,“ doplnil ho Bobby a s úlevou se usmál. Pomohl Robertovi uklidit nákup, a roznosil po bytě borové větvičky. Odpoledne si zútulnili byt, „tak jako u paní Carterové“, a Robert přečetl ze své zbrusu nové Bible jeden příběh. Ret ho přitom bolel, ale ani za nic by Bobbymu toto přání neodmítl. Druhý den se Bobby probudil v kuchyni na gauči a nevěřícně zamrkal očima. V kamnech už hořel oheň, příjemně hřál a šířil útulné světlo. Na kredenci vedle kamen už se mihotaly plamínky obou svíček, které včera koupil, a na úchytce u skříně visela pestrá, naplněná vánoční punčocha. Bobby se udiveně posadil. Věděl, že ostatní děti o Vánocích dostávají dárky, které jsou schované v punčoše visící u kamen. Ale sám něco takového ještě nikdy nedostal. Odhrnul přikrývku a v noční košili a bos capal přes kuchyň. Robert stál u dveří, opíral se o veřeje a s úsměvem ho pozoroval. „Veselé Vánoce, Bobby,“ řekl.

„To je … pro mě?“ Bobby ukázal na vánoční punčochu. Robert přikývl. Nikdy nezapomene na obrázek toho šťastného malého chlapce s rozcuchanými blonďatými vlasy, kterému z očí zářila radost z Vánoc. Bobby žasl nad poklady, které se z punčochy ocitly na denním světle: nad tužkou a dvěma sešity do školy, kterou měl brzy začít navštěvovat. Dál tam byla hra domino, červenobíle pruhované lízátko, mátové bonbony a knížka. Zvědavě ji otevřel. „Vždyť v ní nejsou žádná slova,“ divil se. „Jsou tam jen obrázky.“ Horlivě ukazoval na první stránku. „Takhle si představuji příběh, který mi četla paní Carterová. O Adamovi a Evě v té krásné zahradě!“

„Je to obrázková Bible,“ vysvětloval mu Robert. „Když budeš chtít, hned ti ze své Bible přečtu vánoční příběh a ty se přitom můžeš dívat na obrázky ve své Bibli.“

Byly to nejkrásnější vánoční svátky, jaké kdy Bobby a Robert zažili. Protože Robert nemohl jít do kostela, četli si po snídani společně vánoční příběh. Potom připravovali jídlo. Byla dušená mrkev, pečené kuře a bramborová kaše. Jako dezert nakrájeli jablka a pomeranče na malé kousky a tomu, co vzniklo, říkali ovocný salát. Hráli domino, a když se odpoledne setmělo, zase zapálili obě svíčky a na stůl vedle lampy postavili krabici s cukrovím. „Slaví se ve vězení také Vánoce?“ zeptal se náhle Bobby.

Robert se na něho pozorně díval. „Ptáš se na to kvůli Dexterovi?“

Bobby přikývl.

„Je možné, že i tam se čte příběh o narození Ježíše. Ale určitě tam nemají žádné dárky ani dobré jídlo.“

„Paní Carterová říkala, že se přesně neví, zda má Ježíš narozeniny právě dnes. Ale říkala, že na tom nesejde. Nejdůležitější je, že nás Bůh miluje a že nám chce odpustit hříchy. A že se proto narodil Ježíš.“ Zamračil se a podíval se na obrázek ve své dětské Bibli. „Jak nám Ježíš odpustí hříchy? Vždyť je malé děťátko.“

„Ježíš vyrostl, jako rostou také jiné děti. Když musel zemřít na kříži, aby nám mohl odpustit hříchy, byl dospělým mužem. Co říkáš na to, že bychom si po pořádku četli a společně se dívali na příběhy o Ježíši, jak to bylo dál?“

Bobby opět přikývl. Robert si pomyslel: Také pro mě to bude dobré. Ani já toho o svém Pánu Ježíši ještě mnoho nevím.

„Dexter se asi ještě stále diví, jak ses dostal ze zamčeného skladu,“ vrátil se Bobby ještě jednou k tématu. A jak ho mohla najít policie, to určitě také vůbec nechápe Já … já jsem měl takový strach, když tě zamkl.“

„Já jsem měl také strach, Bobby. Je v pořádku mít strach, když je pro něj důvod. Ale všiml jsem si, že mi Pán Ježíš pomohl a uklidnil mě. A jsem si jistý, že se postaral i o to, že jsi byl tak statečný a osvobodil jsi mě.“

Bobby nahodile listoval ve své obrázkové Bibli. „Bylo to špatné, že jsem se v té továrně rozbrečel?“ zeptal se najednou. „Spotty říká, že něco takového dělají jen mimina. Nikdo, kdo brečí, nemůže být v jeho partě.“ Robert si k Bobbymu přisedl blíž a opatrně ho objal paží. Chlapec se k němu přitulil.

„Také jsem si dlouho myslel, že pláčou jen miminka. Ale není to tak. Každý může plakat. Často to pomůže, vyplakat se.“

„Škoda, že nevím, kde jsou Spotty, Jake a Bernie. Řekl bych jim to.“

„Můžeme se za ně modlit a prosit Boha, aby je ochraňoval. Uděláme to?“

Bobby se na Roberta díval pochybovačně. „Copak to Bůh opravdu slyší?“ Zatím si zvykl, že se Robert i Carterovi modlí a přitom mluví s někým, koho nemohou vidět. Ale ještě pořád se mu to zdálo divné.

„Ano, slyší to! “ řekl Robert přesvědčeně.

„No, zkusit bychom to mohli,“ mínil Bobby a sepjal ruce jako Robert.

Když den skončil a Robert ležel sám ve své ložnici v posteli, modlil se: Pane Ježíši, já Tě sice ještě moc dobře neznám, ale už jsem rozhodně zakusil, že vyslýcháš modlitby. Děkuji Ti, že v budoucí době může Bobby bydlet u Carterových. A že já tak budu mít možnost jet ke svým rodičům. Děkuji Ti za tyto Vánoce s Bobbym. Prosím Tě, dej, aby se také on stal Tvým dítětem.

Tom Joe strávil první svátek vánoční se Stevenem a manžely Burnsovými. Šoférova žena připravila slavnostní jídlo a pokoj s krbem vánočně vyzdobila. Tom Joe dostal balík z Calgary a kromě něho také dopis od svého kamaráda Larryho. „Vicky a já plánujeme naši svatbu na květen, a opravdu doufám, že se jí budeš moci zúčastnit. Byl bych rád, kdybys byl můj svědek. Nejlepší bude, když s sebou vezmeš Stevena, jeho bych rozhodně také chtěl mít na svatbě. Ale ještě napíšu i jemu,“ stálo v dopise. Tom Joe ten úsek psaní přečetl nahlas a Steven mínil: „Je možné, že se mnou to opravdu vyjde. Dlouho jsem se modlil a teď jsem si celkem jistý, že se mám přestěhovat zpátky směrem ke Calgary.“

„Ke Calgary? Jaké tam máš plány?“

„Přesněji řečeno do Lethbridge. Chtěl bych tam otevřít hudební školu. To bych mohl samozřejmě udělat i tady, ale strýček a tetička v Lethbridge se mě ptali, zda bych se nastěhoval k nim do domu. Nemají žádné děti a velice postrádají, že už tam nejsem. Během školy jsem u nich býval o víkendech a zčásti také o prázdninách.“

„To vypadá na pořádnou změnu,“ řekl řidič a pozorně se na Stevena zadíval. „Už jste o tom mluvil s rodiči?“

„Ještě ne. Promluvím s nimi, až se vrátí domů. Nemyslím, že proti tomu budou něco mít, protože jsou stejně větší část roku na turné.“ Při těchto slovech přelétl po Stevenově tváři stín. Burns s pochopením přikývl a dál se neptal.

V následujících dnech podnikli Tom Joe a Steven několik výletů. Navštívili Královské ontarijské muzeum, které se nalézalo blízko univerzity, a výstavu o dějinách, kultuře a biologické rozmanitosti Kanady. Den nato se podívali do sirotčince a Steven potom ukázal Tomovi impozantní panský „dům na kopci“.

„Nechal si ho postavit sir Henry Pellat a bydlel v něm mnoho let. Válkou utrpěl velké finanční ztráty a před třemi lety se z něho musel vystěhovat. Jak vidíš, dům byl přestavěn na luxusní hotel.“

„Je překrásný!“ obdivoval Tom Joe nádhernou stavbu, která se svou věží a vnitřním dvorem podobala středověkému evropskému hradu. Na cestě domů řekl: „Děkuji ti, že jsi mně to všechno ukázal. Až dosud jsem toho z Toronta mnoho neviděl. A přitom tady bydlím už déle než půldruhého roku.“

„Moc dovolené jsi za tu dobu neměl, viď?“

„To máš pravdu. Jako lékařský asistent mám jen velmi málo volných dní. Minulý rok jsem navštívil strýčka Harryho v Montréalu. A tento rok jsem v létě byl několik dní v Scarboroughu. Tamější krajina se mně tolik líbí. Rád bych ji někdy prozkoumal spolu se Šedým sokolem.“

„Slyšel jsi o něm v poslední době něco?“

„Tatínek mi psal, že jeho a maminku navštívil a pobyl u nich dva týdny. Společně si četli v Bibli a vedli dobré rozhovory o víře. Ale Šedý sokol ještě váhá stát se křesťanem.“

Steven jen přikývl. Tom Joe se na něho zboku díval a zeptal se. „Vyprávěl jsi mi, že tvoje sestra žel nechce nic slyšet o Pánu Ježíši. Jak je to s tvými rodiči?“

Steven zhluboka vzdychl. „Maminka už byla blízko. Pochopila, jak je toto rozhodnutí, které musí udělat, důležité. Ale žel, neudělala ho. A teď se od toho zase tak vzdaluje, že o duchovních věcech příliš nepřemýšlí. Miluje hudbu a svá vystoupení, kontakt a bankety s umělci z celého světa. A můj tatínek si myslí, že je dost křesťanský. Necítí se jako hříšník, který potřebuje odpuštění.“ Steven zaváhal a potom pokračoval: „Vůbec to nemám rád, mluvit takto o svých rodičích. Zní to tak záporně, a přitom jsou to hodní lidé. Jen je taková škoda, že žijí bez Boha. Když si představím, co se stane, když bez Boha také zemřou…“ Utrápeně pohlédl na Toma Joea. „Dává mi to hodně zabrat. Doufal jsem, že se v letech, kdy tady bydlím, něco změní, ale žel … nestalo se nic. Z toho důvodu jsem si také nejdřív nebyl jistý, zda se mám přestěhovat zpátky do blízkosti Calgary. Ale teď mám dojem, že mne tam Pán Ježíš chce mít.“

Tom Joe předtím nevěděl, co Stevena zaměstnává. Chtěl na to večer ještě zavést řeč, ale nedošlo k tomu. Vinen byl nadpis nad novinovou zprávou, který mu padl do oka:

„O Jerrym Dexterovi mi Robert vyprávěl,“ vzpomínal Steven. „Pracoval v Halifaxu ve stejné továrně na konzervy jako on. Robert říkal, že u něho má ještě něco dávat do pořádku. Tento článek ho bude zajímat.“

„Vždyť bychom ho mohli navštívit a ty noviny mu ukázat!“ Společně se vydali na cestu k Robertovi. Když šli chodbou po schodech nahoru, slyšeli seshora hlasitý hovor. „Pořád mi všechno zakazuješ!“ křičel dětský hlas, a krátce nato už po schodech dolů uháněl rozzlobený Bobby. Oba návštěvníky vůbec nezaregistroval, ale slepě kolem nich proběhl.

„Bobby, počkej!“ Robert se vyklonil přes zábradlí. Tom Joe běžel dolů za chlapcem a chytil ho za paži. „Zastav se, sportovče. Robert s tebou chce mluvit.“

„To je mi jedno!“ Bobby se chtěl vytrhnout, ale Tom Joe ho pevně držel.

„Proč utíkáš pryč?“

„Protože on si myslí, že nemohu jít sám na rybník. Všichni tam chodí, protože led je už dost pevný. A já tam chci zítra také jít. Přece už nejsem žádné mimino.“

Tom Joe uvolnil sevření. „To nejsi. Ale Robert má své důvody. Teď s námi pojď zpátky nahoru.“

Na to však neměl Bobby ani pomyšlení. Vytrhl se, svištěl dolů po schodech a vchodovými dveřmi vyběhl ven.

„Je mně to líto. Pokusil jsem se ho zastavit, ale utekl mi,“ omlouval se Tom Joe. „Co se stalo?“ zeptal se s úlekem, když spatřil Robertův odřený obličej.

„Potkal jsem Dextera, to se stalo. Dřív jsem líčil pasti a teď jsem se sám do jedné chytil. Pojďte dál, budu vám to vyprávět. Bobby se snad také hned vrátí.“

„Určitě,“ mínil Steven. „Nemá bundu a venku je hrozná zima.“

„Od pana a paní Carterových dostal k Vánocům brusle a moc si je chce zítra vyzkoušet. Ale škoda, že moje zlomená žebra přitom nechtějí spolupracovat. A samotného ho na rybník nepustím. Kdyby se mu něco stalo, hned mi ho vezmou.“

Robert zavřel dveře bytu a ukázal na gauč v kuchyni. „Posaďte se.“

„Má tvé setkání s Dexterem něco společného s jeho dopadením?“ zeptal se Tom Joe a ukázal Robertovi noviny.

„V určitém smyslu ano.“ Posadil se na kuchyňskou židli a vyprávěl jim o svém a Bobbyho dobrodružství. Během vyprávění se znovu a znovu díval na hodiny. „Jestli je Bobby celou dobu venku v té zimě … Normálně spolu dobře vycházíme. Sice jsme už několikrát měli menší výměnu názorů, ale ještě nikdy to nebylo tak zlé jako teď. Musí se toho ještě hodně učit … a já, čestně řečeno, také.“

„Na schodišti něco slyším,“ řekl Steven. „Podívám se tam.“

Když otevřel dveře, seděl Bobby na nejvyšším schodě. Rty měl promodralé zimou a celý se třásl. „Jak ses dostal do domu?“ zeptal se Steven.

„Paní domácí mi otevřela. Ale já chci zůstat tady.“

„Tady je moc zima. Tak šup dovnitř!“ Bobby se na Stevena udiveně podíval. Tak přísný způsob řeči nečekal. Přesto zůstal sedět.

„Řekl jsem: šup dovnitř. Jen malé děti utíkají, když není po jejich.“

Bobby váhavě vstal a šel za Stevenem do bytu.

„Sedni si ke kamnům, aby ses zase ohřál. A přemýšlej, zda bys Robertovi neměl něco říci.“

Bobby se posadil na židli u kamen, v jeho obličeji se zračil vzdor. Robert, Steven a Tom Joe pokračovali v rozhovoru, i když se teď snažili nezmiňovat se o Dexterovi. Nechtěli ho Bobbymu připomínat víc, než bylo nutné. Místo toho vzpomínali na příhody ze školy a přitom se také bavili o ledním hokeji. Bobby natahoval uši.

„V novinách opravdu psali, že na rybníku v parku už se dá bruslit,“ mínil Tom Joe. „Pokud zůstane takhle chladno, mohli bychom si zase jednou zahrát zápas jako dřív.“

„Vy jste byli hokejové hvězdy školy,“ nadhodil Steven. „Já jsem vám nestačil.“

„Svrbí mě ruce i nohy, ale momentálně … jsem žel vyřazen z provozu. Ale jakmile mi bude lépe, vyzývám tě na závod v rychlobruslení, Tome Joe. Sice jsem při hokeji dal víc gólů než ty, ale v rychlobruslení jsem tě nikdy neporazil.“

„Přijímám tvou výzvu,“ usmál se Tom Joe. „Ale do té doby budu asi muset bruslit sám, když mě vy dva necháte ve štychu.“

„Možná bych s vámi mohl jít já!“ vyhrkl Bobby. „Prosím, Roberte, mohu?“

„Když s tím bude dr. Kendrick souhlasit, mohli bychom o tom mluvit,“ odpověděl Robert, ale jeho hlas zněl zdrženlivě.

Tom Joe viděl, jak se na něho Bobby toužebně dívá. „V zásadě proti tomu nic nemám. Jen si kladu otázku, jak to bude, až zítra řeknu, že musíme jít z bruslení domů. Když se ti nebude chtít domů a budeš tam chtít zůstat – utečeš zase?“

Bobby se začervenal. „Ne, … slibuji, že to neudělám.“ Nejistě se podíval na Roberta a dodal: „Je mně líto, že jsem se tak rozvztekal.“

„V pořádku, Bobby. Tak zítra asi budeš přece jen moci jít na led,“ mínil jeho velký kamarád a Bobby se s úlevou usmál.

Domluvili se na zítřejší odpoledne. Na cestě domů šli vedle sebe Tom Joe a Steven chvíli mlčky. Vzduch byl jasný a mrazivý, při výdechu se jim před ústy tvořily bílé obláčky. „To, jak jsi jednal s Bobbym, bylo dobré,“ řekl najednou Tom Joe. „Nemyslel jsem si, že umíš být tak energický.“

„Moc mě to nebaví,“ přiznal Steven. „Ale u svých žáků hudby jsem se naučil, že bez určité přísnosti to nefunguje. Když jsem viděl promrzlého Bobbyho, jak sedí na schodech, nejraději bych ho býval vzal do náruče. Ale musí se naučit, že takhle se k Robertovi nesmí chovat. Energické výstupy jsou pro mě těžké, protože to není můj způsob. Ještě teď mám pocit, že se musím Bobbymu omluvit.“

„To nemusíš. Byl jsi k němu úplně spravedlivý. On tě v budoucnosti bude respektovat. Usměrnil jsi ho mnohem lépe než já.“

„Možná je to také tím, že jsem několik semestrů studoval pedagogiku. Teoreticky bych mohl pracovat také jako učitel. Závěrečné zkoušky mám nejen z hudby, ale i z angličtiny.“

Tom Joe hvízdl skrz zuby. „To není špatné. Kdybych to vyprávěl tatínkovi, určitě by tě hned chtěl za učitele na Západní střední chlapecké škole. Když můžeš vyučovat i angličtinu, máš v záloze druhou možnost, kdyby ti někdy hudba přestala vyhovovat.“

„Ale to se asi nikdy nestane,“ usmíval se Steven. „Ale ještě k té hudbě: nutně musíš vzít housle zase do ruky. Až se moji rodiče po Novém roce vrátí domů, budou chtít s tebou muzicírovat. Co říkáš, že bychom si hned trochu zahráli?“

„To … bychom mohli. Ovšem … v Torontu jsem na housle téměř nehrál.“ Tomova váhavá odpověď byla oprávněná. Neboť když asi o hodinu později uklízel nástroj do pouzdra, byl celý zpocený. „Jak jen to s tebou tví žáci vydrží? Celou dobu jsi mě nechal hrát etudy!“

„Bylo to naléhavě nutné. Tuto si v příštích dnech nacvič!“ Steven mu podal dva listy s notami. „Až se moje maminka vrátí domů, budeš mi vděčný.“

Tom Joe si vzal noty. Když si je blíže prohlédl, udělal grimasu. „S čím mám počítat, kdybych to nesplnil?“

Steven vstal z klavírní židličky a doširoka se usmál. „Za trest bys doma musel nosit kravatu: od rána do večera!“

Tom Joe zamumlal něco, co znělo jako „vydírání“, ale v následujících dnech poslušně chodil do hudebního pokoje a cvičil etudy. Většinou potom přišel i Steven a ještě si zahráli společně. Když chtěl Tom Joe vrátit housle zpátky do pouzdra, začal Steven hrát melodii indiánské ukolébavky, kterou společně s Tomem Joem před mnoha lety přednášeli na školním koncertě. Tom Joe se usmál, když tu melodii poznal. Znovu vzal housle a ke svému kamarádovi se připojil.

Jednoho večera se Steven zamračil, když vešel do hudebního pokoje a poslechl si Tomovu hru na housle. Rytmus není úplně správně. Musí znít takhle: dá dadada dá. Ve třetím taktu je to také tak. Půjč mi housle!“ Vzal Tomovi Joeovi housle z ruky a zahrál ta místa bez chyby.

„Odkdy hraješ také na housle?“ divil se Tom Joe.

Steven přestal hrát a odložil nástroj. „Začal jsem chodit na hodiny houslí tady v Torontu hned po skončení naší školy. Myslel jsem si, že nebude na škodu, když budu jako učitel hudby umět hrát na dva nástroje.“

„Však už jsem si říkal: jak to, že se tak dobře vyznáš v mých etudách? Ale protože tvůj tatínek také hraje na housle, myslel jsem, že ses to naučil od něho.“ Tom Joe si od něho své housle zase vzal. „Ty jsi v posledních letech opravdu nelenil, viď? Angličtina, pedagogika, hudba, návštěvy v sirotčinci – a ještě ses naučil hrát na nový nástroj. To není špatné. Doufám, že to s tvou hudební školou v Lethbridge vyjde.“

„To také doufám.“ Steven si sedl na klavírní stoličku a začal zpaměti hrát jednu sloku písně „Trust and obey“. „Až budu v Lethbridge, chtěl bych si pořídit cello. Když se mi podařilo naučit se hrát na housle, mám obrovskou chuť naučit se hrát ještě na cello. Na začátku bych si zašel na několik hodin a potom bych se pokusil učit se sám. Uvidíme, zda z toho něco bude.“ Dostal se k refrénu písně. „Pojď hrát se mnou!“ vyzval svého kamaráda. „V upomínku na staré časy.“ Přes rameno se na něho usmál. „Pro dnešek ti velkoryse odpouštím zbytek prstových cvičení.“ Tom Joe dal své noty s úlevou stranou a doprovázel Stevena na housle. Kdyby to mohla poslouchat babička Betsy … určitě by s nimi tiše zpívala text: Trust and obey, for there’s no other way, to be happy in Jesus, but to trust and obey. – Věř a poslouchej, neboť není jiná cesta, jak být šťasten v Ježíši, než věřit a poslouchat.

Druhý den ráno Tom Joe nabídl pomoc Burnsovi, který v garáži leštil auto Ashfordových. Burns mu místo odpovědi podal měkký hadr. Chvíli pracovali mlčky. Potom se starší muž zeptal: „Víte už, co budete dělat, až ukončíte svou práci jako lékařský asistent? Máte už nějaké plány?“

„Čestně řečeno, ne,“ odpověděl Tom Joe. „Profesor Cunningham mně nabídl místo v nemocnici, ale nejsem si jistý, zda mám tu nabídku přijmout.“

„Byl byste rád zase nablízku své rodiny?“

„Ano, to bych rád. Velmi ji postrádám. Na druhou stranu je profesorova nabídka jedinečná šance. Ale v tuto chvíli nemohu poznat, co ode mě Bůh chce. Přál bych si, abych si byl tak jistý jako Steven.“

Burns si vzal nový hadr a začal opatrně leštit pochromované světlomety. „Váš kamarád Steven je jemný mladý muž. Jako jediný křesťan v rodině to nemá lehké. Znáte jeho tajemství?“

„Jeho tajemství? Co tím myslíte?“

„On tráví mnoho času s Bohem. Pravidelně si čte Bibli, udělá si čas na modlitbu a udržuje intenzivní kontakt se spoluvěřícími ve shromáždění. Pokud je to možné, nezanedbá žádné shromáždění. Tato zvláštní doba v přímé přítomnosti našeho Pána je pro něho velmi důležitá. A to mu pomáhá poznávat, jaká je Boží vůle pro jeho život. Dovolíte mi jednu upřímnou otázku, Thomasi?“

„Ano … určitě.“

„Strávil jste v posledních měsících se svým Pánem dost času?“

Tom Joe váhal s odpovědí. Průběh rozhovoru se mu nelíbil. „Možná ne tolik, kolik bych měl,“ řekl nakonec. „Měl jsem velmi mnoho práce. V nemocnici a také u dětí v sirotčinci. A také jsem se účastnil rozdávání pozvánek a zpěvu při evangelizaci.“

„Věřím tomu, že jste neplýtval časem, ale že jste jej využil k užitečným a dobrým věcem. Přesto byste si měl pravidelně udělat čas pro společenství se svým Pánem. Burns si prohlížel světlomet a narovnal se. „Náš Pán je pro nás vzorem pilného služebníka, ale přečtěte si někdy, co je napsáno v Lukášově evangeliu: Shromáždil se veliký zástup a On by mohl kázat a uzdravovat lidi – byla by to velkolepá příležitost ke službě! A co činí? ‚On se však uchyloval na pustá místa a modlil se‘ (Lukáš 5,16).“ Burns odložil hadr. Auto už bylo nablýskané. „Rovnováha je důležitá, Thomasi. Všechno ve svůj čas.“ Vzal si od Toma Joea jeho použitý hadr a řekl: „Jsem velmi rád, že jsem vás mohl poznat. Steven o vás už často vyprávěl. Vaše přátelství pro něho znamená mnoho. Prosím vás, nemějte mi za zlé, že jsem s vámi mluvil tak otevřeně.“ Když vycházeli z garáže, dal Tomovi přednost a zavřel vrata. „Moc vám děkuji, že jste mi pomohl při práci. Budu se za vás modlit, abyste poznal, co je Boží vůle.“

Odpoledne Tom Joe vyzvedl Bobbyho a šel s ním na rybník v parku. Přitom ještě myslel na rozhovor s Burnsem. Cítil, že řidič ho má opravdu rád a že ho nechce jen usměrňovat. Všechno ve svůj čas. Něco na tom asi opravdu je.

Bobby se rychle učil držet rovnováhu na úzkých bruslích, a když několikrát nejistě objel rybník, trval na tom, že teď už pojede sám.

„Docela mu to jde,“ mínil Steven, který si po svátcích vyšel na procházku a také zašel k rybníčku. Tom Joe, který si dal právě přestávku, přikývl. „Ano, také se divím, jak se to za tak krátkou době naučil. On …“ Tom Joe přestal mluvit. „Bobby! Dávej pozor!“ Jeho varování přišlo příliš pozdě. Bobby nezvládl dobře zatáčku a rychle se řítil směrem k hloučku děvčat, která právě přicházela na led. Děvčata se s křikem rozprchla. Dvě z nich spolu s Bobbym upadla na led. Děvčata vstávala a hubovala. Naštěstí to vypadalo, že se nikdo nezranil. „Copak nemáš oči? Aspoň by ses měl omluvit, ne?“

Bobby seděl na ledu. Byl velmi zaražený. „Je mi to líto,“ vyhrkl a neodvažoval se vstát, aby si dívky nevšimly, jak je na bruslích ještě nejistý. Obě se na něho zle pohlédly, načež jely za svými kamarádkami. Tom Joe k němu s úsměvem běžel a pomohl mu na nohy. „Můžeš bruslit dál, sportovče. Jenom trochu pomaleji!“

Steven si půjčil brusle Toma Joea a vystřídal ho na ledě, zatímco jeho kamarád šel navštívit Roberta. „Kde je Bobby? Stalo se něco?“ ptal se Robert, když k němu Tom Joe přišel samotný. „Ne, neboj se. Kromě srážky s několika děvčaty probíhá všechno hladce. Chtěl jsem se tě jen zeptat, zda ti mohu s něčím pomoci. Tvá poranění tě asi dost omezují.“

Robert se na kamaráda vděčně podíval. „Abych byl upřímný, tvoji pomoc bych potřeboval. Už je nutně potřeba, abych vypral naše oblečení, ale nedokážu napumpovat vodu do vany. Při pumpování to bolí.“

„Tak se dáme nejdřív do toho!“ Šli do sklepa, kde se nalézala prádelna. Tom Joe napumpoval vodu, Robert ji pak ohřál ve velkém hrnci na kamnech. Tom Joe vydrhl na valše jednotlivé kusy prádla, Robert je vymáchal z mýdlové vody, vyždímal a pověsil na šňůru. „Děkuji ti! Moc jsi mi pomohl!“ Po krátkém zaváhání se zeptal: „Vadilo by ti napumpovat vodu ještě jednou? Nutně bych se potřeboval vykoupat a Bobby potom také.“ Tom Joe přikývl. „Samozřejmě. Přece víš, že když patříme do jednoho stáda, pomáháme si. A když kromě toho patříme k Boží rodině, tak teprve!“

O poslední větě Robert přemýšlel, ještě když večer ležel v posteli. Když patříme do jednoho stáda, pomáháme si. A když kromě toho patříme k Boží rodině, tak teprve! Jsem tak vděčný za své kamarády, Toma Joea a Stevena, Pane Ježíši. A také za pana a paní Carterovy. Ale myslím, že si někdy přeješ, abychom dělali některé věci také sami. Ty víš, co mě zaměstnává. Myslím, že bych měl za Dexterem ještě jednou jít. Chtěl bych ho navštívit ve vězení a vyprávět mu o Tobě. A chtěl bych se mu ještě jednou omluvit. Při posledním setkání byl tak rozzuřený, že mě vůbec neposlouchal. Já … se k němu bojím jít. Ty mě znáš, jaký jsem zbabělec. S sebou nemohu vzít nikoho. Prosím Tě, dej mi odvahu …“

Následující odpoledne strávil Bobby u pana a paní Carterových. Když večer seděl s Robertem u večeře, vyprávěl: „Paní Carterová se mnou šla k rybníku, a já jsem si tam zase mohl zabruslit. A potom mi vyprávěla ještě jeden příběh z Bible. Nebyl o Ježíši, ale o muži, který se jmenoval Gedeon. Bylo to velmi napínavé.“ Po jídle listoval ve své obrázkové Bibli. „Podívej se sem! Tady je obrázek, kde přichází ke Gedeonovi anděl! Znáš ten příběh?“

Robert zavrtěl hlavou. „Ne. Já jsem dřív v kostele a při pobožnostech ve škole moc nedával pozor.“ „Mohl bys mi ho ještě přečíst?“

„Ukaž mi ten obrázek!“ Robert vzal obrázkovou Bibli a četl citaci místa, napsanou pod obrázkem: Kniha Soudců, 6. kapitola. Podíval se do obsahu ve své Bibli a našel odpovídající stránku. „Tak dobře. Dnes večer si přečteme příběh ze Starého zákona.“

„I přišel Hospodinův anděl a posadil se pod terebintem, který je v Ofře, která patří Jóašovi Abiezerskému. Jeho syn Gedeon mlátil pšenici v lisu na víno, aby ji uchránil před Midjánci.“

„To byli nepřátelé Gedeonova lidu,“ dodal Bobby. „Každý rok ničili úrodu.“

„Hospodinův anděl se mu ukázal a řekl mu: Hospodin s tebou, udatný hrdino. Nato mu Gedeon odpověděl: Dovol, můj pane, pokud je Hospodin s námi, proč nás potom postihlo toto všechno?“

„Paní Carterová říkala, že Gedeonův národ neposlouchal Boha a byl neposlušný. Proto přišli Madiánští,“ vysvětloval Bobby, který byl pyšný, že ten příběh zná, zatímco pro Roberta je nový.

„A kde jsou všechny jeho obdivuhodné činy, o kterých nám vyprávěli naši otcové, když říkali: Cožpak nás Hospodin nevyvedl z Egypta? Jenže teď nás Hospodin opustil a vydal nás do ruky Midjánců. Hospodin se k němu obrátil a řekl: Jdi v této své síle a zachráníš Izrael z ruky Midjánců. Což jsem tě neposlal? On se ho zeptal: Dovol, Panovníku, čím zachráním Izrael? Vždyť můj rod je v Manasesovi nejslabší a já jsem ten nejmenší v domě svého otce. Tu mu Hospodin odpověděl: Protože budu s tebou …“

Na tomto místě Robert přestal číst. Říkáš to mně, Pane Ježíši? Dodáváš mně tímto příběhem odvahu, abych šel k Dexterovi?

„Čti dál!“ naléhal Bobby. „Teď to bude pořádně napínavé!“ Robert přečetl celý příběh, který velmi zaujal nejen Bobbyho, ale také jeho. Později, když už Bobby dávno spal na gauči, seděl u stolu při tlumeném světle lampy a ještě jednou si pročetl první část příběhu: „Hospodin je s tebou, udatný hrdino! … Jdi v této své síle … Což jsem tě neposlal?... Já budu s tebou…“

V Robertově srdci vznikala modlitba:

Já s Tebou ještě nežiji dlouho a nevím, jaké to je, když ke mně mluvíš, Pane. Ale nějak se mi zdá, že by sis přál, abych Dextera navštívil ve vězení. Prosím Tě, pomoz mně při tom.

Nebyl to jen Robert, kdo dnes seděl doma a četl si v Bibli. Také Tom Joe si otevřel svoji Bibli. I on si četl příběh o Gedeonovi, který se pro něho stal velmi důležitým před odjezdem do Toronta. První, co měl Gedeon udělat, bylo: zbořit modlářský oltář, který patřil jeho otci, a místo něj postavit oltář jedinému, pravému Bohu. Bůh chce být veleben a vedle Sebe nic a nikoho nestrpí. Nechtěl bych, aby si na mě moje práce a život ve velkém městě kladly takové nároky, že by mi sotva zbyl nějaký čas pro Pána. Tuším, že tady v Nemocnici svatého Jana budu mít vždycky hrozně moc práce a že Toronto také nabízí tolik věcí, které by mě bavily… Tom Joe si udělal čas k přemýšlení a modlitbě … Když se modlil za svou rodinu v Calgary, zase jednou cítil, jak velice ji postrádá. Chtěl bych je zase vidět, Pane Ježíši. Zdejší místo ve svatojánské nemocnici je sice lákavé, ale já nechci myslet jen na svou prosperitu v zaměstnání. Také jinde jsou dobré nemocnice: Prosím, pomoz mi poznat Tvoji vůli! Ve své modlitbě myslel i na své přátele Šedého sokola, na Charlieho a na Kulhavou srnku, indiánku, která se o něho nějaký čas starala, když byl miminko. Už dlouho jsem se za ně nemodlil, Pane, a to mně je líto. V poslední době jsem si na modlitby udělal málo času a také jsem jen zřídkakdy psal svým přátelům a své rodině. Chtěl bych, aby se to změnilo. Zdá se, že Burns má pravdu a tatínek také: Když si vyhradím čas pro Tebe, pak všechny ostatní věci automaticky zaujmou svá místa.