2. kapitola

dpoledne panoval u Kendrickových čilý ruch. Paní Kendricková prostřela na zahradě stůl s kávou a Šedý sokol se seznámil s jejím slavným jablečným koláčem.

„Dej pozor, aby jeho vůni neucítili chlapci ze školy,“ řekl pan Kendrick své ženě s úsměvem, „jinak tu hned budou stát ve frontě.“

„Je velmi dobrý, madam,“ pochválil ho Charlie. „Tom Joe ho často vychvaloval – a nepřeháněl.“

Proti Charliemu seděli u stolu doktor Gilbert a jeho žena Eveline s oběma svými dětmi Emmou a Timothym. Emma se několikrát podívala na Šedého sokola, a když jí dovolili vstát od stolu, běžela do domu a krátce nato se objevila se svou panenkou.

„Chceš si ji pochovat?“ zeptala se.

Šedý sokol si od ní panenku opatrně vzal. „Je hezká,“ řekl.

„Jmenuje se Millie, a má pravé vlasy. Sáhni si na ně, jak jsou měkké.“

„Opravdu,“ usmál se Šedý sokol. „Indiánské holčičky mají také panenky. Ale ty vypadají jinak.“ „Jakpak?“

„Jsou ze slámy. Někdy také z látky nebo z vlny. Ale nemají tak světlé vlasy jako tvoje panenka.“ Emma se smála. „Blonďatí indiáni přece vůbec neexistují. Teď zase odnesu Millii do kočárku. Timmy si s ní totiž pořád chce hrát, ale je na to ještě moc malý. Už se tatínkovi kroutí na klíně, protože viděl Millii.“

Emma vzala panenku a zmizela s ní v domě. Šedý sokol pozoroval doktora Gilberta, který se snažil udržet svého jedenapůlletého synka v šachu. Na slunci bylo teplo, a Šedý sokol byl rád, že se mohl zbavit saka a kravaty. Pan Kendrick se posadil na volné místo vedle něho. „Tak,“ zeptal se, „jak se vám líbí v Calgary?“

„Zatím docela ano, pane. Je tu mnoho vody, to se mně líbí.“

„Zde se stékají dvě řeky. Jmenují se Bogen a Ellbogen.“

„To mi vyprávěl Tom Joe. Předtím jsme byli u řeky.“

„Samozřejmě,“ usmál se ředitel. „To jsem si mohl myslet. Víte, pro Thomase znamená velmi mnoho, že tu jste. A moje manželka a já jsme rádi, že jsme se s vámi konečně mohli osobně seznámit.“ – „Se svým mužem mohu jedině souhlasit.“ Paní Kendricková se postavila za židli, na které seděl její muž, a usmála se přátelsky na Šedého sokola. „Jste takový dobrý kamarád Toma Joea. Nechtěl byste zůstat ještě pár dní u nás v Calgary?“

Šedý sokol cítil, že oba tito lidé, kteří nyní byli rodiče Toma Joea, mu projevují stejnou přízeň jako doktor Gilbert. Litoval, že musí nabídku odmítnout.

„Moc vám děkuji, madam, ale pozítří se mám hlásit v kanceláři jízdní policie v Edmontonu. Charlie a já bychom se chtěli zítra vrátit odpoledním vlakem.“

„No, to je škoda. Ale třeba budete mít chuť nás navštívit jindy? Až budete mít víc času? Tom Joe nás totiž brzy opustí a půjde na dva roky do Toronta. Aspoň by jeho pokoj nebyl celou dobu prázdný.“

„To bych … mohl, madam. Pokud bych vám opravdu nepřekážel…“

„Vůbec ne,“ odpověděl tentokrát ředitel školy. „Jste u nás srdečně vítán v každé době.“

Později odpoledne se rozloučili doktor Gilbert a jeho rodina, a také Charlie se vydal na cestu do ubytovacího hostince. „Bylo to moc pěkné, ale teď mně už hučí v hlavě z toho všeho shonu. Na něco takového už nejsem zvyklý,“ omlouval se. „Zítra se uvidíme v kostele.“ S těmi slovy se vydal na cestu. Šedý sokol pozoroval, jak Tom Joe s paní Kendrickovou odnášejí nádobí do kuchyně. Neodvážil se sahat na porcelán. Ještě měl v živé vzpomínce svoji nehodu v salonu paní Spencerové v Edmontonu, i když se to stalo před mnoha lety.

„Půjdeš ještě jednou k řece? V poledne jsme tam byli jen pár minut,“ zeptal se Tom Joe, když se vrátil z kuchyně. Šedý sokol přikývl.

„Jen bych si rád svlékl … tohle.“ Ukázal na sváteční kalhoty a boty. Tom Joe se usmál. „Já také. Do vašeho ubytovacího hostince to zase není tak daleko, ne? Převlékneme se a potom se setkáme u řeky.“

Šedý sokol zase přikývl a vydal se na cestu. O půl hodiny později potkal svého kamaráda, který už na něho čekal. Tom Joe šel první a Šedý sokol za ním po úzké stezce podél břehu řeky. Cítil se dobře nejen ve svém koženém obleku, ale také proto, že šel přírodou spolu se svým přítelem. Tyto klidné, mlčenlivé chvíle, kdy byli spolu, postrádal víc, než si myslel. Teď mu bylo opravdu dobře a věděl, že tyto zážitky budou v budoucnu stále řidší. Tom Joe se zastavil u velikého plochého kamene. Řeka tam tekla klidně, večerním sluncem naposledy osvětlovaná do oranžového třpytu. Tom Joe se usadil, zatímco Šedý sokol našel malý kamínek, který nechal skákat po vodě.

„Pětkrát,“ konstatoval uznale Tom Joe. „To se mi už dlouho nepodařilo.“

Šedý sokol si sedl vedle něho. Chvíli mlčeli. Potom řekl bezprostředně: „Postrádám Lady Blue. Bez ní to není jako jindy.“

Tom Joe přikývl. „Já ji také postrádám.“ Lady Blue, fenka s jasně modrýma očima, před dvěma roky zemřela. Byla mu věrnou průvodkyní v dobrých i zlých dobách, ale nakonec čím dál víc slábla. Jednoho večera usnula na své dece u krbu a už se neprobudila.

„Myslel jsi už na to, že by sis opatřil nového psa?“

„Zatím ještě ne. Momentálně mám prostě málo času. Musel jsem se hodně učit a teď pojedu na dva roky do Toronta. Nemohl bych se starat o psa. Kromě toho potřebuji ještě časový odstup. Druhý takový pes jako Lady Blue není.“

„Proč jdeš do Toronta? Přece bys mohl pracovat jako asistující lékař i tady nebo v Edmontonu, ne?“

„Ano. Ale na východě jsou nemocnice lépe vybavené než tady. Žije tam mnoho lékařů, kteří provádějí výzkum nemocí a vyvíjejí nové léky. Mohu se tam mnohem víc naučit. Doktor Gilbert mi sehnal místo v Nemocnici svatého Jana u profesora Cunninghama. Takovou možnost mnoho mladých lékařů nemá.“

Šedý sokol sebral tenkou větvičku a kreslil s ní do země jakýsi vzor. Jeho kamarád bude bydlet v cizím městě a pracovat ve velké nemocnici a pozná tam nové lidi. A on, Šedý sokol, bude dál pomáhat policistům a cestujícím lidem hledat cestu v lesích dalekého severu. Bude chodit na lov a v zimě bude klást pasti. Dosud mu to stačilo. Nepřipadalo pro něho nikdy v úvahu, že by opustil sever.

„Čteš si ještě v Bibli?“

Otázka Toma Joea ho vytrhla z přemýšlení.

„Někdy ano.“ Šedý sokol rozlomil tenkou větvičku a zahodil ji. „Četl jsem několik příběhů o Ježíšovi. A někdy jsem v Bibli prostě trochu listoval a něco jsem si přečetl. Ale všemu nerozumím. Vždycky nerozumím ani tomu, co říkal Ježíš.“

„Některé věci jsou těžké k pochopení. Škoda, že tu můžeš zůstat jen tak krátce, jinak bychom mohli číst spolu. Půjdeš zítra také do kostela?“

Charlie se mne už také ptal. Myslím, že půjdu.“

„To je dobře, že jsi tady, Šedý sokole. Teď konečně poznáš Calgary a lidi, kteří tu žijí. Ptal jsem se tatínka, zda ti mohu ukázat školu. Nevidí v tom žádný problém. Teď o víkendu je tam jen málo žáků. Chtěl by ses dnes zúčastnit večera, kdy se hrají hry?“

Šedý sokol spontánně přikývl. Pocit, který se ho čím dál častěji zmocňoval, neuměl přesně popsat. Ale vedl k tomu, že velmi toužil poznávat nové věci a nové lidi.

Pozdě odpoledne dalšího dne seděli Šedý sokol a Charlie ve vlaku, který je vezl zpátky do Edmontonu. Charlie ve svém koutku u okna usnul a tiše chrápal. Indián seděl vedle něho a byl naprosto bdělý. V hlavě Šedého sokola se honilo příliš mnoho myšlenek, než aby mohl usnout. Znovu a znovu prožíval poslední dva dny. Viděl závěrečnou slavnost na univerzitě, viděl Toma Joea a jeho kolegy ze studia stát v černých čepicích a talárech na jevišti, tu spoustu lidí na prostranství před slavnostním sálem, odpoledne s rodinou Kendrickových na zahradě. Potom společný výlet s Tomem Joem k řece, později večer plný her v Západní střední chlapecké škole. Žáci si ho nejdřív zvědavě prohlíželi, ale potom byli čím dál důvěřivější a také jeho vlastní nervozita se utišila. Kladli mu mnoho otázek o životě v divočině a napjatě poslouchali, když jim líčil život na severu. Zahrál si s Tomem Joem halmu jako dřív u babičky Betsy, a přitom poslouchal rozhovory chlapců kolem sebe. Mluvili o sportovcích, které neznal. Jeden hoch vyprávěl o knížce, kterou právě četl. Pojednávala o muži, který žil mnoho let osaměle na ostrově. Šedý sokol si zapamatoval jeho jméno: Robinson Crusoe. Tento příběh ho velice zajímal, ale dál se na něj nevyptával, aby se nezesměšnil. Až dosud ho svět bělochů nijak zvlášť nezajímal. Ale musel si přiznat, že v tomto světě byly věci, které ho přitahovaly. Například knihy. U Kendrickových objevil celý regál knih. Na jednu z nich se opatrně podíval. Byly v ní obrázky zvířat, která žijí na jiných kontinentech. Šedý sokol si přál, aby býval navštěvoval víc vyučovacích hodin u babičky Betsy.

Opatrně si natáhl nohy a podíval se z okna. Vlak stále ještě projížděl prérií, ale už to nemohlo dlouho trvat, než se objeví Edmonton. Jeho myšlenky putovaly k bohoslužbám, které navštívil dnes ráno s Charliem a s Kendrickovými. Šedý sokol si nejen všiml pohledů lidí, kteří se na něho dívali, ale doslova je cítil na kůži. Zvláště jedna starší paní, která měla klobouk s dlouhým pérem, si ho zvědavě prohlížela, než se otočila, aby se vysmrkala. Indián, který se obléká jako běloch, který chodí do kostela a má Bibli, a který také zřejmě umí číst, vůbec nezapadal do jejích představ. Ale když začalo kázání, Šedý sokol zapomněl na všechny pohledy lidí. Poslouchal příběh o muži, který se jmenoval Gedeon a který dostal od Boha úkoly, jež vyžadovaly opravdu mnoho odvahy a rozhodnosti. Byly to vlastnosti, které Gedeon vlastně vůbec neměl. Přesto však byl poslušný a Bůh mu pomohl, aby překonal všechny těžkosti. Šedý sokol si nemohl vzpomenout, že by ten příběh už někdy slyšel. Škoda, že si nevšiml, v které knize Bible byl napsaný, jinak by si ho ještě jednou přečetl. A potom v kostele doopravdy potkal Kendru Sullivanovou! Šedý sokol se usmíval, když vzpomínal na to setkání. Kendra a on se neviděli sedmnáct let. Kdyby mu ji Tom Joe nepředstavil, už by ji nepoznal. Byla z ní hezká mladá žena – a zdálo se, že má Toma Joea ráda. Šedý sokol se opět usmál. Vlak sebou trhl a přerušil jeho myšlenky. Charlie se vzbudil. „Asi jsem si trošku zdříml, ne?“ zeptal se a podrbal se na šíji.

Šedý sokol se usmíval. „Dokonce docela dlouho. Už budeme v Edmontonu.“

„Však je také nejvyšší čas. Už se těším na ticho ve své chatě. Na policejní stanici se máš hlásit zítra, viď? Klidně můžeš přenocovat u mě, jestli chceš.“

„Děkuji.“ Šedý sokol vstal, aby sundal zavazadlo z odkládací police. Charlieho chata pro něho byla vždycky otevřená, kdykoliv měl práci v Edmontonu. Vlak s pískáním a skřípotem zastavil. Vystoupili a pěšky se vydali na cestu k lesu. Šedý sokol se zhluboka nadechl, vzduch tady venku voněl po trávě, dřevu a slunci. Výlet do Calgary ho bavil a je možné, že si ho ještě jednou zopakuje, až pojede navštívit rodiče Toma Joea. Ale teď bylo dobře, že je zase doma.

Tom Joe toho nedělního večera také přemýšlel o příběhu Gedeona. Na rozdíl od Šedého sokola věděl, kde ho může v Bibli nalézt. Otevřel knihu Soudců a ještě jednou si přečetl šestou a sedmou kapitolu. Jeho situace sice byla jiná než Gedeonova, ale cítil, že přesto potřebuje povzbuzení tohoto místa z Bible. Stěhování do Toronta bylo pro něho velkým krokem, který ho sice na jedné straně lákal, ale na druhé straně představoval obrovskou změnu. „Jdi v této své síle. … Budu s tebou.“ To byla přesně slova, která potřeboval.

Následující den strávil tak, že se vyspal, vydatně se prošel ve volné přírodě, sbalil si věci a navštívil několik lidí, aby se s nimi rozloučil. Jeho malá sestřenice Emma ho vůbec nechtěla nechat odjet. „Nechci, abys k nám tak strašně dlouho ani nepřijel,“ říkala přerývaně mezi vzlyky.“ Maminka povídala, že tu dvakrát nebudeš na moje narozeniny.“ Když se konečně jemně vyprostil z jejího objetí, cítil v krku knedlík, který se vůbec nedal rychle spolknout. O dva dny později, když nastoupil do vlaku, opět se dostavil tento podivný pocit zúženého hrdla. Nemyslel si, že rozloučení s Calgary a zvláště s adoptivními rodiči pro něho bude tak těžké. Umístil své zavazadlo na odkládací poličku nad hlavou, stáhl dolů okénko a mával tak dlouho, dokud mohl rozeznat své rodiče na nástupišti alespoň jako maličké body. Když potom už seděl na svém místě, sáhl po pohlednici, kterou předtím nedbale strčil do kapsy u bundy. Listonoš mu ji přinesl krátce před odjezdem na nádraží. Četl:

Zamyšleně vzhlédl. Zdalipak Robert vůbec tušil, co udělal svým tajným útěkem svým rodičům? Robertův otec si vždycky přál, aby jeho jediný syn jednou převzal jejich obchod. Tím na Roberta vyvíjel dost velký nátlak. Ale Robert nenáviděl práci v obchodě. Chtěl objevovat svět a zažít dobrodružství. A tak se jednoho dne vydal na cestu, tajně odešel ze školy a dostal se do Halifaxu. Při tom mu pomohl jeden bývalý učitel. Potom odplul jako voják na lodi do Anglie. Tom Joe o svém bývalém spolužákovi po celá léta nic neslyšel. A teď ho poprosila nejdřív Robertova matka a nyní i otec, aby ho v Torontu hledal.

Já vůbec nevím, jak to mám udělat, Pane Ježíši. Robert určitě bude chtít zůstat schovaný, protože jinak by svým rodičům sdělil svou adresu. Prosím Tě, ukaž mi, jak mám postupovat. Vždyť jsem paní Turnerové slíbil, že se o to alespoň pokusím.

„Jdi v této své síle. … Budu s tebou.“ Tomu Joeovi připadalo, jako by tato slova někdo řekl nahlas. Mimovolně se musel usmát. Ano, Pane Ježíši. Ty mně ukážeš, co mám dělat. Děkuji Ti za slib, který mi dáváš ve Svém Slově!