1. kapitola

Duben 1924

lapče, chlapče,“ vzdychal Charlie a dosedl v obytné místnosti svého srubu na židli. „To byla ale práce!“ Dokázal natolik zatáhnout břicho, že se mu podařilo zapnout knoflík u kalhot, a vítězně se podíval na Šedého sokola, který se vedle dveří opíral o stěnu a pozoroval ho. V obličeji indiána se nepohnul ani jeden sval, pouze v jeho tmavých očích to zajiskřilo a prozrazovalo, jakou zábavu mu to působí.

„Není žádný důvod k smíchu,“ ujal se slova opět Charlie. „Prostě je to už nějaká doba, co jsem na sobě naposledy měl tyto nóbl kalhoty.“ Vstal a v ponožkách přešel do sousedící ložnice. Kriticky se na sebe díval do starého, napůl slepého zrcadla. Bílá košile ho na ramenou trochu táhla. Ale to nebude nápadné, protože si oblékne ještě sako. Kravata byla v pořádku a kalhoty – no, jeden den se snad dá vydržet chodit se zataženým břichem. „Alespoň vím, co se sluší, a budu příští týden přiměřeně oblečený na promoci Toma Joea na univerzitě. Což se o tobě nedá říci.“ S těmi slovy se vrátil do obytné místnosti a vyčítavě se podíval na Šedého sokola.

„Ještě sis nevyzkoušel ty černé boty,“ odpověděl nezúčastněně mladý indián. „Už jsi je také dlouho neměl na sobě.“

„Máš pravdu,“ připustil Charlie. „Posledně mě v nich tlačily prsty. Ale ani z toho si v takový den nebudu nic dělat.“ Opět si sedl na židli a potlačil potřebu pořádně se nadechnout. „Podáš mi je?“

Šedý sokol je jednou nohou strčil k Charliemu.

„Děkuji.“ Charlie se sehnul – ale vzápětí toho pohybu litoval. Knoflík u jeho kalhot se utrhl a přistál s hlasitým ťuknutím těsně vedle Šedého sokola u stěny. Tentokrát už se indián nedokázal udržet, aby se nesmál.

„Chlapče, chlapče,“ sténal zčervenalý Charlie, „to je ale úleva, konečně se mohu pořádně nadechnout.

Šedý sokol sebral knoflík a podával mu ho. „Přišiješ si ho?“

„No, co myslíš? Domníváš se, že si koupím zbrusu nový oblek jen proto, že jsou mi kalhoty trochu těsné? Kdepak, to nepřipadá v úvahu. Prostě ho přišiju trochu víc doprava. Pak mně kalhoty padnou jako ulité.“ Šedý sokol zase zaujal své místo u stěny a pozoroval, jak si starý pán přinesl jehlu, nůžky a nit.

„Budou při promoci všichni lidé tak pěkně oblečeni?“ zeptal se.

„Na to můžeš vzít jed. Při takových slavnostních příležitostech se to tak dělá.“

Charlie se soustředil na přišívání knoflíku a Šedý sokol ho nerušil dalšími otázkami. Teprve když Charlie odložil šití, řekl: „Tom Joe by proti mému koženému obleku nic neměl. Ale vadil by ostatním lidem. Vezmu si také oblek.“

Když Šedý sokol o dva dny později vstoupil společně s Charliem do Hartleyova obchodu s pánskými oděvy, poprvé tohoto rozhodnutí litoval. Přišla jim vstříc prodavačka s blond kadeřemi sepnutými vysoko na hlavě a s přátelským úsměvem.

„Dobrý den,“ pozdravila je. „Co pro vás mohu udělat?“

Šedý sokol cítil, jak se mu po šíji rozlévá horko. Nikdy v životě by nedovolil nějaké ženě, aby mu pomáhala při výběru jeho obleku.

„Já … ech … já,“ koktal a vrhl na Charlieho bezmocný pohled.

„Rádi bychom mluvili s panem Hartleyem,“ odpověděl klidně jeho přítel.

„On právě telefonuje. Snad vám mezitím mohu pomoci já?“

„Děkuji. To je od vás milé. Ale počkáme na pana Hartleye.“ Charlie se odvrátil od prodavačky a začal se rozhlížet po obchodě. Šedý sokol si oddechl a také se rozhlížel po obchodě. Když pan Hartley ukončil telefonní hovor, přišel k nim, pozdravil je a radil Šedému sokolovi tak přátelsky a diskrétně, že jeho napětí pomalu povolilo. Za necelou hodinu odcházeli z obchodu unavený indián a pobavený starý pán.

„Vypadáš v tom obleku jako nějaký urozený pán, Šedý sokole. Uvidíš, že se v něm budeš cítit mezi ostatními lidmi mnohem lépe než ve svém oděvu do lesa a na louku.“ Šedý sokol se díval na krabici se svou novou výbavou, kterou držel v obou rukou, a z celého srdce doufal, že jeho přítel bude mít pravdu.

O pět dní později podruhé zalitoval svého rozhodnutí vzít si na sebe nový oblek. Stál před zrcadlem v pokoji ubytovacího hostince v Calgary a zoufale se snažil vzpomenout si, jak se váže kravata. Pan Hartley mu to trpělivě dvakrát za sebou ukázal – ale teď, když k tomu došlo, nedokázal si na to už vzpomenout. A zrovna teď tu Charlie nebyl. Šedý sokol a Charlie včera společně přijeli do Calgary. Klidně a trpělivě se poprvé v životě vzdálil tak daleko od svého bydliště. Právě tak klidně a trpělivě absolvoval svoji první cestu po železnici. Ale teď, kdy už bylo málo času a on bezmocně stál s kravatou u zrcadla, znervózněl. V bílé košili, černé vestě a obleku z jemné tmavě hnědé látky si připadal cizí. Také střih vlasů byl nezvyklý, právě jako naleštěné černé boty. Díval se na kravatu ve svých rukou a potom ji s rozhodností strčil do kapsy saka. Co na tom záleží, zda mu na krku visí nebo nevisí kousek látky? Vyšel z pokoje a vydal se na cestu. Zhluboka dýchal na čerstvém, čistém vzduchu. Sluníčko svítilo, několik ptáků cvrlikalo a jemný jarní větřík pohyboval listy na keřích a stromech. V lese, kde byl doma, by takový nádherný den strávil úplně jinak. Chodil by divočinou nebo by byl z pověření jízdní policie na cestě. V žádném případě by nechodil po dlážděných ulicích mezi domy a obchody a netrávil by dopoledne ve slavnostním sále Univerzity v Calgary. Ale co všechno by člověk neudělal pro svého nejlepšího přítele! Když si představil překvapený výraz v obličeji Toma Joea, až ho uvidí, tu se smířil s touto cestou do města. Šedý sokol zaváhal, když uviděl velikou budovu univerzity. Plánoval, že do ní vejde společně s Charliem, ale Charlie ho po snídani nechal samotného. „V noci jsem měl hroznou křeč v lýtku a teď se mi zdá, jako by zase začínala. Musím se ještě před začátkem slavnosti pořádně projít, jinak nebudu moci v sále klidně sedět. Setkáme se potom ve městě. Cestu k univerzitě jsme už včera prošli.“ S obličejem poznamenaným bolestí si třel pravé lýtko a odešel.

Šedý sokol zůstal stát trochu stranou a pozoroval lidi, kteří vcházeli velkými vchodovými dveřmi do budovy. S hrůzou si všiml, že všichni muži měli uvázané kravaty nebo alespoň úzké černé stuhy. A po Charliem nebylo ani vidu, ani slechu. Najednou ucítil, jak ho někdo zatahal za rukáv. Trhl sebou – a ve stejné chvíli se proto na sebe rozhněval. Bylo to cizí prostředí, kvůli kterému byl tak lekavý. Před ním stála malá holčička s hladkými blonďatými vlasy tmavšího odstínu, které jí padaly přes ramena. Její oči i šaty měly stejnou barvu jako jarní obloha.

„Ty jsi indián, viď?“ V jejím hlase se mísila zvědavost s respektem.

„Ano,“ odpověděl. „Jsem indián.“

„Já se jmenuji Emma. A ty?“

„Šedý sokol.“

Jeho oči ještě jednou přelétly prostranství. Po Charliem nebylo ani stopy.

„To je správné indiánské jméno,“ konstatovala spokojeně maličká. „Ale proč nevypadáš jako indián v mé obrázkové knížce? Ten má kalhoty i bundu z kůže.“

Šedý sokol se usmál. „Doma je také nosím. Toto oblečení mám jen do města. Můj přítel Tom Joe tady dnes oslavuje své závěrečné zkoušky.“

Holčička vykulila oči. „Ty jsi indiánský přítel Toma Joea? Ten, který přemohl zločince a dopravil Toma Joea na misijní stanici, když byl raněný?“

Šedý sokol se na ni zadíval s údivem. „Ano, jsem to já. Ale odkud to všechno víš?“

„Protože mně to přece sám vyprávěl. Tatínek Toma Joea a můj tatínek jsou bratři, víš? Ty jsi ten nejodvážnější indián!“

Skutečnost, že tu už dvacet minut stál a neodvážil se vejít do sálu, způsobila, že o tom zapochyboval.

„Hned řeknu tatínkovi, že tady jsi. Půjdeš se mnou?“ Emma ho vzala důvěřivě a nedočkavě za ruku. Šedý sokol jemně vyprostil svou ruku z její a místo toho sáhl do kapsy saka po kravatě. „Ne, asi … bude lepší, když tu zůstanu,“ namítl. „Čekám tady na svého přítele Charlieho.“

Emma sledovala očima jeho pohyb. Pohled jí padl na kravatu, která maličko vykukovala z jeho kapsy. „Ó, ty sis ji ještě neuvázal,“ řekla. „Chce ti s tím pomoci tvůj přítel?“

Zase ucítil, jak se mu vzadu po šíji rozlévá horko. „Já … ano, totiž … chci se ho zeptat, zda mně pomůže.“

Děvčátko se zamračilo, až se mu na čele vytvořila vráska. „To ale tvůj přítel musí už rychle přijít. Už se totiž brzy začne. Podívej, maminka už na mě mává, abych šla. Řeknu tatínkovi, chceš? Ten ti také může pomoci!“

Dříve než mohl Šedý sokol něco namítnout, byla ta tam. Pozoroval, jak horlivě mluvila se svými rodiči, jak se její tatínek díval směrem k němu a nakonec k němu šel. Šedý sokol cítil, že horko polévá už i jeho obličej.

„Dobrý den!“ Mužův úsměv byl upřímný a srdečný. „Podle vyprávění mé dcerky jste přítel Toma Joea, Šedý sokol.“

„Ano, pane. To jsem.“ Šedý sokol opětoval stisk ruky muže.

„Já se jmenuji Gilbert Kendrick. Těší mne, že vás poznávám. Tom Joe nám o vás již hodně vyprávěl.“ Indián cítil, jak jeho napětí polevuje. Zdálo se, že ten pán ho má opravdu rád.

„Upřímně řečeno, velmi si vážím toho, že jste se rozhodl vydat na cestu sem, abyste mohl být přítomen při promoci Toma Joea. Musí to pro vás být velice nezvyklé.“

„Ano, pane. To tedy je.“

„Potom určitě nebudete mít nic proti tomu, když vejdeme do sálu bočním vchodem, viďte? Moje dcerka mně právě vyprávěla o vašem … problému s oblékáním tady ve městě. Myslím, že tento problém se dá u vedlejšího vchodu dobře vyřešit, aniž by nás někdo rušil.“

Šedý sokol s úlevou přikývl a následoval doktora Gilberta v cestě kolem budovy. O pět minut později už byla kravata umístěna tam, kde měla být.

„Moc vám děkuji, pane,“ řekl Šedý sokol. „Myslím, že ještě jednou půjdu ven a porozhlédnu se, kde je Charlie.“

„Dobře. Budu vám držet dvě místa. Sedíme v pravém křídle ve třetí řadě.“ S těmito slovy vešel doktor Gilbert do sálu vedlejším vchodem, zatímco Šedý sokol se vrátil na místo před hlavním vchodem. Venku už nikdo nebyl, všichni seděli ve slavnostním sále. Šedý sokol neklidně přešel prostranství, šel kousek podél ulice a opět se vrátil zpátky. Konečně uviděl Charlieho, červeného v obličeji a celého udýchaného.

„Je mi … líto, … že jsem se tak opozdil,“ lapal po dechu. „Starý zálesák jako já patří prostě do lesů, a ne do města. Nakonec jsem zabloudil. A ještě k tomu v těch zatrolených úzkých kalhotách…“

Šedý sokol počkal, než jeho přítel bude klidněji dýchat a potom řekl: „Doktor Gilbert Kendrick nám drží místa. Na pravé straně ve třetí řadě. Půjdeme tam teď?“

„Už sis tu udělal známosti, viď? Ve třetí řadě, říkáš? To je docela pěkně vepředu. Jsi si jistý, že teď máme přede všemi lidmi kráčet přes sál?“ Tato představa nebyla zrovna příjemná ani pro Šedého sokola, ale když budou sedět vpředu, mohou dobře vidět na Toma Joea. A to bylo to nejdůležitější. Byl tu kvůli němu. Co to povídala malá Emma? „Ty jsi ten nejodvážnější indián!“ Bylo na čase, aby to dokázal.

„Pojď,“ řekl rozhodně Charliemu. „Já půjdu první.“

Ve velkém sále už mezitím proběhlo přivítání hostů. Absolventi studijního oboru medicíny se rozestavili po jevišti ve svých černých talárech, aby vyslechli závěrečnou řeč a dostali diplomy a čepice. Přátelé, profesoři a příbuzní seděli mlčky v očekávání slavnostního aktu. Rektor univerzity se chtěl právě postavit, když se prudce otevřely jedny z postranních dveří a do sálu vešel indián, následovaný starším, šedovlasým mužem s obličejem ošlehaným počasím. Pohledy všech lidí se soustředily na ně. Indián měl na sobě oblek bezvadného střihu a v tuto chvíli nelitoval, že si ho pořídil. Šel zpříma a kráčel prostřední uličkou. Když se dostal do výšky, kde začínala třetí řada, zastavil se a nechal staršího muže, aby se posadil první. Pátral očima v řadě studentů na jevišti. V těch černých pláštích si byli tak podobní! Jeden mladý muž s hnědými vlasy se na něho usmál a kývl na něho hlavou. Přes nehybný obličej indiána také přelétl úsměv, opětoval pozdrav a potom se posadil na poslední volné místo hned vedle uličky.

Rektor vstal a tentokrát ho nikdo nepřerušil. Šedý sokol poslouchal jeho řeč, ale přitom jeho oči znovu a znovu putovaly k příteli. Jako dítě chodil s Tomem Joem po lesích severu. Pozorovali vlčici a její mláďata, plavali v Bobřím jezeře, chodili na ryby a v zimě v místnosti za obchodním skladem dávali pozor, co je učí babička Betsy. Teď jeho kamarád stál tam nahoře a soustředěně se díval na vedoucího univerzity. V tom podivném černém obleku působil cize. Před dvanácti lety odešel Tom Joe z Beaver Lake, aby chodil do školy tady v Calgary. Toho dne vstoupil do světa, který Šedý sokol neznal. A přece zůstali přáteli. Teď měl Tom Joe studium za sebou a stal se z něho lékař. On, Šedý sokol byl tím, čemu Charlie říkal „zálesák“. Vyznal se v divočině, chodil na lov a pracoval jako scout pro jízdní policii. Přetrvá jejich přátelství?

Rektorova řeč byla u konce. Každý z jednotlivých absolventů dostal diplom a čtverhrannou černou čepici. Šedý sokol zadržel dech, když pozoroval Toma Joea, jak jde dopředu. Rektor mu potřásl rukou, Tom Joe převzal čepici a nasadil si ji. Potom mu byl předán diplom. Dřív než se postavil na své místo, hledal pohledem Šedého sokola. Potom se zařadil mezi ostatní studenty.

Na závěr slavnosti zazpívali absolventi píseň, kterou sami složili. Na konci písně všichni vyhodili do vzduchu své černé čepice. Nastal mohutný potlesk, velké zdravení a blahopřání. Šedý sokol ustoupil stranou a díval se, jak Tom Joe spěchá ke svým adoptivním rodičům, k panu a paní Kendrickovým, jak ho objali a prohlíželi si diplom. Potom mu gratulovala rodina doktora Gilberta a nakonec Charlie. Zdálo se, že Tom Joe má obrovskou radost, že přijel jeho přítel z Edmontonu, a díval se, kde je Šedý sokol. Ten si k němu prorazil cestu a potom se před ním zastavil. Když Tom Joe promluvil, použil k tomu nářečí kríjských indiánů: „Zdravím syna náčelníka Černého vlka. Jeho příchod pro mne znamená velkou čest.“

„Bratr Sokola dnes prožívá zvláštní den. Chtěl jsem ho sdílet se svým starým přítelem.“

„Ty jsi jediný z Beaver Lake, kdo se mnou prožil tento zvláštní den,“ odpověděl teď Tom Joe anglicky. „Nevěřil bys, jak mnoho to pro mne znamená.“ Při těch slovech se v jeho očích rozzářil hřejivý výraz a Šedý sokol musel mimovolně polknout.

„No, vy dva synové náčelníků?“ Doktor Gilbert k nim přišel a vytáhl kameru. „Mohu vás zachytit na fotce?“

„Ten fotoaparát je úplně nový!“ prozradila Emma. „Mě už tatínek také vyfotil.“

„Mnohokrát,“ doplnil Tom Joe s úsměvem.

Venku na prostranství před vchodem byly přistaveny stoly s jídlem a pitím a oba přátelé se v tom ruchu navzájem ztratili. Šedému sokolovi to nevadilo. On a Charlie byli na zbývající část dne pozváni k rodině Toma Joea, budou mít tedy ještě dost času, aby si spolu popovídali. Pozoroval, jak se k jeho kamarádovi přidružili ostatní studenti, jak se s nimi smál, potřásali si rukama, a jak si povídali. Potom dav lidí prořídl a prostranství se vyprázdnilo. Tom Joe se po něm pátravě rozhlížel. Svůj talár a černou čepici si sundal. „Charlie už šel s mými rodiči domů. Měl bys chuť jít se mnou malou oklikou kolem řeky?“

Šedý sokol přikývl. Klidný břeh řeky byl v tuto chvíli to pravé. I když to bylo poprvé, co šel k řece v obleku a kravatě. Vydali se společně na cestu.

„Haló! Prosím vás, počkejte na mne, Thomasi!“ Hlas patřil nějaké ženě. Tom Joe a Šedý sokol se současně zastavili a ohlédli se. Paní k nim spěchala. Podle stáří by to mohla být jejich matka. Měla hnědé vlasy s několika šedivými praménky a úzký obličej s konturami kolem úst a očí.

„Promiňte, že za vámi běžím,“ omluvila se. „Ale opravdu jsem s vámi chtěla mluvit a nemám mnoho času.“ Zastavila se a dívala se na Toma Joea. „Možná si na mě vzpomínáte. Jmenuji se Ruth Turnerová. Jsem matka vašeho bývalého spolužáka Roberta.“

Šedý sokol si všiml překvapení v obličeji svého kamaráda. „Již dlouho jsem vás neviděl. Ale ano, vzpomínám si na vás.“

„Nejdřív bych vám chtěla pogratulovat k ukončení studia,“ pokračovala paní Turnerová a odhrnula si pramének vlasů z obličeje. „Váš přítel Larry byl u nás v Lethbridge v obchodě. Vyprávěl mně o vaší promoci. Byl moc smutný, že sám nemůže přijet. A potom řekl, že dobu lékařské asistence budete absolvovat v Torontu, a tak … jsem vás chtěla poprosit o jednu laskavost.“ Nervózně se ohlédla. „Víte, že Robert tehdy šel do války.“

„Ano. Ve škole jsme ho moc postrádali. Od té doby jsem o něm nic neslyšel.“ Šedý sokol slyšel, jak z hlasu jeho přítele zaznívá lítost.

„Kvůli tomu s vámi chci mluvit. Každý rok mně přijde od Roberta pohled k narozeninám. Nejdřív přišel s velikým zpožděním z války, ale poslední roky jsem ho dostala vždycky přesně. Ale nikdy se nezmiňuje o svém místě pobytu. Poštovní razítko bylo většinou rozmazané, až na poslední pohlednici ne. Zřetelně jsem si mohla přečíst, že lístek byl odeslán z Toronta. Nejraději bych se tam bývala hned rozjela, ale … nešlo to. A když váš přítel vyprávěl, že teď pojedete na dva roky do Toronta, tak jsem vás chtěla poprosit, zda byste tam mohl trochu pátrat. Vím, že v takovém obrovském městě je nepravděpodobné, že byste ho našel, ale mohlo by se to stát …“ Paní bojovala se slzami. „Je strašně těžké vydržet, že Robert o sobě dá vědět jen jednou za rok. A že mně nedá žádnou možnost, abych s ním mohla navázat kontakt.“

„Udělám, co bude v mých silách, madam,“ slíbil jí Tom Joe. „Docela určitě. Budu Roberta hledat.“

Paní Turnerová vzala ruku Toma Joea do své. „Děkuji vám. Vůbec nevíte, kolik naděje mně tím dáváte. Řekněte Robertovi, že ho mám ráda. Přese všechno.“

Tom Joe přikývl.

„A kdybyste mně chtěl poslat nějakou zprávu, mohl byste to, prosím, udělat přes Larryho? Tu a tam přichází do našeho obchodu. Nechtěla bych, aby si můj muž dělal nějaké klamné naděje, víte?“

„Ano, madam. Udělám to tak.“

Paní Turnerová se vděčně usmála. „Na shledanou. Teď musím jít. Manžel na mě čeká. Bůh vám žehnej.“ Poslední slova jen zašeptala. Otočila se a odcházela.