8. kapitola8. kapitola
V
Edmontonu vystoupil z vlaku nějaký člověk a chvíli se pátravě rozhlížel po nástupišti. Byl už starší, jeho prořídlé, šedivé vlasy byly pečlivě učesané, obličej měl hladce oholený. Také šaty měl čisté, jen odřená kožená bunda mluvila o tom, že už zažila lepší časy. Cestovní taška byla jeho jediným zavazadlem. Vyšel z nádraží a svižně kráčel, přitom se ale znovu a znovu rozhlížel. Zastavil se až před zchátralou hospodou v úzké postranní uličce. Zase se rozhlížel. Od protější zdi se odlepil jakýsi stín, a přicházel k němu muž, který byl oblečený jako zálesák. Když promluvil, v jeho ústech se objevila docela velká mezera mezi zuby. „Dan Larkins, pašerák whisky, se vrací,“ pozdravil příchozího. „Málem bych tě ani nepoznal v této … pořádné úpravě.“
„Drž pusu!“ zasyčel muž s cestovní taškou. „Pro tebe jsem od této chvíle Wilson, rozumíš?“
„Dobrá, dobrá. Uklidni se. Tak budeš Wilson. Dostanu teď slíbený nápoj?“
„Pojď se mnou!“ Dan Larkins ukázal hlavou na hospodu, a brzy na to seděli oba muži proti sobě u stolu v rohu. Vzduch byl plný tabákového kouře. Číšník na stůl postavil dvě sklenice a zmizel.
„Splnil jsi, co jsem ti přikázal?“ přešel Dan Larkins bez okolků k věci.
„Samozřejmě. Ani to nebylo moc těžké. Indián, kterého hledáš, ještě pořád pracuje pro jízdní policii a přitom je často na cestách v lesích. Nějakou dobu bydlí ve srubu v Blackbird Hillu.“
„A ten druhý?“
„Toho jsem celá léta neviděl. Ale náhodou jsem slyšel, jak ten starý traper, kterému říkají Charlie, jednou vyprávěl, že teď pobývá v Torontu.“
„V Torontu? To je moc daleko. Tak se nejdřív zaměříme na indiána.“ Bývalý pašerák whisky sáhl do kapsy bundy a vydal z ní pečlivě zavřenou skleněnou zkumavku. Ta pod stolem změnila majitele, aniž by si toho někdo z hostů všiml.
„Schovej to. Hned! Běda, jestli se o tom někdo dozví!“
Druhý rychle nechal zkumavku zmizet ve své kapse u kalhot. „Copak to je?“ zeptal se.
Dan Larkins se ošklivě zasmál. „Můžeš třikrát hádat.“
Zálesák si nemyslel, že je dobře naladěn, ale teď zbledl v obličeji o celý stupeň. „Ty myslíš … jed? Zbláznil ses? Já žádného člověka ne…“
„Drž pusu! Nikdo nemluví o tom, že je to určené pro člověka. Indián má spřežení psů, ne?“
„Ano, samozřejmě. Jinak by se v zimě daleko nedostal.“
„No tak. Otrávíš jeho vůdčího psa. Jen toho jednoho psa, jinak nic. Indián se bude divit… a dostane strach. Vždycky se trochu připomeneme, různými malými nehodami… a on nebude tušit, kdo za tím vězí.“ Dan Larkins se samolibě ušklíbl. „Moje pomsta bude dokonalá. A až se jednoho dne vrátí z Toronta jeho kamarád, bude se také divit…“
Stejného času v Torontu (na podzim 1925)
V
ítr hnal šedé mraky po obloze. Robert Turner zamkl dveře obchodu, klíč schoval do kapsy u kalhot a zvedl límec kabátu. Pátravě se rozhlížel a několik minut čekal. Potom se vydal na cestu domů. Jednotlivé kapky deště padaly na zem a pobyt venku zrovna nezpříjemňovaly. Vítr přivál na chodník listí a také veliký kus papíru. Robert šlápl nohou na plakát a zvedl ho. Ve světle pouliční lampy na něm rozeznal klavír a housle. Pod obrázkem bylo napsáno:
Robert se nevěřícně díval na vlhký, napůl roztržený plakát ve svých rukou. Steven Ashford? To jméno přece znal! Copak to není vzorňák ze Západní střední chlapecké školy? Věděl, že jeho bývalý spolužák Steven má sestru, která se jmenuje Sara. Ale vždyť Steven se vždycky vyhýbal otevřeným vystoupením.
Ještě jednou se podíval na datum. Osmého listopadu bude pozítří. Nacpal plakát do koše na odpadky a šel pomalu dál. Vynořily se v něm vzpomínky na školu. Půjdu tam. Chtěl bych vědět, zda je to opravdu Steven, který se mnou chodil do školy. On si vůbec nemusí všimnout, že tam jsem. Zadumaně kráčel dál. Jeho pozornost vzbudila malá postava na druhé straně ulice. Byl to Bobby? Ne, nebyl. Zdalipak je to kvůli počasí, že po jeho malém příteli už tři dny není vidu ani slechu? Robert by si nikdy nepomyslel, že se jednou spřátelí s tímto chlapcem z ulice, ale právě to se v minulých měsících stalo. Bylo zvláštní, jak velice toho malého klučinu postrádal. Proč ho jen není vidět? Robert se zastavil uprostřed chodníku. Podívám se k továrně. Třeba něco není v pořádku. Otočil se a zamířil k opuštěné budově, ve které bydlel malý Robert, zvaný Bobby, a ostatní členové party. Mimovolně se usmál. Bylo snad důvodem jejich přátelství to, že měli oba stejné křestní jméno? Chlapec na něho čekal čím dál častěji, když večer rozvážel objednané zboží. Doprovázel ho, i když se sám Robert už docela vyznal v ulicích. Robert vycítil, že chlapci někdy nejde jen o peníze a jídlo, ale o blízkost a náklonnost. Přesto byl hoch stále ostražitý. Zčistajasna zmizel, někdy se den dva vůbec neukázal, ale pak se náhle zase objevil. Robert se dostal k vysoké zdi, která obepínala tovární dvůr, a opět zvolil cestu přes strom. Až dosud Bobbymu neprozradil, že zná jeho úkryt. Přešel dvůr, opatrně otevřel dveře cihlové budovy a naslouchal. Nic. Robert se tiše plížil ke dveřím, které vedly do sklepa. Potmě nebylo vůbec lehké najít je. Otevřel je a naklonil se přes zábradlí. Nepříjemný zápach vyvolal v jeho žaludku pocit nevolnosti i tentokrát. V mihotavém světle jediné svíčky viděl Bobbyho sedět na bobku na podlaze ve sklepě. Pažemi si objímal kolena a upřeně se díval před sebe. Proč tady sedí tak sám? Kde jsou ostatní chlapci? Prudký poryv větru prolétl halou a zabouchl dveře. Bobby vyskočil, sáhl po svíčce a zvedl ji do výšky. V očích se mu zračil jasný strach.
Robert šel opatrně po úzkém schodišti, které vedlo dolů. „To jsem já, Robert,“ řekl tiše.
„Jak … ses sem dostal?“ Bobbyho úleva se rychle změnila ve vztek. „Proč mě špehuješ? Je to všechno tvoje vina!“
Robert se zmateně zastavil. „Co myslíš tím: Je to všechno tvoje vina? Měl jsem starost, protože jsi nepřicházel, a chtěl jsem se po tobě podívat. Tento úkryt jsem našel už dřív.“
„Ale já nechci, aby sis dělal starosti. Už tě nechci vůbec nikdy vidět! UŽ NIKDY, rozumíš?“ Hoch se celý třásl rozčilením a uchýlil se do nejzadnějšího kouta té maličké místnosti. Přitom se svíčka dostala do těsné blízkosti napůl ztrouchnivělé dřevěné palety.
„Dej pozor, abys tady všechno nezapálil!“ Robert šel po schodech dolů. Ale pak zůstal stát, aby chlapce nevylekal ještě víc. „A teď mi, prosím, vyprávěj, co se stalo!“
Hoch vzdorovitě mlčel a Robert si všiml, že ještě pořád nosí modrou kostkovanou košili, jako loni. Mezitím byla poseta mnoha skvrnami a na manžetách chyběly knoflíky. Kromě toho si všiml na Bobbyho levé noze rány, kterou před třemi dny ještě neměl. O tu by se někdo měl postarat. A kromě toho potřebuje teplé oblečení. Je moc zima na to, aby chodil v krátkých kalhotách.
„Je mi líto, že jsem tě polekal,“ zkusil to ještě jednou a posadil se na druhý schod odzdola. Ale bylo mi divné, kde jsi. Chyběl jsi mně. Proč mně nechceš říci, co se stalo a kde jsou tvoji kolegové?“
Bobby sklopil hlavu. Potom vyhrkl: „Jsou pryč. Všichni. Už se mnou nechtěli nic mít.“
„A proč nechtěli?“
„Já … jsem nedodržel všechna pravidla. Hlavně jsem nedodržel jedno z pravidel. Spotty řekl, že už nechce ve své partě někoho takového, jako jsem já.“
„Je Spotty váš vedoucí?“
Bobby přikývl.
„A jaké pravidlo jsi nedodržel?“
Hoch zaváhal. „Nepřátelit se s dospělými,“ řekl konečně.
Robert pochopil. „Spotty nás spolu viděl.“
„Ano. Tajně nás pozoroval. Ale řekl mi to teprve předevčírem. Slíbil jsem mu, že už se s tebou nebudu setkávat, ale jemu to bylo jedno. Dnes ráno on, Jake a Bernie zmizeli. Vím, že už se nevrátí. Stejně se jim tady už nelíbilo.“
Není divu. Vlhký sklep, o který se museli dělit s krysou … Robert pomalu vstal. „Je mně to líto, Bobby,“ řekl tiše. „Je mně líto, že kvůli mně už nemůžeš být ve vaší partě. Tohle jsem docela určitě nechtěl.“
Chlapec nohou postrkoval stéblo slámy po podlaze, sem tam. „Nevěděl jsi nic o pravidlech. A já … jsem na tebe vlastně vůbec nechtěl křičet. Bylo to jen …“
„Všechno je v pořádku, Bobby.“ Robert šel ke chlapci, opatrně mu vzal z ruky svíčku a postavil ji na prázdnou láhev. „Co chceš dělat teď, když jsi sám?“
„Myslím, že … nejdřív zůstanu tady.“
„Mohl bys bydlet také u mě, kdybys chtěl. Sice nemám moc velký byt, ale pro tebe by se tam ještě našlo místečko.“
Bobbyho oči se asi na vteřinu rozzářily, ale potom plamének zase pohasl. Zavrtěl hlavou. „Ne, já … myslím, že … totiž, tady všechno znám. Raději teď zůstanu tady.“
„Jak chceš. Jedl jsi dnes něco?“
„Ano.“
„Tady máš nějaké peníze na zítřek. Večer se na tebe ještě přijdu podívat.“
Bobby vzal mince a spěšně je zastrčil do kapsy kalhot. Robert si sedl do dřepu a kritickým pohledem si změřil Bobbyho nohu. Kolem rány byla kůže červená a lehce oteklá.
„Copak máš s nohou?“
„Ach, za to může krysa. Chtěl jsem ji zahnat, ale netrefil jsem ji. Kousla mě do nohy. Ale už to je déle. Nejdřív to nebolelo. Až teď.“
„Vypadá to, že je v tom zánět. Zítra s sebou přinesu mastičku.“ Robert vstal. „Nechceš jít se mnou?“
Bobby zavrtěl hlavou.
„No dobře. Tak zítra na shledanou.“
Hoch se díval za mužem, jak jde po schodech nahoru, jak otevírá dveře a vchází do tovární haly. Když se za ním zavřely dveře, zhluboka se nadechl. Robertova nabídka zněla lákavě. Už chtěl odpovědět: „Ano,“ když vtom ho napadlo, co říkal Spotty: „Dospělým se nedá věřit, ani když jsou nejdřív hodní. Buď tě začnou mlátit, nebo tě zavřou do sirotčince. Anebo tě dovedou k šerifovi.“ U Roberta si to sice nedokázal představit, ale jistota byla jistota. Bobby ulehl na slámu vedle dřevěných palet. Tenká, děravá deka, o kterou se dělil s Berniem, zmizela společně s jeho kamarádem. Zdalipak ho Bernie postrádá tolik jako on? Ten by určitě neměl nic proti tomu, aby zůstal v partě, ale proti Spottymu by se nikdy nedokázal postavit. Bobby se upřeně díval do tmy. Bez oddychování ostatních tu bylo tak ticho. Přes tlusté tovární 
zdi k němu nepronikal žádný zvuk. Dokonce i krysa se snad odstěhovala do jiného sklepa. Trvalo dlouho, než Bobby usnul.
Druhý den Robert sehnal jódovou mast a obvaz, a když zavřeli obchod, vydal se opět na cestu k továrně. Pan Carter mu dal ovoce, které bylo trochu otlačené a už by se neprodalo. Bobby z něho bude mít radost. Kromě toho připsal na svůj účet v obchodě cenu vlněné deky a vzal ji pod paži. Bobby ve sklepě naléhavě potřeboval něco, co by ho zahřálo. Bylo to tak, jak si představoval: Bobby se vrhl na sáček a s požitkem snědl banán. Přitom si sedl na převrácenou laťkovou bedýnku a pozoroval, jak Robert nanáší mast na jeho nohu a přikládá obvaz. „Ten necháš na noze až do zítřejšího večera,“ řekl jeho velký kamarád a napřímil se. „Já pak zase přijdu a ještě jednou se podívám na tvé poranění. Kde jsi dnes byl?“
„Tak – všude,“ odpověděl Bobby nejasně a jednou rukou pohladil deku, kterou mu Robert dal. Byla mnohem měkčí než ta, o kterou se dělil s Berniem. Znovu sáhl do sáčku, vyndal z něho jablko a začal ho chroupat. Robert se posadil na jeden ze schodů. Bobby dal na prázdnou láhev novou svíčku. Její světlo vrhalo na vlhké zdi sklepa mihotavé stíny.
Robert se na hocha zamyšleně díval. Potom se zeptal: „Víš vlastně, kdo byli tví rodiče?“
„Ne,“ odpověděl Bobby mezi žvýkáním. „Myslím, že jsem nikdy žádné neměl.“
Robert potlačil úsměv. „U koho jsi žil, když jsi byl malý?“
„U paní Hole. Ale ona pořád jenom nadávala a dost často mě bila. A potom jsem jednoho dne utekl a schoval jsem se. Pak jsem potkal Spottyho a Jakeho. A protože mě nikdy nikdo nechytil při kradení, vzali mě do své party. Později tam přijali ještě Bernieho. Jeho rodiče zemřeli na nějakou nemoc. Oba.“ Snědl celé jablko i se stopkou a jádry a olízl si prsty.
„Ty máš rodiče?“ zeptal se najednou.
„Ano, mám. Ale už jsem je dlouho neviděl.“
„Ty jsi také utekl?“
„Ano. Sice ne z domu, ale ze školy, do které jsem tenkrát chodil. Škola vlastně nebyla tak špatná, ale já jsem se už nechtěl vrátit ke svým rodičům, přesněji řečeno ke svému otci.“
Bobby se usmál. „Tak máme něco stejného. Oba máme jméno Robert, a oba jsme utekli. Pročpak ses už nechtěl vrátit ke svému otci? Také tě často bil?“
„Ne, to ne.“
„Nebo byl pořád opilý a házel věci po bytě? Takový byl Spottyho otec.“
„Ne, můj otec nebyl nikdy opilý.“
„Nebo tě zavíral do stodoly a nechával tě tam dlouho zavřeného? To Spottyho otec také dělal. Jednou Spotty vůbec nemohl otevřít dveře, dokud nepřišli sousedé a nevysvobodili ho. A když se podívali do bytu, ležel jeho otec na zemi mrtvý.“
Robert polkl. Bylo hrozné, jak chlapec tyto věci vyprávěl naprosto bez emocí. „Můj otec mě nezavíral. Nikdy nebyl nějaký … násilný.“
Bobby se na něho udiveně díval. „Ale když to všechno nedělal, tak proč jsi vlastně utekl?“
„Já … jsem si s ním prostě nerozuměl. Měl obchod a vždycky chtěl, abych tam pracoval. Ale mě to vůbec nebavilo. Chtěl jsem být vojákem, ale to by mi nikdy nedovolil.“
„Stal ses vojákem, když jsi utekl?“
„Ano.“
„Spotty viděl, jak se vojáci vraceli z války. Hrála dechová hudba a starosta některým dal medaile. Protože byli tak stateční, tak to Spotty říkal. Dostal jsi také medaili?“
„Ne.“ Robert vstal. Byl nejvyšší čas, aby tento rozhovor ukončil. „Já teď musím jít. Zítra po práci ještě něco mám, takže se u tebe stavím až později. Ale každopádně přijdu.“
Bobby přikývl. Když byl Robert už na schodech, zeptal se: „Proč teď pracuješ v obchodě, když tě to vlastně vůbec nebaví?“
„Protože … protože dnes musíš vzít každou práci, která zrovna je. Nemůžeš si vybírat. Dobře se vyspi.“ Spěchal po schodech nahoru, aby se vyhnul dalším otázkám. Pročpak tomu chlapci o sobě tolik vyprávěl? V budoucnu bude opatrnější. Po jeho minulosti nikomu nic není.
Celý následující den Roberta pronásledovala Bobbyho otázka. Ale když tvůj otec tohle všechno nedělal, tak proč jsi vlastně utekl? Zněla mu v uších, když vyrovnával koše s ovocem na ulici a když utíral prach z regálů, kam zarovnával nové zboží, i když obsluhoval zákazníky. Nejhůře na něho ale dolehla, když se ho pan Carter zeptal, zda by dnes mohl výjimečně utřít prach v jeho kanceláři. Robert tímto úkolem vůbec nebyl nadšený, vzal však smetáček na prach a prachovku a dal se do práce. Naštěstí v kanceláři nebylo mnoho nábytku, takže s tím byl rychle hotový. Zastavil se před dvěma fotografiemi, které visely na stěně. Jedna z nich byla svatební fotografie pana Cartera a jeho manželky. Druhý obrázek představoval mladou ženu a mladého muže, kterým mohlo být asi dvacet let.
„Moc vám děkuji, Roberte, že jste tady uklidil. Já …“ Pan Carter vešel do kanceláře a zarazil se, když uviděl Roberta stát u fotografií.
„Prohlížel jste si ty obrázky? Já to také často dělám a děkuji Bohu za svou milou manželku a za své děti.“ Robert nevěděl, že pan Carter a jeho žena mají děti. Ještě nikdy je nepotkal.
„Vaše děti asi nebydlí nablízku?“
„Ne. Naše dcera je vdaná a bydlí v Montréalu, a náš syn zemřel před osmi lety na bitevním poli ve Francii.“
„To … je mně líto, pane Cartere.“
Jeho zaměstnavatel se odvrátil od obrázku a podíval se na Roberta. „Bernard chtěl později převzít zdejší obchod. Jeho smrt v naší rodině zanechala nepopsatelně velkou mezeru. Syn nám každý den chybí. Kdybychom neměli Pána Ježíše, tu bychom si zoufali, moje žena i já.“
Pan Carter se otočil ke dveřím, aby vyšel z kanceláře. „Na něco byste neměl nikdy zapomenout, Roberte: Můj Pán Ježíš mi nejen odpustil moje viny, ale také mi pomáhá nést těžké věci.“
Robert byl toho večera rád, když mohl odejít z obchodu. Doufal, že ho koncert přivede na jiné myšlenky. Zdalipak jeho vlastní otec má doma pro něho také takový zármutek? Zdalipak z jeho hlasu také zaznívá takový bolestný tón, když mluví o svém synu, který sice nezemřel, ale přesto u něho už nebyl? Anebo se jen zlobí a už se o něm vůbec nezmiňuje? Robert energicky přerušil nepříjemné myšlenky. Se skloněnou hlavou, vzdoruje chladnému větru, si na cestě k městské hale koupil opékaný párek a za chůze ho snědl. Světla městské haly se odrážela na mokré vozovce. Robert spolkl poslední sousto, promnul si ledové ruce a vešel do budovy.
„Pěkný večer, pane doktore!“
„Děkuji, sestřičko.“ Tom Joe se letmo usmál na sestru Susan a vyšel z umývárny, která jednou stěnou hraničila s chodbou a druhou s operačním sálem. V operačním sále právě úspěšně srovnal zlomeninu nohy, a jeho kolega Smith a sestra Susan při tom asistovali. Oba na operačním sále pracovali již dlouho a měli mnoho zkušeností. Tom Joe šel po chodbě a potlačil zívnutí. Od té doby, co ho profesor Cunningham přidělil na chirurgické oddělení, měl sotva nějaký den bez přesčasových hodin. Poté, co si osvojil narkózu pomocí chloroformu a éteru, mohl sám provádět méně komplikované zákroky. Operoval zlomeniny a slepá střeva a asistoval při těžších operacích.
„Jste rozený chirurg, Kendricku,“ řekl před několika dny profesor Cunningham. Tom Joe se usmál a s touto novou motivací se vrhl do práce. Ano, chtěl být dobrým chirurgem. Chtěl se naučit všechno, co se přitom mohl naučit. Sestra Susan se mu později svěřila s tím, že profesor chválí jen velice zřídka, takže na to může být pyšný. Otevřel dveře, které vedly ke schodišti. Navzdory vší lásce ke svému povolání byl dnes rád, že si může konečně dopřát volný večer. Dostavily se následky úsilí posledních týdnů. Něco sní a potom půjde spát.
„Doktore Kendricku?“ zazněl za ním hlas sestry – praktikantky.
Otočil se. „Ano?“
„Profesor by s vámi chtěl mluvit ve své kanceláři.“
„Děkuji vám, sestřičko. Hned za ním půjdu.“
Tentokrát se mu nepodařilo potlačit zívnutí. Šel po schodech nahoru do prvního poschodí. Copak od něho profesor teď ještě chce?
„Ach, doktore Kendricku, dobře, že jdete. Chtěl jsem vás poprosit o laskavost.“ Profesor seděl u svého psacího stolu a u ucha držel telefonní sluchátko. Před ním leželo několik chorobopisů. „Spojte mě, prosím, s doktorem Brownem z Hlavní nemocnice,“ říkal do telefonu. Potom svému lékařskému asistentovi pokynul, aby přistoupil blíž. „Vezměte si, prosím vás, tuto vstupenku a zastupte mě na dobročinném koncertu, který se koná dnes večer v městské hale.“
„Ano, přesně tak. Doktora Browna z Hlavní nemocnice. Počkám.“ To už zase mluvil do telefonního sluchátka. Tom Joe váhavě vzal vstupenku, kterou mu podával.
„Je to volná vstupenka, kterou mi dala slečna Johnsonová, vedoucí Sirotčince st. Elisabeth. Jejich děti jsou bezplatně ošetřovány na naší sociální stanici. Jako poděkování jsem dostal tuto vstupenku. Já tam ale nestihnu jít a byl bych vám vděčný, kdybyste to mohl převzít za mne.“
„Ach, doktore Browne, konečně jsem vás zastihl. Dobrý večer. Chtěl bych s vámi mluvit o případu Millera, na který si možná ještě vzpomínáte.“ Profesor přerušil telefonní hovor a rukou zakryl sluchátko. „Omluvte mne u slečny Johnsonové. Řekněte jí, že je mi líto, že jsem nemohl přijít.“ Pak se zase vrátil ke svému telefonnímu hovoru. Tom Joe mohl jít. Vyšel z kanceláře a upřeně se díval na lístek ve své ruce. Chci jít domů. Jsem unavený. Nemám nejmenší chuť jít na koncert! Ale najednou se zarazil. Čte dobře? Hudebníci dnešního večera se jmenovali Steven a Sara Ashfordovi? Tom Joe najednou už tak unavený nebyl. Je to možné, že by jeho bývalý spolužák a jeho sestra pořádali koncert zde v Torontu? Po skončení školy Stevena ztratil z očí. Nejdřív si tu a tam psali, ale potom byl kontakt přerušen. Tom Joe měl najednou naspěch, aby byl co nejrychleji doma. Jak si představoval, něco pojedl, potom se ale rychle převlékl a šel do městské haly. Nemohl se ani dočkat, až znovu uvidí svého starého kamaráda Stevena!
V dobře osvětlené městské hale vládlo radostné očekávání. Hlasy zvučely jeden přes druhý, židle vrzaly a sešitky s programem šustily. Ačkoliv dobročinné koncerty nepatřily ke slavnostním společenským událostem, jméno „Ashford“ dodalo koncertu určitý půvab. Sara Ashfordová se vydala po stopách svých rodičů a byla na nejlepší cestě stát se slavnou houslistkou. Její bratr Steven vystupoval na veřejnosti jen zřídka a dával přednost tomu, že si vydělával jako asistent jednoho profesora na univerzitě a jako učitel hudby. Tom Joe se vmísil mezi ostatní návštěvníky a v koncertním sále si na konci řady vybral místo, ze kterého by mohl rychle vstát. Třeba o přestávce bude moci promluvit se Stevenem. Pokusil se zjistit, která z dam je zřejmě slečna Johnsonová, vedoucí sirotčince. Tipoval, že to asi bude starší paní s pěšinkou ve vlasech a s tmavě modrými šaty, zapnutými až ke krku. Seděla v první řadě a určitým způsobem se podobala slečně Andersonové a slečně Blakeové, které vedly dětské domovy v Edmontonu a v Calgary. Sál ztichl, na jeviště vešel starosta, pozdravil hosty a pronesl několik slov na úvod. Když se zase posadil, ozval se potlesk, který ještě zesílil, když zpoza opony vešli na jeviště Sara a Steven. Oba s úsměvem děkovali. Steven zaujal místo u klavíru a Sara zvedla k bradě housle. Nejdřív hráli několik známých klasických skladeb a Tom Joe cítil, jak se rozplývá shon posledních dnů, když tu může jen sedět a poslouchat překrásnou hudbu. Steven hrál výborně a jeho sestra … Tom Joe musel pokorně uznat, že její hra na housle je o celou kategorii lepší, než byla jeho. Dala by se vystihnout slovem brilantní nebo výtečná. Po každé skladbě následoval potlesk. Když po posledním výkonu zavládlo ticho, šel Steven dopředu a řekl: „Vážení hosté, moje sestra a já máme velkou radost, že dnes večer můžeme hrát v Torontu. Skladba, kterou teď uslyšíte, má dnes premiéru. Jmenuje se ‚Serenáda pro děti‘ a je určena našim malým přátelům ze St. Elisabeth.“ Opět usedl ke klavíru a usmál se na svou sestru. Tom Joe si nevzpomínal, že by někdy viděl sourozence, kteří by si byli tak málo podobní jako oni. Zatímco Stevenovy vlasy byly tmavé, téměř černé, Sara po své mamince zdědila blond vlasy, které se leskly stříbřitým odstínem. První takty hrál Steven sám, pak se přidaly housle. Toma Joea skladba okamžitě zaujala. Tóny klavíru se rozběhly jako perličky, ozvaly se trylky a Tom Joe si připadal, jako by se ocitl na louce, kde si vesele hrály děti. Potom se hudba zklidnila, byla téměř melancholická, a on cítil, že se v ní zračí touha osamělého dítěte. Touha, kterou on i Steven znali až příliš dobře a která byla u obou utišena, i když různým způsobem. Najednou si Tom Joe přál, aby tady vedle něho seděla Kendra Sullivanová. Ona by této skladbě rozuměla, i když by neuměla vysvětlit techniku serenády. Kendra hudbu nejen poslouchala, ale vžila se do ní celým srdcem. Všiml si toho tehdy na závěrečném koncertu Západní střední chlapecké školy. Když spolu se Stevenem hráli tóny indiánské ukolébavky, tekly jí po tvářích slzy. Kendra věděla, co se za tou písní skrývá. A byla ráda, když hrál na housle. Mám ráda, když hraješ … totiž, chtěla jsem říci, mám ráda, když lidé hrají na housle. Tak to řekla. Řekla by to i dnes? Hlasitý potlesk vytrhl Toma Joea z jeho myšlenek. Starosta ohlásil přestávku, a Tom Joe si pospíšil, aby rychle vyšel ze sálu. Třeba bude mít štěstí a bude moci krátce promluvit se Stevenem. Na chodbě si všiml bočních dveří, které podle jeho názoru musely vést přímo do místností za jevištěm. Zaklepal, otevřel … a stál tváří v tvář muži v livreji, který mu zastoupil cestu. „Je mně líto, ale dál nemůžete, mladý pane. Sem nesmíte!“
„Ale já bych rád mluvil s panem Stevenem Ashfordem, pane. Mohl byste se ho zeptat, zda mohu vejít dovnitř?“
„S panem Ashfordem nesmí o přestávce nikdo mluvit.“
„Nemohl byste se ho přesto zeptat? Řekněte mu, že je tady Tom Joe.“
„Už jsem vám přece řekl, že …“
„Bartone? Je nějaký problém?“
„Ano, pane Ashforde. Tady stojí nějaký …“
„Nějaký dotěrný mladík, který s tebou opravdu chce mluvit,“ přerušil Tom Joe strážníka.
Za Bartonem se ukázal štíhlý mladý muž a překvapeně se zastavil. „Tome Joe?“
„Opravdu jsem to já. Je pěkné tě zase vidět, Stevene.“
„To … není možné. Co děláš tady v Torontu? Celou věčnost jsme se neviděli! – Bartone, v tomto případě udělám výjimku. To je můj bývalý spolužák. Prosím, pusťte ho dovnitř.“
Strážník zamumlal něco nesrozumitelného a zmizel. Steven starého kamaráda přátelsky plácl do ramene. „To je tedy překvapení! Nikdy bych nečekal, že tě potkám tady v Torontu.“
„Já jsem s tím také nepočítal,“ přiznal Tom Joe. Steven mu představil svou sestru Saru a potom využili čas ke krátké rozmluvě. Pak Steven vtiskl kamarádovi do ruky vizitku a řekl: „Na tomto telefonním čísle se mnou můžeš mluvit. Určitě si spolu musíme ještě někdy pořádně popovídat. Po koncertě to nepůjde.“
Tom Joe si zastrčil vizitku do kapsičky košile. „Děkuji. Určitě ti zavolám. Přeji vám úspěch ve zbývající části koncertu. Ty a Sara hrajete opravdu překrásně.“
Byl téměř konec přestávky, a Tom Joe se vrátil na své místo. Pozoroval ostatní lidi, jak vcházejí do sálu. Steven mu potvrdil, že přísně vypadající dáma se šaty zapnutými až ke krku je slečna Johnsonová, vedoucí sirotčince. Právě přicházela ještě s jednou dámou. Tom Joe vstal a šel k ní. Poté, co se představil a vyřídil pozdrav od profesora Cunninghama, s ní prohodil ještě několik nedůležitých vět a potom se zase posadil na své místo. Najednou užasl. Dveřmi na protilehlé straně do sálu vešel muž asi v jeho věku. Měl statnou postavu a ořechově hnědé vlasy. Robert!, trhlo to Tomem Joem. Ten muž vpředu je Robert! Muž se posadil a Tom Joe ho na tu vzdálenost poznal už jen podle barvy jeho vlasů. Chtěl vstát, ale vtom přišel na jeviště starosta a ohlásil další hudební skladbu. Ze zbytku koncertu už Tom Joe mnoho neměl. Jeho mysl pracovala na plné obrátky. V žádném případě nesmím Roberta pustit z očí! Je moc dobře, že jsem se Stevenem a se slečnou Johnsonovou promluvil už o přestávce. Robert mi nesmí utéci! Bylo to dobré předsevzetí, ale dalo se jen těžko uskutečnit. Když byl koncert u konce, hrnuli se všichni do předsálí, a bylo téměř nemožné udržet si některou osobu v zorném poli déle než vteřinu. Robert už mířil k východu, když si Tom Joe teprve oblékal bundu. Jak to jen stihl? Konečně si také prorazil cestu ven. Taxíky se rozjížděly, lidé mávali, loučili se spolu a šli různými směry. Tom Joe se pátravě rozhlížel. Tamhle! U stánku s opékanými párky objevil Roberta, který právě bral balíček a strkal ho do kapsy. Potom spěchal odtud. Tom Joe ho s určitým odstupem následoval.