7. kapitola

o své zkušenosti s literárním klubem se Kendra pokoušela vyhostit všechny myšlenky na básně a příběhy do nejzazšího koutku svého srdce. „Něco takového je plýtvání časem,“ řekla si. Existují smysluplnější věci než psát básně nebo číst či vymýšlet si příběhy. „Budu se soustředit na svou práci a na své děti v nedělní školce.“ Toto předsevzetí se snažila provést a čekala na to, že se dostaví hluboký pokoj, který jí potvrdí, že jedná správně. Ten se však nedostavil. Místo něho se stala jejím stálým průvodcem určitá vnitřní bezradnost. Cítila, že je podrážděná a nespokojená. Když o tom tetička Julie jednoho večera začala mluvit, všechno jí vyprávěla. O Isabelle a literárním klubu, o literárním večeru a o své básni. A o svém hrdinském rozhodnutí, že se v budoucnosti zřekne všech básní a povídek. Tetička Julie pozorně poslouchala. Když Kendra skončila, nejdřív chvíli mlčela. Potom mínila: „Bylo dobře, že jsi nevystupovala. Literární večer pro tebe nebyl správnou věcí a také ne členství v literárním klubu. Ale že bys už nikdy neměla číst povídky nebo něco psát … radila bych ti, aby sis přečetla Žalm 45. Možná ti poradí, jak dál.“

To vzbudilo Kendřinu zvědavost a krátce nato ve svém pokoji otevřela Bibli:

Žalm 45

Pro vedoucího chval … Píseň lásky

Mé srdce přetéká dobrým slovem,

přednesu tedy své dílo králi!

Můj jazyk je jako rydlo zběhlého písaře.

Co potom následovalo, byl popis Pána Ježíše jako krále nad izraelským národem. Kendra četla tento Žalm už předtím, ale ještě nikdy tak pozorně jako dnes. První dva verše si přečetla víckrát. „Myslím, že už vím, co tetička Julie myslela, Pane Ježíši,“ zašeptala. „Když to jsou dobrá slova, která čtu nebo píšu, potom je mohu použít k tomu, abych řekla nebo napsala něco krásného o Tobě. Nemusím svou fantazii skrývat, měla bych ji pouze používat tak, abys z toho měl radost Ty. Chtěla bych to zkusit, Pane Ježíši. Chtěla bych psát texty, které Tě ctí. Prosím, pomoz mně při tom.“

Po tomto večeru se Kendra cítila lépe. Teď věděla, že nemusí mít špatné svědomí, když čte pěkné básně nebo knížky. A kdyby sama něco napsala, pak by to mělo být takové, aby to druhým lidem ukázalo něco z Boží velikosti a lásky. V myšlenkách často složila krátkou básničku nebo si představovala scény, které by jednou mohla použít do nějaké knížky. Napsat knížku je můj velký sen ... Zdalipak se někdy splní?

Léto přecházelo v podzim. Jednoho vlhkého, chladného říjnového večera seděla Kendra vedle tetičky Julie na biblické hodině. Nenápadně se rozhlížela, ale Isabellu v žádné lavici neviděla. Přestože Isabella v létě přicházela dost pravidelně, poslední dobou návštěvu bohoslužeb zase zanedbávala. Prosím Tě, Pane Ježíši, dej zase Isabelle radost z Tebe a z Božího slova. Prosím Tě, dej, aby neměla tak intenzívní kontakt se Sadií. Mám dojem, že ta stojí mezi Tebou a Isabellou. Biblická hodina začala. Tématem byl příběh o Gedeonovi. „Jdi v této své síle… Což jsem tě neposlal? … Já budu s tebou.“ Kendra napjatě sledovala průběh příběhu a vysvětlení, které k tomu bylo podáno. Na cestě domů a později potom ve svém pokoji toho měla mnoho, o čem musela přemýšlet.

Pane Ježíši, povzbuzuješ mne prostřednictvím tohoto textu, abych uskutečnila svou myšlenku? Chtěl bys, abych opravdu začala psát knihu? Ráda bych na papír dostala příběhy, které mám v hlavě, ale nevím, zda by bylo to, co bych psala, dost dobré. Nebo mi chceš poukázat na něco jiného? Máš pro mne nějaký úkol?

Tato poslední myšlenka začala Kendru obzvlášť zaměstnávat. Se svou prací v sirotčinci a se svou činností v nedělní školce nebyla nespokojená. Také u tetičky Julie bydlela ráda. Ale někdy toužila po něčem, co nedokázala přesně formulovat. Samozřejmě by se ráda provdala a založila rodinu. Derek Benson z jejich společenství jí nedávno naznačil, že právě to by rád udělal – spolu s ní. Ale nedokázala se rozhodnout, aby souhlasila s jeho pokusy se s ní sblížit. Isabella vůbec nechápala její zdrženlivost. „Na co chceš ještě čekat?“ zeptala se jí nedávno, když ji byla navštívit. „Derek je věřící a milý, je muzikální a má rád děti. To jsou vlastnosti, které jsou pro tebe důležité. Kromě toho i dobře vypadá. Proč se do něho nedokážeš zamilovat? Nebo snad stále ještě sníš o Tomu Joeovi?“ Kendra cítila, že se začervenala při pouhé vzpomínce na tento rozhovor. Když měla být upřímná, pak jí Tom Joe připadal opravdu nejmilejší ze všech mladých mužů, které znala. Měla dojem, že ji také má rád, ale nikdy nedával své záměry najevo tak jasně, jako Derek Benson. Tom Joe byl nyní už víc než rok v Torontu a nikdy jí nenapsal, ani ji nevzkázal pozdravovat. Zdalipak si na ni vůbec ještě vzpomene? Někdy bych ráda věděla, jaký plán se mnou máš, Pane Ježíši. Mám Toma Joea velmi ráda a Ty víš, že na něho VELMI ČASTO myslím. Pomoz mi, abych dbala na Tvůj hlas a poznala, co by sis ode mne přál Ty.

O několik dní později zažila Kendra překvapení. Bylo to v sobotu. Měla volno a právě dosnídala, když zazvonil zvonek u domovních dveří. Tetička Julie šla otevřít. Krátce nato vešla do kuchyně a za ní blonďatá mladá žena.

„Pen!“ Kendra vyskočila. „Kde se tady bereš? To je ale překvapení!“ Srdečně objala svou kamarádku.

Penelope Jonesová se smála. „Moje maminka k nám přijela na několik dní na návštěvu. Pořád si stěžuje, že si tak málo užije svého vnoučka. A protože David jel dnes do města, nechala jsem naši nadějnou ratolest v její péči a jela jsem prostě s ním.“

„To byl výborný nápad! Tak dávno jsme se už nesetkaly.“ Kendra ještě jednou objala svou přítelkyni.

„Tak využijte společné setkání a o práci v kuchyni se nestarejte,“ přerušila je tetička Julie. „Dnes máte volno.“

„To je skvělé!“ Kendra a Pen šly nahoru a za chvíli už byly zabrané do důvěrného, živého rozhovoru.

„Copak říkáš na to, že se můj bratr Larry zasnoubil?“ zeptala se náhle Pen.

„Co? Larry je zasnoubený? S kýmpak?“

„Jmenuje se Victoria Bushová a před několika měsíci se přestěhovala spolu se svými rodiči do Lethbridge. Předevčírem se ti dva najednou objevili na naší farmě a drželi se za ruce. To tedy bylo překvapení!“

„A jaká je? Hodí se ti dva k sobě?“

„Myslím, že určitě ano. Vicky je živá a veselá, bude to pro Larryho dobrá manželka. Měli se rádi od první chvíle, ale nejednali nijak překotně, čekali, dokud si nebyli jistí, že patří k sobě. Já ji mám moc ráda.“

„To je … úžasné. Pomůže ti, že budeš mít nablízku švagrovou.“

„To ano. Ty a Isabella také nebydlíte zrovna vedle mě. Víš vůbec, jak se daří Isabelle? Než jsem šla k tobě, zazvonila jsem u ní, ale její maminka mi řekla, že tento víkend není doma. Škoda, bývala bych ji ráda viděla. Už nějakou dobu neodpovídá na mé dopisy.“

„Tráví mnoho času se svou kolegyní z práce – Sadií.“ Kendra zaváhala. Potom pokračovala: „Abych byla upřímná, mám o Isabellu starost. Literární klub na ni klade velké nároky a ona navštěvuje biblické hodiny už jen nepravidelně. A přitom byla zpočátku tak nadšená.“

„O své nové přítelkyni i o literárním klubu mně psala v létě. Potom jsem o ní už neslyšela ani od ní nic nečetla. Myslíš, že se mezi věřícími už necítí dobře?“

„Ne, to si nemyslím. Spíš mám dojem, že se jí život ve společenství věřících … zdá nudný. Přitom bychom ji docela potřebovali při vedení nedělní školky nebo při návštěvách starých lidí.“

Pen chvíli mlčela. Potom mínila: „Isabella miluje vystoupení před velkým obecenstvem. Chce, aby si jí všímali a uznávali ji. Možná jsou pro ni úkoly v církvi nevýznamné. Zářící dětské oči nebo prosté ‚děkuji‘ jí nestačí. Ona touží po potlesku. Vím, že když to říkám, zní to tvrdě, ale právě to je asi Isabellin problém.“

Kendra vzdychla. „Bojím se, že máš pravdu. Vystoupení v literárním klubu mě také lákala. Myslím si, že je to opravdu pěkné, přednášet lidem báseň nebo nějaký text. Kdyby toho člověk dokázal využít a říci něco o Pánu Ježíši, bylo by to určitě dobré. Ale všimla jsem si, že v literárním klubu to má jiný rámec. U Isabelly k tomu navíc hraje určitou roli to, že je křesťankou poměrně krátkou dobu. Být ve společnosti nevěřících pro ni není ničím nezvyklým. Ale jak jí pomoci? Když začnu mluvit o literárním klubu, řekne: „Na to máme každá jiný názor.“

„Budeme se za ni intenzívně modlit. Pán zná okolnosti, ve kterých se nachází, i její pohnutky. On všechno správně posuzuje. Ale přesto bychom měly Isabelle znovu a znovu připomínat, že Bůh si žádná přátelství se světem nepřeje. A měly bychom jí také říci, že žádné z jejích vystoupení nemá pro věčnost cenu. Možná se nad tím znovu zamyslí.“

Rozhovor se stočil k jiným věcem. Po obědě šly ještě na procházku a pak už před domem zastavil Penelopin muž David se svým rozhrkaným fordem.

„Milá dámo, váš šofér je vám k dispozici,“ zažertoval. „Prosím, usedněte do této luxusní limuzíny!“

„Moc vám děkuji, milý pane!“ Pen se usmála a políbila svého manžela na tvář. „Obstaral jsi všechno?“

„Téměř všechno. Jednu součástku na pluh musí pan Miller objednat, ale to nevadí. Jsi připravena k odjezdu?“

„Téměř.“ Pen se rozloučila s tetičkou Julií, potom vzala Kendru trochu stranou a objala ji na rozloučenou. „Ostatně,“ pošeptala kamarádce do ucha, „v dubnu přijde na svět – dá-li Bůh – Jones junior číslo dvě! Ale psst! Všichni to nemusí vědět!“ Nechala Kendru stát a nastoupila do vozu ke svému muži. Oba se usmívali, mávali a odjížděli pryč.

Toho večera Kendře zase procházelo hlavou mnoho myšlenek. Larry byl zasnoubený a Pen čekala druhé miminko! Tolik se toho mění, Pane Ježíši. Jen u mne je to pořád stejné. Ale stejně si myslím, že jsi možná i pro mne připravil něco nového. Jen nevím, co …

Když o tři dny později otevřela svou knihu s úvahami, zarazila se. V úvaze bylo probíráno biblické místo z knihy Soudců šest, verše jedna až dvacet jedna. Už zase Gedeon? Pane Ježíši, Ty mi tím určitě chceš něco říci. Zdá se, že to bude nějaký úkol, který vyžaduje odvahu. Té mnoho nemám … ale neměl ji ani Gedeon. TY jsi ho posilnil. Myslím, že totéž chceš udělat i v mém případě.

Tento pracovní týden byl pro Kendru velice namáhavý. Slečna Blakeová, ředitelka sirotčince, měla dovolenou a další kolegyně ležela s chřipkou v posteli. Bylo jí líto, že nemůže ani navštívit bohoslužby, protože dvě děti byly silně nachlazené a musely zůstat v posteli. Když kuchařka večer připravovala jídlo, vyprávěla Kendře něco o kázání. „Probírali jsme úsek z Matoušova evangelia. A nakonec jsme se modlili za starého pana Smithe, který upadl a leží v nemocnici,“ říkala. „A bylo oznámeno, že v misijní škole pro indiány na severu je nedostatek personálu…“

„Slečno Kendro, pojďte rychle!“ Pětiletá Sally se objevila v kuchyňských dveřích s ustrašenýma očima. „Jeremy a Sammy se perou ve společenské místnosti!“ Hlasitý rachot dosvědčoval to, co říkala. Kendra šla rychle za holčičkou, aby zjednala klid a pořádek. V pondělí se vrátila slečna Blakeová, ale práce neubyla, protože onemocněly další děti. Některé měly horečku, takže bylo nutné se na ně chodit dívat. Teprve v sobotu mohla Kendra jít domů a odpočinout si. Ještě v neděli se cítila unavená a jako rozlámaná, ale přesto vstala, aby šla do kostela. Po bohoslužbě se pozdravila se svými kamarádkami. Byla tam i Isabella, z čehož měla obzvlášť radost. Derek Benson jí nabídl, že převezme její skupinu v nedělní školce, když v minulém týdnu neměla čas na přípravu. Kendra jeho nabídku přijala s díky, i když jindy se mu co možná nejvíc vyhýbala. Dříve než se vydala na cestu domů, ještě pohlédla na dopis, který visel na informační tabuli:

Vedení misijní stanice „Blackbird Hill“ prosí o podporu, protože se jedna spolupracovnice bude koncem roku vdávat. Proto hledáme od 1. ledna 1926 vychovatelku, která by se starala o děti hlavně mimo vyučování.

Vedení misijní stanice „Blackbird Hill“ prosí o podporu, protože se jedna spolupracovnice bude koncem roku vdávat. Proto hledáme od 1. ledna 1926 vychovatelku, která by se starala o děti hlavně mimo vyučování.

Kendra si četla oznámení a zůstala stát před informační tabulí jako přirostlá k zemi. Je to ono, Pane Ježíši? Je to ten úkol, který mám převzít? Kuchařka o tom mluvila, ale ve shonu minulého týdne jsem tomu nevěnovala pozornost. Chtěl bys mne mít v Blackbird Hillu?¹

Ponořená do přemýšlení šla domů. Její rodiče žili více let na severu u indiánů. Její otec tam pracoval jako traper a ušetřil si peníze na vlastní farmu. Ona se narodila tam nahoře v Beaver Lake,² hrála si s indiánskými dětmi a bez obtíží se s nimi dohovořila jejich indiánským nářečím. Tam na severu bydleli i babička Betsy a Tom Joe. Když jí bylo šest let, její rodiče sever opustili a přestěhovali se na farmu poblíž Lethbridge. Indiánskou řeč, kterou se tam na severu mluví, už samozřejmě neovládám, když neberu v úvahu několik slov a slovních obratů. Ale jsem si jistá, že bych si na ni rychle vzpomněla. To by byla výhoda, pokud bych tam opravdu měla pracovat. Celý týden se nemohla zbavit dojmu, že toto je úkol, který jí Bůh chtěl ukázat. Příští volný víkend jela domů, aby o tom promluvila s rodiči na farmě. Když v neděli večer seděla ve vlaku, který ji vezl zpět do Calgary, bylo jí lehčeji. Maminka a tatínek jí popisovali tvrdý život na severu. Dlouhou tmu a pocit osamělosti v zimě, světlé noci a spoustu nepříjemných komárů v létě. Rodiče ji ale zároveň povzbudili, aby poslouchala Boží volání a uposlechla ho. Také oni ji poukázali na příběh Gedeona jako na směrovou tabuli pro ni. Tatínek jí při rozloučení citoval z Bible: „A pokoj Kristův vládni (nebo: rozhoduj) ve vašich srdcích.“ A dodal: „Modlíme se za to, abys tento pokoj cítila!“

Kendra toho večera pociťovala, že je víc optimistická a že se jí ulevilo. Pokud ji Bůh volá na sever, bude tam s ní právě tak, jako s ní je tady v Calgary. To ji uklidnilo a s tímto klidem usnula.

Ale příští ráno jí bylo, jako kdyby se její klid rozplynul. Nemohu opustit slečnu Blakeovou a děti v sirotčinci. A nevydržím to, když tak dlouho neuvidím svoji rodinu. Budu postrádat tetičku Julii a své kamarádky. A co teprve své děti v nedělní školce… Ne, tohle nemohu udělat! … Ale co když mě voláš Ty, Pane Ježíši? Prosím, dej mi nějaký důkaz, abych bezpečně věděla, že mne chceš mít v Blackbird Hillu. Gedeonovi jsi také dal takový důkaz.

V dalších dnech týdne se nic nestalo. Kendra se jeden den cítila optimisticky, druhý den ji trápily obavy a strach. I v neděli marně čekala na verš, který by jí jasně a zřetelně ukázal, co má dělat. Možná je mezitím to místo v Blackbird Hillu již obsazené a já si dělám zbytečné starosti. Pokud to tak je, tak jsem nebyla míněna já. Ve čtvrtek musela zařídit něco ve městě. Potkala několik žáků v uniformě Západní střední chlapecké školy. Její myšlenky automaticky putovaly k Tomu Joeovi. Tato uniforma mu slušela. Vzpomínala také na Johna Malého vlka, který byl napůl indián. Před čtyřmi roky úspěšně ukončil školu, získal stipendium a nyní studoval v Edmontonu přírodní vědy. Tu a tam jí napsal. Kendra se usmála. Malý vlk v ní viděl starší sestru, kterou nikdy neměl, a ona ho ráda přijala za bratra. S Tomem Joem to bylo jinak. Citům, které pro něho měla, se sotva dalo říkat „sesterské“. Minulý týden zaslechla, jak paní Kendricková někomu vyprávěla, že Tom Joe má v Torontu mnoho práce. Ráda bych věděla, jak se mu daří. Už tak dlouho jsem ho neviděla. Pane Ježíši, prosím Tě, dávej na něho pozor. … Byla tak zahloubaná do přemýšlení, že si vůbec nevšimla muže, který zahýbal za roh.

„Pozor, slečno!“ Varování přišlo ještě včas. Kendra se zastavila a ulekaně pohlédla do černých očí, které se dívaly napůl rozhořčeně a napůl pobaveně. Muž byl o kus větší než ona a bronzově zbarvené rysy jeho obličeje jednoznačně prozrazovaly, že je to indián.

„Šedý sokole? Jsi to ty?“ tázala se Kendra zmateně. Naposledy ho viděla v kostele - před rokem v neděli po promoci Toma Joea. Potom odcestoval zpět na sever. Jak to, že ho potkává na ulici v Calgary?

Šedý sokol se usmál. „Ovšem, jsem to já. Ty jsi byla myšlenkami někde daleko!“

Kendra se začervenala. „Ano … je mi líto, že jsem se s tebou málem srazila. Ale – co děláš tady v Calgary?“

Ustoupili o několik kroků, aby nepřekáželi lidem, kteří chodili po chodníku. „Já jsem na návštěvě u Kendrickových,“ odpověděl Šedý sokol. „Minulý rok mne pozvali a teď mám dovolenou a jsem tu na dva týdny. Včera jsem přijel.“

„Tak tedy trochu víc poznáváš svět bělochů?“

„Ano. Všiml jsem si, že je mnoho věcí, které bych rád lépe poznal. V knihovně v Edmontonu jsem si půjčil a přečetl knížky. Ale čím víc čtu, tím víc mám otázek. Pan Kendrick je toho mínění, že mu je mám klást, a pokud bude znát odpovědi, řekne mi je. První věc, na kterou se ho dnes večer zeptám, bude, kde v Bibli najdu příběh o muži, který se jmenoval Gedeon.“

Gedeon? Proč ho zajímá právě Gedeon? „Najdeš ho v knize Soudců, v šesté a sedmé kapitole. Ale proč tě zajímá právě tento příběh?“

„Protože o něm mluvil ten pán v kostele, když jsem tu minulý rok byl. Už si nepamatuji všechno, co ten pán říkal, a bylo mně líto, že jsem ten příběh v Bibli nedokázal najít. Ale líbilo se mi, že Bůh dal tomu Gedeonovi odvahu.“

„Ano, … to je pravda.“ Myslím, že toto je znamení, o které jsem Tě prosila, Pane Ježíši. Už potřetí mně bylo ukázáno na Gedeona! Myslím, že tím je celá věc jasná … Kendra se na Šedého sokola letmo usmála. „Já … už musím jít. Mám ještě zařídit několik věcí. Uvidíme se v kostele?“

„Ano. Myslím, že tam půjdu s Kendrickovými.“

„Tak se měj dobře!“ Kendra na něho ještě jednou kývla a odcházela.

„Na shledanou, Kendro.“ Šedý sokol se za ní díval trochu překvapeně. Zdálo se, že její myšlenky zase zabloudily někam daleko.

Toho večera si Kendra opět otevřela ve své Bibli šestou kapitolu knihy Soudců. Vezmu si teď tyto verše z Bible osobně, Pane Ježíši. Jasně chápu, že mne chceš mít na severu u indiánských dětí. A když mne posíláš Ty, pak mohu klidně jít. Kendra měla v srdci takový pokoj, jaký dosud necítila. Napsala dopis do Edmontonu panu B. C. Mortonovi, jehož adresa byla uvedena na dopisu z misijní školy, a hned se vydala na cestu k poštovní schránce. Když tam hodila dopis, usmála se do tmy. Pak pohlédla k tmavému nebi, po kterém vítr hnal útržky mraků. V měsíčním světle je dokázala matně rozeznat. Mezi nimi se třpytily jednotlivé hvězdy. Na severu bude v noci vidět ještě mnohem víc hvězd … a možná budu moci pozorovat také polární záři – až se dostanu do Blackbird Hillu. Pane Ježíši, jsem velmi zvědavá na to, co jsi pro mne připravil v budoucnosti!

Šedý sokol se po setkání s Kendrou vydal na cestu zpět ke Kendrickovým. Po městě chodil sám a cítil se trochu nejistý mezi všemi lidmi, z nichž někteří ho zvědavě pozorovali. Naštěstí mu pomohl jeho velmi dobře vycvičený orientační smysl, takže se v cizím městě neztratil. Škoda, že tu není Tom Joe. S ním by mě to tu bavilo ještě mnohem víc. Zjistil, že zašel hodně daleko. Paní Kendricková mu vyjmenovala čísla a zastávky tramvají, kterými se k nim dostane. Sice ještě nikdy žádnou nejel, ale nemělo by to být těžké. Rád bych poznal svět bílých lidí. K tomu patří také to, že nastoupím do nějaké tramvaje. Na jedné zastávce zůstal stát a studoval jízdní řád. Pokud to správně pochopil, měla by za čtyři minuty přijet tramvaj číslo tři, kterou by se snad mohl dostat domů. Tramvaj přijela přesně. Když se otevřely dveře, zdálo se, jako by se z ní lidé doslova vysypali. Sotva vystoupili, hned zase nastoupilo nejméně tolik lidí. Šedý sokol se ještě včas vtlačil do prvního vozu. Potom průvodčí zavřel dveře. Nejdřív ze všeho si koupil lístek. Když si chtěl schovat vrácené drobné, tramvaj sebou trhla a rozjela se. Šedý sokol, který na to nebyl připraven, vrazil do hubeného, až vyzáblého pána, který stál vedle něho, a jeho peníze zařinčely o podlahu. Začervenal se a zamumlal omluvu. Počkal, až tramvaj pojede plynuleji, a potom se shýbl, aby sebral mince. Vpravo od něho u okna seděla dáma, která měla na hlavě nápadný klobouk s pérem. Šedý sokol si kladl otázku, zda je to ta samá paní, která se od něho loni v kostele se smrkáním odvrátila. Teď si sundala klobouk a kapesníkem si otřela čelo. Je to ona. Šedý sokol měl neklamnou paměť na lidi. Snažil se, aby se nedíval jejím směrem. Vypadalo to, že ta dáma nemá ráda indiány. Tramvaj zastavila a opět vystoupilo mnoho lidí. Šedý sokol si s úlevou oddechl. Místo u uličky vedle té paní bylo volné, ale ona na ně úmyslně položila svůj klobouk a vrhla na Šedého sokola tak zničující pohled, že se vůbec neodvážil si tam sednout. Ostatní cestující si zatím našli místa, kam se posadili. Tramvaj sebou při rozjezdu opět trhla, ale tentokrát na to byl Šedý sokol připravený. Pevně se držel a díval se co možná klidně z okna. Podle jízdního řádu měl vystoupit na přespříští zastávce. Na co nebyl připravený, bylo náhlé zabrzdění řidiče, kterému na koleje nečekaně vběhli dva psi. Zahoukal klakson, veškeří cestující se setrvačností na svých sedadlech mimovolně naklonili dopředu a zavazadla se posunula uličkou kupředu. Šedým sokolem to doslova hodilo na místo vedle té starší dámy. Naštěstí nebylo nutné úplné zabrzdění, protože psi pádili pryč. Řidič hlasitě nadával, zatímco cestující seděli na svých místech jako přimraženi. Šedý sokol si zhluboka oddechl. Ale úleva, kterou pocítil, trvala pouhé dvě sekundy.

„Vy jeden! Sedíte na mém klobouku!“

Šedý sokol sebou leknutím trhl. Starší paní zatáhla za pokrývku hlavy, kterou před chvílí odložila na vedlejší sedadlo. Šedý sokol rychle vstal. „Podívejte, co jste udělal!“ začala křičet paní. „Chci, abyste mi nahradil škodu!“

„Je mně to líto, madam. Opravdu za to nemohu!“ vyhrkl Šedý sokol. Všichni cestující se na něho upřeně dívali.

„Zničil jste klobouk, vidíte? Je zni-če-ný!“

Šedý sokol nemohl dělat nic jiného, než dát jí za pravdu. Smutně vypadající předmět už téměř ani klobouk nepřipomínal. Byl placatý, rozmačkaný a pero se zlomilo.

„Tramvaj tak nečekaně zabrzdila … opravdu to nebylo úmyslně, madam!“

„Samozřejmě to nebylo úmyslně, to ví asi každý tady ve voze, i vy, paní Williamsová,“ vmísil se do rozčilené rozpravy obtloustlý pán. „Byla to nešťastná náhoda, za kterou nikdo nemůže. Kdybyste předtím nechala pána, aby si sedl na místo vedle vás, vůbec se to nemuselo stát.“

Většina cestujících souhlasně přizvukovala a Šedý sokol se na muže vděčně podíval.

Tramvaj zpomalovala a Šedý sokol pevně svíral madlo, aby se nestalo další neštěstí. „Můj klobouk je ale zničený,“ syčela paní Williamsová. Pod paží svírala to, co z něho zbylo, vzala kabelku a vstala. „Odjakživa jsem věděla, že divoši se neumějí chovat.“ S těmi slovy se vlekla ke dveřím a na příští zastávce vystoupila z tramvaje.

Šedý sokol si sedl a zbytek cesty proběhl bez problémů. Dříve než vystoupil, pokynul ještě pánovi, který mu pomohl. Když už stál na chodníku, ulevilo se mu. Tom Joe má pravdu. Paní Williamsová je prostě hrozná. Co na to asi řeknou Kendrickovi, až jim to budu vyprávět?

Pan Kendrick se usmíval na celé kolo, když Šedý sokol u večeře vyprávěl o maléru v tramvaji. „Toho klobouku není žádná škoda,“ mínil. „Mně se stejně zdál příliš nápadný. A pohupující se pero mi vždycky vadilo.“

„Dobře, že tě neslyší paní Williamsová, můj milý. Nejméně měsíc by se na tebe ani nepodívala,“ odpověděla paní Kendricková a také se usmála.

Později večer zavedl Šedý sokol řeč na Gedeonův příběh. Pan Kendrick vzal svou Bibli a otevřel knihu Soudců.

„Přečetl byste ten příběh ještě jednou?“ poprosil ho Šedý sokol. „Rád bych … prostě poslouchal, pokud mohu.“

Samozřejmě. Pan Kendrick začal číst příběh. Četl o lidech v izraelském národě, kteří se už neptali po Bohu, ale sami si určovali, co je pro ně dobré a správné. Bůh je pro jejich svévolnost musel trestat a poslal nepřátele, kteří přepadli zemi, ničili pole a obyvatelé z nich měli strach. Bylo to tak zlé, že se Izraelští rozpomněli na Boha a snažně Ho prosili o pomoc. Četl o Gedeonovi, kterého v této těžké době navštívil anděl Hospodinův. Oznámil mu, že on má osvobodit izraelský lid od nepřátel. Gedeon měl námitky; necítil se dost silný, aby vykonal tento úkol, ale anděl Hospodinův ho povzbudil slovy: Jdi v této své síle … Což jsem tě neposlal? … Já budu s tebou.“ Ředitel školy četl dál. Gedeon dostal za úkol zničit obětní místo a modlářský obraz, které se nalézaly u jeho otce. Udělal to v noci, společně s několika dalšími muži – a s tlukoucím srdcem. Ale Bůh stál při něm. Později dostal úkol, že má bojovat proti nepřátelům a že má osvobodit Izrael. Gedeon dvakrát prosil Boha o potvrzení; chtěl si být úplně jistý, že se má opravdu ujmout tohoto velkého úkolu. Bůh mu to potvrdil a mimořádným způsobem mu pomohl zvítězit.

Na tomto místě pan ředitel přestal číst. Šedý sokol se na něho podíval. „Bůh z vaší Bible žádá mnoho. Pro Gedeona to muselo být těžké, když měl zničit obraz modly a obětní místo, které patřily jeho otci.“

„Ano, to je pravda. Ale když od nás Bůh něco chce, tak nás nenechá samotné. Pomůže nám.“

„Můj otec by se hrozně rozzuřil, kdybych se chtěl stát křesťanem. Není jako Gedeonův otec.“

„Bůh by ti pomohl, abys to vydržel.“

„Jste si tím jistý?“

„Docela určitě.“ Pan Kendrick zavřel Bibli a položil ji na stůl.

„Ale já nevím, zda bych to chtěl vydržet,“ řekl Šedý sokol upřímně.

„Dobře ti rozumím, chlapče. Možná to pro tebe bude velice těžké. Ale Bůh nechce žádné poloviční věci. Pomůže ti vést opravdový křesťanský život, pokud k tomu jsi připraven.“

Obě tyto poslední věty pronásledovaly Šedého sokola ještě tehdy, když už se připravoval na zpáteční cestu. V posledních dnech slyšel mnoho věcí z Bible a často o nich mluvil s panem a paní Kendrickovými. Ale zatím se ještě nerozhodl. Jeho otec, náčelník Černý vlk, uznával, že běloši mohou indiánům hodně pomáhat. Proto je v Beaver Lake trpěl a snášel to, že konají bohoslužby v malé kapli. Sám však nechtěl s Bohem bělochů nic mít. Svědomitě udržoval prastaré rituály indiánů. Jeho syn se sice směl účastnit vyučování babičky Betsy a poslouchat příběhy z Bible, ale nikdy by nedovolil, aby se jeho syn stal křesťanem. Kdyby mu Šedý sokol řekl, že v budoucnosti chce poslouchat Boha Bible, náčelník Černý vlk by … v žádném případě nebyl nadšený.

Dříve než se Šedý sokol opět vydal na cestu na sever, zašel ještě do knihovny v Edmontonu, kde se půjčovaly knihy. Od té doby, co byl na promoci Toma Joea, se tam přihlásil a pravidelně si půjčoval knížky. Mezitím si přečetl „Robinsona Crusoea“ a jiné dobrodružné příběhy. I dnes měl v tašce tři knížky, které si před několika týdny půjčil a nyní už je musel vrátit. Šedý sokol měl rád ticho a vůni papíru, která ho ovanula, když vešel do knihovny. Kromě něho tam byla jen jedna mladá žena a knihovnice. Přinesené knížky položil na psací stůl a začal hledat v regálech novou zásobu četby. Ta mladá žena připadala Šedému sokolovi nějaká povědomá. I když ji zahlédl jen krátce, protože se otočila k jinému regálu s knížkami, když přišel blíž. Měla hladké blond vlasy tmavšího odstínu, které měla po straně hlavy spletené v cop. Šedý sokol rychle našel, co hledal: „Chaloupku strýčka Toma“ od Harriet Beecher Stoweové. Knížku mu doporučila paní Kendricková a on se rozhodl, že si vypůjčí jen tu jednu knihu, protože v příštích týdnech nebude mít mnoho času na čtení. Když přistoupil k psacímu stolu knihovnice, mračila se. „Tyto tři knihy jste si vypůjčil před osmi týdny. Normálně se mají vracet po čtyřech týdnech, nebo když požádáte o prodloužení, po šesti týdnech. Za každou knížku budete muset zaplatit pokutu dvacet centů!“

„Ano, madam.“ Šedý sokol se něčeho takového obával. Byl dlouho na cestách v lesích, kde pracoval pro jízdní policii, a moc často se do Edmontonu nedostal. Kromě toho sotva měl čas na čtení. K těmto třem knihám se dostal až při své dovolené u Kendrickových. Marně hledal v kapse kalhot drobné. Když vyndal peněženku, měl v ní jen desetidolarovou bankovku. Podal ji dámě, ta však zavrtěla hlavou.

„Je mi líto, ale nemohu ji rozměnit. Naši ostatní návštěvníci zpravidla odevzdávají knížky včas, takže v pokladně není mnoho peněz.“

Šedý sokol cítil, jak se mu při tomto novém pokárání rozlévá horko po krku. Neušel mu ani důraz na slově ostatní. Přesně věděl, že to byla narážka na barvu jeho kůže. Hledal ještě v druhé kapse kalhot, ale ani tam nebyly žádné drobné.

„Budete si muset nechat bankovku někde rozměnit!“

Přikývl: „To … udělám: Hned tu budu zpátky.“

„A tu knížku tady, prosím, nechte!“

Šedý sokol se polekaně podíval na výtisk „Chaloupky strýčka Toma“, který držel v ruce.

„Je mi líto, madam, nechtěl jsem ji … vzít s sebou.“ Jeho rozpaky rostly. „Já…“

„Nemusíš si chodit rozměňovat peníze, Šedý sokole.“ Hlas mladé ženy přinutil indiána se na ni podívat. Teď, když stála přímo před ním, poznal ji.

„Mary Lou!“ řekl překvapeně. Vzpomněl si na děvče ze sirotčince, které často rádo mluvilo, zároveň však k němu bylo velmi hodné.

Dívka se na něho usmála. „Nazdar, Šedý sokole!“ Potom se s přívětivým úsměvem obrátila na knihovnici, která tu s kyselým výrazem čekala na peníze.

„Tady máte šedesát centů, madam!“ Mary Lou vtiskla dámě do ruky několik mincí. Knihovnice je dala do krabičky, kterou vyndala z jedné zásuvky psacího stolu. To tedy byla její pokladna.

„Moc děkuji!“ Šedovlasá paní ani nehnula brvou. „Kdybyste mi teď, prosím vás, dal tu knížku, pane? Musím do kartičky zapsat dnešní datum.“

„Ano, samozřejmě, madam!“ Šedý sokol jí spěšně podal knihu, kterou ještě pořád držel v ruce. Paní dovnitř něco napsala a potom si poznamenala jeho jméno a titul knížky do černého sešitu. Pak mu ji konečně podala.

„Prosím vás, tentokrát ji ale vraťte přesně!“

Šedý sokol přikývl. „Budu se snažit, madam.“

Mary Lou podala dámě knihy, které si vybrala ona, a Šedý sokol se rozhodl, že na ni počká venku, aby jí poděkoval. Přítomnost přísné knihovnice ho znervózňovala. Když už byl téměř u dveří, uslyšel najednou, jak něco s chrastěním padalo na zem. Po knihovně se kutálelo mnoho mincí. „Jak jsem neši-kovná,“ slyšel říci Mary Lou a viděl, jak horlivě sbírá mince. Nejspíš svým štosem knih zavadila o „pokladnu“. On se také sehnul a posbíral všechny mince, které našel. Beze slov je předal té starší dámě, která je rychle vrátila zpět do krabičky. Také Mary Lou podala knihovnici dvě plné hrsti drobných.

„Stále si ještě myslíte, že byste nemohla rozměnit desetidolarovou bankovku?“ zeptala se. Knihovnice se začervenala a nic na to neřekla. Beze slov zapisovala knížky Mary Lou a vtiskla jí je do ruky. Šedý sokol na ni čekal u dveří a otevřel jí je, když Mary Lou se vztyčenou hlavou odcházela z knihovny.

„To je … nepříjemná osoba!“ Hlas Mary Lou se třásl hněvem. „Lhala, když řekla, že ti nemůže rozměnit peníze. Doufám, že jí teď došlo, jak nevhodné bylo její chování!“

Šedý sokol se na ni zaraženě podíval. „Převrátila jsi tu pokladnu úmyslně?“

„Ovšem! Myslíš, že se budu dívat na to, jak tě šikanuje, jen proto, že jsi indián?“

Šedý sokol se na ni ještě pořád překvapeně díval. Celá léta Mary Lou neviděl, ale chovala se přesně tak, jako by neuplynula vůbec žádná doba. Už tehdy nemohla vystát nespravedlnost. Tom Joe mu vyprávěl, že ona byla jediná z celého sirotčince, kdo se odvážil říci velkému Samovi své mínění.

„Ty … ses vůbec nezměnila!“ řekl.

„Že ne?“ Mary Lou se na něho vesele usmála. „Vypadám snad stejně jako ve třinácti?“

„Ne, tak jsem to nemyslel. Jsi prostě ještě taková jako dřív. Taková …“

„Přímá? Nebo hovorná? Co jsi chtěl říci?“

Její ústa fungovala právě tak pohotově jako v dřívější době. Šedý sokol to zkusil ještě jednou. „Jsi ještě pořád připravená pomáhat druhým. To jsem myslel. Moc lidí to nedělá.“

Výraz obličeje Mary Lou zvážněl. „Prožíváš to často? Že s tebou někdo jedná opovržlivě?“

„Ano, někdy. Ale už jsem si na to zvykl. To … je v pořádku. Děkuji, že jsi za mne zaplatila ty peníze. Knihovnice mě nikdy neměla ráda.“

Šedý sokol si dal svou knížku pod paži a natáhl ruce po štosu knih Mary Lou. „Ponesu ti je. Kdepak bydlíš?“

Mary Lou mu podala knížky a jednou rukou si z obličeje odsunula pramének vlasů. „Mám jednopokojový byt v South Lane. Není to daleko odtud.“

Šli vedle sebe po chodníku, a ačkoliv si je lidé pozorně prohlíželi, nevadilo to ani Šedému sokolovi, ani Mary Lou. Před dvoupatrovou budovou se Mary Lou zastavila. „Tady to je. Děkuji ti, že jsi nesl moje knížky!“

Šedý sokol přikývl. Vždyť to bylo to nejmenší, co mohl udělat jako poděkování. „Dlužím ti ale šedesát centů,“ řekl. „Až si rozměním tu bankovku, nechám peníze u Charlieho. On ti je pak bude moci dát. Už dnes odpoledne se musím hlásit u policie.“

„Pracuješ u policie?“

„Ano. Zaměstnávají mě jako scouta, jako průvodce mountiů.“

Mary Lou se usmála. „To se k tobě hodí.“ Přehodila si váhu knížek na pravou paži a volnou rukou hledala klíč. Šedý sokol nevěděl, co by ještě řekl, proto na ni ještě jednou kývl. „Měj se dobře, Mary Lou!“

„Ty … také!“ Z nějakého důvodu najednou chyběla látka k rozhovoru. i Mary Lou.

Odemkla domovní dveře a krátce nato zmizela jeho zrakům. Šedý sokol strčil obě ruce do kapes a zamířil k Charlieho srubu.

Kendře ubíhaly následující dny dost podobně. Když uplynul týden od doby, co odeslala dopis, začala čekat odpověď. Ale čas míjel a žádný dopis jí nepřicházel. Zato jednoho večera zazvonila u domovních dveří Isabella. Pozdravila tetičku Julii a potom běžela po schodech nahoru ke Kendřině pokojíčku. „Netušíš, co se stalo,“ vyhrkla, aniž by se zdržovala s pozdravem. „Hned jsem k tobě musela běžet, abych ti to řekla!“

Kendra se smála. „A co je to za vzrušující novinky?“ informovala se. „Můžeš si pověsit kabát přes židli.“

Isabella to udělala a potom padla do půvabně zdobeného křesla, které stálo u okna. „Moje maminka prodává náš dům a chce se nastěhovat ke své sestře. A já …“ udělala působivou pauzu, „já mám možnost pronajmout si vlastní byt, a sice v ulici Bakerstreet. Včera jsem tam byla a prohlédla jsem si ho. Maminka zná paní, která ho pronajímá, takže věděla, že je prázdný. Ten byt se mně velmi líbí. Jenom je pro jednu osobu trochu moc velký a tomu odpovídá i výše nájmu. A tak jsem myslela … no, myslela jsem, zda by ses tam nechtěla nastěhovat se mnou? Každá z nás by měla svůj pokoj a ostatní místnosti by byly společné. O placení nájmu bychom se mohly podělit. Bylo by to báječné!“

Kendra se překvapeně dívala na svou kamarádku. „To jsou tedy vzrušující novinky! Je ti líto, že se maminka stěhuje a prodává váš dům?“

„Maminku budu postrádat. Ale mám radost, že může bydlet u tetičky Mary. Vždycky si spolu velmi dobře rozuměly. Na našem domě tolik nelpím. Ale co říkáš na můj návrh?“

„No, … jsem prostě překvapená. S tím jsem nepočítala.“

„To ti věřím! I pro mne ta věc přišla dost náhle. Ale myslím si, že by bylo opravdu pěkné, kdybychom mohly bydlet spolu. Sadie má už dávno vlastní byt. Jen považ, jaká by to byla zábava! Mohly bychom celý večer recitovat básně, aniž by nás někdo rušil! Mohly bychom si zvát návštěvy … a ty bys na mě mohla dávat pozor, abych chodila pravidelně do kostela!“ Rozpustile se rozesmála.

Kendra zaváhala. „Samozřejmě, zní to velmi lákavě,“ mínila nakonec, „Ale na druhou stranu jsme dost odlišné. A také … minulý týden jsem se hlásila o nové pracovní místo. Pokud mne tam přijmou, odstěhuji se odsud.“

Isabella se na ni užasle podívala. „Ty se budeš možná … stěhovat? Ale o tom jsi ještě nikdy nemluvila. Kampak chceš jít?“

„Je to místo, o kterém píší v dopise z misijní stanice. Hledají vychovatelku pro indiánské děti v Blackbird Hillu.“

„V Blackbird Hillu? Vždyť to je někde nahoře na severu! Chceš se tam opravdu odstěhovat? Nemáš strach, že se ti tam bude stýskat?“

„Ano, mám z toho strach. Ale usilovně jsem se za to modlila, a byla jsem si jistá, že mám odeslat žádost o to místo. Teď napjatě čekám na odpověď.“

„Ale přece mě tady nemůžeš nechat samotnou,“ naříkala Isabella. „Zrovna teď, když se stěhuje i maminka. Budu se cítit strašně osamělá. A ty tam nahoře na severu také. Bylo by pro nás obě mnohem krásnější, kdybychom mohly zůstat spolu. Prosím tě, Kendro, ještě o tom přemýšlej.“

Kendra Isabelle dobře rozuměla. Ani pro jednu z nich to nebude lehké. „Budu o tom přemýšlet,“ slíbila přítelkyni. „Ovšem v posledních týdnech jsem neměla dojem, že bys mě nějak moc postrádala. Určitě by sis dobře poradila i beze mne.“

„Prosím tě, Kendro, neber si to osobně!“ Isabella působila zkroušeně. „Opravdu jsem tě zanedbávala a je mi to líto. Bylo to jenom takové … veselé, se Sadií a jejími přáteli. Ale ty budeš vždycky moje nejlepší kamarádka, docela určitě. A teď budeme dělat něco pěkného, ano? Co kdybychom citovaly některou naši oblíbenou pasáž z ‚Anny ze zeleného domu‘?“

Kendra přikývla. „Ano, budeme. Já jsem Marilla a ty budeš Anna.“

A Isabella už zpříma seděla na židli se smutným výrazem v obličeji a dělala, že se přebírá v jídle. Kendra poznala, která scéna to je. Zatvářila se nesouhlasně a přísně řekla: „Ty vůbec nejíš.“

Isabella alias Anna vzdychla. „Nemohu jíst, když se mi rozpadl svět. Vy byste snad mohla jíst, kdyby se vám rozpadl svět?“

„To nevím. Myslím, že se mi ještě nikdy svět nerozpadl.“

„Opravdu ještě nikdy? A ani jste si nikdy nepředstavovala, jaké by to bylo?“

„Ne, ještě nikdy.“

„Tak ani nedokážete pochopit, jaké to je. Je to velmi nepříjemný pocit, o tom vás mohu ujistit. Máte v krku obrovský knedlík, který prostě nemůžete spolknout – ani kdyby to byl karamelový bonbon.“

Isabella se zastavila v řeči, podívala se na Kendru a obě se rozesmály. „Dobře, že nás nikdo neslyší. Dokonce i dámy z literárního klubu by si myslely, že jsme se zbláznily.“

Potom obě strávily velmi zábavný společný večer, a když Isabella odešla, napadlo Kendru: Něco takového v Blackbird Hillu určitě nezažiji. S Isabellou je tolik zábavy! Budu ji postrádat… Anebo je možná přece jen mým úkolem zůstat tady a nastěhovat se k Isabelle? Mohla bych jí tím pomoci a … mít na ni dobrý vliv? Kendra cítila, jak najednou znejistěla. Cožpak její ucházení se o nové zaměstnání přece jen nebylo správné? Měla ještě počkat? Prosím Tě, Pane Ježíši, vrať mi zase klid do srdce. Nějak rychle se vytratil. Rozhodla se, že nejdřív počká, jaká jí přijde odpověď. Tu dostala za tři dny. Třesoucíma se rukama roztrhla Kendra bílou obálku, kde byl jako odesilatel napsán „B. C. Morton, Edmonton“.

Vážená slečno Sullivanová,

máme radost z Vašeho zájmu o místo vychovatelky

v Blackbird Hillu. Rádi bychom Vás nejdřív osobně poznali, a proto Vás zveme na úvodní pohovor…

Vážená slečno Sullivanová,

máme radost z Vašeho zájmu o místo vychovatelky

v Blackbird Hillu. Rádi bychom Vás nejdřív osobně poznali, a proto Vás zveme na úvodní pohovor…

S tlukoucím srdcem dočetla dopis až do konce.

„Tak co?“ ptala se zvědavě tetička Julie. Kendra vzhlédla.

„Chtějí mě poznat a zvou mě na pohovor do Edmontonu. Poprosím slečnu Blakeovou o dovolenou. Já …“

„Ach, Kendro, to je krásné, že tě zvou! Já tě budu velice postrádat, když odejdeš, ale velmi si přeji, abys následovala Boží volání. Mám dojem, že do Blackbird Hillu máš jít.“

Kendra přikývla. „Také já tě budu postrádat, tetičko Julie. V posledních dnech jsem se za to znovu a znovu modlila, a také myslím, že mě Bůh volá k indiánským dětem. Jsem velmi zvědavá na úvodní pohovor. Kdyby jen nebylo té věci s Isabellou!“ Vyprávěla tetičce o své starosti o Isabellin duchovní život a o jejím návrhu, že by mohly bydlet společně v bytě.

„Dobře chápu, že nerada necháváš kamarádku samotnou,“ řekla tetička Julie. „Ale Pán najde řešení i tady. On miluje Isabellu ještě víc než ty.“

Tato myšlenka Kendru uklidnila. Tetička má pravdu. Pokud ji Bůh volá do Blackbird Hillu, postará se zároveň o Isabellu. Potom Kendra promluvila se svou nadřízenou. Ta pro ni měla pochopení a dala jí dva dny dovolené, aby mohla jet vlakem do Edmontonu. Kendra jí poděkovala a s tlukoucím srdcem se vydala na cestu. Její nervozita byla zbytečná, protože pán a paní Mortonovi se projevili jako velmi milý učitelský manželský pár, který vedl misijní školu v Blackbird Hillu po mnoho let. Seznámili Kendru s jejími budoucími úkoly a popsali jí prostý, tvrdý život na severu. Ale Kendra se tím nedala zastrašit. „Jdi v této své síle … Což jsem tě neposlal? … Já budu s tebou.“ V důvěře v tento příslib místo přijala. Mortonovi se velice radovali z jejího rozhodnutí, protože měli dojem, že se Kendra bude k ostatním spolupracovníkům v Blackbird Hillu dobře hodit.

Kendra se vydala na zpáteční cestu do Calgary s pocitem úlevy. Konečně bylo všechno jasné. Slečna Blakeová přijala její výpověď klidně a mínila: „Nerada vás ztrácím jako spolupracovnici, protože jsem byla velmi spokojená s vaší prací. Ale když si myslíte, že je vaše místo na severu, běžte tam.“

Zato Isabella nebyla k utišení: „Takhle mě necháš ve štychu? To mi přece nemůžeš udělat, Kendro! Nahoře na severu zkysneš nebo zemřeš steskem nebo … na tisíc komářích štípanců. Na severu není sebemenší náznak kultury! A jak tam pro všechno na světě najdeš muže?“

Poslední otázkou se dotkla bolavého místa. I Kendra si to právě tak představovala. Ale chtěla se pokusit přenechat všechno Bohu. V tuto chvíli ji volá na sever a ona půjde.