11. kapitola

 noci z neděle na pondělí sněžilo. Padaly velké vločky. Sníh byl mokrý a těžký a již brzy vypadaly domy, auta a stromy, jako by si oblékly tlusté, bílé čepice. Odpoledne přišla silná bouře, oteplilo se, a sníh se změnil v déšť. Tom Joe vyšel ze sociálního oddělení a se skloněnou hlavou vzdoroval nepříjemnému počasí. Téměř by se býval srazil s nějakou osobou, která spěchala proti němu.

„Pardon, já …“ dál se nedostal.

„Tome Joe? To je štěstí, že jsem potkal zrovna tebe! Mohl bys se mnou jít rychle do sirotčince?“

Byl to Steven. Jeho hlas zněl udýchaně.

„Copak se stalo?“

„Pod tíhou sněhu se probořila část střechy. A teď vítr strhává čím dál víc tašek. Na několika místech prší do domu a děti jsou úplně vystrašené. Je nutné, abychom je dovedli do bezpečí!“

Tom Joe svého kamaráda okamžitě následoval. „Právě jsem tam byl a dával jsem jedné holčičce hodinu klavíru, když se to stalo,“ lapal po dechu Steven, když došli k sirotčinci. „Vidíš tu díru ve střeše?“

Tom Joe se podíval nahoru. Už byla tma, matné světlo pouliční svítilny osvětlovalo okolí jen nouzově. Díra ve střeše byla hrozivě veliká. Najednou se ulekl a zhrozil. Podívej se na ten strom! Vypadá to, jako kdyby chtěl při příštím poryvu bouře spadnout na střechu!“

Jeho kamarád ihned zareagoval. Otevřel dveře sirotčince a hlasitě zakřičel: „Všichni do sklepa! Hned!“

„Pane Ashforde, copak se děje?“

„Rychle, slečno Johnsonová! Hrozí, že jeden strom spadne na střechu. Ve sklepě budou děti do určité míry v bezpečí. Venku by je mohly zasáhnout větve nebo tašky.“

Slečna Johnsonová zatleskala. „Všichni do sklepa! Dělejte, pospěšte si!“

Děti se na ni ustrašeně dívaly a šly za kuchařkou, která duchapřítomně sáhla po svítilně a jako první začala sestupovat do sklepa. Vítr skučel kolem domu, ale náhle byl slyšet ještě jiný zvuk. „Dělejte, rychle!“ Steven strkal poslední děti na schody dolů. Sám za sebou zavřel dveře a oddechl si, když se všechny děti v prádelně tísnily kolem slečny Johnsonové a kuchařky. „Na střechu by mohl spadnout strom …“ Slova slečny Johnsonové zanikla v ohlušující ráně. Celý dům se zachvěl pod váhou, se kterou strom dopadl na střechu. Některé děti vykřikly, jiné vyděšeně pohlédly na Stevena.

„Děti, uklidněte se. Úplně se uklidněte. Tady dole jsme v bezpečí.“ Prádelnou zazněl důvěrně známý hlas slečny Johnsonové. „Já jsem to vždycky říkala, že ten topol je ztrouchnivělý a že by se měl skácet,“ pokračovala tišším hlasem. „Teď už je pozdě.“

„Jsme tu zaživa pohřbeni?“ zeptal se jedenáctiletý Fred, u kterého touha po dobrodružství zvítězila nad strachem.

„Doufám, že ne. Ale podívám se.“ Steven šel po schodech nahoru a opatrně otevřel dveře. K jeho úlevě se daly otevřít.

„Stevene, jste v pořádku?“ Tom Joe s námahou prolézal jedním oknem, jehož rám byl poset skleněnými střepy, protože okenní tabule se kompletně rozbila. Před domovními dveřmi byla cesta zatarasená tlustou větví.

„Ano. Všichni jsou ve sklepě. Nikomu se nic nestalo.“

„Díky Bohu! Vypadalo to hrozně, když ten strom padal.“ Tom Joe se ustaraně ohlížel. „Bál jsem se, že po tom otřesu se zřítí celý dům.“

Steven přikývl. „Musíme děti někam dovést. Není možné, aby zůstaly ve sklepě.

„Tady poblíž je sportovní hala. Podívám se, zda by tam našly přístřeší. Ty zůstaň tady. Já se pro děti pokusím najít nějaké ubytování.“

Bouře se celou váhou opřela do Toma Joea. Zatím se úplně setmělo, protože přestaly svítit i venkovní lampy v ulicích. Tom Joe se krok za krokem probojovával kupředu. O vlásek unikl větvi, která se s rámusem zřítila na zem. Déšť, který ustával, se spustil se svou původní intenzitou. Lilo jako z konve. Když Tom Joe došel ke sportovní hale, nějaký muž udělal odmítavý posunek. „Je mně líto, ale zde je přeplněno. Už se sem opravdu nikdo nevejde.“

„Ale … sirotčinec je zničený. Děti musí být na noc někam umístěny!“

„Zkuste to v ulici Weststreet. Tam je prázdná, stará školní budova.“

Tom Joe přikývl. „Odkud jsou všichni ti lidé, kteří jsou teď tady?“ zeptal se.

„Domy u řeky byly evakuovány, protože se počítá s povodní.“

Prázdná školní budova v ulici Weststreet byla také přeplněná. U dvou zchátralých nájemních domů nevydržela střecha a jejich obyvatelé se nyní ubytovali zde. „Místo pro dvacet pět až třicet dětí? Je mi líto. Ty se sem nevejdou. Sem se už nevejde nikdo.“ Muž od červeného kříže soucitně pokrčil rameny. „Třeba bude v městské hale …“ Dál se nedostal. Těsně vedle něho dopadla na ulici střešní taška a rozbila se na kusy. Jeden z úlomků zasáhl Toma Joea do čela. Zády se přitiskl těsně ke zdi domu.

„Zkuste to v městské hale. Slyšel jsem, že ji také otevřou pro lidi bez přístřeší.“ Tom Joe muži pokynul. Do městské haly to bylo daleko, a stále ještě pršelo. Už dávno byl promočený až na kůži. Když se dostal až k městské hale, čekala před ní taková fronta lidí, že se zdála nekonečná. Všichni čekali, až je vpustí dovnitř. „Pozor, prosím vás, uvolněte místo!“ křičel někdo. „Vykolejila tramvaj. Zranění mají přednost, půjdou do haly jako první!“ Tom Joe se sklíčeně opřel o pilíř. Nikdy nenajde místo, kam by mohli děti umístit. Ve sklepě sirotčince sice byly chráněny před větrem a deštěm, ale dům mohl spadnout a pak by tam dole byly zaživa pohřbeny. Musí najít nějaké řešení! Přijížděla sanitka a lidé ustupovali. Kolem spěchali dva sanitáři a také jedna žena, která měla na bundě bílými písmeny napsáno: „Charity“. Tom Joe už těchto dam v nemocnici potkal více. Nabízely pacientům své služby zdarma, pomáhaly jim vyplňovat papíry, nebo jim zařizovaly různé maličkosti. Charity znamenalo milosrdenství. Je to příhodný název, myslel si Tom Joe. Slavná nemocnice v Berlíně se jmenovala stejně: Charité. Za několik dní mělo přijet několik lékařů z této nemocnice, aby navštívili Nemocnici sv. Jana. Pojednou dostal nápad. Byl to tak smělý nápad, že mimovolně zalapal po dechu. To by bylo řešení! Děti by byly v teple a slečna Johnsonová by u nich mohla zůstat. Ale na druhé straně to byla tak odvážná věc, že mu mohla přinést mnoho mrzutostí a problémů… V hlavě se mu divoce honily myšlenky. To bys neměl dělat! Zbláznil ses!, říkal jeden hlas. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost, říkal druhý. Tom Joe nevěděl, proč ho tyto verše z Bible napadly právě teď. Chtěl mu Bůh ukázat, že tato myšlenka opravdu přichází od Něho? Chci Ti důvěřovat. Prosím, dej, aby zmlkl ten hlas, který mě od toho chce odradit! Tom Joe se odrazil od pilíře a vyběhl.

Když dorazil k sirotčinci, přestalo pršet. Tom Joe tomu byl rád. Byl vděčný, protože to ulehčí situaci a děti alespoň nepromoknou až na kůži, když musí hned opustit domov.

„Tome Joe? Jsi to ty? V okně vedle vchodových dveří se objevila Stevenova hlava.“

„Ano.“ Víc ze sebe nedokázal vypravit, sotva popadal dech, vždyť celou cestu utíkal.

„Našel jsi ubytování pro děti?“

„Já … myslím, že ano. Každopádně to je jediná možnost, která mě napadá. Evakuovali všechny obyvatele z domů u řeky. Proto už byla všechna nouzová ubytování obsazena. Dovedeme děti do nemocnice.“

„Co myslíš, není už i tam obsazena každá volná postel?“

„Ne tam, kam dovedeme děti. Měli bychom si pospíšit, aby už vyšly z toho sklepa. Vlhký vzduch pro ně není dobrý. Vždyť se některé z nich právě uzdravily.“

„Dobře. Mohl bys odklidit větev, která zatarasila domovní dveře? Děti by se mohly poranit, kdyby lezly rozbitým oknem. Rám je posetý skleněnými střepy.“

Tom Joe přikývl. Před chvílí to sám bolestně pocítil.

Chvíli to trvalo, ale nakonec se mu přece jen podařilo odtáhnout silnou větev stranou. Steven zevnitř otevřel domovní dveře. „Přiveď děti ze sklepa ty,“ řekl. „Já se hned vrátím.“

Slečna Johnsonová, kuchařka i děti byly rády, že konečně mohou opustit své vlhké, chladné útočiště. Schoulené těsně vedle sebe stály před sirotčincem a čekaly na Stevena, který se zakrátko objevil s bundami, kabáty a dekami. „To je všechno, co jsem našel. Doufám, že tam pro každého něco bude.“

Promrzlé děti se vrhly na teplé ošacení. „Vy jste se odvážil jít ještě jednou dovnitř?“ ptala se slečna Johnsonová nevěřícně a ukázala na částečně zřícené křídlo domu. Steven jen krátce přikývl a začal děti seřazovat do dvojstupu.

„Vy běžte za doktorem Kendrickem,“ nařídil, „slečna Johnsonová a paní kuchařka půjdou uprostřed a já budu průvod uzavírat. Tři nejmenší děti poneseme. Dávejte pozor, aby někdo nevybočil z řady!“

Byl to unavený, promrzlý hlouček dětí, který Tom Joe asi o dvacet minut později dovedl do vstupní haly nemocnice. „Je profesor ještě v nemocnici?“ zeptal se sestry Mary ve vrátnici.

„Ne, konečně má zasloužený volný večer.“ Sestra něco hledala ve stohu papírů a ani nevzhlédla, protože poznala jeho hlas. „On příliš pracuje. Aha, tady je to!“ Vítězně se podívala nejdřív na list papíru, potom na Toma Joea. „Ale … copak se vám stalo, doktore Kendricku? Vy jste poraněný! A co tady dělají ty děti?“

Tom Joe se mimovolně dotkl čela, na němž zůstaly krvavé šrámy po padající střešní tašce. „Sirotčinec je zničený a děti naléhavě potřebují střechu nad hlavou,“ vysvětloval. Všechna nouzová ubytování jsou už obsazena.“

„Ubohé děti!“ Sestra Mary se na stádečko dětí soucitně dívala. „Kdybych jen věděla, kde je ubytujeme. Nemáme volnou ani jednu postel.“

„O tom jsem chtěl s profesorem mluvit. Který lékař má dnes večer službu?“

„Doktor Miller. Právě asistuje doktoru Bakerovi při náhlé operaci. Musel zaskočit, protože tak rychle nebyl nikdo k dispozici. Nějakého muže zasáhl padající strom a způsobil mu těžká zranění na hlavě.“

Tom Joe se kousl do rtu. Že musí mít službu zrovna doktor Miller!

S rozhodností se podíval na sestru. „Dovedu děti na soukromé oddělení. Jsem přesvědčený, že tam ještě jsou volné postele.

Sestra Mary se na něho zaraženě dívala. „Vy chcete dovést ty děti na … soukromé oddělení? Samozřejmě, že tam jsou volné postele. Ale jste si jistý ….“

„Úplně jistý,“ odvětil Tom Joe a sám se divil, s jakou rozhodností to řekl. „Pojďte za mnou,“ obrátil se na slečnu Johnsonovou.

„Ale já bych nechtěla, abyste se kvůli tomu později dostal do těžkostí, doktore Kendricku. Možná bychom mohli prostě zůstat tady v hale,“ namítla vedoucí sirotčince.

Ovšem, že se dostanu do těžkostí. Ale v tuto chvíli jsou děti důležitější.

Nahlas řekl: „Nedělejte si starosti, slečno Johnsonová. Pojďte. A vy také!“

Menší děti už únavou téměř klopýtaly přes vlastní nohy, zatímco větší se zvědavě rozhlížely. Následovaly Toma Joea, který strhl červenobílou uzavírací pásku a vešel do soukromého oddělení. Ačkoliv se ještě nepoužívalo, všechno už bylo připraveno, úplně tip top. Děti udiveně kulily oči, když jim Tom Joe ukázal pěkné pokoje, ve kterých měly přenocovat.

„No ne, kohopak to tady máme?“ zazněl najednou přátelský hlas sestry Maggie. „Vypadá to, jako bych přece jen ještě neměla chodit domů.“

Tomu Joeovi spadl kámen ze srdce, když ji viděl přicházet. „Opravdu byste tu zůstala trochu déle, dokud se o děti nepostaráme?“

„Samozřejmě tu zůstanu. Sestra Mary mi už všechno vyprávěla. Nejdřív dojdu do kuchyně, aby připravili velký hrnec mléčné polévky. A potom vás uložíme do těchto pěkných teplých postelí.

Pod dohledem sestry Maggie šlo všechno jako na drátku. Malé děti dostaly najíst nejdřív. Jedenáctiletý Fred a jeho nejlepší kamarád využili příležitost, aby si důkladně prohlédli pokoj, který jim přidělili.

„Člověče, podívej,“ mínil devítiletý Tom, „tady máme dokonce vlastní záchod.“

„Tomu se říká toaleta,“ opravil ho Fred. „Zvlášť tady, kde je všechno takové nóbl.“

„Zdalipak tady z toho teče voda?“ Tom otočil stříbrně se lesknoucím kohoutkem nad umyvadlem.

„Kde?“ zeptal se Fred.

„No, tady. Koukej, funguje to!“ Tom držel ruku pod proudem vody. Stříkalo to na všechny strany.

„Brr!“ stěžoval si Fred a utíral si vodu z očí. Tom se jen smál a stříkal dál.

Fred utekl do ložnice a ozbrojil se polštářem. Když Tom přišel z koupelny, hodil ho po něm. Ve chvilce vzplála prudká polštářová bitva. Výskot hochů se rozléhal po chodbě.

„Pst, děti, ne tak nahlas!“ Slečna Johnsonová otevřela dveře a vešla do pokoje.

„Tom si začal, postříkal mě vodou …“ Dál se Fred nedostal.

„Co je to tady za hluk? Jsou to děti z ulice, které jste tu ubytoval? Na soukromém oddělení?“ Na chodbě se objevil pan Cole, správní ředitel, za kterým kráčel ustaraný Steven. Zdálo se, že hlas pana Coleho hřmí celou nemocnicí, a na čele mu naběhla žíla. Slova „děti z ulice“ vyslovil tak, jako by se jednalo o nějakou odpornou havěť. „Přišel jste o rozum, dr. Kendricku? Co si to dovolujete? Čekám okamžitě nějaké vysvětlení.“

„Jsou to děti ze sirotčince, pane Cole.“ Tom Joe se snažil, aby jeho hlas zněl pevně. Doufal, že k tomuto střetu dojde až zítra, ale podcenil nemocniční „rozhlas“ a také nepočítal s tím, že pan Cole bude v tuto dobu ještě v budově. „Sirotčinec byl z větší části zničen. Tíže sněhu prolomila střechu a pak na dům ještě spadl veliký strom. Pokusil jsem se nalézt pro děti nouzové ubytování ve sportovní hale a ještě jinde, ale nikde nebylo nic volného. Jediná možnost, aby se dostaly do tepla a bezpečí, byla tato.“

„To je přece troufalost! Však oni by ty děti někde přijali. Copak je najednou celé město plné lidí bez přístřeší?!“ Nikdo si nevšiml postavy, která chtěla přejít přes vstupní halu, potom však zůstala stát u otevřených dveří do soukromého oddělení.

„Už evakuují…“

„Chcete si hrát na hrdinu, který zachraňuje svět, nemám pravdu? Ale tento čin se vám nepovedl, vážený pane Kendricku! Víte, že pozítří mají přijít pánové z Charité, aby si prohlédli oddělení?“

„Ano, pane. Musím říci, že právě toto jméno mě přivedlo k myšlence dovést sem děti. Charité znamená ‚milosrdenství‘. A milosrdenství je něco, co člověk musí vykonat, jinak je to bezcenné. Nemyslíte, že pánové, kteří pracují v nemocnici, jež má tento název, budou mít pro situaci dětí pochopení?“

„Třesky plesky. To není nic jiného než sentimentálnost! Budu informovat profesora o tom, co se zde stalo. Ten řekne totéž, co já. Pokud tu děti budou ještě zítra večer, jste propuštěn!“

S těmito slovy se otočil a odešel z oddělení. Jeho těžké kroky se hlasitě rozléhaly po tiché chodbě.

„To bylo řečeno na rovinu.“ Steven hlasitě vyslovil to, co si všichni mysleli.

„A přesto máte se svým stanoviskem pravdu vy,“ mínila sestra Maggie. „Děti nemohly v tom nebezpečném sklepě dál zůstat. Bylo správné, že jste je dovedl sem. Nenechte se panem Colem zastrašit. Máte moji plnou podporu.“

O půl hodiny později ležely všechny děti v postelích. Také slečna Johnsonová a kuchařka odešly do jednoho z pokojů. „Klidně spěte, slečno Johnsonová, musíte být úplně vyčerpaná. Poprosím noční sestru, aby se během noci na děti jednou podívala.“ Ze sestry Maggie vyzařovala jistota, která slečnu Johnsonovou uklidňovala.

„Moc vám děkuji za námahu, kterou jste s námi měla,“ řekla dojatě. „Je mně velice líto, že se doktor Kendrick teď dostal do takových těžkostí. Kdyby jen byla jiná možnost …“

„To všechno bude zase v pořádku. Dobrou noc, slečno Johnsonová. Já se teď vydám domů.“

„A já zavolám Burnsovi, aby nás odvezl.“ S těmito slovy Steven následoval sestru Maggii směrem do vstupní haly.

Tom Joe tam ještě zůstal stát. Opřel se o zeď ve ztichlé chodbě a na vteřinu zavřel oči. Důvěřuj  Hospodinu celým svým srdcem… Chci Ti důvěřovat, Pane Ježíši. Jen jsem si nemyslel, že to bude tak těžké…

Postava, která stála za dveřmi, potom však odešla, se nyní vrátila a vešla do soukromého oddělení. Byl to muž v bílém plášti, s brýlemi a s vlasy přísně rozdělenými pěšinkou. Muž, kterého Tom Joe znal až moc dobře. Doktor Miller zvolnil krok, když si všiml svého mladého kolegy. Náhlá operace proběhla dobře a plynule a on slyšel výměnu názorů s panem Colem. Když tam teď tak viděl stát Toma Joea, špinavého, unaveného a promoklého až na kůži, tu jeho dosud silně potlačovaná sympatie k mladému lékařskému asistentovi, kterého už několikrát zpéroval, získala převahu.

„Doktore Kendricku?“

Když Tom Joe ten hlas uslyšel, trhl sebou. Narovnal se v ramenou a podíval se na svého nadřízeného.

„Ano, pane?“

„Prosím vás, pojďte se mnou do služební místnosti.“ Tom Joe šel za šéflékařem a v nitru se ozbrojoval pro kázání, které teď muselo kvůli jeho svévolnému jednání nevyhnutelně přijít. Nahmatal svou kravatu a rychle si ji narovnal.

„Sedněte si.“ Doktor Miller rozsvítil a ukázal na židli.

„Copak jste si to udělal s rukou? Také čelo máte poraněné.“

Tom Joe se na něho díval zmateně. Počítal s výčitkami.

„Trefil mě kousek střešní tašky,“ vysvětloval. „A za toto,“ kriticky se podíval na krvavý strup na levé ruce, „mohou skleněné střepy.“

Doktor Miller mu prohlédl ruku, potom vzal láhev s dezinfekcí a připravil si pinzetu, gázu a náplast.

„Máte tady ošklivou řeznou ránu a kromě toho několik kousíčků skla, které musí být vyjmuty. Ošetření bude možná nepříjemné.“

Tom Joe přikývl. „To … je v pořádku, pane.“

Ačkoliv na to byl připravený, trhl sebou, když mu dr. Miller do rány nakapal alkohol. Šéflékař odstranil střípky pinzetou a přelepil řez v jeho dlani úzkými proužky náplasti. Nalepil je těsně vedle sebe. Potom ruku obvázal. Rána na čele naštěstí nebyla nebezpečná. Když šéflékař nalepil poslední náplast, řekl: „Tak, to bychom měli. Teď hleďte, ať si co nejrychleji svléknete to mokré oblečení.“ Uklidil použité věci a pokračoval: „O své místo si nedělejte moc starostí. V této věci nerozhoduje jen pan Cole.“

Tom Joe, stále ještě zmatený nezvyklou laskavostí, vstal. Opatrně rozevřel a sevřel levou ruku. Pálila jako oheň. „Moc vám děkuji, pane. Já … jsem se vás chtěl dovolit, zda smím děti ubytovat tady na soukromém oddělení. Ale sestra mi řekla, že jste na operačním sále. Děti byly tolik unavené, a tak … jsem to prostě rozhodl sám a dovedl jsem je sem.“

„Přesně to se od vás v budoucnu očekává: v obtížných situacích najít jisté řešení, které slouží blahu pacientů.“

„Nevěděl jsem, kam jinam bych je měl dovést,“ pokračoval Tom Joe. „Ve sklepě bylo vlhko a chladno, a většina dětí byla v poslední době nemocná. Opravdu jsem netušil, kde jinde bych pro ně ještě měl hledat místo.“

„Dnes večer už nepodnikejte vůbec nic. Dostanete zápal plic, pokud budete dál chodit v tom mokrém oblečení. Bylo správné, že jste ty děti přivedl sem. Běžte domů a pokuste se spát. Zítra se uvidí, co dál. Čekám, že do služby přijdete přesně.“

S těmito slovy ho doktor Miller nechal vyjít ze služební místnosti jako prvního. Potom zhasl světlo a zavřel dveře. „Dobrou noc, doktore Kendricku.“ Svými typickými energickými kroky odešel z oddělení.

Tom Joe se zachvěl, když vyšel ven ze vstupní haly nemocnice. Foukal ledový vítr a mokré oblečení na sebe nepříjemně upozorňovalo. Následoval Stevena k nablýskanému černému autu.

„Moc vám děkujeme, že nás odvezete, Burnsi,“ řekl Steven, když nastoupili.

„To je přece samozřejmé, pane Ashforde.“ Šofér mu přátelsky pokynul a poté se soustředil na ulici.

„Máš něco proti tomu, že bys se mnou jel k nám domů? Jsem si jistý, že naše hospodyně připraví k večeři něco teplého. Burns by tě zítra ráno mohl dovézt zase sem.“

Nabídka zněla lákavě, zvláště když si Tom Joe představil svůj vychladlý byt a své skrovné zásoby. Pozvání přijal. Steven měl pravdu. Paní Burnsová, řidičova manželka, se postarala o to, aby bylo v koupelně k dispozici dost horké vody, a ohřívala jídlo. Když uviděla Toma Joea, rychle prostřela ještě pro dalšího.

Brzy po horké koupeli a pozdní večeři Tom ležel v pyžamu, které mu Steven půjčil, v jedné z postelí pro hosty v domě Ashfordových. Postel byla teplá, měkká a neuvěřitelně pohodlná. „Mám podobný pocit, jako bych ležel na soukromém oddělení,“ myslel si a musel se usmát, když si vzpomněl na Freda a Toma, jak si teď leží na klinice v měkkých polštářích, které vlastně byly určené pro majitele továren a manželky milionářů. Když však pomyslel na setkání s panem Colem, přestal se usmívat. A co teprve k situaci řekne profesor Cunningham? A pánové z Charité? Přes svou vyčerpanost spal neklidně a ráno se cítil unavený a rozlámaný. Sotva začal službu na sociální stanici, přiřítil se rozzuřený pan Cole. „Už to tady máme,“ zasupěl. „Zpráva, že ty … děti obsadily naše soukromé oddělení, se už rozkřikla. Volala paní Cassidyová a odřekla termín své operace v lednu. Nechce ležet v té samé posteli, kde před ní leželo dítě z ulice!“

Tom Joe se kousl do rtu. S něčím takovým nepočítal.

„Mluvil jste už s profesorem Cunninghamem?“ zeptal se dr. Miller.

„Ne. Žel jsem se ho nedovolal, v jeho bytě nikdo nebral telefon, a na klinice také ještě není.“ Pan Cole se na Toma Joea podíval zle a pokračoval: „Je-li vám vaše místo milé, měl byste si vzít den dovolené a hledat jiné ubytování pro ty děti, a ne si tady klidně pracovat.“ Otočil se na podpatku a zmizel. Tom Joe se tázavě podíval na doktora Millera, ale ten odmítavě mávl rukou. „Zůstaňte tady a vezměte další pacienty. V okolí nenajdete místo, kam byste mohl děti dovést. Myslím, že to profesor Cunningham pochopí. Kde vlastně máte kravatu, doktore Kendricku?“

Tom Joe se podíval na obvaz na své levé ruce. Prsty měl sice volné, ale obvaz ho omezoval v pohybu.

„Nedokázal jsem … si ji dobře uvázat, pane. Proto jsem ji nechal doma.“

Dr. Miller zamumlal něco nesrozumitelného a dál to nerozebíral.

Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost … Tom Joe si tento verš říkal téměř nepřetržitě. O polední přestávce rychle snědl chléb a potom se šel podívat na soukromé oddělení. Chodbou se kutálel pestrý míč a malé děvčátko, které ještě moc jistě nestálo, se za ním se zavýsknutím pustilo. Jedny dveře se otevřely, z nich vyběhl chlapec, hned za ním letěl polštář. Polštář trefil maličké děvčátko. To upadlo na zem a začalo hlasitě plakat. „Tome Curtisi! To bylo naposledy! Pokud ještě něco provedeš, strávíš zbytek dne ve svém pokoji!“ zazněl přísný hlas slečny Johnsonové.

„Ano, madam.“ Tom vstával, a zatímco slečna Johnsonová vzala děvčátko konejšivě do náruče, tajně sebral míč. Na chodbě se právě objevila také sestra Maggie s miminkem v náruči. Najednou se z jednoho pokoje ozval nějaký lomoz. Zdravotní sestra vtiskla zmítající se uzlíček do rukou Tomu Joeovi. „Tady, prosím vás, podržte toho malého chlapíčka, já se zatím podívám, co se tam děje.“

„Já za to nemohu!“ bylo slyšet hlas vzlykající holčičky. „Sara mě chtěla chytit a já jsem zakopla.“

Sestra Maggie zjednala pořádek a v pokoji zase zavládl klid. „Tak, můžete mi zase vrátit toho malého mužíčka. Mám silné podezření, že má plné kalhoty.“

„Já také,“ řekl s úsměvem Tom Joe a podával jí malé děťátko. Ale rychle zase zvážněl. „Mohu vám nějak pomoci? Vždyť jsem sem ty děti přivedl já …“

„Nedělejte si starosti. Je tu sice trochu neklidno, ale dnes odpoledne se nabídly tři sestry – učnice, že si s dětmi budou hrát.“

Tom a Fred vykoukli ze dveří svého pokoje. Když nikde neviděli slečnu Johnsonovou, postavili se na chodbu a začali hrát fotbal.

„Ne, ne, pánové. Fotbal tu není dovolený.“ Zákaz sestry Maggie se opozdil o vteřinu. Tom se trefil do míče, ten letěl chodbou a přistál přímo u nohou … profesora Cunninghama, který právě v tu chvíli vcházel se dvěma pány na soukromé oddělení. Sestra Maggie zalapala po dechu. Tom Joe zbledl. Ty muže ještě nikdy neviděl. Musela to být … návštěva z Německa. Na chvíli zavládlo absolutní ticho. Tom a Fred byli celí ustrnulí. Nakonec Tom Joe pomalu vykročil k pánům. Marně se pokoušel o pevnější krok.

„Co to … tady má znamenat?“ Profesor jen s námahou ovládl svůj hlas. Dříve než mohl Tom Joe něco odpovědět, ozvaly se ve vstupní hale energické kroky. Doktor Miller se protáhl kolem těch tří pánů, s roztomilým úsměvem se postavil před hosty a řekl plynně německy:

„Buďte srdečně vítáni na soukromém oddělení svatojánské nemocnice. Velice nás těší, že vás tu můžeme přivítat a cítíme, jaká je to pro nás čest, že jste vážili tak dlouhou cestu, abyste navštívili naši nemocnici. Jak vidíte, nalézáme se právě v trochu neobvyklé situaci: Včerejší prudká bouře způsobila, že se mnoho lidí ocitlo bez přístřeší, mezi nimi také děti ze sirotčince. Na přechodnou dobu jsme je přijali k nám do svatojánské nemocnice a prosíme vás o pochopení toho, že všechno nevypadá tak pořádně, jak by mělo. Nebylo možné nechat děti na ulici.“

Tom Joe rozuměl jen několika slovům z toho, co říkal dr. Miller. Ale jeho krátká řeč vyvolala malý zázrak. Vážné obličeje se rozjasnily, hosté kladli zainteresované otázky, na které dr. Miller odpovídal ochotně, zdvořile a kompetentně. Přitom pány obratně vedl zpět do vstupní haly a navrhl, že by si měli nejdříve ze všeho prohlédnout srdce kliniky, chirurgické oddělení. Kamenná tvář profesora Cunninghama se poněkud uvolnila. „Jste za to zodpovědný vy?“ zeptal se tiše Toma Joea.

„Ano, pane profesore.“

Jeho šéf dál nic neříkal, ale změřil si ho pohledem, který si Tom Joe nedokázal vyložit, a potom následoval pány na chirurgické oddělení. Tom Joe ještě pociťoval úlek ve všech údech, když se vracel na sociální oddělení. Co se jen s dr. Millerem stalo? Proč mi přišel na pomoc? Netušil jsem, že umí tak dobře německy! Jako každé dopoledne měl plné ruce práce. Když byl konečně ošetřen i poslední pacient, objevil se na oddělení jeho kolega Evans.

„Mluví o tobě celá nemocnice,“ pozdravil Toma Joea. „Jen nejsou jednotní v tom, zda se na tebe mají dívat jako na hrdinu, nebo jako na strůjce nepokojů.“

„Neměl jsem v úmyslu jedno ani druhé,“ odvětil Tom Joe a svlékl si rukavice. Už je nedá do sterilizátoru, ale zrovna je vyhodí. „Prostě jsem chtěl jen pomoci těm dětem.“

„Pánové z Německa byli právě dopraveni do hotelu. Dnes večer s nimi půjde šéf na večeři. Ale nejdřív s panem Colem ještě zkontrolovali soukromé oddělení.“

Tom Joe si třel ztuhlá záda. „To nezní moc dobře. Proč vlastně ta návštěva přijela dříve, než jak jsme ji čekali?“

„Kvůli bouři nejel vlak do Hopetownu. Cesta sem byla naopak sjízdná. Proto změnili cestovní plán.“

Někdo zaklepal na dveře. Objevila se sestra – učnice. „Jste dr. Kendrick? Máte se ihned hlásit v kanceláři u pana Coleho!“

Oba mladí lékaři se na sebe rychle podívali. „Děkuji, že jste mi to vyřídila.“ Tom Joe pokynul dívce, která se nato začervenala a rychle odešla. V duchu pro lékařského asistenta, kterému to tak slušelo, tajně horovala.

Doktor Evans se ušklíbl. „Čestně řečeno, jsem rád, že teď nejsem ve tvé kůži. V takové bitvě můžeš být jedině zastřelen. Kladu si otázku, co s tebou pan Cole udělá.“

„Srdečně ti děkuji!“ odfrkl si Tom Joe. Za chůze šťouchl kolegu do žeber a odešel z oddělení. „Až půjdeš, zavři dveře!“

„Ach, tak tady jste! Našel jste nové bydlení pro děti?“ Těmito slovy pozdravil pan Cole Toma Joea, když vešel do jeho kanceláře.

„Dobrý den, pane Cole.“ Tom Joe si vlhké dlaně pokud možno nenápadně otřel o kalhoty. „Ne, já ….“

„Aha, já jsem zapomněl, že vůbec nepovažujete za nutné hledat dětem jiné přístřeší, vždyť tady je o ně dobře postaráno. Máte v úmyslu dál hrát vaši roli jako pánská verze Florence Nightingalové?“

„Pane, nikdy jsem neměl v úmyslu…“

„Víte vůbec, jaké pro nemocnici vzniknou náklady kvůli vašemu svévolnému jednání?“

„Já jsem přece chtěl jenom …“

„Slyšel jste, že jedna koupelna byla pod vodou a jedna lampa je rozbitá? A dvě zbrusu nové matrace jsou zralé na vyhození?“

„To je mi líto, pane. Děti prostě nevědí, že …“

„Prosím vás, teď mě dobře poslouchejte, doktore Kendricku!“ Na čele správního ředitele opět naběhla žíla. „Prostudoval jsem si vaše materiály a zjistil jsem, že jste patrně jedináček. Váš otec je ředitel školy a vycházím z toho, že jste vyrůstal v blahobytných, spořádaných poměrech. Zde v Torontu jste na sociálním oddělení poprvé přišel do styku s chudobou a bídou a teď si myslíte, že jste povolán k tomu, abyste zlepšoval svět. Chcete si hrát na doktora, který je ochoten pomoci, který se stará o chudé děti. Svůj soucit nebo milosrdenství, jak tomu oduševněle říkáte, můžete konat, ale ne na účty nemocnice. Porozuměl jste mi?“

„Ano, pane.“ Tom Joe to vzdal.

„Pověst naší nemocnice jakožto prvotřídní ve městě byla vaším svévolným činem zničena, a já zatím nevím, jak takovou škodu můžeme nahradit. Kromě paní Cassidyové odřekla plánovanou operaci také paní Blackwellová. Postarejte se o to, aby odtud děti zmizely co nejrychleji! Že ještě máte pracovní místo, za to vděčíte profesorovi, který si vás váží jako dobrého lékaře. Teď s vámi chce ve své kanceláři mluvit on. A mě omluvte, mám práci.“

S těmito slovy byl Tom Joe propuštěn. Ještě napůl otupělý všemi těmi výčitkami šel za profesorem Cunninghamem. Ukázalo se, že ani šéf to nevidí zrovna moc dobře. Rozhovor sice byl klidnější a profesor ukázal více porozumění, ale Tom Joe se dověděl v podstatě totéž: „Postarejte se o to, aby děti z nemocnice odešly co nejdřív!“ Tom Joe se sklíčeně vydal na cestu ke svému bytu. Bylo pro kliniku nejdůležitější opravdu jen to, aby ji vyhledávalo co nejvíc bohatých lidí a aby ji navštěvovali vědci z celého světa? Kdyby to bylo podle pana Coleho, sociální oddělení by nejspíše bylo úplně zrušeno. A měl dojem, že profesor Cunningham se nechal ovlivnit míněním správního ředitele. V Bibli je ale napsáno něco úplně jiného: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Ale zdá se, že ti vysoce postavení pánové na to nemyslí.

Když došel do svého bytu, čekalo ho nepěkné překvapení. „Je mně to moc líto, pane Kendricku! Bouře vyvrátila jeden strom na naší zahradě a větve rozbily dvě z vašich oken.“ S těmito slovy ho pozdravila jeho paní domácí. Stará paní byla velmi rozrušená. „A potom bouřka a déšť zpustošily váš byt. Škoda, že jsme tomu nemohli zabránit, a také jsme se vás nemohli dovolat.“

Tom Joe polkl. „Minulou noc jsem přespal u jednoho kamaráda, proto přicházím domů teprve teď. Já … se nejdřív podívám, jak vypadají mé věci.“

Velmi rychle zjistil, že jeho byt je naprosto neobyvatelný. Zdálo se, že vlhkost pronikla do každého kouta. Ulevilo se mu, když našel svou Bibli a housle neporušené. Dal si do kufru několik kusů oblečení a toaletních potřeb. Pak zavolal Stevenovi a zeptal se ho, zda by mohl ještě jednou přespat v jejich pokoji pro hosty. Jeho kamarád hned poslal Burnse, aby ho přivezl. Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem … Já jsem Tě nějak špatně pochopil, Pane Ježíši. Proč se muselo stát ještě toto s mým bytem? Na klinice také všechno probíhá, jak by nemělo…

„Pojď dál,“ pozdravil ho jeho kamarád u vchodových dveří. „Můžeš u nás bydlet, jak dlouho budeš chtít.“

„Moc ti děkuji. Na několik dní tvoji nabídku rád přijmu. Souhlasí s tím tví rodiče?“

„Jsou na turné a vrátí se až po velkém novoročním koncertu v New Yorku. Sara jela s nimi, protože na některých předvánočních koncertech s nimi také vystupuje. Takže si nemusíš dělat žádné starosti. Jaké to dnes bylo na klinice?“

„Dost zlé. Hned po večeři musím vyrazit ven, abych se ještě jednou podíval, zda by se pro děti našlo nějaké ubytování.“

„To mně je líto.“ Steven toho víc neřekl. Teprve když seděli u stolu, začali znovu hovořit.

„Kdepak chceš shánět ubytování pro děti? Myslíš, že se za jediný den situace natolik změnila?“

Tom Joe odložil nůž a jedl už jen vidličkou, aby šetřil levou ruku. Práce na sociálním oddělení jí příliš nesvědčila.

„Já sám přesně nevím. Ale musím něco podniknout.“

„Nemyslíš, že se o to postará … náš Pán, aby děti dostaly to nejlepší? Přece jsi už včera zkoušel všechno možné a vyprávěl jsi mi o verši, který ti dodává odvahu: ‚Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, a nespoléhej se na svoji rozumnost.‘ Nechceš to prostě vyzkoušet a jít se mnou teď na biblickou hodinu?“

Tom Joe zavrtěl hlavou. Nedokázal bych tam klidně sedět a soustředit se. Musím hned jít hledat. Pan Cole a profesor Cunningham to ode mne čekají.“

Steven už nic neříkal. Ale ani mu nenabídl, že s ním půjde hledat nové přístřeší pro děti. Toma Joea udivilo, že také Burns a jeho žena se chystají jít na biblickou hodinu a že odjíždějí spolu se Stevenem. Tom Joe si oblékl svou zimní bundu a vyrazil na tramvaj. O čtyři hodiny později se vracel domů, frustrovaný, unavený a promrzlý. Jeho hledání bylo marné. Jak se zdálo, pro děti nikde neměli místo.