5. kapitola

obert Turner se divil sám sobě. Nikdy si nepomyslel, že se mu práce v obchodě pana Cartera bude tak líbit. Upřímně si musel přiznat, že ho zaměstnání dokonce bavilo. S prací v konzervárně nebo v lomu se to vůbec nedalo srovnávat. Tady v obchodě sice bylo něco jako u tatínka, ale něco zase úplně jinak. Pan Carter nechal na něm, jak vystaví zboží, za které byl zodpovědný on. Dokonce přikývl na souhlas, když Robert před třemi týdny navrhl, zda by se prázdný zadní kout obchodu nemohl využít pro pytle s moukou, solí a cukrem, takže by se pak v přední části obchodu uvolnilo místo pro menší vyřezávané předměty a dárkové zboží. Začal tedy hledat vhodného dodavatele tohoto zboží, aby mohl co možná nejdříve uskutečnit svůj nápad. Jeho otec vždycky všechno organizoval sám a jemu nikdy nedovolil realizovat vlastní myšlenky. K jeho úkolům u pana Cartera patřilo také to, že podle telefonických objednávek kompletoval zboží, které si buď zákazníci převzali sami, nebo jim je večer dodal. Zvlášť druhý způsob se mu velmi líbil, neboť za tuto práci dostal pokaždé ještě malý příplatek od pana Cartera, což v sobě mělo určité kouzlo. Po finanční stránce na tom zatím stále ještě nebyl dobře. Kdyby mohl rozvážet zboží autem, bylo by to úplně podle jeho gusta. Ale musel k tomu používat těžkopádný, staromódní ruční vozík a kromě toho si vždycky musel nechat podrobně vysvětlit cestu, protože se ve městě ještě příliš nevyznal. Kdyby ho takhle viděl Dexter, jeho bývalý kolega, … smál by se, až by se za břicho popadal, a potom … Robert se rozhodl, že dál o tom raději nebude přemýšlet. Minulou noc se probudil celý zpocený, protože se mu o něm zdálo. Kdo si něco začne s Dexterem, nevyvázne bez trestu. Když mu to řekl jeden jeho kolega, smál se. Až dosud tomu unikl, ale strach před násilným bývalým kolegou z práce ho přepadal znovu a znovu. Právem, jak musel přiznat.

Jednoho večera zabloudil tak, že už vůbec nevěděl, kterým směrem má jít. Jediná osoba, které se mohl zeptat na cestu, byl hubený, blonďatý chlapec, který stál opřený o nějakou kůlnu a pozoroval dva vrabce, kteří se na ulici hašteřili o několik drobečků. Hoch měl na sobě modře kostkovanou košili, která vypadala jako nová. Roztomilý malý chlapík. Připadá mi nějaký povědomý…

„Hej, chlapečku, můžeš mi říci, jak se dostanu do Weststreet?“

Chlapec vzhlédl, ale nehýbal se z místa. Robert popošel několik kroků k němu. To je on! Ta malá krysa, která ukradla panu Carterovi a mně jablka! V té pěkné košili jsem ho hned nepoznal. A zřejmě se také umyl.

„Co dostanu, když vám to řeknu?“

Robert sáhl do kapsy kalhot a hodil hochovi pěticentovou minci. Ten ji šikovně chytil. Usmál se na minci a poodešel pár kroků od prkenné stěny. „Ukážu vám cestu.“

Robert šel za hochem a skutečně, krátce nato se dostali do Weststreet. Nebylo nic těžkého nalézt dům číslo 17. Když předal zboží, ohlížel se po svém malém průvodci. Ale ten jako by se vypařil. A tak se vracel samotný a vskutku: docela brzy se dostal na hlavní ulici. Uklidil ruční vozík do malé kůlny vedle obchodu a potom se loudal podél silnice. Byl horký den a on vůbec netoužil jít už teď do svého dusného bytu. Z pekařství na rohu ulice vycházel poslední zákazník. Byl to hubený, blonďatý hoch v modře kostkované košili, který držel v ruce papírový sáček. Robert se schoval za strom. To je zase on. Nejspíš rychle utratil peníze za něco k snědku. Chlapec se cítil úplně v bezpečí, takže pro Roberta nebylo těžké sledovat ho. Chvíli šel podél hlavní ulice, potom náhle odbočil vlevo a protáhl se mezerou mezi zídkami. Proto mi tak náhle zmizel, když jsem za ním poprvé běžel. Robert zatáhl břicho a protlačil se mezerou také. Právě včas, aby ještě zahlédl hocha mizejícího za rohem. Šel za ním úzkou ulicí a ze strachu, aby ho chlapec nespatřil, se vždycky schoval v domovním vchodu. Před vysokou, šedivou tovární zdí se hoch zastavil. Robert se rychle schoval za pilíř. Pozoroval, jak chlapec odsunuje staré polorozpadlé dveře, opřené o zeď. Protože na úzkém pruhu trávy před nimi ležela prkna, stočené pletivo a jiný odpad, normálně by si ani nevšiml těch zpola ztrouchnivělých dveří. Hoch se sehnul, zmizel v otvoru a zevnitř zase přisunul dveře před otvor. Tak tady tedy bydlí. Není to zvlášť pěkné místo. Rád bych věděl, jak to vypadá za zdí. Několik minut počkal, potom opustil skrýš za pilířem, pátravě se rozhlédl a odsunul ztrouchnivělé dveře trochu stranou ke zdi. Je to moc malé. Tímhle otvorem se nikdy neprotáhnu. Dal dveře na jejich původní místo a začal zvenčí obcházet dvůr továrny. Na jednom místě byla zeď zbořená, ale pohled dovnitř zakrývalo vysoké, trnité houští. Už se chtěl rozzlobeně otočit, když si všiml stromu s rozložitými větvemi, který rostl blízko u zdi. Větve vypadají celkem stabilně. Mohu to alespoň zkusit. S trochou námahy vyšplhal na strom, obkročmo si sedl na větev, která se opírala o zeď, a opatrně se posouval dopředu. Dvůr byl prázdný. Robert nenašel ani stopu po malém, hubeném chlapci, natož po celé partě, o které mluvila ta paní na ulici. Někde tu musí být. Nejspíš bydlí v té opuštěné budově. Co nejtišeji přelezl na zeď, ještě jednou se zkoumavě rozhlédl a potom se spustil dolů do prázdného dvora. Těsně u zdi zůstal stát, několikrát se zhluboka nadechl, přešel dvůr a rozbitým oknem pohlédl dovnitř cihlové budovy. Nic. Ani za sousedním oknem nic neviděl. Už tu byly jen dveře. Stiskl kliku a opatrně otevřel. Vrzání zrezivělých pantů náhle přerušilo hlasité zarachocení. Robert zůstal s tlukoucím srdcem strnule stát. Slyšel hlasy, potom bylo zase ticho. Tiše a opatrně vstoupil do obrovské tovární haly. Hlasy přicházely z pravé strany. Robert rozpoznal dveře, které byly jen přivřené. Centimetr za centimetrem je otevíral a opatrně prostrčil otvorem hlavu. Po jeho levé ruce se nacházelo schodiště, které vedlo dolů do sklepního prostoru, nouzově osvětleného dvěma svíčkami. Robert se plížil až k zábradlí a odvážil se pohlédnout dolů. Zápach vlhkých zdí, shnilé slámy a nemytých lidí mu téměř vzal dech. V tureckém sedu tam na kamenné podlaze sedělo několik chlapců. Jeden z nich byl ten malý hubený blonďáček. „Za tu krátkou cestu mi zaplatil pět centů,“ vyprávěl právě. „Tak rychle jsem si ještě nikdy nevydělal.“

„A co jsi s nimi udělal?“ zeptal se větší hoch s rozcuchanými hnědými vlasy.

„Šel jsem k pekaři a koupil jsem tohle.“ Položil doprostřed papírový sáček a vytáhl z něho bochník černého chleba.

„Odkud máš tu novou košili?“ ptal se druhý největší hoch. „A proč jsi tak čistý? Dostal ses do rukou nějaké ženě ze sociální péče?“

„Vykoupal jsem se v rybníku. A košili jsem našel v pytli plném šatů. U obchodníka s hadry na dvoře leželo hodně takových pytlů.

„Vypadáš jako nějaký jemnostpán,“ posmíval se mu chlapec. Vzal hrst slámy a hodil ji na mladšího hocha. Špinavá sláma padala na novou košili.

„Nech ho být, Jake,“ vmísil se mezi ně nejstarší hoch. „Ale ty sis nějak roztrhl svoji starou košili.“ Potom se zeptal: „Co jiného k jídlu jste ještě sehnali?“ Jeden chlapec za druhým vyndával z kapes něco k snědku. Ukázala se dvě jablka, nakousnutý chléb s máslem a hrst buráků. Zdálo se, že hoch s rozcuchanými vlasy je jejich vedoucí. Z vyboulené kapsy kalhot vyndal banán, pomeranč a dvě měkké, rozmačkané housky. „Rozdělíme si to jako vždycky. A kousek chleba si necháme na zítřek.“ Ulomil kus chleba, zabalil ho do sáčku a umístil na vyvýšený výstupek ve zdi. Zbytek rozdělil na čtyři stejné porce. Chlapci se vrhli každý na svůj příděl jako vyhladovělí vlci. Ve chvilce tam nezbyl ani drobeček. Velký hoch vstal. „Musíme šetřit svíčky. Proto je teď zhasneme. Lehněte si na slámu.“

„Proč nemůžeme jít na dvůr? Ještě je přece světlo,“ namítl chlapec, kterému vedoucí říkal Jake.

„Víš, že před několika dny byli na továrním dvoře nějací muži. Chceš, aby nás předali policii a strčili nás do sirotčince? Za pár dní zase budeme moci jít ven. Ale dnes ne. A teď si lehněte.“

Robert pozoroval, jak hoši pomalu odcházeli do jednoho kouta. Tam ležela na zemi sláma. Něco zapískalo, když se na ni chlapci posadili, a sklepem se mihla krysa. Zase něco zarachotilo a Robert začal tiše ustupovat. „Dávej pozor,“ slyšel hlas velkého hocha. „Už bys měl pochopit, že u zdi jsou narovnané dřevěné palety.“

Když se Robert ocitl na dvoře ve svitu teplého večerního slunce, nejdřív se zhluboka nadechl. Vší silou bojoval proti pocitu slabosti v žaludku. Je opravdu možné, že ty děti musí takto žít? Najednou už neměl vůbec chuť uštědřit malému zloději jablek výprask. Kdyby ho potkal příště, dobrovolně by mu daroval celý vozík jablek. Zamyšleně se vydal na cestu domů. Jak by mohl těmto chlapcům pomoci? Těžko by mohl ubytovat všechny čtyři ve svém maličkém bytě. Zdalipak by vůbec stáli o pomoc? Zdálo se, že ten velký větří v každém dospělém nepřítele. Nejspíš měl špatné zkušenosti. Nebo by o tom měl promluvit s panem Carterem? Vždyť jeho šéf byl k hochům z ulice velmi benevolentní. Ale byl to poctivý člověk - možná by se cítil povinen dát chlapce do sirotčince, kdyby se dozvěděl, jak žijí. Ne, to nebyl dobrý nápad. Do sirotčince ti hoši za žádnou cenu nechtěli. Robert o tom přemýšlel ještě tehdy, když už ležel v posteli. Jemný větřík zvenčí osvěžoval dusný vzduch v jeho ložnici. Myslel na chlapce, kteří spali nejméně s jednou krysou na shnilé slámě. Občas jim tam položím něco k jídlu nebo nějaké drobné peníze tak, aby to našli. Nejlepší bude dát to poblíž tovární zdi, kolem ní nechodí mnoho lidí. Tím jim alespoň trošku pomohu. S touto myšlenkou usnul.