Krátké poznámky o Epištole Titovi – H. Smith
Citace z Božího slova jsou založeny na kralickém překladu,
vlastní text Epištoly je přeložen z německé Elberfeldské bible.
Název originálu: „Brief Notes on the Epistle to Titus“.
Vytištěno s laskavým svolením vydavatele Edinburgh, EH5 3RD, 74 Granton Road.
Velkým předmětem Epištoly Titovi je udržování pobožnosti, která nám jako křesťanům náleží v našem osobním životě; v našich zemských vztazích a v našem postoji vůči světu.
V této Epištole apoštol neukazuje pořádek a chování, které nás mají vyznačovat, když se scházíme ve shromáždění, tak jako v První epištole Korintským, ale dává nám naučení ohledně chování, které se pro nás sluší v našem soukromém životě. To je jistě nejvýš důležité, neboť je možné být nadměrně starostliví ohledně vnějšího chování, když jsme společně ve shromáždění, a přece být nedbalí, pokud jde o naše chování v kruhu rodiny, ve vztazích v zaměstnání a před světem. Lehkovážnost v osobním životě jistě povede k pokrytectví, které užívá pěkné vyznání na veřejnosti k zakrytí ubohého chození v soukromí. A nemůžeme až k této bezstarostnosti v osobním životě sledovat mnohé ze slabostí, které často vyznačují shromáždění Božího lidu, i když se shromažďuje podle pořádku Písma?
V průběhu Epištoly apoštol znovu a znovu naléhá na spojení mezi pravdou a pobožností. Jestliže není držena pravda, pobožnost zcela jistě selže; jestliže není udržována zbožnost, pravda upadne ve špatnou pověst. Nicméně apoštol nepředkládá učení, ani tu není vůdčím předmětem držení zdravého učení, jako tomu je v Epištolách Timoteovi. Spíše naléhá na důležitost správného chování, které je v souladu s pravým učením.
Z první kapitoly se učíme, jaké vlastnosti mají vyznačovat ty, kdo mají péči o Boží lid, pevně drží pravdu a kárají ty, kdo jednají nesprávně.
Ve druhé kapitole máme představeno chování, které se nám sluší jako jednotlivcům v různých vztazích života a které je v souladu s Boží milostí, skrze kterou nám bylo tak bohatě požehnáno.
Ze třetí kapitoly se učíme, jaký je náš správný postoj jako křesťanů ke světu, v souhlasu s Boží přívětivostí a láskou k lidem.
„(1)Pavel, služebník Boží, ale apoštol Ježíše Krista, podle víry vyvolených Božích a podle známosti pravdy, která je podle pobožnosti, (2)v naději věčného života, který Bůh, jenž nemůže lhát, zaslíbil před věčnými časy; (3)svým časem ale zjevil své slovo skrze kázání, které mi bylo svěřeno podle příkazu našeho Spasitele-Boha. (4)Titovi, svému pravému dítěti podle naší společné víry: Milost a pokoj od Boha, Otce, a Krista Ježíše, našeho Spasitele!“
Úvodní verše jsou velmi důležité, neboť apoštol se v nich krátce dotýká velkých základních pravd křesťanství, které tvoří základ našeho praktického chození jako věřících, ovládají jak náš soukromý život před Bohem, tak i naše vztahy mezi sebou, a náš postoj vůči světu.
Apoštol mluví o věřících jako o „Božích vyvolených“. Boží vyvolení zahrnuje všechny vyvolené Boží, ať ze Židů nebo z pohanů, a tak nás přenáší mimo židovství, které uznává jen ty, kdo jsou židovského původu. Následuje pozoruhodný výčet význačných znaků Božích vyvolených:
Ti se předně vyznačují „vírou“, která je dveřmi ke všem požehnáním (Sk. 14,27), přivádí věřícího pod ochranu Kristova díla a do vztahu k Bohu. Je v protikladu k náboženskému vyznání, které spočívá ve vykonávání obřadů a poddávání se nařízením, což je možné pro neznovuzrozeného člověka mimo víru v Boha.
Za druhé „víra“ Božích vyvolených povede k poznání pravdy v protikladu k pouhým spekulacím a úvahám přirozených lidí o pravdě, skrze které nejen „nikdy nemohou přijít k poznání pravdy“, ale jsou vedeni k tomu, aby „se protivili pravdě“ a stali se „neosvědčenými ve víře“ (2. Tim. 3,7.8).
Za třetí je nám připomenuto, že pravda vždy povede k životu pobožnosti v protikladu k bludu, který vede k bezbožnosti. Když apoštol píše Timoteovi, varuje ho před těmi v o-kruhu křesťanství, „kteří zbloudili od /ohledně/ pravdy“; o takových musí říci: „Budou stále více postupovat k bezbožnosti“ a: „… převracejí víru mnohých.“ (2. Tim. 2,16-18) V tomto oddílu v Epištole Titovi máme „víru“, „pravdu“ a „pobožnost“ vzájemně spojené. V Epištole Timoteovi jsme varováni, že převracení víry, blud a bezbožnost jsou spolu spojeny.
Za čtvrté povede pobožnost, či „vytrvání v dobrém skutku“, u vyvolených k bezpečné a jisté „naději věčného života“, kdy pobožnost bude mít svou slavnou odměnu v protikladu k podílu nevěřících, kteří skrze nepravost jdou k prchlivosti a hněvu (srvn. s Řím. 2,6-8). Naděje Židů či člověka ze světa jsou omezeny na život v tomto světě a soustřeďují se na pozemský majetek a světské pohodlí a prosperitu. Křesťanská naděje je spojena s životem, který není závislý na věcech času nebo tohoto světa. Věčný život byl zaslíben před „věčnými časy“ a pojí věřícího s Božími radami pro věčnost. Když procházíme světem, umožňuje nám vstupovat do obecenství s Bohem jako Otcem a s Jeho Synem Ježíšem Kristem (1. J. 1,3) a ve své plnosti bude prožíván až v domově věčného života. Proto i když máme tento život jako přítomné vlastnictví, může nám být také předložen jako naše naděje.
Za páté: Pravda ohledně pobožnosti a naší naděje byla zjevena skrze Boží „slovo“. Pro ujištění o pravdách, kterým věří, nejsou věřící ponecháni tradicím ani úvahám svých vlastních myslí, ale mají autoritu neklamného Božího slova.
Za šesté: Pravda, zjevená ve Slově, nám byla oznámena skrze „kázání“. Toto kázání bylo zvláště svěřeno apoštolu Pavlovi, který je se vší autoritou od Boha zvěstoval pohanům. A jak víme, mělo v tom být pokračováno „lidmi věrnými, kteří by způsobni byli i jiné učiti“ (2. Tim. 2,2).
Apoštolův pozdrav za sedmé ukazuje, že jestliže máme poznávat pravdu, chodit v pobožnosti, která je s ní v souladu, mít před sebou požehnanou naději, ke které vede, rozumět Slovu, které zjevuje pravdu, a zvěstovat ji druhým, budeme každý z nás potřebovat, stejně jako Titus, „milost a pokoj od Boha Otce a Pána Krista Ježíše, našeho Zachránce“.
„(5)Proto jsem tě zanechal na Krétě, abys to, co ještě chybělo, přivedl do pořádku a v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti přikázal:“
Když nám apoštol představil význačné pravdy křesťanské víry, předkládá důvody, které ho vedly k napsání Epištoly. Titus byl ponechán na Krétě za dvojím účelem: předně aby dal do pořádku některé věci, které ve shromážděních na Krétě chyběly; za druhé aby ustanovil starší k udržování pořádku. Aby tuto službu mohl vykonat, dává Pavel Titovi jasné směrnice, aby mohl Titus jednat s autoritou apoštola podle jeho směrnic.
Dnes nemáme pro ustanovení starších apoštoly ani žádné apoštolské delegáty, a činit si nárok na takovouto autoritu by znamenalo pro každého domýšlivost. Bylo poukázáno na to, že neexistují takové směrnice v žádné z Epištol adresovaných shromážděním, což jasně ukazuje, že shromážděním nikdy nebyla dána autorita k ustanovování starších nebo k vybírání svých vůdců. Nicméně máme jistě mít užitek z těchto směrnic, a tak se naučit, jaké jsou vlastnosti, které ukazují jednotlivého bratra jako schopného pro bdění nad zájmy Pána a pro vedení druhých v udržování pořádku a zbožnosti v místních shromážděních.
Všimneme si, že pro takovou službu nečiní věřícího způsobným nějaký vynikající dar, ale spíše mravní vlastnosti. Starší má být bez výtky nejen ve svém osobním jednání, ale i v okolnostech života: v rodinném kruhu i ve svých vztazích k druhým. W. K. řekl: „Když dáváme evangelistům a učitelům jejich místo, měli bychom si také cenit těch, kteří se podobným a méně nápadným způsobem věnují den za dnem tomu, aby posílili pouta lásky a potlačovali zdroje nepořádku, které, jak všichni víme, v křesťanských shromážděních ustavičně vyvstávají.“
„(6)Jestliže někdo je bez úhony, muž jedné ženy, jenž má věřící děti, které nemohou být obviněny z prostopášného života nebo že jsou bezuzdné.“
Ten, kdo se chce snažit udržovat pořádek v Božím domě, musí nejprve ukázat, že umí udržet pořádek ve svém vlastním domě. Musí být bez výtky ve svých rodinných vztazích – muž jedné manželky, a na jeho domácnost nesmí být žádná stížnost kvůli nevázanosti a nepoddajnosti.
„(7)Neboť dohlížitel musí být bez úhony jako Boží správce, ne svémocný, ne hněvivý, ne oddaný vínu, ne rváč, ne jdoucí za hanebným ziskem, (8)nýbrž pohostinný, milující dobro, střídmý, spravedlivý, zbožný, zdrženlivý,“
Nadto ten, kdo má druhé napomínat k životu v pobožnosti, se sám musí vyznačovat pobožností. Apoštol takto staví bezbožnost těla – vyznačujícího se vlastní vůlí, vášní, násilím a žádostivostí, proti pobožnosti – která se vyznačuje pohostinností, láskou k dobrému, rozvážností, spravedlností, zbožností a umírněností.
„(9)přidržující se spolehlivého slova učení, aby byl schopen jak zdravým učením napomínat, tak také odporující usvědčovat.“
Také ten, kdo chce vyučovat druhé ve slovu, musí sám pevně držet „věrnou řeč“, jak je vyučována skrze „věrné muže“ (srovnej s 2. Tim. 2,1.2). „Přidržení se spolehlivého slova učení“ nás uschopní, na jedné straně povzbuzovat Boží lid zdravým učením, a na druhé straně „odporující usvědčovat“. Nikoli znalost bludu nás uschopní čelit mu, ale známost pravdy – tj. „přidržení se spolehlivého slova učení“. Potřebujeme být „moudří k dobrému a prostí k zlému“ (Řím. 16,19).
„(10)Neboť je mnoho bezuzdných mluvků a podvodníků, zvláště těch z obřízky, (11)jimž musí být zacpána ústa, kteří převracejí celé domy, když učí kvůli hanebnému zisku, co se nesluší.“
V protikladu k těm, kdo pevně drží pravdu zjevenou ve „spolehlivém slovu“, která vede k pobožnosti, tu byli v těch časných dnech muži, kteří byli „bezuzdnými mluvky“, učíce blud, a tak sváděli své posluchače a vedli k bezbožnosti mezi Božím lidem, převracejíce celé domy. Takoví byli vedení nízkou pohnutkou hanebného zisku. Tito falešní učitelé se nalézali zvláště mezi Židy, kteří se protivili pravdě tím, že se snažili vést křesťany zpět k náboženství vnějších forem a ceremonií v chrámovém velebení, které se obrací na tělo. Když zde byl Pán, ukázal učitele zkaženého židovství jako pokrytce, kteří ctili Boha svými rty, ale svým srdcem byli od Něho daleko, a kteří proměnili Boží dům v peleš lotrů. Tělo se nemění, a tak se křesťanská shromáždění střetávají s nebezpečím spojovat s vyznáním křesťanství vnější formy obřízky (tj. židovství), což nakonec vede k užívání náboženského vyznání jako prostředku zisku.
„(12)Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: ‚Krétští jsou vždycky lháři, zlá, divoká zvířata, lenivá břicha.‘ (13)Toto svědectví je pravdivé; z tohoto důvodu je přísně kárej, aby byli zdraví ve víře (14)a nedbali na židovské bajky a příkazy od lidí, kteří se odvracejí od pravdy.“
Dále se učíme, že ve snaze udržet ve shromážděních Božího lidu pořádek a pobožnost musíme brát v úvahu různé charakteristiky lidí vytvořené zvláštními okolnostmi a národnostmi, což může vést k tomu, že se tělo projevuje ve zvláštních druzích zla. Okolnosti Krétských je činily zvláště náchylné ke klamání, lenosti a obžerství – vlastnostem, na které upozornil už jeden z jejich vlastních proroků. Takové projevy těla, jež se tak protiví pobožnosti, si žádají přísného pokárání, aby byli „zdraví ve víře“, a tak ochráněni před židovskými bajkami a příkazy lidí, které by odvracely od pravdy.
„(15)Čistým je všechno čisté; poskvrněným ale a nevěřícím není nic čisté, nýbrž poskvrněno je jak jejich myšlení, tak i jejich svědomí. (16)Předstírají, že Boha znají, ale ve skutcích ho zapírají a jsou ohavní a neposlušní a ke každému dobrému skutku neosvědčení.“
Obracet se zpět k falešnému učení a vyznávat náboženství pro falešný zisk znamená otevřít dveře všem přirozeným sklonům těla, a tak vést k bezbožnosti. Duše se tak stávají poskvrněnými „v mysli i svědomí“. To vede k hroznému stavu, ve kterém je vyznávání Boha spojeno se skutky, které jsou praktickým popřením Boha. V Božích očích jsou takoví vyznavači „ohavní a nepovolní a vzhledem k jakémukoli dobrému dílu bezcenní“. Není to vážný obraz křesťanstva v těchto posledních dnech, které má „formu pobožnosti, a zapírá její moc“ (2. Tim. 3,5)?
„(1)Ty ale mluv, co se sluší na zdravé učení:“
Ve druhé kapitole máme před sebou pobožnost, která je v souladu se zdravým učením, o kterém se apoštol zmiňuje ve verších 1, 7 a 10, a vychází z něho. Chování, o kterém apoštol mluví, je chování, jež se sluší křesťanům v jejich soukromém životě jako jednotlivců ve vztahu k druhým. Takto se učíme, že křesťanství se dotýká nejmenších podrobností každodenního života a že zdravé učení povede k pobožnému životu v každém období života a v každém vztahu na naší pozemské stezce.
„(2)aby staří mužové byli střídmí, důstojní, střízliví, zdraví ve víře, v lásce, ve vytrvání;“
U starých mužů se bude pobožnost zjevovat v střízlivém smýšlení, vážnosti mravů, opatrnosti ve slovech a skutcích, a zdravosti ve víře, v lásce a trpělivosti.
„(3)staré ženy rovněž ve svém chování; jak se svatému stavu sluší, ne pomlouvavé, ne otrokyně mnohého vína, učitelky dobrého;“
Staré ženy se mají vyznačovat chováním, které se sluší na ty, kdo mají mluvit o svatých věcech. Z důvodu svého věku a zkušeností života budou pravděpodobně mít velké známosti s druhými; ať dají pozor, aby se tyto známosti nestaly příležitostí pro pomluvy. Jejich věk a slabost mohou být důvodem k potřebě nějakého povzbuzujícího prostředku, ale ať dají pozor, aby si nezvykly pít mnoho vína. Vzhledem k svému věku a zkušenosti by měly být schopné vyučovat tomu, co je správné a dobré, a tak zvlášť napomínat mladé ženy.
„(4)aby mladé ženy vyučovaly milovat své muže, milovat své děti, (5)být střízlivé, cudné, zaměstnané domácími pracemi, dobrotivé, poddávat se svým vlastním mužům, aby slovo Boží nebylo v porouhání.“
Mladší ženy by se měly přidržet svých manželů a dětí. Jsou napomínány, aby byly taktní ve svých slovech i jednání; cudné ve svém oděvu a chování; pilné v domácích pracích; dobré a poddané svým manželům, tak aby nic v jejich životě nedávalo důvod k tomu, aby Boží slovo bylo uvedeno v pohrdání.
„(6)Mladé muže rovněž napomínej, aby byli střízliví, (7)ty sám se ve všem vydávaje za pří-klad dobrých skutků; v učení neporušenost, důstojnou vážnost, (8)zdravou řeč, kterou nelze odsoudit, aby ten od protivící se strany byl zahanben, poněvadž nemá o nás nic špatného co říci.“
Mladí muži mají být rozvážní ve svých slovech i cestách. Titus sám je jako mladý muž zvlášť napomínán, aby jednal způsobem, který by byl vzorem pro mladé muže, a to jak v dobrých skutcích, tak i v učení. Opět se učíme, jak úzce je spojen život a učení. Na jedné straně, není-li život v pořádku, pak učení, jakkoli správné, nebude mít žádnou sílu; na druhé straně si dejme pozor, abychom se nespokojili s dobrým životem, a přitom byli lhostejní ke zdravému učení. V učení se máme vyvarovat každého překrucování, které by směřovalo k pokažení pravdy. Dále máme v učení zachovávat vážnost, a tak se vyvarovat všech výstřelků v chování, které by přivedly učení v pohrdání. Nadto máme dbát na to, abychom užívali „zdravé slovo“ a vyvarovali se užívání slov a výrazů běžných ve světě, ale zcela nevhodných v Božích věcech a vedoucích k tomu, že by učení bylo odsuzováno. Budeme-li jednat ve světle těchto napomenutí, pak ti, kdo se snaží protivit, budou umlčeni, nemajíce o nás co zlého říci.
„(9)Služebníky /otroky/ napomínej, aby se podřizovali svým vlastním pánům, aby se jim ve všem líbili, neodmlouvajíce, (10)nepodvádějíce, nýbrž všechnu dobrou věrnost prokazujíce, aby učení, které je našeho Spasitele-Boha, ve všem ozdobovali.“
Křesťanský služebník (nebo „otrok, nevolník“) by se měl vyznačovat poslušností a vykonávat své povinnosti způsobem, který ho doporučí jeho pozemskému pánu. To zahrnuje, že takoví služebníci se zdrží odmlouvání svým pánům nebo že je nebudou okrádat, ale že naopak budou ukazovat veškerou věrnost. Takto když budou správně jednat vůči svým zemským pánům, budou ve všech věcech zdobit učení „našeho Zachránce Boha“.
V závěrečných verších kapitoly máme pozoruhodný souhrn učení křesťanství, které vede k životu v pobožnosti. Svět určitou mírou může poznat a ocenit správné jednání, ke kterému jsme napomínáni v první části kapitoly, ale neví nic o milosti, působící v duši věřících, o které apoštol mluví v závěrečné části. Běžné náboženství našich dnů je ochotno kázat morálku a správné jednání, ale nezná Boží milost, která jediná je pravým zdrojem vší pobožnosti. Jak důležité proto je mít své duše upevněné v Boží milosti, bez které praktická mravnost nebude působit trvalé požehnání.
„(11)Neboť se zjevila Boží milost, přinášející spasení pro všechny lidi,“
Apoštol před nás ihned přivádí „Boží milost“ jako základ všeho našeho křesťanského požehnání. Učíme se, že milost nám přináší požehnání; vyučuje nás, jak máme žít v přítomném světě (verš 12) a dává nám očekávat blahoslavenou naději v budoucnosti (verš 13). Vzhledem k tomu, že všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy, sotva bychom byli překvapeni, kdyby se býval zjevil Boží soud. Ale udivující skutečnost je, že první zjevení Pána Ježíše přineslo do světa Boží milost; neboť zatím co „zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se“. A opět čteme: „Neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.“ (Jan 1,17; 3,17) Nadto jestliže „všechen svět“ je „vinen Bohu“, tato Boží milost, která přináší spasení, se zjevila „pro všechny lidi“.
Sotva otevřeme Nový zákon, stojíme tváří v tvář požehnané skutečnosti, že v historii tohoto zkaženého a provinilého světa přišel čas, kdy Bůh zasáhl pro spasení lidí zjevením našeho Pána Ježíše Krista, neboť čteme: „Nazveš jméno jeho Ježíš; on zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich.“ (Mat. 1,21) Aby toto spasení mohlo být k dispozici pro všechny, Kristus Ježíš „dal sebe samého mzdu vykoupení za všechny“ (1. Tim. 2,4-6). Když vystoupil do slávy, poselství zní stále, že není spasení v nikom jiném, „neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze které bychom mohli /správněji: musíme/ být spaseni“ (Sk. 4,12). A tak od Kristova narození až k Jeho nanebevstoupení vidíme v Něm ukázanou Boží milost, která přináší spasení pro všechny lidi.
„(12)a vyučuje nás, abychom, odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně žili v tomto nynějším běhu času,“
Jestliže Boží milost přináší spasení pro všechny lidi, tu také ty, kdo skrze víru v Krista přijímají požehnání, vyučuje, jak žít odpovídajícím způsobem. V opaku k tomu, aby nás milost vedla k lhostejnosti ohledně našeho chození, povede nás nejen k odepření se bezbožnosti a světských žádostí, ale k životu, vyznačujícímu se střízlivostí pokud se týká nás samých, ke spravedlnosti v našich vztazích k druhým, a zbožnosti ve vztahu k Bohu. Když tak křesťan žije, bude pravým svědectvím Boží milosti „v přítomném věku /nynějším běhu času/“, který se, žel, vyznačuje bezbožností a žádostí.
Střízlivost nás osvobodí od toho, abychom měli nafouknuté myšlenky o své vlastní důležitosti, a povede nás ke střízlivým myšlenkám o sobě v Boží přítomnosti. Když žijeme spravedlivě, budeme všem dávat, co jim po právu patří. Zbožně živi, budeme jednat v duchu uctivé bázně, která chodí v soukromí před Bohem a v důvěřivosti víry vše přednáší před Boha. Je to opak svatouškovství, které vede k nošení náboženského pláště, ke konání dlouhých modliteb na veřejnosti a k pouhému vnějšímu ukazování se, aby před lidmi získala náboženské uznání. Charakterizován střídmostí, spravedlností a zbožností, bude věřící ochráněn od všech výstředností a bude představovat vyrovnaný život, který se stane svědectvím Boží milosti.
„(13)očekávajíce tu blahoslavenou naději a zjevení slávy našeho velkého Boha a Spasitele Ježíše Krista,“
Nadto milost, která začala na zemi, povede ke slávě. Dává nám blaženou naději, jdoucí za tento přítomný běh věcí se vším jeho násilím a zkažeností, a která bude uvedena „zjevením slávy našeho velkého Boha a Zachránce Ježíše Krista“. Při Jeho prvním zjevení jsme viděli „milost Pána našeho Ježíše Krista, že pro vás učiněn jest chudý, jsa bohatý, abyste vy jeho chudobou zbohatli“ (2. Kor. 8,9). Při Jeho druhém zjevení uvidíme „slávu“ Krista. Při Svém prvním zjevení se ve Své ponížené milosti ve Svém stvoření stal cizincem bez domova, který neměl, kde by složil Svou hlavu. Při Svém druhém zjevení bude zjeven ve slávě jako „blahoslavený a sám mocný, Král kralujících a Pán panujících“ (1. Tim. 6,14.15). Když se zjeví ve slávě, věřící budou s Ním, Jemu podobní a dokonale doma u Něho, neboť milost, která přináší spasení, nás činí vhodnými pro slávu. Jestliže nás milost činí cizinci v tomto světě, tu působí, abychom byli doma ve slávě budoucího světa.
„(14)který se sám za nás vydal, aby nás vykoupil od veškeré bezzákonnosti a sám sobě očistil lid svého vlastnictví, aby /ten/ byl horlivý v dobrých skutcích.“
Tato požehnaná Osoba – která je skutečně „velký Bůh“, a přece náš Zachránce, Člověk Kristus Ježíš – která přijde ve slávě, aby jednala se všemi zlými v soudu, je Ten, o kterém věřící může říci: „Sám se za nás vydal, aby nás vykoupil od veškeré bezzákonnosti“, aby pro Sebe, výlučně pro Sebe, zajistil lid, který bude horlivý v dobrých skutcích. Ty budou vyznačovat život pobožnosti, ke kterému milost vede. Tak si dobyl na nás nárok – nárok lásky – abychom byli pro Jeho radost. Kristus za nás zemřel, abychom nadále nežili sobě samým, ale Tomu, který za nás zemřel a opět vstal (2. Kor. 5,15). Nikdo na nás nemá takový nárok jako Kristus, neboť, jak se jednou kdosi ptal: „Kdo v tomto světě, nejbližší nebo nejdražší, kdy za tebe dal svůj život?“ Žít k Jeho radosti nás osvobodí od vší bezzákonnosti.
„(15)Toto mluv a napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. Ať tebou žádný nepohrdá.“
Apoštol už napomenul Tita, aby mluvil, „co se sluší na zdravé učení“, a nyní ho opět nejen instruuje, aby mluvil o těchto věcech, a tak je vysvětloval, ale aby „napomínal a přesvědčoval“ své posluchače, aby je konali, a bude-li to nezbytné, aby „káral“ každé protivení se jim. Nemělo mu být bráněno tím, že by jím někdo pohrdal proto, že je mladý muž.
Když jsme byli poučeni ohledně chování, které se na nás sluší v našich vzájemných vztazích, je nám nyní připomenuto chození, které má vyznačovat křesťany ve vztahu ke světu, kterým procházíme.
„(1)Připomínej jim to, ať jsou vrchnostem a mocím poddáni, prokazují poslušnost, ke každému dobrému skutku připravení; (2)ať nikoho nehanobí, nejsou svárliví, ale mírní, ať ukazují všechnu tichost vůči všem lidem.“
Jako vyvolení Boží jsme vyvoláni ven z tohoto světa, abychom sdíleli požehnanou naději na přicházející slávu našeho Spasitele Ježíše Krista. Jakožto cizincům v tomto světě není žádnou částí naší odpovědnosti zasahovat do jeho správy. Ať je charakter světských mocí jakýkoli, naše místo je být poddáni a poslouchat vládu. Ať jejich skutky vyznačuje jakékoli zlo, naše místo je být připraveni ke každému dobrému skutku. Ať je charakter vládců samých jakýkoli, máme se zdržet zlého mluvení o kterémkoli člověku. Ať je násilí nebo nespravedlnost, s nimiž se setkáváme, jakékoli, naše místo je jednat v duchu tichosti a mírnosti, který odmítá trvat na svých právech.
Víme, že není vždy snadné jednat v tomto duchu, neboť násilí, nespravedlnost a urážky přirozeně vzbuzují v našich srdcích hořkost, vedou k myšlenkám na pomstu, ne-li k hněvivým pomluvám a snaze sami se mstít (Řím. 12,18,19).
„(3)Neboť kdysi jsme byli i my nerozumní, neposlušní, bloudící, sloužili jsme rozličným žádostem a rozkoším, vedli jsme svůj život ve špatnosti a závisti, nenávidění a navzájem se nenávidíce.“
Aby nám bylo umožněno odmítnout snahy těla a jednat podle těchto napomenutí, jsou nám připomenuty dvě pravdy.
Předně: Jestliže shledáváme nesnadným čelit zlému dobrým, násilí mírností a urážkám tichostí, vzpomeňme si, že my sami jsme kdysi neznali Boží milost a v těch dnech jsme se, podobně jako svět, vyznačovali neposlušností, klamáním, žádostí, špatností a závistí. Když je tomu tak, pak se na nás jistě sluší jednat v duchu mírnosti a tichosti vůči zlým věcem druhých, kterými jsme se sami kdysi provinili. Jednat jinak by znamenalo jen uchýlit se k jednání v těle, když bychom zlé odpláceli zlým.
„(4)Ale když se zjevila dobrota a láska k lidem našeho Spasitele Boha,(5)zachránil nás, ne ze skutků, které ve spravedlnosti vykonané, bychom my učinili, nýbrž podle svého milosrdenství skrze obmytí znovuzrození a obnovení Ducha Svatého, (6)kterého na nás bohatě vylil skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, (7)abychom se, ospravedlněni skrze jeho milost, stali dědici podle naděje věčného života.“
Jako ještě větší pobídka k jednání v duchu milosti vůči druhým je nám za druhé připomenuta dobrota a láska, ve které Bůh jednal vůči lidem, a milosrdenství, které nás zachránilo od soudu, který si zasluhujeme. Jestliže tedy Bůh ve Svém milosrdenství nás zachránil od světa a jeho zlých věcí, sluší se na nás, abychom, když procházíme světem, ukazovali přívětivost a milosrdenství druhým.
Vzpomeňme si, že jsme nebyli zachráněni nějakými záslužnými skutky, které bychom učinili, ale skrze Boží milosrdenství. Nejenže jsme zachráněni od soudu, ale je nám dán nový život a Duch Svatý, abychom žili tímto novým životem. Skrze tento nový život, uskutečňovaný v moci Ducha Svatého, jsme očištěni od starého života s jeho nevědomostí, žádostí, špatností a závistí. Jsme tak umyti očištěním, které bude vyznačovat znovuzrození, když ve dnech Království bude vše učiněno nové. Jestliže jsme zachráněni ze světa a očištěni od starého života, stalo se to vzhledem k budoucímu slavnému dědictví, ve kterém bude prožíván věčný život ve vší své plnosti.
„(8)To slovo je jisté; a chci, abys na těchto věcech pevně trval, aby ti, kteří uvěřili Bohu, měli starost konat dobré skutky. Toto je dobré a užitečné pro lidi.“
Slovo, jímž nám tyto velké pravdy byly oznámeny, je pravdivé. Proto můžeme se vší důvěrou tvrdit tyto věci a napomínat ty, kdo uvěřili, aby udržovali jednání, které je s nimi v souladu. Tyto věci: Boží milost, chování, ke kterému vede, a naděje, kterou dává, jsou dobré a lidem užitečné.
„(9)Pošetilým sporným otázkám a rodopisům a hašteření a svárům o zákon se vyhýbej, neboť jsou neužitečné a bezcenné.“
Jestliže tu jsou věci, na kterých můžeme trvat a které jsou dobré a užitečné, jsou tu také věci, kterých se máme vyvarovat. Je tu nebezpečí, že se mysl bude zabývat nemoudrými otázkami, rodokmeny, sváry a spory o zákon. Takové věci jsou neužitečné a marné.
„(10)Sektářského člověka odmítni po jednom a dvojím napomenutí, (11)protože víš, že takový je převrácený a hřeší, přičemž je sám skrze sebe odsouzen.“
Nadto tu nejsou jen určité věci, jichž je třeba se vyvarovat, ale mohou tu také být osoby, které bychom měli vyvrhnout či „zamítnout“. „Kacíř“ není nutně někdo, kdo učí falešné učení. Ve významu toho slova dle Písma je to někdo, kdo vytváří stranu, aby podepřel určité názory. Je-li hluchý k prvnímu a druhému napomenutí, je zřejmé, že se odvrátil od cesty, po níž jsme povoláni chodit, a když odmítl všechna napomenutí, máme se zdržet dalšího styku s ním.
„(12)Když k tobě pošlu Artema nebo Tychika, vynasnaž se přijít ke mně do Nikopole, neboť jsem se rozhodl tam přezimovat. (13)Zénovi, učenému v zákoně, a Apollovi dej s pečlivostí doprovod, aby jim nic nechybělo. (14)Nechť ale také naši se učí horlivě konat dobré skutky pro nutné potřeby, aby nebyli bez ovoce.(15)Pozdravují tě všichni, kteří jsou se mnou. Pozdrav ty, kteří nás milují ve víře. Milost buď s vámi se všemi!“
Epištola končí pohledem na bohabojnou péči, která má existovat mezi svatými ve vztahu ke služebníkům Pána a těm, kdo se oddávají službě. Apoštol si přeje společnost Tita, ale když vidí potřebu na Krétě, dává mu naučení, aby neodcházel, dokud na ostrov nepřijedou Artemas a Tychikus. Přeje si, aby věřící pokračovali ve své časné práci nejenom proto, aby pokryli nutné potřeby, ale aby jim to také umožnilo vycházet vstříc potřebám služebníků Pána, a tak přinášet ovoce, které se rozhojní k jejich prospěchu (Fil. 4,17.18).
ŠÍŘENÍ PÍSMA SVATÉHO
www.sirenipismasvateho.cz
2019