4. kapitola

emocnice sv. Jana v Torontu byla obdélníková budova z červenohnědých pálených cihel. Stříška nad hlavním vchodem spočívala na dvou bílých sloupech. Nemocnice se nalézala na konci ulice a byla obklopena plochami zeleně a několika květinovými záhony, jimiž se vinuly dlážděné cestičky, které vedly k různým vedlejším budovám. Ranní slunce se zrcadlilo v dlouhých řadách oken. Tom Joe cítil, jak mu bije srdce, když poprvé procházel hlavním vchodem. V této nemocnici pracoval doktor Gilbert a také jeho manželka Eveline. Oběma se tam líbilo. Bude tomu tak i s ním? Zdravotní sestra v bílém čepečku seděla u psacího stolku za skleněnou stěnou. Přistoupil blíž a čekal, až otevře malé okénko.

„Dobré jitro. Co pro vás mohu udělat?“

„Jmenuji se Thomas Kendrick, madam. Mám se hlásit v půl deváté u profesora Cunninghama.

Měřila si ho zkoumavým pohledem od hlavy až k patě.

„Říkáte Kendrick? Tak to musíte být ten nový lékařský asistent. Profesor Cunningham ještě hovoří s šéflékařem Bakerem. Hlaste se v prvním poschodí na stanici číslo tři v jeho kanceláři. Tam na něho můžete počkat.“

„Moc vám děkuji za informaci, madam.“

S úsměvem, který, jak doufal, snad zakryje jeho nervozitu, na ni kývl a šel ke schodišti. Profesor Cunningham se na svého nového lékařského asistenta zadíval právě tak zkoumavě a podal mu ruku na pozdrav. „Srdečně vás vítám ve svatojánské nemocnici, pane Kendricku. Tak jste se tedy vydal na východ, abyste tu absolvoval svou asistenční dobu? Zdá se, že váš strýček Gilbert si na nás ještě dobře pamatuje.“ Usedl na židli u svého psacího stolu a ukázal na křeslo pro hosty naproti. Tom Joe se posadil.

„Ano, pane. Naléhavě mi doporučoval, abych dobu své asistence strávil tady. Řekl, že lepší místo pro svůj další rozvoj bych nesehnal.“

„No, to má pravdu. Škoda, že jsem si tady vašeho strýčka nemohl nechat. Ale nedostal bych ho z jeho Divokého západu a ještě nám tam odvedl sestru Evii. Jaké cíle jste si vytyčil? Máte už plány, co byste chtěl dělat po těch dvou letech?“

„Čestně řečeno, ne, pane. Chtěl bych se pokusit využít čas, strávený ve vaší nemocnici, abych se stal dobrým lékařem. A potom … mně Bůh určitě ukáže, co mám dělat.“

Profesor se ještě jednou pátravě zadíval na svého nejmladšího spolupracovníka. Přehlédl poslední Tomovu poznámku a vzal do rukou podklady, které ležely na jeho psacím stole. „Předložil jste velmi dobrá vysvědčení, Kendricku, a nyní dostanete možnost získat v nemocnici potřebnou praxi. Využijte tuto příležitost. Tady ve svatojánské se staráme o pacienty, jak nejlépe umíme, a naše vybavení obsahuje nejnovější technické vymoženosti. Jsem v písemném kontaktu s jedním významným lékařem z berlínské Charité, ale také s jinými známými zdravotníky. Snažíme se o výzkum a vývoj nových léků. Pracujte dobře, Kendricku, tak i vy přispějete k blahu lidí.“

Na chvilku se odmlčel a potom vstal. „Přeji vám dobrý začátek zde v Nemocnici sv. Jana. První týdny budete pracovat na interně, společně se staničním lékařem doktorem Evansem. Vaším představeným bude šéflékař doktor Miller. Pojďte, představím vás oběma.“

Tom Joe šel za profesorem. Vdechoval důvěrně známý pach dezinfekčních prostředků, který znal z kliniky v Calgary. Sestry tlačily postele po chodbách a pospíchaly s podnosy od pokoje k pokoji. Tom Joe si všiml, s jakým respektem zdravily svého šéfa, a předsevzal si, že si také získá uznání tohoto muže. Nechtěl být oblíbený proto, že je synovec doktora Gilberta, ale proto, že sám bude dobrým lékařem.

Staniční lékař Evans byl statný mladý muž, kterému bylo asi třicet let, s hustými blond vlasy a který uměl sympaticky mrkat očima. Tomovi se rázem zalíbil. Šéflékař Miller byl vysoký, hubený muž s hnědými vlasy, přesně rozdělenými pěšinkou, s bystrýma, šedivýma očima za niklovými brýlemi. Tom Joe se při pozdravu automaticky postavil. Ten pán vůbec nevypadal na to, že by někdy zapomněl na rozbitou pipetu nebo na minutu zpoždění. Pozdravil Toma Joea a potom řekl: „Prosím, zvykněte si nosit kravatu. Korektní oblečení by mělo být pro lékaře samozřejmostí.“

Tom Joe vůbec neměl rád kravaty a doufal, že se to tady v Torontu nebude brát s oblečením tak přesně. V Calgary bylo obvyklé, že lékaři na stanici nosili přes svůj obvyklý oděv – ke kterému patřila kravata – bílý plášť. Zdálo se, že to tak dělají i v Torontu.

Doktor Evans dostal za úkol, aby provedl nového asistenčního lékaře celou nemocnicí a potom mu blíže vysvětlil jeho úkoly na interním oddělení. „Na první pohled se tato nemocnice zdá obrovská, ale nebojte se, za dva, tři týdny se tu vyznáte. Kromě naší stanice je tu chirurgické oddělení s ortopedií, dětské oddělení, porodnice, oční oddělení a sociální stanice. Ta je v jedné vedlejší budově.“

„Co se děje na sociální stanici?“

„Tam jsou obyvatelé města bezplatně prohlíženi a ošetřováni od pondělí do pátku. Od devíti do osmnácti hodin se to tam hemží lidmi z chudých čtvrtí. A tady,“ Evans ukázal na pravé křídlo přízemí, které bylo uzavřeno červenobílou páskou, „vzniká nové soukromé oddělení, které si profesor hlídá jako oko v hlavě. Taková nemocnice nakonec není jen dobročinný ústav, ale také hospodářský provoz. A soukromí pacienti přinesou pěkné peníze. Profesor poslední dobou velmi dbá na dobré jméno kliniky, to vám mohu říci.

Interna byla plně obsazená a Tom Joe měl od samého začátku plné ruce práce. Byl zodpovědný za vyšetření moči a krve, musel přijímat a dokumentovat anamnézy nových pacientů a společně s doktorem Evansem prováděl zvláštní vyšetření, která nařídil šéflékař při vizitě. Ráno v sedm hodin se účastnil rentgenových porad a pozoroval průhledné, černobílé fotografie před osvětlenou skleněnou stěnou. Mohl na nich vidět plicní lalok nebo žlučník, světlá skvrna na snímku žaludku znamenala žaludeční vřed. Tento nález se přesně hodil k potížím mladé ženy, která si naříkala na bolesti žaludku, únavu a zvracení. Někdy byly rentgenové nálezy nejasné, v takových případech volali na poradu šéflékaře. Tom Joe se pokoušel nalézt vlastní diagnózu a potom srovnával svůj výsledek s posudkem zkušených lékařů. Dělal si poznámky a jednou týdně navštěvoval přednášky na večerní univerzitě, které profesor Miller nabízel nejen studentům, ale i asistenčním lékařům. Během týdne jedl v poledne v jídelně pro lékaře a zdravotní sestry, která se nalézala v levém křídle suterénu; ráno a večer snědl něco malého ve svém bytě. Ve volných nedělích a ve středu večer navštěvoval hodiny shromáždění, na které ho pozvala Stevensova rodina. První tři týdny byly tak nabité novými osobami a věcmi, že si sotva našel čas, aby napsal podrobnější dopis domů, natož aby pátral po Robertovi.

„Nebojte se, všechno si to natrénujete,“ utěšoval ho jeho kolega Evans. „Za několik týdnů si najdete svůj rytmus a budete mít zase čas i na soukromý život. Z Toronta jste toho zatím asi mnoho neviděl, že?“ Tom Joe zavrtěl hlavou. Stevensova rodina ho jednou v neděli vzala na výlet k jezeru Ontario. Ukázali mu Scarborough Bluffs /Scarboroughské srázy/, krajinu na pobřeží s malebnými strmými útesy, s výhledy na jezero a plážemi. Tom Joe by tam nejraději zůstal několik dní, tak se mu ta krajina líbila. Ale z velkoměsta Toronta toho zatím opravdu mnoho neviděl.

Jednoho volného odpoledne se vydal do středu města, něco nakoupil a podivoval se dopravnímu ruchu, jaký tu vládl. Vítr hnal čerstvý vzduch od jezera až mezi bloky domů. Tom Joe si přál, aby měl čas na výlet podél pobřeží. Pozoroval lidi, kteří spěchali ulicí Yonge Street, a znovu si kladl otázku, jak by měl najít Roberta. Ani rodina Stevensova, ani někteří jeho kolegové z práce neznali muže, který se jmenuje Robert Turner. Protože lidé v Kanadě nebyli povinni přihlásit se jako obyvatelé města, zdál se mu tento úkol čím dál neproveditelnější. Dokonce i biblický verš ze šesté kapitoly knihy Soudců jako by ztratil svou sílu.

Když se Tom Joe vrátil z nakupování, musel se co nejrychleji vydat na přednášku na večerní univerzitu doktora Millera. Do sálu vklouzl jako poslední, za což si vysloužil nesouhlasný pohled svého představeného. Po přednášce potkal Tom Joe na chodbě doktora Evanse, který na něho kývl, aby k němu šel.

„Mám tady vzorek krve, na který se chci důkladněji podívat. Teď po sedmé hodině je laboratoř volná. Chcete jít se mnou?“

Tom Joe souhlasil. V této době bylo v suterénu, kde se nalézala laboratoř, pozoruhodné ticho. Se zaujetím se díval do mikroskopu a přitom poslouchal vysvětlení doktora Evanse.

„Provádíš vlastní studie v pozdních večerních hodinách často?“ zeptal se Tom Joe, když odcházeli z laboratoře. Jeho kolega Evans si příliš nepotrpěl na zdvořilostní fráze a nabídl mu tykání.

„Ano. Myslím, že bakteriologie je obor, kterému bych se chtěl v budoucnosti nejvíc věnovat. Je mi líto, že už je tak pozdě, ale nález se mně zdál tak poučný, že jsem se o něj chtěl s tebou podělit. Navíc je pan Ellis náš společný pacient.“

„Velice děkuji, že jsem mohl přihlížet,“ řekl Tom Joe. „Dobrou noc!“

Když později ležel v posteli, musel stále ještě přemýšlet o laboratorním nálezu a o možnostech léčby, která by odpovídala takovému případu. Bylo už dlouho po půlnoci, když konečně usnul. Příští ráno nevěřícně mžoural očima, když se podíval na budík. Půl osmé! Už před půl hodinou měl být na klinice! Rychle vstal, bleskurychle se vypravil, popadl kousek chleba, který spolykal za chůze, a přiběhl do ordinace, kde se vždycky radili, právě ve chvíli, kdy z ní doktor Miller odcházel. Přestože se omluvil, musel si vyslechnout důrazné pokárání. Doktor Evans se na něho potom povzbudivě usmál. „To se stane každému. Tolik si to neber. Ale radil bych ti, abys byl v nejbližší době obzvlášť přesný.“ Tom Joe cítil, jak se do něho zavrtávají oči šéflékaře, když mu později předložil lékařské zprávy posledních dnů. „Kde je záznam teploty z předvčerejška?“ zeptal se s přísnou tváří a ukázal na prázdné místo v dokumentech pana Ellise. „Je vaším úkolem dohlížet na záznamy zdravotních sester a přál bych si, abyste to dělal pečlivě.“

„Ano, pane.“

Při následující vizitě musel Tom Joe před kritickým zrakem svého šéfa provést složitý převaz pacientky s popáleninou. Na oddělení chirurgie nebylo volné lůžko, proto ji bez okolků poslali ležet na internu. Byl tak nervózní, že mu vypadly z rukou nůžky. Rychle se pro ně sehnul, ale přísný hlas šéflékaře ho donutil, aby se uprostřed pohybu zastavil. „Opovažte se znovu použít něco, co spadlo na zem. Sestro, přineste mu nové převazové nůžky.“

„Ale já přece použiji ty nůžky jen na starý obvaz, který stejně zahodíme,“ odvážil se namítnout Tom Joe. „Myslel jsem, že na to bychom je mohli ještě jednou použít.“

„V tuto chvíli nikoho nezajímá, co si myslíte, pane lékařský asistente. Jednoduše dělejte, co vám říkám.“

Tomu Joeovi se nějak podařilo dát pacientce nový obvaz bez dalších chyb. Když byl hotový, ustoupil o krok dozadu, protože musel uvolnit místo zdravotní sestře, která nesla umyvadlo a pospíchala. Přitom narazil do postele s nemocným, což mu přineslo další důtku. „Každý otřes působí pacientovi zbytečnou bolest. Uvědomte si to. A teď se můžete věnovat vaší zdravotní dokumentaci. Vizitu dokončím s doktorem Evansem.“

Po tomto dni, který byl černý jako havran, měl Tom Joe neklidnou noc. Několikrát se vzbudil ze strachu, aby zase nezaspal. Ráno vstal brzy a v poradní místnosti byl první ze všech. Rentgenový lékař vyhotovil několik snímků. Při posledním snímku náhle doktor Miller řekl: „Jak byste vyhodnotil tento obrázek, pane Kendricku? Co na něm vidíte a jakou léčbu navrhujete?“ Tom Joe vstal. Cítil, jak mu prudce buší srdce a jak se mu po šíji rozlévá horko. Důkladně si prohlédl obrázek a nakonec mínil: „Jedná se o zvětšený srdeční sval. Lehce zvětšený. Ve většině případů bývá příčinou vysoký krevní tlak. Jako první bych navrhl změnu životního stylu, vydatnější pohyb a méně slanou výživu. Kromě toho bych doporučil užívat hloh. Kdyby to vše nepomohlo, mohl by pacient dostávat strophantin.“

V obličeji šéflékaře se nepohnul ani sval. „Velmi dobře,“ odpověděl konečně. „Protože se jedná o pacienta z naší stanice, můžete mu sám sdělit diagnózu a terapii. Naordinujte mu strophantinové injekce a jako podporu preparát z hlohu.“

„Ano, pane.“ Tom Joe se snažil skrýt ve svém hlase úlevu, kterou pocítil.

„A dbejte, prosím, na svůj zevnějšek. Máte nakřivo kravatu.“

Světélko v očích Toma Joea vyhaslo. Rychle narovnal uzel na kravatě.

„Měl jsi při studiu také léčbu přírodními prostředky?“ zajímal se Evans při cestě na stanici. „Ta myšlenka s hlohem byla velmi dobrá. Takový návrh šéf nečekal.“

„Moje babička užívala hloh na své slabé srdce. Vzpomněl jsem si na to. Tam, kde jsme bydleli, nebyla žádná lékárna. Ona léčila téměř všechno léčivými bylinkami.“

„Jak jsem říkal, je to dobrý nápad. Přeji ti mnoho úspěchů při terapii.“

Tom Joe mu s úsměvem poděkoval a začal svůj pracovní den s lehčím srdcem než včera.