John Nelson Darby
„Nemilujte svět ani věci, které ve světě jsou. Kdo miluje svět, nemá v sobě lásku Otcovu.“
(1. list apoštola Jana 2,15)
„…copak nevíte, že přízeň světa je nepřítelkyně Boží? A proto, kdokoliv by chtěl být přítelem tohoto světa, stává se nepřítelem Božím.“
(List Jakubův 4,4)
Tato otázka často doléhá na přemýšlejícího křesťana. Čemu se máme vyhýbat, abychom zůstali neposkvrněni? (Viz List Jakubův 1,27.) Slovo „svět“ je možné používat v trojím významu. Předně toto slovo znamená uspořádání (systém), podle kterého se organizují všechny lidské záležitosti na této Zemi. Pak sama Země je nazývána světem, neboť je jevištěm, na kterém se světové uspořádání vyvíjí, a za třetí se světem nazývají i lidé, kteří podle tohoto světového uspořádání žijí. Tyto tři pojmy tedy budeme i následně rozlišovat: světový prostor, děti tohoto světa a světové uspořádání neboli světový pořádek – světový řád (systém). Jestliže říkáme, že Ježíš Kristus přišel na svět, aby spasil hříšníky, pak tím máme na mysli, že přišel do pozemského prostoru světa, a v důsledku toho se Pán Ježíš setkal se světovým pořádkem (systémem), který Jej – Pána Ježíše – nenáviděl. On Svým učedníkům řekl: „Ze světa nejsou, jako i já nejsem ze světa.“ (Janovo evangelium 17,16) Jinými slovy: Nejste součástí tohoto systému, který je ovládán světem, vy v něm svůj život nenaleznete. Kdo je přítelem tohoto systému, je nepřítelem Božím, neboť tento světský systém vládne sám sobě a nepodřizuje se Bohu.
Podívejme se jako na názorné vysvětlení na armádní systém. Odvedenec, který musí opustit své občanské zaměstnání, nalezne v armádě vše připravené. Je odvelen ke svému armádnímu útvaru, kde je k tomu určeným poddůstojníkem vyzbrojen a vybaven uniformou a dalšími potřebnými věcmi. Jiní poddůstojníci jej vedou při vojenském výcviku a v určený čas dostává i kapesné. Při větších cvičeních nebo na bojišti je postaráno o jeho ubytování. K výcviku musí nastoupit v přesně určenou dobu a o své vůli nesmí vůbec nic udělat. Jeho povinností je vykonávat rozkazy svých velitelů a podle nich zaujímat své místo v kasárnách, na cvičišti i v případném boji.
Tomuto systému je podřízen od nástupu do vojska. Oprávněně je armáda nazývána světem ve světě, neboť její velení je dokonalé a propracované, přesto je jen slabým odrazem všeovládajícího světového uspořádání, které se nazývá světem a kde jsou na rozdíl od armády centrem pozornosti všechny lidské potřeby a požadavky a kde se každá lidská schopnost může rozvíjet.
Člověk touží po společnosti a svět se o tuto jeho touhu stará všemožnými společenskými aktivitami, jejichž poznání potřebuje určité prozkoumání. V první řadě je to otázka společenského postavení, každý člověk se snaží, nehledě na jakoukoliv námahu, aby dosáhl – pokud je to možné – na co nejvyšší stupeň společenského žebříčku. Téměř nespočetné jsou společenské třídy a jejich jemné odstíny podle jejich zaměření, smyslu činnosti či jiného usilování. Srdce i mysl bývají zaujaty obrovskou mocí tohoto společenského systému.
Člověk má také potřebu politického vedení, které má chránit jeho život, majetek a práva. I této potřebě vychází světový systém vstříc.
Jako na velmi úžasný hledíme na svět obchodu! Pro fyzicky zdatného muže je všude práce. Ti, kteří mají vynalézavého ducha, nacházejí široké pole působnosti pro svou inteligenci. Umělecky založení lidé se realizují ve svých světech sochařství, malířství, hudby a poetiky. Vědci hloubají nad náročnými úkoly vědy. Spisovatelé píší rozsáhlá díla, jiní se věnují jejich vydávání a distribuci. Mnozí se navíc oddávají různým žádostem a přepychu, v čemž jiní opět nacházejí prostředek pro své zaměstnání. Ano, jak lidé tvrdí, je toto vše ve světě potřebné.
Člověk je tvor s velmi komplikovanou povahou. Většina lidí se potřebuje realizovat v řadě různých oborů: trochu práce, trochu politiky, trochu společnosti, trochu vědy a také trochu náboženství. Vždyť lidé jsou i nábožensky založeni. Slovo náboženství, které se tak hojně používá, se v Bibli objevuje jen šestkrát. Náboženství není pravou – skutečnou vírou, neboť i modláři jsou nábožní. Náboženství tvoří část lidské povahy stejně jako třeba inteligence nebo paměť, a protože je náboženství důležitou součástí lidské povahy, má světový řád zvláštní – v každém směru dokonalý – prostor, aby byly splněny její touhy. Některý člověk je obzvláště citlivý na krásné vjemy, působí na něj velebná hudba, hluboký dojem vzbuzující obřady a náboženské tradice. Jiní mají spíše nespoutanou svobodnou povahu, i ti dostávají prostor, aby svým emocím mohli dát volný průchod. Pro změnu jiní jsou chladní, zdrženliví, rozvážní – pro ně se hodí přísná konzervativní pravověrnost. A někteří mají úzkostlivě svědomitou sebepodceňující povahu, ale i oni nacházejí uspokojení v nějakém způsobu sebetrýznění. I o to je postaráno. Existují tedy proudy náboženské, různé nauky a sekty, které se hodí pro každý odstín nábožensky založené mysli, pro každý stupeň tělesně náboženských citů.
Můžeme si představit dokonalejší a obdivuhodnější systém? Nic tu nechybí. Rozkoší a ukojení je hojnost, aby mohly být neklidné masy lidstva plně zaujaty a podle svých potřeb uspokojeny; srdce, mysl, vše je stále v plné činnosti. Nezdaří-li se jedna věc, ihned je postaráno o jinou. Dokonce se pamatuje i na smrt a smutek, protože světový řád má své pohřební obřady, smuteční oděv, návštěvy kondolujících, soustrastné listy a přání a tak dále. Proto svět umožňuje v poměrně krátké době zapomenout na ztrátu a bolest a začít se opět zabývat jinými věcmi, jak tomu bylo před smrtí někoho blízkého.
Bůh však přivede malou skupinu lidí k takovému poznání, že všechny již jmenované věci: obchod, politika, vzdělávací systém, věda a vynálezy, společenská zřízení a reformy, dobročinné nadace... – prostě že to vše patří světovému řádu a že se tento světový systém den ode dne zdokonaluje. „Pokrok doby“ není nic jiného než nezastavitelný postupný vývoj světového řádu. V jakém postavení je však vůči tomuto světu křesťan? Ve stejném jako Kristus; místo, na kterém se Pán v Nebi nalézá, a místo, které On zde na Zemi nezaujímá, určují místo věřícího. Odkud pocházejí všechny výše jmenované věci? Bude někdo překvapen, když uslyší, že Satan je bohem tohoto světa, kníže mocný v povětří a vůdce tohoto ohromného systému? Jeho je energie; on je duch, který řídí vše, on je kníže tohoto světa. Když Pán Ježíš byl na Zemi, přišel ďábel a nabízel Pánu všechno bohatství a slávu tohoto světa. „Neboť,“ řekl, „je mi dána, a komukoliv budu chtít, dám ji. Proto, jestliže se přede mnou pokoříš, bude toto vše tvé.“ (Lukášovo evangelium 4,6-7) Zde se nám opona poněkud pozvedá a vidíme pravou podstatu všeho lidského náboženského klanění se. Slovo Boží popisuje Satana jako toho, jenž „…byl dokonalým pečetním prstenem, pln moudrosti, svrchované krásy“ (Ezechiel 28,12) a který „…se proměňuje v anděla světlosti“. (2. list apoštola Pavla Korintským 11,14) Nelze se proto divit, že nejen lidé, kteří nepřemýšlejí, ale i ti rozumní bývají oklamáni a svedeni. Jak málo je těch, kteří mají oči otevřené, aby skrze Slovo Boží a pomazání Ducha Svatého poznali, co svět ve skutečnosti je! Mnozí mají za to, že unikli ze sítí světáctví, když se vzdali světských radovánek a připojili se k nějaké církvi nebo nějaké náboženské skupině, a nevidí, že stále patří do světového řádu tak jako dříve. Jediný rozdíl je v tom, že je Satan – kníže tohoto systému, aby zahlušil jejich svědomí, převedl z jedné části tohoto systému do jiné, takže oni jsou pak sami se sebou více spokojeni.
Je-li však tomu tak, vyvstávají samozřejmě otázky: Kde najít způsob záchrany? Jak mohou uniknout ze zotročení ti, kteří kráčejí po široké cestě a žijí podle světového řádu? Jak můžeme pochopit nebo rozeznat, co je ze světa, a co pochází od Boha? Apoštol Pavel nás učí: „Neboť ti, kdo Jsou Duchem Božím vedeni, jsou synové Boží.“ (List apoštola Pavla Římanům 8,14) Základní podmínkou života každého křesťana tedy je, aby byl veden Kristem, jako je tělo člověka řízeno jeho hlavou (myslí). Je-li tělo zdravé, bývá ruka či noha uvedena do pohybu, když mysl vydá pokyn: „Pohni se!“ Stejným způsobem je Ježíš Kristus hlavou – myslí křesťana. Křesťan je ve všech věcech, ať malých, či velkých, veden Kristem. A proto skutečné – pravé křesťanství naprosto potlačí utváření mysli člověka světovým řádem, neboť systém světového řádu je postaven na svobodné vůli člověka, stejně tak jako naopak základním pravidlem křesťanského života je závislost na Bohu a poslušnost vůči Boží vůli. Hlavním záměrem Satana je nastolit pro lidstvo takový systém, který by vedení Ducha Božího plně nahradil. To je v současnosti závěrečné mistrovské dílo Satana, a také mimořádné znamení rychle se blížícího velkého odpadnutí od Boha. Za krátký čas bude Satan veřejně a osobně prohlašovat, že je Bohem tohoto světa – až dosud to bylo skrýváno v utajení.
Není proto nejvyšší čas, aby se křesťané probudili a usilovně se snažili nebýt žádným způsobem ve spojení se světovým řádem, který tak rychle spěje ke svému odsouzení? Zde se však mohou mnozí ptát: „Jak se můžeme takovému spojení vyhnout? Náš život, podnikání či zaměstnání nás vedou ke styku se světem a jsme nuceni i jako členové různých skupin, výborů a společností se světem jednat! Musíme se přece věnovat našim komerčním zájmům!“ To je určitě nutnost, kterou každý vidí, proto si povšimněme jedné věci – právě skutečnost, že s tím každý souhlasí, dokazuje, že výše uvedené námitky nejsou od Boha.
„…a to je to vítězství, které přemohlo svět, naše víra.“ (1. list apoštola Jana 5,4) Víra totiž nebere ohled na vnější okolnosti a nezabývá se tím, co je, nebo není možné. Víra přehlíží to zdánlivé a hledí jedině na Boha. Všude slyšíme pokyny, jak se máme ve společnosti chovat, neboť lidé vše posuzují a řídí se podle toho, jak se to líbí člověku. Dítě Boží však jde přímo a nenechá se tím zmást; jeho směrnicemi je to, co se líbí Bohu. Lidé vyznačili svou cestu tak zřetelně, jak je to jen možné, a tato cesta se zdá být i velmi rozumnou a správnou. Ovšem ten, kdo žije vírou, si této cesty nevšímá, neboť ví, že vše, co se všeobecně uznává za správné, je převrácené, je to ta široká cesta.
Uveďme si příklad: Každý tvrdí, že se křesťan musí zajímat o vládu země, jejíž je občanem, má se účastnit na různých úrovních voleb, aby se vhodní lidé dostali ke kormidlu – do vedení. Bůh však říká něco jiného, na různých místech a různým způsobem mi ukazuje, že jakožto Jeho dítě nemohu být – jako jiní lidé – občanem některé země nebo členem nějaké společnosti: „…naše občanství je v nebesích...“ (List apoštola Pavla Filipským 3,20), a proto mám co do činění s věcmi nebeskými. Kříž Kristův ukřižoval mne pro svět a svět pro mne, (Viz List apoštola Pavla Galatským 6,14), pokud bych věnoval své srdce pozemským věcem, stal bych se nepřítelem Kristova kříže. (Viz List apoštola Pavla Filipským 3,18.) „Nepřizpůsobujte se tomuto světu...“ (List apoštola Pavla Římanům 12,2) Jaký tedy máme zaujmout postoj vůči vládě? Máme ji respektovat, neboť byla zřízena z Božího dopuštění. (Viz List apoštola Pavla Římanům 13,1.) Požaduje-li od nás daně, je třeba je zaplatit; současně se také máme modlit za představitele státu a za všechny, kdo mají zákonodárnou i výkonnou moc. (Viz 1. list apoštola Pavla Timoteovi 2,2.) Vše, co by tedy měl mít křesťan s politikou do činění, je jen to, aby ustanovenou vládu respektoval, a „…to nejen z obav před trestem, ale i kvůli svému svědomí“. (List apoštola Pavla Římanům 13,5) Je pravda, že křesťan je v Kristu dědicem „všech věcí“, a k nim patří i svět, kde ovšem dnes lidský světový řád působí svým vlastním systémem, avšak (jako Abrahamovi v Kanaanu) Bůh skutečným křesťanům v současnosti ani zlomeček toho nedává za majetek. Neboť „spravedlivý bude žít z víry“. (List apoštola Pavla Židům 10,38) Proto se také pravé Boží dítě ptá: „Mám se zúčastnit voleb?“ Ne snad proto, že by volby samy o sobě byly něco zvráceného, ale proto, že jeho hlas i zájem patří nebeskému člověku, jehož Bůh povýšil na Krále králů a Pána všech pánů. Pravý křesťan o tyto věci ztratil zájem, neboť nalezl něco mnohem přitažlivějšího. A kromě toho vidí, že svět je ve své podstatě a konání bezbožný a že všechen pokrok či reformy, kterými se tak oslavuje, směřují jen k tomu, aby byl Bůh vyloučen ze srdce člověka. Nejdůležitější pro křesťana je, aby vydával svědectví o pravdě, o Bohu a o budoucím soudu, kdežto lidé jen mluví o „míru a bezpečí“, a proto si navzájem přejí štěstí. Křesťan si přeje, aby se ostatní učili, jak mají uniknout pastem, které Satan nastražil velkým masám lidstva.
My, kteří jsme spaseni, musíme s rozhodností ukazovat, že vůči světu stojíme na straně opovrhovaného Krista, který byl světem ukřižován. Svět nás má znát jako nebeské pokolení, bezúhonné a upřímné děti Boží, jsoucí bez viny uprostřed pokolení zlého a zvráceného, kteří svítí jako světla pro svět. (Viz List apoštola Pavla Filipským 2,15.) Poslání Božích dětí je velkým úkolem. Tento způsob života však ale není jen tak. Podobá se osamocené skále uprostřed dravého proudu. Vše kolem nás je v pohybu, vše se tlačí silou jen jedním směrem. Stále cítíme jen tlak a zase tlak. Skála stojí uprostřed nekonečného náporu, který by ji jistě strhl s sebou, kdyby nebyla skálou. Jestliže se učíme přijímat Boží Slovo, jednat podle něho a vydávat naším životem o něm svědectví, pak bouře určitě přijde. Být součástí některé ze současných „církvi“ je velmi pohodlné; dělat to, co dělají všichni, být poctivým člověkem a dobrým občanem, to nedává důvod k nějakému pronásledování. Být poctivým člověkem a dobrým občanem lze i při plutí se širokým proudem světa. Ale svítit jako světlo upozorňující na Boha, to vyvolává nepřátelství světa. Tam, kde je a hodně bývá Kristus spatřován, tam je i nenáviděn; spatřuje-li svět Krista ve mně, nenávidí i mne kvůli Kristu. Mám-li však před světem dobré jméno, když nikdo nemůže proti mně jako proti křesťanu nic namítat – co pak? Jestliže život Ježíše není v mém smrtelném těle zjevným, tu není Kristus ve mně ke spatření.
Věc se má asi tak: Jestliže jednou někdo poznal Boha, ale ještě mnohem více byl on poznán Bohem, tu je tento člověk skrze spojení s Kristem přitahován vzhůru k Nebesům, pryč od jakékoliv účasti na věcech světového systému. Pak se lze oprávněně ptát: „Proč, jestliže jste pro svět zemřeli, byste se měli dále nechávat obtěžovat (zatěžovat – svazovat) obřady?“ (List apoštola Pavla Kolosenským 2,20) Jak by bylo možné, že by člověk, který se stal Božím synem, který obdržel věčný život – věčný život v Kristu a vstoupil skrze Slovo a Ducha do jednoty s jednoznačnou hlavou Církve; ano, jak člověk, který dosáhl toho, že skrze víru poznal Boha, by mohl ještě po tom všem mít zájem o tento svět? Pokud bychom spatřili chlapce, který v zahradě jí kyselé a špatné ovoce, přestože v jeho největší blízkosti rostou na stromě nejkrásnější jablka, pomysleli bychom si, že o těchto jablcích neví. Podobně je tomu s člověkem, který se zabývá věcmi lidského uspořádání světa: Může takový člověk – ptáme se – může takový člověk znát Boha? To je také důvodem toho, proč se Boží Slovo k nám neobrací v podobě například takovýchto rozkazů: nevol, nehledej čest v této zlé době, musíš trpět pohaněním a podobně. Naopak Boží Slovo je sepsáno tak, ať věrný člověk, jehož sobeckost srdce byla potlačena a kterému záleží na tom, aby znal myšlenky svého Pána, se onomu tajemství učí tím, že setrvává v Pánově blízkosti, a tak je „vytrhnut ze současnosti tohoto zlého světa“ a více a více se proměňuje k obrazu Pána. V současnosti nemáme přikázání ze Starého Zákona: musíš a nesmíš; a přece jsou přikázání Pána jasná a lehce pochopitelná, pokud pohled člověka není překomplikovaný. Divná, ale Bohem připravená je věc, že milující a vděčné srdce nemá žádný problém s poznáním Boží vůle, kdežto srdce neupřímné stále hledá omluvy a nachází prostředky, aby se vyhnulo cestě, která mu je nepříjemná. Vhodný příklad, který to vysvětluje, můžeme vidět na rodině: milující, svědomitý a věrný syn velmi brzo poznává cesty a rozhodnutí svého otce a je to pro něho lehce a přirozeně přijatelné; ale druhý syn, byť se nachází v naprosto stejném prostředí, může hledat jen své vlastní výhody. Tento druhý syn zná, nebo by mohl znát, vůli svého otce stejně jako jeho bratr, ale protože mu jde jen o své uspokojení a zábavu, má samé výmluvy: nevěděl jsem to, nikdy jsi mi nezakázal tam či jinam jít... a podobně.
Na závěr je potřeba říci, že je jasné to, že v určité míře musíme se světovým řádem přicházet do styku, ale tento styk se nesmí změnit v naše spolupodílení se na něm. Jaké může být srovnání Krista s Beliálem? (Viz 2. list apoštola Pavla Korintským 6,15.) „Neprosím o to, abys je vzal z tohoto světa, ale abys je ochránil od zlého.“ (Janovo evangelium 17,15) Ježíš, který nebyl z tohoto světa, trpěl, byl mučen a zarmoucený; utrpení a osamělost byly Jeho údělem a ve stejné míře budou i naším údělem, pokud jdeme v Jeho stopách. Jak mohou mnozí z nás hledat pohodlí a uspokojení v tomto bezbožném světovém řádu? To by mělo být úplně vyloučeno! Můžeme se snad cítit doma zde, kde není Kristus?! Ne, my jsme poutníci, kteří zde nemají domov, jsme unavenými pocestnými, jsme dokonce cizinci, náležíme-li skutečně Pánu. Styku se světem, dokud jsme v něm, se nemůžeme vyhnout. Ovšem nedochází často a v mnoha případech ke stykům, které by neměly být a nebyly by, pokud bychom na našem těle nosili jizvy Pána Ježíše? (Viz List apoštola Pavla Galatským 6,17.) Je mnoho různých druhů oklamání, kterými se nepřítel pokouší svést lidské srdce – a to dokonce i u Božích dětí. Náboženská shromáždění, práce v té či jiné formě v rámci různých křesťanských spolků a organizací, to jsou věci, kde se fyzicky můžeme zúčastnit, ale je nebezpečí, že pak nahradí život pramenící z víry v Božího Syna. Všichni, kdo skutečně chodili v bázni před Bohem, o kterých se dozvídáme, že se Bohu líbili, ti všichni byli opovrhováni a považováni za vyvržence, a tak je to až do dnešní doby. Jejich obecenství bylo v Nebi. Opačně jsme na tom my – vážení lidé. Ach! Žijeme příliš podle světového řádu, a to zejména z obav, abychom se s ním nedostali do konfliktu, v důsledku čehož se dopouštíme nevěrnosti jakožto poddaní Krista, a tím unikáme kříži a z něho pramenícímu pohanění. Slovo Boží zůstává neměnnou pravdou: „A tak všichni, kteří chtějí žít vírou v Krista Ježíše, budou mít problémy.“ (2. list apoštola Pavla Timoteovi 3,12) Je jen jediná úzká cesta! Kéž bychom patřili mezi ty nemnohé, kteří ji nalezli! Máme u sebe svůj cestovní pas. Jsme zpečetěni Duchem Svatým a čekáme jen na hlas z Nebes, abychom byli vytrženi do oblak vstříc Pánu a stále byli u Pána. Jaká požehnaná naděje!
„Duch i nevěsta říkají: Pojď. A kdo slyší, řekni: Přijď.“ (Zjevení apoštola Jana 22,17)
Poznámka redakce: biblické citace v tomto textu jsou přeloženy s přihlédnutím k českému překladu Kralické Bible, německému překladu Elberfeldské Bible a s ohledem na původní biblické jazyky.