Dopis Titovi – F. B. Hole
Přeloženo z „Grundzüge des Neuen Testaments, Band 4,“
Vydal: Christliche Schriftenverbreitung, Postfach 10 01 53, 42490 Hückeswagen
Verše biblického textu jsou přeloženy z předlohy (německý elb. překlad), případně z Kralické bible.
Mezi Prvním dopisem Timoteovi a Dopisem Titovi je velká podobnost. Je tak velká, že bychom na první pohled mohli být v pokušení myslet si, že se v podstatě jedná o opakování. Jestliže však Dopis Titovi zkoumáme podrobněji, rychle zjistíme, že vykazuje zcela vlastní znaky a uvnitř křesťanské pravdy vyplňuje místo, které by bez něj zůstalo prázdné.
Jak už bylo zmíněno u přehledu o čtyřech Pavlových osobních dopisech, je Dopis Titovi Dopis střídmosti a zdravého smýšlení. Charakteristické je také silné zdůraznění autority, autority, která Pavlovi jako apoštolovi Pána a Titovi jako jeho vyslanci náležela. Poměry na Krétě, které souvisely s vlastnostmi tohoto lidu a o kterých se Pavel zmiňuje v první kapitole, to vyžadovaly. Ale protože i dnes je v našem okolí až příliš mnoho krétských těžkostí – možná dokonce krétského charakteru, shledáme napomenutí tohoto Dopisu pro sebe zvlášť prospěšná.
„(1)Pavel, služebník Boží, ale apoštol Ježíše Krista, podle víry vyvolených Božích a podle známosti pravdy, která je podle pobožnosti,…“ (Titovi 1,1)
Ve 4. verši Pavel Tita oslovuje. Ale nejprve jmenuje znaky své služby jako apoštola řadou krátkých a obsažných výrazů. Čteme: „podle víry vyvolených Božích“. Všeobecně můžeme říci, že předložka „podle“ vyznačuje charakter. Co vyznačovalo jeho apoštolský úřad, byla víra a také pravda, která je „podle“ pobožnosti. Dnes je příliš mnoho takových, kteří tvrdí, že jsou služebníky Krista, ale kteří přesto chtějí sloužit „podle“ nejnovějších takzvaných poznatků vědy nebo nejnovějších argumentů nevěry. Víra, o kterou zde jde, není víra světa, ani víra křesťanstva, nýbrž víra „vyvolených Božích“. To, že neobrácení pastorové a kazatelé popírají pravdu, a dokonce ji zesměšňují, je velmi smutné, ale vůbec ne překvapující. Nikdy to nebyla jejich víra, ačkoli ji dříve snad rozumem zastávali.
Všimněme si také, že se pravda vyznačuje pobožností. Zde máme velmi dobrý zkušební kámen, který můžeme použít v dvojím ohledu. Určité věci nám mohou být vnucovány s nárokem, že přicházejí od Boha. Jsme možná sotva schopni je zkoumat, porovnávat s Písmem a dokázat, že jsou falešné. Ale není pro nás těžké vidět, že praktickým výsledkem, když bychom je přijali jako Boží pravdu, je vzdání se pobožnosti. To stačí. Něco takového není Boží pravda. Může se také stát, že nám je vnucováno určité jednání, které by bylo docela výhodné a vlastně se jeví úplně rozumné. Ale neodpovídá pravdě. Pak si můžeme být naprosto jisti, že to není pobožnost. Měli bychom se ho vyvarovat.
„… (2)v1 naději věčného života, který Bůh, jenž nemůže lhát, zaslíbil před věčnými časy;“
(Titovi 1,2)
Jak nám 2. verš dále sděluje, mělo Pavlovo apoštolství vztah k velkolepému požehnání, jež v celé své plnosti je budoucí. Při čtení Nového zákona nacházíme dost často výraz „věčný život“. A kdybychom pečlivě prozkoumali všechna ta místa, zjistili bychom, že jeho význam není snadné vysvětlit vyčerpávajícím způsobem. Zahrnuje velkou hloubku požehnání.
V Písmu není nic jistějšího, než že ten, kdo věří v Krista, má věčný život, a to nyní. Toto hledisko je zdůrazněno zvláště ve spisech apoštola Jana. My věřící máme tento život už nyní v Kristu a známe vztahy a máme podíl na porozumění a na obecenství, na radostech a aktivitách, které patří k tomuto životu. Přesto, jak říká náš verš, plnost věčného života ještě není dosažena, a toto hledisko souhlasí s prvním poukazem, který v Písmu o tom nalézáme, totiž v Žalmu 133,3. Jediný další poukaz ve Starém zákoně nalézáme v Danielovi 12,2. V obou místech jde o požehnání slavné budoucnosti, kdy bude od stvoření odejmuto zlořečení a smrt bude výjimkou, a nikoli pravidlem jako dnes. Když země bude zaplavena světlem známosti Pána, budou se lidé těšit z požehnání věčného života.
Starý zákon nepozvedá naše myšlenky nad zem, tak jako to činí Nový zákon. Verš, o kterém uvažujeme, nám ukazuje, že věčný život byl v Božích myšlenkách, dříve než povstal svět, a v souladu s tím bude trvat v celé své plnosti poté, co tento svět přestane existovat. V této naději žijeme, a to je jistá naděje, protože se opírá o slovo Boha, jenž nemůže lhát.
Ten, komu se zdá těžké přivést do souladu ujištění věčného života jako přítomného vlastnictví u Jana s nadějí do budoucnosti u Pavla, by si měl připomenout, že my slovo život všeobecně užíváme ve více než jednom významu. Někdo například o nějakém těžce nemocném člověku řekne: „Dokud tu je život, je tu naděje.“ „Životem“ má na mysli životní funkce, životní energii, skrze které žijeme. Jiný člověk, který své jmění promrhal za zábavy, se domnívá, že si užil života. Přirozeně se mýlí ohledně toho, co život skutečně znamená, ale používá to slovo jako označení pro vztahy a radosti, z nichž se život prakticky skládá, ten život, ve kterém žijeme.
V prvním významu tohoto slova máme nyní věčný život tak skutečně a pravdivě, jako ho budeme mít v budoucnosti. Když myslíme na druhý význam, smíme se těšit na to, že jej budeme znát v mnohem obsáhlejší míře než dnes. V nějakém skleníku jsme objevili mezi jinými tropickými rostlinami kaktus, který vypadal jako téměř rovná okurka s malými ostny a rostl vzpřímeně v květináči. Zjišťujeme, že jde o miniaturní formu kaktusu, který jsme v tuctech viděli na Jamaice. Tam dosahoval výšky přes šest metrů. Malý kaktus měl stejný život, jako ten obr. Rozdíl spočíval jen v prostředí.
To názorně ukazuje, o co nám jde. Máme sice věčný život, ale svět je ledově studené místo. Skrze Ducha Svatého, který nám byl darován, zakoušíme radost tohoto života v Božím slovu, mezi Božím lidem a ve službě pro Něho. Tak žijeme v jakémsi skleníku uprostřed studeného světa. Máme ale naději, že budeme přeneseni do teplých tropických krajů, k nimž ten věčný život patří. V této naději žil a sloužil apoštol. Tak to děláme i my.
Ve 2. verši chceme ještě upozornit na slovo „zaslíbil“. Věčný život nebyl jen předzvěděn, dříve než existoval svět, byl také zaslíben. Komu? Člověk tu přece ještě nebyl. V každém případě můžeme s jistotou říci, že Pán Ježíš, když se stal člověkem, aby oslavil Boží jméno a vykoupil člověka, to učinil v zaslíbení, že On se má stát zdrojem věčného života pro ty, kteří Mu budou dáni, jak to je napsáno v Janovi 17,2.
„(3)svým časem2 ale zjevil své slovo skrze kázání, které mi bylo svěřeno podle příkazu našeho Spasitele-Boha.“ (Titovi 1,3)
Jestliže 2. verš naší kapitoly hledí do budoucí věčnosti, ve které se uskuteční zaslíbení, které bylo dáno v minulé věčnosti, jde ve 3. verši o přítomnost, v níž je Boží slovo zjeveno skrze kázání. Protože příkaz k tomuto kázání vyšel od Boha, našeho Spasitele, je výsledek tohoto kázání záchrana. Toto kázání nebo zvěstování bylo v prvé řadě svěřeno Pavlovi. Bylo by přirozeně dobré, kdyby každý, kdo dnes přispívá svým podílem k tomuto velkému dílu, měl hluboké přesvědčení o jeho důstojnosti a významu. Běda nám, když to kázání činíme základnou pro ukazování vlastní moudrosti nebo důležitosti! Ono je tu ke zjevení Božího slova.
„ (4)Titovi, svému pravému dítěti podle naší společné víry: Milost a pokoj od Boha, Otce, a Krista Ježíše, našeho Spasitele! (5)Proto jsem tě zanechal na Krétě, abys to, co ještě chybělo, přivedl do pořádku a v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti přikázal: (6)Jestliže někdo je bez úhony, muž jedné ženy, jenž má věřící děti, které nemohou být obviněny z prostopášného života nebo že jsou bezuzdné. (7)Neboť dohlížitel musí být bez úhony jako Boží správce, ne svémocný, ne hněvivý, ne oddaný vínu, ne rváč, ne jdoucí za hanebným ziskem, (8)nýbrž pohostinný, milující dobro, střídmý3, spravedlivý, zbožný4, zdrženlivý5, (9)přidržující se spolehlivého slova učení, aby byl schopen jak zdravým učením6 napomínat, tak také odporující usvědčovat.“ (Titovi 1,4-9)
Veršem 5 začíná hlavní téma tohoto Dopisu. Pavel byl na Krétě a odcestoval dříve, než měl čas dát mladým shromážděním směrnice k různým věcem. Proto tam zanechal Tita, aby to udělal, a také aby v jeho autoritě ustanovil starší. Nato následují verše 6-9, v nichž je zmínka o vlastnostech, kterými se tito starší mají vykazovat.
„(10)Neboť je mnoho bezuzdných mluvků a podvodníků, zvláště těch z obřízky, (11)jimž musí být zacpána ústa, kteří převracejí celé domy, když učí kvůli hanebnému zisku, co se nesluší. (12)Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: ‚Krétští jsou vždycky lháři, zlá, divoká zvířata, lenivá břicha.‘ (13)Toto svědectví je pravdivé; z tohoto důvodu je přísně kárej7, aby byli zdraví ve víře (14)a nedbali na židovské bajky8 a příkazy od lidí, kteří se odvracejí od pravdy. (15)Čistým je všechno čisté; poskvrněným ale a nevěřícím není nic čisté, nýbrž poskvrněno je jak jejich myšlení9, tak i jejich svědomí. (16)Předstírají, že Boha znají, ale ve skutcích ho zapírají a jsou ohavní a neposlušní a ke každému dobrému skutku neosvědčení.“ (Titovi 1,10-16)
Tyto verše 6 až 9 nejsou prostě opakováním toho, co nalézáme v 1. Timoteovi 3. Poměry na Krétě byly jiné než poměry v Efezu. Na obou místech byla podobná nebezpečí „bezuzdných mluvků a podvodníků“, ale přirozená povaha Krétských byla zvlášť zlá, tak zlá, že jeden z jejich proroků, pohanský vidoucí, je cejchoval tvrdými slovy: „Krétští jsou vždycky lháři, zlá, divoká zvířata, lenivá břicha.“ To byla stará přirozenost obrácených Krétských, a taková zůstala také, když se obrátili, a žel, ukazovala se. Proto je Titovi v 13. verši poukázáno, aby je ostře káral.
Lhář je člověk, který zjevně nemiluje pravdu. Zlé, divoké zvíře nemiluje uzdu, zvláště ne uzdu dobrého, neboť podle své přirozenosti je vzpurné. Lenivé břicho myslí sotva na něco jiného než na to, co je jemu samému k prospěchu, a sice jeho nejnižším žádostem. Vidíme tedy, jak přesně apoštolovy směrnice odpovídají tomuto smutnému stavu.
Starší muži, které Titus měl ustanovit jako dohlížitele, se museli přidržet spolehlivého slova. Měli milovat pravdu. Kromě toho měli pevně držet to, čemu byli učeni, tj. měli uznávat autoritu, s níž to původně bylo dáno, a tuto autoritu ctít a podřizovat se jí. Měli však být nejen střídmí muži, nýbrž měli také být schopni účinně zvěstovat zdravé učení. Muži, které apoštol označil za podvodníky, byli v stavu učit vše, jen když si tím mohli vydělat peníze, a to zcela odpovídalo krétskému duchu, neboť pro lenivé břicho není nic důležitější, než pokud možno s nejmenší námahou vydělat peníze. Dohlížitel měl naproti tomu být muž, který nebyl oddán ani vínu, ani hanebnému zisku. Protože sám byl bohabojný, a tím zcela jiný než byli Krétští od přirozenosti, bude schopen provádět dohled.
Dříve než půjdeme dále, všimneme si, že tento oddíl vychází z toho, že záležitosti ve shromáždění mají být řízeny od Boha. Kdyby to mělo záležet na volbě lidí, anebo kdyby šlo o jejich záliby, Pavel by býval Titovi poradil, aby povzbudil Krétské, aby vyvinuli církevní pořádek a zavedli církevní pravidla, která by se jim zdála pro jejich ostrov a životní styl nejvhodnější. Neučinil nic podobného. Místo toho mu přikázal, aby přivedl do pořádku, co ještě chybělo, neboť božský pořádek byl známý. Skutečnost je, že božský pořádek je krajně jednoduchý a nevyžaduje nic dalšího než skromnost, milost a duchovní smýšlení. Ale právě v tom spočívá problém, neboť lidé od přirozenosti milují to, co je nákladné, bombastické a imponující.
Dbejme také na to, že muži, kteří v 5. verši měli být ustanoveni za starší, jsou v 7. verši označeni jako dohlížitelé. Slovo v 5. verši je presbyteros, od kterého je odvozeno naše slovo presbyter. Slovo v 7. verši je episkopos, od kterého se odvozuje naše slovo biskup. Presbyter je starší, biskup je dohlížitel – neboť to je význam tohoto slova – a původně to byla různá označení pro jednu a tutéž osobu.
Dohlížitelé měli být, jak jsme viděli, střízliví muži a zdraví ve víře. Ale jak ukazuje 13. verš, mají být všichni věřící zdraví ve víře. To je krajně důležité. Když my sami stojíme správně – jsme čistí, pak jsou pro nás všechny věci čisté, neboť vnitřní svatost chrání před nákazou. Na druhé straně zašpiní ti poskvrnění a nevěřící všechno, čeho se dotknou.
„(1)Ty ale mluv, co se sluší na zdravé učení10: (2)aby staří mužové byli střídmí, důstojní, střízliví11, zdraví ve víře, v lásce, ve vytrvání; (3)staré ženy rovněž ve svém chování; jak se svatému stavu12 sluší, ne pomlouvavé, ne otrokyně mnohého vína, učitelky dobrého; (4)aby mladé ženy vyučovaly13 milovat své muže, milovat své děti, (5)být střízlivé,14 cudné15, zaměstnané domácími pracemi, dobrotivé, poddávat se svým vlastním mužům, aby Slovo Boží nebylo v porouhání. (6)Mladé muže rovněž napomínej, aby byli střízliví16, (7)ty sám se ve všem vydávaje za příklad dobrých skutků; v učení17 neporušenost18, důstojnou vážnost, (8)zdravou řeč, kterou nelze odsoudit, aby ten od protivící se strany byl zahanben, poněvadž nemá o nás nic špatného co říci.“ (Titovi 2,1-8)
V počátečních verších 2. kapitoly vede proto apoštol Titovy myšlenky od dohlížitelů k těm, které bychom mohli označit za prosté věřící církve. V každém z těchto prvních shromáždění byl více než jeden dohlížitel, ale ne všichni starší muži byli dohlížiteli. Následkem toho tu byli staří mužové, které bylo možné oslovit jako skupinu, stejně tak staré ženy, mladé ženy a mladé muže. Každé z těchto skupin jsou dány směrnice, které odpovídají jejich rozdílným podstatným skutečnostem. Je nápadné, jak často se v těchto verších vyskytují slova „zdravý“ a „střízlivý“. Slovo, přeložené jako zdravý, je odvozeno od stejného řeckého slova jako slovo „hygienický“, o kterém dnes lidé tak často mluví. Znamená „propůjčující zdraví“. Zdravé učení je skutečně učení, které působí duchovní zdraví.
„(9)Služebníky /otroky/ napomínej, aby se podřizovali svým vlastním pánům19, aby se jim ve všem líbili, neodmlouvajíce, (10)nepodvádějíce, nýbrž všechnu dobrou věrnost prokazujíce, aby učení, které je našeho Spasitele-Boha, ve všem ozdobovali.“ (Titovi 2,9-10)
V 9. verši se Pavel obrací na služebníky. Pro někoho, kdo je od přirozenosti podobný divokému zvířeti, znamená každá služba nesnesitelné jho. Ale někteří z nich se nyní obrátili. Dříve sloužili jako divoká zvířata pod knutou, jak je to u divokého zvířete obvyklé: Tak často, jak jen možno, odmlouvali; okrádali své pány, kdykoli se naskytla příležitost. Nyní měli své pány poslouchat a ve všem jednat tak, jak je to správné. Přitom se měli prokazovat jako věrní a spolehliví. Následek toho bude, že budou ve všem ozdobovat učení našeho Spasitele-Boha. Učení je samo o sobě krásné, tak krásné, že bychom si mohli myslet, že je nemožné je ještě dále ozdobovat. Ale je to možné. Když bude Boží učení příkladně uskutečňováno v životě ubohého otroka, který byl před svým obrácením zlý muž, bude vskutku ozdobováno a bude i v očích nezúčastněného přihlížejícího krásné.
„(11)Neboť se zjevila Boží milost, přinášející spasení pro všechny lidi20, (12)a vyučuje nás, abychom, odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě21 a spravedlivě a pobožně žili v tomto nynějším běhu času, (13)očekávajíce tu blahoslavenou naději a zjevení slávy našeho velkého Boha a Spasitele Ježíše Krista, (14)který se sám za nás vydal, aby nás vykoupil od veškeré bezzákonnosti a sám sobě očistil lid svého vlastnictví, aby /ten/ byl horlivý v dobrých skutcích. (15)Toto mluv a napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. Ať tebou žádný nepohrdá.“ (Titovi 2,11-15)
Co nyní může způsobit takový účinek v našem životě? Co jej způsobilo v životě některých z těchto sešlých Kréťanů? Nic než Boží milost. O tuto milost a o její zjevení jde v 11. verši. Zákon byl dán skrze Mojžíše a byl oznámen v ohraničeném okruhu izraelského národa. Boží milost ale vzešla jako slunce na nebi, aby svítila na všechny lidi. Do její záře jsme přišli, a za to budeme Boha věčně slavit.
Spasení tu je nyní pro všechny a Boží milost, která přinesla spasení pro celý svět, nás učí, jak máme žít, když očekáváme zjevení slávy. Nápadné je spojení, jakož i protiklad mezi milostí, která se zjevila, a slávou, která se ještě zjeví.
Boží milost zazářila ve svém celém lesku v Kristu a v Jeho díle vykoupení. Její dosah se neomezuje na Izrael, jako tomu bylo u zákona, nýbrž zahrnuje všechny, ačkoli je ve svém použití omezena na ty, kteří věří. Proto 12. verš začíná slovy „a vyučuje nás“. Ona nevyučuje všechny, nýbrž nás, věřící. Ten, kdo přijme toto spasení, které milost přinesla, je tím přijat do školy, která byla zřízena od milosti.
Jak často je tato velká skutečnost přehlížena! To má za následek mnoho škod a ztrát. Jsou lidé, kteří odmítají a odsuzují skutečnost věčného spasení pro pravého věřícího, protože jsou tím podle jejich mínění otevírána stavidla pro volné životní chození. Věří, že jakmile bychom měli jistotu věčného spasení, ztratily by se zábrany, jako kdyby strach před karabáčem – karabáčem věčného zatracení – byla jediná zbraňující síla. Milost působí mnohem silněji než strach, i než strach, který byl způsoben Mojžíšovým zákonem.
Čteme, že zákon „byl skrze tělo bez síly“ (Řím. 8,3 – přel.) a při ovládání těla úplně zklamal. Každý pravý věřící však vlastní skrze nové narození také novou přirozenost. Tělo, stará přirozenost, v něm ještě zůstává, ale je souzena a odsouzena. A milost na ni klade svou mírnící ruku a podporuje zároveň vše, co je z nové přirozenosti. „Bezbožnost a světské žádosti“ jsou přirozené vyjadřovací formy staré přirozenosti a milost nás učí, abychom se jich odřekli. Nová přirozenost se ukazuje ve střízlivosti, spravedlnosti a pobožnosti. Milost nás učí, že toto mají být naše charakteristické znaky.
Pod zákonem tu přirozeně bylo také vyučování, neboť Židé měli „formu známosti a pravdy v zákoně“ (Řím. 2,20 – přel.). Pozůstávala v jasném stanovení toho, co je správné a co je špatné. Zákon byl jako učitel, který nestranně udílí pravidla chování, kategoricky, jasně a zřetelně formulovaná, ale aniž by svým žákům nabídl nejmenší pomoc v poslouchání těchto pravidel. Milost nás vyučuje mnohem účinněji. Její napomenutí jsou přirozeně také tak jasná a měřítko, které je stanoveno, je dokonce ještě vyšší než to, které vyžadoval zákon. Ale ona působí v nás a to jde dále. Když Pavel kázal Tesalonickým Boží milost a oni přijali jeho poselství jako Boží slovo, kterým ona svou podstatou také byla, mohl říci, že „působí ve vás věřících“ (1. Tes. 2,13).
To činí milost. Působí v nás, krotí /mírní/ nás. Nejenže nám drží před očima učebnici, nýbrž působí v nás kousek po kousku právě to, co učebnice obsahuje. To platí přirozeně jen tam, kde Boží milost byla skutečně přijata. Tam, kde nebyla skutečně přijata, mohou lidé pod jejím pláštíkem dělat všechno možné a „převracet milost našeho Boha v prostopášnost“, jak to vyjadřuje Juda (verš 4 – přel.). Ale to je tak proto, že to jsou bezbožní lidé a ne skuteční křesťané.
Milost nás učí žít střízlivě, to jest se sebeovládáním a ohleduplností. Dává nás do pořádku vůči nám samým. Učí nás žít spravedlivě, to jest tak, aby to bylo správné vzhledem k lidem kolem nás. Učí nás žít pobožně, tj. abychom Bohu dávali ve svém životě správné místo. Staví nás do správného vztahu k Bohu, k lidem a k nám samým a působí v nás očekávání zjevení slávy.
Takový je obrácený Kréťan: Toto lidské divoké zvíře je od základu zkroceno a nyní se snaží sloužit svému Pánu střízlivě, spravedlivě a bohabojně. Ale mějme za to, že by neměl žádné další vyhlídky: Pak by pro něho byl život velmi smutný. Avšak milost ho učí vzhlížet vzhůru a očekávat budoucí slávu našeho velkého Boha a Spasitele Ježíše Krista. Tato sláva bude žní všech nadějí, které vzbudila milost. Je dobře možné, že apoštol myslí „blahoslavenou nadějí“ na příchod Pána pro Jeho svaté, o kterém píše v Prvním dopisu Tesalonickým (4,15-17). Jestliže tomu tak je, je nám ve 13. verši jako naše naděje představen zároveň Jeho příchod pro Jeho svaté i Jeho příchod s Jeho svatými.
Ten, jenž se brzy zjeví, je tentýž, který se za nás vydal na kříži. Verš 14 jmenuje velmi zřetelně jeden z velkých cílů, proč se vydal. Stalo se to proto, aby nás vykoupil od bezzákonnosti /chození bez jakýchkoli omezení – p. p./, do které jsme upadli, takže nyní, zcela očištěni, smíme být lid, který je Jeho zvláštní vlastnictví, „horlivý v dobrých skutcích“. Nestačí, že jsme osvobozeni od činění zlého. Máme se snažit hledat dobré, a to nejen v teorii, nýbrž také v praxi. Máme nejen konat dobré skutky, ale konat je také s horlivostí. Jak velmi to vše ozdobuje „učení, které je našeho Spasitele-Boha“. Kdysi lhář, divoké zvíře, líné břicho – nyní osvobozen od bezzákonnosti, před Bohem očištěn, horlivý v dobrých skutcích. Jaká to je proměna!
„(1)Připomínej jim to, ať jsou vrchnostem a mocím poddáni, prokazují poslušnost, ke každému dobrému skutku připravení; (2)ať nikoho nehanobí, nejsou svárliví, ale mírní, ať ukazují všechnu tichost vůči všem lidem. (3)Neboť kdysi jsme byli i my nerozumní, neposlušní, bloudící, sloužili jsme rozličným žádostem a rozkoším, vedli jsme svůj život ve špatnosti a závisti, nenávidění a navzájem se nenávidíce.“ (Titovi 3,1-3)
Dva první verše 3. kapitoly pojednávají o stejném tématu a jmenují další podrobnosti pobožného jednání, které je formováno evangeliem. Poslušnost a poddanost vůči vrchnosti, tichost a mírnost vůči všem lidem jsou charakterové rysy, jež jsou přesným opakem toho, co Krétští byli od přirozenosti. Jsou také přesným opakem toho, co jsme byli my všichni, a apoštol to zdůrazňuje ve 3. verši. „I my“, říká v protikladu k „oni“ v 1. verši. Jaký obraz nám podává o sobě a o Titovi a o nás všech, když je na nás pohlíženo podle našich přirozených vlastností. Jaká je to hrozná obžaloba, ale pravdivá! Sotva překvapuje, že jsme se navzájem nenáviděli, neboť jsme nakonec sami byli nenáviděníhodní. Jak obdivuhodný je potom 4. verš!
„(4)Ale když se zjevila dobrota a láska k lidem našeho Spasitele Boha, (5)zachránil nás, ne ze22 skutků, které, ve spravedlnosti vykonané, bychom my učinili, nýbrž podle svého milosrdenství skrze obmytí znovuzrození a obnovení Ducha Svatého, (6)kterého na nás bohatě vylil skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, (7)abychom se, ospravedlněni skrze jeho milost, stali dědici podle naděje věčného života23.“ (Titovi 3,4-7)
Byli jsme nenávidění hodní, každý z nás. Ačkoli jsme všichni byli slepí pro ošklivé rysy v sobě, velmi zřetelně jsme pociťovali, co bylo nenávidění hodného v druhých lidech, a tak je svět plný nenávisti. Nyní Bůh shlíží na toto jeviště a nad tímto světem nenávisti se rozjasňuje světlo Jeho přívětivosti a lásky. Že Bůh miloval ty, kteří nebyli lásky hodní, je obdivuhodné. Že ale miloval ty, kteří byli vysloveně nenávidění hodní, je ještě vzácnější! Ale přesně to On udělal. Dobrota a láska k lidem našeho Spasitele-Boha se zjevily. Výraz „láska k lidem“ znamená, že Bůh lidi nejen miluje, jako miluje všechna Svá stvoření, nýbrž že má pro člověka zvláštní příchylnost – zvlášť vřelý koutek ve Svém srdci pro člověka, jestliže to tak smíme říci. Jeho láska k lidem byla vyjádřena v přívětivosti a milosrdenství a Jeho milosrdenstvím jsme byli zachráněni.
V Písmu je záchrana (spasení) všeobecně uváděno do spojení s dílem vykonaným pro nás. To platí pro předobrazy Starého zákona stejně jako pro učení Nového zákona. Musíme se zastavit a vidět záchranu, kterou Pán vykonal mimo nás. Oddíl, který máme před sebou, tvoří však z tohoto všeobecného pravidla výjimku, protože zde je řečeno, že jsme zachráněni dílem pro nás a v nás. Dílo v nás je stejně tak potřebné jako dílo pro nás. To se jasně ukazuje, když hledíme na obraz záchrany Izraele z Egypta. Byli ze země otroctví zachráněni mocným dílem, které Bůh učinil pro ně. Avšak přes divy, které byly kvůli nim vykonány, padla většina z nich na poušti a nikdy nedosáhla země zaslíbení. Proč? Odpověď Písma zní: „A vidíme, že nemohli vjíti pro nevěru.“ (Židům 3,19) To znamená, že neměli víru, nedošlo v nich k žádnému Božímu dílu.
Podle 5. verše dochází k záchraně ne podle našich skutků spravedlnosti, nýbrž podle Božího milosrdenství, a prostředky k tomu jsou „obmytí znovuzrození a obnovení Ducha Svatého“. V Janu 3,3-6, kde jde o nové narození, vidíme Ducha Svatého jako působícího a „vodu“ jako prostředek, který je působí. Zde máme rovněž Ducha a vodu, ta je ovšem naznačena slovem „obmytí“. Ale musíme dbát na to, že slovo „znovuzrození“ v našem verši není přesně totéž jako „nové narození“. Jediné jiné místo v Novém zákoně, kde je to slovo použito, je Matouš 19,28, kde nalézáme poukaz na nový pořádek věcí, který má být zřízen v den Kristovy slávy. Ještě jsme toho nového pořádku věcí nedosáhli, ale už jsme pod obmytím, očištěním, mravním a duchovním obnovením, které onomu dni odpovídá.
Toto obmytí se děje skrze Slovo; tak to je v Efezským 5,26. Tam ovšem označuje opakované a ustavičné působení Slova, zatím co zde jde o jednou provždy provedené, nikdy neopakovatelné působení Slova při našem novém narození. Slovo na nás působí, ale ne nezávisle na jednání Ducha Svatého, který působí obnovující silou.
Toto místo Písma nemluví jen o počátečním díle Ducha v nás při novém narození a obnovení, které toho je následkem, nýbrž také o daru Ducha. Ten je „na nás bohatě vylit“. Když nám byl takto dán, zásobuje nový život, který vlastníme, silou a působí v nás denní obnovování, a to opět způsobuje ustavičné a rostoucí osvobozování od starého života, který jsme kdysi vedli. Duch na nás byl vylit „skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele“, a to jako ovoce Jeho díla. Byl na nás bohatě vylit, a proto smíme v bohaté míře prožívat, co skutečně je život. Máme nejen život, nýbrž máme ho v nadbytku /hojnosti/, jak nám to říká Pán sám v Janu 10,10.
Dílo v nás je tedy stejně tak potřebné jako dílo pro nás. Stejně tak je pravda, že dílo pro nás je právě tak nezbytné jako dílo v nás. To je ukázané v 7. verši. Jen dílem Ducha v nás bychom se nemohli stát Božími dědici, neboť jsme museli být před Bohem ospravedlněni, a to bylo vykonáno skrze milost, která pro nás působila v Kristu. Protože jsme umyti, obnoveni a ospravedlněni, mohla milost jít dále a učinit nás dědici. Ale tyto tři věci byly všechny stejnou mírou nutné.
Všimněme si, že jsme dědici podle naděje věčného života, tj. sdílíme tuto naději s Pav-lem, jak můžeme vidět při srovnání tohoto verše s 2. veršem 1. kapitoly, ačkoli žádný z nás není apoštol.
Bůh nás zachraňuje proto, aby nás učinil dědici, a je nápadné, jak nám je v tomto Dopisu představen jako Spasitel. Ještě nápadnější je to, jak výraz „Spasitel“ je použit jak na Boha, tak také na Pána Ježíše, abychom byli ujištěni, že Ježíš je Bůh. V kapitole 1,3 čteme: „našeho Spasitele-Boha“, ve 4. verši: „Krista Ježíše, našeho Spasitele“. V kapitole 3,4 je napsáno: „našeho Spasitele-Boha“, v 6. verši: „Ježíše Krista, našeho Spasitele“. V kapitole 2,13 čteme: „našeho velkého Boha a Spasitele Ježíše Krista“.
„(8)To slovo je jisté24; a chci, abys na těchto věcech pevně trval, aby ti, kteří uvěřili Bohu, měli starost konat dobré skutky. Toto je dobré a užitečné pro lidi. (9)Pošetilým sporným otázkám a rodopisům a hašteření a svárům o zákon se vyhýbej, neboť jsou neužitečné a bezcenné. (10)Sektářského člověka odmítni po jednom a dvojím napomenutí, (11)protože víš, že takový je převrácený a hřeší, přičemž je sám skrze sebe odsouzen.“ (Titovi 3,8-11)
Když apoštol na začátku 8. verše říká: „To slovo je jisté“, není tak jednoduché poznat, zda se odvolává na to, co předtím napsal, nebo na to, co bezprostředně následuje. Pravděpodobně se obrací k předcházejícímu. Zdá se, že Titus měl obráceným Kréťanům stále držet před očima, jak byli obmyti a obnoveni a ospravedlněni a učiněni dědici, aby je povzbudil k tomu, aby i nadále činili dobré skutky, které odpovídají takové milosti; a mají nejenom odpovídat té milosti, nýbrž také být dobré a užitečné pro lidi. Jak jasně a názorně to ukazuje na to, co se často říká, že totiž náležející se chování povstává z porozumění postavení, do kterého jsme byli přivedeni. Zde se opět setkáváme se skutečností, že poznání milosti působí praktickou svatost, nikoli že vede k nedbalosti.
Když Titus bude ustavičně kázat a potvrzovat pravdu, bude schopen vyhnout se všem těmto pošetilým otázkám a svárům ohledně zákona, které tehdy byly tak velmi rozšířené. Nic nezahání zlo lépe než horlivost v dobrém. Je přirozené, že se mohl vyskytnout někdo, kdo tyto otázky a sváry požene tak daleko, že se stane vůdce nějaké skupiny uvnitř církve, sektářem. Takový by měl být jednou a dvakrát napomenut, ale když zůstane tvrdošíjný, měl by být odmítnut. Dělat se vůdcem nějaké strany je vážný hřích.
„(12)Když k tobě pošlu Artema nebo Tychika, vynasnaž se přijít ke mně do Nikopole, neboť jsem se rozhodl tam přezimovat. (13)Zénovi, učenému v zákoně, a Apollovi dej s pečlivostí doprovod25, aby jim nic nechybělo. (14)Nechť ale také naši se učí horlivě konat dobré skutky pro nutné potřeby, aby nebyli bez ovoce. (15)Pozdravují tě všichni, kteří jsou se mnou. Pozdrav ty, kteří nás milují ve víře. Milost buď s vámi se všemi!“ (Titovi 3,12-15)
Dopis končí několika slovy o jiných pracovnících ve službě Pána. Ti mají být obstaráni vším potřebným, a to vede apoštola k tomu, aby všem věřícím uložil jako povinnost konat dobré skutky, aby nejen sami měli své živobytí, ale aby také měli prostředky k dávání a tímto způsobem byli plodní. Kdysi líný Kréťan má nyní být pilným pracovníkem a pomáhat druhým.