Kniha Zjevení je jedinou Knihou Nového zákona, která se obírá výlučně proroctvím. V době Starého zákona bylo mnoho proroků, kteří varovali Boží lid a národy před přicházejícími soudy nad bezbožnými a hříšníky, kteří však také předpovídali požehnání, která jsou pro tento svět ještě připravená pod slavnou vládou Krista. Tato proroctví se však omezovala na tuto zemi a vztahovala se jen na tento čas. V protikladu ke starozákonním proroctvím nerozvíjí Zjevení jen budoucí běh událostí v tomto čase, nýbrž zvedá také závoj, abychom mohli nahlédnout do věčnosti a poznat požehnání, která očekávají vykoupené ve věčném stavu.
Ať už čteme knihu Zjevení nebo nějakou jinou část Božího slova, vždy bychom měli mít na mysli, že je rozdíl mezi tím, co píší lidé, a Božím slovem. Vše, co nám sděluje Bůh, ať jsou to historické věci nebo proroctví, na nás má působit mravním účinkem. Proto se Bible nezmiňuje o mnoha podrobnostech, které se nám lidem zdají být důležité, zatímco je zaznamenáno mnoho podrobností, které jsou důležité u Boha, které by však lidé přešli mlčením.
Když chceme mít z úvah o tomto obdivuhodném rozvinutí budoucnosti požehnání a poučení, neměli bychom se při čtení knihy snažit uspokojit svou zvědavost ohledně budoucích událostí. Spíše by naší tužbou mělo být, aby toto obdivuhodné a důkladné představení budoucnosti mělo mravní vliv na náš nynější život. Dále bychom se měli při čtení Svatého Písma, a zvlášť Knihy Zjevení, vystříhat toho, abychom se snažili z toho, co je napsáno, vyvodit závěry a pokoušet se dovědět podrobnosti o budoucím životě, o kterých Boží slovo mlčí. Pomysleme, že ve chvíli, kdy začneme ze Svatého Písma vyvozovat lidské závěry, otevíráme doširoka dveře vší obrazotvornosti lidského ducha.
Jak vhodné má Kniha Zjevení místo na konci Bible! Vidíme v ní plně rozvinutý výsledek bezbožnosti všech věků. Zjevuje zkázu vyznávající církve, izraelského národa i národů, a jak zlo dosahuje nejvyššího stupně vzpoury a odpadnutí, a pak dojde svého posledního skončení v mocném soudu. V této Knize vidíme provždy poraženou moc ďábla a smrt i hádes uvrženy do jezera ohně. Vidíme, jak se naplnily všechny úmysly Božího srdce, jak je ukázána sláva Krista a jak je provždy zajištěno věčné požehnání Jeho lidu.
Jak dobré je tedy pokusit se se vší pokorou „číst“ slova proroctví této Knihy, „slyšet“ je a „ostříhat“, neboť je blízko ten čas, kdy se vše naplní (kap. 1,3). Když budeme těchto sdělení dbát a držet se jich, budeme v mravním oddělení ochráněni od tohoto soudu nad upadlým světem a budeme smět chodit ve světle budoucí slávy a mít před sebou všechna požehnání věčného stavu.
Verš 1: Úvodní verše zdůrazňují hluboký význam a důležitost tohoto oddílu Božího slova. Připomínají nám, že Kniha Zjevení je od Boha Ježíši Kristu, jenž zde je viděn jako Syn člověka. Je určena pro Jeho služebníky a týká se toho, „co se musí díti brzo“. Ten, skrze něhož – jako pokorného člověka na zemi – byl Bůh zjeven, je Ten, skrze něhož – jako oslaveného člověka – je nyní zjevena budoucnost.
Jak je dobré, že vzhledem k budoucnosti nejsme odkázáni na neužitečné a rozporné spekulace lidí, kteří své závěry o budoucnosti světa berou z historie nebo z přítomných událostí. Zde je závoj pozvednut Tím, jenž jako Vševědoucí nejenom může zjevit to, „co se musí díti brzo“, nýbrž který také s všemohoucností každou předpověděnou událost přivede k uskutečnění.
V dalším jsou tyto budoucí události zjeveny věřícím jako služebníkům. Taková známost nás uschopní sloužit s porozuměním, v sou-ladu s velkým Božím plánem, který On uskuteční. Jsme napomínáni, abychom žili v oddělení od světa, který je charakterizován násilím a zkažeností a který brzy upadne pod Boží soud. Především ale jsme ve své službě povzbuzováni, protože zde slyšíme o slávě, ke které vede, kdy Beránkovi služebníci Jej uvidí tváří v tvář a potom Mu budou sloužit v nebeském okruhu (kapitola 22,3.4).
Dále se učíme, že toto vše nebylo sděleno přímým sdělením jako za dnů, kdy Pán byl u Svých učedníků. Apoštolu Janovi byla předána zástupným andělem. K tomu nám byla nejen sdělena, nýbrž i „ukázána“ nebo „ukázána skrze znamení“, což je výraz, který znamená jak poučení skrze vidění, tak i sdělení slovy.
Verš 2: Tato zjevení, o nichž Jan vydává svědectví, nás dosahují s celou autoritou Božího slova, dosvědčenou Ježíšem Kristem, a sice skrze slova a vidění. Tak může Jan na konci Zjevení říci: „Já pak Jan viděl jsem a slyšel tyto věci.“ (kap. 22,8)
Verš 3: Zvláštní požehnání je zaslíbeno jak tomu, kdo čte slova tohoto proroctví, tak také těm, kteří je slyší a zachovávají, co v nich je napsáno. A tak, jak Zjevení začíná, také končí: „Blahoslavený, kdo ostříhá slov proroctví knihy této.“ (kap. 22,7) Takovým způsobem jsme varováni před tím, abychom Knihu Zjevení zanedbávali, jako kdyby její obsah byl jen pro zvědavost, ale přitom bez užitku, a neměl nic společného s naším praktickým životem jako křesťanů. Jsme napomínáni, abychom dbali na pravdu, o které mluví, a cenili si jí. Jen tímto způsobem může náš duch zůstávat klidný a tichý uprostřed rostoucího odpadnutí křesťanstva, přibývajícího násilí a zkaženosti jako důsledku selhání vlády v rukou člověka.
Verše 4 a 5: Následuje Janův pozdrav. V jeho oslovení, které se obrací k sedmi sborům v Asii, je každá božská Osoba představena, a si-ce takovým způsobem, jaký odpovídá charakteru této Knihy. Bůh je představen jako ten věčný Bůh. Duch je zmíněn symbolicky, a to v plnosti Své moci před trůnem, z něhož vychází vláda nad světem. Pán Ježíš je vidět předně jako „věrný svědek“, tak jak se v minulosti prokázal Svým dokonalým životem na zemi; za druhé jako vzkříšený, jenž jako takový zaujímá místo prvotnosti. To je Jeho přítomné postavení v nebi, kde Jej vidíme slávou a ctí korunovaného; za třetí jako kníže králů země, jak se zjeví v blízké budoucnosti.
Verše 5 a 6: Církev, která dostává to zjevení, ihned na tento pozdrav odpovídá. Ten, jenž je Boží věrný svědek, jenž zlomil moc smrti a jenž brzy bude vládnout nad králi země, je Ten, jenž nás miluje a umyl nás od našich hříchů. V průběhu před námi ležícího proroctví uvidíme vážný obraz Krista jako Soudce. Uslyšíme Jej vyslovovat soud nad vyznávajícím křesťanstvem. Poznáme soužení, jímž musí ještě projít Izrael, a soudy, které propuknou nad národy. Naposledy kolem nás přejde soud nad mrtvými u velkého bílého trůnu. Avšak tváří v tvář přicházejícím soudům mají věřící vzácnou jistotu, že Ten, jenž bude soudit, je zprostil všeho soudu, když sám nesl jejich trest a umyl je od jejich hříchů. Jako věřícím nám je dále dáno ujištění, že jsme nejen osvobozeni od soudu, nýbrž že budeme mít podíl na slavném Kristově království; neboť On nás učinil „králi“, abychom vládli, a kněžími, abychom Bohu obětovali chválu a oslavovali Ho.
Osvobození od soudu a požehnání, jimž se budeme těšit, nejsou následkem nějakých zásluh z naší strany. Za vše vděčíme jen Jemu. A tak věřící s velkou radostí připisují všechnu chválu Kristu a říkají: „Jemu buď sláva a moc na věky věků. Amen.“ Vláda nad světem se zhroutila, sotva byla národům předána, když první hlava národů zvolala: „Zdaliž toto není ten Babylon veliký, který jsem já vystavěl mocí síly své, aby byl stolicí království k ozdobě slávy mé?“ (Daniel 4,27) Od onoho dne povstávali postupně muži, z nichž každý se pokoušel dosáhnout vlády nad národy ke své vlastní cti. Ti všichni museli zakusit to, co Nabuchodonozor, že Bůh jej sice v cestách Své vlády s lidmi použil, a proto mu na nějaký čas dal úspěch. Na konci však byl přemožen pokořující porážkou. Závěrem je zjeveno, že všechna „sláva“ je dána Tomu, proti němuž se pozvednou králové země, a jehož vláda bude od věčnosti k věčnosti.
Verš 7: Nyní následuje výrok, který shrnuje velké téma Knihy Zjevení: soud nad Židy a nad národy, jímž bude země připravena pro slavnou vládu Krista. Jeho příchod k soudu bude jiný než Jeho příchod ke vtržení Církve. Tento budou pozorovat jen ti, kteří budou vtrženi, aby se s Ním setkali ve vzduchu. Jeho příchod k soudu se vykoná na veřejnosti – „uzří jej všeliké oko“. Věřící i nevěřící, Židé i národy budou vědět, že přišel a že Jeho zjevení znamená soud nad vším zlem na zemi. Proto čteme: „a plakati (naříkati) budou pro něj všecka pokolení země“.
Verš 8: Příchod Krista jako Soudce, aby se zaměstnával vším zlem a aby zřídil Své království, potvrdí velkou pravdu, že Bůh je ten první i poslední, věčný, všemohoucí.
Tak se z těchto úvodních veršů učíme, že Bůh sedí na trůnu, Duch je před trůnem a Kristus přijde, aby jednal proti zlu a aby provždy zřídil Svou vládu a Svou slávu. Tak tomu bude přes všechno selhání člověka v jeho odpovědnosti – ať to jsou Židé, národy nebo církev –, které vedlo ke vzpouře proti Bohu, k násilí a zkaženosti, čehož je svět plný. Dále se učíme, že věřící jsou představeni jako oddělení od světa, který stojí pod soudem. Jsou odděleni krví, která je očistila od jejich hříchů a učinila vhodnými k tomu, aby měli podíl na slávě a požehnáních přicházejícího Kristova království. Protože máme takovou vyhlídku, kéž bychom chtěli s apoštolem Petrem říci: „Jací pak vy býti máte v svatých obcováních a v pobožnostech.“ (2. Petra 3,11)
Tento úvod nás připravuje pro porozumění prvnímu oddílu Zjevení, který je obsažen ve zbývajících verších této první kapitoly. V tomto oddílu slyšíme přímý úkol daný Pánem Janovi a vidíme Jeho samého představeného jako Syna člověka, jemuž je předán všechen soud.
Verš 9: Jan mluví o sobě samém jako o „bratru i spoluúčastníku v soužení i v království i v trpělivosti Ježíše Krista“. Nedívá se na sebe jako na účastníka království tohoto světa s jejich pomíjivou slávou, nýbrž jako na účastníka budoucího Kristova království, na které my jako věřící máme s vytrváním (trpělivostí) čekat. Dále se dovídáme, že byl pro Boží slovo a pro Ježíšovo svědectví vyhnán na ostrov Patmos. Jeho svědectví, jímž varoval lidi před přicházejícím soudem a před zánikem království tohoto světa, jej přivedlo do soužení a do vyhnanství. Vidíme v Janovi tedy pravé postavení Církve, když prochází světem, který zavrhl Krista, a čeká, až Jeho nepřátelé budou poddáni za podnože Jeho noh.
Verše 10,11: Jan zakouší – jak to je často u věřících, kteří jsou pronásledováni pro Krista –, že jeho utrpení jsou důvodem pro zvláštní povzbuzení ze strany Pána. Tak dostává Jan v den Páně – v první den týdne – skrze mocnou sílu Ducha zvláštní vidění a zjevení, která má napsat do knihy a poslat sedmi označeným shromážděním.
Verše 12–16: Když se Jan obrátí, aby viděl Toho, který k němu mluví, vidí před sebou stát zjev Syna člověka v charakteru Starého dnů – jak Jej viděl Daniel (Dan. 7,9–13). Už to není Syn člověka v ponížení, opovržený a zavržený od lidí, nýbrž Syn člověka ve slávě, který má v úmyslu jednat jako Soudce. Neodkládá už svrchní oděv a neopasuje se lněnou zástěrou, aby sloužil svatým, nýbrž má na sobě soudcovský šat. Jeho náklonnosti jsou zadržovány spravedlností, představovanou zlatým pásem.
„Hlava pak jeho a vlasové bílí, jako bílá vlna, jako sníh.“ To mluví jistě o dokonalé svatosti Jeho soudů.
Zkoumající a pronikající charakter Jeho soudů je před nás postaven slovy: „… oči jeho jako plamen ohně“, před kterými nezůstane nic skrytého.
„Nohy pak jeho podobné mosazi, jako v peci hořící“ mohou mluvit o Jeho dokonalém chození, které vydrží zkoušku od Boha jako „stravujícího ohně“.
„Hlas jeho jako hlas vod mnohých“ přemůže každý odmlouvající hlas. V pravé ruce drží sedm hvězd, které, jak se o něco málo později dovídáme, představují zástupce sedmi shromáždění, která všechna jsou udržována díky Jeho moci.
„A z úst jeho meč z obou stran ostrý vycházel.“ To mluví o Božím slově, které je pronikavé „až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i morku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce“ (Židům 4,12).
„A tvář jeho jako slunce, když jasně svítí.“ to je světlo, které odkrývá tmu tohoto světa.
Verše 17 a 18: Není zřejmé, že každý z těchto symbolů ukazuje Pána v charakteru soudce? Pro Jana, který znal Pána v Jeho nekonečné milosti a lásce, bylo toto zjevení přemáhající. Následek toho je, že učedník, který se kdysi v přítomnosti Pána opíral hlavou o Ježíšovu hruď, nyní padá k Jeho nohám jako mrtvý. Avšak pro toho, jenž je „bratr i spoluúčastník v soužení i v království i v trpělivosti Ježíše Krista“, není důvodu pro bázeň.
Ten, jenž má nyní soudit, vkládá ruku na věřícího a říká: „Neboj se!“ A Pán nám ihned vysvětluje, proč se věřící v přítomnosti Soudce nemusí bát. Sláva Jeho Osoby a velikost Jeho díla odstraňují naši bázeň. Ve Své Osobě je On „první i poslední a živý“. On je ten Věčný. Přesto se stal člověkem a zemřel, ale vstal a žije od věčnosti k věčnosti. S nevěřícím člověkem se setkává jako Syn člověka, jemuž je předán všechen soud. Pro věřícího je také Syn člověka, který ale zlomil moc smrti a hrobu.
Verš 19: Když Pán Svému služebníkovi vzal všechnu bázeň, vyznačuje tři hlavní oddíly Knihy Zjevení:
Verš 20: Než Pán začne mluvit o druhé části Knihy Zjevení, vysvětluje tajemství sedmi hvězd a sedmi zlatých svícnů. Hvězdy jsou podřízená nebeská světla. Obrazně představují ty, kteří jsou připraveni – skrze dar nebo zkušenost –, aby pod vedením Pána vyučovali Boží lid v nebeské pravdě. Tyto hvězdy jsou také nazvány andělé sedmi sborů. Ve Svatém Písmu nalézáme, že výraz „anděl“ se někdy používá k označení nějakého „zástupce“. Neznamená vždy andělskou bytost. Zdá se, že v tomto oddílu představuje anděl ty, kteří před Kristem byli odpovědnými zástupci sborů. Bylo kdysi poznamenáno, že dobře rozumíme tomu, když Pán použije nějakého anděla jako zprostředkovatele Svých poselství Svému služebníku Janovi. Ale bylo by nemyslitelné, aby Pán použil Jana, aby napsal dopis od Krista nějaké andělské bytosti.
Na konci této kapitoly se učíme, že sedm zlatých svícnů představuje symboly sborů, a to v jejich odpovědnosti, aby v době Kristovy nepřítomnosti pro Něho ve světě svítily jako světla.
V první kapitole nám byl Kristus představen jako Syn člověka ve Svém charakteru soudce. To tvoří první část Knihy Zjevení, která je v 19. verši označena jako „věci, které jsi viděl“.
Ve druhé a třetí kapitole máme nyní před sebou „věci, které jsou“. Z veršů 4,11 a 20 první kapitoly jasně vidíme, že Zjevení se obrací k sedmi sborům, které v době apoštolů existovaly v provincii Malá Asie. Avšak není pochybnosti, že tato zvláštní shromáždění byla Bohem vybrána k popsání mravního stavu, který se v křesťanském vyznání rozvine ode dnů apoštolů až do konce křesťanského období. Tímto způsobem nám „věci, které jsou“, prorocky ukazují celé časové období dějin církve.
K tomu je těchto sedm sborů viděno pod symbolem sedmi svícnů. To nám bezpečně ukazuje, že v těchto dopisech jsou sbory viděny ve své odpovědnosti, aby v době nepřítomnosti Pána byly pro Něho světlem.
Dále Jej vidíme, jak se jako Soudce prochází uprostřed sborů, aby zjistil, do jaké míry odpovídají své odpovědnosti být pro Něho světlem. Z těchto dopisů se učíme, že církev, tak jako všichni lidé za všech dob, ve své odpovědnosti naprosto selže. Kořen všeho pochybení je odkryt, a je sledováno jeho pokračování skrze století, a nakonec je předpověděno jeho skončení, když vyznávající křesťanstvo bude zavrženo jako něco, co u Krista vzbuzuje odpor. Přesto se zde učíme, že uprostřed všeho selhání a úpadku tu je něco, co Pán může uznat, a že pro jednotlivce je možné přemoci to, co Pán odsuzuje. Pro takové jsou připravena zvláštní zaslíbení o požehnáních.
Jak povzbuzující to pro nás je, že v posledních dnech křesťanstva nejsme přenecháni sami sobě, abychom si utvářeli vlastní úsudek – jak o zlu v křesťanstvu, tak o tom, co Pán uprostřed úpadku uznává. V těchto dopisech nalézáme názor Pána a Jeho úsudek. V každém dopisu čteme napomenutí: „Kdo má uši k slyšení, slyš, co Duch praví církvím.“
Jak krajně důležité je proto, abychom poslechli všech slov Pána, která nám jsou sdělena skrze Ducha, abychom tímto způsobem poznávali Jeho myšlenky pro jednotlivce ve dnech úpadku. Když mluvíme o úpadku církve, pak mysleme vždy na to, že bylo řečeno: „Vzhledem k Božímu předsevzetí nemůže být církev zcela odsouzena, ale ve vztahu ke svému přítomnému praktickému stavu jako svědectví pro Boha na zemi leží v troskách.“
I když uznáváme úpadek církve v její odpovědnosti, neměli bychom se jako věřící spokojovat se svou jistotou spasení a vzhledem k vůli Pána pro nás bychom neměli uprostřed úpadku zůstávat lhostejnými. Neměli bychom si myslet, že moc Pána by mohla být oslabena přítomným úpadkem. Jeho působení odpovídá vždy stavu, ve kterém se církev nalézá. Čeho je zapotřebí, je skutečná, praktická víra, která, když čelí přítomným okolnostem, čerpá z Božích zdrojů pomoci.
Nyní se chceme obrátit k uvažování o dopisech s touhou poznat Jeho myšlenky a Jeho vůli. Kéž bychom dovedli odmítnout a vyhnout se všemu, co Pán odsuzuje, a snažili se odpovídat tomu, co nalézá Jeho uznání.
Můžeme říci, že v tomto dopisu před sebou máme představení církve, jak ji Kristus viděl na konci dnů apoštolů. V každém dopisu shledáme, že Pán se představuje v charakteru, který odpovídá dotyčnému shromáždění. V tomto raném stádiu dějin církve tu ještě nebyly vnější známky odklonu. Kristus je stále ještě viděn jako Ten, jenž má ve Své pravici sedm hvězd a prochází se uprostřed shromáždění. Nenaznačuje to, že ti, kteří v podřízené autoritě pod vedením Pána chránili Jeho zájmy v církvi, ještě stáli v Jeho moci a pod Jeho vedením? K tomu ještě nebyl vně za dveřmi jako v Laodicii.
V oněch raných dobách historie církve zde bylo ještě mnoho věcí, které Pán mohl uznat. Věřící se vyznačovali prací, vytrváním v službě Pánu. Pro Krista snášeli soužení a v tom neumdlévali. Stavěli se proti každému útoku satana kazit skrze domýšlivost a zlé skutky.
Avšak zatím co navenek bylo ještě vše bez výtky, Pán, jenž zná srdce, musel říci: „Mám proti tobě to, že jsi tu první svou lásku opustil.“ Zde poznáváme kořen všeho selhání v církvi v její odpovědnosti. Kdosi jiný o tom řekl: „Vše, co působí škodu a nakonec kazí, vždy přichází zevnitř, nikoli zvenku. Satan se nadarmo snaží zmalomyslnět ty, kteří spočívají v lásce Krista a mají Jej před sebou jako milovanou Osobu svého života a své duše.“ Když opustili svou první lásku ke Kristu, musí Pán vyslovit vážná slova: „Padl jsi.“ I když svědectví církve bylo před světem navenek bez výtky, přesto to byla v očích Pána padlá církev. Nato následuje varování, že bez pravého pokání bude pohnuto jejím svícnem z jeho místa. Když se ztratila první láska ke Kristu, vyhasne také její světlo před lidmi.
To, co platí pro církev jako pro celek, je jistě také pravdivé ve vztahu ke každému místnímu shromáždění, ale také pro každého jednotlivého věřícího. Kořen všeho selhání leží uvnitř, v srdci, a když tu není pokání, pak v Božích cestách vlády přestane mít i svědectví navenek sílu.
Ačkoli víme, že zde nebylo napravení církve jako celku, bylo možné pro jednotlivce, aby tento smutný stav překonal a aby uchoval první lásku ke Kristu. Takovým se Pán chtěl zjevit jako strom života – onen skrytý pramen duchovní síly v Božím ráji, kam nemůže nikdy proniknout žádný nepřítel, aby odvracel naše srdce od Krista.
Tento dopis bezpochyby ukazuje na dny těžkého pronásledování, kterým musela církev po svém odklonu od apoštolské čistoty procházet.
Pán se zde církvi představuje způsobem, který byl jistě velmi velkým povzbuzením pro svaté, pronásledované až k smrti. On je od věčnosti, to znamená přede všemi, kteří povstávají proti Jeho svatému lidu, a On bude a zůstane, když všichni pronásledovatelé už dávno budou odstraněni. Když jsou věřící povoláni, aby jako mučedníci hleděli vstříc smrti, měli by si vzpomenout na Krista, který šel do smrti, a ny-ní žije.
Ve Smyrně vidíme následující:
– nové zlo, kterým byla církev napadena;
– soužení a pronásledování, která Pán dovolil, aby tuto rostoucí zkázu zadržel;
– oddanost jednotlivých vítězů, kteří byli v pronásledování věrní až do smrti.
Satanova snaha zkazit církev a zničit její svědectví, brala na sebe v tomto období dějin církve dvojí formu: Předně tu byl kazící vliv uvnitř, a sice od takových, kteří chtěli ke křesťanství připojit židovství. Za druhé vyrostl křesťanství odpor zvenku skrze pronásledování od pohanů. Obojí zlo přicházelo od satana. Dokud apoštolové žili, byly vzhledem k požidovšťujícím učitelům mařeny všechny snahy satana zjednat v Boží církvi uznání pro židovství. Po jejich odchodu se nyní pozvedly nejen jednotlivé požidovšťující prvky, nýbrž povstala určitá strana, která je zde nazvána „synagoga satanova“. Ta se pokoušela spojit s křesťanstvím formy, ceremonie a zásady židovského náboženství. Toto zlo od té doby působilo dále, takže dnes křesťanské vyznání ztratilo svůj nebeský charakter a stalo se velkým světovým systémem s nádhernými budovami, formami a ceremoniemi, které oslovují přirozeného člověka podle vzoru židovského systému.
Tváří v tvář tomuto těžkému odklonu Pán dopustil, aby církev procházela velmi těžkými pronásledováními, aby při přibývající tmě byli na světlo přivedeni ti, kteří Mu byli věrní „až do smrti“. Ty Pán ujišťuje, že On stojí nade vším a že utrpení Svého lidu stanovil hranice. Chce jejich věrnost až do smrti odměnit korunou života. Také zaslibuje těm, kteří museli projít mučednickou smrtí, že nebudou „uraženi od smrti druhé“.
V tomto dopisu nalézáme další odklonění se vyznávající církve, které přišlo po dnech pronásledování. Byl to výsledek učení a praxe židovské strany uvnitř křesťanského vyznání.
Pán se křesťanstvu onoho období představuje jako Ten, „který má ten meč s obou stran ostrý“. Smutně vážný stav církve je ukázán pomocí ostří Božího slova. Spojovat židovství s křesťanstvím je pokus přizpůsobit křesťanství světu tím, že se převezme, co odpovídá oku a pocitům lidské přirozenosti. To neslouží k tomu, aby byli lidé vyvedeni ze světa, nýbrž vede to křesťanské vyznání do světa. Proto musí Pán církvi tohoto období říci: „Vím, kde bydlíš, totiž tu, kde je stolice satanova.“ Místo, kde bydlíme, je vážným poukazem na to, po čem touží naše srdce. Bydlet tam, kde je satanův trůn, jistě ukazuje na stav srdce, které si přeje přebývat v přízni a lesku světa, jehož knížetem je satan.
Přes hledání ochrany světa vidíme přece v tomto období dějin církve, že velké základní pravdy o osobě a díle Krista jsou ještě zachovávány. Pán může říci: „Držíš se jména mého a nezapřel jsi víry mé.“ Jak víme, konaly se v oné době koncily, které odmítly všechny snahy arianismu, jenž popíral Kristovo Božství. Koncily hájily tváří v tvář pronásledování a mučednictví velké pravdy víry.
Avšak při vší míře věrnosti Kristu a víře vidíme církev, jak se postavila pod ochranu světa, jak přijímá metody světa a upadá do zla, které kdysi charakterizovalo Baláma. Ve vyznávající církvi se vyčlenila třída lidí, kteří jako onen bezbožný muž proměnili službu Slovem ve výnosné povolání. Tímto způsobem se církev spojila se světem a oloupila se o své pravé postavení jako čistá panna, zasnoubená Kristu. To opět otevřelo dokořán dveře Mikulášencům. To bylo zjevné u antinomismu /učení, jež popírá dobré skutky jako nutné ovoce milosti působící v srdci – pozn. př./, učení, které znehodnotilo praktický život v pobožnosti s odůvodněním, že věřící je přece ospravedlněn z víry. Tím byla Boží milost převrácena v prostopášnost. Proti takovým chtěl Pán vést válku, a sice dvojsečným mečem Božího slova, které nám sice mluví o Boží milosti, ale zároveň nás varuje, že „Bůh náš jest oheň spalující“.
Vítěz, který odmítá usadit se ve světě, který nehledá veřejné uznání přebíráním metod světa, bude odměněn skrytým uznáním od Pána. Bude podpírán a udržován Kristem, tou „skrytou mannou“, jenž na své stezce tímto světem sám byl cizinec, který neměl, kde by Svou hlavu složil.
Můžeme pochybovat o tom, že v tomto dopisu máme před sebou předpověď stavu vyznávající církve v období středověku? Pán před nás předstupuje jako Boží Syn, jenž má oči jako plamen ohně, které odkryjí všechno zlo, a jehož nohy jsou podobné mosazi, a tedy je připraven jednat proti všemu zlému.
Slova Pána ukazují, že vyznávající církev během onoho časového období měla dva zvláštní znaky. Předně je o mnohých řečeno, že jsou Pánu velmi oddáni, což bylo vyjádřeno v jejich skutcích, jejich lásce, jejich víře, jejich službě a jejich vytrvání. Tato slova Pána jsou potvrzena dějinami, neboť víme, že během středověku tu přes nevědomost a pověru bylo mnoho takových, kteří se vyznačovali osobní oddaností, velkým sebezapřením a trpělivým utrpením pro Krista.
Slova Pána za druhé ukazují, že křesťanstvo, přes oddanost jednotlivců, během tohoto časového období „dosáhlo hlubokosti satanovy“. To byla doba, kdy vystoupil ten bázeň budící systém, známý jako papežství. Obrazně je představován „ženou Jezábel“. V tomto systému vidíme vyvýšení těla, neboť tato žena se sama nazývá prorokyní. Vyznávající církev zde zaujímá místo učitelky, aby stanovila učení, aby vedla k nesvatému spojení se světem a zřídila systém modloslužby v uctívání obrazů a svatých. Vidíme zde velký pokrok zlého, které se ukázalo v Pergamu. Tam se vyznávající církev usadila v ochraně světa, kde je trůn satanův. V Tyatiře nyní vidíme následky bydlení ve světě. Vyznávající církev se snaží vyvýšit sama sebe tím, že vládne nad světem a dává přednost svým žádostem. Následkem tohoto hrozného systému je generace lidí uvnitř vyznávající církve, kteří propadli rozsudku smrti a přijdou pod zkoumající soud Pána, jehož rozsudek bude podle jejich skutků.
Avšak jak je dobré, že Pán v tomto zkaženém systému zla má ostatek, věřící, kteří jsou osobně svobodní a nedotčeni zlým učením, jimž jsou neznámé hlubokosti satanovy, do kterých tento systém upadl. Těm Pán říká, aby neočekávali obrácení nebo reformaci tohoto hrozného systému, ale aby pravdu, kterou mají, pevně drželi – dokud Pán nepřijde. Pak obdrží svou odměnu. Odmítli během nepřítomnosti Krista v tomto světě vládnout, a proto budou v den Jeho slávy mít moc nad národy. Až do té doby bude vítěz znát Krista jako jitřní hvězdu, to znamená jako Toho, jenž před příchodem dne, kdy vystoupí jako slunce spravedlnosti, bude pro Svůj lid žít ve všech jeho zkouškách a bude s ním cítit.
Pán se této církvi představuje jako Ten, „který má sedm duchů Božích a sedm těch hvězd“. Ať už si katolicismus osobil jakkoli velkou moc nad národy, přece zůstává pravdou, že plnost moci, představená „sedmi duchy Božími“, je u Pána. A ať odklon od pravdy je jakkoli velký, tu přece má Pán takové, skrze které může Svému lidu udělit nebeské světlo. Jsou představeni sedmi hvězdami. Tak víme, že přes všechnu moc a domýšlivost Říma povstali takoví, kteří odporovali zlu tohoto systému. V hnutí reformace nastalo probuzení k pravdě, a ta stála proti bludu Říma. Avšak v ruce lidí bylo i toto hnutí pokaženo. Tak jako vždy, člověk selhává ve své odpovědnosti. Výsledkem je rozvoj protestantismu, který skutečně má jméno, že žije, a v očích mnoha lidí platí za udržovatele pravdy. Ale Pán musí v tomto směru říci: „Jsi mrtev.“ Můžeme však být vděčni, že touto pevnou odolností proti bludům Říma byla Božímu lidu znovu darována otevřená Bible a velká pravda o ospravedlnění z víry. Ale žel, většina vyznavačů se spokojila jen s pouhou pravověrností. Pro ně Bible neznamená o mnoho více, než mrtvá litera. Protože její pravdy nepřijali osobní vírou, nedošlo v životě velkého zástupu lidí ke změně. Kdosi poznamenal: „Nic se v protestantismu nevyskytovalo častěji, než nějakou věc uznat za naprosto správnou, protože to tak je v Božím slově napsáno, aniž by tu byl nejmenší úmysl podle toho také žít.“
Takový stav může vést pouze k soudu ze strany Pána. Jeho příchod najde všechny pouhé vyznavače spící jako svět (1. Tes. 5,2–6). A přece nacházíme také zde, jako i v Tyatiře, ostatek, „několik jmen“ uprostřed mrtvé pravověrnosti protestantismu. O nich může Pán říci, že „neposkvrnili roucha svého, protož budou se se mnou procházeti v bílém rouše: neboť jsou hodni“. Uprostřed vyznání bez života chodí s Kristem a jejich jména budou uchována v knize života a budou veřejně uznána před Otcem a Jeho anděly.
Pán se této církvi nepředstavuje v charakteru soudce, jenž má v úmyslu soudit, ani v oficiální formě jako vůdce, který shromáždění vede, nýbrž ve své mravní velikosti jako „ten Svatý“ a „ten Pravdivý“. To vzácným způsobem odpovídá duchovnímu stavu této církve, o níž říká: „Ostříhal jsi slova mého a nezapřel jsi jména mého.“ Uprostřed všeobecného odklonu si tito věřící cenili Slova Pána a poslouchali Je, a především s žárlivostí a bdělostí pevně drželi slávu Osoby Krista. Odmítali každé „zapření“ Jeho jména.
Pán, jenž má moc nad klíči, ji používá ve prospěch těch Svých. Přes všechnu moc nepřítele pro ně podle Své vůle otevírá dveře služby a zavírá dveře, které by vedly na cestu neodpovídající Jeho myšlenkám. Tito věřící mají malou sílu. Nejsou v tomto světě nápadní, jako tomu je u Tyatiry, ani nenesou jméno velké reformace, jako tomu bylo u Sardis. I když se nevyznačují ničím, co může svět obdivovat nebo uctívat, tu mají uznání Pána. V přicházejícím dni každý odpůrce uzná, že jsou Pánem milováni.
Nemáme ve Filadelfii předpověď Pána, že uprostřed rostoucí zkázy křesťanstva a před koncem křesťanského období bude zřízeno svědectví pro pravdu Kristova slova a pro vznešenou autoritu a vzácnost Jeho jména?
Avšak jestliže Bůh v rostoucí tmě vzbudí toto nové svědectví, jsme také varování, že satan se snaží uváděním židovství se všemi jeho formami a ceremoniemi zřídit protisvědectví. Víme, že opětné nalezení pravdy o Církvi, jak je obsaženo v Božím slově, se ihned setkalo se silným vzrůstem ritualismu a pověry. Tím se satan pokusil zničit Kristovo slovo, odtáhnout srdce od Osoby Krista, a tak oloupit věřící o všechnu pravou službu a pravé velebení.
Když jsou zde věřící varováni před odporem satana, tu jsou také povzbuzeni, aby vytrvali ve vědomí, že když budou přeneseni přes přítomná utrpení, budou také ochráněni před hodinou pokušení, která brzy přijde na celý svět.
Tato církev má „malou sílu“ a stojí v ustavičném boji proti odporu nepřítele, jenž se zavedením falešných náboženských systémů pokouší věřícím uloupit pravdu. Proto je ve zvlášť velkém nebezpečí, že se vzdá neustálé obrany pravdy, která jí byla zjevena. Aby tomuto nebezpečí bylo čeleno, jsou věřící napomínáni: „Drž pevně, co máš!“ – pravdu, vzácnost Kristova jména a lásku a uznání Pána. Vzdát se těchto velkých požehnání by v budoucím dni znamenalo ztrátu koruny jako jejich odměny. Aby je povzbudil k pevnému držení, staví Pán před jejich zraky Svůj příchod. Budou muset čekat už jen krátkou dobu, neboť On brzy přijde.
Na vítěze, který „bude pevně držet“, čeká v den slávy velká odměna. Kdo dbal na napomenutí Pána, pevně držet, kdo se spokojí s malou mocí, a proto v očích světa má dnes malou cenu, bude v budouc-nosti zaujímat postavení moci. Skrze toho, pro něhož dnes jméno Krista ve dni Jeho zavržení a ve světě, který Jeho jméno stále více a více zneucťuje, znamená vše, bude toto Jméno v onom domově slávy, novém Jeruzalému, vystaveno na odiv.
V tomto posledním dopisu vidíme vážný konec přibývajícího selhání církve v její odpovědnosti. Během celého časového období se rozvíjelo. Vidíme také, jak bylo opovrhováno oživující milostí Pána a jak málo bylo dbáno na Jeho varování. A přece se v tomto dopisu učíme, že Pán přes všechno zůstává neproměnným zdrojem pomoci Svého lidu a že i v tom nejtemnějším dni dává bohatá požehnání pro jednotlivé věřící.
V ostrém protikladu k velkému křesťanskému vyznání, které není ani věrné vůči Bohu, ani není pravým svědectvím před lidmi, se Pán představuje jako „Amen“. Je to Ten, skrze něhož bude naplněno každé Boží předsevzetí; „věrný a pravdivý svědek, počátek stvoření Božího“, v němž vše bude odpovídat Bohu.
Pak kolem nás prochází vážný obraz posledního stádia vyznávající církve. Úpadek, který začal opuštěním první lásky, končí v úplné lhostejnosti vůči Kristu. Církev zůstává nedotčena, a to i tehdy, když Kristus stojí vně za jejími dveřmi, a je hluchá vůči každému volání, jímž se Pán snaží získat její srdce. Milostí, která nám opět darovala otevřenou Bibli a znovu nám odkryla velké pravdy o Kristu a o Církvi, je křesťanským vyznáním tak opovrhováno, že velký zástup používá pravdu, aby vyvýšil sám sebe. Chlubí se: „Bohatý jsem a zbohatl jsem, a nic nepotřebuji.“ Ale tak tomu je vždy: Marnivost chlubících se je činí slepými k jejich vlastnímu stavu. Sebeuspokojený zástup křesťanstva neví, že v očích Pána jsou ubozí, bídní, chudí, slepí a nazí. Takový stav je pro Krista ošklivost vzbuzující a může končit jen úplným zavržením křesťanského svědectví.
Přesto jsou jednotlivci milostí Pána napomínáni, aby se k Němu obrátili a našli v Něm vše, co tak velmi potřebují. U Něho je možné najít pravé bohatství, bílá roucha, aby byla zakryta hanba jejich nahoty a aby byli přikryti, a mast na oči, aby se jejich oči otevřely, aby poznali Krista nejen jako Toho, jenž může vyjít vstříc jejich bídě, nýbrž i jako Toho, na němž je vše milé.
Pak se dovídáme, že v posledních temných dnech tu budou duše, které Pán miluje. To se zjevuje právě v usvědčování a v kázni, kterou láska považuje za nutnou, aby ony věrné k sobě povolala. Vidíme Pána stát u dveří srdce takových, jak trpělivě klepe, a tím se snaží najít místo v jejich náklonnostech. Jemu otevřít dveře neznamená nic jiného, než Mu dát místo v srdci, a tímto způsobem se vrátit k první lásce. Pán takovým zaslibuje: „Vejdu k němu a budu s ním večeřeti, a on se mnou.“ On by chtěl mít účast na všech jejich zkouškách a cvičeních a uvést je do Svých nebeských požehnání.
Neměli bychom se z toho učit, že stezka věřícího v posledních dnech křesťanského období bude velmi osobní, že však pro jednotlivce je možné vrátit se k první lásce? Tak se může těšit z nejvyšších duchovních požehnání skrytého obecenství s Pánem, i když zde už v křesťanstvu nebude obrat k všeobecnému nebo sjednocenému svědectví.
Vítěz těchto posledních dnů, jenž se nechlubí svým duchovním bohatstvím, jenž nehledá veřejného uznání, nýbrž je spokojen se skrytým uznáním od Pána, bude v den slávy viděn s Kristem na Jeho trůnu.
Je to velkou útěchou, že uprostřed zkázy církve v její odpovědnosti a selhání těch, kteří se pokoušeli v těchto dnech konce odpovídat vůli Pána, je zde výjev, ke kterému se můžeme vírou obrátit. Tam se můžeme nezkaleně radovat a tam jsou všechna naše spojení čistá a šťastná. Takový výjev se před námi rozvíjí ve 4. a 5. kapitole Knihy Zjevení.
Nic nemůže být temnější a smutnější, než poslední stav vyznávající církve, jak je nám ukázán na konci třetí kapitoly. Tam nacházíme ty, kteří vyznávají, že na zemi nesou jméno Krista, kteří se chlubí svým bohatstvím a jsou spokojeni se svým stavem. Vůči Kristu jsou však lhostejní, dokonce Ho zavrhují, takže Ho musíme vidět stát venku přede dveřmi. Tak jako kdysi Izraelský národ zapečetil svůj osud zavržením svého Mesiáše, takže jeho dům byl zanechán pustý, tak zpečeťuje křesťanstvo dnes svůj zánik zavržením Krista. Velmi brzy bude vyvrženo z Jeho úst. Tak vypadá temný obraz ve 3. kapitole a my dnes vidíme rozvíjet se jeho naplnění.
Tváří v tvář takovým poměrům to pro věřícího znamená velkou úlevu, když se v duchu může přenést do oněch oblastí, které nám jsou líčeny v kapitolách 4 a 5. Na počátku těchto kapitol opouštíme zem, kde jsou dveře vůči Kristu uzavřeny, abychom nalezli otevřené dveře v nebi, a to pro všechny, kteří patří Kristu. Je to pro nás méně tvrdé nalézat na zemi zavřené dveře, když víme, že jsou pro nás v nebi otevřené dveře a my slyšíme pozvání, abychom přišli nahoru a vešli těmito dveřmi. Když vstoupíme, necháváme za sebou výjev, v němž lidé nemají pro Krista místo, a nalézáme se na místě, kde Kristus je všechno ve všem.
Abychom mohli rozumět Knize Zjevení, musíme si vzpomenout na rozdělení na tři části, které Pán Janovi udává v kapitole 1,19, kde mu je řečeno: „Napiš ty věci, které jsi viděl, a které jsou, a které se mají díti potom.“ Ve zjevení Pána Ježíše vidíme první část – to, co Jan viděl. V sedmi církvích, které symbolicky zahrnují celé časové období církve, vidíme druhou část – „to, co je“. Od 4. kapitoly máme třetí část – to, co bude následovat po ukončení historie církve na zemi.
Verš 1: První verš nového oddílu začíná slovy: „Potom (Po tomto)“, a na konci verše čteme o tom, „co se má díti potom“. Tím je jasné, že tato slova se vztahují na třetí část a vedou nás k čistě prorocké části Zjevení.
K lepšímu porozumění těmto proroctvím nám pomůže, když budeme dbát na hlavní rozdělení této části Zjevení. Můžeme je vyznačit takto:
Nejprve tvoří kapitoly 4 a 5 jakýsi úvod. Podávají nám symbolické zobrazení toho, co je v nebi, abychom se učili rozumět Božímu postoji vůči nadcházejícím událostem na zemi. Ukazují nám také místo věřících nynějšího a předchozích období v době, kdy se tyto události stanou.
Za druhé nám kapitoly 6 – 11,18 popisují řadu událostí, které budou po sobě následovat a zahrnují celé časové období mezi vtržením Církve a zjevením Krista, až přijde, aby zřídil Své království.
Za třetí jsme v kapitolách 11,19 – 19,10 poučováni o důležitých podrobnostech, které se týkají vůdčích osobností a událostí tohoto časového období.
Za čtvrté se v kapitolách 19,11 – 21,8 mluví v časovém sledu o událostech, které navazují na kapitolu 11,18. Odhalují nám budoucnost, počínaje zjevením Krista ve slávě, přes Tisícileté království, až k věčnému stavu.
Za páté jsme v kapitolách 21,9 – 22,5 vedeni zpět, abychom se dověděli další podrobnosti o nebeských svatých ve spojení se zemí během Tisíciletého království.
Když se nyní vrátíme k úvahám o prvním z těchto oddílů, všimneme si, že velkým tématem čtvrté kapitoly je Boží trůn, zatím co pátá kapitola se zaměstnává knihou, v níž jsou zaznamenány všechny tyto události. Máme se z toho učit, že za vším, co se děje na zemi, stojí vše ovládající Boží trůn a že každá událost se děje podle určité Boží rady.
Když padlá vyznávající církev zavřela dveře před Kristem, nalézáme v nebi otevřené dveře, jimiž může vstoupit pravá Církev, jako zde Jan, aby byla u Krista v nebi. Ten, jenž Jana volá ze země do nebe, je Tentýž, jenž k němu mluvil o sedmi církvích. Je to, jak víme, Pán sám. Tak to bude také Pán sám, jehož hlas nás bude volat, abychom se s Ním setkali ve vzduchu.
Místo, ze kterého se na něco díváme, bude mít velký vliv na způsob, jak věc vidíme. Jsme vyzváni, abychom jako Jan v duchu vstoupili do onoho nebeského okruhu, abychom všechny budoucí události na zemi viděli z nebeského stanoviska. Jsme účastníci nebeského povolání a máme se na budoucí události dívat jako nebeští lidé. Jestliže nám je nebeské povolání Církve neznámé a když jsme to nebeské postavení nepřijali a nezaujali, budeme také budoucí události chybně vykládat, protože budeme zaměstnáváni a rozptylováni denními událostmi ve světě.
Verše 2 a 3: Bezprostředním následkem tohoto hlasu bylo, že Jan byl „v duchu“. Tak jako Pavel, když byl vtržen do třetího nebe, si ani Jan už nebyl vědom svého těla. Byl plně zaujat velkými zjeveními a slovy v nebi. Dlel tam jako svědek, aby nám sdělil vše, co mu tam bylo oznámeno. Když byl Pavel vtržen do ráje, slyšel tam „nevypravitelná slova, která není člověku dovoleno mluviti“. Janovi je naproti tomu řečeno: „Napiš nyní, co jsi viděl,“ a: „nezapečeťuj slov proroctví“ (Zjevení 1,19; 22,10). Zdá se, že rozdíl spočívá v tom, že Pavel viděl to, co patří k vnitřnímu okruhu, okruhu domu Otce, zatím co Jan, ačkoli nás uvádí do nebeského výjevu a zjevuje nám nebeské věci, to činí ve spojení se zemí. Je naší šťastnou výsadou mít užitek z toho, co Jan napsal o tom, co viděl a slyšel. Můžeme tedy vstoupit v duchu do nebeského okruhu, dýchat jeho čistý nebeský vzduch a sytit své duše vším tím, co mluví o Kristu. Tam není nic pro tělo, ale také nic, co by nás mohlo od Krista odvádět.
To první, co vidíme, je tedy trůn. Dále stojí tento trůn v nebi. Trůn je symbolem vlády a autority. Je zárukou pořádku, požehnání a jistoty v celém vesmíru. Pád do hříchu byl skutečně výzvou pro ten trůn. Hřích znamená vzpouru proti trůnu; nevěra je popřením existence trůnu; pýcha se snaží zmocnit se trůnu a ďábel se vzpouzí proti trůnu. Je obdivuhodné a vzácné vejít po 6000 letech vzpoury proti trůnu do nebe a vidět, jak tento trůn v nebi stojí: neotřesený, pevný a nepohnutelný. Tak můžeme říci, že velkým tématem této kapitoly je sláva Božího trůnu.
Už dnes panují nebesa, i když skrytým způsobem. Náš velký Nejvyšší kněz „se posadil na pravici trůnu velebnosti (majestátu) v nebesích“ a z onoho trůnu se ten, který „vždycky žije“ uplatňuje pro Svůj lid na jeho cestách tímto světem (Židům 7,25; 8,1). Pro věřící je tento trůn trůnem milosti. Z trůnu, který Jan vidí, bude brzy vycházet soud. Dnes má zlo nadvládu, bezbožnost vládne a svět se zvyšující se mírou vyznačuje násilím a zkažeností. Bůh je trpělivý vůči všemu zlu, aby lidem ještě dal příležitost k pokání a ukázal jim Svou milost. Víra ale ví, že za tím vším nepohnutelně stojí Boží trůn v nebi. Vědět, že Bůh stojí za vším, že jeho trůn zůstává pevný, a sice se vší milostí pro svaté a se vší svou mocí, která není dotčena špatností lidí, zachová duši v pokoji nebe. V tomto vědomí jde věřící tímto neklidným světem.
Dále čteme: „Na trůnu jeden seděl.“ Tato slavná Osoba není popsána, ale jsou použity drahokamy jako symboly k popisu Její slávy. Měli bychom myslet na to, že Bůh je viděn ve spojení s trůnem. Není zde napsáno nic o srdci Otce, jak byl zjeven skrze Syna, jenž je v lůnu Otce, nýbrž je zde Boží sláva, jak je ukázána v Kristu na trůnu ve spojení s vládou nad vesmírem. Drahokamy jsou symboly, které vyzařují jas božské slávy ve vládě. Tato sláva je viditelná v nebi, ale na zemi ještě není zjevena. Na zemi vidíme špatnou vládu člověka a Boží trpělivost. Kdyby jas trůnu zazářil na tuto hříšnou zemi, znamenalo by to pro všechny soud. Toto vidění nás nese za den milosti k době, kdy Církev už bude vtržena do nebe a kdy sláva trůnu vystoupí v soudu nad zemí.
Jan dále vidí „vůkol toho trůnu duhu, na pohledění podobnou smaragdu“. Z 1. Mojžíšovy 9 víme, že duha mluví o věčné smlouvě mezi Bohem a každým živým stvořením na zemi. Mluví o požehnání pro zemi na základě božského zaslíbení, ale také o požehnání po soudu. Duha se objevuje po bouřce, tak jako Boží zaslíbení pokoje přišlo teprve poté, co přešel soud potopy. Duha okolo trůnu je jisté znamení, že po soudu nad národy bude následovat požehnání pro tuto zemi.
Verš 4: Okolo trůnu vidí Jan 24 trůnů; a na trůnech „dvacet čtyři starších“. Že ti starší nejsou andělé, vyplývá jasně z devátého verše další kapitoly, kde vidíme anděly stát jako zvláštní skupinu okolo starších. Počet 24 se zdá vztahovat na 24 oddělení kněží, jak byla ustanovena Davidem pro „knížata svatyně“. Za Davidových dnů nesli tito přední jak královský, tak i kněžský charakter a představují celé kněžstvo (1. Paralipomenon 24,5). V onen den ponesou věřící charakter „královského kněžstva“, aby zvěstovali Boží chválu (1. Petra 2,9).
Z toho vyplývá, že tito starší symbolicky představují jak starozákonní věřící, tak i Církev v jejím plném počtu, spojenou s Kristem ve slávě. Kristus se zjeví na Svém trůnu a má v úmyslu vládnout. Svatí jsou s Ním viděni v Jeho vládě – proto všichni, jak On, tak i svatí, sedí na trůnech. Věřící jsou označeni jako „starší“, a to mluví o duchovní zralosti. Už nepoznávají „z části“ (1. Korintským 13,12); jsou osvíceni ohledně všech Božích myšlenek. Nejsou zde viděni jako duchové, nýbrž s těly slávy, oblečeni bílými šaty, což svědčí o jejich kněžském charakteru (2. Mojžíšova 28,39–43). Zlaté koruny na jejich hlavách mluví o jejich královském charakteru. Ukončili svou životní cestu, na které trpěli pro Krista. Nyní jsou korunováni, aby vládli s Kristem.
Je třeba jen sledovat zmínky o starších v průběhu Knihy Zjevení, abychom nalezli potvrzení, že představují věřící ve slávě:
Předně vidíme starší v nebi ve spojení s trůnem, dříve než začnou soudy. Nejsou už na zemi; neprocházejí soudy, ani nepřicházejí, jako zástup v bílých šatech ve Zjevení 7, z velkého soužení, nýbrž nalézají se v nebi dříve, než velké soudy propuknou.
Za druhé jsou vykoupeni, jak uvidíme v příští kapitole z veršů 8 – 10.
Za třetí jsou velebitelé, jak se dovídáme z kapitol 4,10; 5,14; 11,16 a 19,4.
Za čtvrté jsou to osvícení svatí, kteří znají Boží myšlenky (kap. 5,5; 7,13–17).
Verš 5: Charakter trůnu je zřetelně ukázán vážným zjištěním: „A z toho trůnu pocházelo blýskání, a hromobití, a hlasové.“ Blesky a hromy jsou průvodci soudu, nejsou to symboly milosti a slitování. Dnes od trůnu plyne milosrdenství. V Tisíciletém království poteče z Božího a Beránkova trůnu proud vody života a bude na zem přinášet požehnání. Ale ve vážné době mezi koncem doby milosti a začátkem slávy království bude Boží trůn vykonávat soud nad národy, a to je výstižně symbolizováno blesky a hromy.
Apoštol dále vidí: „Sedm ohnivých pochodní hořících před trůnem, jež jsou sedm duchů Božích.“ Zde vidíme jistě symbolické znázornění Božího Ducha v celé Jeho plnosti, avšak ve spojení s ohněm soudu. Bůh jedná se světem tak, jak jednal s Izraelem, když všechnu nečistotu „vypláchne z něho v duchu soudu a v duchu vyhlazení“ (Izaiáš 4,4). Ti, kteří dnes odmítají Toho, jenž mluví z nebe v milosti, budou musit v budoucnosti zakusit, že „Bůh náš jest oheň spalující“ (Židům 12,29).
Verš 6: Před trůnem se nalézá „moře skleněné, podobné křišťálu“. V Šalomounových dnech bylo před svatyní moře plné vody k použití pro kněze (1. Královská 7,23–26). Zde se moře stalo skleněným jako křišťál a je symbolem neproměnné a naprosté čistoty trůnu. Do nebe nemůže proniknout nic znečišťujícího.
Verše 7–8: Naposledy vidí apoštol uprostřed trůnu a okolo trůnu „čtyři živé bytosti“. Zdá se, že jsou to symboly pro vykonavatele Boží vlády. Jsou v počtu čtyři, což zřejmě naznačuje dokonalost vlády, která zahrnuje všechny části země. Výraz „plné očí“ může představovat vševědoucnost v Boží vládě, před níž nemůže zůstat nic skrytého. Lev, tele, tvář člověka a letící orel mohou ukazovat, že Boží vláda se bude vyznačovat silou, pevností, moudrostí a rychlostí vykonávání. Neustále říkají: „Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí, který byl, a jest, a který přichází.“ Svědčí o tom, že Boží vláda je svatá, neodolatelná v moci a neproměnná v charakteru. Vykonavatelé Boží vlády se stávají příčinou, aby byla vzdána sláva, čest a děkování Tomu, který od věčnosti k věčnosti sedí na trůnu.
Verše 9–11: Boží vláda vyvolá ale také velebení věřících. Používají koruny, které jim dal Kristus, aby mu dosvědčili svou plnou poddanost. Vrhají své koruny před trůnem a svědčí o tom, že Pán je hoden, aby přijal slávu a čest a moc; neboť On je Stvořitel všeho a k Jeho zalíbení všechno trvá a všechno bylo stvořeno. Hřích pokazil Boží nádherné stvoření, takže nyní celé stvoření vzdychá a leží v porodních bolestech. Ale svatí v nebi, kteří znají myšlenky Pána, vědí, že všechno zlé bude odsouzeno v soudu, takže Bůh se bude opět moci radovat ze Svého stvoření jako na začátku, když bylo dílo stvoření dokonáno a „Bůh viděl vše, co učinil, a aj, bylo velmi dobré“ (1. Mojžíšova 1,31).
Takto jsme jako úvod k budoucím soudům přeneseni do nebe,
Mysleme na to, že tyto pravdy jsou napsány, abychom už nyní vírou v ně mohli vstupovat, a tak byli uchováváni v dokonalém klidu, zatím co ještě žijeme ve světě, který je plný neklidu a vzpoury.
Ve 4. a v 5. kapitole jsme v Duchu přeneseni do samého nebe, abychom tam viděli ukázané události, ke kterým dojde poté, co Církev bude vtržena ze země do nebe. Vtržení samo není ve Zjevení přímo zmíněno, ačkoli je předpokládáno, neboť úmyslem proroctví není odhalovat tajemství Církve, která byla zjevena už v jiných částech Písma, nýbrž oznámit soudy, které připraví cestu ke zřízení Kristova království.
Verš 1: Ve 4. kapitole se vše soustředilo na trůn a na uchování jeho slávy a svatosti. Velkým tématem 5. kapitoly je kniha, která obsahuje Boží úradky k požehnání světu pod Kristovým panováním, když všechno zlo bylo v soudu odstraněno. Sláva trůnu musí být uchována, dříve než se budou moci naplnit požehnání této knihy.
„Kniha popsaná“ znamená, že Boží vůle je neproměnně stanovena. Lidé jsou často zdrženliví buď z nedostatku odvahy, nebo z politic-kých pohnutek, když jde o písemný zápis jejich plánů. Ale Bůh se, lidsky řečeno, písemně zavázal. Dále vidíme, že kniha je popsaná zevnitř i zvenku. Je plná. Už tam není ani místo, ani tu není nutnost k tomu, co Bůh napsal, něco připojit. Když se nakonec v budoucnosti všechno naplní, bude zjevné, že každý předpověděný soud byl vykonán a každé požehnání naplněno, aniž by z této knihy bylo co odejmuto nebo k ní přidáno.
Verše 2 a 3: V průběhu vidění nakonec přišel čas, aby kniha byla otevřená. Od silného anděla je velkým hlasem vyzdvižena otázka: „Kdo jest hoden otevříti tu knihu, a zrušiti pečeti její?“ Aby bylo porozuměno významu volání anděla, musí být dobře dbáno na dva body.
Prvním je charakter knihy. Nesmíme tuto knihu omezovat na Boží soudy. Obsahuje sice tyto soudy ve vší jejich hrůze a vážnosti. Hlavní část knihy je věnována popisu těchto soudů, které propuknou nad křesťanstvem, nad Izraelem a nad národy. Avšak když bude svět očištěn soudem od všeho zla, kniha pokračuje, aby představila široký okruh požehnání, která si Bůh předsevzal uvést k oslavení Krista a k požehnání lidí na zemi.
Za druhé musíme mít na zřeteli, co znamená otevření této knihy. Jakmile jsou pečeti otevřeny, začíná běh událostí. Otázka anděla tedy nezní: Kdo může vyložit to napsané? – což je poměrně jednoduchá záležitost – nýbrž: Kdo může předpověděné události uskutečnit?
Když zvážíme nezměrný dosah obou zmíněných pravd, porozumíme tomu, že se anděl velkým hlasem obrací k celému vesmíru. Otázky, o něž jde, na jedné straně znějí: Kdo se může vypořádat s tímto rozsáhlým systémem zla, který byl po tisíciletí vzpoury budován hříchem lidí, a to způsobem odpovídajícím spravedlivým nárokům Božího trůnu? A na druhé straně jde o otázku: Kdo může uvést onen okruh požehnání, který si Boží dobrotivost uložila pro budoucí svět a pro nové nebe a novou zemi?
Celý vesmír je vyzván. Je v nebi, na zemi nebo pod zemí někdo, kdo může odstranit zlo a přivodit požehnání? Odpověď na tuto výzvu zní, že nikdo „nemohl otevříti té knihy“ a nikdo nebyl „hoden otevříti tu knihu“. Dva předpoklady pro otevření knihy jsou „schopnost a hodnost“.
Lidé se po tisíciletí snažili, aby odstranili zlo a přivodili věk celosvětového pokoje a požehnání. Abychom použili symbolické řeči 5. kapitoly Knihy Zjevení: Lidé se snažili tu knihu otevřít. Pokoušeli se vydáváním zákonů, soudními dvory, vězeními a výchovnými ústavy ovládnout zlo. Každou formou vlády – monarchií a republikou, diktaturou a demokracií – se pokoušeli navodit období pokoje a všeobecného blahobytu. Také každá třída lidí byla vyzkoušena – ať vysoká nebo nízká; ale mezi nimi všemi se nikdo nenalezl, kdo by měl žádanou schopnost a hodnost. Přesto lidstvo pokračuje ve svých zoufalých snahách odstranit nepořádky v tomto světě smlouvami, konferencemi a pakty. Všechna snaha jen dokazuje, že hlas silného anděla nikdy nezaslechli. Všichni, kteří tento hlas slyšeli, zcela přesně vědí, že hlasitě zvěstuje, že všechny snahy lidí jsou odsouzeny ke ztroskotání, protože se pokoušejí napravit svět bez Boha a Krista. Lidé dbají jen na práva lidí, ale nedbají na Boží práva a na nároky Jeho trůnu.
Verše 4 a 5: Jan velmi plakal, protože nebyl nikdo nalezen hoden, aby otevřel knihu a zrušil její pečeti. Když myslíme jen na neschopnost a nehodnost člověka, můžeme i my plakat při pohledu na ubohý svět, který soustředí všechnu svoji energii, moudrost, peníze, zdroje, své mládí a svůj čas na naprosto beznadějný úkol. Zde máme dostatečný důvod k pláči, ale v nebi se nepláče. Jan je jediný člověk v nebi, který kdy plakal; a i když „velmi“ plakal, tu přece neměl plakat dlouho, neboť ihned mu jeden za starších řekl: „Neplač!“ Starší, kteří jsou poučeni o tom, co se děje v nebi a o Božích myšlenkách, nepláčí. I když vědí o beznadějnosti snah lidí, které jsou odsouzeny jen ke ztroskotání, jsou zasvěceni do Božích tajemství. Vědí, že když úkol je pro člověka příliš velký, je tu Jeden, jenž je jak schopen, tak i hoden, aby tu knihu otevřel.
Starší vlastní Bohem danou moudrost. Proto mohou vydávat svědectví o Tom, jenž může knihu otevřít. Jeden z nich říká Janovi: „Aj, zvítězil lev, ten který jest z pokolení Judova, kořen Davidův, aby otevřel tu knihu, a zrušil sedm pečetí jejích.“ Lev je symbolem síly, jak čteme: „Lev nejsilnější mezi zvířaty, který neustupuje před žádným.“ (Přísloví 30,30) Jeho síla je neodolatelná, takže prorok Micheáš může o lvu říci: „… kterýžto když jde, a pošlapává, i lapá, není žádného, kdo by vytrhl.“ (Micheáš 5,8) Lev z pokolení Juda nám ukazuje tuto mocnou sílu, jak je vykonávána pro starý Boží lid. Děje se tak podle Jákobova proroctví, které předpovídá, že Juda zvítězí nad svými nepřáteli: „Ruka tvá bude na šíji nepřátel tvých.“ Aby přemohl své nepřátele, má Juda sílu „mladého lva“. Ale pravým zdrojem Judovy síly je skutečnost, že z onoho pokolení vyjde Ten, k němuž se připojí národy (1. Mojžíšova 49,8–10). Kristus je ten pravý Lev z Judy.
Kristus je také kořen Davidův. V Davidovi vidíme krále, jehož Bůh vyvolil, aby porazil všechny jeho nepřátele. Ale Kristus je ten pravý Král, jenž položí všechny Své nepřátele pod Své nohy. Zaujímá v Božích myšlenkách první místo, a je proto kořen, z něhož vyrostl David. Tak je Kristus ve Své neodolatelné moci jako lev z pokolení Juda, a jako božská Osoba – kořen Davidův – ten jediný, jenž je v stavu otevřít knihu.
Verš 6: Pak se Jan obrací, aby uviděl lva, a hle, vidí Beránka. Když slyšel o lvu, asi očekával, že uvidí Krista v plnosti Jeho moci. Namísto toho vidí Beránka, symbol slabosti, a k tomu „jako zabitého“. Ten, jenž bude panovat jako lev, je Ten samý, jenž předtím trpěl jako Beránek. Protože zvítězil, když šel na smrt, má nyní moc, aby jako Vítěz otevřel knihu. Jako zabitý Beránek přemohl hřích, smrt a ďábla. Když zvítězil jako trpící Beránek, je Mu nyní dána moc, aby jako silný lev přemohl každého nepřítele.
Beránek má sedm rohů a sedm očí. Sedm rohů mluví o Jeho úplné, neodolatelné moci – všemohoucnosti. Sedm očí, které jsou sedm duchů Božích, znamenají Jeho úplnou a vše zkoumající vševědoucnost v síle Ducha. Že jsou posláni na celou zem, ukazuje na Jeho všudypřítomnost.
Verš 7: Jako lev je Kristus schopen, jako Beránek je hoden otevřít knihu. Tak může vzít knihu z pravice Toho, který sedí na trůnu. Konečně přišel ten vznešený okamžik převzetí knihy, na který andělé a věřící čekali. Čas „Ježíšova vytrvání“ pominul; nadešel čas k jednání.
Verš 8: Nebe si je vědomo velké důležitosti převzetí knihy. Je jasné, že udeřila hodina soudu nad tímto světem a že budoucí svět už není vzdálený. Tak čteme: „A jak vzal tu knihu, těch čtvero bytostí a těch čtyřiadvacet starších padlo před tím Beránkem, majíce jeden každý z nich harfu, a báně zlaté plné vůně, jenž jsou modlitby svatých.“ Harfy mluví o chvále svatých a báně o jejich modlitbách. Přišla doba, kdy chvála, která po staletí vystupovala od všech vykoupených, najde veřejné ospravedlnění a všechny jejich modlitby slavnou odpověď. Mnoho z těchto věřících odešlo z tohoto světa jako mučedníci, a přitom chválili Boha, ačkoli On nezasáhl, aby je zachránil z rukou jejich mučitelů. V té době se zdálo, že jejich modlitby zůstávají bez odpovědi, ba že nejsou vyslýchány. Nakonec jsou jejich chvalozpěvy uznány a na jejich modlitby dána odpověď.
Verše 9 a 10: Doba modliteb přešla, nastal čas zpěvu. Píseň, kterou zpívají, je nová. Až do té doby byli vykoupení Páně na cestě ke slávě, a přitom zpívali písně vykoupení. Ony chvalozpěvy směřovaly k vítězství a vládě ve slávě. Byly to písně naděje. Uchopením knihy se všechny naděje splnily a písně naděje se proměňují v písně vítězství. Ale jejich zpěvy zvěstují více hodnost jejich Vykupitele a velikost Jeho vykoupení, než požehnání vykoupených. Proto je o vykoupení zmínka v neosobní formě. Píseň je vzhledem k lidu vykoupených držena ve všeobecném tónu, ale je velmi přímá vzhledem k Tomu, který je vykoupil. „(Ty) jsi hoden – (Ty) jsi byl zabit – (Ty) jsi pro Boha vykoupil – (Ty) jsi je učinil.“
Verše 11 a 12: Nová píseň, kterou věřící zpívali, vzbuzuje chválu celého zástupu andělů. Starší udávají tón, andělé jej přejímají a pokračují. Popisují hodnost Beránka. Kristus je hoden obdržet moc, bohatství, moudrost, sílu, čest, slávu a požehnání. Lidé si navzájem prokazovali čest a Božího Beránka zneucťovali. Vyzdvihovali lidi na trůn a Božího Beránka ukřižovali. Přijde den, kdy bude zjeveno, že jen Beránek je hoden obdržet všechnu moc, bohatství, moudrost, sílu, čest, slávu a požehnání. Historie světa svědčí o tom, že v rukou lidí byly moc, bohatství a všechno ostatní používány jen k tomu, aby byl člověk vyvýšen a Bůh vyřazen. Jen Beránek je hoden, aby obdržel všechny tyto dary. Jen Kristus sám je použije k Boží slávě.
Verš 13: Nekonečný libozvuk zaplavuje hranice nebe. Je předem spatřován obdivuhodný konec, ve kterém se země s nebem spojí, aby chválili Toho, jenž sedí na trůnu. Vše, co má dech, se spojí k chválení Boha a Beránka.
Verš 14: Čtyři živé bytosti, které obrazně představují ty, skrze něž je vykonávána Boží vláda, vidí požehnaný konec své služby a připojují k tomu své „Amen“. Věřící všech časových období vidí předem mocný Boží triumf nade vším zlem a naplnění všech Jeho rad až do konce. Padají a klanějí se.
Touto kapitolou opouštíme nebe a díváme se na začátek průběhu událostí, ke kterým dojde na zemi v době po vtržení Církve až do zjevení Krista ve slávě, a pak během Tisíciletého království až k věčnému stavu.
Když přehlédneme zpět staletí od začátku křesťanství, vidíme během všech časových období postoj Židů, kteří nejsou ochotní činit pokání, rostoucí zkázu křesťanstva a přibývající hroucení se vlády v rukou národů. Vidíme ale také, že Bůh uprostřed zkázy a rostoucího násilí měl Svůj pravý lid, který v uplynulých stoletích byl zčásti vystaven tvrdému pronásledování a utrpení.
Ačkoli během této doby milosti Bůh na jedné straně stojí nade vším: ve Své prozřetelnosti se soudcovsky staví proti zlu a na druhé straně se stará o Svá stvoření, zvláště o domácí víry, přece však vidíme, že nezasahuje zjevně v soudu proti bezbožným a pro osvobození Svého trpícího lidu. Avšak to neznamená, že Bůh přehlížel zlo, nebo urážky, které byly vršeny na Krista, nebo utrpení Svého lidu. Neboť když hledíme do budoucnosti, jak je zjevena v Knize Zjevení, je nám dovolen pohled do oné doby, kde Bůh zasáhne v soudu proti bezbožným. Přitom bude obhájena Boží svatost, udržena Kristova sláva a bude zajištěno požehnání Jeho lidu.
Lidé nadarmo sní o novém pořádku, zaměstnávají se plány k odstranění válek a k vytvoření světa míru a bezpečí. Dalecí toho, že by se svět zlepšil snahami lidí, učíme se z těchto proroctví, že zlo v tomto světě přibývá, až nakonec všichni, kteří mají pouhé křesťanské vyznání, se budou nalézat jako odpadlí pod antikristem. Potom bude vláda světa pod vládou šelmy, která bude poháněna satanem, zcela zkažená.
Abychom z tohoto podivuhodného vývoje budoucnosti měli užitek, je důležité, abychom při četbě Svatého Písma pevně drželi, že Bůh nesděluje historické skutečnosti nebo nezjevuje budoucí události proto, aby pouze uspokojil naši zvědavost. Vše, co je zaznamenáno, ať je to historie nebo proroctví, má mít mravní účinek a bylo dáno k našemu duchovnímu požehnání. Má to mít praktický účinek na náš život a na naše cesty. Když Bůh předpovídá pokrok zla a soudy, které nad lidmi propuknou, mělo by to věřícího vést ke svatému oddělení od světa, který propadl soudu. Když nám Bůh zjevuje, jak během přicházejících soudů podpoří a udrží Své svědky, je to proto, aby posilnil naši důvěru v Něho ve zkouškách, s nimiž se snad setkáváme, když se pokoušíme zůstat věrni jménu Krista. Když před námi rozvíjí požehnání nebeského města a věčného stavu, neděje se to pak snad proto, aby pozvedl naše duše nad ohraničená utrpení a časné věci tím, že naše náklonnosti zaměstnává neviditelnými a věčnými věcmi?
V kapitolách 4 – 11,18 jsou před námi rozvinuty ony události, ke kterým dojde mezi příchodem Krista pro Jeho lid a mezi Jeho zjevením s Jeho lidem na zemi. Tyto události jsou představeny otevřením knihy se sedmi pečetěmi. Abychom poznali význam otevření pečetí, musíme myslet na to, že jsou zde použity symboly pro představení velké pravdy nebo představení osoby či události. Musíme se pokusit porozumět významu použitých symbolů a nebrat je v doslovném významu. Když Jan vidí koně a jeho jezdce, není tím míněn skutečný kůň s jezdcem, který vystoupí v budoucnosti, nýbrž že se stane to, co tento symbol představuje.
Ve vztahu k těmto úvodním soudům bylo shledáno, že otevření prvních čtyř pečetí stojí přímo ve spojení se čtyřmi živými bytostmi, zatímco u posledních tří pečetí už o nich není zmínka. Jak jsme už viděli, představují ty živé bytosti symbolicky vykonávání Boží vlády v Jeho prozřetelnosti. To naznačuje, že ať už jsou soudy pod prvními čtyřmi pečetěmi jakkoli hrozné, nic neukazuje na přímý, nadpřirozený Boží zásah. Tak můžeme mít za to, že soudy pod prvními čtyřmi pečetěmi se budou podobat událostem, které se v průběhu historie tohoto světa už staly častěji, ačkoli intenzitou přesáhnou vše, co se kdy stalo.
Verše 1 a 2: Soudy, které propuknou nad zemí při otevření pečetí, jsou bezprostředním následkem skrytého zásahu nebe. Když Beránek v nebi otevřel první pečeť, slyšel Jan bezprostředně nato jednu z těch čtyř živých bytostí říci jako hlasem hromu: „Pojď.“ Jako odpověď na toto volání se objevuje „bílý kůň“, a na zemi začínají soudy. Lidé si mohou myslet, že konají vlastní vůli, ale Bůh stojí za vším, co člověk činí, a nikdo nestojí za Ním. Slovo „pojď“ neplatí Janovi, nýbrž koním a jejich jezdcům, proto hlas hromu.
Z jiných míst Písma se jeví, že kůň je používán ke znázornění světové moci, která je Boží prozřetelností použita k tomu, aby vykonala Jeho úmysl, ať to je k soudu nebo k požehnání. V Zachariáši 1,10 je prorokovi vysvětleno, co znamenají koně, které viděl ve vidění: „Tito jsou, které poslal Hospodin, aby zchodili zemi.“ Když Pán vystoupí, aby panoval, je použit symbol bílého koně (Zjevení 19,11). A tak se zdá, že bílý kůň, ať už je ve spojení s Pánem samým nebo s druhými, je symbolem vítězného jezdce. Zde má jezdec luk. To zřejmě znamená, že – v protikladu k meči – může vykonávat svoji moc na dálku, bez osobního boje a vylévání krve. Dále je mu dovoleno, aby před sebou hnal všechny, neboť „vyjel, přemáhaje, a aby přemáhal“. Že mu je „dána koruna“, může znamenat, že to není dědičný monarcha, nýbrž muž jako Napoleon nebo jiní diktátoři, který vyvstal ze zástupu lidu.
První pečeť nám ukazuje, že první soud, který nad světem propukne po období Církve, tkví v tom, že ze zástupu povstane vůdce, jemuž bude dáno královské postavení. Zahájí útočné tažení a po nějakou dobu bude spěchat s neodolatelnou mocí od vítězství k vítězství nad okolními národy.
Verše 3 a 4: Při otevření druhé pečeti vidí Jan vycházet ohnivě červeného koně a pokoj ze země je vzat. To jistě ukazuje na to, že jako výsledek vítězného tažení jezdce na prvním koni vznikne všeobecné povstání národů, které povede ke vzájemné vyhlazovací válce a k prolévání krve s tím výsledkem, že bude vzat pokoj ze země.
Verše 5 a 6: Při otevření třetí pečeti vidí Jan černého koně, jehož jezdec má váhu. To jasně ukazuje, že válka ve světě přivede hlad, ve kterém zástupy budou muset postrádat to nejnutnější k životu, i když bohatí budou ještě v stavu žít v luxusu.
Verše 7 a 8: Po otevření čtvrté pečeti vidí Jan plavého koně s jezdcem, který má jméno „smrt“. To ukazuje, že hladomor bude mít za následek smrtelné nákazy. Na čtvrtém dílu země proto zemřou lidé mečem, hladem, nákazami a skrze divoká zvířata země.
Všeobecně se má za to, že tyto první čtyři soudy jsou „počátkové bolestí“, o nichž Pán mluvil v Matouši 24. Když oznamoval učedníkům budoucí soudy, které přijdou na tuto zem, mluvil nejdříve o „válkách a pověstech o válkách“, potom o vzájemných bojích – „povstane národ proti národu a království proti království“; za třetí Pán prorokoval o hladech a morech (Matouš 24,6–8).
Verše 9–11: Ačkoli při otevření páté pečeti nenásleduje žádný zvláštní soud, je přece uvolněna cesta pro řadu ještě hroznějších soudů pod ještě zbývajícími pečetěmi. Jsou to soudy, které už nemají charakter prozřetelnosti, nýbrž jsou to takové, v nichž lidé budou muset poznat Boží ruku.
Při otevření páté pečeti vystupují dvě skutečnosti:
Předně se dovídáme, že Bůh během časového období prvních čtyř pečetí bude na zemi mít Své svědky. Ti budou vydávat svědectví Božímu slovu, a proto z ruky těch, „kteří přebývají na zemi“, vytrpí mučednickou smrt. Těmito na zemi bydlícími lidmi je popsána zvláštní třída, která má svůj díl jen na zemi, odmítá jakékoli uznání Boha a Jeho Krista, a proto stojí ve smrtelném nepřátelství ke svědkům Krista. O této třídě lidí je v průběhu Zjevení opakovaně zmínka (srovnej kap. 3,10; 11,10; 13,8.12.14; 14,6; 17,8).
Za druhé se učíme, že ještě přicházející soudy jsou odpovědí na volání tohoto pronásledovaného ostatku, aby Bůh pomstil jejich krev. Dnes je svědectví Církve nebeské svědectví. V době oněch soudů ale bude svědectví Božích svědků plně spojeno se zemí a s Božími nároky na stvoření jako na dědictví Krista. Je jasné, že takové svědectví vzbudí přímé nepřátelství těch, „kteří přebývají na zemi“. Tváří v tvář odporu a utrpením mučednické smrti je správné vidět, že tito volají k Bohu, aby pomstil jejich krev; neboť požehnání budoucího království, které zvěstují, mohou být dosažena jen soudem nad světem. Nepatří však ke svědectví Církve toužit po soudu, poněvadž všechna naše požehnání náležejí nebi a budou naplněna při příchodu Pána.
Jejich volání: „Až dokud?“ naznačuje, že vědí, že pronásledování Božího lidu je časově omezeno. „Pod oltářem“ se zdá být symbolem toho, že tito svatí budou jako první mučedníci po vtržení Církve přineseni Bohu jako libá oběť. Další je budou následovat, dokud nepřejde doba soudů. Proto jim je řečeno, že mají ještě malý čas čekat, dokud nebude skončeno mučednictví jejich bratrů. Bílé roucho svědčí o jejich praktické spravedlnosti, a proto o Božím uznání. Svědčili o Bohu jako o tom Svatém a Pravdivém, a lidé se jim protivili a zabili je, ale Bůh je uznává a pomstí jejich krev.
Verše 12–17: Otevřením šesté pečeti nabudou soudy ještě hroznější formu. Všichni lidé, od nejvyššího až k nejnižšímu, budou naplněni hrůzou, když budou přinuceni přihlížet ničící a přemáhající revoluci, která zastíní vše, co lidé v minulosti kdy prožili. Velké zemětřesení symbolicky znázorňuje zhroucení všeho sociálního, náboženského a politického pořádku.
Výpovědi o slunci, měsíci a hvězdách znamenají úplný pád všech těch, kteří vykonávají vládní moc, a sice od nejvyšších, až k nejniž-ším. Že „každá hora a každý ostrov jsou pohnuty ze svých míst“ ukazuje zhroucení celých říší. Tyto otřesy ve světě se budou lidem zdát tak hrozné, že jejich svědomí budou vyburcována, když uvidí, že je v činnosti Boží ruka a že přišel ten velký den Jeho hněvu. Ale když zavrhli svědectví Božích svědků, řeknou: „Kdo může obstát?“
Už jsme viděli, že Bůh bude mít během doby těchto soudů svědky, kteří dosáhnou svého věčného požehnání cestou mučednictví. Nyní se dovídáme, že dříve než propuknou těžší soudy po otevření sedmé pečeti, Bůh má velký zástup svědků, kteří budou zachováni přes dobu „velkého soužení“ (14. verš).
Verše 1–8: Jan vidí „čtyři anděly, stojící na čtyřech úhlech země“. Jsou připraveni provést soudy, které padnou na každou část země. Ale dříve než tyto soudy začnou, vidí jiného anděla vystupovat od východu. Je to zvěstovatel nového dne a zadržuje soudy, dokud Boží služebníci nejsou zapečetěni na svých čelech. Tito služebníci, kteří jsou označeni symbolickým počtem 144 000, pocházejí ze dvanácti pokolení Izraele. To jasně ukazuje, že Bůh v této době soužení vzbudí Své služebníky ze Svého dřívějšího lidu smlouvy Izraele, aby ve všech částech světa, kam byli rozptýleni, pro Něho byli veřejným svědectvím.
Verše 9 a 10: Jan vidí dále „zástup veliký, který by žádný nemohl spočítat“, shromážděný z národů. O těchto lidech je řečeno, že stojí před trůnem a před Beránkem, jsou oblečeni bílými rouchy a mají ve svých rukou palmy. To, že stojí před trůnem, neznamená, že jsou v nebi, nýbrž že jsou Bohem přijati a stojí v Jeho přízni. Neukazují tyto všechny symboly na to, že velký zástup věřících bude ochráněn v době těchto hrozných soudů, aby byl uveden do požehnání Kristova království na zemi?
Zatím co bezbožníci se zhroutí pod soudy Božího trůnu a Beránka jako soudce, budou tu takoví, kteří budou před tím trůnem a před Beránkem stát v bezpečí. Zatím co národy budou souzeny pro svoji bezbožnost, bude mít Bůh takové, které uznává za spravedlivé, o čemž svědčí „bílá roucha“. Když bude svět ďáblem, šelmou a antikristem sveden ke vzpouře proti Bohu, budou tu takoví, kteří zvítězí navzdory celé moci nepřítele. To je symbolizováno palmami v jejich rukou. I když budou ochráněni v době soudů, nepřičítají si žádnou zásluhu, nýbrž připisují všechna svá požehnání Bohu a Beránkovi. V době, kdy od trůnu a od Beránka vychází soud, mohou říci: „Spasení jest od Boha našeho na trůnu sedícího a od Beránka!“
Verše 11 a 12: Milost, která tento velký zástup shromáždila k požeh-nání v den, kdy na zem spadnou Boží soudy, vyvolává projev chvály v nebi. Andělé, starší a čtyři živé bytosti padají ve velebení před trůnem a vzdávají Bohu „požehnání a slávu a moudrost a díků činění a čest a moc i sílu“.
Verše 13–17: V první části této kapitoly jsme viděli, že Bůh bude v době těchto soudů mít zachráněný ostatek z Izraele a národů. V závěrečných verších je vyzdvižena otázka, kdo je tento velký zástup a odkud přichází a je zodpovězena jedním ze starších v nebi. Zdá se, že tyto verše se vztahují na obě třídy – Izrael i národy. V Izaiáši 49,10 nalézáme stejné výrazy u popisu požehnání obnoveného Izraele. Tam čteme: „Nebudou lačněti ani žízniti, nebude na ně bíti horko ani slunce; nebo slitovník jejich zprovodí je, a podle pramenů vod povede je.“
Janovi je vysvětleno, že tento požehnaný zástup přichází „z velikého soužení“, které přijde na celou zem pod soudy, jak jsou popsány v dalších kapitolách jako zatroubení trub. O této těžké době jsme četli už u shromáždění ve Filadelfii, jako o „hodině pokušení, která přijíti má na všechen svět, aby zkušeni byli obyvatelé země“ (3,10). V kapitole 6,9–11 jsme už viděli, že během této doby soudů zde bude ostatek mučedníků, ale není zde žádný náznak, že tento velký zástup v naší kapitole vytrpí mučednickou smrt. Čteme: „Kteří přišli z velkého soužení.“ To asi znamená, že v době soužení byli ochráněni. Spadají pod očištění krví Beránka, a proto jsou Bohem přijati, mají k Němu přístup a jsou od Něho chráněni, neboť Bůh „nad nimi zřídí svůj stan“. Ale i když budou provedeni soudy, neznamená to, že se nesetkají s námahou a utrpením, naznačenými hladem, žízní, horkem a slzami. Ale na konci budou jejich utrpení provždy pryč, neboť „nebudou lačněti více, ani žízniti více, a nebude bíti na ně slunce, ani žádné horko“. Beránek „je dovede k pramenům vody života a Bůh setře každou slzu z jejich očí“.
Tato kapitola nám ukazuje, že to pak bude tak jako dnes: Jsou zde takoví, kteří přijímají evangelium milosti a jsou uvedeni do nebeských požehnání, zatímco ti, kteří neposlouchají evangelia našeho Pána Ježíše Krista, přijdou na soud (2. Tesalonickým 1,8.9). Podobně tomu bude v budoucnosti: Bude zde velký zástup těch, kteří nikdy neslyšeli evangelium milosti, ale budou slyšet evangelium království a přijmou ho, aby potom byli uvedeni do pozemských požehnání Tisíciletého království, zatím co ti, kteří toto evangelium zavrhnou, přijdou na soud.