6. kapitola

O rok později, v Calgary, v létě 1925

endro Sullivanová, nevěřila bys, kde jsem včera byla!“ S těmito slovy otevřela půvabná mladá žena se zrzavými vlasy a smaragdovýma očima dveře do Kendřina pokoje.

„Isabello! Pustila tě tetička Julie dovnitř?“ Kendra vstala ze židle u psacího stolu a srdečně přivítala svou kamarádku.

„Ne, nepustila. Domovní dveře byly jen přivřené, mohla jsem prostě vejít a pochodovat nahoru. Já jsem k tobě zkrátka musela jít!“ Isabella padla do jednoho křesla.

„Kdepak jsi byla, tak už vyprávěj!“ pobízela ji Kendra. Hnědé kadeře měla v zátylku svázané stuhou, aby jí nepadaly do obličeje, ale volně splývaly na ramena a padaly na záda.

„Byla jsem v calgarském literárním klubu! Ano, slyšíš správně: v LITERÁRNÍM KLUBU! Sadie mě pozvala a bylo to … tedy, bylo to prostě…“

„Ohromující?“ pomohla jí Kendra a záměrně použila Isabellino bývalé oblíbené slovo.

„Ne, ohromující to nevystihuje. Bylo to … úchvatné. Slečna Belmontová, předsedkyně klubu, je rozkošná žena. Říkala, že mám příště rozhodně zase přijít a přednést nějaký text.“

Kendřiny oči zářily. „Li–te–rár–ní klub.“ Zdůrazňovala každou slabiku. V tom sousloví zaznívala romantika, poesie a čtenářská dobrodružství. Přesně ty věci, které Kendra milovala.

„Copak se tam dělá? Musíš mi to všechno vyprávět!“

„Právě to chci. Mohly bychom se jít projít, co říkáš? Venku na slunci je nádherně.“

„To je dobrý nápad!“ Kendra vstala. „Jsem velmi zvědavá, co budeš o literárním klubu vyprávět. Dnes mám totiž „básnický den“ a jsem ve velmi romantické náladě! Jen o tom řeknu tetičce Julii, bude asi na zahradě.“

Za malou chvilku opustily obě mladé ženy dům Kendřiny tetičky. Když Kendra před šesti lety po ukončeném školním roce ve škole slečny Merrylové v Highgrovestreet strávila léto na farmě svých rodičů, vrátila se do Calgary, aby tam pracovala v sirotčinci. Její tetička Julie jí nabídla, že u ní může bydlet, a Kendra nabídku vděčně přijala. Po roce, ve kterém pracovala jako pomocnice v sirotčinci, absolvovala na univerzitě pro ženy vychovatelství a potom se opět ujala své práce v sirotčinci. Kendra a Isabella odbočily z živé hlavní ulice do klidné vedlejší uličky a brzy došly k polní cestě. Slunce svítilo a tráva byla vysoká. Letní vítr hladil stébla. Vypadalo to, jako kdyby se štíhlí tanečníci ukláněli před neviditelnou dámou.

„… v literárním klubu jsou jen ženy a mohu ti říci, že jsem si připadala hrozně malá a nevýznamná, když jsem slyšela, jaké knihy už četly,“ vyprávěla Isabella. „Teď právě čtou ‚Romea a Julii‘ a rozdělily si role. A přespříští sobotu večer se bude konat večer přednesu v aule školy. A představ si: slečna Belmontová mě vyzvala, abych také něco přednesla.“

„Čte se tam jen klasická literatura?“ informovala se Kendra.

„Ne. Někdo čte také moderní texty. Každý si může vybrat podle sebe.“ Když si všimla Kendřina skeptického pohledu, dodala rychle: „Mohlo by se předčítat také něco z Bible, opravdu!“

„A jak to uděláš? Přečteš něco z Bible?“

„Ne. Ale rozhodla jsem se pro ‚Johna Maynarda‘. Takový příběh by se hodil i do Bible. Přespříští sobotu přijdeš, že ano, Kendro? Naléhavě tě potřebuji jako duševní podporu!“

Kendra se smála. „Čestně řečeno, už teď jsem zvědavá. Ano, přijdu. Musí to být krásné, potkat se jen s lidmi, kteří rádi čtou.“

„Jak ti říkám, je to nádherné. Když jsem poslouchala, jak se bavily o ‚Romeovi a Julii‘ – porozuměla jsem o dost lépe mnoha pasážím. Už se velmi těším na příští setkání.“

„Budeš tam chodit častěji?“

„Ano, určitě. Slečna Belmontová říkala, že při mém nadání se určitě musím stát členkou. Pro tebe by to bylo také něco, Kendro! Vždyť dokonce sama píšeš básně. Jsem si jistá, že kdybys přednesla ‚Letní noc‘, byla by slečna Belmontová nadšená. Nechceš přijít už ve čtvrtek na naše další setkání?“

Kendra přemýšlela. „Zní to lákavě, velmi lákavě … ale ne, raději ne. Slíbila jsem tetičce Julii, že jí tento týden pomohu při zavařování, a kromě toho právě plánujeme piknik nedělní školy. Ale na tvé vystoupení se přijdu podívat – to ti slibuji!“

Isabella obrátila oči v sloup. „Zavařování, piknik nedělní školy … ty jsi tak neuvěřitelně svědomitá, Kendro. Takový večer v literárním klubu je mnohem zajímavější!“

„Je zajímavější než zavařování, ale není zajímavější než rozhovory s mými dětmi z nedělní školy. Tillie tvrdila, že Jonáše spolkla velryba, zatímco Luke hlasitě vysvětloval, že to nikdo nemůže vědět, protože to v Bibli není napsáno. Tillie tomu uvěřila teprve, když jsem to místo přečetla. Potom mínila: „No dobře, možná to nebyla velryba. Ale nebyla to ani žádná zlatá rybka. Tím jsem si úplně jistá.“ Kendra se usmívala, když vzpomínala na poslední hodinu v nedělní školce. Tillie tam zatím nechodila dlouho, ale napjatě poslouchala a svými otázkami často přiváděla ostatní děti k tomu, že se zamyslely nebo i zasmály.

„Prosím tě, přijď zase někdy do naší nedělní školky,“ pozvala spontánně Isabellu. „Děti se už po tobě ptaly.“

„No, … někdy určitě zase přijdu. Ale momentálně … víš, mám v kanceláři mnoho práce.“ Pokrčila omluvně rameny.

„Dětem se líbilo, když jsi jim vyprávěla příběhy. Přijdeš v sobotu na náš piknik?“

„Možná,“ odpověděla Isabella. „Záleží to na tom, kolik času budu potřebovat na přípravu ‚Johna Maynarda‘. Opět se omluvně usmála a potom změnila téma: „Já jsem ti ještě nevyprávěla, co se nedávno stalo Sadii. Bylo to komické až k smíchu, to ti říkám!“ Zavěsila se do své kamarádky a vyprávěla veselý příběh z kanceláře. Když se později rozloučily, Isabella se na chodníku ještě jednou obrátila a zamávala své kamarádce. „Přespříští sobotu tě určitě budu čekat na svém vystoupení! Prosím tě, neutop se do té doby v zavařovací sklenici!“ Rozpustile se zasmála, ještě jednou zamávala a potom zahnula za roh. Kendra se za ní s úsměvem dívala. Dělalo jí dobře, když viděla přítelkyni takto veselou. Po zlém zážitku přede dvěma lety to nebyla žádná samozřejmost.

Později večer Kendra ještě seděla ve svém pokoji s knížkou od Louisy May Alcottové a četla. Ale myšlenky jí stále odbíhaly. Představovala si, že stojí na jevišti a předčítá nějakou textovou pasáž. Její přednes byl tak výrazný, že posluchači fascinovaně naslouchali. Nakonec zazněl bouřlivý potlesk. Chtěli přídavek, a ona šla ještě jednou dopředu. V sále bylo ticho, nesčetné páry očí se na ni dívaly. Potom začala přednášet svou první báseň, kterou napsala:











Kniha jí sklouzla z klína a s tupým bouchnutím dopadla na zem. Kendra se probrala ze svého bdělého snění, sebrala knihu a opřela se v křesle. Možná jsem měla přistoupit na Isabellin návrh. Když se jí zeptám, budu s ní ve čtvrtek určitě moci jít do literárního kroužku. Tu slečnu Belmontovou bych ráda poznala.

Kendra se usmála, když vzpomínala na to, co Isabella dnes odpoledne řekla: Příběh o Johnu Maynardovi by klidně mohl být napsaný v Bibli. John Maynard byl kormidelník, který dovedl hořící loď, plnou cestujících, do přístavu v Buffalu. Sám přitom zahynul v plamenech, zatímco ostatní přežili. Byl to tragický a přitom krásný příběh. Kendra jednou slyšela, jak jeden kazatel pomocí tohoto příběhu vysvětloval evangelium Bible: Ježíš Kristus dal Svůj život, aby všichni lidé, kteří v Něho věří, mohli být zachráněni. Jsem zvědavá, jak bude Isabella přednášet tuto báseň. Určitě se jí podaří pohnout posluchače až k slzám. Isabella uměla mimořádně dobře vyprávět příběhy a přednášet texty. I Kendřiny děti v nedělní školce byly nadšené a rozhodně si přály, aby k nim do jejich skupiny Isabella zase přišla.

Kendra se podívala na hodiny, odložila knížku a začala se chystat ke spaní. Zítra ji čekal náročný den v sirotčinci. Když ležela v posteli, její myšlenky ještě putovaly ke kamarádce. Před dvěma lety při nehodě přišel o život Isabellin otec. Tento náhlý úder způsobil, že bujná, bezstarostná kamarádka rázem dospěla. Její maminka byla úplně zoufalá a hledala oporu u své jediné dcery. Isabella si v této těžké době poprvé četla v Bibli. Cítila, že slova Písma svatého ji dokáží potěšit jinak než všechna slova jejich přátel a sousedů. Isabella začala navštěvovat bohoslužby. Poznala, že potřebuje Ježíše jako svého Zachránce a otevřela Mu své srdce. Soucit a láska jejích nových bratří a sester ve víře dělaly jejímu srdci dobře. Z Isabellina obrácení se nikdo neradoval víc než Kendra a Pen. Pen se mezitím provdala a žila se svým manželem a s malým synáčkem na farmě nedaleko Lethbridge. Přestože měla mnoho práce, pravidelně Isabelle psala a povzbuzovala ji, aby dál žila s Pánem Ježíšem, a modlila se za to, aby uvěřila i její matka. Kendra a Isabella, které žily v Calgary, spolu trávily mnoho času. Jezdily spolu na výlety, rozmlouvaly o básních a knížkách a mluvily o textech z Bible, které byly pro Isabellu nové a kterým někdy nerozuměla. Před půl rokem Isabella přijala místo v kanceláři. Rychle si tam zvykla a zvlášť dobře si rozuměla s kolegyní Sadií. Netrvalo dlouho a bylo z toho pevné přátelství. Kendra se seznámila se Sadií na Isabelliných narozeninách a mladá žena se jí zdála velmi milá. Ale škoda, že nechtěla o víře nic slyšet. Sice se nechala pozvat na bohoslužby, ale neměla vážný zájem o poselství Bible. Isabella v poslední době víc a víc vynechávala biblické hodiny v týdnu, ale i v neděli. Také společné akce s Kendrou si už si plánovala méně. Kendra dosud nenašla odvahu zavést na to s kamarádkou řeč. Třeba se naskytne příležitost s ní o tom promluvit v literárním klubu. S touto myšlenkou Kendra usnula.

I přes přípravy pikniku nedělní školy a zavařování zvládla Kendra přijít ve čtvrtek večer do literárního klubu. Isabella ji nadšeně představila ostatním dámám a potom Kendra nemusela dělat nic jiného než poslouchat „Romea a Julii“ a vysvětlení, která k tomu podávala slečna Belmontová. Slečna Belmontová byla statná osoba s bohatými hnědými vlasy, které si vzadu na hlavě sepjala do volného uzlu. Na sobě měla šaty levandulové barvy. Kendře se zalíbila na první pohled. Jen „Romeovi a Julii“ nemohla zrovna přijít na chuť, ale to si taktně nechala pro sebe. V druhé části večera nacvičovaly členky klubu vystoupení v aule. Isabella se pilně připravovala a přednesla „Johna Maynarda“ perfektně, jak se Kendře zdálo. Ale slečna Belmontová přece jen navrhla nějaká vylepšení jejího přednesu. Také ostatní dámy předčítaly texty nebo přednášely básně. Nakonec se slečna Belmontová obrátila na Kendru: „Teď jste na řadě vy, má milá. Isabella vyprávěla, že píšete vlastní básně. Chtěla byste nám nějakou přednést?“

„Ano, madam. Moje první báseň se jmenuje „Letní noc“. Když budete chtít, přednesu ji.“

„Tak jen do toho, slečno Kendro, jsme zvědavé!“

S tlukoucím srdcem Kendra předstoupila dopředu:











































Posluchačky nadšeně tleskaly a Kendra se začervenala.

„To je velmi zdařilé, moje milá, opravdu velmi zdařilé,“ chválila ji slečna Belmontová. „Kdybyste poslední sloku přednášela o něco pomaleji a přitom trochu naklonila hlavu, posluchači by ještě víc cítili pohádkovou atmosféru. Ale jinak to bylo velmi dobré. Přemýšlím, zda vás v sobotu necháme vystoupit v aule. Maggie Bellová mi psala, že se asi nestihne zúčastnit. Její vystoupení ale už je uvedené v programu. Byla byste tak laskavá a zastoupila ji?“

„Ale já … já jsem ještě nikdy nic nepřednášela před tak velkým obecenstvem. Já …“

„Ach co, tu trošku trémy zvládnete. Bude to právě vaše dívčí ostýchavost, která diváky upoutá. Opravdu se nemusíte schovávat, slečno Kendro.“

„No, tak tedy, pokud opravdu myslíte, že tu mezeru vyplním, … tak bych to zkusila.“

Slečna Belmontová zářila. „Je to moc pěkné, moje milá. Budu vás čekat na generální zkoušce ve středu večer v aule. A dnešní večer ukončíme přednesem slečny Berthy Smithové.“

„Kendro, to je čest!“ vyhrkla Isabella, když spolu kráčely k domovu. „Smíš zastoupit Maggii Bellovou! Seznámila jsem se s ní posledně a má skutečně velkolepý přednes. Zdá se, že se slečně Belmontové opravdu líbíš.“

„Ona se mně také líbí,“ přiznala Kendra. „Ale přesto nevím, zda bylo správné, že jsem to slíbila. Generální zkouška je ve středu večer, a to je také biblická hodina. Tu bych vlastně nechtěla vynechat, víš?“

„Svědomitá Kendro Sullivanová!“ Isabella se zavěsila do své přítelkyně. „Jednou snad můžeš chybět. Přemýšlej, jakou šanci jsi dostala! Přednášet vlastní báseň je snem mnoha neobjevených umělců. A kromě toho ti schopnost básnit dal Bůh, ne? On s tím bude souhlasit, když dáš k dispozici svůj talent a ještě tím uděláš radost mnoha lidem!“

O tomto posledním argumentu Kendra stále ještě přemýšlela, i když už ležela v posteli. Sice to není křesťanská báseň, ale přesto je to krásná báseň. Napsala jsem ji před tak dlouhou dobou a vždycky jsem snila o tom, že ji jednou budu přednášet. Pane Ježíši, Ty přece rozumíš tomu, že bych ji chtěla přednést, že?

V následujících dnech bylo pro Kendru těžké soustředit se na svou práci. I piknik nedělní školy ztrácel na významu. Její myšlenky znovu a znovu putovaly k literárnímu klubu, a odtamtud to už nebylo daleko k jejímu velkému vystoupení. Večer si zkoušela šaty, ale nemohla se rozhodnout, které si vezme na sebe. Když jí tetička Julie řekla, že pojede na několik dní ke své sestřenici, ulevilo se jí. Bude lépe, když tetička nebude vědět o jejím vystoupení v aule. Ani rodičům o tom nic nenapsala. Vždyť jí bylo už dvacet sedm let a nemusí se nikoho ptát, zda jí to dovolí. Přesto tušila, že všichni tři by se ji pokusili odradit od jejího předsevzetí.

Ve středu večer, když se nezúčastnila biblické hodiny, protože ji Isabella odvedla na generální zkoušku, se opět dostavily její pochybnosti. Ale když vstoupila do auly, ustoupily všechny napomínající myšlenky do pozadí. Svou báseň přednesla tak citlivě a výrazně, že dokonce ani slečna Belmontová jí neměla co vytknout.

„Je to velmi zdařilé, moje milá, opravdu velmi zdařilé!“ mínila uznale. Kendra měla pocit, že se vznáší na obláčku. Také Isabellino vystoupení proběhlo bez zadrhnutí. Kendra se zájmem sledovala vystoupení ostatních dam. Byly tam přítomné dvě ženy, které ve čtvrtek neviděla. Najednou jí Isabella pošeptala: „Pojď, rozloučíme se. Zítra musíme obě brzy vstávat.“

Kendra překvapeně následovala svou kamarádku, ale v duchu jí dala za pravdu. Zítra ji čekal náročný pracovní den, bude opravdu lepší, když domů nepřijde příliš pozdě.

V noci z pátku na sobotu se Kendra samým rozrušením pořádně nevyspala. Byla ráda, když mohla vstát. Dopoledne se starala o své svěřence v sirotčinci a potom spěchala domů. Vykoupala se, vyzkoušela různé účesy a nakonec si oblékla tmavě zelené taftové šaty, které jí půjčila Isabella. Její vlastní šaty se k takovému důležitému vystoupení prostě nehodily. Taft slibně šustil a na dotek byl příjemně chladivý. Jako jedinou ozdobu si do pečlivě učesaných hnědých vlasů zastrčila růži krémové barvy ze zahrady tetičky Julie. I její střevíčky a kabelka měly krémovou barvu.

„Vypadáš nádherně!“ zněl pozdrav Isabelly. „Obecenstvo při tvém vystoupení roztaje. Dobře, že jsem na řadě před tebou!“ Smála se a zavěsila se do své kamarádky. Isabella na sobě měla třpytivé modrozelené šaty, které tvořily půvabný kontrast k jejím zrzavým vlasům. Slavnostní sál školy se rychle zaplnil až do posledního místečka. Kendra cítila, jak jí rozčilením vlhnou dlaně. Protože byla na řadě až jako předposlední, mohla si nejdřív sednout mezi posluchače, zatímco Isabella hned zmizela za jevištěm, kde na ni už čekala slečna Belmontová.

Hodinové ručičky ukazovaly osm hodin, a znenáhla nastalo v sále ticho. Na jeviště vešla slečna Belmontová. Opět měla šaty levandulové barvy, ale z hedvábí, a jejich výstřih se zdál Kendře velmi odvážný. Ale bezvadně jí to slušelo. Slečna Belmontová pozdravila hosty a ohlásila potom Berthu Smithovou, která přednese úryvek z „Benátského kupce“. Potom byla ohlášena Isabella. Její přítelkyně začala:





















Napjatě sledovala příběh „Vlaštovky“ s její posádkou a cestujícími, kteří všichni vděčili za zachování svých životů statečnému kormidelníkovi Johnu Maynardovi. Ačkoliv báseň dobře znala, fascinovaně poslouchala. Isabella přednášela skvěle. Na konci zavládlo na několik vteřin ticho. Ale potom vypukl potlesk. Kendra si všimla, že některé posluchačky si kradmo utíraly oči kapesníkem, a přála si, aby lidé přestali tleskat. Nějak se to nehodilo k této dojemné básni. Vůbec se jí zdálo, že příspěvky za sebou následovaly příliš rychle. Sotva se vžila do některé situace, už byl konec příspěvku a na řadě byl jiný text. Nyní stála na jevišti jedna z dam, které Kendra první večer v klubu neviděla. Předčítala prozaický text, který sama napsala. Již po prvních větách bylo Kendře jasné, že by bylo lepší, kdyby ji dál neposlouchala. Lidé se smáli. Byla velmi ráda, že tu nebyli ani její rodiče, ani tetička Julie, ani někdo ze shromáždění. Tento druh humoru se ke křesťanům prostě nehodil. Ani následující text, který byl přednášen, se Kendře vůbec nelíbil. Cítila se na svém sedadle čím dál hůře. Zdalipak ji Isabella ve středu schválně neodvedla domů dřív, protože věděla, že Kendra by něco takového nikde a nikdy neschvalovala? Měla se opravdu za chvilku postavit na jeviště a přednášet svou báseň před lidmi, kteří … byli vlastně úplně jiní než ona?

Kendřina nevolnost vzrůstala každou minutou. Když byla ohlášena přestávka, ulevilo se jí. Byla ráda, že může vyjít ze sálu ven.

„A – jak se mi to povedlo?“ Isabella se zavěsila do své kamarádky a vedla ji zástupem lidí ven.

„Bylo to znamenité, Isabello, opravdu! Nikdo by nepřednesl Johna Maynarda lépe. Někteří byli dojati až k slzám.“

„Také si myslím, že se mi to povedlo. Tolik se mně ulevilo, když začali tleskat. Nejdřív jsem si myslela, že ani žádný potlesk nebude. Teď se těším na tvoje vystoupení. Posluchačům se tvoje báseň bude líbit, Kendro!“

„Já nevím…“ Kendřina odpověď byla přerušena. Přidružila se k nim Sadie a zasypávala Isabellu chválou. Kendra ustoupila o několik kroků stranou. Měla bych jít za slečnou Belmontovou a říci jí, že svoji báseň nebudu přednášet. Ale mám strach z její reakce. Vždyť jsem jí slíbila, že zaskočím za paní Bellovou… Zaznělo zvonění a svolávalo všechny zpátky do sálu. Kendra se váhavě vrátila na své místo. Co jen mám dělat, Pane Ježíši? Já sem nepatřím… Následující dva výkony téměř nevnímala. Ale potom se zaposlouchala. Na jeviště přišla samotná slečna Belmontová.

Vážení hosté, dnes večer vám přednesu úryvek z úplně nové knížky. Dostala se mi do rukou teprve před několika dny a tak mě nadchla, že se s vámi rozhodně chci podělit o jednu kapitolu. Kniha se jmenuje ‚Perlové srdce‘ a napsala ji známá autorka Stella Lindová. Budete nadšení. Ale varuji vás: některá místa nejsou pro slabé nervy!“ Posluchači se smáli. Text byl mistrovským literárním dílem, toho si Kendra hned všimla. Slečna Belmontová předčítala výborně, ale žel, text byl prošpikován dvojsmyslnými poznámkami a Kendra si opět přála, aby sem bývala vůbec nechodila. Jaká budou teprve místa, která se nehodí pro slabé nervy? Nikdy by si nepomyslela, že se slečně Belmontové bude líbit něco takového. Určitě to byl hlavně autorčin styl, který se jí líbil. V to alespoň Kendra doufala. Když vedoucí literárního kroužku ukončila své vystoupení, ozval se hlasitý potlesk. Kendra vstala a utekla ze sálu. Nemohu to udělat … nemohu se tady postavit na jeviště, to by se Pánu Ježíši v žádném případě nelíbilo. Nevěděla jsem, že se budou číst i takovéto texty. Nějaká dáma vešla do jinak liduprázdného foyeru, rychle jím prošla a potom tiše vešla do auly. Kendra zůstala stát v předsálí. Najednou uslyšela kroky. Slečna Belmontová odcházela z auly a přicházela k ní. Kendra sebrala veškerou odvahu: „Slečno Belmontová, já …“

„Kendro, moje milá, tak tady jste! Nebudete věřit tomu, co se stalo! Právě přišla Maggie Bellová. Víte, ta dáma, kterou jste měla dnes večer zastoupit. Je mi to opravdu líto, má milá, ale paní Bellová teď bude přednášet své texty, jak to bylo původně v plánu.“

Kendra nevěřila svým uším. „Myslíte, že nemusím přednášet svou báseň? To … to je úplně v pořádku, slečno Belmontová, nedělejte si starosti.“

„To se mi ale ulevilo, má milá. Nechtěla bych, abyste se cítila nějak ukřivděná. Ale program je tak plný, že dodatečně nemůžete vystoupit a protože teď paní Bellová nečekaně přišla…“

„Mně to opravdu vůbec nevadí, madam,“ ujišťovala ji Kendra. „Stejně mám dojem, že já se ne…“

Ale jak se zdálo, Kendřin dojem už slečnu Belmontovou vůbec nezajímal. Byla ráda, že Kendra odřeknutí tak dobře přijala, kývla na ni hlavou a vrátila se zase do auly. Kendra se s úlevou opřela o stěnu. Děkuji Ti, Pane Ježíši! Ty jsi mi to tak ulehčil, a já si to vůbec nezasluhuji. Už nikdy si nebudu nic dělat z toho, že Letní noc zůstane navždy neznámá, opravdu ne. Jsem tak šťastná, že jsi mi pomohl z této situace!

Počkala ve foyeru, dokud nebyly všechny příspěvky u konce. Po závěrečném potlesku byla Isabella jedna z prvních, kteří vyšli ze sálu.

„Opravdu ti slečna Belmontová řekla, že nesmíš vystoupit? Jak to, že tě jednoduše takhle vyškrtla? Určitě by to nebyl žádný problém, kdyby tě nechala vystoupit dodatečně. To, jak s tebou zachází, je ošklivé!“ Tato slova z Isabelly doslova vytryskla.

„Nejdřív pojďme ven. Tam ti všechno vysvětlím.“ Tentokrát to byla Kendra, která vedla svou kamarádku ven. Ovanul je příjemný večerní vzduch.

„Nikdy v životě se mně neulevilo víc než teď, Isabello. Já … sem nepatřím. Vlastně jsem to věděla celou dobu, jen jsem si to nechtěla přiznat.“

„Co tím myslíš: Já sem nepatřím?“

„Víš, texty, které byly přednášeny … některé se … prostě nehodily pro nás jako křesťanky. Ty jsi to necítila?“

„Ale ano,“ připustila Isabella. „Mně se všechny výkony také nelíbily. Ale pokud já přednáším texty, které jsou v pořádku, stačí to, ne? Nejsem zodpovědná za to, co dělají druzí.“

„To máš pravdu. Ale … myslím, že by bylo lepší vůbec se neseznamovat s tímto druhem četby. Nevím, zda se mu člověk potom nějak nepřizpůsobí. Když je člověk často s lidmi, kteří nemají Bibli jako měřítko, tak si určitě zvykne na některé věci, které dělají nebo říkají. Potom se mu už nezdají špatné a dělá je také. Myslíš, že se to nemůže stát?“

Isabella se zamračila. „Možná. Ale tak zlé to dnes večer nebylo. Něco takového znám z dřívějška, kdy jsem ještě nebyla věřící. Ale nemusíš mít strach. Nikdy nebudu předčítat z knihy od Stelly Lindové. To přenechám slečně Belmontové. Ale četla nádherně, viď?“

„Ano, četla. Ale přesto už nebudu chodit do literárního klubu. Prosím tě, také o tom přemýšlej, Isabello. Mám dojem, že se tam sice scházejí milé ženy, ale jsou to všechno nevěřící ženy. V Bibli jsme varovány před tím, abychom neuzavíraly přátelství se světem.“

„Kendro Sullivanová, moje svědomitá kamarádko!“ Isabella ji ze žertu šťouchla do ramene. „Už jsi skončila se svým napomínáním? Nebudu s těmi dámami uzavírat žádná blízká přátelství – kromě Sadie. Ale také se úplně nechci zříci literárního kroužku. Připadám si tam prostě jako ve svém živlu, chápeš? Mohu tam rozvíjet své nadání, které mi Bůh dal. Nepřipadá mi špatné tam chodit.“

„Své nadání můžeš rozvíjet také mezi spoluvěřícími v kostele. Vzpomeň si jen na děti z nedělní školky nebo na paní Whiteovou, která už téměř nevidí. Měla by obrovskou radost, kdybys jí tu a tam něco přečetla.“

„To ano, ale to není to samé. Já … ale nebudeme se hádat. V tomto bodě máme rozdílné názory. A mně je také ještě pořád líto, že jsi přišla o své vystoupení. Svoji báseň bys přednesla výtečně, tím jsem si jistá.“

Kendra se usmála. „Jsi dobrá kamarádka, Isabello. Všechno jsi zorganizovala, půjčila jsi mi šaty, těšila ses na mě a jsi prostě … milá. Dokonce když tě napomínám a kazím ti radost.“

„To je právě to. Radost z literárního klubu jsi mi nezkazila, tu si totiž nenechám zkazit!“ Isabella se rozpustile zasmála. Byly u domu tetičky Julie a zastavily se. „Dobře se vyspi, Kendro. Uvidíme se zítra v kostele!“ Dříve než její kamarádka mohla něco odpovědět, pokračovala: „Ano, slyšela jsi dobře. Řekla jsem Sadii, že s ní půjdu na výlet až odpoledne, protože ráno navštěvuji bohoslužby. Jak vidíš, nejsem úplně beznadějný případ!“ Smála se, když viděla výraz v Kendřině obličeji, zamávala jí a odcházela po ulici.