13. kapitola

a shledanou, paní Carterová!“ Bobby se rozloučil s ženou majitele obchodu a protáhl se dveřmi, které spojovaly byt a prodejnu. Doprovázela ho vůně perníčků, jež naplňovala celý obchod. Pan Carter se na postavičku v zimním oblečení, která se protáhla mezerou v pootevřených dveřích a toužebným pohledem se podívala na bednu s červeně se lesknoucími jablky, díval s úsměvem.

„Robert odešel trochu dříve, protože ještě chtěl jít na poštu,“ vysvětloval chlapci. „Ale nechtěl tě rušit při pečení.“

„To je v pořádku. Já se tam pro něho stavím. Na shledanou, pane Cartere.“

„Na shledanou zítra, Bobby. Vezmi si jablko na cestu!“

„Děkuji, pane Cartere!“

Bobby sáhl do bedny s jablky a už chroupal šťavnaté ovoce. S úsměvem majiteli obchodu zamával. Vyšel z prodejny a dal se na cestu k poště. Chladný vzduch mu vůbec nevadil. Dřív zimu nenáviděl, ale teď si nic nedělal z chození venku. Poprvé v životě měl teplé oblečení a zimní kozačky. Vítr a zima mu už nemohly příliš uškodit. Jak se asi daří Berniemu, Jakemu a Spottymu? Našli nějaké teplé přístřeší? Bobby by je rád ještě někdy potkal, ale netušil, kde našli jeho kamarádi nový domov. Když Bobby došel k poště, už byla zavřená. Viděl a slyšel, jak uvnitř zamykají dveře a stahují roletu. Zkoumavě se rozhlížel, ale Roberta nikde neviděl. Běžel podél ulice, potom se otočil, utíkal zpátky a před poštou zůstal stát. Už byla tma, světlo šířily jen měsíc a pouliční svítilny. Bobby došel zpátky k obchodu pana Cartera, ale i ten už byl zavřený. Po Robertovi ani stopa. Bobby byl příliš dlouho odkázán sám na sebe, než aby ho to teď zneklidnilo. Zahodil ohryzek jablka, ruce schoval do kapes bundy a utíkal k Robertovu bytu. Ale už z ulice viděl, že se tam ještě nesvítí. Když zazvonil, nikdo neotevřel. Bobby se usadil ve vchodu a čekal. Robert si chtěl určitě ještě něco zařídit a zapomněl mu to říci. Bobbymu pomalu začínala být zima, přestože měl zimní bundu a kozačky. Vstal a přemýšlel. Mohl by jít ke Carterovým, neboť tam by ho Robert hledal nejdřív, kdyby se s ním tady doma nesetkal. Nebo … co kdyby využil příležitost a podíval se na dvůr továrny a do sklepa, kde téměř dva roky bydlel? Už dlouho to měl v plánu. Ovšem nebyl si jistý, jak by se Robertovi líbilo, kdyby se tam potuloval sám. Proto to dosud neudělal. Ale teď byla příhodná situace jako nikdy. Roberta se zeptat vůbec nemohl. Bobby se tedy zase rozběhl a utíkal pryč. Tma mu nikterak nevadila. Vždyť to tam znal.

Když se Bobby protáhl dírou ve zdi, po továrním dvoře se rozlévalo stříbrné světlo měsíce. Rozhlížel se. Všechno se zdálo stejné jako vždycky. Utíkal přes dvůr a otevřel těžké dveře, které vedly dovnitř do budovy. Ve velké hale bylo všechno ztichlé. Byly tam cítit chladné, vlhké zdi a … Bobby se zastavil a čichal. Do vzduchu pronikl ještě jiný zápach. Jako kdyby to byl chladný zápach cigaretového kouře. Ano, myslel si Bobby, to je ono. Někdo tady před ne zrovna dlouhou dobou kouřil. Zmocnil se ho podivný pocit. Kdo tady byl? Měl by raději odejít? Ale ne, vždyť už není žádné miminko. Rozhodně zamířil ke dveřím, které vedly do sklepa. Nahoře nad schody se zastavil a rukou hledal škvíru, ve které leží svíčka a zápalky. Spotty nařídil, že musí být vždy na tomto místě. A vůbec, on nařídil dost pravidel, a několik z nich bylo opravdu dobrých. Bobby rozsvítil a sešel potom po schodech dolů. Dusný, zatuchlý vzduch ho téměř připravil o dech. Je divné, že dřív mu to nevadilo. Když se dostal na poslední schod, ve slámě to zašustilo. Krysa se na něho podívala a uháněla pryč. Bobby si mimovolně podrbal nohu. Jizvu po jejím kousnutí stále cítil. Svíčku držel vysoko a rozhlížel se. I tady ve sklepě se zdálo, že je všechno jako dřív. Jeho deka ležela ve slámě a dřevěné palety u zdi byly naskládané na sobě. Seshora pronikl chladný závan vzduchu a plamének svíčky se rozkomíhal. Bobby se zachvěl. Možná bude přece jen lepší, když půjde domů. Robert už byl určitě dávno doma. Rychle utíkal po schodech nahoru, sfoukl svíčku a strčil ji do škvíry ve zdi. Otevřel sklepní dveře a vešel do obrovské, prázdné haly. Rozbitým oknem sem dopadalo měsíční světlo a na podlaze malovalo stříbrnou silnici. Pojednou bylo ticho přerušeno hlasitým bouchnutím. Bobby sebou trhl. Nějaké dveře se zabouchly. Slyšel hlasy z chodby, která vedla do různých místností skladu rovnoběžně s halou. Stál a naslouchal tiše jako pěna. Hlasy se blížily. Jeden z nich zněl hlasitě a hrubě, druhý … Bobby strnul. Druhý hlas zněl jako Robertův. Bobby se přitiskl k železným dveřím, které vedly do chodby. Srdce mu divoce bilo. Musel zjistit, zda to byl opravdu Robertův hlas. Opatrně otevíral těžké dveře a nakukoval skulinou. Několik metrů od něho stál muž s baterkou. Byl k němu otočený zády. Druhého muže hrubě strčil do jedné místnosti skladu. Bobby ho zahlédl jen na chvilku, ale ten kratičký moment mu stačil: Byl to Robert! A byl zavřený! Bobby viděl, jak ten muž zavřel dveře na petlici, zacvakl zámek a klíč strčil do kapsy u kalhot. „Tady tě nikdo nenajde! Pro mě za mě si tady můžeš zcepenět. Ale než se to stane, dám ti ještě druhý výprask! Asi zítra nebo pozítří. Podle toho, kdy budu mít náladu.“ S těmi slovy se otočil. Bobby ustoupil. Právě včas se skrčil za nějakou bednu. Dveře se otevřely a do tovární haly vešel muž. Byl středně velký a v obličeji měl hrubé rysy. Bobby zadržel dech. Muž prošel těsně kolem něho, ale nevšiml si ho. Zdálo se, že se cítí v naprostém bezpečí. Teď se zastavil, odložil baterku na kovovou bednu a zapálil si cigaretu. Přitom chodil sem tam po hale. Bobby se za bednou zmenšil, jak nejvíc to šlo a postupně se odvážil zase opatrně dýchat. Pokud se muž přiblíží a podívá se směrem k němu … Ale on si v klidu kouřil, potom hodil nedopalek nedbale na zem a uhasil ho. Bobby údivem vykulil oči, když nakoukl přes okraj bedny a uviděl, jak ten člověk otvírá dveře do sklepa a jde po schodech dolů k jeho staré skrýši. Chtěl tam ten muž snad přenocovat? V Bobbyho hlavě se honily myšlenky. Co má dělat? Proč ten cizinec Roberta zamkl? Nejraději by běžel k Robertovi a mluvil s ním, ale to bylo příliš nebezpečné. Ten člověk by je mohl slyšet. Navíc by to nijak nepomohlo, protože bez klíče nemůže Roberta vysvobodit. A klíč měl muž v kapse. Musím získat ten klíč. Počkám, až muž usne, potom se vplížím do sklepa. Vyndám mu klíč z kapsy a vysvobodím Roberta. Bobby měl podivně sucho v ústech, když pomyslel na to, co by se stalo, kdyby se muž vzbudil a chytil ho. Myšlenka, aby šel na policii, ho nenapadla. Strach před strážci zákona, podněcovaný Spottym, v něm vězel příliš hluboko.

Bobby zůstal v tmavém koutě tovární haly a čekal. Jak dlouho to může trvat, než muž usne? Měl se mezitím připlížit k místnosti, ve které byl Robert zamčený? Ale ne, to neudělá. Bylo to moc nebezpečné. Když v objektu továrny objevíme cizince, budeme neviditelní!“ To bylo jedno z pravidel Spottyho, a osvědčilo se. V těch dvou letech nebyl nikdo z jejich party chycen. Kde jen teď bydlí Jake, Bernie a Spotty? Tady v objektu továrny Bobby cítil, jak velice své bývalé kamarády postrádá. Hlavně Bernieho, který byl jen o rok mladší než on a se kterým se dělil o jednu deku. Čas ubíhal neuvěřitelně pomalu. Když světlo měsíce postoupilo dál a dopadalo do tovární haly už druhým oknem, rozhýbal Bobby své ztuhlé ruce a nohy a plížil se ke dveřím do sklepa. Opatrně je pootevřel. Nahnul se nad zábradlí a naslouchal do tmy. Malý sklepní prostor naplňovalo hluboké, stejnoměrné oddechování. Bobby se nadechl. Muž spal. Měl se opravdu odvážit dolů a pokusit se z mužovy kapsy vytáhnout klíč? Ve které vůbec byl? V pravé nebo v levé? Bobby se snažil si vzpomenout. Ale ta chvilka byla tak krátká, že to nedokázal přesně říci. Potmě se plížil dolů do sklepa a nechal za sebou doširoka otevřené dveře, aby měl trochu světla. Srdce mu v prsou bušilo jako kladivo. Zastavil se a pokusil se rozpoznat, kde ten člověk leží. Ležel tam, kde vždycky spal i Bobby: na slámě před dřevěnými paletami. Přes sebe měl přehozenou deku. Bobby se k němu přibližoval tiše, neuvěřitelně tiše a sedl si do dřepu k němu na zem. Levou rukou nadzvedl deku, zatímco jeho pravice se opatrně dotkla látky kalhot. Tam, kde tušil kapsu, nenahmatal nic tvrdého. Klíč byl nejspíš ve druhé kapse. Bobby vstal a málem by byl ztratil rovnováhu. Srdce se mu zase divoce rozbušilo. Počkal, až se trochu uklidní, potom se kradl kolem muže na druhou stranu. Opět nadzvedl deku a opatrně hmatal, kde je klíč. Tady! Zvenčí nahmatal něco tvrdého! Muž ležel tak, že kapsa byla trochu pootevřená. Bobby sebral všechnu odvahu a vsunul do ní palec a ukazováček. V tomto případě se mu jeho kapsářské zkušenosti hodily. Jeho prsty uchopily klíč a opatrně ho vytáhly. Tentokrát vstal pomaleji a schoval klíč hluboko do své vlastní kapsy u kalhot. Aby trochu zvětšil odstup mezi sebou a tím mužem, udělal krok dozadu – a šlápl na něco měkkého. Sklepem projelo zlostné zakvičení. Krysa se vyprostila a běžela pryč, napříč přes nohy spícího muže. Bobby zůstal stát jako přimražený. Muž se otočil na druhou stranu a zamumlal něco, co znělo jako: „Potvoro!“ a zůstal ležet na boku. Bobby se sotva odvažoval dýchat. Konečně se krok po kroku blížil ke schodišti. Právě se dostal k nejspodnějšímu schodu, když se krysa vrátila. Tentokrát přeběhla muži přes obličej. Ten rozzlobeně zachrochtal a sahal po baterce. „Ne,“ toužil Bobby, „prosím, prosím, ne! Jen ne světlo!“ Tady na schodišti nebyl vůbec ničím krytý. Ale krysa mu udělala čáru přes rozpočet. Musela být hrozně vyhladovělá a asi větřila někde něco k snědku, neboť neutekla, ale běhala v kruhu kolem muže. Přitom narazila do baterky. Muž zaklel, když slyšel spadnout baterku, a Bobby využil příležitost a mihl se po schodech nahoru do tovární haly. Zavřel dveře do sklepa a s povzdechem úlevy se o ně opřel. Jednou rukou hmatal, zda má klíč. Ještě tam byl. Zezdola byl slyšet zlostný mužův hlas. Škvírou pronikalo světlo, tak tedy asi svou baterku našel. Co když si teď všimne, že nemá klíč! Bobbyho srdce začalo tlouci šíleným tempem. Musí Roberta co nejrychleji osvobodit!

Bobby utíkal. Otevřel dveře, které vedly do dlouhé, tmavé chodby. Za kterými dveřmi byl Robert? Nevšiml si, které to byly. Věděl jen, že první ne, tím si byl úplně jistý. Zastavil se před druhými.

„Roberte?“ sotva slyšitelně zašeptal.

Žádná odpověď. Bobby se plížil ke třetím dveřím. Najednou uslyšel kroky. Plný paniky se ohlížel po nějakém úkrytu. Jen kdyby nebyla taková tma. Nohou se zase dotkl něčeho měkkého. Chtěl vykřiknout, ale ještě včas se kousl do rtu. To měkké nevykviklo, zůstalo to prostě ležet. Starý pytel! Bobby se vrhl na zem a přetáhl ho přes sebe. Právě včas, protože teď osvítil chodbu paprsek světla baterky. Kroky se rychle blížily.

„Turnere?“ Mužův hlas se rozléhal chodbou. Bobby se tiše jako myška choulil pod pytlem.

„Co chceš?“ ozval se za jedněmi dveřmi tlumeně Robertův hlas. Muž si oddechl tak, že to bylo slyšet.

„V pořádku. Zapomeň na to!“ odpověděl mu. Když šel kolem pytle, šlápl na něj. Naštěstí se ho dotkl jen špičkou nohy. Bobby byl strachy celý zkoprnělý.

Hledá klíč a myslí si, že se Robert sám osvobodil. Teď bude určitě hledat ve sklepě ve slámě. Bobbymu pod pytlem docházel vzduch. Opatrně ho nadzvedl. Najednou sebou trhl.

„Ty hloupá potvoro!“ řval muž ve sklepě. „Copak jsi ten klíč spolkla?“

Přes svou nebezpečnou situaci se Bobby musel usmát. Muž podezíral krysu! Bobby odstrčil pytel stranou a vstal.

„Roberte?“ zašeptal trochu hlasitěji než předtím. „Jsi tam, Roberte?“

„Kdo je tam?“ ozvala se přidušená odpověď.

„To jsem já, Bobby! Za kterými dveřmi jsi?“

„Bobby, co tady děláš? Jak …?“

„Pst! Jinak se ten člověk zase vrátí!“

Bobby hmatal v kapse po klíči. Ruce se mu třásly. Strčit klíč do zámku se mu téměř nepodařilo. Konečně to klaplo a zámek se odemkl. Opatrně otevřel dveře. Robert stál uprostřed místnosti. Byla taková tma, že ho Bobby stěží rozeznával.

„Bobby!“ šeptal Robert. „Jak jen jsi mě našel?“

„To byla náhoda. Já…“ Bobby najednou vzlykl. Napětí posledních hodin ho téměř úplně vyčerpalo. Když teď před sebou viděl Roberta, s jeho sebeovládáním byl konec. Robert nic neříkal. Jen Bobbyho objal oběma rukama a opatrně ho k sobě přitiskl. Potom zašeptal: „Musíme odtud co nejrychleji pryč. Dexter, tak se jmenuje ten muž, přišel dovnitř cestou, kterou jsem až dosud neznal. Pojď. Ukážu ti ji!“ Vyšli z místnosti a Robert pečlivě zavřel dveře a zacvakl zámek. Zvenčí to vypadalo, jako by tam vězeň ještě byl. Vzal Bobbyho za ruku a tiše se kradli chodbou. Na jejím konci byly železné dveře, které vedly přímo ven.

„Dříve tu byla vysoká hromada palet,“ šeptal Bobby a rukou si z obličeje setřel slzy. „Spotty vždycky říkal, že proto se dveře zevnitř nedají otevřít.“ Plížili se přes tovární dvůr a zvolili cestu přes zeď a strom. Když stáli na chodníku, Robert těžce oddychoval a držel si levý bok. Na čele se mu objevily kapky potu. Nedopřál si však žádný dlouhý odpočinek, ale vzal Bobbyho zase za ruku a poklusem ho táhl za sebou. Teprve když byli od továrny vzdáleni několik ulic, zastavil se. Bobby se na něho podíval … a ulekl se. Robert měl naběhlý ret a na obličeji stopy od krve. Levé oko měl tak oteklé, že bylo téměř zavřené. Rukáv jeho bundy byl roztržený. Bobby mimovolně ustoupil o krok dozadu. „Co … se stalo, Roberte?“

Robert si sedl do dřepu, aby byly jejich oči na stejné úrovni. Těžce oddechoval. „Musím ti něco vysvětlit, Bobby. Toho muže v továrně znám z dřívějška. Pracovali jsme spolu v Halifaxu, a já jsem … no, zachoval jsem se k němu dost ošklivě. On kvůli mně ztratil práci a teď … mě vystopoval a pomstil se mi.“

„Namlátil ti?“

„Ano, namlátil.“ Zpráskal mě, to by bylo výstižnější. Ale to Bobby nemusí vědět.

„Nechá tě teď na pokoji?“

„Ne, nemyslím. Mou omluvu nepřijal. Dexter je nebezpečný člověk. Nejen pro mě, je nebezpečný i pro druhé. Proto teď musíme jít na policii.“

Bobby ztuhl. „Ne! Nechci jít na policii!“

„Neboj se, tobě tam nic neudělají. To ti slibuji. Ale teď mi ještě rychle řekni, jak jsi mě našel.“

Bobby koktavě vyprávěl o svém dobrodružství. Myšlenka, že půjdou na policii, se mu vůbec nelíbila.

„Bohu buď dík, že jsi mne našel, Bobby. To nebyla náhoda. A Bohu buď dík, že se ti nic nestalo.“

Robert pomalu vstal a přitom potlačil zasténání. Zdálo se mu, že jeho tělo se z větší části skládá jen z krevních podlitin. Cestou na policejní stanici mlčeli. Bobby svoji ruku zase vsunul do Robertovy. Ten se stále ohlížel, ale nikdo za nimi nešel. Ulice před nimi byly tiché a klidné. Když vešli do policejní budovy, Bobby se přitiskl těsně k Robertovi. Policista, který měl službu, zvedl obočí a vstal.

„Vypadáte, jako byste za sebou měl výprask, a to před nedávnou dobou,“ řekl na pozdrav.

„To máte pravdu, pane.“

Policista ukázal na dvě židle. „Posaďte se. A potom vyprávějte. Já budu psát.“

Robert si opatrně sedl. Bobby zůstal stát těsně vedle něho.

„Je vám známé jméno Jerry Dexter, pane?“ zeptal se Robert.

Policista ukázal na fotku, která visela za ním na stěně, a zobrazovala muže, po kterém se pátralo. „Myslíte toho?“

„Ano, to je on!“ vyhrkl Bobby. „Tak vypadal ten muž v továrně! Jenom teď má o hodně víc vlasů než na obrázku.“

„Co je s ním?“ Seržant se na Roberta znepokojeně obrátil. „Poznáváte ho také? To on vás tak zřídil?“

„Ano, pane. Tohoto času se nalézá v objektu opuštěné továrny ve východní části města. Alespoň se tam nalézal ještě před půlhodinou.“

„Promiňte, ale než budeme pokračovat, dám vědět na hlavní policejní služebnu, aby tam hned poslali skupinu policistů. Mluvíte o staré železárně v ulici Liptonstreet?“

„Ano, pane.“

Policista vzal rychle sluchátko a předal informaci hlavnímu štábu. „A pošlete mně sem lékaře, který má službu,“ ukončoval hovor. „Mám tady raněného.“

„Kolegové se hned vydají na cestu,“ řekl, když zavěsil sluchátko. „A teď mně, prosím vás, vyprávějte, jak to celé bylo.“

Robert uposlechl. Vyprávěl o své známosti s Dexterem v Halifaxu, své vlastní jednání nepřikrášlil a skončil útěkem z pozemku továrny. „Bez Bobbyho bych se odtamtud možná nikdy nedostal,“ řekl na závěr.

„Je to bez pochyby statečný mládenec,“ mínil policista a odložil tužku. Bobbymu věnoval uznalý pohled. Bobby, který byl tak unavený, že se mu oči samy od sebe zavíraly, se ještě těsněji přitiskl k Robertovi. „Ale dříve,“ vyhrkl, „jsem také něco ukradl.“ Nezdálo se mu správné nechat se chválit, když neměl čistý štít.

„Cože?“ Policista se zamračil. „Copak jsi ukradl?“

„Jablka a podobné věci. A někdy peníze. Protože jinak bych neměl co jíst. Ale teď, co bydlím u Roberta, už to nedělám.“

„Když slíbíš, že už to nikdy neuděláš, mohli bychom tu věc nechat být. Kradení není správné, ale když má člověk hlad, je to něco jiného, než když to dělá jen pro zábavu.“

„Někdy mě to bavilo,“ přiznal Bobby tiše. „Ale teď už to nikdy neudělám. Slibuji.“

Policista potlačil úsměv. „To doufám,“ řekl a naléhavě se na Bobbyho podíval. „Ale teď bychom se měli postarat, abys byl co nejrychleji v posteli, mladý muži. Pro dnešek jsi zažil vzrušujících věcí dost.“

„Ale já bych chtěl vidět, jak sem policisté přivedou Dextera!“ Bobby najednou už unaveně nevypadal.

„Pokud ho chytí, dovedou ho na hlavní služebnu a tam ho zavřou. Takže to stejně neuvidíš.“

„Můžete zavolat panu Williamu Carterovi, majiteli obchodu,“ navrhl Robert. „Je to můj šéf a Bobbyho dobře zná. On pro něho přijde.“

„V tuto dobu?“ zeptal se policista. Bylo už téměř jedenáct hodin večer.

Robert přikývl a policista vytáčel číslo, které mu Robert diktoval.

„Proč nemohu jít domů s tebou?“ ptal se Bobby udiveně.

„Protože tu nejspíš budu muset zůstat, než policie zjistí, zda jsem mluvil pravdu.“

„Tady ve vězení?“ Bobby se ustrašeně díval do zadní části místnosti, která byla oddělena mříží. Za ní se nacházela jen úzká pryčna.

„Mně nikdo nic neudělá,“ uklidňoval ho Robert. „Možná už zítra budu zase doma.“ Obrátil se na policistu: „Myslíte, … že bych si mohl umýt obličej, než přijde pan Carter?“

„Samozřejmě.“ Seržant vstal od psacího stolu a šel do maličké vedlejší místnůstky. Tam do umyvadla nalil vodu a ze skříně dokonce vyndal i ručník. Robert těžkopádně vstal a šel k němu. Chladná voda dělala jeho obličeji neuvěřitelně dobře. Netrvalo to dlouho a objevil se pan Carter. Ještě nespal a hned přišel. Policista mu rychle povyprávěl to nejdůležitější. Když pan Carter spatřil Roberta, ulekl se a mínil: „Vaše minulost vás teď přece jen dostihla. Ale náš Pán Ježíš bude stát při vás. Moje žena a já se za to budeme modlit.“ Robert jen přikývl. Nemohl mluvit.

„Pojď, Bobby, vydáme se na cestu. Když jsem odcházel, paní Carterová mluvila o kakau a chlebu s máslem. Dal by sis?“

Bobby přikývl. Zaváhal, ale potom najednou oběma pažemi objal Roberta a pevně se k němu přitiskl. Robert zaťal zuby a jen s námahou potlačil výkřik. „Všechno je v pořádku, Bobby,“ pošeptal chlapci. „Nejpozději za dva dny budu zase u tebe. Děkuji ti, že jsi mě vysvobodil. Jsi ten nejlepší kamarád, jakého si umím představit.“

Když pan Carter a Bobby odešli, seržant řekl: „Vy jste musel mnoho vytrpět. Doktor tu hned bude.“ Trvalo to opravdu jen několik minut, než se objevil lékař, který měl službu. Jeho diagnóza zněla tak, že má Robert dvě zlomená žebra a kromě toho pohmožděniny a krevní podlitiny. Dal Robertovi na hrudník pevný obvaz a nechal mu několik tablet proti bolesti.

„Raději si je vezměte, až budete mít něco v žaludku,“ řekl seržant, když doktor odešel. „Už to asi je nějaká chvíle, co jste jedl naposledy, viďte?“

„Ano,“ přisvědčil Robert. „Jste tak hodný ke všem svým vězňům?“

Policista se zasmál. „Čestně řečeno, ne. Jen k takovým, kteří mi pomáhají zatknout muže, jako je Jerry Dexter. Myslím, že moji kolegové a já dostaneme vyšší plat.“

„Tak je na té věci přece jen něco dobrého,“ mínil Robert a vděčně si vzal jeden z krajíců chleba, které mu seržant nabídl. Potom spolkl jednu tabletu proti bolesti a vypil dvě sklenice vody.

„Jako lůžko vám mohu nabídnout jen tuto pryčnu. Ale vy alespoň smíte spát. Já ne.“

Robert si opatrně lehl na úzké lůžko. Každá kost ho bolela a byl k smrti unaven. Přesto nemohl usnout. Vaše minulost vás teď přece jen dostihla. Tato věta pana Cartera se ho bolestně dotkla. Stydím se za to, co jsem udělal v Halifaxu, Pane Ježíši. Tehdy jsem o Tobě sice ještě nechtěl nic vědět, ale přesto jsem věděl, že to bylo špatné. Teď mi to Dexter oplatil a … Bobbyho to také naplno zasáhlo. Byl tak vystrašený a zároveň tak statečný. Prosím, ochraňuj ho i tuto noc.

Telefon se pronikavě rozezvonil. Policista zvedl sluchátko. Byl to krátký hovor, a když položil sluchátko, řekl: „To byl hlavní štáb. Skutečně Jerryho Dextera dopadli. Díky vám.“

„Myslíte díky Bobbymu, nebo ještě lépe řečeno: díky Bohu, viďte?“

„Ano. Každopádně nám do sítě vplula pěkná rybička. On má na svědomí ještě hodně jiných věcí a nejbližší léta stráví za mřížemi.“

„Tak proto v Halifaxu tak najednou zmizel. Seděl ve vězení! Tehdy jsem ho považoval jen za trochu … omezeného a násilného. Jak bezohledný je, to jsem zjistil teprve dnes.“

„Tak by vás tato zpráva měla uklidnit. Zkuste spát. Brzy ráno pošlu do Halifaxu telegram, aby přezkoumali vaše údaje. Pokud se vaše výpovědi potvrdí a vy jste neudělal nic, co by bylo proti zákonu, budete moci jít.“

Robert zavřel oči. Tableta začala účinkovat a bolesti byly snesitelnější. Děkuji Ti, Pane Ježíši, že jsi mne chránil, že se mi nestalo něco horšího. A že jsi držel nad Bobbym Svou ochrannou ruku. Děkuji Ti, že se už nemusíme bát Dextera. Prosím, dej, aby Dexter poznal, že Tě potřebuje jako Zachránce. S touto modlitbou na rtech konečně upadl do neklidného spánku.