3. kapitola

noho mil odtud, ve velkém městě Torontu, stál asi v té době v živé ulici mladý muž před „Carterovým smíšeným zbožím“ a studoval list papíru, pověšený ve výloze: „Hledáme spolupracovníka. V případě zájmu se hlaste v obchodě.“

Muž byl středně vysoký, měl ořechově hnědé vlasy a jeho oděv prozrazoval, že je prostým dělníkem. Stál tu s rukama v kapsách a znovu a znovu četl těch několik slov na papíře. Kolem něho hlučela obvyklá, živá doprava velkoměsta. Ženy s nákupními košíky a jiní pěší pospíchali po dřevěných chodnících a po ulici jezdila auta. Jak se zdálo, mladík si příliš nevšímal okolí. Ale když se kolem něho protáhla malá, hubená postava, zpozorněl. Před obchodem stály koše s ovocem, nabízeným k prodeji. Chlapec k nim bleskurychle přiběhl, popadl dvě jablka a běžel pryč. Muž okamžitě zareagoval. Utíkal za ním a pronásledoval chlapce, který se šikovně proplétal mezi lidmi a přitom kličkoval jako zajíc. Najednou svému pronásledovateli zmizel ze zorného pole. Udýchaný muž se zastavil a rozhlížel se kolem sebe. Kam se ztratil ten malý kluk? Přece se nemohl vypařit do vzduchu! Lidé spěchali kolem něho, několik zvědavců, kteří zůstali stát, šlo zase dál.

„Tyhle kluky nechytíte,“ řekla jedna paní. „Ti znají tisíc děr, kam mohou zalézt. Běhá jich tu po okolí celá parta a zneklidňuje obyvatele.“

Muž se ještě jednou ohlédl a šel pomalu zpátky. Majitel obchodu začal nosit koše dovnitř. „Dohonil jste toho malého zloděje, mistře?“ zeptal se.

„Je mi líto, ale ne, sire. Jako by se najednou propadl do země.“

„Jsou na tom bídně, tihle hoši. Moc vám děkuji za pomoc. Jinak se jmenuji Carter,“ představil se starý pán.

„Zdá se, že si z krádeže mnoho neděláte, sire. Já bych mu býval rád dal výprask. Ten by si zasloužil.“

Majitel obchodu zvedl košík s hruškami, napřímil se a podíval se na cizince. „Souhlasím s vámi, pane. Ale myslím, že jsme všichni rádi, když pokaždé nedostaneme to, co si zasluhujeme, není to tak?“

Mladý muž vzal poslední košík s ovocem a nesl ho za majitelem do obchodu. Postavil ho mezi ostatní stojany a košíky. „Znamená to, že byste toho kluka nechal odejít bez trestu, kdybyste ho dostihl?“

„Vysvětlil bych mu, že krádež je hřích. Možná mu to dosud nikdo neřekl. A zkusil bych něco udělat, aby už nemusel krást. Ale musel bych s ním nejdřív mluvit a lépe ho poznat.“

Muž se zamračil. „Okradl vás už častěji?“

„Někdy on, jindy některý z jeho kamarádů. Přál bych si, aby se jednoduše zeptali, zda mohou dostat trochu ovoce. Pak bych s nimi mohl navázat kontakt. Dokud utíkají, nefunguje to.“

„Takže jsem … vám nijak nepomohl, když jsem za ním utíkal, že? Je to tak?“

Starý pán se usmál. „Vaše reakce byla úplně přirozená. Za přestupek si člověk zaslouží trest. Ale můj Pán Ježíš mi ukázal, že existuje také milost. Že On se nechal potrestat na mém místě, když tehdy zemřel na kříži. Kdyby to neudělal, pak bychom se všichni jednou zhroutili pod vlastní vinou, nemyslíte?“

Muž se zase zamračil. Zůstal dlužen odpověď. Místo toho se podíval na hodinky. „Já vás ale zdržuji. Máte polední přestávku. Vrátím se později.“

„To není potřeba. Co pro vás mohu udělat?“

„Viděl jsem inzerát za výlohou a chtěl jsem se zeptat, zda je to místo u vás ještě volné.“

Majitel obchodu nohou posunul stojan s pomeranči stranou. Pak si dal obě ruce v bok a pozorně se zadíval na mladého muže. „To místo je ještě volné,“ řekl.

„No, tak … já bych se o ně chtěl ucházet, pane.“

Pan Carter se na něho ještě jednou podíval. Potom se usmál. „To místo je vaše, mladý muži,“ řekl.

Druhý se na něho nechápavě díval. „Myslíte, … prostě jen tak? Aniž byste mi položil nějaké otázky?“

Pan Carter přikývl. „Prostě tak. Věřím, že s vámi budu spokojen. Kdy můžete začít?“

„Hned, pane. Já … teď nemám žádnou práci.“

„Tak tu buďte zítra v sedm hodin. Jen bych rád znal už dnes vaše jméno.“

Mladík na chvíli zaváhal. Potom řekl: „Jmenuji se Turner, pane. Robert C. Turner.“

Majitel obchodu mu podal ruku. „Na dobrou spolupráci, pane Turnere. Uvidíme se zítra.“

Asi o půl hodiny později Robert otevřel domovní dveře starého, zchátralého domu. Na schodišti ho ovanul zatuchlý, plesnivý závan vzduchu a pachů z jídla. Šel nahoru po vrzajících schodech až do nejvyššího patra a vešel do svého bytu. Ten se skládal z obytné kuchyně a maličké ložnice. Toalety se nacházely vždy v mezipatrech mezi jednotlivými poschodími. Robert za sebou zavřel dveře a nejdříve ze všeho dokořán otevřel okno ve štítové zdi. V tuto roční dobu slunce pravidelně proměňovalo jeho byt v podkroví v jakousi rozpálenou troubu. Hodil na stůl svazek klíčů a padl na jednu ze dvou židlí v kuchyni. Co právě udělal? Opravdu přijal místo v obchodě se smíšeným zbožím? Nenáviděl obchody smíšeného zboží. Jak to, že se dobrovolně rozhodl v jednom z nich pracovat? Robert vstal, nabral si sběračkou z vědra vodu a tou utišil žízeň. Možná slovo „dobrovolně“ nevystihovalo přesně jeho volbu povolání. Když je člověk téměř půl roku bez práce, potom musí vzít, co se dá. Nabral si podruhé vodu do sběračky a vylil si ji na obličej. Kapala na podlahu, ale to mu nevadilo. Tady nahoře bylo takové horko, že podlaha za chvilku oschne. Znovu dosedl na kuchyňskou židli. Rukávem si otřel obličej, opřel si lokty o kolena a zamračil se. Zítra ho čeká nová práce. Kolikátá už to byla od té doby, co se vrátil z války? Nevěděl. Věděl pouze, že nikde dlouho nevydržel, že šel z města do města jako psanec, který se nikde neusadil a vlastně se ani nechtěl nikde usadit. Změnu potřeboval tak naléhavě jako vzduch k dýchání. Od té doby, co před necelými třemi měsíci přišel o práci v Halifaxu, se nakonec dostal do Toronta. V takovém velikém městě se alespoň pořád něco dělo. Ale i tady ho dohonily jeho vzpomínky ... Robert vstal a podíval se do skříně na své velmi skrovné zásoby. Spolykal krajíc chleba se sýrem a potom se zakousl do jablka. Tento druh jablek znal z obchodu svého otce. Stejná měl v obchodě i pan Carter. Dvě z těchto šťavnatých jablíček dnes odcizil ten čiperný malý zloděj. Na Robertově obličeji se objevil zlostný výraz. Mohl by odpřisáhnout, že se jednalo o téhož chlapce, který se přede dvěma dny pokoušel ukrást nějaké starší paní peněženku. I proto by ho býval tak rád dohonil. Lidumilný postoj pana Cartera vůbec nesdílel. Jaké to asi bude, pracovat pod takovým zbožným zaměstnavatelem? „Můj Pán Ježíš mi ukázal, že existuje také milost.“ Takhle to řekl! Robert pohrdavě protáhl obličej. Nikdy nebyl příliš nábožný. Navíc měl ten pan Carter v sobě něco, co vzbuzovalo jeho zvědavost. Proč ho prostě takhle zaměstnal, aniž by znal jeho životopis? Druhé jablko si dal do kapsy u kalhot a sáhl po klíčích. Odpoledne stráví ve stínu několika vysokých stromů v parku. To bude podstatně příjemnější než sedět tady nahoře v dusném bytě. Kromě toho bylo toto odpoledne určitě poslední, kdy mohl dělat, co chtěl.

Alespoň začátek odpoledne byl pro Roberta příjemný. V parku si našel stinné místečko blízko malého jezírka a své věci si přenesl tak, aby na ně od vody dobře viděl. Potom se ponořil do chladivé vody. Několikrát plaval podél obvodu jezírka, pak vylezl ven a oschl na trávě na sluníčku. Potom si lehl na lavičku, která stála ve stínu. Na zlomek vteřiny měl dojem, jako by zahlédl mizet v křoví vyzáblou postavičku, ale nebyl si jistý. Byla to ta malá krysa? Však já tomu klukovi nastražím past … vždyť v tom mám cvik! Robert položil své jablko do trávy pod lavičku a zavřel oči. Budu dělat, že spím a až se dostatečně přiblíží, chňapnu ho! Hmyz tančil v teplém vzduchu. Šumění listů se mísilo s hlasy několika lidí, kteří byli na procházce a s monotónním klepáním strakapouda do stromu. Přepadla ho příjemná únava. Tímto způsobem se dá vydržet i letní den ve velkoměstě. Jen neusni!, napomínal se. Netrvalo ale dlouho a začal zhluboka a pravidelně oddechovat a už nic nevěděl o svém okolí. Vzbudilo ho praskání v křoví. Dexter! Vystopoval mě? Robert si rychle sedl a díval se do ustrašených, doširoka otevřených očí hocha, který se bleskurychle otočil a utíkal pryč. Past, kterou na chlapce nastražil … Robert sáhl po jablku, ale to už tam nebylo. Do ruky nabral pouhý vzduch. Zlostně vyskočil a dal se do pronásledování. Já hlupák! Proč jsem jenom usnul?

O čtvrthodinu později se celý zpocený opíral o cihlovou zídku a musel si přiznat dnešní druhou porážku: i tato honička za zlodějem byla neúspěšná. Ještě ke všemu se dostal do části Toronta, kde dosud nikdy nebyl. Rozzlobeně šel pěšky domů a přitom se musel několikrát ptát na cestu. Ale věděl alespoň, ve které části města musí hledat malého zloděje – pokud ho úmyslně nevylákal falešným směrem. Představa, že se ten chlapec možná škodolibě směje někde za zdí, ho tak rozhněvala, že zlostně kopl do kamínku. Když dřív pracoval v obchodě svého otce, znovu a znovu docházelo ke krádežím. Několikrát se jich dopustily děti a Robert si vzpomněl, že za jedním chlapcem utíkal a také ho chytil. Jeho otec si toho kluka potom podal. On, Robert, přitom cítil určité zadostiučinění. Zloděj musel být potrestán. Krádež byla a bude špatná. Krást – to tedy není v pořádku – ale co tiché krádeže potají? Nebo to, když jiným nastražím past, abych z toho sám měl užitek? Tyto myšlenky projely Robertovou myslí jako blesk. Svoji minulost přece s konečnou platností nechal za sebou. Útěk ze Západní střední chlapecké školy, válku a také … svého bývalého kolegu Dextera z továrny na konzervy v Halifaxu. Ačkoliv si to jen nerad přiznal, ještě pořád z něho měl strach. Dokonce i během toho mikrospánku na lavičce v parku se mu o něm zdálo. Proto zareagoval tak pomalu. Přál si, aby ze sebe mohl tyto vzpomínky konečně setřást. Proč jen to nešlo?

Tom Joe v kupé vlaku vstal a snažil se udržet rovnováhu, než se vagón přestal otřásat. Oblékl si bundu, sundal tašku z police na zavazadla a postavil se do chodbičky mezi ostatní cestující, kteří již čekali poblíž dveří. Strojvedoucí zmírnil tempo. Vlak zpomalil, trhl sebou, zapískal a zastavil. Průvodčí otvírali dveře a už se vyvalil velký zástup lidí na nástupiště v Torontu. Tom Joe vystupoval jako jeden z posledních. Jeho zrak zkoumavě přejížděl dav lidí. Jak bylo domluveno, nesl v pravé ruce cestovní tašku a v levé měl složené noviny. Měl mu přijít naproti manžel Evelininy přítelkyně. Jmenoval se Rob Stevens a na fotce, kterou mu Eveline ukázala, to byl muž střední postavy s plnovousem. Manželka doktora Gilberta, Eveline, pocházela z Toronta a udržovala kontakt s Lillian a Robem Stevensovými. Tom Joe si všiml muže se světlým plnovousem, který se díval na noviny v jeho levé ruce a potom k němu šel. Jejich oči se setkaly. Tom Joe k němu kráčel.

„Dobrý den, pane. Jste pan Rob Stevens?“

Muž se usmál. „Jsem to já. A vy tedy asi budete Thomas Kendrick?“

„Přesně tak, pane.“

Tom Joe si mezitím zvykl na své nové příjmení. Nejdřív si nebyl jistý, zda má přijmout příjmení svých adoptivních rodičů. Ale poté, co si znovu přečetl deník své maminky, věděl, že to může udělat, aniž by tím nějak ublížil památce svých rodičů. Když viděl, jakou radost měli Kendrickovi z jeho rozhodnutí, jen mu to znovu potvrdilo, že se rozhodl správně. Přesto to pro něho zpočátku byla velká změna.

Rob Stevens mu podal ruku. Určitě máte ještě kufr. Ukážu vám, kde si ho můžete vyzvednout.“

Tom Joe šel za svým průvodcem a zároveň hledal v kapse bundy zavazadlový lístek. Přitom se dotkl pohlednice od pana Turnera. Jak bych někdy mohl najít Roberta v tomto obrovském městě plném lidí?, tázal se sám sebe. Když krátce nato vyšli z nádraží a jeho pohled padl na bloky domů, tu se mu tento podnik zdál opravdu nemožný. Dobře, že se mohu obrátit na Tebe, Pane Ježíši. Myslím, že bych potřeboval malý zázrak.

Robova žena Lillian Toma Joea srdečně přivítala a při jídle se seznámil také s jejich třemi dětmi. Louisa a Janice byly mladé dámy ve věku jedenadvaceti a třiadvaceti let, zatímco Benjaminovi bylo třináct.

„Jsem tak zvědavá, co budeš vyprávět o Eveline a její rodině!“ dívala se na něho u stolu Lillian, plná očekávání, a Tom Joe jí rád vyhověl a vyprávěl o doktoru Gilbertovi, Eveline a jejich rodině. Lillianin zájem mu dělal dobře. Najednou se mu zdálo, že jeho domov už není tak daleko. Po večeři ho Rob a Lillian doprovodili ke starším manželům. Ti pronajímali malý byt, který měl mít Tom Joe k dispozici po dobu svého pobytu v Torontu. Byl velmi vděčný, že to pro něho Evelinini přátelé zařídili, a u Lewisových se hned cítil dobře. Toho večera si vybalil jen nejnutnější věci, protože ho náhle přemohla únava. Ale když ležel v posteli, najednou zase nemohl usnout. Všechno bylo tak nezvyklé a jiné. Pokoj, ve kterém spal, zvuky venku, vůně ložního povlečení. Když zavřel oči, slyšel a cítil rachocení vlaku. Myslel na své rodiče a na Šedého sokola, kteří ještě dlouho nepůjdou spát. A potom myslel na Roberta, který žil někde v tomto obrovském městě a kterého by určitě ani ve snu nenapadlo, že sem přijel jeho spolužák, aby v Torontu pracoval a aby ho hledal.