10. kapitola

ásledující den směl Robert přijít do práce později, aby mohl dopoledne zajít na stanici sociální péče, kde se starali o sirotky. Vylíčil tam příběh Bobbyho a nabídl, že chlapce může po propuštění z nemocnice vzít k sobě.

„Toho chlapce vyhledám a sama si udělám úsudek,“ řekla dáma, s kterou mluvil, a zaklapla desky, do kterých si psala poznámky. „Kromě toho se musíme pokusit zjistit, zda nemá nějaké příbuzné a kdo je ta paní Hole, o které vám hoch vyprávěl. A mimochodem, jste ženatý, pane Turnere?“

Robert se na paní podíval trochu zmateně. „Ne, madam, nejsem ženatý.“

„No, to vás musím seznámit s tím, že chlapec u vás nebude bydlet. Právo starat se o děti dostávají jen manželské páry.“

„Ale … proč? Poslední dva roky se o Bobbyho nikdo nestaral. Nebyla by podstatná změna k lepšímu už to, kdyby se o něj teď starala alespoň jedna osoba?“

„Sám nemůžete mít nad hochem dostatečný dohled, protože na svém pracovišti trávíte mnoho hodin. Předpis je předpis, pane Turnere. A teď mne, prosím, omluvte, mám ještě práci.“

Slečna Blakelyová vstala a Robertovi nezbylo nic jiného, než aby také vstal. Na cestě do práce se mu stále dokola honily myšlenky. To prostě nemůže být pravda! Jak to mám Bobbymu vysvětlit? Co když bude přece jen muset jít do dětského domova? Bude mě považovat za zrádce!

Pan Carter si velmi rychle všiml, že tady něco nehraje. Netrvalo dlouho a Robert mu všechno vyprávěl. „Vaše starosti naprosto chápu, Roberte. Ale je Někdo, kdo je umí vyřešit mnohem lépe než já. Co myslíte, neměli bychom teď říci Pánu Ježíši o vaší a Bobbyho situaci a zeptat se Ho na radu?“

„Na tuto možnost jsem zatím vůbec nemyslel,“ přiznal Robert. „Pro mě je zatím ještě velmi nezvyklé se modlit.“

„To se brzy změní. Čím více budete poznávat Pána Ježíše a vašeho Otce v nebi, tím častější s Nimi budete chtít mít kontakt.“

Pan Carter ho pozval, aby polední přestávku strávil s ním a s jeho ženou. Tam Robert ještě jednou podrobně vyprávěl o Bobbym a po jídle se společně pomodlili a vložili ten problém do Božích rukou. Robert cítil, že je klidnější. Ačkoliv se jeho situace nezměnila, šla mu odpoledne práce lépe od ruky.

Druhý den byla sobota a Robert se vydal na cestu k nemocnici, aby strávil odpoledne u Bobbyho. Když došel na oddělení, přicházela mu vstříc sestra Maggie s ustaraným obličejem. „Dobře, že jdete, pane Turnere,“ pozdravila ho.

„Proč to říkáte? Děje se něco s Bobbym?

„Od rána má horečku a nikdo neví, proč. Operační rána se bezvadně hojí a právě tak jeho poranění na hlavě. Ještě ke všemu náš staniční lékař také onemocněl. Doktor Baker má dovolenou a šéflékař je úplně přetížený. Má tady zastupovat některý z lékařů – asistentů, ale zatím se tu ještě žádný neobjevil.“

„Mohu k němu?“

„Ano, samozřejmě. Prosím vás, zkuste mu dát trochu napít. Já dnes vlastně sloužím na jiném oddělení a nemám čas se mu plně věnovat.“

Robert ustaraně vešel do pokoje. Bobby ležel v posteli u okna a obličej měl rozpálený horečkou.

„Nazdar, Bobby!“

Hoch otevřel oči. „Je mně horko,“ zamumlal.

„To ti věřím. Sestra Maggie říkala, že máš horečku. Bolí tě něco?“

Robert vzal sklenici s vodou a jednou rukou Bobbymu opatrně nadzvedl hlavu, aby se mohl lehčeji napít.

„Bolí mě noha,“ řekl Bobby a přejel si jazykem přes rty. „Celou dobu nebolela, ale teď bolí.“

Otevřely se dveře a do pokoje vešel lékař a sestra. Lékař stručně pozdravil a potom řekl: „Během vizity prosím všechny návštěvníky, aby odešli z pokoje a nerušili.“

Působil přísně a nepřístupně. Robert a ostatní návštěvníci beze slova opustili pokoj. Na chodbě ho potkal Tom Joe, který si rychle oblékal svůj bílý plášť.

„Jsi ty ten lékař - asistent, který tu má zaskočit?“ pozdravil ho Robert.

„Ovšem. Kde je sestra Maggie?“

„Nevím. Říkala, že i ona na tomto oddělení jen zastupuje. Možná má volno. V pokoji je nějaká jiná sestra společně s doktorem, který vypadá docela přísně. Dělají vizitu.“

„To vypadá na dr. Millera. Bude se zlobit, že přicházím tak pozdě. Ale nebyl jsem doma, když mi telefonovali, že mám zaskočit. Moje paní domácí vzala telefon a potom mi to vyřídila.“ Narovnal si stetoskop. „Něco není v pořádku?“

„Bobby má horečku. Říká, že ho bolí noha. Ale při nehodě si nohu vůbec neporanil.“

„Počkáme, co řekne doktor Miller. Potom můžeme hned společně zajít k Bobbymu.“

Robert přikývl a posadil se v čekárně, zatímco Tom Joe zmizel ve služební místnosti. Když skončila vizita, ještě chvíli trvalo, než měl Tom Joe čas, aby se šli s Robertem podívat na Bobbyho. Chlapec byl rozpálený horečkou a apatický. „Ve zprávě z vizity není napsáno nic o tom, že by si Bobby stěžoval, že ho bolí noha,“ poznamenal Tom Joe.

„Možná měl strach z cizího lékaře a sestry a proto nic neřekl.“

„To je možné. Tak se prostě podíváme na jeho nohu.“ Tom Joe odkryl deku a opatrně prohmatával obě chlapcovy nohy. „Tady má otok. Trhl sebou, když jsem se nohy dotkl.“

„To je místo, kam ho kousla krysa. Na to jsem si už vůbec nevzpomněl. Dával jsem mu na to jódovou mast a lepšilo se to.“

Tom Joe se napřímil. „Vzpomínám si, že když ho přivezli, měl na noze obvaz. Říkáš, že to bylo kousnutí od krysy?“

„Ano. Ale bylo to už před nějakou dobou.“ Tom Joe vyhrnul chlapci noční košili a zkoumavě si prohlížel jeho břicho. „Tady,“ řekl pojednou. „Vidíš tu vyrážku?“

Robert si všiml červených flíčků kolem pupíku a přikývl.

„Vypadá to na horečku po krysím kousnutí. Ta je někdy doprovázena vyrážkou.“ Narovnal noční košili a znovu Bobbyho přikryl.

„A co se proti tomu dá dělat?“

„Dáme mu mokrý zábal, abychom snížili horečku, to naordinoval i doktor Miller. A jinak … se musíme modlit a doufat, že se tělo s infekcí vypořádá. Nic jiného nemůžeme dělat.“

Robert polkl. „Takže … to s ním je vážné?“

Tom Joe přikývl. „Ano. Ale budeme dělat, co je v našich silách.“

Robert pozoroval, jak krátce nato sestra přinesla mokrá prostěradla a ovinula je kolem Bobbyho rozpáleného těla, zatímco se Tom Joe staral o jiné pacienty. Když skončil čas návštěv, poslala ho sestra domů.

„Nemohla byste dovolit výjimku?“ prosil ji Robert. „Chtěl bych u něho zůstat.“

„O naše pacienty se staráme my, na to se můžete spolehnout. Kam bychom přišli, kdybychom všem lidem dovolili, že mohou zůstat v pokoji s nemocnými až do noci?“

„Ale doktor Kendrick je můj kamarád. Nemohla byste přece…“

„Vaše přátelství s doktorem Kendrickem na našich předpisech nic nemění.“ Zdravotní sestra zůstala neúprosná. „A teď, prosím, běžte.“

„Mám službu do 22.00 hodin a budu se na Bobbyho pravidelně chodit dívat,“ slíbil mu Tom Joe. „Je mně líto, že ti nemohu dovolit tady zůstat, ale já jsem jen lékařský asistent a něco takového mi nepřísluší.“

Robert přikývl a otočil se, že půjde. Venku už byla tma. Hluboce vdechoval chladný vzduch. „Pane Ježíši,“ šeptal, „pan Carter říkal, že Ti mohu všechno říci, a tak Ti to teď prostě říkám. Rád bych na Bobbyho dával pozor, ale v tuto chvíli to nejde. Pan Carter říkal, že Ty máš všechnu moc, a proto Tě prosím, abys Bobbyho uzdravil. Prosím Tě, nenech ho zemřít. Je ještě tak malý …“

Právě se rozednívalo, když stál Robert opět před nemocnicí. Musel se nutně dozvědět, jak se vede Bobbymu. V noci ho pronásledovalo mnoho neklidných myšlenek. Pokud Bobby v noci zemřel, byl to trest za to, že on, Robert, byl v minulé době takový zákeřný? Sestra, která měla službu a seděla za prosklenou stěnou, otevřela okénko, když spatřila časného návštěvníka. „Jste pan Robert Turner?“

„Ano, madam, jsem.“

„Doktor Kendrick tu pro vás před hodinou nechal vzkaz, když odcházel z nemocnice. Počítal s tím, že sem brzy ráno přijdete.“ Podala mu list papíru.

Robertovi se třásla ruka, když si ho bral. Tomu Joeovi přece končila směna ve 22 hodin. Proč tam zůstal celou noc? Zdalipak Bobby … Neodvážil se přemýšlet dál. Strčil lístek do kapsy, pokynul sestře a spěšně vyšel z budovy. Při čtení zprávy musel být sám. Pod pouliční svítilnou zůstal stát. Rychle rozložil papír.

Robert na vteřinu zavřel oči. Zaplavila ho vlna úlevy. Díky, Bože! Díky, že jsi mne nepotrestal úmrtím Bobbyho. Dal si lístek do kapsy bundy a rozhodně vešel do přijímací haly nemocnice. „Já jen docela krátce zajdu na dětské oddělení,“ vysvětlil sestře.

„Ale to je zakázané! Návštěvní hodiny jsou až dnes odpoledne!“

„Já vím. Ale je to opravdu naléhavé!“ Robert nedbal na další námitky, a už spěchal po schodech nahoru. Na dětském oddělení zvolnil krok. Na chodbě ho zastavila udivená zdravotní sestra. „Pane? Co tu děláte v tuto dobu?“

„Chtěl jsem se jen krátce podívat na Bobbyho. Leží na pokoji až vzadu u okna.“

„Ach, vy myslíte toho malého pacienta s horečkou? Doktor Kendrick u něho byl celou noc. Říkal něco, že malého karibu nemůže nechat samotného. Ale neptejte se mě, co tím myslel.“

Dala si obě ruce v bok a vypadala, jako by na něho chtěla shlížet shora, i když byla o dobrý kus menší než on. „Ale pořád jste ještě nevysvětlil, co tu pohledáváte krátce po půl šesté ráno!“

„Chtěl jsem se prostě na Bobbyho jen krátce podívat. Celou noc jsem se o něho strachoval.“

Sestra se na něho zamračeně dívala. Výraz jejího obličeje změkl. „No dobře. Když tady už jste, pustím vás na chvilku do pokoje. Ale jen na dvě minuty!“

„Děkuji, madam. Robert vešel do místnosti po špičkách. U Bobbyho postele se zastavil. Vlhké vlasy se chlapci lepily na čelo a tváře měl ještě stále červené, ale dýchal klidně a rovnoměrně. Děkuji Ti, Pane Ježíši! Ty jsi vyslyšel mou modlitbu!

Robert vyšel z nemocnice, posnídal ve svém bytě a potom navštívil bohoslužby v kostele, ve kterém se před týdnem úplně sám modlil. Dříve než půjde na návštěvu k Bobbymu, zajde ještě do bytu Toma Joea. Jeho kamarád právě vstával po dospávání probdělé noci.

„Děkuji ti, že ses staral o Bobbyho,“ řekl Robert upřímně. „Mohlo mě napadnout, že ho nenecháš samotného.“

Tom Joe se usmál. Když patříme do stejného stáda, pomáháme si navzájem, ne?“

„A když kromě toho patříme do Boží rodiny, potom teprve. Bylo to tak, ne?“

„Přesně tak!“

Robert chtěl odejít. Ale pak se ještě jednou otočil. „Modlil jsem se k Bohu, aby Bobbyho uzdravil. Myslel jsem, že ho možná nechá zemřít, aby mě potrestal, protože jsem dělal mnoho zlých věcí. Jsem velmi rád, že to neudělal.“

„Tvoje vina je odpuštěna, Roberte,“ připomněl mu Tom Joe jemně. „Samozřejmě, někdy nás dohoní něco z naší minulosti, ale to není Boží trest.“

Robert přikývl. „Je dobré to vědět. Děkuji ti, Tome Joe. Měj se krásně.“

Trvalo to několik dní, než Bobbymu konečně přestala horečka. Rána po operaci se mu mezitím dobře zahojila a odstranili mu stehy. Přišla paní ze sociální stanice, aby mu položila několik otázek. Následující den se Robert ohlásil v její kanceláři, aby jí něco navrhl. Stálo ho to ale určité úsilí a přemlouvání a ona potom ještě navštívila Carterovy, než na to přistoupila.

„Je to však jen přechodné řešení, pane Turnere, na to nezapomeňte!“ řekla.

„Samozřejmě, madam. Děkuji vám, že to dovolíte.“

Robertovi se velice ulevilo. Bobby mohl bydlet u něho a během jeho pracovní směny měl být u paní Carterové, aby na něho ve svém bytě mohla dohlédnout. Po Novém roce měl dopoledne chodit do školy a u ní trávit jen odpoledne. Zatím musel hlavně zesílit a zvyknout si na řádný život s pravidly.

„Opravdu smím spát v takové měkké posteli?“ ptal se Bobby nevěřícně, když ho Robert dovedl do své maličké ložnice.

„Ano, smíš.“

„A kde budeš spát ty?“ Bobby se rozběhl a skočil doprostřed polštářů. Veselé plaménky v jeho očích Robertovi potvrdily, že jeho rozhodnutí vzít chlapce k sobě bylo správné.

„Na gauči v kuchyni,“ odpověděl na Bobbyho otázku. „Oblečení, které jsme pro tebe koupili, můžeš narovnat do prázdné police ve skříni. Já zatím připravím něco k jídlu.“

Bobby poslechl a krátce nato se objevil v kuchyni. „No, voní to dobře,“ konstatoval. Tuk na pánvi tiše syčel, když na něj Robert naléval palačinkové těsto. Na něj nasypal kousky jablek a Bobby si olízl rty.

„Palačinkové těsto s jablky jsem ještě nikdy nejedl. U pana Cartera v obchodě je mnoho jablek. Jsou velmi dobrá. Když u něho jsem, mohu si každý den nějaké sníst.“

„Ale musíš se ho předem zeptat,“ připomněl mu Robert. „Ta jablka přece nepatří tobě, ale panu Carterovi.“

„Určitě mi to dovolí. A když ne, tak si nějaké vezmu potají.“

„Tohle nebudeš dělat!“ Robertův hlas zněl přísně. „Když pan Carter řekne, že ne, tak to budeš respektovat. Když si něco vezmeš potají, není to nic jiného než krádež, to jsem ti přece už vysvětloval. Teď už nepotřebuješ krást, protože dostaneš dost jídla. Rozuměl jsi mi?“

„Ano, sire,“ zamumlal Bobby a protáhl obličej.

Robert se vrátil k palačinkám. Když ležely na stole dva dobře povedené exempláře a Bobby je mohl hustě posypat skořicí a cukrem, zase se mu rozjasnil obličej. Právě chtěl po jedné sáhnout, ale Robert ho zadržel. „Nejdřív se pomodlíme,“ řekl mu.

„Pomodlíme?“ Bobby se na něho udiveně díval.

„Když se modlíme, mluvíme s Bohem. Řekneme Mu, že Mu děkujeme za palačinky. Já jsem zatím také ještě mnohokrát neděkoval za jídlo, ale měli bychom si na to zvyknout.“

Sepjal ruce, zavřel oči a řekl: „Bože v nebi, děkujeme Ti za jídlo. Amen.“

„S kým jsi to mluvil?“ Bobby nevycházel z údivu. „Tady přece kromě nás nikdo není.“

„Ty jsi ještě nikdy neslyšel o Bohu?“ zeptal se Robert. „Nemůžeme Ho vidět. Bydlí v nebi.“

Bobby zavrtěl hlavou. „Paní Hole, u které jsem dříve bydlel, někdy říkala: ‚Ach Bože, ach, Bože‘. Mohu si teď vzít palačinku?“

Robert přikývl. Bobby ji popadl do ruky, stočil ji a zakousl se do ní. Robert se rozhodl, že se zatím zřekne dalšího napomínání. Už v nemocnici se snažil chlapci vštípit zásady jídla s nožem a vidličkou, ale zatím se mu to moc nedařilo. Třeba paní Carterová hocha naučí, jak se má chovat u stolu.

V následujících dnech se ukázalo, že pro Bobbyho nebude lehké zvyknout si na život s pravidly, ale celkově došlo k méně katastrofám, než si Robert představoval. Bobby začínal chápat, že existují dospělí, kteří to s ním myslí opravdu dobře – i když mu nedovolili podnikat všechno, co dřív patřilo k jeho životu.

Tom Joe byl z chirurgie přeložen na sociální oddělení. Naneštěstí tam zase potkal doktora Millera, svého až přehnaně přesného šéfa z interny, který tam několik týdnů zastupoval nemocného vedoucího lékaře sociálního oddělení, nějakého doktora Willse, kterého Tom Joe zatím znal jen z letmých setkání. Na sociální stanici byli bezplatně ošetřováni obyvatelé chudinských čtvrtí, a to od devíti hodin ráno do sedmnácti hodin odpoledne. Když v první Tomův den na sociálním oddělení odemkli dveře, do budovy se nahrnul zástup lidí. Čekárna se hned zaplnila až do posledního místečka. Lidé stáli i na chodbě a seděli na schodech. Změť hlasů, šourání nesčetných nohou po podlaze a pronikavý zápach nemytých těl, to všechno naplňovalo prostory oddělení. Přicházeli s třískami, zapíchnutými v rukou, s pohmožděnými končetinami, s hnisajícími záněty a s úporným kašlem. Byl tam malý operační sálek, kde mohly být ambulantně prováděny některé zákroky. Tom Joe řezal, obvazoval, poslouchal srdce, zašíval rány – všechno pod přísným pohledem doktora Millera a vrchní sestry ze sociální stanice. Zdálo se, že proud lidí neslábne. Když se potom večer konečně zavřely dveře za posledním pacientem, Toma Joea z toho brněla hlava.

„Na ten provoz si zvyknete,“ mínila vrchní sestra a zapnula sterilizátor. „Dnes to přece nebylo tak špatné.“

Když Tom Joe toho večera ležel v posteli, viděl před sebou různé obličeje lidí z chudinských čtvrtí. Staré lidi, kteří se dívali otupěle a odevzdaně, zoufalou maminku, která mu podávala napolo udušeného kojence. Spolu s vrchní sestrou se mu podařilo vyndat dítěti z dýchací trubice knoflík, který spolklo. Maličký dostal krátkou narkózu a Tom Joe by ho býval rád nechal přes noc v nemocnici na pozorování. Ale to nešlo.

„Není nikdo, kdo by to zaplatil,“ vysvětlovala mu vrchní sestra. „Ty lidi nemůžeme stacionárně přijmout.“

Profesor Cunningham mu řekl to samé, poté, co se dozvěděl o operaci Bobbyho. „Takovéto případy se normálně musí nejdřív projednat se stanicí sociální péče. Ve vašem případě to samozřejmě nebylo možné. Ale my nemůžeme všechny děti zdarma operovat. Vždyť nemocnice je provoz, který musí být řízen i po hospodářské stránce.“

Druhý den opět přišla ta mladá maminka. Děťátko jí pokojně spalo na rukou. Dýchalo klidně a uvolněně. Tom Joe si ještě jednou poslechl jeho hrudník, ale nezaznamenal už žádné rušivé zvuky. Mladá matka odcházela ze sociální stanice se šťastným úsměvem. Ne všechny případy probíhaly tak dobře. Více dětí onemocnělo na zápal plic, který tento podzim dost řádil. Některé byly tak slabé, že nemohly ani dojít na kliniku. Jednoho chladného deštivého odpoledne šel Tom Joe se sestrou ze stanice sociální péče do jednoho z nájemních domů, ve kterém bydlelo mnoho jeho pacientů. Studený vítr se dostával všemi skulinami až na schodiště a byla tam cítit směs pachů vlhké omítky a zelné polévky. Tom Joe v tomto domě ošetřoval hned čtyři děti a přitom se naučil oceňovat práci sester ze stanice sociální péče, které sem chodily každý den a byly lidem nápomocné při jejich nemocech i jiných problémech. Přes všechnu snahu dva z jeho malých pacientů nemoc nepřekonali. Toho dne se vydal na cestu domů vyčerpaný a sklíčený. Když myslel na smutek, který teď panoval v těchto rodinách, srdce se mu svíralo soucitem. Kromě toho ho zaměstnávala ještě jiná věc. Profesor Cunningham mu před dvěma dny nabídl trvalé místo v nemocnici. Tom Joe věděl, že mnoho jeho spolužáků ze studia by mu toto místo závidělo, ale sám si nejdřív vyžádal čas na rozmyšlenou. Je jeho úkolem, aby pracoval zde v Torontu? Když byl upřímný, pak velice postrádal svou rodinu v Calgary. Na druhé straně měl svou práci zde u sv. Jana opravdu rád. Vzdát se jí, to by pro něho bylo těžké. A potom tu byla ještě Kendra Sullivanová … Chtěla by žít v Torontu? Nyní, když mu Larry napsal o svém zasnoubení, častěji přemýšlel o tomto tématu. Musel přiznat, že i zde ve velkoměstě bylo mnoho milých mladých dam, se kterými se rád bavil. Například Janice Stevensová, dcera Roba a Lillian. Jejich starší dceru Louisu neměl moc rád. Na jeho vkus příliš flirtovala s mladými muži v církevním společenství. Kladl si otázku, proč už dávno není zasnoubená. Jeho myšlenky putovaly čím dál častěji do Calgary, kde Kendra pracovala mezi dětmi v sirotčinci a v nedělní škole. Zdalipak to byl Boží plán, aby se s ní oženil? Tom Joe si přál, aby ve všech těchto důležitých věcech získal jasno, ale pořád se cítil nějak nejistý a bezmocný. Chtěl činit Boží vůli. Proč ho tedy Bůh nechal tápat v nejistotě? Proč mu jasně a zřetelně neukázal, co má dělat? Druhý den se množství práce nezmenšilo. Čekal, že to na sociální stanici bude poněkud méně namáhavé než na chirurgii, ale v tom se mýlil. Tom Joe se divil, jak to doktor Miller zvládne, aby měl přehled o dvou odděleních zároveň. Pendloval mezi internou a sociální stanicí a někdy sloužil až čtrnáct hodin denně.

Ve svém nemnohém volném čase si Tom Joe zařizoval nutné pochůzky nebo navštěvoval Roberta, který mu dával mnoho otázek o víře. Jednoho večera zůstala u Bobbyho paní Carterová a Tom Joe vzal Roberta s sebou na biblickou hodinu. Pro jeho bývalého spolužáka to byla nová zkušenost, dosud navštívil teprve několikrát bohoslužby v blízkém kostele.

„Thomasi, jak je to pěkné, že tě tady zase jednou vidíme,“ pozdravil ho Rob Stevens. „Zdá se, že jsi byl poslední dobou hodně zaměstnaný.“ Tom Joe přisvědčil. Dobře porozuměl skryté výčitce a tiše se pro ni hněval. Vždyť prostě jen tak nezanedbával shromáždění, ale bylo to kvůli jeho práci. Služba nemocným byla důležitá věc. Na příští víkend byla naplánovaná evangelizační akce. Tom Joe se uvolil, že pomůže rozdávat pozvánky, i když nevěděl, kdy to bude dělat. Snad to někdy půjde.

„Nezapomeň na zkoušku s pěveckým sborem,“ volala za ním Lillian. „A prosím tě, přines s sebou svoje housle. A zpěvník. Počítáme s tebou.“

V tomto týdnu propukly v sirotčinci u mnoha dětí neštovice. Sestry ze stanice sociální péče pomáhaly ošetřovat malé pacienty a staraly se o to, aby bylo v pokojích nemocných zatemněno. Tom Joe jim pomáhal, jak jen to šlo, navštěvoval nemocné v dětském domově dokonce i ve svém volném čase. Jeho soucitné srdce ho stále ponoukalo, aby zašel za svými malými pacienty. Tímto způsobem se seznámil s poměry v dětském domově. Paní Johnsonová dělala, co mohla, ale se skrovnými prostředky, které měla k dispozici, nebylo lehké se o děti dobře postarat. Byly tu naléhavě nutné práce k renovování domu, ale na ně chyběly peníze.

Tomu Joeovi se nepodařilo rozdat všechny pozvánky na evangelizaci. Na zkoušku pěveckého sboru si vzpomněl na poslední chvíli. Vzal své housle a vydal se na cestu.

„Máš také zpěvník?“ zeptala se ho Lillian. „My jich máme málo, ve kterých je tato první píseň, kterou zpíváme.“

„Ne,“ přiznal Tom Joe, „já jsem na to zapomněl. Ale mohu ho ještě přinést. Do mého bytu to není tak daleko.“

Běžel tedy nazpět, vzal zpěvník z poličky s knížkami a přitom zavadil o kalendář, který visel na zdi. Měl zlost kvůli zpoždění, sebral ho ze země a pověsil zase na hřebík. Přitom na kalendář pohlédl. U dvacátého devátého měl namalovaný křížek. To byl den maminčiných narozenin, na které nesměl zapomenout. Vyšel z bytu do chladného podzimního večera. Uprostřed chodníku se pojednou zastavil. Jeho maminka měla narozeniny dvacátého devátého listopadu. Ale – nebylo dnes už prvního prosince? Krátce počítal. Ano, bylo to tak. Dnes byl pátek prvního prosince. Zapomněl na maminčiny narozeniny!

Druhý den ráno na poště hned žádal o dálkový telefonní hovor do Calgary. Spojení nebylo příliš dobré, ale přece jen mohl – i když opožděně – pogratulovat mamince k narozeninám. Když vycházel z pošty, ulevilo se mu. Na ulici potkal Roberta, který se sešel s dalšími mladými lidmi ze shromáždění kvůli zpívání na evangelizaci. Bobby tento den trávil u Carterových. Jejich dcera s mužem a dvěma dětmi k nim přijela na návštěvu a těšili se, že se s ním seznámí. Tom Joe šel s Robertem, ačkoliv by se raději podíval na děti v sirotčinci. Celý den se k tomu nedostal, a proto se krátce nato rozhodl, že se tam podívá v neděli ráno, když budou ostatní na bohoslužbách. Přitom se naskytne příležitost vyprávět dětem nějaký příběh z Bible. Po poledni si výjimečně popřál krátkou přestávku a lehl si ve svém bytě na půl hodiny na gauč. Když se probudil, už byla tma. Musel spát několik hodin. No, myslel si, vždyť mám také za sebou náročný týden.

V příštím týdnu převzal návštěvy pacientů doma jiný lékař a Tom Joe byl celou dobu na sociálním oddělení. Znovu a znovu musel myslet na rodiny v činžáku, které teď pro své děti měly smutek. Jen s námahou se dokázal soustředit se na svou práci. Doktor Miller asi tušil, co ho zaměstnává. „Neberte si to tolik k srdci,“ řekl, „jinak to dlouho nevydržíte. Udělal jste, co jste mohl. Vzchopte se a pracujte dál.“

Tom Joe jen přikývl. Doufám, že nikdy nebudu tak bezcitný jako doktor Miller. Kdo by dokázal nebrat si k srdci smrt dítěte?

V pondělí v poledne byl všem přítomným zaměstnancům v jídelně představen nový správní ředitel, pan Cole, který tu byl zaměstnán od začátku měsíce. Byl to velký, statný muž s prošedivělými vlasy a mezi jiným se měl starat o to, aby se přesně druhého ledna otevřelo nové soukromé oddělení. Pan Cole sám pronesl projev na uvítanou, ve kterém vyjádřil naději na dobrou spolupráci a zdůraznil, že je pro něho zvláštní radostí za několik dní tady přivítat důležitou návštěvu z Německa. Profesor Cunningham pozval dva kolegy z Charité v Berlíně. Tento nápad že on úplně podporuje, protože to velice prospěje prestiži svatojánské nemocnice. Bude to také znamenat, že Nemocnice sv. Jana má v Torontu přednost před Hlavní nemocnicí. Hosté si samozřejmě prohlédnou také nové soukromé oddělení, které je technicky na nejvyšší úrovni. Jak se v nejbližších dnech ukázalo, slíbená návštěva přidala personálu dost práce navíc. Celá nemocnice musela být na příkaz pana Coleho uklizena tak, aby se jen leskla. Tím byly nejvíc postiženy uklízečky a sestry, ale také lékařští asistenti. Během polední přestávky si Tom Joe krátce odskočil do města a tam potkal Stevena.

„Konečně jsem tě potkal,“ pozdravil ho jeho kamarád. „Už několik týdnů čekám, že mi zavoláš. Ztratil jsi moji vizitku?“

„Ne, jen jsem měl hrozně moc práce. Je mi to líto.“

„To je v pořádku. Měl bys čas se u mne v sobotu odpoledne stavit? Moje sestra Sara pozvala několik přátel. Škoda, že nikdo z nich není křesťan. Ale rozhodně chce, abych tam také byl. Byl bych rád, kdybys mě trochu podpořil.“

„To bych mohl. V sobotu přijdu.“

„Moc ti děkuji,“ řekl radostně Steven. „Tak zatím!“

Sobotu si vlastně Tom Joe rezervoval pro děti ze sirotčince, které mu poslední dobou velmi přirostly k srdci. Ale nechtěl to Stevenovi odříci. Když se vrátil na oddělení, přivítal ho doktor Miller zamračeně. „Vaše polední přestávka skončila už před pěti minutami,“ poznamenal.

„Ano, pane, je mi to líto. Potkal jsem jednoho kamaráda a tak…“

„Pojďte se mnou do služební místnosti!“ přerušil ho jeho nadřízený. Tom Joe přemýšlel, co udělal špatně, ale nemohl si vzpomenout. Zato jeho šéfa napadlo hned několik věcí.

„Toto ….,“ ukázal na těžko definovatelné černé cosi, co leželo na stole, „našla prve staniční sestra ve sterilizátoru. Mohl by to být zuhelnatělý pozůstatek vaší gumové rukavice?“

Tom Joe cítil, jak ho polévá horko. „Ano, pane. Já jsem … ji tam zapomněl.“

„Právě tak, jako jste zapomněl na zásobník kyslíku, který se má každé ráno kontrolovat. Dnes nebylo nic zapsáno.“

„Ne, pane. Máte pravdu. Je mi to opravdu líto.“

„Pokud se nemýlím, dnes dopoledne jste ošetřoval paní Perthovou a paní Perryovou, je to tak?“

„Ano pane.“

„Zaměnil jste listiny a z toho důvodu v nich jsou nesprávné zápisy. Naštěstí nevznikla žádná škoda, protože staniční sestra si toho všimla.“ Dr. Miller se na něho přísně díval. „Všechna čest vašim snahám o nemocné děti, pane lékařský asistente, ale nezanedbávejte kvůli tomu své povinnosti na oddělení. Očekávám od vás pečlivou a korektní práci.“ Vstal a šel ke dveřím. „A když si nebudete zapínat horní knoflíček u košile, nebudete mít kravatu nikdy rovně.“ S těmi slovy odešel.

Tom Joe se zlobil – na sebe a také na doktora Millera. Samozřejmě, listiny se nesměly zaměnit, ale ty další dvě věci snad nebyly tak tragické. Proč jen musí jeho nadřízený pokaždé dělat ze všech maličkostí takové drama?! A že musí vždycky najít chybu na jeho kravatě! Tom Joe měl pokaždé pocit, že se udusí, když si zapnul nejhořejší knoflíček na košili. Proto ho nechával rozepnutý. Ale dr. Millerovi nic neušlo. Dal si velkou práci a opravdu se mu ten den už nic nemilého nepřihodilo. Když přišel domů, nalezl dopis od tatínka. Tom Joe padl na gauč a otevřel ho. Tatínek mu nejdřív popisoval některé novinky z Calgary a potom jednu veselou epizodu ze Západní střední chlapecké školy. Tom Joe se usmíval a vzpomínal na svou vlastní docházku do školy. Ale potom se zamračil.

Tom Joe zlostně odložil dopis. Bylo pěkné a dobré, že si tatínek dělá starosti, ale on netuší, jakou pracovní zátěž musí absolvovat. To, co nazval aktivitami, byly přece všechno dobré věci. No, téměř všechno. V létě se svým kolegou Evansem několikrát navštívil zábavní park Sunnyside a v zimě s ním několikrát šel na hokejová utkání jeho oblíbeného mužstva. A pokusil se alespoň trochu pravidelně trénovat v plaveckém bazéně. Ale proti tomu snad nemohl nikdo nic namítat. Dočetl dopis do konce a potom vstal, aby si připravil něco k jídlu. Dnes prostě neměl dobrý den. Snad to bude zítra lepší.

Tom Joe v následujících dnech cítil, že ho oči vrchní sestry a doktora Millera sledují obzvlášť kriticky. Pod tím tlakem, ve snaze, aby pokud možno nic nepokazil, se mu samozřejmě zrovna přihodilo několik hloupých chyb, které pak také jeho šéfa rychle přiměly k sarkastické poznámce. Tom Joe byl šťastný, když konečně přišla sobota. Na sociálním oddělení bylo výhodou, že tam chyběly víkendové služby. Tom Joe slíbil majitelům svého bytu, že jim pomůže při některých pracích kolem domu. Proto vstal časně ráno a tyto věci udělal hned dopoledne. Odpoledne se vydal ke Stevenovi. Seznámil se tam s milými mladými lidmi. Důležitým tématem rozhovoru byla samozřejmě hudba, ale byl potají rád, že své housle nechal doma. Tady v Torontu sotva našel čas si na ně zahrát a neudržel by s ostatními krok. Toho odpoledne se také dověděl, že Sara byla nejen hudebnice, ale vyučila se ještě jinému povolání, protože na tom jejím rodičům záleželo. Sara získala vzdělání na jedné sociální škole pro ženy a rozhodla se pro obor péče o blaho mládeže. Přes Saru se Steven také dostal do kontaktu se sirotčincem. A byla to Sara, která zorganizovala koncert ve prospěch Sirotčince St. Elisabeth. Tohoto času ovšem nepracovala, protože často doprovázela rodiče na turné. Steven a jeho rodina bydleli na druhém konci města, a proto také chodil do jiného sboru než Tom Joe. Jeho rodiče a Sara se smířili s tím, že se stal „zbožným“, ale nikdo z nich mu doopravdy nerozuměl.

„V kolik hodin máte zítra ráno bohoslužby?“ informoval se, když se Tom Joe loučil. Bylo už pozdě.

„O půl desáté. Ale já se ráno půjdu podívat na děti do sirotčince. Možná budu mít možnost vyprávět jim nějaký příběh z Bible.“

„Zítra ráno?“ divil se Steven. „To ale promeškáš bohoslužby!“

Tom Joe se kousl do rtu. Nemohli by mě ostatní prostě nechat, abych sám rozhodoval, co je momentálně nejdůležitější?

„To, co dělám, je také služba Bohu,“ odvětil a hlas mu přitom zněl ostřeji, než měl v úmyslu. „Můžeš si to přečíst v Epištole Jakuba.“

„Vím, co myslíš.“ Steven váhal. Obvykle nebyl příznivcem výměny názorů, ale toto považoval za důležité. „Já … si jen nemyslím, že by se různé druhy bohoslužby měly vzájemně zaměňovat.“

Tom Joe mu zůstal dlužný odpověď. Místo toho řekl. „Já teď půjdu. Měj se dobře, Stevene! Brzy se uvidíme!“

Jeho přítel přikývl. „Je pěkné, žes přišel. Máš mé telefonní číslo. Kdybychom se mohli zase setkat, tak prostě zavolej.“

Tom Joe přikývl a vydal se na cestu domů. Steven smýšlí přesně tak jako tatínek. Jemu by se také nelíbilo, že zítra dopoledne zameškám bohoslužby. Jak to psal v dopise? Všechno má svůj čas. Ale já to teď vidím jinak.