Po otevření sedmé pečeti následuje půl hodiny mlčení v nebi. Velká vážnost leží v myšlence, že celé nebe se halí v mlčení, v uctivost přikazující předtuše přicházejících událostí, které se budou brzy dít na zemi.
Po všechna staletí zla přibývalo, Kristus byl zneuctíván, Bohem bylo opovrhováno a Jeho lid byl pronásledován. Vůči této přibývající zkáze zde nikdy nebyl zjevný Boží zásah. Ale když Bůh mlčel, neznamenalo to, že je lhostejný. Nyní přišla chvíle, kdy Bůh zasáhne, kdy ticho staletí má být přerušeno Božími troubami, které oznamují Jeho soudy.
Soudy pod prvními pečetěmi nesly charakter prozřetelnosti. Jakkoli byly těžké, přece se podobaly navštívením, která lidstvo ve formě válek, hladu a morových ran v různých dobách prožilo. Avšak v sou-dech, které jsou předpověděny při otevření sedmé pečeti, vidíme přímý a zjevný Boží zásah. Zvuk trouby je symbolem skutečnosti, že Bůh přímo oznamuje, že Jeho soudy nyní padnou na lidi.
Verš 2: Jan vidí sedm andělů, kteří stojí před Bohem, jimž je dáno sedm trub. Zdá se tedy, že poslední pečeť zahrnuje celé časové období soudů pod sedmi troubami a vede nás až k sedmé trubce, pod kterou se říše tohoto světa stanou královstvím našeho Pána a Krista jeho (11,15–18).
Verše 3 až 6: Dříve než začnou soudy, smíme vidět, že Bůh vyslyšel modlitby Svého lidu a odpoví na ně těmito soudy. Dnes, kdy Bůh jedná v neomezené milosti, se ti, kteří mají smýšlení nebe, modlí za záchranu hříšníků, a na jejich modlitby je dána odpověď tím, že je duším požehnáno. V budoucnosti, když bude Bůh jednat v soudu, všichni, kteří budou mít Jeho smýšlení, správným způsobem použijí žalmů pomsty. Tak jako pozemští věřící Starého zákona, dosáhnou konečného požehnání soudem nad svými nepřáteli. V protikladu k těmto věřícím získají nebeští svatí dnešní doby svá věčná požehnání tím, že skrze příchod Pána ke vtržení budou vzati před tímto výjevem soudu.
Modlitby těchto věřících budou jiným andělem přinášeny u Božího oltáře. Má zlatou kadidelnici, čímž modlitbám bude propůjčena vůně. Nepředstavuje tento anděl Krista samého, jenž jako velký nejvyšší Kněz je činný pro Svůj lid? Čteme, že jeho kadidlo bylo přinášeno s modlitbami všech svatých. Neukazuje to na to, že v těchto Božích soudech vidíme odpověď na modlitby všech věřících Starého zákona a věřících ve velkém soužení?
Kadidlo, které vystupuje k Bohu, dochází bezprostřední odpovědi tím, že je přiveden soud na lidi. Anděl, který Bohu za věřící přináší kadidlo, vrhá oheň na zem s tím výsledkem, že se ukazují všechna znamení přicházejícího soudu a sedm andělů, kteří mají sedm trub, se připravují, aby troubili.
Verš 7: Soud pod prvním andělem je doprovázen krupobitím a ohněm, smíšeným s krví. „Kroupy“ mohou představovat moc zničujícího soudu; „oheň“ mluví o vše stravujícím charakteru soudu; „krev“ ukazuje na smrt, která následuje po tomto soudu.
Tento soud padá na zem. Tím je snad popsán uspořádaný a blahobytný díl tohoto světa v protikladu k necivilizovaným národům, které jsou znázorněny mořem. „Třetí díl“ v tomto a v následujících třech soudech trub znamená, že ty jsou omezeny na určité území. Z kapitoly 12,4 můžeme soudit, že to je oblast znovu povstávající Římské říše. To může zahrnovat západní díl Římské říše, zatím co šestá trouba je ve spojení s Eufratem nebo východním dílem říše, a sedmá trouba mluví o univerzálním soudu (11,15–18).
Tento soud padá na stromy a zelenou trávu. Stromy jsou ve Svatém Písmu často použity jako symbol velkých mužů této země, zatím co zelená tráva mluví o blahobytu. Zdá se tedy, že tento soud trouby padá na Evropu nebo na západní část Římské říše a vylévá se na její vůdce a smete všechen blahobyt.
Verše 8 a 9: U soudu druhé trouby Jan viděl, jak „hora veliká ohněm hořící uvržena jest do moře“. V Písmu svatém je hora používána jako symbol velké, déle pevně stojící moci. Tak je Babylon nazván „horou, která hubí“, o níž Pán říká: „Svalím tě z těch skal, a obrátím tě v horu spálenou.“ (Jeremiáš 51,25) Moře, které je vždy v pohybu, je často použito, aby představilo národy ve stavu neklidu (kap. 17,15).
Tato trouba se zdá oznamovat mocné zničení nějaké světové mocnosti, která svým zánikem přinese zkázu a smrt na třetí díl národů tím, že zničením lodí zničí jejich zásobovací kanály a obchod utichne.
Verše 10 a 11: Soud, který následuje po zaznění třetí trouby, je symbolicky představen velkou hvězdou, která spadne na třetí díl řek. Nemluví velká hvězda o významném duchovním vůdci, od kterého lidé očekávají orientaci? Řeky mohou představovat zdroje intelektuálního myšlenkového bohatství, podle kterých se lidé snaží žít svůj život. Pád velké, hořící hvězdy se zdá naznačovat, že v Božím soudu bude dovoleno intelektuálnímu vůdci šířit falešná učení, jako je například vývojová teorie. Otráví ducha lidí, přinese s sebou hořkost a mravní smrt nebo oddělení od Boha. Tento soud zachvátí třetí díl země.
Verš 12: Soud čtvrté trouby je obrazně představen zatměním třetího dílu slunce, měsíce a hvězd. Slunce, měsíc a hvězdy jsou v Písmu užity, aby představily různé stupně vládnoucích autorit, které jsou zřízeny od Boha. Nenaznačují tyto symboly, že třetí díl politických mocí bude zbit, přičemž lidé v každém životním postavení budou zanecháni ve tmě a zmatku?
Verš 13: Poslední tři soudy trub se liší od prvních čtyř tím, že prostředkem nebe letí orel a velkým hlasem říká: „Běda, běda, běda těm, kteří přebývají na zemi, pro jiné hlasy trub tří andělů, kteří mají troubiti.“
Je nápadné, že první čtyři soudy trub se zaměstnávají více životními podmínkami lidí, představenými stromy, řekami, sluncem, měsícem a hvězdami. Poslední tři soudy trub jsou ve svém charakteru ještě těžší a hroznější, neboť, jak uvidíme, padnou na lidi samé a nikoli jen na jejich prostředí. Přinášejí běda na onu zvláštní třídu lidí, která je označena jako přebývající na zemi. Jsou to takoví, kteří jako kdysi Kain, odešli z přítomnosti Pána, aby vystavěli svět bez Boha.
Verše 1–11: Už jsme viděli, že Bůh si v době těchto soudů zapečetí velký počet z Izraele jako Svůj lid. Budou uchováni pro vládu Krista. Ze skutečnosti, že pátý soud trub, anebo první běda, padne na ony lidi, „kteří nemají znamení Božího na čelech svých“, můžeme soudit, že tento soud postihne zvláštním způsobem odpadlíky anebo nezapečetěný díl izraelského lidu.
Zdá se, že tímto soudem je satanský svod, který zatemní ducha lidí. Je představen tak, jako kdyby byl vyvolán pod symbolem hvězdy, která spadne na zem. Může to znamenat, že povstane nějaký intelektuální vůdce v podřízeném postavení, jemuž bude dovoleno svádět ducha lidí satanským učením.
Toto zkažené učení je znázorněno hejnem kobylek, které mají neodolatelnou moc ničit vše před sebou a za sebou nezanechají nic než bídu. Přirozená hejna kobylek sežerou všechnu trávu a všechno zelené a zbaví stromy listí. Avšak zničující vliv těchto symbolických kobylek nepostihne přirozené okolnosti tohoto života, ani nebude zaměřen proti tělu lidí, nýbrž otráví ducha lidí tak, jako škorpión otráví tělo člověka. Lidé budou uvrženi do takové duchovní bídy, že budou hledat smrt a nenajdou ji. Smrt je zde pravděpodobně použita v mravním smyslu jako vyjádření oddělení od Boha. Tentýž lid, který byl kdysi povolán, aby byl svědectvím pro pravého Boha, se nyní snaží, protože upadl pod tento satanský svod, nalézt ulehčení pro svého ducha v tom, že od sebe odvrhuje všechnu Boží známost.
Obrazy, které jsou použity k popsání tohoto hrozného svodu, jsou děsivé. „Koně připravené k boji“ dokazují, že tento svod propukne s neodolatelnou mocí; „koruny podobné zlatu“ naznačují, že tento svod k bludu se těší nejvyšší autoritě; „tváře jako tváře lidské“ mluví o jejich vysokém intelektuálním charakteru; „vlasy jako vlasy ženské“ mohou ukazovat na to, že tento blud se uvede se zdánlivou pokorou a poddaností. Avšak ať už pro ducha člověka je jakkoli navenek přitažlivý, tu přece „zuby jako lvů“ svědčí o tom, že toto svádění se lidí zmocní s fanatickou krutostí, zatím co „železné pancíře“ snad představují zatvrzení všech náklonností. Tento svod se zmocní ducha lidí s neuvěřitelnou rychlostí, která je představena „zvukem křídel jejich“ jako „zvuku vozů, když množství koní běží k boji“. Toto silné zaslepení ducha za sebou zanechá stopu hrozné bídy, představovanou „žihadly v ocasech jejich“. Tento zlý vliv bude po ohraničenou dobu působit na lidi, neboť moc škodit lidem, je omezena na pět měsíců. Vůdcem tohoto velkého svodu bude satan, anděl propasti.
Je domněnka, že hvězda, která padá z nebe, představuje falešného proroka neboli antikrista, který je blíže popsán v kapitole 13,11–18. Víme, že ten bude odpadlíkem (Daniel 11,37) poháněným satanem, neboť mluví jako drak, aby svedl ty, kteří přebývají na zemi. Nemůžeme z toho soudit, že soudy páté a šesté trubky obsahují a rozvinují onu „působivou sílu bludu“ (kral.: „mocné dílo podvodu“), o níž píše apoštol Pavel ve 2. Tesalonickým 2,8–12?
Verše 12–19: Hlas ze zlatého oltáře před Bohem přivolává šestého anděla nebo druhý soud s „běda“. Tím jsme znovu upomenuti na to, že všechny tyto soudy jsou vedeny z nebe a že zlo je zadržováno, dokud nepřišla chvíle pro soud.
Tento soud je velmi podobný předchozímu. Ale zatím co první běda spadlo na nezapečetěné z Izraele, je o tomto druhém běda řečeno, že padne na „třetí díl lidí“, což je výraz, který je v kapitole 12,4 po-užit, aby popsal oblast Římské říše, která zeměpisně zahrnuje oblast křesťanstva.
Zmínka o Eufratu může naznačovat, že tento soud přijde z východu, neboť tato řeka je přirozenou hranicí mezi východem a západem. Zdá se tedy, že po dobu tohoto soudu je tato hranice otevřená a ničivý vliv z východu zaplaví sféru vyznávajícího křesťanstva. Obraz vojsk na koních mluví o neodolatelném zaslepení ďábla. „Moc jejich je v ústech jejich“ – to může znamenat, že tento svod bude přednesen s přesvědčivým řečnickým uměním. Ale za tímto svodem stojí moc satana, symbolizovaná jejich ocasy, které se podobají hadům. Tím bude zabit třetí díl lidí, což pravděpodobně neznamená tělesnou smrt, nýbrž to, že lidé budou vedeni do vší bídy odpadnutí nebo mravní smrti vůči Bohu. Nemáme v dějinách předtuchu takového bludu, když z východu zaplavil křesťanstvo islám?
Verše 20 a 21: Je zřejmé, že zde budou někteří, kteří uniknou tomuto hroznému bludu, ale přesto nečiní pokání; neboť poslední verš jasně ukazuje, že to bude jako ve dnech před potopou: Svět bude plný násilí a zkaženosti.
Desátá kapitola představuje přerušení v proroctví o sedmi soudech trubek. Slouží k tomu, aby nám ukázala Boží cesty v udržení svědectví pro Krista na zemi v době vážného období soudů šesté trubky nebo druhého „běda“. Tato vsuvka končí sdělením v kapitole 11,14: „Bída jedna pominula, a aj, třetí bída přijde rychle.“ To nám jistě ukazuje, že zde popsané události se stanou během druhého „běda“ a že bezprostředně nato bude následovat třetí „běda“ nebo poslední soud trubky. Z podrobností tohoto oddílu uvidíme, že popsané události se stanou v průběhu tří a půl roků, které bezprostředně předcházejí příchodu Krista na zem, když se zjeví, aby se ujal Svého pozemského království.
Verš 1: Oddíl začíná tím, že Jan vidí „anděla silného, sestupujícího z nebe“. Z následujícího popisu můžeme jistě mít za to, že tento silný anděl představuje Krista. Je oblečen oblakem, který tak často ve Svatém Písmu znamená Boží přítomnost. Duha, která v kapitole 4,3 obklopuje trůn, je nyní na hlavě tohoto anděla. Duha ukazuje Toho, skrze něhož bude naplněna Boží smlouva milosrdenství se zemí. Jeho tvář jako slunce nám připomíná, že v této Osobě je ukázána všechna Boží sláva a nejvyšší autorita. Jeho nohy jako ohnivé sloupy svědčí o tom, že kráčí po stezce svatého soudu nad hříchem.
Verš 2: Ve Své ruce drží „otevřenou knížku“. Z dalších veršů můžeme soudit, že otevřená knížka mluví o proroctvích Starého zákona, která jsou plně zjevená. To je v protikladu ke knize se sedmi pečetěmi, která předpovídá události, jež ve dnech Starého zákona nebyly zjeveny.
Anděl stojí svou pravou nohou na moři a levou na zemi. Moře je v Písmu často použito symbolicky, aby představilo masu národů v jejich necivilizovaném stavu. Země naproti tomu mluví o uspořádané části světa, která má Boží světlo, ať je to v židovství nebo v křesťanství. Představuje proto tu část světa, na niž se vztahuje proroctví zvláštním způsobem. Tím jsme přeneseni do doby, v níž Kristus uplatní Svá práva veřejně na celý svět.
Verše 3 a 4: Silný hlas a sedm hromů zvěstují, že Kristova práva budou prosazena cestou soudů, jimž nikdo nemůže uniknout. Avšak Jan nesmí odhalit, co mluví hlasy sedmi hromů.
Verše 5–7: Kristus, představený silným andělem, jenž už uplatnil Svůj nárok na celý svět, přísahá nyní při Tom, který žije od věčnosti k věčnosti a který všechno stvořil, že přišel čas, kdy On nastoupí Své pozemské dědictví – „že již více času nebude“. Sedmá trubka uvede poslední soudy, dokoná Boží tajemství a uvede požehnání království podle radostného poselství, které zvěstoval Svým služebníkům prorokům.
Boží tajemství, zmíněné v tomto oddílu, se vztahuje na skutečnost, že Bůh v průběhu dlouhých staletí nezasahoval veřejně do záležitostí lidí. Špatnost lidí stále přibývala, aniž by tomu bylo zbraňováno veřejným Božím zákrokem. Bůh přenechal lidi sobě samým, aby si plnili své žádosti, dosahovali svých ctižádostivých cílů a aby pokračovali ve své vzpouře proti Bohu a v pronásledování Jeho lidu. Po staletí byl Boží lid trápen, vyháněn ze svých bydlišť a spalován na hranicích, a Bůh – jak se zdálo – nezasahoval. A to, co člověk nazývá Božím mlčením, je velké tajemství. Avšak toto tajemství není nevysvětlitelné, neboť „tajemství“ ve Svatém Písmu není něco, co by nemohlo být vysvětleno, nýbrž něco, co je známé jen zasvěceným.
Během této doby Božího tajemství měli věřící otevřenou knihu proroctví, která jim předpovídala přicházející čas požehnání, kdy Bůh veřejně zasáhne. Tímto způsobem osvětlovala lampa prorockého slova temnotu staletí a věřící byl takto zasvěcován do Božích myšlenek. Jakmile ale Pán Ježíš veřejně zasáhne, když se ujme království tohoto světa, bude toto Boží tajemství ukončeno. Soud nad zlem a požehnání království – která jsou věřícímu už nyní známá – se potom naplní a budou světu zjevena.
Verše 8–11: Událost na konci 10. kapitoly má hluboký význam a je plná poučení. Jan je vyzván, aby vzal otevřenou knížku a „snědl ji“. Ta přitom učiní jeho břicho hořkým, ale v jeho ústech bude sladká jako med. Nemluví to o skutečnosti, že pravda o všem, co Bůh uvede – rozvinutí budoucích sláv – je pro naši chuť sladká? Ale zahrnuje v sobě odsouzení těla a soud nade vším v sobě, co si tělo žádá. Jako věřící musíme zjišťovat, že v sobě ještě máme tělo, a proto pravda, ačkoli je sladká pro naše pocity, přináší s sebou hořké zkoušky, protože nám odkrývá pravý charakter našich srdcí. Je proto nutné, abychom nejen odsuzovali svět kolem sebe, nýbrž také tělo v nás; neboť když se sami odsuzujeme, nebudeme souzeni. Když jsme poznali a odsoudili tělo, může nás Pán použít jako svědky pro druhé. Tak také je řečeno Janovi, když prošel tímto cvičením: „Musíš opět prorokovati lidem a národům a jazykům i králům mnohým.“ Izaiáš ve svých dnech poznal hořkost svých vlastních vidění. V 6. kapitole má vidění, jak celá země je naplněna slávou Páně. To byla jistě předchuť budoucích požehnání a sláv. Ale ihned říká: „Běda mně, již zahynu, protože jsem člověk poskvrněné rty maje.“ To je hořká zkušenost, kterou v něm působí Slovo, když zjišťuje charakter svého vlastního srdce. Jakmile všechno dozná, zakouší, jak je jeho nepravost odstraněna řeřavým uhlem z oltáře. Když poznáme, co jsme, a před Bohem to vyznáme, zjistíme, že Ten, jenž za nás na kříži zemřel, pro to vše učinil opatření. Když byl Izaiáš očištěn obětí, může Pán právě jeho vyslat s poselstvím pro druhé (Izaiáš 6,3–10).
Kapitola 11,1: Když byl Jan připraven ke své službě, je mu dána třtina s úkolem, aby změřil „chrám Boží i oltář, i ty, kteří se v něm klanějí“. Zmínka o chrámu a o svatém městě nám ukazuje, že události, které jsou v tomto oddíle Zjevení předpověděny, mají svůj střed v Jeruzalémě a jsou ve spojení s izraelským lidem.
Chrám jako symbol mluví o místě Božího přebývání a oltář ukazuje cestu, po níž se člověk může Bohu na základě oběti blížit. Rozměření může naznačovat, že Boží muž má být úzce seznámen se vším, co Bůh pro sebe samého uchoval a co dochází Jeho uznání. Neukazuje toto konání a použité symboly jasně na to, že v době těchto soudů bude mít Bůh na zemi Svůj lid, který se zalíbením uznává, protože ten se Mu blíží s velebením?
Verš 2: Dvůr vně chrámu neměl být měřen. To znamená, že v této době je dovoleno národům, aby svaté město pošlapávali po dobu tří a půl roku. Z toho vyplývá, že na konci času národů, zatím co si Bůh oddělí bohabojný ostatek, zástup židovského národa bude vydán moci národů, které pošlapou jejich město. Svět během této doby upadne zpět do pohanské krutosti a do zkázy. Jako psi a jako prasata pošlapou vše, co je „svaté“, a jak to ukazují následující verše, roztrhají Boží lid (Matouš 7,6). Proto Petr varuje, že v posledních dnech budou lidé jednat jako pes, který se vrací ke svému vývratku, a jako svině, která se vrátí k válení se v blátě (2. Petra 2,22).
Zmínka o 42 měsících nebo třech a půl letech spojuje zjevení, které je dáno Janovi, bezprostředně s Danielovým proroctvím. V Danielovi 9,24–27 čteme o časovém období 70 týdnů, po jejichž ukončení má být zřízena věčná spravedlnost pod vládou Krista. Dále jsme poučováni, že tyto týdny let začnou rozkazem znovu postavit Jeruzalém. To se, jak víme, stalo pod vládou Cýra. Dále se učíme, že Mesiáš bude odstraněn po 7 týdnech a 62 týdnech. Je zřejmé, že každý den těchto týdnů znamená jeden rok a že prvních 69 týdnů let bylo ukončeno ukřižováním Krista. Tím zůstává týden sedmi let, jehož naplnění je ještě před námi. Daniel zvěstuje, že na začátku těchto posledních sedmi let vstoupí přicházející vůdce Římské říše do sedmileté smlouvy se Židy; ale uprostřed těch sedmi let ukončí oběti Židů. Z Daniele 7,25 se dále učíme, že zničí svaté výsostí a přemýšlí o tom, aby změnil časy a zákony, a sice během období „času a časů a půl času“, jiným slovy: během tří a půl roků.
Verše 3 a 4: V Knize Zjevení je před nás postaven tento poslední týden sedmi let, zvláště ale druhá polovina tohoto týdne let. Z tohoto oddílu se učíme, že během této doby nejen odpor národů proti Božímu původnímu lidu dosáhne svého vrcholu, nýbrž že Bůh pak, v souladu se zásadou podle Písma, „že v ústech dvou nebo tří svědků musí být každá věc potvrzena“, vzbudí dva vynikající svědky. To, že tito svědkové jsou oblečeni v pytlovině, ukazuje, že jejich poselství hlasitě volá k pokání před Bohem. Zde je doba tří a půl roku jejich svědectví udána ve dnech, snad proto, aby bylo zdůrazněno, že se jejich svědectví bude konat denně.
Symboly, které jsou použity k popisu charakteru těchto svědků, jsou stejné jako symboly použité ve čtvrté kapitole proroka Zachariáše. Z onoho místa je jasné, že olivový strom mluví o tom, že tito svědkové jsou pomazáni Duchem Svatým, aby „stáli před Pánem vší země“ (srovnej Zachariáš 4,14 se Zjevením 11,4). Jako svícny jsou svědky před lidmi. Jejich svědectví platí Pánu, jenž vznáší nárok na moře a na zemi a má v úmyslu zřídit Své království. Ve stejné době, kdy ti, kteří přebývají na zemi, budou nárokovat svět pro sebe, bude Bůh mít Své svědky, kteří budou říkat, že On je „Pán země“.
Verše 5 a 6: Toto božské svědectví vyvolá prudký odpor nepřítele, jemuž ale bude čeleno skutky božské moci. Těm dvěma svědkům bude dána moc zavřít nebe, aby během dnů jejich proroctví nepršelo. Stejně jednal ve svých dnech Eliáš (1. Královská 17,1). A tak, jako Mojžíš bil Egypt ranami, tak budou tito svědkové Páně země bít zemi všelikou ranou.
Dnes svědčí Boží lid pro Boha nebe, který ve Své svrchované milosti zachraňuje hříšníky pro nebe, a sice skrze víru v Krista. Toto svědectví není doprovázeno žádným vnějším znamením soudu. Ve dnech oněch dvou svědků však bude Bůh vydávat svědectví o nastávající vládě Krista na zemi. Ta bude uvedena soudy, kterými očistí Své dědictví od všeho zlého. V souhlasu s tímto svědectvím budou dána vážná znamení budoucího soudu.
Verše 7 a 8: Na konci těch tří a půl roků, když bude svědectví těchto dvou svědků ukončeno, bude šelmě – to jest hlavě znovu povstalé Římské říše, jak o něco později uvidíme – dovoleno, aby je přemohla a zabila. Jejich mrtvá těla budou ležet na ulici velkého města. Mravní stav toho města bude v oněch dnech zkažen tak, že je srovnáváno se Sodomou v její urážlivé nemravnosti a s Egyptem s jeho modloslužbou a jeho světskostí. Nakonec je nám připomenuto, že tento hrozný stav je následkem největšího ze všech hříchů, neboť toto velké město je místem, „kde i Pán náš ukřižován jest“.
To, co je zde Janovi ukázáno, souhlasí s varováním Pána Jeho učedníkům, že stav světa bezprostředně před Jeho zjevením bude charakterizován násilím a zkažeností jako ve dnech před potopou, ale také nečistotou jako ve dnech Lotových, kdy na Sodomu upadl soud ve formě ohně z nebe (Lukáš 17,28–30). Když vidíme, jak násilí, zkaženost, žádost a bezbožnost přibývají v zemích, kde tak dlouho svítilo světlo křesťanství, nepoznáváme potom, jak se všechno připravuje na tento hrozný vrchol zla, tak jak je popsán v těchto verších?
Verš 9: Když se národy spojily se Židy, aby ukřižovali Pána, nemůže nás udivit, že se celý svět spojí, aby vyjádřil svou nenávist a své opovržení vůči těmto svědkům Pána tím, že nechají jejich mrtvá těla nepohřbená.
Verš 10: Dále jsme poučováni, že zde bude jedna třída lidí, kteří jsou popsáni jako „ti, kteří přebývají na zemi“, kteří nejen mrtvá těla svědků přenechají pohanění, nýbrž „radovati se budou nad nimi a veseliti se, a dary budou posílati jedni druhým“. Obyvatelé země, jejichž jediný cíl je jíst, pít a být veselí, bez jediné myšlenky na Boha nebo na budoucnost – jako ten bohatý muž v Lukáši 12 – budou pociťovat svědectví těchto dvou svědků jako mučivé trápení. Proto se radují, když tito jsou, jak se domnívají, přemoženi a přivedeni k mlčení.
Verše 11 a 12: Ale radost tohoto světa bude mít krátké trvání, neboť na konci tří a půl dne Bůh zasáhne a Své svědky před očima lidí opět probudí k životu. Uslyší silný hlas z nebe, který na ně zavolá: „Vystupte nahoru!“
Verš 13: Když Boží svědkové budou zavrženi, nezůstává pro lidi už nic než soud. Tato skutečnost je osvědčena velkým zemětřesením, ve kterém zahyne 7000 jmen lidí. V první chvíli budou lidé uvedeni v hrůzu a vzdají „Bohu nebe“ čest. Svědectví těch dvou svědků ale platí „Pánu země“, čímž potvrdí nárok Krista na tuto zem. Žel že lidé, ačkoli ve chvíli hrůzy uznají, že Bůh je v nebi, se Pánu země přece nepoddají. Bůh však určil, že „ve jménu Ježíš se skloní každé koleno nebeských a zemských a podzemských“ (Filipským 2,10).
Tak se z tohoto vážného oddílu učíme, že konečné události tohoto věku se vykonají v Jeruzalémě a stanou se během časového období tří a půl let. Dále jsme poučeni, že během velkého soužení těchto dnů zůstane bohabojný ostatek. Z něho povstanou dva zvláštní svědkové, jejichž svědectví bude doprovázeno mocnými činy a kteří na lidi přivedou rány. Bude tu velký zástup obyvatel země, který se pozvedne proti Božímu lidu. Tato masa bude vedena dvěma vynikajícími bezbožnými lidmi – hlavou Římské říše a antikristem –, jejichž odpor bude doprovázen „působením satana ve vší moci a všech znameních a divech“ (2. Tes. 2,9).
Verše 14–17: Vážné události, které před námi stály v kapitolách 10 – 11,13, ukončují období druhého „běda“ a vytvářejí cestu ke zřízení Kristova království, které je před nás přivedeno ve třetím „běda“ při trubce sedmého anděla.
Se zazněním sedmé trubky jsme přeneseni ze země do nebe, abychom tam slyšeli silné hlasy, které oznamují radostné poselství, že „přišlo království světa našeho Pána a jeho Krista a bude panovat od věčnosti k věčnosti“. Ten velký den nyní konečně začne, kdy vláda tohoto světa bude vložena do ruky Pána Ježíše. Celé nebe plesá při tomto oznámení a věřící, zde představováni 24 staršími, se s vděč-ností klanějí Bohu.
Verš 18: Jak je to vážné, že uvedení této vlády požehnání znamená „běda“ pro ty, kteří přebývají na zemi a kteří zavrhli Krista a Jeho svědky. Táž vláda, která Božímu lidu přinese věčné požehnání, bude pro ty, kdo nenávidí Boha a Jeho Krista, znamenat věčné běda. Svatí poznávají v tomto vážném oznámení, že konečně přišel čas, kdy Boží hněv se postaví hněvu národů proti Kristu a Jeho lidu.
Pak přijde také „čas mrtvých, aby souzeni byli“. To může být poukazem na zabité svaté z kapitoly 14,13, kteří nyní budou odměněni za všechno utrpení, které strpěli z ruky lidí. Dále ve dnech Kristovy vlády obdrží Boží služebníci, proroci, svatí a všichni, kteří se přes staletí báli Božího jména, svoji mzdu, a to jak malí, tak i velcí, zatím co ti, kteří kazili zemi, nyní budou sami zkaženi.
V předcházející části Knihy Zjevení, v kapitolách 6 – 11,18 jsme nalezli prorocké rozvinutí řady soudů, které se budou konat mezi vtržením Církve a zjevením Krista, aby uplatnil nárok na Své království.
V části, která nyní následuje, v kapitolách 11,19 – 19,10 jsou nám popsány podrobnosti o vůdčích osobnostech a velkých událostech v nebi a na zemi během této vážné doby. Po konci této vsuvky máme v dále následujícím oddílu, v kapitolách 19,11 – 21,8 znovu odhalení budoucnosti, a to od zjevení Krista až k věčnému stavu.
Na počátku této nové části, od kapitoly 11,19 až do konce 13. kapitoly kolem nás procházejí nejdůležitější prvky v odporu proti Bohu, proti Kristu a proti Jeho lidu; a to v průběhu časového období třech běda, neboli tří posledních soudů trubek, doby tří a půl roku bezprostředně před zjevením Krista. V průběhu této hrozné doby, kdy všechno zlé dosáhne svého vrcholu, vystupuje do popředí trojjedinost zla – drak nebo satan (12. kapitola), první šelma neboli hlava znovu povstalé Římské říše (kap. 13,1–10) a druhá šelma neboli antikrist (kap. 13,11–18).
Verš 19: Tato část Knihy Zjevení začíná vlastně posledním veršem 11. kapitoly, který je úvodem k nyní následujícím výjevům. Tento verš obsahuje symbolické představení toho, že Bůh nyní má v úmyslu znovu začít veřejně jednat s Izraelem jako národem, neboť vidíme Boží chrám v nebi otevřený a nalézáme truhlu Jeho smlouvy.
Ze Starého zákona víme, že chrám mluví o místu Božího přebývání a truhla smlouvy o Boží přítomnosti uprostřed Jeho pozemského lidu. Neukazuje nám toto vidění, jak Bůh přes dlouhou historii selhání Izraele zůstává věrný Své smlouvě se Svým starým lidem? Doba, kdy truhla smlouvy jako svědek Boží smlouvy s Izraelem a jako znamení Jeho přítomnosti v jejich středu byla v chrámě na zemi, pominula. Kvůli modlářství lidu byl chrám zničen a truhla smlouvy byla vzata. Ačkoli chrám byl po zajetí opět postaven, nikdy tam už nebyla navrácena truhla smlouvy, která mluvila o Boží bezprostřední přítomnosti. Nyní se dovídáme, že truhla, abychom tak řekli, v nebi trvala dále a že v důsledku toho zůstává také smlouva s Izraelem. Avšak kvůli jeho nízkému, ano, smutnému stavu zde na zemi po všechna staletí nebylo odpovídající veřejné svědectví. V nebi zůstalo skryté tajemství, které pro útěchu bohabojného ostatku v Izraeli bude zjeveno v den, kdy Bůh bude chtít uvést lid do požehnání.
Kapitola 12,1.2: V souhlasu s viděním chrámu a truhly smlouvy před nás v této kapitole ihned přichází Izrael v podobě ženy. Je oblečena sluncem, měsíc je pod jejíma nohama a na hlavě nese korunu dvanácti hvězd. Tento zjev je symbol izraelského národa, avšak ne z úhlu pohledu jeho selhání, jak to vidíme v dějinách, nýbrž jako Izraele podle uložení Božího, jak jej vidí nebe. Proto se o této ženě mluví jako o velkém znamení v nebi. Je to nebeské vidění Izraele. Oblečení sluncem mluví o vyvýšenosti Izraele nad národy. Měsíc pod jejíma nohama mluví o tom, že každá jiná autorita mezi národy přichází od Izraele a jemu bude poddána. Koruna s dvanácti hvězdami může mluvit o správě dvanácti pokolení.
Verše 3–5: Nato následuje pohled na historický Izrael jako na národ, skrze který přišel na svět Kristus, jakož i na okolnosti, za kterých přišel. Žena v porodních bolestech přivolává vzpomínku na utrpení, jimiž tento lid prošel, dříve než se Kristus narodil. Všichni selhali – lid, kněží, králové –, Izrael byl uveden do zajetí za doprovodných okolností pokoření, utrpení a bídy. Ostatek byl obnoven, ale ten opět upadl do mrtvého formalismu. Když nakonec přišel čas Kristova narození, byl zde už jen zarmoucený ostatek, jenž mezi ujařmeným a pošlapaným lidem čekal v Jeruzalémě na vykoupení. Uprostřed těchto pokoření zaznělo nakonec volání: „Dítě narodilo se nám.“ (Izaiáš 9,6)
Tato velká událost ihned přivádí na jeviště velkého Kristova nepřítele. Když na jedné straně byl věrný ostatek, který toužebně vyhlížel příchod Krista a Jeho vykoupení, na druhé straně byl velký nepřítel, který číhal na Jeho příchod, aby Jej, kdyby to bylo možné, zničil. Naše kapitola se zaměstnává hlavně tímto velkým nepřítelem Krista a lidí.
Nejsme zanecháni na pochybách, kdo je tímto drakem. V 9. verši je popsán jako „had starý, který slove ďábel a satanáš“. Tak za vší špatností lidí, která ve dnech krátce před zjevením Krista dosáhne svého hrozného vrcholu, stojí satan jako působící síla. Objeví se zlí lidé, ale ti budou nástroje satana, který je původcem jejich špatnosti.
Drak se zjevuje se sedmi hlavami a deseti rohy a sedmi diadémy na svých hlavách. Tento popis je téměř totožný s popisem šelmy nebo hlavy Římské říše v kapitole 13,1. Tyto symboly představují satana, který se ztotožňuje s Římskou říší a snaží se skrze jejího vůdce dosáhnout světovlády. Sedm hlav navozuje myšlenku úplné vůdčí moci, zatím co deset rohů ukazuje na nástroje, skrze které je tato moc vykonávána. Jak víme, Římská říše povstane ve formě deseti království (17,12). Zde jsou koruny na hlavách, v kapitole 13,1 jsou na rozích. Když jde o původ královské autority této říše, pak stojí v popředí satan. Ale z hlediska lidí je královská autorita viděna v deseti králích. Z tohoto důvodu jsou zřejmě u šelmy korunovány rohy.
Jeho ocas, jímž je svržena třetina hvězd, může být symbolickým poukazem na falešného proroka nebo na druhou šelmu ve Zjevení 13, tak jako sedm hlav a deset rohů poukazují na první šelmu. Jedno pozoruhodné místo v Izaiáši 9,15 to potvrzuje: „Prorok pak, který učí lži, on jest ocas.“ Z tohoto místa se učíme, že ocas představuje smrtelný duchovní vliv, který následuje, když se autorita dostane pod vliv ďábla. Jestliže vliv první šelmy spočívá v tom, že přivádí lidi pod otroctví tyranie ďábelského diktátora, tu vliv druhé šelmy má za cíl oddělit lidi od vší bázně nebo známosti Boží.
Dítě – syn je popsáno jako Ten, jenž bude pást národy železným prutem. Nikdo nebude pochybovat o tom, že tato slova se mohou vztahovat jen na Krista. Ihned slyšíme o ďáblově odporu. Zde je odkryt jako ten, jenž po staletí, od svého objevení se jako had v zahradě Eden až ke svému zjevení se jako drak v Knize Zjevení, stojí ve smrtelném nepřátelství k nárokům Krista. Rád by na sebe strhl moc, která náleží jen samému Kristu, a ke které je Kristus určen jako Panovník nad všemi národy. Ve snaze po neomezeném panství se satan při narození Krista pokusil dítě pohltit. Velký spor, který vtiskl své znamení všem věkům a který stojí za všemi konflikty lidstva, spočívá v otázce: Kdo bude mít univerzální vládu nad zemí, Kristus nebo ďábel? Odpověď na ni není nikdy ani na okamžik nejistá, i když to někdy vypadá tak, jako kdyby ďábel triumfoval.
Život a smrt našeho Pána Ježíše jsou zde pominuty mlčením. Je jen řečeno, že dítě bylo vtrženo do nebe. Tématem zde není spravedlivý základ požehnání pro lidi, který lze najít na kříži, nýbrž Boží smlouva s Izraelem a Jeho cesty, aby tuto smlouvu naplnil.
Verš 6: U tohoto bodu přecházíme od dějin opět k proroctví, které se teprve ještě naplní. Od nanebevstoupení Krista do slávy jsme v myšlenkách vedeni k útěku ženy na poušť. O mezi tím ležících téměř dvou tisících letech, během kterých je Církev shromažďována ze světa, zde není zmínka. Počet dnů, které jsou opět jmenovány, ukazuje na druhou polovinu sedmdesátého Danielova týdne let. Vidíme zde tedy izraelský národ představený bohabojným ostatkem, který v posledních třech a půl letech velkého soužení uprchne na poušť. Útěk těchto věrných Židů je bezprostředně spojen s nanebe-vstoupením Krista, protože všechna jejich utrpení plynou z nepří-tomnosti Krista, tak jako při Jeho zjevení také skončí. Vláda šelmy pro tento ostatek promění svět v poušť. Židé najdou svou ochranu a své požehnání v tom, že zaujmou místo mimo a v oddělení od politického a náboženského světa své doby se vším jejich hrozným násilím a zkažeností. To, že budou vzdáleni od tohoto světového systému, jim přinese utrpení, ale také jim zajistí duchovní požehnání, neboť v onom útočišti, které Bůh připravil, bude tento ostatek sycen 1260 dní. Bude to tak, jak Pán už řekl skrze proroka Ozeáše: „Já namluvím ji, když ji uvedu na poušť; neboť mluviti budu k srdci jejímu.“ (Ozeáš 2,14)
Tak jako požehnání bohabojných v budoucnosti spočívá v oddělení od politického a náboženského světa, tak tomu je i dnes. Když se vše pohybuje ve směru k odpadnutí od Boha a k odporu proti Němu, pak pro věřícího leží to jedině pravé místo požehnání vně tábora, když je shromážděn ke Kristu. To je sice místo pohanění, ale přece vede k bohatému duchovnímu požehnání.
Verše 7–11: Nyní smíme pohlédnout za výjevy, které se odehrávají na této zemi, abychom se dověděli, co se děje v nebi. Může se jevit zvláštním, že satan má přístup do nebe, ale že tomu tak je, je vidět z Knihy Job i z jiných míst Písem Starého zákona. Dále se učíme, že přijde doba, kdy jeho moc bude poražena a v nebi bude přemožen. Když je v nebi zlomena, satan ví, že jeho doba na zemi je krátká. V nebi byl po všechna staletí žalobcem bratří; Kristus ale byl vždy jejich Přímluvcem. Hříchy Božího lidu, které vyvolávají ďáblovy žaloby, uvádějí v činnost Kristovu přímluvu. Na všechny ďáblovy žaloby je tu dokonalá odpověď. Sice musíme se zármutkem a pokořením uznat pravdivost jeho obžalob, avšak proti nim mluví drahá krev Ježíše Krista, která očišťuje od každého hříchu. Tímto způsobem osvobozeni Jeho krví ve svých svědomích, mohou svatí udržovat „slov svého svědectví“ až do smrti.
Verš 12: Nebesa jsou vyzvána, aby se veselila, protože satan byl vyvržen ven. Tato velká událost svědčí o tom, že Bůh má úmysl zasáhnout k záchraně Svého pozemského lidu a zřídit Boží království pod mocnou vládou Krista. Zatím co vyvržení satana působí radost těm, kteří přebývají v nebi, bude znamenat běda pro ty, kteří přebývají na zemi, neboť ďábel má velkou zlost, protože ví, že má málo času.
Verše 13–17: Zlost satana se nejvíce obrátí proti izraelskému lidu. Tváří v tvář tomuto hroznému pronásledování během velkého soužení otevře Boží prozřetelnost pro věrné cestu k útěku. Jejich bezpečí bude spočívat v tom, že se drží v oddělení od světa podle slov Pána k Jeho učedníkům, když hleděl kupředu k této době a řekl: „Tehdy ti, kteří by byli v Judstvu, nechť utekou na hory.“ (Matouš 24,16–21)
Pronásledování od satana je symbolicky představeno vodní záplavou, která vychází z úst hada. To sice znamená, že se národy ve svém bázeň vzbuzujícím stavu vzpoury pokusí smést Židy ze země, jak je řečeno: „Aby ji řeka zachvátila.“ – „Ale země pomohla ženě.“ To ukazuje, že v cestách Boží prozřetelnosti zde bude skrze více urovnanou a civilizovanější část světa určité zmírnění tohoto bezohledného pronásledování. To, co vždy vzbuzovalo odpor satana, je skutečnost, že ostatek poslouchá Boha a má svědectví Ježíšovo.
42 měsíců v kapitole 13,5 – nebo tři a půl roku – činí jasným, že k událostem, které jsou v této kapitole předpovězeny, dojde ve druhé polovině 70. Danielova týdne let – v časovém období bezprostředně před zjevením a vládou Krista. Z předchozí kapitoly jsme se naučili, že v průběhu tohoto hrozného období, kdy špatnost lidí dosáhne svého vrcholu, bude ďábel hybnou silou za vším zlým. Tato kapitola nám ukazuje dva velké nástroje zla, které ďábel použije a které se objeví před světem. Jsou symbolizovány dvěma šelmami (divokými zvířaty – pozn. př.). První šelma představuje bezpochyby politickou moc nebo znovu povstávající Římskou říši, která bude vyjádřena a představena svou hlavou (verše 1–10). Druhá šelma nebo náboženská moc je jistě antikrist nebo falešný prorok (verše 11–18).
Kapitola 13,1: V tomto vidění Jan vidí vystupovat první šelmu z moře. Neklidné moře je často použito jako symbol národů v jejich neklidném, vzpurném stavu. Učíme se z toho, že ze stavu anarchie a zmatku vyvstane velká světová mocnost, jejíž vlastnosti jsou představeny obrazem šelmy, „která měla sedm hlav a deset rohů a na rozích jejích deset diadémů a na hlavách jejích jméno rouhání“.
Hlavním charakterovým znakem této moci bude, že bude jednat jako zvíře v naprostém nedbání na Boha. Z Danielova proroctví v kap. 7,7.8 a ve světle Zjevení 17,8–13 můžeme soudit, že toto zvíře představuje znovu vznikající Římskou říši. Danielovo proroctví nám v obraze čtyř zvířat představuje čtyři velké světové říše, které budou vládnout v časech národů. První zvíře bylo podobné lvu; druhé se podobalo medvědu; o třetím je řečeno, že je podobné leopardu. Pro čtvrté zvíře Daniel nenalezl nic v přírodě, k čemu by mohlo být přirovnáno. Popisuje je jako „strašnou a hroznou“ šelmu a „rozdílnou ode všech šelem, které byly před ní“. Dále čteme že „měla rohů deset“.
V naší kapitole opět nacházíme šelmu s deseti rohy a v 17. kapitole Zjevení je tato desetirohá šelma se sedmi hlavami uvedena do spojení se „sedmi horami“. Není zřejmé, že se všechna tato místa Písma vztahují na jedno a totéž zvíře a že tato světová mocnost odpovídá znovu vznikající Římské říši se svým středem v Římě, městě sedmi pahorků? Na sedmi hlavách Jan vidí jméno rouhání. To znamená, že tato poslední světová říše je nejen nevědomá o Bohu jako zvíře, nýbrž že vůči Němu bude stát v otevřeném nepřátelství.
Verš 2: Dále se šelma, kterou Jan vidí, podobá leopardovi, medvědu a lvu. Z toho vyplývá, že tato poslední světová říše v době národů v sobě spojí všechny bezbožné znaky předcházejících tří šelem. Dále se dovídáme, že tato říše obdrží svoji moc přímo od satana, neboť moc a autorita jejího trůnu pocházejí od draka, který, jak víme z předchozí kapitoly, je starý had, ďábel a satan.
Verše 3 a 4: Z kapitoly 17,9.10 se učíme, že sedm hlav představuje nejen sedm hor, nýbrž také „sedm králů“ nebo vládních forem. Jan vidí jednu z těchto hlav „jako zbitou až na smrt“, jistě poukaz na zničení císařské moci Říma. Jak z historie víme, vedlo to k pádu Římské říše jako světové politické moci pro mnoho staletí. Z této a ze 17. kapitoly se však dozvídáme, že tato říše opět povstane, což je vidět ze smrtelné rány, která je uzdravena. Toto znovu povstání Římské říše se celému světu bude jevit jako div. Vyvolá obdiv a velebení lidí, neboť její moc nemůže být srovnávána se žádnou jinou a nikdo nemůže proti ní vést válku. Ale obdiv vůči této říši bude ve skutečnosti velebením satana.
Verše 5–7: V nyní následujících verších smíme vidět nejvýznamnější znaky znovu povstalé říše, a sice zosobněné v jejím vůdci. Předně vidíme hlavu této říše, že jako každý druhý diktátor, toužící po světovládě, se bude především snažit vyvýšit sama sebe nebo sama sebe oslavovat. Tak čteme: „I dána jsou jí ústa mluvící veliké věci.“
Za druhé leží za ústy, kterými se sama oslavuje, srdce, které nenávidí Boha, neboť „otevřela ústa svá k rouhání se Bohu“.
Za třetí každý, kdo nenávidí Boha, se bude protivit i Jeho lidu. Proto čteme, že bude „bojovati se svatými“; a pro přesně omezenou dobu je také bude moci přemáhat.
Za čtvrté bude tato hrozná moc na určitý čas vykonávat univerzální vládu nad lidmi, neboť jí bude dána moc „nad všelikým pokolením, nad jazykem i nad národem“.
Verš 8: Pak je nám představeno hrozné působení této moci nad „všemi, kteří přebývají na zemi“. Ti, kteří všechny své myšlenky a svá přání soustředili na tuto zem a vylučují jakoukoli víru v Boha nebo v onen svět, se budou radovat, že našli všemohoucího vůdce, který se protiví Bohu a svatým. S radostí se budou klanět tomuto satanovu nástroji a tím dokáží, že nepatří k počtu těch, jejichž jména jsou zapsána v knize života Beránka, toho zabitého, od počátku světa.
Verše 9 a 10: Nato následuje vážné varování: „Má-li kdo uši, slyš!“ Jestliže věříme v Boha, pak dbejme také na to, co říká, když nám prohlašuje, že ten, kdo druhé vede do vězení, půjde nakonec sám do vězení. A svým časem ten, kdo zabíjí mečem, nalezne sám násilný konec. Tato vážná jistota, že na konci bezbožné přemůže soud, uschopňuje svaté, aby s trpělivostí a vírou čekali na Boha, až On zúčtuje s bezbožníky a zajistí požehnání Svého pronásledovaného lidu.
Verše 11–18: Ve zbývajících verších kapitoly nalézáme obraz druhé šelmy, kterou Jan vidí vystupovat ze země, čímž jsou naznačeny urovnané poměry lidské společnosti. To stojí v protikladu k první šelmě, která vystupuje z moře, symbolu zmatku a anarchie mezi lidmi.
Jan vidí šelmu se dvěma rohy, podobnou beránkovi. Nevidíme v tom naznačení podobnosti s Kristem, a to s úmyslem zaujmout místo náboženského vůdce, jako si první šelma osobuje zaujmout místo politického vůdce? Avšak zatímco vypadá jako beránek, mluví jako drak. Tak jako první šelma, i tento člověk bude účinným nástrojem satana.
Srovnání popisu této šelmy s „člověkem hříchu“, jak je líčen ve 2. Tesalonickým 2,3–12, vede k přesvědčení, že obě místa se vztahují na stejnou osobu. Představují antikrista, jak je apoštolem Janem předpověděn v jeho 1. epištole, který se zjeví na konci dnů (1. Jana 2,18). Jen v Janově epištole je jmenován jménem antikrist. Zjeví se tam ve svém náboženském charakteru jako bludař a odpadlík, který popírá základní pravdy o Božských Osobách jak ve spojení s židovstvím, tak i ve spojení s křesťanstvím. Popírá, že Ježíš je Kristus – očekávání Židů, a popírá Otce a Syna, tedy charakteristické zjevení křesťanství.
Ze zmínky o chrámu ve 2. Tesalonickým 2,4 můžeme soudit, že tato druhá šelma, tento náboženský vůdce, bude mít sídlo v Jeruzalémě, zatím co první šelma, politický vůdce, bude mít centrum na západě, ve městě se sedmi pahorky, v Římě.
Tato druhá šelma bude využívat svou autoritu pod mocí satana, aby sváděla ty, kteří přebývají na zemi, aby se vzdali veškeré Boží bázně a vyvýšili člověka za předmět uctívání. Když zavrhli Krista, budou tito obyvatelé země svedení divy, které tento „člověk hříchu“ bude činit. Z toho vyvstane nejhorší forma modloslužby, kterou kdy svět poznal, a to v těch krajinách, které kdysi měly světlo křesťanství. Ačkoli první šelma uvede opětným povstáním Římské říše svět do úžasu, zřejmě nečiní žádné divy. Tato druhá šelma ale vykonává skrze moc satana velké divy, přičemž dokonce nechá sestoupit oheň z nebe na zem. Eliáš byl svého času zmocněn od Boha, aby svolal oheň z nebe, aby svědčil o pravém Bohu a aby odhalil uctívání modly. To, co Eliáš vykonal skrze Boží moc, antikrist napodobí skrze moc ďábla, aby od pravého Boha odvedl a zato nastolil velebení modly, obrazu šelmy. Ve dnech Eliášových oheň z nebe odhalil modláře a Bálovi proroci byli zabiti. V budoucnosti bude oheň z nebe lidi svádět ke klanění se modle a ti, kteří se budou vzpírat se jí klanět, budou zabiti (srovnej s 1. Královskou 18,36–40).
Tento bezbožník si bude činit po celém světě nárok na náboženskou autoritu nad všemi lidmi – malými i velkými, bohatými i chudými, svobodnými i služebníky. Aby své autoritě dopomohl k uplatnění, bude trvat na veřejném poddání se první šelmě tím, že na pravou ruku a na čelo budou muset lidé přijmout veřejné znamení. Bez tohoto znamení bude lidsky nemožné existovat, neboť bez tohoto znamení nikdo nebude moci kupovat nebo prodávat.
Nezdá se, že by tu byl poukaz na symbolický význam počtu (čísla) šelmy. Bezpochyby bude v dané chvíli jasný. Až do té doby bychom se měli varovat před tím, abychom činili závěry, které nás jen zapletou do lidských představ.
Víme, že přítomná doba je od Pána samého označena jako „časy národů (pohanů)“ (Lukáš 21,24). Z Danielova proroctví se dozvídáme, že tyto časy začaly, když Židům, kteří upadli do modlářství, byla odejmuta vláda nad světem a dána do ruky národům. Zástupcem těchto národů byl tehdy Nabuchodonozor, jemuž bylo řečeno, že Bůh nebe mu dal království, moc, sílu a čest. Všude, kde lidé bydleli, je on ustanoven vládcem nad nimi (Daniel 2,37.38). Ale tak jako selhali Židé, i národy naprosto zklamaly v tom, aby dostály odpovědnosti ve vládě nad světem, kterou jim Bůh dal. Toto selhání se ukázalo od samého počátku. Kdosi popsal Nabuchodonozorovo jednání takto: „Místo aby se jako člověk pokorně poddal Bohu, od něhož obdržel svoji moc, se na jedné straně pozvedl a na druhé straně pustošil svět, aby uspokojil svou vůli.“
Tak jako Nabuchodonozor, první vůdce národů, používali v průběhu staletí diktátoři a demokraté ve vzpouře proti Bohu a v nelítostné krutosti vůči lidem různé vládní formy, aby sami sebe vyvýšili. Bylo řečeno, že svět se po všechna ta staletí pokoušel uvést zlo pod kontrolu a upravovat převrácené věci buď skrze demokraty, nebo diktátory. Na jedné straně lidé shledávají, že čistá demokracie je příliš slabá na to, aby udržela na uzdě vášně lidí. Když jako výsledek bezmocné demokratické vlády vznikl úplný zmatek, hledali lidé ulehčení v tom, že se poddali jednomu diktátoru, tak jako po francouzské revoluci následovalo dosazení Napoleona. Na druhé straně lidé brzy zjišťují, že vláda diktátora je příliš železná a lidem nakonec uloupí všechnu svobodu. To vede národy k tomu, aby se opět vrátily ke krajní demokracii.
Z toho plyne vážná skutečnost, že ani demokraté ani diktátoři nemohou ovládnout moc zla, která působí pod povrchem. Ďábel je kníže tohoto světa. Jeho moc, která vede lidi ke vzpouře proti Bohu a ke vzájemnému ničení skrze tyranii a válku, je příliš velká, než aby ji člověk vlastní silou mohl přemoci. Není se proto co divit, že lidé „zmrtvějí pro strach a pro očekávání těch věcí, které přijdou na všechen svět“, a že často užívají výrok: „Po nás potopa.“ Toto je ale jen přehnaný výraz jejich sebe vyvyšování, zároveň ale vyznání jejich neschopnosti potlačit zlo v tomto světě a nastolit pořádek.
Z těchto dvou vážných kapitol Knihy Zjevení – 12. a 13. – se učíme, že časy národů budou končit v té nejhroznější formě diktatury, kterou kdy svět viděl. Když křesťanstvo odpadne od Boha, upadne do naprosté anarchie a zmatení. Lidé budou hledat ulehčení z tohoto stavu a poddají se moci, která sice je poháněna satanem a rouhá se Bohu, ale zdánlivě je schopná ukončit války a přivést do chaosu pořádek. Proto lidé řeknou: „Kdo jest podobný té šelmě? Kdo bude moci bojovati s ní?“ Tak skončí časy národů, když se modloslužba, s níž začaly, bude opakovat, avšak v ještě hroznější formě. Tak jako Nabuchodonozor, jenž postavil zlatý obraz, před kterým musel každý padnout a klanět se, když nechtěl být uvržen do ohnivé pece, tak v posledních dnech se budou muset ti, kteří přebývají na zemi, klanět obrazu šelmy nebo zemřít.
Lidé sní o nějakém „novém pořádku“, který doufají uvést svým vlastním přičiněním, který má zajistit svět pokoje a nadbytku. Kdosi jiný k tomu poznamenal: „Místo abychom směli doufat v nějaký stálý pokrok dobra, musíme očekávat přibýváni zla… zlo bude nabývat vrchu, až se ukáže tak, že Pán bude muset zakročit, aby je soudil… Nový zákon nás poučuje vždy znovu o tom, že zlo až do konce bude přibývat a že satan je bude podporovat, dokud Pán nezničí jeho moc.“
Avšak ať už konec přítomné doby bude jakkoli hrozný, věřící na něj může hledět v klidném vytrvání a v důvěře v Boha, když upírá zrak nad to na slávu. V následující kapitole uslyšíme o Tom, jenž může přemoci všechnu moc zla, zajistit Boží slávu a uvést Svůj lid do zaslíbených požehnání. Uvidíme tam Syna člověka s korunou vítěze na Jeho hlavě a s ostrým srpem soudu v Jeho ruce.
V kapitolách 12 a 13 jsme byli poučeni o snahách satana a jeho dvou vůdčích nástrojů během tří a půl let, které ukončí přítomné časové období. Během této hrozné doby bude všemu zlému, které si člověk pod vedením satana může vymyslet, dovoleno, aby dosáhlo svého vrcholu. Avšak ze 14. kapitoly se učíme, že Bůh, jenž stojí za vším, bude působit během této vážné doby, aby si pro požehnání přicházejícího království ochránil lid, ale aby také zlé přivedl pod soud.
Verše 1–5: Počáteční verše kapitoly nás poučují, že Bůh bude mít věrný ostatek věřících, kteří budou ochráněni přes hrůzy během vlády šelem. Jan vidí vidění, ve kterém je nám představen tento ostatek jako 144 000 svatých, kteří jsou spojeni s Beránkem na hoře Sionu. Sion mluví o tom, jak Bůh s Izraelem jedná v bezmezné milosti, v protikladu se Svým jednáním pod zákonem na hoře Sinai (Žalm 78,65–68; Židům 12,18–22). Neukazuje nám celý tento výjev symbolicky, jak Bůh v těchto posledních dnech zasáhne ve svrchované milosti ve prospěch věřícího ostatku z Judy? Budou vykoupeni ze země, spojeni s Kristem jako tím kdysi trpícím Beránkem, a budou přes všechna pronásledování ochráněni. Tímto způsobem se stanou prvotinami pro Boha a Beránka té velké sklizně duší z národů, aby měli podíl na slávě Kristova království.
Tento ostatek bude vydávat veřejné svědectví pro Boha a Beránka, neboť v protikladu k následovníkům šelmy ponesou na svých čelech jméno Beránka a jméno Jeho Otce. Ačkoli procházejí trápeními světa, vlastní radost nebe, neboť zpívají novou píseň, které se mohou naučit jen vykoupení. Obrazný výraz „kteří s ženami nejsou poškvrněni“ je označuje jako takové, kteří jsou v oddělení ochráněni od všech ohavných znečištění oněch dnů, do nichž padl jejich úděl. Jak víme z jiných míst Písma, budou potom vládnoucí poměry srovnatelné s poměry ve dnech před potopou a ve dnech před soudem nad Sodomou (Lukáš 17,26–30). Budou ale nejen odděleni od všeho zlého, nýbrž budou také živými svědky pro Krista, neboť budou věrnými následovníky Beránka, „kam by koli šel“. Nebudou se snažit uniknout utrpení a pronásledování pomocí přetvářky, neboť v jejich ústech „není nalezena lest“, a ve svém praktickém chování budou „bez úhony“.
To mluví také dnes k nám věřícím, kteří jsme předměty svrchované milosti. Jak je dobré, když i my se snažíme žít v oddělení od přibývajícího zla v našich dnech, ať je to na politické nebo na náboženské úrovni. Také my bychom měli v poslušnosti k Božímu slovu zaujmout své místo vně tábora a shromažďovat se ke Kristu. Tak můžeme také my, podle slov naší kapitoly, „následovat Beránka, kam by koli šel“, a chozením bez „falše“ a „bez úhony“ svědčit pro Krista.
Verše 6 a 7: Dále vidíme, že ačkoli v této vážné době zlo dosahuje svého vrcholu, přece není svět ponechán bez svědectví pro Boha. „Věčné evangelium“ bude hlásáno po celém světě. Bude zvěstováno těm, „kteří bydlí na zemi“, a své všechno hledají v tomto světě. Bude ale kázáno také „všelikému národu i pokolení i jazyku i lidu“. Od začátku dějin až do konce je jen jedna cesta spasení pro padlého člověka – skrze krev Ježíše Krista, neboť není jiné jméno pod nebem, které je dané lidem, ve kterém mohou být spaseni. Toto radostné poselství je tedy to pravé „věčné evangelium“, které je všem zvěstováno. Avšak zatím co evangelium, které přináší lidem záchranu, je stále stejné, přece podle doby vede k rozdílným cílům. Dnes má evangelium Boží milosti na zřeteli povolání lidu, který je vyjmut z tohoto světa a je určen pro nebeská požehnání. Evangelium, které bude kázáno v budoucnosti, má za cíl zajistit lid pro pozemské Kristovo království. K tomu, když svět upadne do strachu před zlými lidmi a bude se klanět šelmě, jsou lidé varováni: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest… a klanějte se tomu, který učinil nebe i zemi i moře i studnice vod.“ Dále jsou lidé varováni, že „přišla hodina soudu jeho“. Bude to evangelium požehnání, ale spojené s varováními před nadcházejícím soudem.
Verš 8: Pak je nám sděleno, že během těchto vážných dnů padne Babylon veliký. Tento falešný systém, který se vydává za křesťanstvo, ve skutečnosti během dlouhých staletí zkazil všechny národy. Nejenže přijde pod Boží soud, nýbrž padne před lidmi, neboť, jak budeme číst o něco později, národy pod vedením šelmy zničí tento falešný systém (17,15–18).
Verše 9–12: Je jasné, že v oněch vážných dobách zde budou následovníci šelmy s jejím znamením na sobě (13,15–18) a následovníci Beránka s Jeho jménem na svých čelech. Šelma bude všechny, kteří bydlí na zemi, veřejně vyzývat, aby se klaněli obrazu první šelmy. Avšak také bude zvěstováno věčné evangelium, které volá k lidem, aby se báli Boha, Stvořitele a Soudce. Známe pak opatření šelmy, že nikdo nebude moci bez znamení šelmy kupovat nebo prodávat. Avšak zároveň bude vycházet Boží varování, že věčné trápení bude podílem všech, kteří přijmou znamení šelmy. Volba pak musí být učiněna mezi Bohem a satanem, mezi Kristem a antikristem, mezi duchem pravdy a duchem lži; a ona volba, když bude jednou učiněna, je neodvolatelná, její následky jsou věčné a neproměnné. Odmítnout znamení šelmy, poslouchat Boha a zůstat věrný Pánu Ježíši vyvolá vytrvání svatých.
Verš 13: Vytrvání těch, kteří nepřijmou znamení šelmy, budou poslouchat Boha a ve své víře v Ježíše zůstanou stálí, může v mnoha případech vést k mučednické smrti. Takoví se mohou bát, že smrtí ztratí požehnání království. Avšak jsou povzbuzeni ujištěním, že nemusí nic ztratit, nýbrž že dosáhnou zvláštního požehnání, neboť slovo k takovým mučedníkům zní: „Blahoslavení mrtví, kteří v Pánu umírají, od této chvíle!“ Odpočinou od své námahy a obdrží svou mzdu, neboť „skutky jejich jdou za nimi“.
Verše 14–20: Ve dvou výjevech na konci této kapitoly vidíme předně zjevení Syna člověka, jak sklízí žeň země ostrým srpem, a za druhé, jak jsou hrozny vinného kmene země uvrženy do velkého presu Božího hněvu. Neukazují nám tyto dva obrazy symbolickou řečí, že tyto vážné dny budou končit tím, že ti, kteří mají „víru Ježíšovu“ budou shromážděni pro tisíciletá požehnání, zatím co bezbožní, kteří jsou zde srovnáváni s hrozny vinného lisu, upadnou přemáhajícímu soudu, který je představen lisem, jenž bude šlapán mimo město?
Shrneme naučení této velmi důležité kapitoly, která rozvijí způsob Božího jednání v posledních letech přítomného času, takto:
Předně tu bude bohabojný ostatek ze Židů, který je spojen s Kris-tem, následuje Krista a je ochráněn pro požehnání přicházejícího království (verše 1–5).
Za druhé bude všem národům zvěstováno poselství evangelia, spojené s varováním před bezprostředně hrozícím soudem (verše 6 a 7).
Za třetí padne zkažené křesťanstvo, představené obrazem velkého města Babylona, a dojde svého konce (8. verš).
Za čtvrté přijdou ctitelé šelmy pod věčný soud (verše 9–12).
Za páté obdrží skuteční věřící, kteří během této hrozné doby byli věrní až do smrti, svou mzdu (13. verš).
Za šesté všechen Boží lid – ti, kteří skrze milost přijali „věčné evangelium“ – bude tvořit bohatou žeň pro Boha (verše 14–16).
Za sedmé ti, kteří zavrhli Boží svědectví a klaněli se šelmě, upadnou pod odplatu Božího hněvu (verše 17–20).
V kapitolách 12 a 13 jsme měli před sebou hrozné propuknutí vzpoury proti Bohu, která se bude odehrávat pod satanem a jeho nástroji v době znovu povstalé Římské říše. To se bude dít po dobu tří a půl roků, které budou předcházet příchodu Krista, aby všechny Své nepřátele položil pod Své nohy a aby zřídil království.
Dále jsme se naučili, že Bůh si během této doby zajistí lid pro Kristovo království, národům dá zvěstovat věčné evangelium a soudem zúčtuje s bezbožnými.
V kapitolách 15 a 16 se dovídáme další podrobnosti o zvláštních soudech, které dopadnou na východní a západní oblasti říše, v nichž šelmy vykonávají svoji vládu.
Verš 1: Tyto soudy jsou označeny jako „sedm ran posledních“. Bezprostředně předcházejí zjevení Krista. „V nich je dokonán Boží hněv“.
Verše 2–4: Dříve než slyšíme o soudech, které přijdou na ty, kdo nesou znamení šelmy a klanějí se jejímu obrazu, je nám potvrzeno požehnání těch, kteří dobyli vítězství nad šelmou a jejím obrazem. Jan ve vidění vidí tyto svaté s Božími harfami stát na skleněném moři, které je smíšeno s ohněm. Nemluví to symbolicky o tom, že tito věřící prošli ohněm zkoušek, a nyní dosáhli místa neproměnné čistoty, v němž už nebude strach ze znečištění a kde zármutek a žal musejí ustoupit radosti a chvalozpěvu? Jsou viděni jako tací, kteří byli zachráněni od posledních sedmi ran, tak jako kdysi byl Izrael zachráněn od ran, které dopadly na Egypt.
Tak jako ono vysvobození vyvolalo chvalozpěv Mojžíše, tak také toto budoucí osvobození bude následováno podobným propuknutím chvalozpěvu. V něm budou své osvobození připisovat velkým a obdivuhodným skutkům Boha všemohoucího, jenž je ve všech Svých cestách spravedlivý a je „Král národů“. Pod vlivem těch dvou šelem vedených satanem se svět pozvedne ve vzpouře proti Bohu a Beránkovi. Tito svatí ale, kteří dobyli vítězství nad šelmou, budou zpívat píseň Beránka. Tím s radostí vyjadřují, že zabitý Beránek je hoden „přijmout moc a bohatství a moudrost a sílu a čest a slávu a požehnání“ (5,12). Vidí předem, že nadejde doba, kdy všechny národy přijdou, aby se před Bohem klaněly; neboť nyní Jeho soudy už nemají jako dříve charakter prozřetelnosti, nýbrž „tvé spravedlivé skutky (soudy) se staly zjevnými“.
Verše 5–8: Když jsme viděli požehnání těch, kteří dobyli vítězství nad šelmou, je nyní otevřená cesta pro soud nad těmi, kteří přijali znamení šelmy. Pomocí zde použitých symbolů se učíme, že se tyto poslední soudy před zjevením Krista nejen zabývají zlem mezi národy, nýbrž budou také svědectvím pro svatost Božího příbytku. Andělé, kteří tyto soudy vykonávají, přijdou z „chrámu stánku svědectví na nebi“, „oblečeni jsouce rouchem lněným, čistým a běloskvoucím“, což svědčí o svatosti Božího chrámu, s níž jsou andělé v plném souladu. Jak se sluší na ty, kteří mají vykonávat soud, jsou city zadržovány zlatým pásem kolem hrudi, který mluví o Boží spravedlnosti.
Jakmile andělé vyjdou s těmi sedmi zlatými koflíky, je „naplněn chrám dýmem od slávy Boží a od moci jeho“ a během těchto soudů nemohl „žádný vjíti do chrámu“. To může naznačovat, že během této vážné doby, kdy Bůh bude jednat v soudu, nebude do Jeho přítomnosti přinášeno žádné velebení a žádná přímluvná prosba.
Kapitola 16,1.2: Boží hněv, který je vyjádřen v prvním koflíku, bude vylit „na zem“, čímž jsou míněny národy pod stabilní vládou. Zmínka o šelmě ve 2. verši ukazuje, že se zde jedná o oblast znovu povstalé Římské říše. Tento soud trýzní lidi, kteří se klanějí šelmě a jejímu obrazu, „škodlivými a zlými vředy“. To může být symbol hrozné, rozkládající rány, která na jedné straně zachvátí ducha těch, kteří se poddají tyranství šelmy, která vezme všechnu svobodu ke kupování a prodávání. Na druhé straně ponoří tyto lidi do bídy, protože odvrhli všechnu Boží bázeň. Pravdivou zůstává zásada, ať ve světě nebo mezi Božím lidem, že sklidíme trápení, když hledáme své potěšení ve svévoli. To, co rozsejeme k uspokojení těla, budeme sklízet jako bědování srdce.
Verš 3: V protikladu k prvnímu koflíku, který je vylit na zem, je druhý koflík vylit „na moře“. Nemluví moře o stavu neklidu? Nebude to tak, že otroctví a tyranie šelmy promění spořádaný lid v neklidný? Klanění se šelmě a s tím spojený neklidný stav povedou k soudu, který znamená pro „každou duši živou“, která upadne pod toto hrozné odpadnutí, mravní smrt nebo oddělení od Boha.
Verše 4–7: Třetí anděl vylévá svůj koflík „na řeky a na studnice vod“. Řeka je ve Svatém Písmu používána jako symbol pro zdroj života a požehnání v dočasném nebo věčném ohledu. Čteme o „proudech vody živé“ a o „řece vody života“ (Jan 7,38; Zjevení 22,1). Že se tyto vody stanou krví, snad znamená, že každý původ lidského myšlení je otráven, a tak život lidí, místo aby vedl k životní svěžesti a ke štěstí, vede k bídě a mravní smrti.
Anděl ospravedlňuje Boha v Jeho spravedlivém soudu. Je spravedlivé, že ti, kteří vylévali krev svatých a proroků vydávajících svědectví pravdě, nyní sami musejí pít kalich smrti – a to tím nejhroznějším způsobem jako věčné oddělení od Boha –, protože otrávili ducha lidí bludem. Lidé mohou mít nějakou moc a po nějakou určitou dobu jim může být dovoleno zjevovat v pronásledování Božího lidu špatnost svého srdce. Ale Pán, Bůh, je všemohoucí a Svým časem pomstí krev Svého lidu. Poukaz na mučednickou smrt svatých znovu ukazuje, že tyto soudy se obracejí zvláště proti říši šelmy.
Verše 8 a 9: Čtvrtý anděl vylévá svůj koflík na slunce. Slunce je použito jako výraz vyvýšené autority. Může zde představovat vládu šelmy, která během této vážné doby vykonává nejvyšší moc diktátora. Pod touto nelítostnou mocí bude lidem vzata všechna svoboda a bu-dou jako takoví, kteří jsou bičováni ohněm, čímž je jejich síla odporovat zničena. Ale místo aby činili pokání ze svého modlářství a vzdali Bohu čest, která náleží jen Jemu samému, budou se rouhat Božímu jménu, ačkoli vědí, že On má moc nad těmito ranami.
Verše 10 a 11: Pátý koflík je vylit na „trůn šelmy“ s tím výsledkem, že její království se zatmí. To bezpochyby mluví o duchovní temnotě, která musí nastat v říši, jejíž hlava obdrží svou moc od satana. Lidé tím upadnou do trýznící bídy, a přece, přes své utrpení a bolesti se neobrátí k Bohu, ani nebudou činit pokání ze svých skutků.
Verše 12–16: Šestý koflík je vylit na „velikou řeku Eufrat“. Tato řeka byla odedávna východní hranicí Římské říše. To, že tento tok vyschne, asi znamená, že budou odstraněny závory, které vždy zadržovaly východní národy od západních národů, aby se nesměšovaly. Že tím bude připravena cesta králům od východu slunce, může znamenat, že ďábelské pověře východu bude dovoleno zaplavit západ.
Ti tři nečistí duchové, představení třemi žábami, které vyjdou z ďábelské trojjedinosti, z draka, šelmy a z falešného proroka, a které budou činit zázraky, snad ukazují, že národy východu budou zkaženy vůdci západu. To povede k tomu, že „králové všeho okršku“, když se navzájem zkazili, se nyní shromáždí ke spojené válce proti všemohoucímu Bohu. Na tomto hrozném rozcestí světových dějin se mohou lidé domnívat, že východ a západ se nyní sjednotili ke své cti a aby zavedli nový světový pořádek podle své vůle. Sotva jim bude jasno, že byli shromážděni ďáblem k válce proti Bohu.
V závorce od verše 15 nalézáme slovo povzbuzení a varování těm, kteří se v této hrozné době bojí Boha. I když bude celý svět sjednocen skrze ďábla k odporu proti Bohu, přece je bohabojným připomenuto, že Bůh skrze Kristův příchod zasáhne soudem nad světem, neboť Jeho příchod bude jako zloděj. Jestliže Jeho zjevení bude znamenat pro svět neočekávaný soud, na druhé straně přinese požehnání a blaženost těm, kteří bdí a jdou cestou v oddělení od světa, což je vyjádřeno ochráněním jejich roucha.
Zmínka o Armagedonu nás v myšlenkách vede do Magedda ve Starém zákoně, kde ve dnech soudců se národy shromáždily proti Božímu lidu. Musely zakusit, že Bůh sám se jim postavil v soudu, neboť čteme: „S nebe bojováno, hvězdy z míst svých bojovaly proti Zizarovi.“ (Soudců 5,19.20) Zatím co Bůh vysílá Své „věčné evangelium“ ke každému národu, aby shromáždil lid pro království Krista, drak, šelma a antikrist se spojí, aby „krále zemské“ shromáždili, aby vedli válku proti Bohu všemohoucímu. Avšak upadnou pod přemáhající soud z ruky Všemohoucího.
Verše 17–21: S vylitím sedmého koflíku dosáhne soud nad národy svého hrozného vrcholu, jak to ohlašuje silný hlas z chrámu nebe a od trůnu soudu: „Stalo se.“ Tento poslední soud padá na ovzduší, což asi znamená, že i sám dech života lidí bude porušen zvratem. Ten je představen „velkým zemětřesením“, které otřese lidskou společností takovým způsobem, že další existence rodiny, sociálního a politického života se stane nemožnou. Zlomí moc Říma – „toho velkého města“ –, stejně jako moci světa, představované „městy národů“.
Ale především přijde před Bohem na paměť onen zkažený náboženský systém, představovaný „velkým Babylonem“. Po staletí se protivil Bohu a Jeho lidu, a nyní bude muset pít kalich „vína hněvu jeho“. Žádná útočiště na zemi nebudou moci lidi ochránit před bouří soudu, neboť „všechny ostrovy pominuly a hory nejsou nalezeny“. Nikdo nebude moci uniknout tornádu soudu, který je představen mocným krupobitím. Ale místo aby vyznali, že tuto bouři soudu přivolaly jejich hříchy, budou se lidé rouhat Bohu jako původci vší jejich bídy.
Když čteme o těchto hrozných soudech, které spadnou na okruh křesťanstva, musí se nás to hluboce dotýkat. Neboť právě v této části světa, ve které žijeme a která se během všech těch staletí těšila vnějším výsadám křesťanství, kde byla zvěstována Boží milost skrze evangelium, se rozvine to velké odpadnutí od Boha a Boží hněv, představovaný sedmi koflíky, na ni bude vylit.
Z kapitoly 13 jsme se naučili, že během vlády šelmy – hlavy znovu povstalé Římské říše – dosáhne bezbožnost času pohanů svého vrcholu. Dále můžeme z kapitol 14 – 16 soudit, že všechno toto zlé přitáhne Boží soud na království šelmy a na ctitele jejího obrazu. Tento Boží zásah dosáhne také svého vrcholu, a to v soudech, které jsou symbolizovány sedmi koflíky Božího hněvu. Jsou značeny jako „poslední“; „skrze ně má býti dokonán Boží hněv“ (15,1). Poslední soudy vytvářejí cestu pro osobní návrat Krista, jak je předpověděn v kapitole 19,11–18.
Ale dříve než nám je popsána tato velká událost, jsou nám v kapitolách 17 a 18 podány další podrobnosti o mocném soudu, který zachvátí falešný náboženský systém. Tento systém před nás předstupuje v obrazu falešné ženy a velkého města Babylona. V průběhu popisu těchto soudů jsme už nalezli dva poukazy na soud nad Babylonem (14,8 a 16,19). Tento zkažený systém má ve světových dějinách tak velký význam, že Bůh považoval za nutné napomenout Svůj lid, aby se od něho úplně oddělil. V tomto smyslu nám podává v těchto dvou kapitolách další podrobnosti o jeho pravém charakteru a o jeho hrozném konci pod Božím soudem.
Při pozorném zvažování Božího slova poznáváme, že pod obrazem Babylona je představeno zkažené křesťanstvo, jak se hlavně zjevuje v papežském Římu. V 9. verši je toto vidění identifikováno s městem na sedmi pahorcích – Římem. V 15. verši vidíme systém, který vykonával nad „lidmi a zástupy a národy a jazyky“ téměř neomezenou moc. Dále je v 18. verši řečeno, že „má království nad králi země“. Není zřejmé, že tento popis se hodí jen na papežský Řím?
Tento zkažený systém, který si osobuje být církví, je ve skutečnosti ďábelskou napodobeninou. V těchto kapitolách už nemáme před sebou proti-Krista, nýbrž proti-Církev. Máme zde dvojí obraz této falešné církve. V 17. kapitole je představena v obrazu ženy; v 18. kapitole se zjevuje v obrazu velkého města. Žena představuje papežství v celé jeho zkaženosti, jak je Bůh vidí, neboť žena je ukázána jako nevěstka. Město reprezentuje papežství z hlediska lidí ve vší jeho nádheře a jeho luxusu. V protikladu k tomu vidíme o něco později v Knize Zjevení obdivuhodný zjev pravé Církve, nejprve jako Kristovy nevěsty (19. kapitola), a pak ve vztahu ke světu jako nebeského města (21. kapitola). Zde máme před sebou ďáblovu napodobeninu, která, ačkoli si osobuje být Kristovou církví, je odhalena jako zkažená nevěstka a jako světské město.
Při uvažování o tomto falešném systému v 17. kapitole poznamenáváme, že v prvním oddílu – verše 1 až 6 – máme vidění, jak jej Jan vidí. Ve druhém oddílu – verše 7 až 18 – máme výklad tohoto vidění skrze anděla.
Verše 1 a 2: Janovi je řečeno, že mu bude ukázán soud nad tímto falešným systémem. Není představen prostě ženou, nýbrž jako zkažená a prostopášná žena, čímž je obrazně ukázáno, že tento falešný systém bere lidem všechnu věrnost ke Kristu. Její dalekosáhlý vliv je vyjádřen konstatováním, že „sedí na vodách mnohých“. Její zlý vliv na vůdce křesťanstva má své vyjádření skrze obraz jejího nesvatého spojení s „králi země“.
Verše 3 a 4: Aby viděl toto vidění, je Jan v duchu veden ven „na poušť“. Tento zkažený systém může zplodit jen poušť, ve které není pro Boha nebo lidi nic k nalezení. V této poušti spatřuje Jan ve vidění ženu, která sedí na šarlatově červené šelmě se sedmi hlavami a deseti rohy.
Tento obraz sice vyjadřuje zlo papežství během staletí, ale představuje zde jeho poslední stav, kde bude veřejně sjednoceno se šelmou, tedy se znovu povstalou Římskou říší. To, že žena sedí na šelmě, naznačuje, že papežství ve své poslední fázi bude na krátký čas vládnout říší a od ní bude podporováno. Znovu povstávající Římská říše se svými spojeneckými králi najde ve své snaze vymýtit všechnu Boží bázeň a zavést uctívání obrazu šelmy ve zkaženém papežství zjevně ochotný nástroj k naplnění svých zlých úmyslů; neboť tento zkažený systém je a vždy byl charakterizován nejhorším modlářstvím.
Tato modloslužba je zde představena zlatým pohárem plným ohavnosti v ruce ženy. Zde, stejně jako ve Starém zákoně, mluví ohavnost o modloslužbě. „Zlatý pohár“ může na lidi působit přitažlivým dojmem, ale jeho obsah je v Božích očích ohavností. Tak se zdá být naprosto jasné, že papežství ve své snaze vést lidi k tomu, aby se vzdali Boha a oddali se modlářství, se v budoucnosti veřejně spojí s politickou mocí. Náboženská moc a politické moci se sjednotí, aby vedly svět zpět k nejhoršímu pohanství. „Pes navrátil se k vývratku svému a svině umytá do kaliště svého.“ (2. Petra 2,22) Takového druhu bude hrozný konec zkaženého vyznávajícího křesťanství.
Verš 5: Hrozný charakter papežství bude dále znázorněn jménem, které Jan vidí napsané na čele ženy. První slovo: „tajemství“ není ve Svatém Písmu použito k vyjádření něčeho tajůplného, nýbrž, jak bylo řečeno: „Ukazuje na něco, co nemůže být přirozeným duchem člověka vyzkoumáno, na něco skrytého, co může být odhaleno jen určitým a jasným světlem od Boha.“ Bez tohoto zjevení by si Jan nikdy neuměl představit, že se křesťanství vyvine do takového velkého systému, který vyznává jméno Krista a osobuje si být církví, sám ale bude naprosto zkažený, takže o něm musí být řečeno: „Tajemství, Babylon velký, matka smilnic a ohavností země.“
Skutečný Babylon ve starověku byl sice po nějaký čas největším městem na zemi, ale byl také centrem a zdrojem modloslužby a zkažení. V tomto smyslu se papežství stane „Babylonem velkým“; neboť podobně jako starý Babylon je středem zkázy, luxusu a slávy tohoto světa. Jako „matka smilnic“ se stane původem a hlavní oporou vší modlářské ohavnosti země. Neznamená to, že všechna zkáza v křesťanstvu má svůj původ v papežském systému? Nemůžeme usuzovat, že po vtržení Církve vše, co z křesťanského vyznání zůstane na zemi, ponese jméno: Babylon „veliký, matka smilnic a ohavností země“ a jako takové to upadne pod Boží soud?
Verš 6: Dále je Janovi ukázáno, že žena je „opilá krví svatých a krví mučedníků Ježíšových“. Papežství bylo nejen zdrojem modlářství a zkaženosti, nýbrž se i po celá staletí protivilo pravému Božímu lidu a pronásledovalo jej. Pohanský Řím ve svých dnech pronásledoval křesťany. Avšak ona pronásledování se jeví malá ve srovnání s mi-liony „svědků Ježíšových“, kteří pod papežstvím byli v masakrech velkých rozměrů skrze hrůzy mučení a ohně hranic hnáni do smrti.
To, že křesťané byli pronásledováni pohany, nemohlo apoštola udivit, ale když se nyní dověděl, že přijde čas, ve kterém se vyznávající církev stane středem modlářství a zavilým pronásledovatelem svatých, naplnilo jej to „divením velikým“.
Verše 7 a 8: V reakci na apoštolův údiv mu anděl zjevuje tajemství hrozného spojení zkaženého křesťanstva se zkaženou vládou světa. Anděl nejprve ve verších 8–14 vysvětluje historii šelmy neboli Římské říše. Tato říše je popsána jako ta, která kdysi byla, pak pro nějakou dobu přestala existovat, ale má znovu povstat v nejhroznější formě. Jako taková vystoupí „z propasti“ a bude satanem poháněna, ale nakonec zanikne mohutným zničením. Víme, že kdysi mocná Římská říše už před staletími přestala existovat jako světová velmoc. Avšak zde se dovídáme, že k údivu těch, kteří bydlí na zemi a nemají podíl v knize života, na krátký čas opět povstane. Písmo nás učí, že vrchnosti jsou ustanoveny od Boha. Avšak v době opětného ustavení Římské říše už nebudou vládnoucí moci ustanovovány od Boha, nýbrž na krátké období budou ovládány z propasti satanem. Kdosi poznamenal: „Během krátké doby satan vytvoří říši, která odpovídá jeho úmyslům, protože bude spočívat na satanských zásadách, které Boha popírají.“
Verše 9–11: Dále nám je řečeno, že symboly sedmi hlav mají dvojí význam. Ukazují na sedm hor, „na kterých ta žena sedí“. Tím je potvrzena dobře známá skutečnost, že papežství má své sídlo v městě sedmi pahorků – v Římě. Dále těch sedm hlav reprezentuje sedm králů nebo vládních forem, pomocí nichž byla Římská říše v různých časových obdobích ovládána. Ve dnech apoštola už pominulo pět forem vlády a šestá, císařská vládní forma, tehdy vládla. Také toto císařství už před staletími zmizelo. Ale v budoucnosti opět povstane pod sedmou vládní formou, opět imperialistické, ale – jak se to apoštol dovídá – ve spojení se svazkem deseti králů. Hlava této znovu povstalé říše bude jednou z těch sedmi, protože nese císařský charakter, a přece bude tento samovládce v určitém smyslu osmým, protože vychází přímo z ďábelského zdroje.
Verše 12 a 13: Nyní jsme poučeni, že těch deset rohů představuje deset králů, kteří budou vládnout spolu se šelmou. Spojí se a dají šelmě moc a autoritu. Neukazuje nám proroctví jasně, že Evropa v budoucnosti bude hledat „pokoj a bezpečnost“ v tom, že se zformuje ve společenství deseti království, která budou stát pod ústřední autoritou hlavy Římské říše, která bude přímo řízena mocí satana?
Verš 14: Tento spolek povede západní mocnosti do úplného odpadnutí od Krista, neboť těchto deset králů nebo království, která oni zastupují, se sice bude snažit udržet mezi sebou pokoj, ale spojí se k válce proti Beránkovi. To ale nutně povede k jejich zániku, neboť Beránek, jemuž se odváží odporovat, je „Pán pánů a Král králů“, jenž zvítězí nad každou vzpourou. Svatí, kteří budou pod vládou šelmy pronásledováni, budou spojeni s Kristem v Jeho soudu nad tímto satanským svazkem, neboť jsou „povolaní a vyvolení a věrní“.
Verše 15 a 16: Když anděl předpověděl charakter a osud znovu povstalé Římské říše, vrací se nyní zpět k papežství, aby oznámil zničení tohoto falešného systému. Nejprve jsme poučeni, že žena, sedící na vodách mnohých je obraz celosvětového vlivu papežství nad „lidmi a zástupy a národy a jazyky“. Pak se ale učíme, že přijde doba, kdy spojené národy se obrátí proti tomuto falešnému systému a jak kdosi poznamenal: „Nesvatá láska skončí v nenávisti.“ Zbaví ji vší moci, „učiní ji opuštěnou a nahou“ a zmocní se všech jejích bohatství, a tak způsobí její zničení.
Verš 17: Dále se učíme, že národy nevědomky vykonají ve zkažení tohoto strach budícího systému Boží vůli, i když jejich úmysl asi spočívá v tom, aby dali šelmě nejvyšší vládní moc. Avšak Bůh stojí nade vším, ať je to ve zničení falešné ženy nebo v ukončení vlády šelmy. Tyto zlé moci mohou trvat jen, „dokud by nebyla vykonána slova Boží“.
Verš 18: Žena, která bude zkažena deseti královstvími, představuje onen velký, dojmem působící systém, který jako velké město má „království nad králi země“. Jak kdosi poznamenal, byla „sídlem žádostivé a úkladů plné ctižádosti, zločinů a klamu všeho druhu, každého druhu pyšné moci nad druhými, světského luxusu a bezbožnosti“.
V kapitolách 17 a 18 leží pro křesťany jak velký význam, tak také hluboká vážnost. Nalézáme v nich úplné ukázání hrozného charakteru posledního stavu zkaženého křesťanstva, stejně jako jeho konečný zánik. V kapitole 17 jsme viděli, jak zkažený systém, který po staletí předstíral, že je Boží církví a který nalézá svůj nejjasnější charakter v papežství, se na konci dá do nesvatého spojení se světskou mocí; a to s onou říší, která svou moc obdrží z propasti. Zatím co falešná církev vyznává jméno Krista, je vůči Kristu nanejvýš nevěrná, což je vyjádřeno v jejím označení jako nevěstky.
Verše 1–3: V kapitole 18 nyní vidíme tentýž zkažený náboženský systém v obrazu velkého, velký dojem vzbuzujícího města. Dovídáme se tam, že papežství, které si po staletí osobovalo být samospasitelnou církví a jako takové být „příbytkem Božím v Duchu“, bude na svém hrozném konci „příbytkem ďáblů a stráží každého ducha nečistého a stráží všelikého ptactva nečistého a ohyzdného“. Tyto vážné pravdy jsou zvěstovány andělem z nebe, jenž je vybaven velkou mocí a osvětluje temnotu na zemi slávou nebe. Zvěstuje silným hlasem, kterému nikdo nemůže odporovat, pád tohoto falešného systému a málo slovy shrnuje jeho zlý vliv na celý svět. „Všechny národy“ byly oklamány jeho omamujícím vlivem. Králové byli svým nesvatým spojením s ním strženi do zkázy; a světsky smýšlející „zbohatli ze zboží rozkoší jeho“.
Verše 4–8: Vzhledem k hroznému charakteru tohoto systému a k přemáhajícímu soudu, který na něj přijde, slyší Jan hlas z nebe – jistě hlas Krista – říci: „Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran.“ Na začátku křesťanství byli věřící napomínáni vzhledem k modlářskému pohanskému světu, aby „vyšli z prostředku jejich“ a aby „se oddělili“ (2. Korintským 6,16.17). Na konci křesťanského období jsou věřící napomínáni, aby „vyšli“ ze zkaženého vyznávajícího křesťanstva, které je v plné míře své zkaženosti představeno papežstvím. Nejsme vyzýváni, abychom je reformovali nebo přemáhali, nýbrž abychom z něho vyšli, abychom neměli účast na jeho hříších. Babylon znamená „zmatení“ a žádné jiné slovo by nemohlo popsat jasněji hrozný konec toho, co se přiznává ke jménu Krista, ale je charakterizováno přátelstvím se světem – což znamená nepřátelství vůči Bohu. Křesťanstvo končí krajně náboženskou formou, která je použita jako pláštík, aby přikryla „žádost těla a žádost očí a pýchu života“. Před těmito hříchy jsme varováni.
Nebezpečí pro nás spočívá v tom, že my, dokonce i praví věřící, upadneme „do jeho hříchů“. Jaké jsou to hříchy? Není toto jeho největší hřích, že zatím co vyznává, že je Boží církví, prakticky jako hrozný systém zapírá pravé křesťanství? Osobuje si uvádět jméno Krista do každého světského spojení a tělesné žádosti. Místo aby chránilo Boží lid, bylo po staletí jeho pronásledovatelem. Místo aby vyvyšovalo Krista, oslavovalo samo sebe. Místo aby následovalo Krista a samo sebe zapíralo, žilo si pro sebe. Místo aby šlo cestou cizince a poutníka vyvolaného z tohoto světa, vládlo jako královna v tomto světě.
Abychom ušli těmto hříchům, jsme napomínání, abychom „vyšli“ a byli zcela odděleni od zkázy křesťanstva. Naše místo jako věřících je shromažďovat se vně za táborem ke Kristu, který je od světa opovrhován.
Jsme varováni, že na tento světský náboženský systém náhle spadne mocný Boží soud. Ty, kteří se chlubili, že „pláče neuzří“, postihne „smrt a pláč i hlad“. Jakkoli se v lidských očích může zdát mocný a pevný, tu přece jeho pád bude úplný: „Ohněm spálen bude, neboť silný jest Pán, který jej potupí.“ Není úkolem věřících podnikat křížové tažení proti zkaženosti Říma. Bůh, jenž je silný, Svým časem a Svým způsobem odplatí dvojnásobně všechno zlé, které způsobil Božímu lidu. Naše odpovědnost jako věřících je poslechnout slov Pána: „Vyjděte z něho, lide můj.“
Verše 9–19: V dále následujících verších čteme o nářku „králů země“, o pláči a zármutku „kupců zemských“ kvůli pádu tohoto hanebného systému. Deset králů asi bude pod vedením šelmy použito, aby jej zničili. Ale po jeho zničení tito králové a kupci poznají, jak velmi byly materiální velikost jejich měst a úspěch jejich obchodu závislé na tomto falešném systému. Když zjistí, jakou sociální a hos-podářskou ztrátu jeho pád představuje, budou nad jeho zánikem naříkat a rmoutit se. Kupci zemští, kteří se obohacovali na zálibě „Babylona“ v nádherných budovách a pozemském luxusu, pláčou a mají zármutek nad tím, že „už nikdo nekupuje jejich zboží“.
Jaké hrozné odsouzení vyznávajícího křesťanstva, když zde musí být řečeno, že je podporováno králi, protože jim dopomáhá k jejich pozemské velikosti a k jejich luxusu, a od kupců, protože znamená vydatný zdroj pro obchod a vydělávání peněz! Zkažené křesťanství skončí v tom, že bude největší mocí k podpoře světáctví, luxusu a materiálního zisku na zemi. V tomto bezbožném systému bude vše, od zlata až k nevolníkům a lidským duším, proměněno v pro-středek ke světskému zisku. A všimněme si dobře, že mezi těmito obchodními statky zaujímá „zlato“ první místo a „lidské duše“ poslední místo, poněvadž v jeho ocenění mají nejmenší význam. Podle Božího úsudku bude všechno „zpuštěno“. Bude oloupeno o všechny své pozemské statky a „v jedné hodině zpustlo“ (verše 17,14,19).
Verš 20: Zatím co na zemi králové a kupci naříkají nad jeho pádem, jsou svatí, apoštolové a proroci v nebi vyzváni, aby se radovali, neboť v jeho pádu Bůh pomstí utrpení, které Jeho lidu způsobilo. Nikdy není věcí věřících, aby se mstili. Bůh nemůže svěřit Svému lidu pomstu. Slovo nás učí: „Ne sami sebe mstíce, nejmilejší… Mně pomsta, já odplatím, praví Pán.“ (Žalm 94,1; Řím. 12,19)
Verše 21–24: Závěrečné verše obsahují tři hlavní pravdy, které shrnují poučení kapitoly o hrozném charakteru a hrozném konci zkaženého křesťanstva dle jména. Předně se učíme, jak se tato náboženská zkáza jeví v očích lidí; za druhé vidíme jeho pravý charakter v Božích očích; a za třetí je nám oznámen veliký soud, kterým je provždy odstraněno ze země.
Předně je křesťanstvo v očích lidí mocný systém, neboť je nazváno „město veliké“. V průběhu této kapitoly je toto město osmkrát jmenováno „velkým městem“. Poskytuje vše, co se líbí přirozenému člověku. Ve 22. verši čteme o hudbě, která okouzluje přirozené ucho; o „umění“, které naplnilo Evropu nádhernými budovami, líbícími se oku. Dále se v ní nalézá „mlýnský kámen“, obraz hospodářství a obchodu, kterým jsou lidé obohacováni hmotným vlastnictvím. Umělé „světlo lampy“ mluví o jeho vlivu na lidské city a hlas „ženicha a nevěsty“ mluví o přirozených radostech.
Za druhé zde máme vystupující charakteristické znaky z Božího hlediska. Čteme: „Kupci tvoji bývala knížata zemská, a kouzly tvými v blud uvedeny byly všechny národy.“ Vyznávající křesťanstvo končí v systému, který je přesným opakem všeho, k čemu je povolána Boží Církev:
Jeho znakem jsou „kupci“, a nese tak charakter materiálního bohatství, místo aby znalo „nestihlá bohatství Kristova“.
Jeho lidé jsou „velcí zem쓸 místo aby se vyznačovalo od Boha vyvolenou slabostí a opovržeností od světa.
Obyvatelé Babylona jsou lidé této země, místo aby byli nebeskými lidmi.
Tento systém svými „kouzly“ stojí pod vlivem zlých duchů, místo pod vedením Božího Ducha Svatého.
Všechny národy jsou skrze ně svedeny, protože zvěstuje blud místo pravdy.
Je v něm nalezena „krev proroků a svatých“, to znamená, že pronásleduje Boží stádo, místo aby se o ně staralo.
Jsou tam nalezeni všichni, „kteří na zemi byli zabiti“, je tedy charakterizováno smrtí místo životem.
Za třetí se učíme, jaký mocný soud ukončí historii zkaženého křesťanstva dle jména. Po dobu patnácti století tento hrozný systém klamal svět, ale na konci na něj přijde soud „v jeden den“ nebo „jedné hodiny“ (verše 8,10,1,19). Jako velký mlýnský kámen bude uvrženo do moře a už nikdy nebude na zemi nalezeno, tak rozsáhlý a konečný bude jeho soud. Je pozoruhodné, jak Duch Boží zde opakuje slova „nikdy více“. Jeho světlo, které se líbí intelektu a citům, už „(nikdy) více“ nezasvítí a „(nikdy) více“ už tu nebudou přirozené radosti.
Když se dnes v křesťanstvu podíváme kolem sebe, musíme na jedné straně zjistit, že velký vyznávající zástup je stále více zkažen, takže křesťanstvo dle jména v závěru skončí ve stavu, kdy bude podporováno od politických vůdců, kteří obdrží svou moc z propasti. Symbolickou řečí vyjádřeno: Žena bude sedět na šelmě. Na druhé straně vidíme, jak pravý Boží lid se stává stále slabším a v očích světa nevýznamným.
Tváří v tvář zkáze křesťanského vyznání a slabosti mezi Božím lidem je zde nebezpečí, že ti, kteří se snaží být věrní světlu, které obdrželi, budou unaveni a ve svém duchu skleslí. Jejich ruce zeslábnou, kolena ochabnou, takže budou mít sklon k tomu, aby se odklonili od úzké cesty směrem k široké, snazší cestě.
Jak často Duch Boží vede ve Svatých Písmech naše myšlenky ke konci cesty, abychom přes všechny těžkosti směřovali kupředu a s vy-trváním běželi ten před námi ležící běh. Tak je tomu také v našem oddílu. Když jsme v 17. a 18. kapitole viděli konečné soudy nad vší zkažeností vyznávajícího křesťanstva, jsme nyní v Duchu přeneseni do nebe, abychom na konci před sebou viděli rozvinutou Kristovu slávu a požehnání Jeho lidu.
Verš 1: Jan může říci: „Potom jsem slyšel veliký hlas velikého zástupu na nebi.“ Tak smíme vidět nejenom konečný soud nad falešnou církví na zemi, nýbrž jsou nám také odkryta konečná požehnání pravé Církve v nebi.
Už v kapitole 18,20 jsme slyšeli, jak nebe spolu se svatými, apoštoly a proroky je vyzváno, aby se radovalo ze soudu nad falešnou ženou. Nyní smíme slyšet odpověď nebe, neboť „velký zástup na nebi“ říká: „Haleluja!“ Říkají to jedním a k tomu silným hlasem. V nebi vládne jen jedna mysl. Žádný rušivý tón tam nekazí harmonii. Zatím co Babylon prohlašoval, že spasení je k nalezení jen v jeho falešném systému, osoboval si slávu a moc, jak čteme: „Jak se mnoho chlubil“ a ve svém srdci říkal: „Sedím (jako) královna.“ Nyní nebe silným hlasem zvěstuje „spasení a sláva a čest i moc Pánu Bohu našemu“.
Verše 2–4: Nebe dále poznává, že soud nad tímto falešným systémem je ospravedlnění Božího svatého charakteru. Nebe silným hlasem dosvědčuje: „Pravé a spravedlivé soudy jeho.“ Když se podíváme zpět, vidíme aroganci, oslavování sebe a rozvinutí moci tohoto zkaženého systému, který mohl trvat po staletí. Myslíme na pronásledování, v nichž byla vylévána krev milionů z Božího lidu rukou falešné ženy, aniž by Bůh viditelně zakročil. Když na to takto hledíme, můžeme být v pokušení myslet si, že Bůh byl vůči zlu ve světě a utrpením svatých lhostejný. Nyní přichází ale konečně den, ve kterém se ukazuje, že Boží trpělivost neznamená, že Svá zaslíbení neuskuteční nebo že neviděl utrpení Svého lidu a neslyšel jeho volání. Ve spravedlnosti bude soudit všechnu zkaženost a krev Svých služebníků. Tento Boží zásah vyvolává druhé „haleluja“. První haleluja je vyvoláno zjeveným Božím charakterem; druhé Jeho svatými soudy nad zlem; třetí znamená velebení vůči Bohu za všechno, co On je sám v sobě.
Verše 5–7: Když byla zkaženost na zemi odsouzena a krev svatých Božích pomstěna, smíme skrze víru hledět přes všechny ty soudy a vidět slávu Krista a požehnání Jeho lidu. Poznáváme, že cesta je volná, aby zřídil vládu Krista a aby přišel velký den Beránkovy svatby. Při pohledu na tuto velkou událost vyzývá hlas z trůnu v nebi všechny Boží služebníky, jak malé, tak i veliké, aby chválili našeho Boha. Celé nebe odpovídá s velkou radostí na toto volání, neboť Jan slyší náhle chválu velkého zástupu jako hlas mnohých vod a jako zvuk hromů silných, řkoucích: „Haleluja.“ Toto čtvrté haleluja je výraz radosti nebe nad tím, že Kristova sláva nyní bude viditelná a že touha Jeho srdce se naplní. Utrpení obdrží nyní slavnou odpověď, neboť doba Jeho vlády přišla. Jeho láska, která Jej vedla, aby zemřel za Svou Církev, najde nyní Své uspokojení, „neboť přišla svatba Beránkova“.
Smíme zde vidět naplnění celé Boží rady o Kristu a Jeho Církvi. Je požehnané poznat, že Bůh od počátku historie člověka a přes všechny časy měl před sebou a nám chtěl ukázat pravdy týkající se Beránka a nevěsty, které jsou Jeho srdci tak vzácné. Abelovou obětí prvotin jeho stáda drobného dobytka začíná historie Beránka. U Abrahama nalézáme pokračování, když svému synu řekl: „Bůh opatří sobě ovečku k oběti zápalné.“ Mojžíš vede historii dále, když vzhledem k noci Fáze Izraeli přikazuje, aby si vzali beránka „bez vady“. Izaiáš prorokuje, že Kristus bude „jako beránek, který je veden na zabití“. Jan Křtitel mohl vzhledem ke Kristu říci: „Aj, Beránek Boží!“ Apoštol Petr nám připomíná, že jsme byli vykoupeni „drahou krví Krista jako Beránka bez vady a bez poskvrny“. Apoštol Jan nám představuje Beránka nejprve uprostřed trůnu jako zabitého. Pak nás vede dále až ke slavné odpovědi na všechna Jeho utrpení, když přišel den svatby Beránkovy.
Dále měl Bůh Církev jako Kristovu nevěstu stále před sebou. Ta měla na konci být dána Pánu Ježíši k radosti a uspokojení Jeho srdce. Už před pádem do hříchu vidíme Evu, která byla Adamovi dána jako někdo, kdo byl „jemu roven“, velké tajemství, které je nyní odkryto, že Kristus má mít jako Svou nevěstu velký zástup věřících, kteří jsou mu učiněni podobnými.
V Rebece, v níž Izák nalezl potěšení a lásku, vidíme další příklad nevěsty. Dále víme, že Asenat, Rut, Abigail a v jistém smyslu nevěsta v Písni písní představují různé obrazy Církve jako nevěsty Beránkovy. Po všechna ta století a měnící se období, během vzestupu a úpadku Izraele a také v našem křesťanském časovém období, které je charakterizováno tak mnohým selháním – za tím vším vskrytu vykonal Bůh Své velké předsevzetí. Vše se pohybuje směrem k velkému dni svatby Beránkovy.
Verš 8: To, že se nevěsta „připravila“, jistě znamená, že došlo ke zjevení před soudnou stolicí. Všechna selhání na cestě pouští tímto světem byla osvětlena podle Boha. Nyní zůstává už jen to, co nalézá Kristovo uznání.
Nevěsta je představená oblečená „v kment čistý a skvoucí“. Tento oděv se skládá ze „spravedlností svatých“. Všechno, co věřící během svého života na zemi učinili pro Krista a v Jeho jménu – všechna utrpení, všechno pohanění a každá urážka, kterou vytrpěli, každá sklenice vody, kterou dali v Jeho jménu –, bude v onen velký den vzpomenuto. Bude to „nalezeno k chvále a ke cti i k slávě“ (1. Petra 1,7). Nejmenší skutek, který měl za pohnutku Krista, bude tvořit vlákno oděvu, který bude zdobit Církev, když bude Kristu představena „nemající poskvrny ani vrásky neb cokoli takového“.
Jak dobré je myslet na to, že v onen den nebude chybět ani jediný úd Kristovy Církve. Malí i velcí tam budou. Bude tam každý jednotlivý z nesčetných milionů mučedníků, kteří vytrpěli každou formu násilí a zlého jednání ve dnech pohanského Říma. Všichni ti, kteří pod papežským Římem prodělali ještě hroznější hrůzy, tam dostanou obdivuhodnou odpověď na všechna svá utrpení. Nezměrný zástup věřících, kteří během staletí žili svůj skrytý život pod Božím okem jako „tiší země“ a o nichž nenalézáme žádnou zprávu v historii: ti budou nakonec zjeveni jako část Kristovy nevěsty „svatí a bez poskvrny“ ve slávě.
Verš 9: Dále se dovídáme, že nejen Církev nastoupí do zvláštního místa požehnání, ke kterému byla vyvolena, nýbrž požehnáno bude také těm, „kteří jsou k večeři svatby Beránkovy pozváni“. Svatební hostina se nemůže omezit jen na ženicha a nevěstu, zahrnuje nutně také hosty. Při této velké svatební hostině představují pozvané jistě věřící Starého zákona. I když nepatří k Církvi, která byla vyvolána během křesťanského časového období ze Židů a národů, přece mají podíl na vzkříšení svatých, když patří k onomu velkému zástupu těch, „kteří jsou Kristovi při příchodu jeho“ (1. Kor. 15,23). Ti budou mít v onen den slávy své zvláštní místo požehnání.
Bude tam celá dlouhá řada věřících, kteří žili před křížem. Bude tam Abel a s ním velká armáda mučedníků. Bude tam Enoch, který chodil s Bohem, a budou tam „tisíce svatých“, o kterých prorokoval. Bude tam Abraham a „cizinci bez občanství na zemi“, kteří se k tomuto světu obrátili zády, aby hledali nebeskou vlast. Mojžíš a všichni ti, kteří zvolili raději trpět s Božím lidem nepohodlí, než mít dočasnou rozkoš hříchu, ti tam budou rovněž. Krátce, celý velký zástup věřících od zahrady Eden až ke Kristovu kříži, kteří chodili po stezce víry, „malí i velicí“, jichž svět nebyl hoden, ti všichni tam budou a budou mít svůj díl a své požehnání u svatební hostiny Beránkovy.
Obdivuhodná předložení budoucích sláv končí ujištěním: „Tato slova Boží jsou pravá.“ Proto můžeme být o jejich pravdě plně přesvědčeni a ve víře, která spočívá na „pravdivých Božích slovech“, je v srdci přijmout.
Verš 10: Přemožen slávou anděla, který oznamuje tyto velké události, Jan padá k jeho nohám, aby se mu klaněl. Okamžitě je napomenut, aby se neklaněl někomu, kdo je jeho spoluslužebníkem, nýbrž Bohu jedinému. Anděl byl jen služebníkem, aby zvěstoval pravdivá Boží slova a aby nás tak vedl ke klanění se Bohu – k cíli každé pravé služby. Dále nám je poukázáno na to, že „duch proroctví je svědectví Ježíšovo“. Ve skutečnosti nám proroctví rozvíjí budoucí soudy nad národy a budoucí požehnání Božího lidu, avšak toto vše vzhledem ke cti a slávě Pána Ježíše. Velkým cílem všech „pravých Božích slov“ je Ježíš. Blaze nám, když při uvažování o proroctvích máme před sebou nejen budoucí události, nýbrž Pána Ježíše samého.
Už v kapitole 11,15–18 jsme viděli, že se zazněním poslední trouby se království tohoto světa stávají říší našeho Pána a Jeho Krista. Po zmínce o této velké události následuje ve Zjevení důležitá vsuvka. V ní jsou představeny vůdčí osobnosti a události během doby, která bezprostředně předchází Kristově vládě. Po této vsuvce pokračují v kapitole 19,11 prorocké dějiny budoucích událostí.
Verš 11: Nyní jsme poučováni o veřejném zjevení Krista a Jeho lidu, aby zřídil na zemi Svou vládu. Jan vydává svědectví: „Viděl jsem nebe otevřené.“ Otevřená nebesa stojí vždy ve spojení s Kristem. Když žil na zemi, „byla mu otevřena nebesa“, protože nebe poprvé mohlo pohledět sem dolů a vidět na zemi Toho, v němž Otec měl své plné zalíbení (Matouš 3,16.17). Po Jeho nanebevstoupení mohl Štěpán vydat svědectví: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží.“ Nebesa jsou nyní otevřená, aby věřící na zemi mohli vzhlédnout a uvidět Syna člověka ve slávě (Skutky ap. 7,55.56). V kapitole 4,1 vidíme „dveře otevřené v nebi“, aby Jan v Duchu mohl vstoupit v onen výjev slávy, aby tam nalezl Krista jako Božího Beránka, předmět všeobecného uctívání. On je Ten, který jako Stvořitel a Vykupitel je hoden obdržet „slávu a čest a moc“ (4,11; 5,9–14). Zde, v 19. kapitole, jsou nebesa otevřena, aby se Kristus mohl zjevit, aby vládl jako Král králů a Pán pánů. Od nynějška zůstanou nebesa otevřená, aby v Tisíciletém království, kdy pod Kristovou vládou bude nebe stát ve spojení se zemí, mohli andělé vystupovat a sestupovat na Krista – Syna člověka (Jan 1,51).
V tomto vidění Jan vidí „bílého koně“, symbol vítězné moci. První příchod Pána Ježíše na zem se stal v okolnostech slabosti a pokorné milosti jako novorozeného děťátka. Jeho další příchod bude v moci a slávě. Víme, že jezdec na bílém koni může představovat jen Krista, neboť kdo kromě Něho může být označen za „věrného a pravdivého“? Při Svém prvním příchodu byl charakterizován „milostí a pravdou“, což pro lidi znamenalo záchranu. Při Svém druhém příchodu vystoupí jako ten Věrný a Pravdivý, aby vykonal soud. Proto bezprostředně nato čteme: „Spravedlivě soudí i bojuje.“
Verš 12: Jeho oči jako plamen ohně popisují Jeho pronikavý pohled, před kterým nezůstane nic skryto. „Mnohé diadémy“ nám připomínají Jeho univerzální vládu a Jeho neomezená práva.
Pak čteme. „Nese jméno napsané, které nikdo nezná než jen on sám.“ V tomto oddílu nalézáme ještě jiná jména, jejichž význam ale trochu můžeme poznávat. Je nazván „věrný a pravdivý“ a Jeho jméno zní: „Slovo Boží“, a dále nese „napsané jméno: Král králů a Pán pánů“. Ale když vystoupí, aby vládl jako Syn člověka, je pečlivě bděno nad slávou Jeho Osoby jako Božího Syna. Jako takový stojí nad lidmi a mimo schopnost chápání stvoření, neboť „nikdo nezná Syna, než jedině Otec“ (Matouš 11,27).
Verš 13: Jeho „roucho pokropené krví“ jistě nemluví o Jeho krvi, vylité za hříšníky, nýbrž o krvi odpůrců – je důkazem jejich smrti pod soudem. Z Janova evangelia víme, že Kristus jako Slovo zjevuje Otce v milosti a pravdě. Zde se nyní učíme, že oznamuje Boha ve spravedlnosti a hněvu proti národům.
Verš 14: Nyní jsme poučováni, že oslavení svatí se pak zjeví s Kristem. Z jiných míst Písma víme, že když se Pán Ježíš zjeví z nebe, stane se tak „s anděly své moci“ (2. Tes. 1,7). Také víme, že věřící přijdou s Kristem, neboť čteme: „Když se pak ukáže Kristus, život náš, tehdy i vy ukážete se s ním ve slávě.“ (Kol. 3,4)
Zde se zdá, že zástupy, které následují Krista, spíše ukazují na oslavené věřící než na zástupy andělů. V kapitole 17,14 jsme četli, že ti, kteří jsou s Pánem pánů a Králem králů, jsou „povolaní a vyvolení a věrní“, což jsou výrazy, které jsou sotva použitelné na anděly. Dále čteme, že tito následovníci „jsou oblečeni kmentem bílým a čistým“ a tímto způsobem jsou mravně vhodní doprovázet Krále a Pána v Jeho vítězné moci.
Verš 15: Věřící mohou následovat Pána, avšak On sám vykoná soud. Jsou to Jeho ústa, která vyslovují slovo, jež jako ostrý meč zničí bezbožné. Je to Jeho ruka, která vede železný prut, aby v naplnění druhého Žalmu rozdrtil odpadlé a vzpurné národy. Jsou to Jeho nohy, které budou tlačit „pres vína hněvu a prchlivosti Boha všemohoucího“.
Verš 16: Když se takto zjeví ve slávě, aby zúčtoval s Božími nepřáteli, bude zjevné, že je vskutku „Král králů a Pán pánů“. Je Ten, o kterém Bůh zvěstoval: „Dám národy, dědictví tvé, a končiny země vladařství tvé.“ (Žalm 2,8)
Verše 17 a 18: Závěrečné verše oznamují soudy, které budou následovat bezprostředně po zjevení Krista. V 9. verši jsme četli o blaženosti věřících v nebi, kteří jsou pozváni ke svatební hostině Beránkově. Zde čteme o zcela jiné hostině – „veliké Boží hostině“, která se bude konat na zemi, k níž jsou pozváni ptáci, kteří se sytí zbytky mrtvých těl. Jim bude nabídnuto maso králů, knížat, silných, koňů a jejich jezdců, svobodných i otroků, malých i velikých, kteří budou všichni přemoženi v soudu při zjevení Krista.
Verš 19: Když na zem přijde Král králů, následovaný válečnými zástupy nebe, shromáždí ďábel „krále země a vojska jejich, aby bojovali s tím, který sedí na tom koni a proti jeho vojsku“.
Verše 20 a 21: Výsledkem války mezi Kristem s nebeskými zástupy a šelmou, která vede vojska země, může být jen naprostá porážka sil zla. V průběhu dějin tohoto světa byli dva muži vyvoleni ke zvláštní slávě a cti, když byli vtrženi do nebe, aniž by prošli smrtí. Když se svět oddal násilí a zkaženosti, čteme o Enochovi, že chodil s Bohem, a „nebyl více, neboť vzal ho Bůh“. A později, když izraelský lid upadl do zkázy a odpadnutí, byl do nebe vzat prorok Eliáš. Zde hledíme nyní kupředu do oné doby, kdy bude shromážděn odpadlý svět, aby vedl válku proti Bohu a proti Jeho Kristu. A zde čteme, že oba vůdci této vzpoury „uvrženi jsou za živa do jezera ohnivého, hořícího sírou“. Pro šelmu a falešného proroka nebude třeba dalšího soudu u velkého bílého trůnu. Jejich věčný trest je ihned proveden. Vojska, která šla za nimi, přijdou pod soud podle vlády skrze Krále králů, avšak ne s tak bezprostředním a hrozným rozsudkem jako ti dva vůdcové. Musejí se ještě zjevit před velkým bílým trůnem.
Kapitola 20,1–3: Viděli jsme hrozné vyvrcholení zla, k němuž spěje dnešní vyznávající křesťanstvo, když budou shromážděny národy pod vládci západních zemí, aby se otevřeně vzepřeli proti Kristu a vojsku nebes. Viděli jsme hrozný konec, který očekává vůdce a je-jich vojska. Se vší jistotou Božího slova se tak učíme, jak nadmíru vážná krize očekává svět okolo nás. Ještě zbývá úhlavní nepřítel Boha a lidí, Krista a Jeho svatých. Nyní se dovídáme kdo to je, a jak bude oloupen o všechnu svou moc. Je nám připomenuto, že tento nepřítel je ono padlé stvoření, „had starý“, který od začátku světových dějin a přes všechny věky byl hnací silou každé vzpoury proti Bohu. Jako had byl od začátku svůdcem člověka; jako satan byl odpůrce člověka; jako ďábel byl stále žalobcem svatých; a jako drak užíval všechnu svoji moc, aby lidi zkazil.
Při zjevení Krista sestoupí anděl z nebe a pod symboly klíče a řetězu sváže jeho moc a uzavře jej v propasti. Tak bude země po dobu tisícileté vlády Krista osvobozena od přítomnosti ďábla.
Ve 12. kapitole jsme viděli, jak ďábel byl svržen z nebe „na zem“. Zde se nyní učíme, že je uvržen ze země „do propasti“, a na konci Tisíciletého království bude na krátký čas propuštěn, dříve než obdrží svůj konečný odsudek do jezera ohně.
Z toho, co apoštol viděl, jsme se naučili, jak při zjevení Krista jako Krále králů a Pána pánů světští vůdcové spolu se svými následovníky při poslední vzpouře odpadlého křesťanstva dle jména upadnou pod konečný soud.
Verš 4: Z nyní následujícího vidění se dovídáme, že „vojska, která jsou v nebi“ a která jdou za Králem králů, jsou oděna soudcovskou autoritou. Nemůžeme v těchto nebeských vojscích rozeznat tři druhy věřících?
Nejprve vidíme Církev společně s věřícími Starého zákona. Tyto svaté jsme už viděli představené jako starší, jak obklopují trůn v nebi a mají porozumění Božím myšlenkám (kap. 4 a 5). Pak jsme je viděli jako nevěstu a jako pozvané na svatbu Beránkovu k uspokojení Kristova srdce (kap. 19). Nyní je vidíme jako součást vojsk, která následují Pána z nebe, aby s Ním byli spojeni v Jeho vládě.
Za druhé Jan vidí vzkříšení těch, kteří pro své svědectví pro Ježíše a kvůli své věrnosti vůči Boží vůli vytrpěli mučednickou smrt. Ve dnech páté pečeti volali k Bohu: „Až dokud, Pane svatý a pravý, nesoudíš a nemstíš krve naší nad těmi, kteří přebývají na zemi?“ Bylo jim řečeno, aby ještě za malý čas odpočívali. Onen čas je nyní pryč a dostaví se odpověď na jejich volání, neboť jsou vzkříšeni, aby obdrželi slavnou odměnu za všechna svá utrpení, když v požehnáních Kristovy vlády s Ním budou spojeni.
Za třetí slyšíme o těch věřících, kteří trpěli pod vládou šelmy, protože se odmítali klanět se jí a přijmout její znamení. I oni budou žít a po 1000 let vládnout s Kristem.
Verše 5 a 6: Vzkříšením těchto svatých je dokončeno první vzkříšení. Prvnímu vzkříšení nelze rozumět tak, že všichni, kteří na něm mají podíl, budou vzkříšeni ve stejnou dobu. Vzkříšení Krista z mrtvých bylo prvotinami (1. Kor. 15,23). Pak následuje vzkříšení věřících Starého zákona a věřících, kteří zesnuli během přítomného časového období. To se stane při vtržení (1. Tes. 4,16.17). Naposledy, při zjevení Krista, dojde ke vzkříšení svatých, kteří zemřeli během doby mezi vtržením a Jeho zjevením, anebo kteří vytrpěli mučednickou smrt.
Je jasné, že výraz „první vzkříšení“ zahrnuje Krista a všechny Jeho svaté a blahoslavení a svatí jsou ti, kteří mají na tomto vzkříšení podíl. Nad takovými druhá smrt – ono konečné rozdělení mezi Bohem a duší – nemá moc. Jen ti, kteří nejsou znovuzrození, budou mít podíl na posledním vzkříšení na konci Tisíciletého království.
Verše 7–10: V těchto verších jsme vedeni ke konci slavné vlády Krista, abychom se dověděli, že člověka na konci 1000 let čeká poslední zkouška. Zdá se, že nepatří k Božímu úmyslu v Knize Zjevení popisovat požehnání Tisíciletého království. To se stalo už v mnoha oddílech nekonečné krásy v žalmech a prorocích Starého zákona. Zde jsme vedeni na konec Kristovy vlády, abychom se dověděli, že tělo se nikdy nezmění. Ve dnech před potopou naplnili lidé zemi násilím a zkažeností. Pod zákonem člověk zákon přestoupil a upadl v mod-lářství. Pod milostí lidé zcela zavrhli Boží nabídku spasení a křesťanstvo se stalo odpadlým. Naposledy, pod vládou Krista ve spravedlnosti, se ukazuje, že ve chvíli, kdy satan je na krátký čas propuštěn z vězení, opět svede národy a ty se shromáždí pod jeho vedením, aby se protivili Kristu a Jeho svatým.
Bylo řečeno: „Takový je člověk a takový je satan. 1000 let vězení v propasti nezměnilo charakter svůdce. 1000 let požehnání pod vládou Krista nezměnilo přirozenost člověka, která žádostivě poslechne hlasu svůdce.“ Sice tu vedle toho budou věřící a milé město, kteří jsou Pánu s věrností oddáni. Ale zástupy lidí se budou stavět proti Kristu a proti Jeho lidu, neboť se shromáždí od čtyř konců země a je-jich počet bude jako počet písku mořského.
Jména Gog a Magog jsou asi použita jako symboly z proroka Ezechiele, aby vyjádřila nenávist a odpor světa proti Kristu a Jeho lidu. V proroku Ezechielovi je Gog doslovně osoba, hlavní kníže rozsáhlé oblasti na severu od Palestiny, která odpovídá dnešnímu Rusku.
Výsledek této poslední války nebude ani na okamžik nejistý, v protikladu k válkám lidí. Zničení těchto rebelů bude bezprostřední a mocné. Oheň od Boha z nebe je pohltí. Satan, vůdce této poslední vzpoury, bude předán svému poslednímu soudu v jezeře ohně a síry, v němž už jsou zachváceni šelma a falešný prorok, aby tam „byli mučeni dnem i noci na věky věků“.
Verše 11–15: Nyní následuje další krajně vážný výjev – soud u „velkého bílého trůnu“. Tento soud se koná už ve věčnosti, neboť čteme, že „utekla země i nebe“. Přítomný pořádek stvoření zmizí, aby uvolnil cestu pro nové stvoření. Pro přítomnou zemi a nebe nebylo „nalezeno místo“. Neboť v nich se člověk jen snažil vyhovět své pýše a sám sebe vyvyšovat zakládáním mocných království a stavbou velkých měst, která byla učiněna bohatými a krásnými vším, co lidské umění dokázalo vymyslet.
Ale když všechny oblasti, v nichž byla vyjádřena pýcha člověka a jeho vzepření se Bohu, provždy zmizí, učíme se, že člověk sám tu zůstává, aby se zodpovídal Bohu ze své vzpoury a aby obdržel spravedlivou odplatu za své činy. Tak čteme, že přijde čas, kdy „mrtví velcí i malí“ budou stát před trůnem soudu.
Obraz dvou druhů knih může na jedné straně vyjadřovat, že všechny skutky člověka jsou Bohu známé a že Bůh na druhé straně jména těch, kteří jsou určeni k životu, napsal. Při tomto vážném soudu budou lidé souzeni nejen kvůli svým zlým činům, nýbrž proto, že zavrhli Krista a Jeho výkupné dílo (kterým by bývaly jejich hříchy mohly být na věky vymazány). To je vyjádřeno tou vážnou skutečností, že jejich jména chybějí v knize života.
V tomto vážném výjevu je nám před oči postaven konec všeho zlého a ukázán konečný soud nad každým Božím nepřítelem, nad velkými i malými. Ďábel je „uvržen do jezera ohně a síry“. Smrt a hádes jsou rovněž uvrženy do jezera ohně. „I ten, kdo není nalezen v knize života zapsán, uvržen jest do jezera ohnivého.“
Dokud ještě žijeme ve smrtelném těle, je pro nás těžké, pokud ne dokonce nemožné, porozumět povaze a plnému požehnání věčného stavu. To může být důvod toho, že je jen málo a krátkých poukazů na tento stav.
Apoštol Petr vede naše myšlenky ve třetí kapitole své 2. epištoly v jednom krátkém verši k věčnému stavu, když píše: „Nového pak nebe a nové země podle zaslíbení jeho čekáme.“ Ze souvislosti je zřejmé, že tato slova se nevztahují na Tisícileté království. Apoštol v tomto oddílu mluví o třech světech:
Předně hledí zpět na dny před potopou a mluví o „tehdejším světě“. Připomíná nám, že tento „vodou jsa zatopen, zahynul“.
Za druhé mluví v 7. verši o „nynějších nebesích a zemi“. O těch říká, že jsou „chovány k ohni ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí“. A říká nám dále, že v onen den „nebesa jako v prudkosti vichru pominou a živly pálivostí ohně rozplynou se, země pak i ty věci, které jsou na ni, vypáleny budou“.
Za třetí nám ve 13. verši připomíná, že my – věřící – skrze Boží zaslíbení očekáváme „nové nebe a novou zemi, ve kterých spravedlnost přebývá“. Čteme, že během Tisíciletého království „v spravedlnosti kralovati bude král“ (Izaiáš 32,1). Ale ve věčném stavu bude spravedlnost přebývat. Vládnutí předpokládá, že tu je zlo, které musí být potlačováno. Ve věčném stavu už nebude hřích, který by mohl poskvrnit nové nebe a novou zemi. Každý tam bude v dokonalém souladu s Bohem a lidmi, takže vpravdě může být řečeno, že tam bude spravedlnost bydlet.
Také apoštol Pavel hledí v jednom krátkém verši – 1. Korintským 15,28 – kupředu na věčný stav. V tom oddílu ukazuje, jak musí Kristus panovat, dokud všichni nepřátelé nebudou položeni pod Jeho nohy. Pak, když bude mít veškerou vládu a moc a každý nepřítel, i ten poslední, smrt, bude odstraněn, bude velký plán Jeho tisíciletého panování naplněn. Pak předá království Bohu a Otci a my přejdeme do věčného stavu, kde bude Bůh „všechno ve všem“ nebo „všechno ve všech“. Bůh jako předmět bude všechno, aby naplnil a uspokojil srdce, a bude „ve všech“, abychom se my mohli v doko-nalosti těšit ze svého vztahu k Bohu.
Apoštol se zmiňuje o dvou velkých pravdách ve vztahu k věčnému stavu:
Předně bude každá odporující moc, každý nepřítel – ano i sama smrt – odstraněn, dříve než tento stav nastoupí. Tak už nebude ve věčném stavu strach před vniknutím nějakého nepřítele, nebude strach, že smrt ještě někdy bude šířit svůj jedovatý dech na onu krásnou scénu.
Za druhé se učíme, že ve věčném stavu bude Kristus sám poddán Bohu. Když všechno poddal Bohu, předá Mu království, On sám ale zůstane Bohu poddán. Neznamená to, že Kristus po všechnu věčnost nikdy nepřestane být člověkem, zatím co je stejně tak pravdivé, že nikdy nepřestane být Bohem – božskou Osobou? Tak, jako zde byl pravým člověkem, a přece jedno s Otcem, tak bude ve věčnosti člověkem, zároveň ale vždy zůstane Synem, který je jedno s Otcem. Byl to Pán Ježíš sám, jenž v den vzkříšení stál uprostřed Svých učedníků; je to Pán Ježíš sám, kterého dnes vírou vidíme v nebi korunovaného slávou a ctí. A bude to Pán Ježíš sám, kterého budeme vidět tváří v tvář a s kterým budeme po celou věčnost.
Verš 1: V prvních osmi verších 21. kapitoly, k nimž nyní přicházíme, máme svědectví apoštola Jana o věčném stavu. Jan viděl, jak „všichni nepřátelé“ byli položeni pod nohy Krista; jak v konečném soudu byli ďábel a „poslední nepřítel“ – smrt – uvrženi do jezera ohně.
Když každý nepřítel byl odstraněn, vyvstává nyní před jeho zraky toto obdivuhodný zjev „nového nebe a nové země“. Nová nebesa a nová země, o kterých Petr řekl, že je očekáváme, se zjevují nyní Janovi ve vidění, takže může říci: „Viděl jsem.“ V tomto vidění, říká Jan, „moře už není“. Moře mluví o rozdělení, a jak často znamená rozdělení pro nás zničenou lásku, v zárodku udušené naděje a zlomená srdce.
Na zemi je to hřích, okolnosti, věk, čas a především smrt, které rozdělují. Tak se stává až příliš často, že nejlepší přátelé jsou rozdělování, nejužší vztahy přerušovány, rodiny roztrhány a vykoupení Páně rozptýleni. Moře je symbolem všech těchto rozdělení. Není divu, že Jeremiáš musel zvolat: „U moře je úzkost.“ (Jeremiáš 49,23 – přel.) Ale i když zde někdy musíme být rozděleni od milých, tu můžeme přece hledět kupředu k požehnáním věčného stavu, kde už nebudou rozdělení, neboť „moře už není“.
Verš 2: Jan smí nyní vidět zvláštní místo Církve ve věčném stavu. Na začátku viděl církev v její odpovědnosti, a přitom musel shledat její selhání na zemi. Později viděl Církev v obrazu nevěsty, jak bude oslavená představena Beránkovi v nebi bez poskvrny nebo vrásky nebo čehokoli podobného. Pak je v duchu přenesen přes vládu Krista o 1000 let kupředu, a zde vidí Církev sestupovat z nebe.
Dále vidí, že Církev je ve své přirozenosti „svatá“ a „nová“, to znamená naprosto rozdílná od pozemského Jeruzaléma dřívějších časů. Je „od Boha“, tj. její původ leží jen v Něm. Přichází „z nebe“, a proto nese nebeský charakter. Ačkoli přešlo 1000 let, je Církev ještě stejně drahá a krásná v očích Krista jako tehdy, když Mu byla poprvé představena oslavená. Čas nic nezmění na nepomíjitelné nádheře, jíž Kristus oděl Svou Církev. Po celou věčnost zachová Církev svou krásu nevěsty a vzácnost pro Krista.
Verš 3: Zatím co Jan hledí na vidění Církve, jak sestupuje z nebe, slyší silný hlas říci: „Aj, stánek Boží s lidmi.“ Jsme tím upomenuti na to, že Církev je ve svém vztahu ke Kristu viděna jako nevěsta, zatím co ve vztahu k Bohu je na ní hleděno jako na stánek nebo stan, ve kterém Bůh přebývá. Tak může také apoštol Pavel říci o věřících: „Vy spolu vzděláváni jste v příbytek Boží“ (Ef. 2,22 – přel.)
Vždy bylo Božím úmyslem bydlet u lidí. Tato velká touha byla vyjádřena už v zahradě Eden, když Hospodin Bůh sestupoval v chladu večera do zahrady. Žel že hřích onu krásnou zahradu poskvrnil, takže Bůh už nemohl bydlet u lidí. Později bydlel na základě vykoupení ve stanu uprostřed Svého izraelského lidu. Žel že Izrael naprosto zanedbal chození v souladu s Boží přítomností. Lid propadl modlářství, nakonec zavrhl svého Krista, takže Pán musí říci: „Dům váš zanechává se vám pustý.“ Ale Bůh se nevzdává Svého úmyslu, neboť vyvolává ze světa Církev, aby byla Božím domem. Ale tak jako všichni pod odpovědností stojící lidé v každém jiném věku, selhala také církev a její selhání je tím hroznější, protože jí bylo dáno mnohem více světla a větší výsady.
A nakonec se to, co se nazývá církví, tak plně zkazí, že místo aby byla „obydlí Boží v Duchu“, stane se „stráží všelikého ptactva nečistého a ohyzdného“ (18,2). Jak je dobré vědět, že žádné selhání ze strany člověka nemůže zabránit Bohu v tom, aby provedl Svůj úmysl.
Když zde hledíme do nového nebe a na novou zemi, poznáváme, že rozličná moudrost a moc Boží je tak velká, že přes všechna naše selhání se Boží uložení nakonec naplní, a to v onom slavném výjevu, kde už nebude žádné zhroucení. Třikrát zde čteme, že Bůh chce být s lidmi:
„Stánek Boží s lidmi.“
„Bydliti bude s nimi.“
„Bůh s nimi bude.“
Všimněme si také slova „bydlet“, neboť to znamená domov, klid a lásku. Nebude tu už otázka panování, vládnutí nebo soudu, neboť zde už nebude hřích, který by bylo nutné potlačit, a žádný nepřítel, kterého by bylo nutné přemoci. Proto „Bůh sám“, bez prostředníka jako byl Mojžíš nebo Eliáš, bude s nimi a bude „jejich Bůh“.
Jsou to „lidé“, s nimiž Bůh bydlí. Nejsou to už národy. Do onoho nového světa nevniknou žádné národní, politické nebo společenské rozdíly. Bůh sám bude s lidmi a oni budou Jeho lidem a On bude jejich Bohem. Bůh „bude všechno ve všem“.
Verše 4 a 5: A když Bůh konečně bude bydlet s lidmi, všechna utrpení přítomného světa budou provždy za nimi, neboť čteme: „A setře všelikou slzu z očí jejich.“ Kdosi poznamenal: „Kristus, náš Pán, sice stírá v tomto světě slzy Svého lidu; ale brzy nato pláčí znovu. Až do věčného stavu nesetře nikdy všechny slzy. Teprve potom budeme s konečnou platností osvobozeni od smrti, od zármutku, křiku a bolesti, neboť Kristus přece smrt a hades uvrhl do jezera ohně.“
Pak čteme: „První věci pominuly. I řekl ten, který seděl na trůnu: Aj, nové činím všecko.“ Dnes se lidé tohoto světa snaží zbavit se dřívějšího a učinit vše nové. Dokážou zlomit srdce a naplnit zem smrtí, trápením, křikem a bídou, ale nemohou trápení světa ukončit. Nepodaří se jim také učinit vše nové nebo zavést nový pořádek, o kterém nadarmo sní.
Je tu Jeden, který sedí „na trůnu“, který stojí nade vším a vlastní všechnu moc. Jen On může způsobit, aby „první věci pominuly“ a aby bylo „vše nové“.
Pak je nám připomenuto, že vzhledem k naplnění všech těchto požehnání může víra spočinout s bezpodmínečnou důvěrou na slovech Toho, jenž sedí na trůnu, „neboť jsou tato slova věrná a pravá“.
Verše 6–8: Vidění o blaženosti věčného stavu končí slovem povzbuzení a vážného varování. Vzbuzuje rozvinutí těchto budoucích sláv v některé duši touhu? Pak nechť slyší milostivé oznámení: „Já dám žíznivému ze studnice vody živé zdarma.“ Každý, kdo přijme toto pozvání, aby se obrátil ke Kristu, a překoná všechny překážky, zdědí vše, o čem toto vidění mluví. Zjistí, že Bůh chce být jeho Bohem, a on že bude jedním z Jeho synů. Ale jsme také varováni, že ten, kdo opovrhne Božím pozváním, bude mít díl v jezeře ohně, „jenž jest smrt druhá“ – věčné oddělení od Boha.
Od kapitoly 19,11 jsme sledovali rozvinutí velkých budoucích událostí, které budou uvedeny zjevením Krista jako Krále králů a Pána pánů a vedou nás dále dny Tisíciletého království až k věčnému stavu.
V průběhu Zjevení tu a tam zjišťujeme, že záznam událostí je přerušen, aby nám byly představeny hluboké a důležité pravdy o určitých osobách nebo událostech. Tak jsme také zde, v tomto závěrečném dílu Zjevení, když jsme hleděli na naplnění celé Boží rady ve věčném stavu, v myšlenkách vedeni zpět, abychom poznávali důležité po-drobnosti ohledně blaženého podílu Církve ve vztahu ke světu během dnů Tisíciletého království.
Verš 9: Jeden ze sedmi andělů, kteří měli sedm koflíků, ukázal krátký čas předtím Janovi soud nad velkou nevěstkou pod obrazem velkého města Babylona. Takový anděl přichází nyní, aby mluvil s apoštolem a aby mu ukázal „nevěstu, ženu Beránkovu“ v obraze „svatého města Jeruzaléma“.
V jednom městě vidíme vrchol všeho zlého, co se přes staletí ve vyznávajícím křesťanstvu vyvinulo; ve druhém městě slavný konec všech utrpení a zkoušek pravého Božího lidu.
Když soudíme podle viditelného, můžeme být oklamáni ohledně pravého charakteru velkého křesťanského vyznání, které se před lidmi tak výrazně ukazuje. Na druhé straně můžeme být skleslí kvůli slabosti mezi Božím lidem a kvůli opovržení ze strany světa. Ale není nám přenecháno, abychom si vytvářeli vlastní úsudek o zlu, které vyznává jméno Krista; ani nám není přenecháno, abychom činili vlastní závěry vzhledem ke slávě, která očekává pravý lid Páně podle věčných Božích rad.
Skrze službu anděla se dovídáme, že po celém světě rozšířené křesťanské vyznání se vším rozvinutím bohatství, moci a lidské moudrosti se v Božích očích podobá zkažené ženě, která jde vstříc soudu; zatím co pravý Boží lid, navenek tak slabý a nevýznamný, jde vstříc velkému dni svatby Beránkovy, aby nakonec ve vší slávě Krista byl před světem představen jako „nevěsta, žena Beránkova“.
Dobře učiníme, když budeme na tato slova přesně dbát, neboť Jan vidí Církev nejen jako nevěstu, nýbrž jako „nevěstu, ženu Beránkovu“. Jen v nebi je Církev nazvána ženou Beránkovou. Na zemi stojí, jsouc tvořena všemi pravými věřícími ode dne letnic, ve vztahu nevěsty ke Kristu (2. Kor. 11,2). Ale Církev bude dokonaná teprve při vtržení. Pak následuje onen den, o kterém je řečeno: „Přišla svatba Beránkova.“ Po svatebním dni bude představena v celé kráse, kterou jí Kristus propůjčil, jako „nevěstě, ženě Beránkově“.
Asi víme z Písma, že také Boží pozemský lid Izrael je ve svém vztahu ke Kristu považován za nevěstu. Ale jako takový bude Izrael nevěstou Krále, zatím co Církev je nevěsta Beránkova. Všichni svatí, pozemští nebo nebeští, budou s Kristem spojeni na základě Jeho smrti. Pozemská nevěsta bude ke Kristu, Králi, přivedena jako „královna ve zlatu z Ofir“, když skrze soud zřídí Svůj pozemský trůn (45. Žalm). Ale aby získal Svou nebeskou nevěstu, musel Kristus jít cestou utrpení jako Beránek. Ano, On „miloval Církev a sebe samého za ni vydal“. Když Kristus šel cestou kříže, aby získal Svou nevěstu, a když v soudu jednal s falešnou ženou, představí Církev sám sobě bez poskvrny a bez vrásky nebo čehokoli takového. Svatba Beránkova se bude konat dříve, než vystoupí jako Král králů a Pán pánů, aby zaujal Svůj trůn na zemi.
Na začátku Knihy Zjevení vidíme církev v jejím plném selhání co odpovědného svědectví pro Krista na zemi. Učíme se tam, že kořenem všeho úpadku je vymizení náklonnosti nevěsty ke Kristu. Církev by tu bývala měla být „jako nevěsta okrášlená muži svému“, která čeká na svatební den. Ale ve své lásce ke Kristu zklamala a Pán musí vyslovit smutná slova: „Opustil jsi svou první lásku.“ Církev se měla v „lásce“ přidržet Krista a před světem svítit jako „světlo“. Charakterizovaná láskou a světlem by byla pravým svědectvím pro Krista. Protože v lásce ke Kristu zklamala, musí jí Pán říci: „Čiň pokání…, a pohnu svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti.“ Když odpovědná církev opustila svou první lásku ke Kristu, ztratila také své světlo před lidmi.
Zde, na konci Knihy Zjevení, ale smíme vidět, že Církev přes všechno své těžké selhání je nakonec přece před světem představena ve svém pravém charakteru jako „nevěsta, žena Beránkova“. Jako nevěsta je Církev viděna ve své pravé náklonnosti ke Kristu. Pak bude před světem svítit ve vší vzácnosti Krista jako světlo. Kristus bude ve svatých oslaven. V tom tkví vzácnost tohoto obdivuhodného místa Písma. Staví před nás Církev, jak odpovídá Kristovu srdci. Jestliže zachytíme letmý pohled na to, jak nás Kristus bude mít v budouc-nosti, začneme poznávat, v jakém mravním stavu by nás nyní chtěl mít.
Verše 10 a 11: Aby apoštol viděl toto veliké vidění, byl v duchu veden na velkou a vysokou horu. Byl osvobozen od toho, co je na zemi, aby své myšlenky obrátil k tomu, co je nahoře. Zkáza Babylona byla viděna z pouště; slávy „svatého města Jeruzaléma“ mohou být spatřovány jen z „vysoké hory“. Vidět zlo a rozeznat je nepotřebuje velkou mravní výšku. Člověk tohoto světa může velmi daleko vidět při odsuzování zla v křesťanstvu; ale přirozený rozum je naprosto neschopný pochopit Boží myšlenky. I pro pravé věřící je to možné jen tehdy, když se pozvednou nad pozemské věci a v křesťanstvu jdou odděleni od zla. Jen tak budou schopni oceňovat budoucí slávy „nevěsty, ženy Beránkovy“.
Z tohoto vyvýšeného stanoviska vidí apoštol kolem sebe procházet vidění slavného města. Anděl říká: „Ukážu ti nevěstu, ženu Beránkovu“; ve skutečnosti vidí město. Tímto způsobem je jasné, že toto nádherné město je použito jako obraz pro představení Církve ve slávě.
V obdivuhodném popisu, který nyní následuje, smíme nejprve vidět charakter města. Je to „svaté město“; přichází „z nebe dolů“; přichází „od Boha“; má „Boží slávu“; a je to „svítící“ město.
Nevidíme v tom stejné charakterové rysy, které byly představeny v Kristu samém, když jako dokonalý člověk kráčel tímto světem? Před Jeho narozením byl nazván „to svaté, co se z Marie narodí“. A dále čteme, že je „svatý, nevinný a neposkvrněný“. Dále může o sobě říci, že „sestoupil z nebe“ (Jan 3,13). Pak může říci: „Já jsem od Boha vyšel a přišel.“ (Jan 8,42) Dále čteme o „Boží slávě v tváři Krista“ (2. Kor. 4,6). Je také popsán jako světlo, které „svítí v tem-nosti“ (Jan 1,5).
Přesně stejné výrazy, které jsou použity k popsání vzácnosti Pána Ježíše, jsou zde použity na Církev ve slávě. Církev, která těžce pochybila ve své odpovědnosti představovat Krista v době Jeho nepřítomnosti, je nakonec, v den slávy, představena ve vší kráse Krista. Je viděna jako „svatá“ ve své povaze, „nebeská“ v charakteru, „od Boha“ ve svém původu, ukazující „slávu Boží“ a „zářící“ jako velmi vzácný drahokam, aby odrážela slávu Krista.
Tak zde vidíme Církev podle Kristova srdce a podle věčných Božích rad. Abychom poznali blahoslavenství těchto Božích rad, které byly pojaty před založením světa, musíme hledět kupředu na přicházející slávu, kde vidíme Církev představenou ve vší výtečnosti Krista. Ve světle této Božské slávy bledne pomíjivá sláva tohoto přítomného světa a jeho nejvyšší pocty ztrácejí svůj půvab. Když vidíme charakterové rysy, které Církev ponese ve slávě, učíme se, čím by už dnes měla být.
Verše 12–14: Uvažovali jsme o znacích města, které představují milý charakter Krista, který v oné budoucí době bude skrze Církev ukázán. V následujících verších vidíme před sebou zeď, brány a základy města. Toto vše nám mluví o bezpečí, ochraně a pevnosti města. Připomínají nám, že Církev, když má být svědectvím pro Krista a požehnáním pro svět, musí být chráněna před zlem světa. Následně mluví zeď o ochraně proti každému nepříteli a o vyloučení všeho, co se nehodí ke Kristu. Brány mluví jak o přijetí všeho, co je vhodné pro Kristovu přítomnost, tak také o vysílání požehnání ke světu.
Když byl svého času Boží lid tak zkažený, že Bůh musel lidi navštívit soudem, obrátil se k nim Jeremiáš s vážným poselstvím: „Já svolám všecky rodiny království půlnočních, dí Hospodin, aby přitáhnouce, postavili jeden každý stolici svou v branách Jeruzalémských, a při všech zdech jeho vůkol.“ (Jeremiáš 1,15) Tak se to stalo, neboť čteme, že nepřátelé vnikli, „posadili se v bráně prostřední“ a „zdi Jeruzalémské pobořili“ (Jeremiáš 39,3–8).
Jako tomu bylo tehdy, tak tomu je dnes. Vyznávající křesťanstvo se stalo tak zkaženým, že je neschopné držet zlo vzdálené, a tak už nemůže být svědectvím vůči světu. Zdi a brány jsou strženy. A ti, kteří se pokoušejí odpovídat v těchto dnech zkázy pravdě, zakusí, že ustavičné útoky nepřítele platí „zdem“ a „branám“. Nepřítel ví až příliš dobře, že když zvedneme závory všemu, co odporuje Božímu slovu, a když vpustíme vše, co se Pánu Ježíši nelíbí, že budeme vtaženi do zkaženosti křesťanstva a přestaneme být svědectvím pro našeho Pána.
Ve dni slávy nic zlého nevnikne do města a nic nebude bránit vysílání požehnání ke světu. Ve městě jsou na všech čtyřech stranách tři brány. Na nich stojí jména pokolení Izraele, což jistě znamená, že požehnání skrze Církev vychází nejprve k Izraeli, a pak na všechny strany země.
Dále stojí u každé brány jeden anděl. Ve Svatém Písmu nalézáme anděly vždy zaměstnané tím, aby chránili Boží lid. Tak čteme: „Vojensky se klade anděl Hospodinův okolo těch, kteří se ho bojí, a zastává jich.“ (Žalm 34,8; Skutky ap. 12,7–10). K tomu jsou andělé vysíláni, aby vykonávali soud dle vlády nad zlem, jako v případě Herodesa, o kterém čteme: „A ihned ranil jej anděl Páně.“ (Skutky ap. 12,23) Andělé jsou ale také používání jako Boží poslové mezi nebem a zemí, jak Pán mohl říci: „Uzříte nebe otevřené a anděly Boží vystupující a sestupující na Syna člověka.“ (Jan 1,52)
Tak budou andělé v Tisíciletém království zaujímat podřízené místo vůči Církvi, ale nalézají se ve svém charakteru jako strážci stále ještě u bran a jsou připraveni jednat jako Boží poslové.
Dále má zeď města dvanáct základů „a na nich jména dvanácti apoštolů Beránkových“. Jedinečný charakter Církve je ve Svatém Písmu pečlivě zachováván, a to způsobem, jak je rozlišována od všeho předchozího. Nebeská ve svém charakteru, byla od počátku světa zachovávána jako tajemství a její existence na zemi není dalším rozvinutím nějakého pozemského království. „Které za jiných věků nebylo známo synům lidským, tak jako nyní zjeveno jest svatým apoštolům jeho a prorokům skrze Ducha.“ (Efezským 3,5) Proto nalézáme jména pokolení Izraele sice na branách, ale ne na základech zdi. Svědectví Církve může vycházet ke dvanácti pokolením, ale zjevení Církve bylo dáno dvanácti apoštolům. Tak může apoštol Pavel říci: „A již tedy… vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kde jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus.“ (Efezským 2,19.20) Jedinečný charakter Církve se mohl v odpadlém vyznávajícím křesťanstvu zcela ztratit, ale v den slávy bude jasně zjeven.
Verše 15–17: Nyní následují rozměry města. Ukazují, že město je zřízeno čtverhranné. Je přezkoušeno, neboť nalézáme nejen jeho rozměry, nýbrž že je „měřeno“ s výsledkem, že se vše prokazuje být v dokonalé vyváženosti. Dnes je tomu, žel, často tak, že jedna pravda je stavěna do popředí a jiná zanedbávaná. V budoucnosti bude skrze Církev představena každá pravda, a to v dokonalém vztahu ke každé jiné pravdě. Tímto způsobem je Církev plně uzpůsobena k tomu, aby představovala Krista světu.
Verše 18–21: V těchto verších přicházíme k materiálům, z nichž je město postaveno: zdi z jaspisu; základy ozdobeny každým drahokamem; brány dvanáct perel; a ulice města čisté zlato. V křesťanstvu člověk vybudoval široký systém, který sice vyznává jméno Krista, ale je do něho uvedeno mnohé, co je falešné a Jeho jméno popírá – je to dřevo, seno a sláma. Když hledíme kupředu, pak v Církvi ve slávě vidíme jen to, co je pravé – zlato a drahé kameny.
Na začátku Zjevení byl jaspis použit, aby představil Boží slávu (4,3). Nyní čteme, že zeď, která vylučuje zlo, a tak představuje svědectví o slávě Boží, je z jaspisu. Nic, co neodpovídá této slávě, nebude mít díl v oslavené Církvi. Církev nebo její místní vyjádření, vytvořená ze shromážděných věřících, přestává být svědectvím pro Boha, když zlo není souzeno a není vyvrženo.
„A město čisté zlato, podobné čistému sklu.“ Zlato mluví o božské spravedlnosti, v níž má podíl každý věřící. Žel že dnes je praktickému rozvinutí této spravedlnosti bráněno působením těla. V onen den slávy tu bude jen „čisté zlato“. Žádné skryté, nehodné pohnutky už nebudou nikdy ovlivňovat naše jednání nebo číhat pod našimi slovy. Nic nebude kalit jemné zlato, bude „podobné čistému sklu“.
Základy, které jsou ozdobeny každým drahokamem, představují zřejmě rozmanité dokonalosti Krista. Zdroj světla je nalezen v Bohu a v Beránkovi, ale drahé kameny vyzařují světlo a rozvíjejí tak slávy Pána Ježíše před světem.
Z vlastních slov Pána víme, že perla je používána, aby představovala vzácnost Církve (Matouš 13,46). Když nyní čteme: „Jedna každá brána jest z jedné perly,“ tak to potvrzuje, že v den slávy bude celému světu představena jak jednota Církve, tak také její vzácnost v očích Pána Ježíše.
Ulice z čistého zlata nám připomíná, že v Církvi ve slávě nebude nic, co by znečisťovalo chození. Proto už nebude nutné opásávat bedra. Lidé také už nebudou nic skrývat jeden před druhým, neboť cesta bude nejen čisté zlato, bude také „průhledná jako sklo“.
Verše 22 a 23: Zdroj a původ všech požehnání v tomto slavném městě je skutečnost, že Bůh je v něm dokonale zjeven. Není v něm chrám, ve kterém by byl Bůh skryt za oponou. Celé město je naplněno Boží slávou, zjevenou v Kristu; neboť čteme: „Sláva Boží je osvěcuje a svíce jeho jest Beránek.“ Kristus bude v celé věčnosti Tím, v němž je Bůh zjeven. Dále bude svítit jako Beránek, neboť jako takový svědčí nejen o Boží slávě, nýbrž činí Svůj lid vhodným pro onu slávu. Slunce a měsíc ve svých časech zvěstovaly Boží slávu v Jeho stvoření (19. Žalm). Ale v Církvi ve slávě bude Beránek věčným svědkem Boží slávy.
Verše 24–27: Tyto verše nás poučují o vztahu Církve ve slávě k Tisíciletému království. Aby „v zlém a převráceném pokolení“ svítila jako světlo pro Krista, byla Církev zanechána v tomto světě. Ale když pochybila ve své náklonnosti jako nevěsta ke Kristu, přestala Jej v tomto světě představovat. Láska přestala a světlo zašlo. Když se ale rozbřeskne tento den slávy, bude Církev viděna v Kristu ve své plné náklonnosti ke Kristu jako nevěsta a bude před světem svítit jako světlo. Beránek, který je světlem města, bude před světem svítit skrze Církev. Kristus bude ve svatých oslaven. K tomu bude Církev svědectvím o bohatství Boží milosti, jak je psáno: „Aby ukázal ve věku budoucím nepřevýšené bohatství milosti své k nám v Kristu Ježíši.“ (Efezským 2,7) Králové země, kteří nyní skrze světlo města zakoušejí Krista a Boží milost, přenesou k němu svou slávu a vzdají čest Tomu, který je světlem města.
Proud požehnání, který městem poteče k národům, nebude nikdy přerušen, neboť brány nemají ve dne být zavírány a žádný stín tmy nikdy nezatemní světlo, „noci zajisté tam nebude“. Ale zatím co světu bude skrze brány přitékat světlo a požehnání, jsme ujištěni: „A nevejde do něho nic nečistého.“ Dnes pod záminkou, že přinášíme světu požehnání, skrze něj můžeme být poskvrněni. V den slávy se světu skrze Církev dostane požehnání, aniž by Církev skrze něj byla poskvrněna.
Kapitola 22,1.2: Viděli jsme, že do města vejdou jen ti, jejichž jména jsou napsaná v knize života Beránkova. Nyní poznáváme stále trvající Božskou prozřetelnost k udržení života. Život věřícího je sice věčný život, ale přesto je to nesamostatný život; není to život oddělený od Krista. „Řeka“ a „strom“ jsou symboly, které požehnaným způsobem přinášejí Krista před naše srdce. Dále mluví o Kristu ve spojení s „životem“, neboť řeka je „řeka vody života“ a strom je „strom života“. Kristus, od něhož jsme podle Jeho vlastních úchvatných slov: „Kdo chce, naber vody života zdarma,“ obdrželi život, je nejen zdrojem života. Jako řeka vody života je také Tím, kdo udržuje život, který dává. Tak mohl apoštol Pavel říci: „Kristus žije ve mně; co ale nyní žiji v těle, žiji skrze víru, skrze tu v Syna Božího, který mne miloval a sebe samého za mne vydal.“ (Gal. 2,20) Nový život je udržován skrze Krista, který před námi stojí ve Své obdivuhodné lásce jako předmět. Nyní můžeme mít své oči jen nedostatečně obrácené na Krista, a proto život, který vlastníme, žijeme tak slabě. Ale v den slávy bude nový život sycen a budeme se z něho těšit v jeho plnosti a budeme před sebou mít Krista nerušeně a bez zábran, a tak budeme pít z řeky vodu života.
Dále vidíme řeku vody života „světlou jako křišťál“. I nejmenší odlesk Krista, který jeden na druhém vidí, pomůže podporovat tento nový život. Avšak v nás samých je ta řeka často zašpiněna a zakalena pozemskými věcmi. Proto je málo z líbeznosti Krista vyzařováno zpět. V Kristu ale je řeka vody života „skvoucí jako křišťál“. „Všechno na něm je milé.“
Řeka vytéká z „trůnu Božího a Beránkova“. Bůh je vzácným zdrojem tohoto života, neboť to je „život věčný, který zaslíbil před časy věků ten, který nikdy neklame, Bůh“. Avšak tento život k nám přichází skrze Krista jako Beránka. On musel být na kříž „vyvýšen, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný“.
Když život v nás je život závislý na Kristu, pak je to také plodný život. Jestliže Kristus je řeka vody života, z níž pijeme k udržování života, je zde také strom života, z něhož se sytíme, aby náš život byl plodný. Už nyní je tomu tak, že když se jako nevěsta v Písni posadíme v Jeho stínu, shledáme, že Jeho ovoce je sladké pro naše ústa, a když zůstáváme v Jeho lásce, přineseme ovoce, to znamená, že svou malou mírou budeme vyzařovat Jeho výtečnosti.
Ve dni slávy nám už nebude nic překážet v tom, abychom se sytili Kristem a nalézali v tom svou plnou a věčnou radost. Už zde nebudou žádní „cherubíni s mečem plamenným, blýskajícím se“, aby „ostříhali cesty k stromu života“, neboť bude stát „uprostřed ulice“, otevřený a pro každého přístupný v onom slavném městě. Ovoce stromu je nejen volně k použití, nýbrž je tu také vždy, neboť strom „na každý měsíc vydává ovoce své“.
Když takto hledíme kupředu na toto slavné město, poznáváme, že v Božím věčném úmyslu leží, aby věřící v Kristu nalezli Toho, jenž život udržuje a ve vší kráse, kterou nám propůjčil, jej obdivuhodně utváří. Jestliže toto je úmysl pro nás v budoucí slávě, je to už nyní Jeho tužba pro nás. Jak málo pijeme nyní z této vody života nebo se sytíme ze stromu života! Brzy to ale bude náš věčný díl.
Dále se učíme, že „listy stromu jsou ke zdraví národů“. Církev ve slávě, vytržená ze všech utrpení, bude požívat ovoce stromu. Na zemi ale jsou národy, které prošly utrpením soužení, jež přijde na celý svět. Tentýž, jenž v nebi dává Církvi ovoce, přinese národům uzdravení, „který uzdravuje zkroušené srdcem a uvazuje bolesti jejich“ (Žalm 147,3).
Verše 3–5: Když se ohlédneme na zahradu Eden, vzpomeneme si, že tam byl strom života a „řeka vycházela z Eden, k svlažování zahrady“, a Bůh sestupoval, aby v onom milém prostředí chodil s člově-kem. Žel že člověk zhřešil a Bůh s ním už nemohl bydlet. Cesta ke stromu života byla uzavřena, a nyní na všem leželo zlořečení. Když ale hledíme kupředu, smíme vidět Církev ve slávě a nalézáme tam opět řeku, volně přístupnou pro všechny, neboť „ničeho zlořečeného již více nebude“.
Protože zlořečení je provždy odstraněno, může Boží tužba, bydlet uprostřed Svého lidu, být naplněna. Proto čteme: „Trůn Boží a Beránkův bude v něm.“ K tomu to bude radostí oslavených věřících sloužit Tomu, jenž bydlí v jejich středu. Na cestě světem to snad byli ubozí a neužiteční služebníci. V přicházející slávě, kde budou osvobozeni od každé nehodné pohnutky, Mu budou sloužit s neroz-děleným a oddaným srdcem.
V blízkosti a v důvěrnosti Jeho přítomnosti budou nyní konečně vidět Jeho tvář a Jeho jméno bude na jejich čelech. Budou vidět Jeho krásu a On bude hledět na vykoupené a vidět, jak na jejich tvářích září Jeho vlastní slavný charakter. Už nyní, když vírou hledíme na slávu Pána, jsme proměňováni od slávy k slávě v Jeho obraz. Když ale nakonec víra bude proměněna ve vidění a my Jej uvidíme tváří v tvář, pak budeme plně proměněni v Jeho obraz. Budeme vidět Jeho tvář a On bude spatřován v našich tvářích.
Dále čteme: „A noci tam už nebude.“ Nyní je náš zrak zakalen mlhou této země – „Nyní zajisté vidíme v zrcadle, nezřetelně“. Ale když Jej jednou uvidíme „tváří v tvář“, pak tma pomine, neboť tam už nebude noci a my poznáme, jak jsme byli poznáni. Naše poznání nebude výsledkem nějakých umělých pomocných prostředků, ani nebude pocházet z přirozených zdrojů. Nebude zapotřebí „svíce, ani světla slunečného“, neboť v onom slavném dni bude zdroj všeho světla v Pánu, v Bohu samém.
Kromě toho bude Církev v celé věčnosti sjednocena s Kristem, neboť čteme: „Kralovati budou na věky věků.“
Verše 6 a 7: V těchto závěrečných verších nalézáme nejen formální závěr proroctví, nýbrž také hodný konec celého Božího slova. V mnoha místech Písma nalézáme zdůrazněnou zásadu, že „v ústech dvou neb tří svědků stane každé slovo“ (2. Kor. 13,1). K posilnění víry a ke kárání nevěry nalézáme v těchto závěrečných verších trojnásobné svědectví pro „slova proroctví knihy této“. Anděl Janovi říká: „Slova tato jsou věrná a pravá.“ (6. verš) Apoštol dosvědčuje: „Já pak Jan viděl jsem a slyšel tyto věci.“ (8. verš) Pán sám říká: „Já Ježíš poslal jsem anděla svého, aby vám svědčil o těchto věcech v círk-vích.“ (16. verš) Jak vážné je tedy odmítnout slova této Knihy nebo na ně nedbat. Znamená to nejen lhostejnost vůči svědectví anděla a apoštola; ani na svědectví Pána Ježíše samého pak není dbáno.
Když nedbání velkých pravd Zjevení je v Božích očích tak vážnou věcí, co – tak se ptáme – nás potom povede k tomu, abychom si ve svých srdcích cenili slova proroctví této knihy? Odpověď je jednoduchá. Jen když se vírou těšíme z velké pravdy o opětném příchodu Pána, si budeme cenit slov proroctví. Ten, kdo nevěří v příchod Pána, a netěší se na něj, nebude Zjevení správně rozumět. Tato velká pravda je ústředním tématem Zjevení. Úvodní verše to potvrzují: „Aj, přichází s oblaky a uzří jej všeliké oko.“ (1,7) V průběhu knihy je nám tato pravda vždy znovu předkládána, a nyní nalézáme v závě-rečných verších trojí představení příchodu Pána (verše 7,12,20). Zjevení nám odkrývá události, které předcházejí Jeho příchodu; poučuje nás o způsobu Jeho příchodu a zjevuje nám vážné a slavné události, které budou následovat po Jeho příchodu. Když se těšíme v naději Jeho návratu, pak každá událost, která předchází Jeho příchodu nebo po něm následuje, nás bude hluboce zajímat. Proto jsou v 7. verši příchod Krista a slova proroctví spolu úzce spojeny.
Verše 8 a 9: Tyto závěrečné verše nás dále poučují, že vlastní účinek těchto proroctví spočívá v tom, aby v duši věřícího vyvolal ducha velebení. Proto apoštol říká: „Já pak Jan viděl jsem a slyšel tyto věci. A když jsem slyšel a viděl, padl jsem, klaněti se chtěje.“ Viděl Pána v Jeho slávě uprostřed církví v jejich úpadku zde na zemi; a viděl Beránka uprostřed oslavených svatých v nebi. Byl veden do pouště, aby viděl soud velkého města Babylonu a byl veden na vysokou horu, aby hleděl na slávy svatého města Jeruzaléma. Viděl soud nad národy při příchodu Krista a viděl soud mrtvých před velkým bílým trůnem. Pohleděl do věčnosti a viděl nové nebe a novou zemi, kde bude setřena každá slza a kde smrti již více nebude, ani zármutku ani křiku ani bolesti. Slyšel, jak se nebe a země spojují, aby oslavovaly slávy Beránka, a jak celé nebe se raduje ze svatby Beránka.
Můžeme se divit, že Jan padá a klaní se, když viděl a slyšel takové věci? Sice se klaněl u nohou chybné osoby, ale přece činil to správné. Předmětem velebení nemůže být anděl, který přináší poselství o těchto obdivuhodných událostech, nýbrž jen Ten, který anděla jako posla posílá, a který jediný může nechat tyto mocné události proběhnout. Proto mu anděl říká: „Bohu se klaněj.“
Verše 10 a 11: Nyní následuje slovo varování. Nemáme zapečeťovat slova proroctví této knihy, jako kdyby se předpověděné události vztahovaly na nějaký vzdálený věk. V 6. verši jsme už četli, že anděl Páně byl poslán, aby „ukázal služebníkům svým, co se díti musí brzo“. Nyní je nám řečeno: „Ten čas je blízko“ – čas, kdy všechny tyto slavnostně vážné události a slávy, které Jan ve vidění viděl, se skutečně naplní. Když tento čas přijde, bude stav každého jednotlivce daný s konečnou platností. Nespravedlivý bude stále ještě činit nepravost; nečistý se ještě znečistí; svatý bude ještě svatý. Nečistý se nikdy nestane svatým; svatý se nikdy nestane nečistým. Dnes ještě trvá den milosti, když nečistý může být dočista umyt od všech nečistot. Ale zde hledíme do věčnosti, kde stav všech je neproměnný.
Verše 12 a 13: Po slovu varování následuje slovo povzbuzení. Nejenom je „ten čas“ blízko, ale i Pán sám je blízko, neboť Jeho slova jsou: „Aj, přijdu brzo.“ Už jednou jsme v těchto závěrečných verších měli před sebou příchod Pána, aby nás povzbudil k zachovávání slov tohoto proroctví. Nyní je nám Jeho příchod představen, aby nám ve stále větších těžkostech posledních dnů dodal odvahy, abychom pokračovali v požehnané službě Jemu. Tak slyšíme Pána říkat: „Aj, přijdu brzo, a odplata má se mnou.“
Je možné mít velké náboženské vyznání s úmyslem získat pochvalu od lidí. O takových Pán říká: „Mají odplatu svou.“ (Matouš 6,2.5.16) Toto není odplata od Krista, je to odplata bez Něho, neboť Pán říká: „A odplata má se mnou.“ Abychom se mohli radovat z odplaty od Pána, musíme čekat na Jeho příchod. Jaká vzpruha a jaké povzbuzení, abychom klidně pokračovali v Jeho službě, možná vskrytu, před lidmi neznámí, a mezi Božím lidem možná málo uznávaní. Přesto vše leží otevřené před očima Pána. Jemu neujde nic. On na nic nezapomene, a když přijde, každý malý skutek pro Něho, každá malá oběť kvůli Němu, každá sklenice vody, podaná v Jeho jménu, obdrží slavnou odplatu. Ale stane se to „s Ním“.
Odměna, tak jako vždy ve Svatém Písmu, není před nás stavena jako cíl hodný snažení, nýbrž jako povzbuzení k vytrvání v utrpeních a odporech. Když Pán byl zde, mnozí šli za Ním kvůli chlebu a rybám; ale ve stejné kapitole čteme: „Od té chvíle mnozí z učedníků jeho odešli zpět a nechodili s ním více.“ (Jan 6,26.66) Jen sám Kristus může získat naše srdce a stát se tématem vší pravé služby. Jak kdosi poznamenal: „Odplata brzy následuje, ale věřící nenásledují odplatu, nýbrž Pána.“
Dále je nám poukázáno na slávy Toho, který přijde, a jehož se snažíme následovat a sloužit Mu. Může o sobě říci: „Já jsem Alfa a Omé-ga, počátek i konec, první i poslední.“ Jako Alfa a Oméga je On to Slovo – Ten, jenž ve Své Osobě je plným zjevením Boha. Jako „počátek a konec“ je Stvořitel, skrze něhož „všechny věci byly stvořeny“, jenž ale také vše, co stvořil, může opět rozpustit, aby uvedl „nové nebe a novou zemi“. Jako „první a poslední“ je ten věčný Bůh před vším stvořeným. Tak může Pán skrze Izaiáše říci: „Já jsem první, a já poslední, a kromě mne není žádného Boha.“ (Iz. 44,6)
Verše 14 a 15: I když každý skutek vykonaný kvůli Pánu obdrží svou odměnu, jsme upomenuti na to, že žádné skutky z naší strany nám nedávají žádné právo na strom života nebo k přístupu do svatého města. Naše duše musí být umyta v krvi Beránka, abychom mohli být uvnitř okruhu věčných požehnání a radovat se ve věčném domově života z Krista jako stromu života. Proto anděl může říci: „Blahoslavení, kteří si perou svá roucha.“
Pak jsme varováni, že jestliže je slavné „vejít branami města“, je ale hrozně vážné být „vně“. Ti, kteří jsou uvnitř města, budou v pří-tomnosti Beránka a v obecenství s vykoupenými, kteří umyli svá roucha, a „vně pak budou psi a čarodějníci a smilníci a vrazi a modláři i každý, kdo miluje a činí lež“.
Verš 16: Anděl předal své poselství, a nyní naposledy mluví Pán sám. Vážné výjevy soudu, budoucí slávy nebeského města, požehnání Tisíciletého království, dokonalá líbeznost nových nebes a nové země – to vše prošlo kolem nás. Avšak nakonec jsme zanecháni sami s Tím, na němž vše závisí. Jsme sami s Ježíšem. Ten, jenž může říci „Já Ježíš“, má poslední slovo. Andělé vydávali svědectví, starší mluvili, trouby zazněly, hlas velkého zástupu, jakož i dunění silných hromů byly slyšeny, ale nakonec to vše ustupuje, aby učinilo místo Tomu, jenž je nade všemi – je slyšen hlas Ježíšův.
Při rozvinutí všech divů této Knihy je před nás přiveden Kristus ve Svých slávách a hodnostech jako ten věrný a pravdivý, jako Boží Slovo, jako Král králů a Pán pánů, jako Alfa a Oméga, jako počátek a konec – jména a tituly, které na nás působí svou hodností a majestátem. Ale zde na konci se Pán představuje pod jménem, které činí radost našim srdcím a které probouzí naši lásku: pod jménem JEŽÍŠ.
S tímto jménem přišel na svět, neboť před Jeho narozením čteme: „A nazveš jméno jeho Ježíš.“ S tímto jménem opustil svět, neboť nad Jeho křížem čteme: „Toto jest Ježíš.“ S tímto jménem vstoupil do nebe, neboť andělé řekli: „Tento Ježíš, který vzhůru vzat jest od vás do nebe, tak přijde, jak jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.“ Pod tímto jménem na Něho hledíme ve slávě, neboť v Epištole Židům je napsáno: „Toho Ježíše… vidíme… slávou a ctí korunovaného.“ V tomto jménu k nám mluví ze slávy, když říká: „Já Ježíš“. Netušené slávy a požehnání jsou pro nás v budoucnosti připraveny; nyní se ale ještě nalézáme v poušti, sami s Tím, který k nám tak dobrotivě mluví jako „Já Ježíš“.
Pán nám nyní připomíná všechno to, čím je jako nebeský člověk. Co by mohlo být důležitější a požehnanější, než mít před svým srdcem živou Osobu – Ježíše tam, kde je, a Ježíše, tak jak je? Na zemi jím bylo opovrhováno a byl lidmi zavržen, ze slávy může říci: „Já jsem kořen a rod Davidův, hvězda jasná jitřní.“
Pán o sobě předně říká: „Já jsem kořen Davidův.“ Kdyby byl jen Davidův potomek, pak by mohl toto o sobě říci i Šalomoun. Avšak jen Ježíš mohl být Davidovým kořenem. Kořen je skrytý zdroj života. Kristus je pro každého vykoupeného Božího zdrojem duchovního života a toto požehnání je jisté, poněvadž kořen je dokonalý. Job řekl: „O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví… byť se pak i zestaral v zemi kořen jeho… jak pocítí vláhu, zase pučí a zahustí jako keř.“ (Job 14,7–9) Izrael vpravdě selhal: Strom byl větrem sehnut, bouří rozerván a mezi národy rozptýlen. Avšak kořen zůstal. Proto Izrael opět vypučí a rozprostře větve. Tak může Písmo mluvit o jistých milostech Davidových, neboť Kristus je Davidův kořen.
Pán Ježíš je za druhé také „rod Davidův“. Když jako kořen je zdrojem všeho, tak jako rod je dědicem všech věcí. Je z královského rodu a jako Davidův Syn je Bohem vyvolen, aby zřídil Boží království. Národy se mohou „bouřit a lidé daremné věci přemyšlovat“. Dnes vidíme, jak mocnosti tohoto světa si ve své pošetilosti myslí, že se mohou zbavit Boha a Jeho Krále, aby uchvátili dědictví tohoto světa a zřídili říši, ve které člověk může hovět svým vlastním žádostem, aniž by byl Bohem zadržován. To je zlý cíl, který si bezbožní kladou, a přitom „se spolu radí proti Hospodinu a proti pomazanému jeho“. Bůh na to přesto může odpovědět: „Já jsem ustanovil krále svého nad Sionem, horou svatou mou.“ Lidé přibili Pána Ježíše na kříž. Bůh Jej nyní ustanovuje jako Krále králů na trůn a všichni, kteří se nechtějí Božímu Králi poddat, na cestě zahynou (2. Žalm).
Za třetí je Ježíš „jasná hvězda jitřní“. Jako takový se představuje Církvi. Druzí Jej poznají v Jeho královské slávě jako kořen a rod Davidův. Svět Jej pozná jako Slunce spravedlnosti, které vzejde, aby zahnalo tmu a přineslo utrpením zkoušenému světu uzdravení. Ale jen Církev Jej uvidí jako „jasnou jitřní hvězdu“. Když svítí slunce, nejsou hvězdy vidět. On ještě jako slunce spravedlnosti nevzešel na obzoru tohoto temného světa. Ale zatím co je ještě noc, znají Jej věřící ve svých srdcích jako jasnou jitřní hvězdu.
Ještě jiná dvě místa nám ukazují Krista jako jitřní hvězdu. Apoštol Petr píše: „A máme přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil a de-nice (jitřní hvězda) vzešla v srdcích vašich.“ (2. Petra 1,19) Proroctví je světlo ve tmě. Kristus je jitřní hvězda. Je pravda, že obojí svítí ve tmě, a přece je zde rozdíl mezi lampou a jitřní hvězdou. Lampa mi ukazuje, že je zde tma; ale jitřní hvězda mi ohlašuje den.
Prorocké slovo nás varuje před stavem nás obkličujícího světa a ohledně soudů, jimž svět spěje vstříc. Proto apoštol říká, že dobře činíme, když na ně dbáme. Účelem působení prorockého slova tedy je osvobodit naši naději od přítomného věku a mít naději už jen v Kristu. On je viděn jako ten přicházející, a když naše láska spočívá na Kristu jako na středu všech našich nadějí, pak skutečně může být řečeno, že jitřní hvězda vzešla v našich srdcích.
Dále může Pán v dopisu Tyatiře o vítězi říci: „Dám jemu hvězdu jitřní.“ (Zj. 2,28) Pán může o vítězi rovněž říci: „Dám jemu moc nad pohany (národy).“ Ale zatím co Pán vítězi vzhledem k budoucnosti zaslibuje moc jako odměnu, dává mu v přítomnosti díl pro jeho srdce. Uprostřed mravní a duchovní tmy Tyatiry se může vítěz radovat z Krista jako z jitřní hvězdy přicházejícího dne. V této závěrečné scéně se Kristus zjevuje nejen jako jitřní hvězda, nýbrž jako „jasná jitřní hvězda“. Vše, co je svěřeno rukám lidí, ztrácí svůj lesk. Avšak Kristus v nebi je nedosažitelný pro hrubou ruku člověka. Zjevuje se v nezka-leném lesku. Je jasnou jitřní hvězdou. S jitřní hvězdou ve svých srdcích můžeme probdít tmu noci a čekat na budoucí slávu – na jitro bez oblaků.
Je pozoruhodné, že Kristus jako jitřní hvězda byl zjeven teprve tehdy, když v křesťanstvu nastal úpadek. V době, kdy apoštol Petr psal svou druhou Epištolu, se už nad křesťanské vyznání vkrádaly temné stíny odpadnutí. Povstanou falešní proroci, kteří zapírají Přikazatele, který je vykoupil, a mnozí je budou následovat na jejich zkázonosných cestách a cesta pravdy bude v porouhání. Apoštol ve své Epištole nenechává vzcházet žádné naději na zlepšení, žádnému výhledu na nápravu padlého vyznání. Ale jitřní hvězda vzešla v jeho srdci, a proto hleděl přes temnotu k budoucímu dni. Jeho naděje se soustředily na Krista.
Verš 17: Bezprostředně po úchvatném představení Pána Ježíše vstupuje do zorného pole opět Církev, a to jako nevěsta Kristova. Víme, že církev je zkažena, hledíme-li na ni z hlediska odpovědnosti člověka. To nás ale nemá učinit lhostejnými vzhledem k Církvi a nemá nás to zadržovat od toho, abychom ji viděli pod vedením Ducha Svatého podle Božích rad. Lhostejnost vůči Církvi jako nevěstě by znamenalo lhostejnost vůči tomu, co ve světě je Kristovu srdci nejbližší a nejdražší. V Kristu nám Bůh podle Své rady dal Osobu, která může uspokojit naše srdce. Ale v Církvi jako nevěstě vidíme, což je ještě obdivuhodnější, že Bůh si předsevzal dát Svému Synu Církev jako to, co se k Němu hodí, co je hodné Jeho lásky a co je k uspo-kojení Jeho srdce.
Touto velkou pravdou začíná už první kniha Mojžíšova. Před pádem do hříchu nám Bůh v Evě zjevuje hluboké tajemství Svého srdce, totiž mít předmět, který je hoden Kristovy lásky. Přes všechny věky a v průběhu všech těch proměnlivých výjevů doby se Bůh Svého úmyslu nikdy nevzdal. I tváří v tvář moci satana, zkaženosti člověka a zhroucení se křesťanského vyznání se Bůh pevně drží Své majestátní cesty. Vyvýšen nad každou nepřátelskou moc, naplňuje Své předsevzetí a vytváří Církev jako předmět pro srdce Krista. Proto nám je na konci Jeho Knihy postavena před naše zraky nevěsta Beránkova.
Jak krásný je tento poslední pohled na nevěstu. Je zde viděna na konci své cesty pouští, zcela naplněna Duchem a s Kristem jako jediným cílem před očima. Výsledek je: „Duch a nevěsta říkají: Přijď!“ Vedeni Duchem pociťujeme pustinu, kterou hřích ve světě kolem nás způsobil, a my vzdycháme. Ale vedeni Duchem hledíme také na Krista jako na zářivou jitřní hvězdu. On přivede jitro bez oblaků a provždy umlčí vzdychání stvoření. Proto voláme: „Přijď.“
Dobře si všimněme toho, co nyní následuje. Pod vedením Ducha, a tak přivedena do správného vztahu ke Kristu, je Církev připravena vydat o Něm svědectví vůči druhým. Touha po Jeho příchodu nebude překážkou pro naše svědectví nás obklopujícímu světu. Naopak, tato touha se stane nejsilnější pohnutkou pro naše přání, aby druzí došli požehnání. Dokud jsme zde, nikdy nejsme mravně lépe uschopněni svědčit pro Krista, než když toužíme jít ke Kristu a být u Něho.
Toto svědectví se obrací nejprve k těm, kteří „slyší“. Svědectví takovým zní: „Kdo slyší, řekni: Přijď!“ Skutečnost, že slyší, se zdá ukazovat, že to jsou praví věřící. Že ale musejí být vyzývání, aby řekli „Přijď“, ukazuje, že nežijí ve vědomé radosti svého vztahu ke Kristu jako Jeho nevěsta.
Za druhé se svědectví obrací k takovým, kteří „žízní“. Jsou potřebné duše, které si jsou vědomé své bídy a touží po tom, aby měly podíl na požehnáních, která nám dává Kristus. Ale možná že ještě pochybují o milosti Jeho srdce a Jeho moci a ochotě je zachránit. Avšak nevěsta zná Kristovo srdce, a proto může k takovým volat: „Přijď,“ jsi vítán; „Kdo žízní, ať přijde.“
Nakonec vidíme svět kolem sebe, lhostejný ohledně svého stavu a bezstarostný ohledně své budoucnosti. Avšak Boží milost nabízí spasení všem a Církev, která tuto milost zakusila, může volat: „Kdo chce, naber vody života zdarma.“ Jak se to dotýká našich srdcí, že poslední poselství od Krista ve slávě je poselstvím o spasení k ubohému, ztracenému světu, a všimněme si, jak plné a obsažné je toto volání. Jak kdosi řekl: „Není člověka v tomto světě, k němuž by se Pán Ježíš neobrátil.“ On sám dal sám sebe jako výkupné za všechny. Proto má právo každého člověka, ať je on kdokoli, oslovit: „Kdo chce, naber vody života zdarma.“ Každý, kdo chce, smí přijít a pít z vody života bez peněz a bez zaplacení.
Verše 18–21: Následuje vážné varování vzhledem k přidávání slov nebo odebírání od slov proroctví této knihy. A pak slyšíme potřetí v těchto závěrečných verších zaslíbení Pána, že přijde brzy. Poprvé představuje Svůj příchod jako povzbuzení k ostříhání slov proroctví (7. verš). Podruhé zaslibuje Svůj příchod ve spojení se Svou odměnou, aby nás povzbudil v naší službě (12. verš). U tohoto posledního ztrácíme proroctví, službu a odměnu z očí a myslíme už jen na Něho. „Ano, přijdu brzo.“ U předchozích příležitostí neslyšíme odpověď. Nyní ale nevěsta odpovídá: „Amen. Přijď tedy, Pane Ježíši!“ Poslední slova nás ujišťují, že až do onoho vzácného okamžiku můžeme počítat s milostí našeho Pána Ježíše Krista, a ta bude se všemi svatými.
🙘