9. kapitola

obert strčil obě ruce hluboko do kapes bundy a sklonil hlavu, aby se chránil před větrem a ledovým deštěm, smíšeným se sněhem. Pravou ruku si mohl ohřívat o balíček s opečeným párkem, který koupil pro Bobbyho. Usmál se při představě, s jakou chutí se do ní chlapec pustí. Byl to opravdu Steven, jeho bývalý spolužák, který dnes večer na koncertě seděl u klavíru. Nikdy by ho nenapadlo, že „vzorňák“, jak mu dříve říkal, k tomu najde odvahu. Ale lidé se zřejmě mění. Chvilku měl pokušení počkat po skončení koncertu na Stevena, aby s ním promluvil. Ale potom se rozhodl jinak. Když se přiblížíš k nějakému člověku, plyne z toho, že se mu musíš svěřit. Alespoň částečně. A na to nebyl připravený. Nebyl na to připravený, ani co se týkalo Bobbyho, jak zjistil při posledním rozhovoru. Zpětně byl rád, že chlapec u něho nechce bydlet. Je bezpečnější držet si určitý odstup. Bezpečnější pro koho?, ozval se vnitřní hlas, který se čím dál častěji marně pokoušel umlčet. Pro Bobbyho? Nebo pro tebe?

Robert kráčel podél Hlavní ulice a byl nedaleko Carterova obchodu, když za sebou uslyšel kroky. Obchod se tiše a opuštěně nořil do tmy. Jen nahoře v bytě Carterových za závěsy ještě prosvítalo světlo. Robert šel schválně pomaleji, aby dal druhému chodci možnost ho předhonit. Není jisté, zda ho někdo nesleduje, a kdyby ho předhonil, mohl by se pak protáhnout mezi zídkami, aby se dostal k opuštěné tovární hale. Jeho plán se však nezdařil. Druhý chodec byl sice několik metrů za ním, ale také zpomalil, takže Robertovi nezbývalo nic jiného, než před zraky druhého zahnout doleva a zmizet mezi zdmi. Ten druhý se asi bude divit, co tam dělá, ale potom prostě půjde dál. Vždyť nedělá nic zakázaného. Robert pospíchal úzkými uličkami, které Bobby znal jako své boty. Opět za sebou uslyšel kroky. Přitiskl se těsně k nějaké zdi a se zatajeným dechem zůstal stát. Také kroky toho druhého zmlkly. I on vyčkával. Kdo jen to je? Kdo mě v té tmě pronásleduje? Je to snad … Robert cítil, jak mu po celém těle vystupuje studený pot. Dexter. Jeho spolupracovník z továrny na konzervy v Halifaxu. Že by ho opravdu vystopoval až sem, do Toronta? On, Robert, použil několik neférových triků, aby se dostal na Dexterovu pozici v továrně. Když tohoto kolegu propustili, přísahal Robertovi pomstu. Potom však jako by se po něm slehla zem. Když Robert opouštěl Halifax, pečlivě po sobě zahladil všechny stopy. Copak to nebylo nic platné? Opatrně se nadechl, načež rychle vyběhl. V těchto temných uličkách, plných různých zákoutí, by přece nemělo být moc těžké se dotěrného pronásledovatele zbavit. Déšť se sněhem zesílil a ulice byly kluzké. Udýchaný Robert sprintoval dál. Za sebou slyšel spěšné kroky svého pronásledovatele. Potom se tmou rozlehl hlas: „Roberte! Počkej!“

Ach ne, na to ti neskočím. Nepočkám. Nechám tě běžet do prázdna! Robert znovu zahnul za roh a schoval se v jednom vchodu do domu. Tentokrát se mu plán zdařil. Dexter proběhl kolem něho. Robert začal okamžitě prchat opačným směrem, běžel podél zdi, která ohraničovala tovární dvůr, až se dostal ke stromu s rozložitými větvemi. Rychle na něj vylezl a seskočil na dvůr. Lapal po dechu a opřel se o zeď. Po obličeji mu přelétl úsměv. Dokázal to! Zbavil se Dextera. Už podruhé. Přešel dvůr i halu a opatrně otevřel dveře do sklepa. Přivítalo ho matné světlo svíčky. „Bobby? To jsem já, Robert,“ zavolal tiše. Zezdola nepřicházela žádná odpověď. „Bobby?“ Šel dolů po schodech. Tam našel malého kamaráda. Ležel na slámě v nejzazším koutě sklepa a spal. Byl přikrytý novou dekou. Usnul při hořící svíčce! Co kdyby kolem proběhla krysa a převrhla ji? Sláma a dřevěné palety by začaly hořet a Bobby… Robert se o tom neodvažoval přemýšlet dál. Nechat tu bydlet osamělého chlapce je nezodpovědné. Na devítiletého chlapce někdo musí dávat pozor. Pokud se něco stane, budu za to nést odpovědnost, protože jsem to věděl, a nic jsem nepodnikl. Robert vyndal z kapsy balíček s opečeným párkem a položil ho na výstupek ve zdi, který tehdy použil Spotty k bezpečné ochraně jídla před krysou. Nerozhodně se díval na spícího hocha. Má zhasit svíčku a jít domů? Pomyšlení na Dextera, který na něho možná číhá někde u tovární zdi, nebylo vůbec příjemné. Ale zůstat tady, to také nebylo nikterak lákavé. Ale pořád je to lepší než střet s Dexterem. Robert se váhavě uložil na zbývající slámu, kterou Bobby neměl pod sebou. Potom sfoukl svíčku a zalezl pod deku k Bobbymu. Ať tam venku Dexterovi třeba umrznou prsty u nohou. On je tady ve sklepě alespoň chráněn před větrem a deštěm.

Tom Joe bloudil ve tmě úplně neznámými ulicemi a s úlevou si oddechl, když konečně opět našel hlavní ulici. Přestalo pršet, ale vítr nemilosrdně foukal dál. Už jsem Roberta téměř měl! Kam jen mohl tak najednou zmizet? Měl jsem ho hned oslovit. Ale chtěl jsem vědět, kde bydlí, abych ho našel, kdyby se teď nechtěl se mnou bavit. Proč to Bůh dopustil, že jsem ho nejdřív uviděl, ale potom jsem s ním nemohl mluvit? Vždyť Roberta hledám už rok a půl! Tom Joe zklamaně odkopl kamének. Proč se to muselo stát? Proč Bůh konečně nevyslyšel jeho modlitby ohledně Roberta? Teď alespoň ví jistě, že se Robert opravdu zdržuje v Torontu. A už to vlastně je částečné vyslyšení modliteb. Už ani nepočítal s tím, že Roberta najde, a proto byly jeho modlitby v průběhu času čím dál řidší. Tom Joe strčil obě ruce hluboko do kapes bundy a zvedl ramena, aby se chránil před větrem a chladnem. Měl celkově málo času na modlitby a četbu Bible od té doby, co byl zaměstnán v Nemocnici sv. Jana. Bylo toho tolik, co se musel naučit a co měl objevit. Navíc pracoval na směny a měl služby i o víkendech a na pohotovosti. Večer býval někdy tak unavený, že při modlitbě usnul. A ráno měl většinou čas jen na to, aby si přečetl jeden krátký verš z Bible a spěšně se pomodlil. A i to dělal spíš ze zvyku než z touhy po společenství s Bohem. Ale Pán měl jistě porozumění pro to, že doba strávená zde v Torontu je moc a moc důležitá pro jeho budoucí povolání. Tom Joe odbočil z hlavní ulice a o několik minut později došel ke svému bytu. Přemohla ho únava a tak hned vlezl do postele. Zanedlouho už tvrdě spal.

Robert nepočítal s tím, že tuto noc bude spát. Ale když se na svém nepohodlném loži vzbudil, musel nejdřív přemýšlet, kde vlastně je. Zřejmě nakonec přece jen usnul. Sáhl po lahvi se svíčkou a po zápalkách. Když se rozsvítil slabý plamének, podíval se na hodinky. Šest hodin. V tu dobu vstával, když musel do práce. Ale dnes byla sobota. Měl volno, a za normálních okolností by se otočil na druhý bok a spal dál. Tady ve sklepě to ale nebyl moc dobrý nápad. Opatrně vylezl zpod deky a protáhl si ztuhlé svaly. Bobby se probudil a ospale se na něho díval. „Co … copak tady děláš?“

„Přišel jsem včera večer, ale ty jsi už spal. Počasí bylo velmi nepříjemné a tak … no, tak jsem tady u tebe přenocoval.“

„Já jsem si toho vůbec nevšiml.“ Bobby se posadil, zívl a protřel si oči. Za chvilku už oba seděli vedle sebe na dece. Bobby spokojeně jedl studený párek s hořčicí, zatímco Robertovy zuby se pokoušely ukousnout kousek černého chleba, tvrdého jako kámen, z Bobbyho železné zásoby. Když kolem přeběhla krysa, přešla ho chuť a zbytek chleba jí hodil. Její silné hlodáky si s ním ve chvilce poradily.

„Včera večer, když už jsi spal, ještě hořela svíčka,“ řekl Robert, když Bobby spolkl poslední sousto párku. „Kdyby se bývala v noci převrhla, mohlo tu být všechno v plamenech.“

Bobby se na něho polekaně podíval. „Na to už nikdy nezapomenu. Čestné slovo!“

„Možná, ale nějak se mi nelíbí myšlenka, že tu budeš bydlet dál úplně sám.“

„Já si poradím. Opravdu! Nechci bydlet nikde jinde!“

Hoch najednou vypadal hrozně ustrašeně. Robert se rozhodl změnit téma. „Jaké máš dnes plány?“

„Prodávat noviny,“ odpověděl pyšně Bobby. „Pán z kiosku se mě ptal, zda bych zaskočil za jiného chlapce. Dostanu deset centů za den a mohu si nechat to, co dostanu od cesty.“

„No, tak to už bys měl jít. Noviny už na tebe určitě čekají.

Bobby vyskočil. Z hromady slámy vytáhl starou bundu a vklouzl do ní. V noci ji určitě používal jako matraci. „Přijdeš sem dnes večer?“ zeptal se.

Robert přikývl. Pozoroval, jak Bobby hbitě vybíhá schody nahoru. Nahoře se hoch ještě jednou otočil. V očích mu svítilo šibalství, když řekl: „Zhasni svíčku, až půjdeš!“ Potom zmizel za dveřmi.

Když se Robert za chvíli vrátil domů, hned začal ohřívat na sporáku vodu v umývárně. Po noci v zatuchlém, vlhkém sklepě se nutně potřeboval vykoupat. Potom se vydatně nasnídal, obstaral nějaké nákupy a odpoledne podnikl výlet do parku. Dnes svítilo slunce a v jeho svitu se na stromech třpytily poslední listy. Za chůze se neustále rozhlížel, ale po Dexterovi nebyla ani stopa. Přesto byl nervózní. Navíc ho intenzivně zaměstnával problém „Bobby“. Prostě už ho dál nemohl nechávat bydlet samotného ve sklepě továrny. Vzít ho k sobě domů – to se mu zdálo také čím dál těžší. Byl by za Bobbyho zodpovědný, musel by se o něho starat a posílat ho do školy. Kromě toho už by neměl tolik volného času, musel by být večer včas doma … Ne, musí najít jiné řešení. Včera večer šel kolem Sirotčince st. Elisabeth. Proč by tam Bobby nemohl bydlet? Mohl by ho pravidelně navštěvovat, ale zároveň by zůstal svobodným člověkem. Přísné a tmavé sirotčince snad už patřily jen do minulosti. Vždyť Bobby vůbec neví, jaké to tam je. Když tam mohou žít jiné děti, dokázal by to i on. Robert přibližně věděl, kde se nachází ten sirotčinec. Chtěl si o něm nejdřív sám udělat obrázek, než tam hocha dovede.

Bobby prodal poslední noviny a loudal se podél Hlavní ulice. V kapse u kalhot mu chrastily různé drobné mince. Tolik peněz jako dnes si ještě nikdy nevydělal. S tímto bohatstvím bude zacházet velmi opatrně. Znal pekařský obchod na konci ulice, kde prodávali koncem odpoledne pečivo levněji. Tam si obstará něco k jídlu. Krátce nato držel v ruce sáček se dvěma houskami a s drobenkovým koláčem. Koláč mu pekařka darovala, protože byl uprostřed zlomený. Bobby ho zatím jedl jen jednou v životě a při té vzpomínce se mu hned v ústech sbíhaly sliny.

Pekařský obchod nebyl daleko od Sirotčince st. Elisabeth. Bobby se s respektem díval na tu starou budovu, oplocenou vysokým plotem. Jake tam žil a vyprávěl děsivé příběhy o přísných pravidlech a tvrdých trestech. Ze sirotčince vycházel nějaký muž spolu se ženou, která mu odemykala dveře. Muž se rozloučil a šel podél ulice. Když přišel blíž, Bobby ho poznal: Byl to … Robert. Chlapec si rychlostí blesku vzpomněl, co Robert dnes ráno řekl: „Nějak se mi nelíbí myšlenka, že tu budeš bydlet dál úplně sám.“ A Spotty řekl: „Dospělým se nedá věřit, ani tehdy ne, když jsou nejdřív hodní. Buď tě mlátí, nebo tě strčí do sirotčince…“ Teď si ho Robert všiml a zamával na něho. Bobby se otočil a utíkal pryč. Nikdy, už nikdy nebude důvěřovat žádnému dospělému. Robert nebyl lepší než ostatní.

„Bobby, počkej! Já ti to vysvětlím…“ Ale Bobby utíkal dál, slepě se proplétaje mezi lidmi a auty. V tom nesmírném spěchu neviděl auto, které přijíždělo zleva … Brzdy skřípaly, někdo vykřikl, Bobby ucítil bodavou bolest v boku a upadl na zem. Potom se kolem něho setmělo.

V pohotovostní ambulanci Nemocnice sv. Jana vládl toho odpoledne rušný provoz. „Opravdu nevím, proč si lidé musí nechávat marodění na víkend,“ vzdychala sestra Maggie a rukou se dotkla zad, která ji bolela. Tom Joe, který měl celý den službu, přiložil malé pacientce obvaz a rozloučil se s ní a s její matkou. Holčička si hrála s nožem a pořádně se řízla do prstu. Protože v tu chvíli nebyl na obzoru další pacient, dopřál si krátkou přestávku a pohárek kávy. Později ho vystřídá kolega Evans. Po této namáhavé službě se Tom Joe ani nemohl dočkat volného večera. Pronikavá houkačka záchranky jím trhla. Dva záchranáři spěšně otvírali zadní dveře vozu, vyndali nosítka a spěchali hlavním vchodem do pohotovostní ambulance. „Dopravní nehoda. Podezření na vnitřní krvácení. Zrovna jsme jeli kolem, krátce poté, co se to stalo,“ stručně oznamoval jeden ze zdravotníků. Tom Joe a sestra Maggie opatrně přeložili pacienta z nosítek na vyšetřovací lehátko. Byl to chlapec, zřejmě dítě z ulice, ležel tu se zavřenýma očima. Z rány na čele mu kapala krev. Sestra Maggie hned sáhla po čtverci gázy a proužkem náplasti mu jej přelepila přes ránu. Chlapec byl smrtelně bledý, slabě dýchal. Tom Joe mu k zápěstí přiložil dva prsty. „Tep zrychlený,“ konstatoval, a když viděl zmodralé rty hocha, nařídil: „Dejte mu kyslík!“ Sestra Maggie mu na nos nasadila masku. Tom Joe ho dál vyšetřoval šikovnýma, jemnýma rukama. Když mu prohmatával břicho, pacient zasténal. „Má bolesti v levé části nadbřišku. Břicho je ztvrdlé a zdá se, že jeho obsah se zvětšuje.“ Vzhlédl. „Domnívám se, že má natrženou slezinu. Musí být okamžitě operován.“

Sestra Maggie přikývla. „Hned připravte druhý operační sál,“ nařídila sestře, která se tu zaučovala. „Řekněte to sestře Susan. Musí to být připravené rychle jako blesk.“ Dívka se vyřítila splnit úkol.

„Doktor Baker je právě zaměstnaný operací akutního slepého střeva,“ vysvětlovala sestra Maggie Tomu Joeovi. Mladý lékař na ni ohromeně pohlédl. „Doktor Baker už operuje? Ale já jsem ještě nikdy…“

„Jednou je to vždycky poprvé.“

Tom Joe polkl. „Ale dokud tu není doktor Evans, nemohu odejít z ambulantního příjmu.“

Sestra Maggie toto pravidlo znala. „To máte pravdu. Ale právě přichází, vidíte?“

Pohled oknem potvrdil Tomu Joeovi to, co říkala sestra. Otupěle pokračoval ve vyšetření. Hoch měl odřeniny na levé paži. Na jedné noze našel špinavý obvaz. Jako zázrakem neměl zlomenou žádnou kost. Sestra – učnice se vrátila na pohotovostní příjem. „Doktor Baker je hotový s operací. Přijde sem!“

Tom Joe si s úlevou oddechl. Netrvalo dlouho a vešel doktor Baker. Vlasy měl na šíji a na spáncích vlhké. Pod operační čepičkou se lékař zapotí lehko. Vyslechl Tomovu diagnózu a potom sám opatrně prohmatal chlapcovo břicho. „Myslím, že máte s vaší diagnózou pravdu, pane kolego,“ řekl. „Hned musíme něco podniknout.“ Zpříma se na něho podíval. „Vy budete operovat, já asistovat.“

„Ale já jsem ještě nikdy…“

„Právě proto teď budete operovat pod mým dohledem. Pospěšte si.“

Zatímco sestra Maggie připravovala hocha na operaci, Tom Joe se převlékl, umyl se a v duchu si vybavoval přesné uložení sleziny v těle. Tuto operaci studoval v učebnici a už dvakrát při ní asistoval. Při akutním natržení sleziny mohla pomoci jen operace. Kvůli silnému krvácení hrozilo nebezpečí šoku, který mohl ohrozit život, protože mozek a srdce nebyly dostatečně zásobeny kyslíkem. Sestra Maggie měla pravdu. Muselo se postupovat rychle jako blesk. Pane Ježíši, pomoz mi. Co když něco udělám špatně? Já Tě potřebuji!

Když spolu s doktorem Bakerem vešli do operačního sálu, stála už sestra Susan připravená u stolu s nástroji. Anesteziolog přikývl, že je všechno přichystané. Tom Joe nejdřív zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Teď všechno záleželo na něm. Každý řez, každý steh. Zodpovědnost byla na něm. Přítomnost zkušeného dr. Bakera byla uklidňující, ale zároveň to pro něj představovalo výzvu. Tom Joe v ruce cítil skalpel a uvědomil si, jak ho náhle obklopil veliký klid. Připravil se k řezu břišní stěny. Operace začala.

„Háček, sestro!“ Pracoval precizně a soustředěně. Operace sleziny, byla velice krvácivá záležitost.

„Svorky a tampóny.“ Byly potřebné tampóny, protože nasávaly krev. Když se dostal k poškozenému orgánu, mimovolně se nadechl. Jeho diagnóza byla správná!

„Stav pacienta je stabilní,“ hlásil anesteziolog.

Operace pokračovala. Slezina mohla být odstraněna. Potom byla rána zašita.

Tom Joe se zhluboka nadechl a vydechl. Na vteřinu zavřel oči. Děkuji Ti, Pane Ježíši! Otevřel dveře umývárny a nechal jimi sestru Susan projít jako první. Když si sundával roušku, třásly se mu ruce. Sálová sestra se na něho povzbudivě usmála. „Byla to dobrá práce, pane doktore.“

„Souhlasím se sestrou Susan.“ Doktor Backer si sundal roušku a kývl na něho hlavou.

Když Tom Joe vyšel z umývárny na chodbu, potkala ho sestra Maggie.

„Probíhalo všechno dobře?“

Tom Joe se pokusil o úsměv. „Ano, všechno probíhalo dobře.“

„Díky Bohu. Tam venku na vás čeká nějaký pán. Říká, že je chlapcův známý.“

„Ten hoch nemá žádné příbuzné?“

„Zřejmě ne.“

Sestra Maggie spěchala zpátky do ambulance, zatímco Tom Joe zamířil do čekárny, která se nacházela na konci chodby. Nějaký muž rychle vstal, když uslyšel jeho kroky.

„Pane doktore, jak …“ Muž se zarazil. Nevěřícně zíral na mladého lékaře. „Tome … Joe? Jsi to ty?“

„Roberte!“ Chvíli stáli proti sobě mlčky. Potom se Tom Joe usmál. „Nedívej se na mě, jako bych byl nějaký přízrak. Ano, jsem to opravdu já! Tvůj starý kamarád ze třídy, Tom Joe!“

„Ty jsi … lékařem tady v Torontu? Ty jsi chlapce operoval?“

„Ano. Museli jsme mu vyoperovat slezinu. Jak se zdá, přestál ten zásah dobře.“

Robert se nadechl. „Díky Bohu,“ uniklo mu.

Tom Joe si svého bývalého spolužáka důkladně prohlížel. „Včera jsi byl na Stevenově koncertu, viď? Chtěl jsem s tebou mluvit, ale utekl jsi mi.“

„To ty jsi za mnou šel?“

Tom Joe přikývl. „Chtěl bys … víš, večer mám volno. Chtěl bys mě navštívit?“

„Ne … ne, zůstanu raději tady, pokud mohu. Ten chlapec … jinak nemá nikoho, kdo by se na něho podíval.“

„Copak se mu stalo?“

Robert si rukou nervózně pročísl vlasy. „Chtěl jsem s ním mluvit, ale utíkal přede mnou. Když přebíhal přes ulici, přehlédl auto.“

„Teď se o něho starají v pooperačním pokoji. Tam ale žel nemůžeš. Myslím, že až se probudí, dostane něco na zklidnění a bude tam spát. A čekárna se v osm hodin zavírá.

„Myslíš, … že tu nemohu zůstat přes noc?“

„Bojím se, že ne. Brzy ráno bude přeložen na pokoj na dětském oddělení. Normálně je návštěvní doba jen odpoledne, ale možná by ses na něho mohl přijít podívat už ráno. Když o tom řeknu sestře Maggii, určitě udělá výjimku.“

Robert polkl. „To by bylo milé. Tak … já přijdu zase zítra. Určitě se spolu ještě uvidíme.“

„Ano, určitě.“

Tom Joe se díval za Robertem, který pomalu odcházel po chodbě a potom zamířil k východu. Pane Ježíši, já jsem se včera tak zlobil, protože jsem Roberta nedohonil. A Ty jsi mi ho teď poslal sem do nemocnice. Je mně líto, že jsem Ti nedůvěřoval. Prosím Tě, dej mi příležitost, abych si s Robertem mohl promluvit o jeho rodičích. Zdá se, že je ještě stále dost uzavřený. A prosím Tě, dej, aby se ten chlapec uzdravil…

Bobbyho postel byla ještě v noci převezena do pokoje na lůžkovém oddělení. Když se příští ráno probudil, zmateně se rozhlížel kolem sebe. Ležel v posteli, napravo od něho se nacházelo okno, na levé straně mu zakrývalo výhled velké bílé prostěradlo. Slyšel hlasy dětí, ale nikoho neviděl. Posadil se, ale s bolestným výkřikem si zase lehl. V levém boku podle všeho něco nebylo v pořádku. Najednou se za prostěradlem objevil přívětivý ženský obličej s čepečkem na hlavě. „Náš nový přírůstek se vzbudil,“ pozdravila ho přátelsky. „Jakpak se cítíš?“

Bobby si musel několikrát přejet jazykem přes rty, než dokázal promluvit.

„Bolí mě to. Tady.“ Ukázal na břicho. „A tady.“ Opatrně se dotkl obvazu na hlavě. Zároveň se snažil ujasnit si, co se vlastně stalo. Prodával noviny, šel k pekaři, a potom uviděl Roberta … Bobby se ulekl. „Jsem tady … je tu sirotčinec?“

Sestra se usmála. „Ne, jsi v nemocnici. Včera jsi měl nehodu a byl jsi operován. Já se jmenuji sestra Pamela.“

Než mu přinesla snídani, Bobby dál usilovně přemýšlel. Viděl Roberta a utíkal před ním. Tam končily jeho vzpomínky. Měl jsi nehodu a byl jsi operován. Včera se muselo stát něco, na co už si nemohl vzpomenout. Sestra mu přinesla ovesnou kaši a velkou sklenici mléka. Bobby snědl všechno do posledního sousta.

„Tady na pokoji leží víc dětí, jak sis už určitě všiml. Ale ty musíš ještě tiše ležet, aby se rána po operaci dobře zahojila. Bude to nějaký čas trvat, než budeš moci vstát.“

Bobby přikývl. V tuto chvíli mu to nevadilo. Cítil se hrozně malátný a unavený.

„Přede dveřmi stojí nějaký pán a moc by tě chtěl vidět,“ řekla sestra a urovnávala pod ním prostěradlo. „Může k tobě jít?“

„Je to Robert?“

„Ano, jmenuje se tak.“

Bobby zavrtěl hlavou. „Ať sem nechodí. On … chce, abych šel do sirotčince.“ Neklidně se podíval na sestru. „Ať jde pryč.“

Sestra Pamela ho chlácholivě pohladila po vlasech. „Řeknu mu to. Přijde k tobě jen v tom případě, když to budeš chtít ty. A teď se pokus ještě trochu spát.“

Se zaťatými zuby, s rukama hluboko v kapsách šel Robert přes park. Včerejší zlatavé podzimní počasí muselo ustoupit nové bouři. Jemu to ale přišlo vhod. Úplně jsem to zkazil. Bobby zrovna začínal být důvěřivější, včera mně poprvé řekl něco veselého. A potom jsem ho chtěl přestěhovat do sirotčince … Nemělo smysl si namlouvat, že přece chtěl pro hocha jen to nejlepší a že sirotčinec byl nejrozumnějším řešením. Skutečnost byla taková, že Bobby leží v nemocnici s těžkým zraněním. Jeho vinou! A nechce ho ani vidět! Robert sebral větvičku a frustrovaně s ní udeřil do země. Potom ji odhodil. Šel dál, vyšel z parku a dostal se do čtvrti s pěknými obytnými domy v klidných vedlejších ulicích. Potkával hezky ustrojené lidi, kteří šli z kostela. Zpomalil krok, aby nepůsobil nějaký rozruch. Všechno, co dělám, končí tím, že druzí musí trpět. Když si představím, že moji rodiče mají kvůli mně takový zármutek, jako má pan Carter pro svého syna, tak kéž bych býval raději nikdy v životě neutekl. Pracovat v otcově obchodě, to by bylo tisíckrát lepší než zažít válku na vlastní kůži. A také tam, na bojišti, jsem selhal. Nebyl jsem žádný hrdina, ale největší zbabělec, jakého je možné si představit. Jak to jen šlo, vyvlékl jsem se z nepříjemných a nebezpečných akcí, předstíral jsem nemoci … a potom tam museli jít jiní. Medaili za statečnost? Já? Dovolte, abych se zasmál! Robert kopl do napůl shnilého kaštanu a zase zrychlil krok. Potom ta věc s Dexterem v Halifaxu. Chtěl jsem se dostat na jeho místo a také jsem se tam dostal. Co při tom cítil on, to mi bylo jedno. A teď Bobby … Robert se zastavil. Aniž by si toho všiml, přišel k nějakému kostelu. Dveře byly otevřené. Když nahlédl dovnitř, nikoho tam neviděl. Opatrně vešel dovnitř. Příšeří a ticho mu dělalo dobře. Sedl si do jedné lavice. Vpředu stál jednoduchý dřevěný kříž. Napadla ho slova pana Cartera. Z nějakého důvodu mu pevně utkvěla v paměti:

„Za provinění si člověk zaslouží trest. Ale můj Pán Ježíš mi ukázal, že existuje také milost. Že se nechal potrestat místo mne, když tehdy zemřel na kříži. Kdyby to neudělal, všichni bychom se jednou pod naší vinou zhroutili, nemyslíte?“

Robert schoval obličej do dlaní. U mě se hromadí provinění, Bože. U mě jsou jen … vina a střepy. Nedokážu s tím žít dál. Zasluhuji si nejhorší trest, jaký existuje, a já … se pod touto zátěží hroutím. Po tvářích mu tekly slzy a řinuly se mezi jeho prsty.

„Ale můj Pán Ježíš mi ukázal, že je také milost…“

Chtěl bych tuto milost přijmout, Bože. Neboť jinak nemohu žít dál. Věřím, že Tvůj Syn Ježíš za mne musel zemřít na kříži. Pan Carter říkal, že On nesl i můj trest. Nechápu, jak mohl dobrovolně udělat něco takového. Ale jsem neuvěřitelně vděčný, že to tak je.

Robert se ještě nikdy takto vědomě nemodlil. V jeho životě bylo mnoho pokažených věcí, a on vyznával Bohu všechno, na co si dokázal vzpomenout. A nepochyboval o tom, že jeho modlitba byla vyslyšena. Myslím, že není nikdo, kdo by potřeboval Tvoji milost víc než já. Děkuji Ti, Bože, že mi odpouštíš!

Bylo už časně odpoledne, když Robert vyšel z kostela. V jeho srdci se rozhostil pokoj, jaký dosud nikdy nezakusil. Ale když si vzpomněl na Bobbyho, který leží samotný a nemocný v cizím pokoji, stáhl se mu žaludek. Šel ještě jednou do nemocnice a potkal tam Toma Joea, který se právě chystal jít domů.

„Daří se Bobbymu zase lépe?“ ptal se Robert ustaraně.

„Ano.“ Tom Joe se na něho soucitně podíval. „Sestra Pamela mi vyprávěla, že tě nechce vidět.“

„Já ho chápu. Je to …“

„Chtěl bys o tom mluvit?“

Robert váhal. „Ano,“ mínil konečně. „Dnes o tom chci mluvit.“

„Určitě si vzpomínáš na našeho učitele, pana Wrighta,“ začal Robert, když se posadili v obýváku Toma Joea. „Hodně mi vyprávěl o válce, a když se nakonec dobrovolně přihlásil, věděl jsem, že přesně to samé chci udělat i já. Ten večer, kdy jsem ti říkal, že jsem ztratil kapesní nůž, jsem ve skutečnosti byl tajně na přednášce nadporučíka Hillse v městské hale. Já … jsem tě tehdy obelhal, a je mně to líto.“ Přitom se na svého kamaráda omluvně podíval. Potom pokračoval: „Nadporučík Hills propagoval heslo: ‚Válka není jen nějaký nadpis. Je to naše povinnost.‘ Ta věta už mi nešla z hlavy. Pan Wright mi pomohl připravit mě na útěk, a já jsem to potom skutečně dokázal. V Halifaxu jsme se sešli na palubě Illes de la Madeleine a přeplavili se do Evropy. Přistáli jsme v Anglii a tam jsme museli ze všeho nejdřív absolvovat základní výcvik.“

Robert se předklonil a opřel se oběma lokty o kolena. „To mi nedělalo žádné problémy. Vždycky jsem rád sportoval a díky našemu tréninku na Západní střední chlapecké škole jsem byl v dobré kondici. Co se mi ale nelíbilo, byl dril. Měli jsme přísně rozvržený program, a ten mě brzy přestal bavit. Chtěl jsem už konečně bojovat, a ne se pořád jen plížit lesem. A tak jsem přemýšlel, jak bych se mohl vyhnout tvrdému tréninku, a už brzy se naskytla příležitost: Měl jsem kamaráda, který byl dost nešikovný. Když do mě při jednom cvičení nechtě strčil loktem, schválně jsem dost zprudka spadl na zem a pohmoždil si koleno. Na mého kolegu se kvůli jeho neopatrnosti zlobili. To se mi líbilo, protože jsem ho nesnášel. Koleno mi ošetřili a v dalších dnech jsem se nemusel účastnit praktického výcviku. Místo toho jsem se dostal na několik schůzí vyšších důstojníků, z nichž jeden nás učil obor ‚válečná strategie‘. Ta se mi zdála velmi zajímavá a hodně jsem se toho naučil. Ještě si dobře vzpomínám na dvě poučky: ‚Dobře se seznamte s terénem,‘ zněla jedna. A druhá: ‚Poznejte slabosti nepřítele, využijte jich a nastražte mu past.‘“ Robert se z předklonu zase narovnal a utrápeně se díval na svého kamaráda. „Přál bych si, abych tyhle věty nikdy neslyšel. Kvůli nim jsem se stal špatným chlapem, kterým jsem byl až dodnes. Teprve před chvílí v kostele ze mě toto břemeno konečně spadlo – když jsem předal svůj život Bohu.“

„To jsi udělal?“ Tom Joe se na svého spolužáka udiveně díval. „Kdybys jen věděl, kolik se nás za to modlilo!“ Usmál se. „Teď patříme oba k Boží rodině!“

Jeho přítel se na něho díval nejistě. „K Boží rodině? Abych řekl pravdu, mnoho o tom nevím. Ale asi to tak bude.“

„Samozřejmě to tak je! Je to něco neuvěřitelně krásného, patřit k Boží rodině, to ještě uvidíš! Ale já jsem tě přerušil. Mluvil jsi o válečné strategii.“

„Ano, právě. Ty dvě věty jsem si vštípil do paměti a také jsem je uskutečňoval. Ale ne tak, jak to dělali důstojníci, ale svým vlastním způsobem. Místo: ‚Dobře se seznamte s terénem,‘ jsem si to zformuloval takto: ‚Dobře se seznam se svými kamarády. A potom poznej jejich slabosti a využij je ke svému prospěchu tím, že jim nastražíš past.‘ To bylo mé heslo, se kterým jsem táhl do Francie. Poznal jsem válku, jak jsem si přál, a byla strašlivější, než si dokážeš představit. Ležel jsem v zákopech, až po krk plných bláta, zatímco nad námi hvízdaly kulky a slyšeli jsme hřmít kanóny. Viděl jsem pole, plná mrtvých. Vojáci viseli na ostnatém drátu, kde vykrváceli. Já jsem…“ Robert přestal mluvit a skryl obličej do dlaní. „Válka je ukrutná, Tome Joe, prostě jen ukrutná.“ Když vzhlédl a pokračoval, jeho hlas zněl drsně. „Vždycky jsem si představoval, že budu všechny těžkosti zvládat mistrně, odvážně a neohroženě, ale opak byl pravdou. Z každé nové akce jsem měl strach. Nebyl jsem žádný hrdina, ale zbabělec. A tak jsem začal žít podle svého nového hesla. První část jsem už absolvoval: ‚Poznej své kamarády‘. Nebylo pro mě těžké být se všemi zadobře, rychle jsem si všiml, že můj veselý způsob se lidem líbí. Ale teď jsem se pustil do druhé části: ‚Poznej jejich slabiny a využij je ve svůj prospěch tak, že jim nalíčíš past.‘ Přesně to jsem dělal. Měli jsme nadřízeného, který měl sklon k tomu, aby některé vojáky upřednostňoval. Těm dával úkoly, které byly příjemnější nebo méně nebezpečné. Začal jsem tedy podvádět kamarády. Využíval jsem jejich slabosti a líčil jsem na ně pasti. Nemilosrdně. Často jsem to dělal tak nenápadně, že mne vůbec nepodezírali. Jiní mě prokoukli a dali mi přezdívku ‚zákeřník‘. Ale já jsem dosáhl svého cíle a brzy jsem se stal oblíbeným vojákem našeho velitele. Vůči svým kolegům jsem se někdy choval odporně, ale protože jsem tak často unikl nebezpečím, nic jsem si z toho nedělal. Nenáviděl jsem válku i sebe, protože jsem se nestal hrdinou, kterým jsem chtěl být. Bál jsem se ostudy, až vyjde najevo moje zbabělost, a proto jsem vymýšlel nové, ošklivé plány a záludné pasti. Dlouho se mi to dařilo, ale nakonec se podařilo některým mým kamarádům nastražit past samotnému zákeřníkovi. Sice se jim nezdařilo dokázat mi všechny moje přestupky, ale čas, po který jsem byl oblíbeným vojákem, byl u konce. Teď jsem začal předstírat nemoci, a vymýšlel jsem si nové triky, abych nemusel na frontu. Zašel jsem až tak daleko, že chyběl jen vlásek a byl bych předvolán před válečný soud.“ Robert udělal přestávku a zhluboka se nadechl. „Když válka skončila, připlul jsem na lodi do Halifaxu a nevěděl jsem, co mám dělat. Neměl jsem ukončenou školu. Kromě toho mne trápilo špatné svědomí. Nejen kvůli tomu, jak jsem se choval ve válce, ale i kvůli své rodině, kterou jsem opustil, a také kvůli panu Kendrickovi, našemu náčelníkovi.“

„Víš o tom, že mne on a jeho manželka adoptovali, když jsem ukončil školu?“

„Ne, ale myslel jsem si to, protože zdravotní sestra včera mluvila o doktoru Kendrickovi a najednou jsi přede mnou stál ty. Náčelník na tebe sice byl docela přísný, ale vždycky tě měl rád.“

„To je pravda. I já jsem ho měl vždycky rád. Tom Joe se usmál a dodal: „Jako tatínek není špatný.“

Robert pokračoval: „Přijímal jsem příležitostné práce, stěhoval se z města do města, několik měsíců pracoval v kamenolomu a nakonec jsem se vrátil do Halifaxu do továrny na konzervy, kde jsem poznal Dextera. Měl lepší místo než já a tu jsem se vrátil ke svému oblíbenému heslu. Lépe jsem ho poznával, tu a tam jsem ho pozval na pivo – a potom jsem mu nastražil past. Skončilo to tím, že on byl propuštěn a já jsem se dostal na jeho místo. Od té doby jsem ho neviděl. Vím, že se dlouho nerozmýšlel, když měl příležitost někomu namlátit. Ale věděl jsem také, že není moc chytrý, a tak jsem se toho rizika odvážil. Slyšel jsem však, co o něm vyprávěli moji kolegové, a začal jsem se obávat jeho pomsty. Dal jsem výpověď. Zahladil jsem své stopy, jak to jen šlo, a přijel jsem sem do Toronta, kde jsem po dlouhém hledání konečně našel místo u pana Cartera. Ten mě zaměstnal bez velkého dotazování a to na mě hodně zapůsobilo. Myslím, že si všiml, že potřebuji pomoc. Jeho pobožné řeči mě nejdřív obtěžovaly, ale cítil jsem, že to se mnou myslí dobře. Jemu bych nikdy past nenastražil. Potom jsem poznal Bobbyho. Vůbec nevím, proč se mne jeho osud tak dotkl. Ale určitě vím, že mám toho malého chlapíka rád. Už několik dní bydlí úplně sám v továrním sklepě. Přemýšlel jsem o tom, že bych ho vzal k sobě, ale pak se mi to začalo zdát dost nepříhodné a poohlížel jsem se, zda by pro něho neměli místo v sirotčinci. Bobby mě tam zahlédl a utíkal pryč – prostě přes ulici. A už víš, co se stalo potom.“ Robert zmlkl a nějakou chvíli žádný z nich nepromluvil ani slovo. Nakonec se Robert na svého přítele zpříma podíval. „Teď víš, co jsem to za člověka, Tome Joe. Je toho neuvěřitelně mnoho, co mám dávat do pořádku. Kdybys se mnou už nechtěl kamarádit, vůbec bych se tomu nedivil.“

Tom Joe musel polknout, než odpověděl. „Larry a já jsme tehdy našli tvůj dopis na rozloučenou. Já jsem tě postrádal, Roberte – jako kamaráda. Teď tě dostávám zpátky, nejen jako kamaráda, ale jako člena Boží rodiny. To je mnohem víc! Už nikdy bych nechtěl s tebou přerušit kontakt. Kdybys v něčem potřeboval moji pomoc, tak mi to řekni.“

„Takže ještě stále nenecháváš malé karibu samotné.“ Robertův hlas zněl ochraptěle. „Dřív jsem se kvůli tvým náhledům často zlobil kvůli – teď jsem za ně rád. Je to to, co jsi mínil Boží rodinou? Že jeden druhému pomáhá – jako si pomáhají členové veslařského klubu?“

Tom Joe se musel usmát. „Ano, tak nějak to je. Jen je to ještě mnohem lepší. Neboť sourozenci ve víře si nejen navzájem pomáhají, ale také se jeden za druhého a společně modlí.“

„Já … jsem se dnes v kostele poprvé doopravdy modlil. Nemám v tom tedy zatím mnoho cviku. Ale rád bych slyšel tebe.“

Sepjali ruce a Tom Joe vyslovil krátkou, jednoduchou modlitbu, ve které děkoval za Robertovu záchranu a předal ho dobrému Božímu vedení v budoucnosti. Když vzhlédl, řekl: „Ale to, že ses ve válce bál nasazení na frontu – to je přece úplně normální, ne? Kvůli tomu si nemusíš dělat žádné výčitky.“

„Ne, vlastně ne. Nebyl jsem jediný, kdo měl strach. Ale velká část z nich uměla se strachem lépe zacházet. Nechovali se vůči druhým tak nefér.“

Tom Joe zamyšleně přikývl. Potom najednou změnil téma rozhovoru a řekl: „Já pro tebe ještě něco mám.“ Šel do ložnice a krátce nato odtamtud přinesl nepatrně pomačkanou pohlednici. „Přečti si ji!“

Robert vzal pohlednici.

Robert polkl. „To ti … psal můj otec?“

„Ano, a od tvé maminky ti mám vyřídit, že tě má ráda. Přese všechno. Každý rok od tebe dostává blahopřání k narozeninám a velmi ji trápí, že ti nemůže odepsat. Tvoji rodiče tě postrádají.“

„Tomu věřím. Já … je také postrádám.“ Robertovi chvíli trvalo, než se zase uklidnil. Potom řekl: „Vypadá to, jako by mi chtěli odpustit, a to mě prostě přemohlo. Myslím, že pro dnešek už je načase, abych šel domů. Po tomto vzrušujícím dni budu potřebovat trochu klidu.“

Tom Joe byl toho večera ještě dlouho vzhůru. Robert mu svěřil tolik věcí, které musel zpracovat. Ale nejvíce žasl nad dokonalým Božím časovým plánem. Kdybych Roberta potkal dřív, zůstal by odmítavý a uzavřený a brzy by určitě zase zmizel. Ty, Pane Ježíši, ses postaral o to, že jsme se setkali až teď. Ty jsi připravil jeho srdce. On je teď Boží dítě a chce navázat kontakt se svými rodiči. Děkuji Ti, Pane Ježíši!

V příštích dnech měl Robert mnoho práce. Pan Carter a jeho manželka na několik dní odjeli, a na něm teď ležela zodpovědnost za celý obchod. Přestože měl tolik práce, chodil se každý den ptát na Bobbyho. Tom Joe hocha navštívil a ujistil ho, že Robert už nemá v úmyslu poslat ho do sirotčince. Robertovi spadl kámen ze srdce, když směl svého malého přítele konečně navštívit. Ovšem ukázalo se, že nemocnice musí ohlásit pobyt chlapce z ulice na stanici sociální péče. Robert slíbil Bobbymu, že tam dojde a vysvětlí jim celou situaci a že jim navrhne, že Bobby bude moci bydlet u něho.

Když se druhého dne pan Carter opět objevil v práci, několikrát si svého zaměstnance nenápadně prohlížel. „Roberte, vypadáte, … jako by se vám ulevilo. Stalo se něco?“

Robert se usmál. „Ano, pane. Něco se stalo.“ V hrubých rysech mu vyprávěl o tom, jak se seznámil s Bobbym, o nehodě a také o tom, že ho včera mohl poprvé navštívit.

„Nu, tak to chápu, že jste tak šťastný. Něco takového opravdu leží na duši.“

Robert opřel koště do kouta a otočil se ke svému zaměstnavateli.

„Ale není to jen to, pane.“

„Ne?“ Pan Carter se na něho díval pln očekávání.

„Je to … tedy, já jsem byl v neděli v kostele. Úplně sám, když již ostatní odešli. A … tam … jsem…“ Přerušil se. Když pokračoval, zněl jeho hlas zastřeně. „Chtěl jsem vám říci, že váš Pán Ježíš je nyní i můj Pán Ježíš.“

Pan Carter se na něho díval svýma dobrotivýma očima. Jeho oči byly vlhké, když odpověděl: „Jaká radost, Roberte, jaká radost! V nebi u andělů a také tady na zemi. Nic krásnějšího jste mi nemohl povědět.“