12. kapitola

ruhý den ráno se Tomu Joeovi těžko vstávalo. Usnul až pozdě po půlnoci, a vyhlídka na další sarkastické poznámky pana Coleho nebyla zvlášť motivující. Kromě toho na něm vlhko a chlad zanechaly stopy, cítil, že mu začíná nachlazení. Dr. Miller mu nařídil, že dnes musí přijít dřív, protože staniční sestra byla nemocná, a on měl tedy připravit sociální oddělení na celodenní nápor. Tom Joe ve spěchu snědl misku ovesné kaše a vypil šálek kávy. Potom se vydal na cestu k tramvajové zastávce. Ve foyeru kliniky mu jako první vběhla do cesty sestra Maggie.

Na jeho zamumlání „Dobré ráno!“ mu vesele odpověděla: „Dobré ráno, dr. Kendricku! Už jste dnes četl noviny?“

„Ne. Ráno noviny nikdy nečtu.“ Její dobrá nálada mu vadila, protože jeho vlastní nálada se nacházela někde u bodu mrazu.

„Tak byste měl dnes udělat výjimku. V Národní poště je hned na první straně zajímavý článek.“ S těmi slovy ho tam nechala stát. Tom Joe také pokračoval v cestě. Vedle vrátnice se nacházel stánek s časopisy. Národní pošta ležela hned nahoře a jemu padl do oka tučně tištěný nadpis:

Tom Joe mimovolně sáhl po novinách, aby mohl číst dál. „Deset centů,“ připomněla mu sestra na vrátnici.

„Ano … samozřejmě.“ Tom Joe vyndal z kapsy kalhot minci a podal ji sestře. Nemohl věřit tomu, co tam četl. Počítal s článkem o návštěvě lékařů z Německa, ale nikoli s detailním popisem těžkostí dětí ze sirotčince. Otevřel noviny, aby si je uvnitř nemocnice přečetl. Nejdřív jeho pohled padl na fotografii zničeného sirotčince.

„Z tohoto úplně zničeného domu dva mladí muži zachránili děti s jejich opatrovnicemi. Thomas Kendrick, lékařský asistent z Nemocnice svatého Jana, a klavírista Steven Ashford dovedli obyvatele sirotčince do bezpečí na soukromé oddělení.“

Byla tam zmínka o jeho hledání příhodného přístřeší pro děti, o Stevenově odvaze, když přinesl deky a bundy z poničeného křídla domu, o laskavé pomoci sestry Maggie, na nic nebylo zapomenuto. Dál se psalo o prohlídce nemocnice pod vedením profesora Cunninghama a o tom, jak doktor Miller německy uvítal hosty. To … to snad není možné! Kde reportér všechny ty informace vzal? Napadly ho pouhé dvě osoby, které by připadaly v úvahu: slečna Johnsonová a kuchařka, které všechno také prožily. Na konci článku byla prosba o dary pro osiřelé děti. Dokonce tam bylo uvedeno číslo bankovního účtu. Tom Joe, který to nechápal, odložil noviny. Tato novinová zpráva byla nejlepší reklamou, jakou si jen nemocnice mohla přát. Přesto si nebyl jistý, jak na to zareaguje pan Cole. Rychlé, energické kroky vrátily Toma Joea do skutečnosti. „Přesně před sedmi minutami jste měl být na sociálním oddělení,“ zazněl přísný hlas dr. Millera. „Skutečnost, že je o vás zmínka v novinách, vás neopravňuje k nepřesnému příchodu.“

„Ano, pane, totiž … ne, pane.“ Tom Joe rychle složil noviny. „Je mi to líto. Ten článek mě tolik překvapil. Odpusťte mi to, prosím.“

„Mě ten článek také překvapil.“ Hlas jeho nadřízeného už nezněl tak přísně. „Doufejme, že přesvědčí i pana Coleho a našeho šéfa, že jste jednal správně, když jste sem ty děti přivedl.“

Společně pokračovali v cestě na sociální oddělení a Tom Joe řekl: „Chtěl bych vám ještě poděkovat, pane.“

„Za co? Že jsem vás včera nechal pracovat s vaší poraněnou rukou? Vrchní sestra je nemocná, a tak mi žel nic jiného nezbývalo.“

„To je v pořádku, pane. Nebylo to tak zlé. Chtěl jsem vám poděkovat, že jste mi pomohl, když profesor s pány z Německa tak náhle přišli na soukromé oddělení. Nevěděl jsem, že umíte tak dobře německy.“

„Moje matka byla Němka. Ale nemusíte mi děkovat. Nesdílím mínění pana Coleho a profesora Cunninghama, kteří si myslí, že jste na sebe svým činem chtěl upozornit.“

„Považují mne za rozmazleného jedináčka, který ještě nikdy nepřišel do styku s chudobou a nouzí.“

„A jak to je? Mají pravdu?“

Tom Joe vzpomínal na jednoduchý srub babičky Betsy, na měsíce, kdy žil v sirotčinci a na obnošené darované šaty z bedny, které nosil. „Ne, pane,“ odpověděl. „Jsem sice jediné dítě, ale docela tak to nebylo.“
„To jsem si myslel. Kdybyste byl rozmazlený, pak byste děti hned dovedl na soukromé oddělení a neběhal byste v tom lijáku po městě, abyste pro ně našel ubytování.“

Došli na sociální oddělení a Tom Joe se hned pustil do práce. Zapnul sterilizátor, zatopil v ošetřovně a zkontroloval stav kyslíku v nádobě. Když chtěl uklidit listiny z minulého dne do příslušné zásuvky, najednou někdo zaklepal na dveře. Vešla starší zdravotní sestra. „Dobré ráno,“ pozdravila. „Posílá mě sem na výpomoc pan Cole. Pana Kendricka prosí, aby hned přišel do jeho kanceláře.“

Dr. Miller se zamračil. „Co to má znamenat?“

Sestra pokrčila rameny. „Já nevím, pane. Dělám jen to, co mi nařídili.“

Tom Joe váhavě odcházel ze sociálního oddělení. Nebyl si jistý, co ho čeká. Dveře do kanceláře správního oddělení byly otevřené. V nich se tísnili lidé, mluvili jeden přes druhého, kladli otázky. Kamery cvakaly. Pan Cole trůnil u svého psacího stolu, odpovídal a laskavě se usmíval do kamer. „V Nemocnici sv. Jana je ochota pomáhat zapsaná velkými písmeny. Bylo samozřejmostí, že jsme sem ty děti přijali,“ slyšel ho Tom Joe říkat. Zmateně zůstal stát. „Ach, tady jste, můj milý Kendricku! Pojďte blíž!“ Pan Cole na něho zamával. „Pánové, smím vám představit našeho lékařského asistenta Dr. Thomase Kendricka?“ Někteří reportéři najednou veškerou pozornost obrátili k němu, vytasili se s fotoaparáty a bombardovali ho otázkami. „Doktore Kendricku, jak jste se dozvěděl o situaci dětí ze sirotčince? Jaká byla vaše první myšlenka, když jste o tom slyšel? Souvisejí vaše poranění se záchrannou akcí? Pocházíte z Calgary? Co vás vedlo k tomu, abyste pracoval zde v Torontu?“

Úplně překvapený Tom Joe se pokusil zodpovídat jednu otázku za druhou. Předstíraná lidumilnost pana Coleho se mu hnusila. Nejraději by býval reportérům řekl nepřikrášlenou pravdu. Ale potom od toho obezřele upustil. Musel odpovídat na mnoho otázek a byl velmi rád, když mohl z kanceláře odejít. Když přišel na sociální oddělení, jeho rozhořčení ještě zdaleka nevyprchalo. Doktor Miller si toho všiml, ale nic neříkal. Tom Joe se přemohl a věnoval se pacientům. Když o polední přestávce zamkli dveře, doktor Miller se ho bez okolků zeptal: „Proč jste tak rozdurděný?“

„Je to prostě neuvěřitelné, pane,“ vyhrkl Tom Joe. „Pan Cole dělá, jako by to byl jeho nápad, že jsme tu ty děti ubytovali. Vyprávěl reportérům věci, které tak vůbec nebyly, jen aby se postavil do příznivého světla.“

„S tím jsem počítal. Posaďte se, prosím. Chtěl bych se podívat na vaše poranění a převázat je.“

Tom Joe poslechl. „On mě …“ Tom Joe zmlkl. Nevěděl, nakolik může být ke svému šéfovi otevřený.

Ale k jeho překvapení se dr. Miller usmál. „Jen to vyslovte,“ řekl, „ovládal jste se už dost dlouho.“

Prohlížel si Tomovy šrámy na čele a opatrně je přelepil novou náplastí.

„On mě oslovil: ‚můj milý Kendricku‘! Když si vzpomenu na to, co mně říkal včera …“

Dr. Miller sundal obvaz a vyšetřoval Tomovu ruku. Řezná rána v jeho dlani se pod úzkými proužky náplasti už začala hojit.

„Chápu vaše rozhořčení a dávám vám úplně za pravdu,“ řekl dr. Miller, zatímco mu přikládal nový obvaz. „Ale koneckonců slouží vše k dobru sirotků. Snažte se to takto vidět. Na účtu bude brzy plno darů.“

Také Steven musel toho dne odpovídat na otázky reportérů. Odpoledne dával hodiny hudby, ale dopoledne pracoval jako asistent profesora hudby na univerzitě. To pánové od novin samozřejmě rychle zjistili a navštívili ho tam. Jemu se celý ten shon vůbec nelíbil, ale protože proti tomu nemohl nic dělat, pokusil se využít situaci ve prospěch dětí ze sirotčince.

„Připadám si tak slavný jako ještě nikdy,“ řekl s úsměvem, když seděli s Tomem Joem a s Burnsovými u večeře. Když jeho rodiče nebyli doma, jedl s personálem. „A co ty? Jak se cítíš jakožto hrdina dne?“

„Nejlepší bylo, když se mě pan Cole zeptal: ‚Proč jste neřekl hned, že se té akce účastnil Steven Ashford? Ta skutečnost staví celou věc do úplně jiného světla. Ashfordovi patří k předním rodinám ve městě!‘“

„To že řekl …? Lžeš!“

„Je to pravda!“ doplnil Tom Joe také s úsměvem. „Ale i paní Cassidyová se vyjádřila asi v tom smyslu. Teď se přece jen chce nechat operovat.“

„Je pěkné, když vás oba vidím, jak se usmíváte,“ vmísil se do rozhovoru Burns. Jsem rád, že se nálada na klinice změnila. Bezpochyby je to vyslyšení modliteb.“

Mnoho mil odtud, v městě Montréalu, seděl ve stejný čas ve velkém domě, v houpací židli u krbu starý, šedovlasý muž. Byl to pěkný, prostorný pokoj, ve kterém seděl, s nábytkem z tmavého dřeva, s tlustými, měkkými koberci, které tlumily každý zvuk. Na stěnách visely obrazy ve zlatě se třpytících rámech. Muž byl zahloubaný do čtení novin. Teď je odložil, sáhl po stříbrném zvonku a zazvonil. Dveře se otevřely a objevil se jeho komorník.

„Brooke? Četl jste, co píší v Národní poště?“

„Ne, pane. Dnes ráno jsem se díval jen do Gazetty.“

„Je to téměř k neuvěření! Ten chlapec opravdu ubytoval děti ze sirotčince na soukromém oddělení svatojánské nemocnice. Tady si to přečtěte v článku!“

Brooke, komorník, si rychle všiml, že chlapcem je míněn Thomas Kendrick, adoptivní syn Jamese Kendricka, synovce jeho zaměstnavatele.

„Dá se na to dívat různě, pane,“ přisvědčil svému zaměstnavateli, když dočetl článek do konce. „Zdá se, že jinde pro ty děti opravdu nebylo místo.“

Pan Harry Johnson se zamyšleně díval do plamenů. „Myslíte si totéž, co já, Brooke?“ zeptal se nakonec.

Komorník se jemně usmál. „Myslím, že ano, pane.“

Starý pán vzhlédl. „Sice jsem válkou utrpěl ztráty, ale ještě pořád jsem bohatý. Kromě toho jsem sám pracoval jako lékař v nemocnici a dokážu si představit, že Thomas se nesetkal jen s blahosklonným přitakáváním, když ty děti ubytoval na soukromém oddělení. Dám dva dary – jeden pro nemocnici a druhý pro děti ze sirotčince. Prosím, postarejte se o to, Brooke.“

„Ano, pane, s radostí.“

Tom Joe zažil o pár dní později dvě překvapení. O první se postaral dr. Miller. Zeptal se ho: „Povězte, Kendricku, kdy jste vlastně měl naposledy dovolenou?“

„V létě, pane.“

„Pokud s tím budete souhlasit, můžete si vzít od pondělka volno a zase nastoupit až v novém roce. V minulém roce jste pracoval o Vánocích i na Silvestra, proto máte teď nárok, abyste měl o svátcích volno. Dr. Wills se v pondělí opět ujme své práce na sociálním oddělení a také staniční sestra zase nastoupí. Vy si tedy můžete vzít dovolenou.“

„Moc vám děkuji, pane. Rád to přijímám. Je načase, abych se postaral o svůj poničený byt. Na to se mi ty volné dny budou dobře hodit.“

„Tak jsme domluveni. Hleďte, abyste si také trochu odpočinul.“

Druhé překvapení prožil, když se stavil u slečny Johnsonové a u dětí na soukromém oddělení.

„Představte si, doktore Kendricku, konečně se našla možnost, kde můžeme ubytovat děti!“ pozdravila ho vedoucí sirotčince. „Pánové od města asi konečně pocítili svoji zodpovědnost a dali mně k dispozici prázdnou školní budovu. Lidé, kteří tam byli evakuováni, už se vrátili nazpět do svých domovů. A přišel tak velkorysý dar, že si budeme moci dokonce dovolit koupit nábytek a zaplatit nějaké renovační práce. A říká se, že také výdaje nemocnice mohou být pokryty z jiného daru.“

„To jsou tedy dobré zprávy!“ Tomu Joeovi spadl kámen ze srdce. „Kdy se budete stěhovat?“

„Už v úterý. Do té doby tam má být dost postelí, židlí a také jeden velký stůl. Jednoduchá kuchyň už se tam nachází. Zbylé práce se mají dělat v lednu.“

„Přijdu a pomohu vám,“ slíbil Tom Joe. Krátce nato seděl celý zamyšlený v tramvaji. „Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost.“ Ten verš z Bible opravdu platí. Můžeme Ti důvěřovat, Pane Ježíši. Sice nepomůžeš vždycky hned, ale vždycky včas. V úterý jsem býval klidně mohl jít na biblickou hodinu. Mé další hledání ubytování nebylo potřeba. Spoléhal jsem se víc na svůj rozum než na Tebe. To je mi líto. Děkuji Ti, že mně přesto pomáháš a miluješ mě.

Nachlazení Toma Joea se naštěstí docela rychle zlepšilo. Ruka se mu dobře zahojila a mohl si sundat obvaz. První týden své dovolené využil k tomu, že pomohl slečně Johnsonové a dětem ze sirotčince při stěhování a také se věnoval svému poničenému bytu. Rozbité okenní tabulky byly nouzově přelepeny plachtou. Zatím neměl žádný sklenář čas, aby je zasklil. Tom Joe si s sebou vzal zbývající oblečení a nějaké knihy, a chtěl prozatím zůstat bydlet u Stevena. Nakoupil vánoční dárky a zabalil dva balíky: jeden pro rodiče a druhý pro doktora Gilberta a jeho rodinu. Kromě toho koupil ještě nějaké maličkosti pro Stevena a manžele Burnsovy. V jednom obchodě potkal Roberta, který se díval po dárcích pro Bobbyho a Carterovy.

„Četl jsem v novinách, co se stalo se sirotčincem,“ řekl jeho kamarád. „Pro tebe to bylo určitě dost náročné období.“

„Dá se to tak říci. Jsem vděčný, že celá věc tak dobře dopadla a že mám ještě své zaměstnání. Jak se vede tobě a Bobbymu?“

„Chlapec je veselý a má výbornou náladu. Pomáhá paní Carterové péct cukroví. To ještě nikdy nezažil.“ Přes Robertův obličej přelétl stín. „Je mu devět let a ještě nikdy neslavil Vánoce. A také ještě nikdy nedostal žádný dárek.“

„Už ti něco řekli ze stanice sociální péče? Může Bobby u tebe zůstat?“

Robert zhluboka vzdychl. „Nesmí u mě zůstat. Pokud se do poloviny ledna nenajde žádná rodina, která by ho přijala k sobě, půjde do sirotčince.“

„V poslední době jsem slečnu Johnsonovou i děti lépe poznal. Zas tak špatné to v dětském domově není.“

„Já vím. Ale pro Bobbyho by to byla další velká změna. Velmi by ho znejistilo, kdyby se tam měl přestěhovat. Ale – já teď vím, s Kým o tom mohu mluvit. Často se za toho malého chlapíka modlím.“

„I já to budu od nynějška dělat,“ slíbil Tom Joe. „Jak je to vlastně s tvými rodiči? Víš o nich něco? Chtěl jsi jim přece napsat.“

„Ne, já …,“ Robert se zakoktal. „Mnohokrát jsem začal psát dopis a potom jsem ho zahodil. Nepodařilo se mi napsat ani jediný rozumný dopis. A pak jsem si četl v Bibli příběh o marnotratném synovi. Teď vím, co musím udělat – a co bych chtěl: Chtěl bych se vydat přímo na cestu za nimi a mluvit s nimi. Ale to dosud kvůli Bobbymu nebylo možné. Rád bych jel také do Halifaxu, protože bych se chtěl pokusit dát do pořádku tu věc s Dexterem. Ale až dodnes to prostě nešlo. A Lethbridge, kde bydlí mí rodiče, také neleží zrovna za rohem.“

„To chápu. Co kdybys jim poslal telegram a v něm jim oznámil, že přijedeš, jakmile to půjde? Rodiče jsou kvůli tobě velmi ustaraní.“

Robert překvapeně vzhlédl. „Že jsem na to nepřišel sám! Krátký telegram dokážu napsat. To je báječný nápad! Já … měl bych to udělat hned!“ S těmi slovy tam nechal kamaráda stát a šel na poštu. Krátce nato byl napříč přes kontinent odeslán telegram následovného znění: „Veselé Vánoce, maminko a tatínku. Pokud mohu, přijedu domů, jak to jen bude možné. Všechno ostatní ústně. V lásce, Váš syn Robert.“

Druhý den cítil, jak mocně mu bije srdce, když se po práci stavil na poště a ptal se na odpověď.

„Přišla před několika hodinami. Tady!“ Úředník mu podal telegram. Robertovi se třásly ruce. Četl: „Jsi nám vítán v každé době. Čekáme na Tebe. Maminka a tatínek.“

Napůl oslepený slzami si ten list papíru nacpal do kapsy a odešel z pošty. Postrádal jsem rodiče víc, než si to dokážou představit. Byl jsem tak hloupý, když jsem tehdy utekl. Děkuji Ti, Pane Ježíši, že jsem Tě mohl nalézt. Prosím, dej mně brzy příležitost jet domů. Robert chtěl právě pokračovat v chůzi, když tu k němu přibíhal otrhaný chlapec.

„Pojďte rychle, pane!“ lapal po dechu. „Tamhle naproti leží nějaká paní. Je zraněná!“

Robert spěchal za hochem. „Copak se stalo?“

„Já nevím.“ Hoch odbočil z ulice a vedl Roberta na zadní dvorek, který byl osvětlován jen světlem měsíce.

„Kdepak je?“ zeptal se Robert a pátravě se rozhlížel. Žádnou poraněnou paní neviděl. A také chlapec jako by se najednou propadl do země. Namísto toho zezadu dopadla na jeho rameno těžká ruka. „Tak tě konečně mám!“ řekl hrubý hlas. „Tentokrát ses chytil do pasti ty!“ Robert se otočil. Před ním stál silný muž s neupravenými tmavými vlasy a s hrubými rysy obličeje. Byl to Dexter!