1. Korintským 15,50–58
V
tom, o čem jsme až dosud uvažovali, jsme nalezli odpověď na otázku: „Jakým tělem“ Bůh svůj lid oblékne ve vzkříšení (srovnej s 1. Kor 15, 35)? Anebo jinak vyjádřeno: Viděli jsme, jaký charakter bude mít vzkříšení věřících.
Ale o průběhu nebo procesu vzkříšení: „Jak budou mrtví vzkříšeni?“ – jsme dosud neslyšeli nic bližšího. To je nyní vznešený předmět zbylých veršů kapitoly, veršů 50 až 58.
50. verš staví na tom, co bylo již řečeno, a tvoří určitý přechod k novému tématu, které nyní budeme mít před sebou – k tématu proměnění věřících. Nejprve potvrzuje ještě jednou, že se svým dnešním tělem se nemůžeme dostat do nebe.
„Toto ale říkám, bratři, že tělo a krev království Boží nemohou zdědit, ani porušitelnost nezdědí neporušitelnost.“ (1. Kor 15,50)
Důrazným „Toto ale říkám“ oslovuje apoštol nyní přímo „bratry“. A to jasně ukazuje: abychom mohli mít nárok na Boží království – a je lhostejné v jaké formě nebo v kterou dobu – musíme být „bratři“, musíme být narozeni z Boha (Jan 1,12.13; 3,3.5). Abychom je „zdědili“, to znamená, abychom je získali na druhé straně smrti, musíme k tomu být proměněni.
„Tělo a krev“ je popis užitý Písmem pro to, co je člověk zde na zemi. Existence člověka dnes je charakterizována „tělem a krví“. To je tedy to, co je člověk jako stvoření podle těla: tělo (maso) a krev. Že tento výraz nesmí být zaměňován s hříchem, bude jasně ukázáno pomocí několika míst Písma, kde se rovněž vyskytuje v uvedeném smyslu.
Když Petr vydal to jedinečné vyznání o tom, kdo je Pán Ježíš, Pán mu odpověděl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův; neboť tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, který jest v nebesích.“ (Mt 16,17) O Pavlovi čteme, že „se neporadil s tělem a krví“ (Gal 1,16), když obdržel úkol zvěstovat Božího Syna mezi pohany. To, že Pán Ježíš se v nepochopitelné milosti stal pravým člověkem a stal se účastným našeho lidství – nikoli hříchu –, vyjadřuje Písmo takto: „Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným.“ (Žid 2,14). Také boj křesťana v protikladu k izraelskému lidu v době Starého zákona „není proti tělu a krvi (tzn. proti lidem), ale proti knížatstvu,… proti duchovním mocím zla v nebeských místech“ (Ef 6,12). Když však Pán vstal z mrtvých a zjevil se svým učedníkům, neměl už tělo z masa a krve, nýbrž mohl říci: „Vizte ruce mé i nohy mé, já zajisté jsem ten. Dotýkejte se mne a vizte; neboť duch těla a kostí nemá, jako mne vidíte míti.“ (Lk 24,39)
Avšak vraťme se opět k tomu, odkud jsme vyšli: Ani věřící, zachráněný člověk nemůže se svým tělem, které má dnes, zdědit Boží království, nemůže mít účast na Božím království na druhé straně smrti. Neboť to zde výlučně znamená „království Boží“: Boží království na druhé straně smrti. Je to Boží království ve slávě. „Hliněná nádoba“ (2. Kor 4,7), kterou dnes neseme, je pro to absolutně nevhodná.
Dovětek představuje věci ještě drastičtěji: „Ani porušitelnost nezdědí neporušitelnost.“ Už dříve jsme viděli, že „porušení“ je možné lépe vyjádřit jako „pomíjivost, zkažení, zničení“. Nuže, Boží děti, co se týká jejich těla, jsou lidé, jako jsou ostatní lidé; jsou poddány témuž údělu pomíjivosti, ačkoli v nich je Kristus a ony jsou „Páně“. A když zemřou, je pomíjivost a zkáza viditelná pro všechny i v jejich případě. Tento stav pomíjivosti však nemůže být vsazen do stavu nepomíjitelnosti, jaký je typický pro nebe.
Po tom všem se vnucuje jedna nezbytnost: Boží děti musejí, aby měly podíl na slávě, zakusit dále jdoucí proměnu, než je ta, kterou už prožily vzhledem k jejich vnitřnímu člověku. A o této změně stavu apoštol nyní začíná mluvit. Tajemství ohledně toho mu bylo zjeveno skrze zvláštní zjevení.
„Aj, tajemství vám pravím: Ne všichni (sice) zesneme, ale všichni proměněni budeme.“ (1. Kor 15,51)
Slovem „Aj! (Hle!)“ vede apoštol pozornost svých čtenářů a také naši pozornost k tomu, co nyní zamýšlí říci. Přitom se jedná o sdělení neobyčejného dosahu pro nás pro všechny. A týkají se těch samých událostí, o kterých inspirovaný pisatel mluví ve svém Prvním dopisu Tesalonickým (kap. 4,15–17) – o událostech, které jsou bezprostředně spojeny s vtržením věřících.
Oba oddíly: v 1. Korintským 15 i v 1. Tesalonickým 4, se tedy vztahují k týmž událostem a vzájemně se doplňují. Ještě jednou tak dokazují, že Svaté Písmo zřídka kdy říká všechno na jednom místě. Skutečně potřebujeme oba oddíly, abychom obdrželi ucelený obraz o jednotlivých krocích při vtržení. Některé podrobnosti jsou jmenovány jen v jednom, jiné opět jen v druhém oddílu. My se zde budeme především zabývat tím, co nám v podrobnostech poskytuje náš oddíl v 1. Korintským 15.
Nejprve nás musí zaměstnávat výraz „tajemství“. Často se tím rozumí něco, co „zavání tajemností“ a je tomu těžko rozumět nebo se tomu vůbec nerozumí, tedy něco mystického. Ale to není význam „tajemství“ v Novém zákoně.
„Tajemství“ je pravda Božího slova, která nebyla oznámena ve Starém zákoně, a podle toho může být v Novém zákoně známá jen skrze zjevení od Boha a na naší straně přijata vírou. „Tajemství“ jsou tedy novozákonní pravdy, které nebyly ve Starém zákoně ještě zjevené. Už jen proto se ve Starém zákoně poměrně zřídka vyskytuje výraz „tajemství“, a když se s ním už přece setkáme, má jiný význam: „důvěrné sdělení, důvěrný vztah“ (Žalm 25,14; Přísloví 3,32; Amos 3,7).
Tajemství v Novém zákoně naproti tomu obsahují božské myšlenky a Boží radu. Ty byly sice od začátku v Božím srdci, ale v časech Starého zákona byly skryté a neznámé. Avšak nyní je Bůh zjevil svým svatým apoštolům a (novozákonním) prorokům (Ef 3,5), kteří je oznámili dále a vysvětlili, takže my je dnes můžeme najít na stránkách Nového zákona. Pro nás křesťany doby milosti to tedy už nejsou skrytá, nýbrž zjevená tajemství.
Zde přirozeně není místo, abychom se blíže zabývali dvanácti tajemstvími, která nám jsou jmenována v Novém zákoně. Přesto je alespoň krátce uvedeme. Přitom je třeba poznamenat, že výraz „tajemství“ je používán také vzhledem k tomu, co se vyvíjí ve zlém.
Když se nyní po tomto přehledu o tajemstvích Nového zákona vrátíme k tajemství v 1. Korintským 15, verši 51, musíme nejprve zjistit, že vzkříšení samo není žádným tajemstvím. Vzkříšení spravedlivých a nespravedlivých bylo známou, základní pravdou ve Starém zákoně, i když o tom svědčí poměrně málo míst. Na několik okamžiků obrátíme svoji pozornost k těmto místům. Jakkoli jsou totiž sama o sobě vzácná a posilují víru, tak jimi také jen tím jasněji vystupují protiklady k tomu, co je zjeveno v Novém zákoně.
To, že starozákonní věřící věřili ve vzkříšení, je nepopiratelné. Případ Joba, jednoho z nejstarších patriarchů Svatého Písma to velmi jasně dokládá. Už v úvodu k této práci jsme se tím zabývali.
Také patriarchové 1. Mojžíšovy knihy věřili ve vzkříšení. Abraham, který si koupil jeskyni na poli Machpelah před Hebronem, byl v obecenství s Božími myšlenkami (Hebron znamená „obecenství“). Tam pochoval svoji ženu Sáru, tam pohřbili všichni patriarchové své ženy, tam pochovali Jákobovi synové svého otce (1. M 50,13). Když Josef po mnoha letech svého přebývání v daleké egyptské zemi cítil, jak se blíží jeho konec, řekl svým bratrům: „Já tudíž umru; Bůh pak jistotně navštíví vás, a vyvede vás ze země této do země, kterou přisáhl Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Proto přísahou zavázal Josef syny Izraelovy, řka: Když navštíví vás Bůh, vyneste kosti mé odsud.“ (1. M 50,24.25)
O staletí později si Mojžíš vzpomněl na Josefova slova a ve 2. Mojžíšově 13, verši 19 čteme: „Vzal také Mojžíš kosti Josefovy s sebou; neboť byl přísahou zavázal syny Izraelské, řka: Jistotně navštíví vás Bůh, proto vyneste odsud kosti mé s sebou.“ Teprve za Jozue však přišly Josefovy kosti do země Kanáan: „Kosti pak Josefovy, které byli vynesli synové Izraelští z Egypta, pochovali v Sichem, v dílu pole, které koupil Jákob od synů Emora otce Sichemova za sto peněz.“ (Joz 24,32) Avšak někdo by se mohl zeptat: „Proč takové starosti o mrtvé kosti?“ Věříme, že na to je jen jedna odpověď: Patriarchové vírou viděli předem vzkříšení a chtěli být v zemi zaslíbení, když přijde chvíle vzkříšení (Žid 11,15.16a).
Daniel, který přišel do Babylona ve své časné mladosti a obdržel tam daleko sahající zjevení o budoucích dnech, musel dosáhnout vysokého věku; neboť přežil více dynastií, viděl vzestup a úpadek babylonské světové říše a prožil ještě převzetí moci Cýrem Perským. Když Daniel dospěl ke konci své knihy a svého života, mluvil k němu Bůh o vzkříšení: „Tu mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procítí, jedni k životu věčnému, druzí pak k pohanění a k potupě věčné.“ (Dan 12,2) I když se tato slova zvláštním způsobem vztahují na národní vzkříšení izraelského národa, tu přece Bůh nenechává svého věrného služebníka odejít z tohoto světa bez naděje na jeho osobní vzkříšení: „Ty ale dojdi do konce a budeš odpočívat. Na konci dnů pak povstaneš ke svému údělu.“ (Dan 12,13)
Že naděje na vzkříšení není nějaká specifická křesťanská pravda, potvrzují slova apoštola Pavla před Agrippou ve Skutcích 26 od 6. verše: „A nyní pro naději toho zaslíbení, které se stalo otcům od Boha, stojím, soudu jsa poddán, ke kterému dvanáctero pokolení naše, sloužíce Bohu ustavičně dnem i nocí, naději má, že přijde. Pro tu naději žalují na mne Židé.“ A pokračuje: „Ale s pomocí Boží ještě až do dnešního dne stojím, vydávaje svědectví i malému i velikému, nic jiného nevypravuje, než to, co proroci a Mojžíš zvěstovali, že se mělo státi: Že měl Kristus trpěti, a z mrtvých vstana první, zvěstovati světlo lidu tomuto i pohanům.“ (verše 22.23) Pán Ježíš měl jako první skrze vstání mrtvých zvěstovat světlo. A to bylo to zaslíbení, které se stalo otcům Izraele.
Ve 13. kapitole Skutků nalézáme další vzácný citát z 16. Žalmu, který rovněž mluví o vzkříšení Pána Ježíše: „A my vám zvěstujeme dobré poselství o zaslíbení, které se stalo otcům, že Bůh je splnil nám, jejich dětem, když Ježíše vzkřísil, jak také je napsáno ve druhém Žalmu: ‚Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe.‘ Že jej ale vzkřísil z mrtvých, aby se už nenavracel k porušení, vyslovil takto: ‚Dám vám spolehlivé milosti Davidovy.‘ Proto říká také na jiném místě: ‚Nedopustíš, aby tvůj zbožný viděl porušení.‘ neboť David samozřejmě, když ve své době posloužil Boží vůli, zesnul a byl přiložen ke svým otcům a viděl porušení. Ten ale, kterého Bůh vzkřísil, neviděl porušení. A tak vám nyní buď známo, bratři, že skrze tohoto je vám zvěstováno odpuštění hříchů.“ (Sk 13,32–38 – přel.) Pán Ježíš byl vzkříšen. To patří, jak jsme už viděli, k základu křesťanství.
Ještě něco je charakteristické pro naději starozákonních věřících vzhledem ke vzkříšení: Měla za obsah jen nový život na zemi. Avšak je toto naděje křesťana, je toto obsah „tajemství“? Hned uvidíme, že tomu tak není.
Jestliže se nyní ve Starém zákoně mluví otevřeně o vzkříšení, v Novém zákoně je ale řeč o tajemství, pak to usvědčuje ze lži všechny ty učitele, kteří tvrdí, že něco jako příchod Pána pro Jeho lid neexistuje; že když mrtví budou vzkříšeni a žijící proměněni, že se jedná o viditelný příchod Krista na konci velkého soužení. Avšak proti tomu musíme namítnout: Tento viditelný příchod Krista je předmětem zjevení v celém Starém zákoně. Prorocké slovo o něm mluví na mnoha místech. Nebylo to a není to žádné tajemství. Ale to, o čem my nyní mluvíme, je nové zjevení, je to tajemství. Nemůžeme a nesmíme příchod Pána ke vtržení svatých považovat za rovnající se Jeho zjevení v moci a slávě. Písmo Svaté tyto dva pohledy na příchod Pána jasně od sebe rozlišuje, zvláště v obou Epištolách svatým v Tesalonice.
Slyšeli jsme svědectví starozákonních Písem o vzkříšení, viděli jsme, jak Pavel o tom mluví ve Skutcích apoštolů, když cituje Starý zákon. Avšak apoštol – a před ním Pán Ježíš sám – používá výraz, kterým se musíme zabývat trochu blíže: Vzkříšení spravedlivých bude „vzkříšení z“. Tím přicházíme o podstatný krok blíže k vlastnímu obsahu tajemství.
Když Spasitel po prvé svým učedníkům mluvil o tom, že Syn člověka po svém utrpení „vstane z mrtvých“, učedníci si s tím nevěděli rady a tázali se mezi sebou: „Co to je, vstát z mrtvých?“ Můžeme tomu rozumět: Věděli sice o vzkříšení, „vzkříšení v poslední den“ (srv. s Janem 11,24); avšak tuto stránku pravdy ještě neznali. Co tím je tedy míněno?
„Vzkříšení z“ znamená, že někteří z mrtvých vstanou, zatím co mnoho jiných mrtvých zůstane ležet. Velkým příkladem toho je vzkříšení Pána Ježíše samotného (Sk 13,34; 1. Kor 15,20). Ale předobraz toho vidíme i ve vzkříšení Lazara (Jan 11,43.44). Při vzkříšení mrtvých před velkým bílým trůnem však nedochází k žádnému výběru; neboť se pak jedná bez výjimky o lidi, kteří zemřeli ve svých hříších, o bezbožné lidi. Ti, když pro to přijde chvíle, musejí všichni vstát a ani jediný nezůstane: „A potom bude soud.“ (Žid 9,27) Hrozná, vážná myšlenka! Ale také jasně ukazuje, že takzvané všeobecné vzkříšení, na kterém budou mít účast všichni zemřelí ve stejnou dobu, neexistuje.
První vzkříšení bude „vzkříšení z“. Výraz „vzkříšení z“ se vyskytuje ve Filipským 3, verši 11. Aby byl svému milovanému Pánu co možná podobný, měl apoštol Pavel touhu, aby i sám dospěl k tomuto vzkříšení z mrtvých.
Se „vzkříšením z“ jsou spojeny dvě myšlenky:
Když byl Pán Ježíš vzkříšen z mrtvých skrze slávu Otce, bylo to vynikajícím svědectvím o tom, že Bůh má ve svém Synu nejvyšší zalíbení. Syn oslavil Boha dokonalým způsobem v životě i smrti. Jak mohl Bůh nyní jinak nebo lépe oznámit své zalíbení v Osobě svého Syna než tím, že Jej „přivedl zpět z mrtvých“ (Žid 13,20 – přel.)? Byl zabit skrze ruku bezbožných. Jak mohl Otec svého Syna přiměřeněji poctít než tím, že Jej On skrze svoji slávu „vzkřísil z mrtvých“ (Řím 6,4)? A také potom, když svatí vstanou z mrtvých, to bude znamením Boží zvláštní přízně vůči nim. Ostatní mrtví zůstanou ve svém stavu tělesné smrti, ale ty Své z nich vybere, aby je – oblečené náležitým tělem – přenesl do slavného světa vzkříšení svého Syna. Jakým štěstím na nás působí tato pravda!
Ale tato myšlenka nás také potěšuje tváří v tvář všemu smutnému smíšení pravého a nepravého v dnešní době: Když Bůh vzkřísí svaté z mrtvých, pak tím vykoná absolutní, neodvolatelné a úplné oddělení spravedlivých od nespravedlivých. On dlouho snášel v křesťanstvu smíšení božských zásad se zásadami světa, dlouho přihlížel, jak se mezi syny království mísili synové zlého (Mt 13,36–43). Jeho trpělivost Mu dala čekat, jak víme (2. Pt 3, 15). Avšak potom rozdělí to, co k sobě nepatří. Při příchodu Pána bude toto oddělení svatých od nesvatých provedeno jednou provždy a při Jeho zjevení bude pak viditelné pro všechny.
My můžeme jen obdivovat Boží radu, můžeme jen s velebením padnout před Tím, jenž měl ve svém srdci takové myšlenky ohledně svého Syna a těch, kteří v Něho věří.
Avšak při tom všem, co jsme až dosud viděli, zůstává otevřená otázka, co se při vzkříšení stane s námi žijícími. Můžeme my jít s naším pozemským tělem do slávy? Že to není možné, nám ozřejmil už 50. verš naší kapitoly. Ale ve verších, které následují nyní, se dovídáme odpověď na naši otázku:
„Aj, tajemství vám pravím: Ne všichni (sice) zesneme, ale všichni proměněni budeme,“ (1. Kor 15,51a)
Tajemství před námi je odkryté: Ne všichni zesneme, to znamená, neumřeme! To je to první, co se zde dovídáme. Budou tu věřící lidé, kteří půjdou s Pánem Ježíšem do slávy, aniž by viděli smrt a prožili pokoření spojené se smrtí. Bezpochyby je lidem uloženo jednou zemřít (Žid 9,27). Ale my křesťané jsme ve spojení s druhým Člověkem z nebe (1. Kor 15,47–49), a nemusíme všichni zemřít. Tak velmi je smrt poražena, že když Kristus přijde dost brzy, žádný z těch Jeho, kteří nyní žijeme, už neuzří smrti. Tak úplně je pro nás zlomena moc smrti! A nám se stává stále zřetelnějším, co to znamená, že Bůh nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Když Pán přijde, když přijde Spasitel našeho těla (Fil 3,20), pak se Jeho vítězství podle Božích myšlenek bude vztahovat i na žijící věřící.
To nás vede ke druhému předmětu našeho verše: Živí věřící zakusí proměnění. K potvrzení řečeného se nejprve trochu blíže podíváme na strukturu verše. Prostřední větu je třeba chápat jako vsuvku. Abych myšlenkový sled 51. verše učinil trochu průhlednějším, vložím dvě závorky. Ty obklopí myšlenkovou vsuvku: „My (sice ne všichni zesneme, ale) všichni proměněni budeme.“ Hlavní myšlenka, to obdivuhodné tedy je: Všichni budeme proměněni. Pomysleme na nezměrnost tohoto divu: Žijící lidé zakusí moc Jeho vzkříšení tím, že při vědomí prožijí proměnění svého těla ponížení k podobnosti s Jeho tělem slávy (Fil 3,21)! Ve Filipským 3 je toto proměnění popsáno slovem „přetvoří“, v 1. Korintským 15 výrazem „obléci neporušitelnost“ (verš 53).
Když apoštol Pavel říká „(My) všichni“: „Všichni proměněni budeme“, tu myslí zjevně na všechny věřící, kteří budou při příchodu Pána Ježíše ještě žít, a činí se s nimi zajedno, počítá se k nim. Pokládá – nejen na tomto místě – příchod Pána za něco, k čemu může dojít v každou chvíli. Proto to před jeho duší je jako něco přítomného, jako něco vnitřně očekávaného. Toužil po tom – a také naše touha k tomu směřuje –, ne být svlečen, nýbrž převlečen, „aby smrtelné bylo pohlceno od života“ (2. Kor 5,4). Jaký to bude nepopsatelný triumf Boží milosti!
Bude k tak úplnému a tak daleko sahajícímu proměnění smrtelných lidí potřebí delší čas? Bude nutný dlouho trvající, bolestivý proces? Ó nikoli, naopak! K proměnění dojde okamžitě,
„naráz, v okamžiku, k zatroubení poslednímu.“ (1. Kor 15,51b)
Opakování výrazů „naráz“ – „v okamžiku“ s důrazem ukazuje na okamžitost dění. První výraz obsahuje naše slovo „atom“ (řecky: átomos); to znamená, že proces se uskuteční v nedělitelném čase. Proměna nebude mít žádné pozemské pozorovatele nebo diváky, neboť už jen doba, ve které k ní dojde, je příliš krátká na to, aby ji přirozené oko mohlo zaznamenat.
Ale pak Boží Duch připojuje ještě něco: „… k zatroubení poslednímu.“ Tím je popsána konečná platnost děje. V 1. Tesalonickým 4 je řečeno, že Pán Ježíš sestoupí z nebe s troubou Boží. Zde je konstatováno, že k proměnění dojde při posledním zatroubení.
Tato Boží trouba – v Božím slově je trubka často symbolem pro Boží slovo (4. M 10) – má jistě stejný význam jako poslední zatroubení (polnice) z 1. Korintským 15, jen směr pohledu je jiný. Poslední zatroubení můžeme chápat jako mocné znamení konečného odchodu. V římském vojsku mělo poslední ze tří zatroubení tento význam: odchod tábora.
Dbejme však toho, že poslední zatroubení nemá nic společného se sedmým zatroubením (polnicí) ve Zjevení 11. Mnoho vykladačů to sice tvrdí, a tím přenášejí vtržení do doby konečných soudů; ale to je nepřijatelné. Když neuvažujeme jiné souvislosti, pak už jedna myšlenka jasně ukazuje naprostou nepřijatelnost takové argumentace: Apoštol Pavel napsal svůj První dopis Korintským více než třicet let před tím, než Jan na Patmosu obdržel zjevení. Nikdo z věřících v Korintu tedy nemohl něco vědět o „pečetích“, „trubkách“ a „koflících hněvu“ ve Zjevení. Apoštol Pavel však měl v úmyslu věřící v Korintu poučit o základní pravdě, ba napravit je. Nebylo by v nejvyšší míře neseriózní, ne, ještě více – absurdní, že by si přitom použil některých symbolů knihy, která byla napsána teprve o třicet let později, když k tomu většina z těch, jimž psal, už dávno opustila zemi? Nemusely by být takové symboly shromáždění v Korintu naprosto nesrozumitelné? Nemuselo by jejich použití znamenat pro věřící neřešitelné hádanky? Jak měli věnovat sluch apoštolovým poučením a varováním, když by nerozuměli způsobu jeho řeči? Na základě výše uvedené argumentace bychom mohli rovněž tak dobře tvrdit, že trubka z 1. Korintským 14, verše 8, se také vztahuje na trubky ve Zjevení.
Na druhé straně byli adresáti Prvního dopisu Korintským naprosto důvěrně seznámeni se zvyky Řeků a Římanů. A apoštol více než jednou používá obrazy, které pocházejí z těchto kulturních okruhů, aby jimi ilustroval svá naučení. Mysleme jen na obraz závodu! Tak rozuměli věřící v Korintu velmi dobře také obrazu poslední polnice: Bylo to znamení odchodu, před kterým stáli. Když zazní Boží trubka, naplní se první část slova Pána, která se vztahuje na ty, „kteří činili dobré věci“:
„Přijde hodina, v kterou všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší hlas jeho a vyjdou: kteří dobré věci činili, ke vzkříšení života, kteří ale zlé věci činili, ke vzkříšení soudu.“ (Jan 5,28.29)
Jakou nepředstavitelnou moc v sobě skrývá hlas Božího Syna; jakou sílu rozvine! Nikdo se mu nebude moci vyhnout. I mrtví ho uslyší – a poslechnou ho. A tak je v našem textu připojeno:
„Neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme.“ (1. Kor 15,52)
Že se zde jedná jen o takové mrtvé, kteří zesnuli v Kristu, to jsme poznamenali už dříve. Pozoruhodné je také pořadí, ve kterém jsou jmenovány dvě skupiny: Nejprve se mluví o mrtvých a o jejich vzkříšení, a potom o nás, živých a o našem proměnění. Je to stejné pořadí, s kterým se setkáváme také v 1. Tesalonickým 4. Ačkoli vše proběhne v nepředstavitelně krátkém čase, přece, pokud se procesů týká, tu bude „nejprve“ a „potom“ (verše 16 a 17).
Mám za to, že není správné použít proměnění na žijící i na mrtvé. Spíše jsou na obou místech jmenovány tyto dvě skupiny věřících a jsou drženy od sebe: Vzhledem k mrtvým v Kristu se mluví o vzkříšení, vzhledem k žijícím o proměnění. I když poslední zatroubení má v prvé řadě co činit se vzkříšením mrtvých, tu je s tím přece neoddělitelně spojeno proměnění žijících svatých. A jaká to je myšlenka, milovaní: Potom už nikdy nebudeme potřebovat nějaké další zatroubení! Když nás Pán Ježíš svou mocí jednou k sobě zavolá, pak budeme provždy u Něho a u Něho zůstaneme.
52. verš mluvil o tom, že mrtví budou vzkříšeni „neporušitelní“. Této myšlenky se pisatel dále chápe a zdůvodňuje ji.
„Neboť toto porušitelné musí obléci neporušitelnost, a toto smrtelné obléci nesmrtelnost.“ (1. Kor 15,53)
V tomto konstatování může naši pozornost na sebe upoutat ono „musí“. Proč musí toto porušitelné obléci neporušitelnost a toto smrtelné obléci nesmrtelnost? Nuže, apoštol jistě nemluví o „musit“ v absolutním smyslu, jako kdyby se jednalo o přírodní zákon, který má všude platnost. Ne, je to spíše „musí“ Boží milosti – nutnost, která vyvěrá z Jeho milosti k nám a z Jeho úmyslu s námi. Když nás chce přivést k sobě do slávy, pak musí dojít k tomuto proměnění. Podobné „musit“ božské milosti vedlo Pána Ježíše, když se chtěl setkat s ženou ze Samaří: „Musil pak jíti skrze Samaří.“ (Jan 4,4)
A pak také nečteme: „Porušitelné musí obléci neporušitelnost a smrtelné obléci nesmrtelnost.“ To by byl abstraktní výrok, který by ve své absolutnosti nebyl ani pravdivý. Proto apoštol mluví o „tomto porušitelném a tomto smrtelném“ a míní tím konkrétně naše nynější lidské tělo.
To je skutečně porušitelné (pomíjivé) a smrtelné, jak jsme to viděli při našem zaměstnávání se verši 42 a 50. Zřejmě přitom nemyslí na ty dvě už jmenované třídy věřících. Mnozí vykladači to tak sice vidí. Spojují „porušitelné“ se zemřelými a „smrtelné“ s ještě žijícími věřícími. Ale tento závěr není ani přesvědčivý, ani správný. Řecké slovo pro „porušitelný“ nemá nic společného s rozkladem, nýbrž vyjadřuje myšlenku pomíjivosti, zkázy, zhouby. To tedy je přirozenost lidského těla: I když je ještě plné života, je smrtelné a naprosto poddáno pomíjivosti. Ta je zvláště zjevná při smrti jako krajním prostředku. „Pomíjivost“ je tak širší výraz a zahrnuje v sobě „smrtelnost“.
Avšak přejděme nyní k pozitivní stránce! Ale i ta je typicky popsána negativními nebo popírajícími výrazy! Toto pomíjivé musí obléci ne-pomíjivost a toto smrtelné ne-smrtelnost. Nebe bude také pro nás a naše tělo charakterizováno nepomíjitelností a nesmrtelností. Boží slovo naznačuje blaženost nebe často tím, že jmenuje, co tam už nebude, protože tomu lépe rozumíme. Tak je ve Zjevení 21 řečeno: „A smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více, neboť první věci pominuly.“ (Zj 21,4) A o něco později: „A ničeho zlořečeného již více nebude… a noci tam již nebude, aniž budou potřebovati svíce nebo světla slunečního.“ (Zj 22,3–5) To, co zde tak velmi dobře známe skrze bolestivou zkušenost, tam už nebude. Jak nás to činí šťastné a jak vděčné!
Ještě slovo k výrazu „obléci“: „Toto porušitelné musí obléci neporušitelnost, a toto smrtelné obléci nesmrtelnost.“ To je bezpochyby obrazný, ale zvláště útěchy plný popis proměny, kterou zakusíme. Přirozeně že není míněno, že pomíjitelnost a smrtelnost budou jen překryty a skryty novým šatem nepomíjitelnosti a nesmrtelnosti, zatím co ony samy zůstanou.
Ty protiklady jsou spíše tak neslučitelné, že jeden naprosto vylučuje druhý. Jestliže proto oblékneme nový oděv, pak musíme nutně ten starý předtím svléci. To znamená, že pomíjivost a smrtelnost provždy pominuly. A když nás tvorové v nebi a na zemi spatří v našich nových tělech, uvidí oděv slávy – k věčnému oslavení Toho, který nám ho propůjčil.
„A když toto porušitelné oblékne neporušitelnost, a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, pak se naplní slovo, které je napsáno: ‚Pohlcena je smrt ve vítězství.‘ ‚Kde je, ó smrti, vítězství tvé? Kde je, ó smrti, osten tvůj?‘“ (1. Kor 15,54–55)
Je to už něco vznešeného, když Pavel opakuje slova předcházejícího verše ještě jednou v plné délce, a tímto způsobem je hluboko vtiskává do našeho srdce. V široce rozpjatém souvětí, uvedeném slovy: když – pak, vede náš pohled nejprve ještě jednou na mohutnou událost samotnou, která opakováním slov dále získává na závažnosti.
Slovo „když“ na začátku je časové, nikoli podmínkové „když“; znamená tedy „jakmile, až“. To znamená: Nyní ještě čekáme na tu chvíli, ona tu ještě není. KDYŽ (jakmile) však ta chvíle přijde, že svlékneme tělo pomíjivosti a oblékneme oděv slávy – a to se stane při příchodu Pána –, PAK se slovo, „které je napsáno“, ukáže jako naprosto pravdivé. Zde použitý tvar perfekta znamená: Bylo to (to slovo) napsáno v minulosti, a nyní je tu jako takové – neproměnitelně, nepochybně, až do dnešního dne.
Avšak o jaké „slovo“ se tu jedná? Apoštol nejdříve cituje první větu z Izaiáše 25,8 a podává ji takto: „Pohlcena je smrt ve vítězství.“ Přitom sleduje význam posledního slova v aramejštině a je v tom bezpochyby veden Duchem Svatým.
Tímto triumfálním zvoláním proroka Izaiáše: „Pohlcena je smrt ve vítězství“ je tedy nyní popsáno vzkříšení a proměnění svatých. Anebo můžeme říci: Je na to „použito“. Neboť Izaiáš ve skutečnosti na tomto místě, které je zde citováno jen zčásti, mluví o naplnění naděje Izraele, když bude uvedeno království v moci a slávě. Bůh otevře oči svého pozemského lidu a odejme jeho pohanění z celé země. Také závoj, který jako znamení nevědomosti leží na národech jako přikrývka, bude odstraněn nebo „pohlcen“. Izrael potom prožije den své záchrany a vzkříšení a bude zpívat a řekne: „Aj, Bůh náš tento jest, očekávali jsme na něj, a vysvobodil nás. On jest Hospodin, jehož jsme očekávali; plésati a veseliti se budeme v spasení jeho.“ (Iz 25,9)
Z těch vroucích prorokových výroků volí apoštol jen tento jeden; a je přitom veden Duchem Božím k tomu, aby ho použil bezprostředně na zemřelé a žijící věřící – na jejich spojení s Pánem při Jeho příchodu.
Toto použití bylo v dobách Starého zákona neznámé. Je nám dáno teprve v Novém zákoně. Ale jasně ukazuje dvě věci: na jedné straně, že zaslíbení Starého zákona mohou mít více než jeden význam, a proto mají často více než jedno naplnění; a na druhé straně, že příchod Pána ke vtržení těch Jeho předchází „onen den“, ve kterém bude odejmuto pohanění Jeho pozemského lidu z celé země. Ti, kteří mají podíl na nebeském povolání, dosáhnou svého místa věčného odpočinutí už před obnovením (napravením) všech věcí. Pro ně se Izaiášův výrok: „Pohlcena je smrt ve vítězství“ stane skutečností ještě předtím, než se rozšíří na celý svět.
Na tomto místě budiž poznamenáno, že apoštol Pavel ponechává bez zmínky slova, která bezprostředně následují po citátu: „A setře Panovník Hospodin slzu s všeliké tváře.“ Na vhodném místě však je také toto zaslíbení použito v Novém zákoně – nejprve na ty, jejichž vítězství je slaveno, ne na zemi, nýbrž v nebi před trůnem a v přítomnosti Beránka: „A setře Bůh všelikou slzu s očí jejich.“ (Zj 7,17). A ještě jednou, na konci Knihy Zjevení, opět nalézáme tato slova. Tam jsou použita na celý zástup vykoupených. Udělají jakoby závěrečnou tečku za celou historií milosti: „A setře Bůh všelikou slzu s očí jejich.“ (Zj 21,4) Ne že bychom v nebi ještě plakali. To ne. Ale dobrotivý Bůh sám od nás vzdálí i každou vzpomínku na utrpení prožitá na zemi.
Zde se nyní trochu ztišíme a necháme na sebe působit rozmach a moc sdělení… Ó Bože, jaké máš s námi úmysly! Dej nám na to myslet, když dnes procházíme utrpením, nemocí a trápením: že jednou smrt se všemi svými zdánlivými vítězstvími a úspěchy bude i pro nás osobně pohlcena ve vítězství! – Chválíme Tě za to už dnes, a budeme to činit i ve věčnosti. Amen.
Apoštol připojuje ještě jiné „slovo“ na důkaz vítězství nad smrtí.
„Kde je, ó smrti, vítězství tvé? Kde je, ó smrti, osten tvůj?“ (1. Kor 15,55)
Jako už u citátu z Izaiáše, také u tohoto místa z proroka Ozeáše jde především o národní vzkříšení (obnovení) Izraele. Ve své typické náhlosti propuká prorok v toto triumfální zvolání (Oz 13,14). Hospodin sám bude jejich Král. Izrael se obrátí k Hospodinu, svému Bohu, a Bůh uzdraví jejich odpadnutí a ochotně je bude milovat.
V mezidobí ale Duch Svatý používá toto proroctví na vítězství, které bude vybojováno ve vzkříšení a proměnění věřících při příchodu Krista. Přitom se to zdá tak, že první věta: „Kde je, ó smrti, vítězství tvé?“ se více vztahuje na ty, kteří byli smrtí zdánlivě poraženi, leží v hrobě, zatím co druhá věta: „Kde je, ó smrti, osten tvůj?“ se vztahuje více k věřícím, kteří v té době budou žít.
Smrt je, tak jako už dříve v této kapitole (verš 26), zosobněna. Je na ni nyní voláno jako na osobu a s plesáním, téměř vyzývavě je dotázána: „Kde, ó smrti – kde, ó smrti?“ (V řeckém textu v obou případech chybí pomocné „je“.) Ano, kde je její vítězství, kde je její osten – kde? Je pryč!
Když myslíme na mrtvé kosti svatých v nesčetných hrobech – cožpak smrt přece nezvítězila i nad těmito lidmi? Nikoli. Skutečnost je jiná. Smrt je jen nástroj v Boží ruce a bude odvržen, když vykoná své přechodné dílo. Dojde ke vzkříšení a všechno, co vypadalo jako vítězství smrti, se obrátí v naprostý opak.
Věřící křesťan může už dnes v důvěře v Boží moc užívat tuto vítěznou řeč: „Kde je, ó smrti, vítězství tvé?“ Ví, že smrt je pro něho poražený nepřítel. Kristus jí svou smrtí a vzkříšením úplně a provždy vzal moc. A tak smrt, pokud nás podle Božích myšlenek má ještě zasáhnout, s námi může udělat jen jedno: vzít nás z této ubohé země na ono místo, kde už nemá žádnou moc. Přirozeně že to nakonec dělá Pán Ježíš sám, ale zde to je symbolická řeč. Do té míry je pro nás smrt jen služebníkem, „vrátným“, který nám otevírá dveře k opuštění této země a všeho toho, co je smrtelné.
Smrt jako taková ve skutečnosti pro nás ztratila hrůzu. Okolnosti našeho zesnutí nám mohou působit úzkost. Přesto zůstává pravdou to, co jsme právě řekli. Smrt už pro nás nemá hrůzu, nenese pro nás už charakter Božího soudu. Proto mluví Nový zákon tak útěchyplně o „zesnutí“ Božích dětí. Když Lazar zemřel, vyjádřil to Pán Ježíš takto: „Lazar, přítel náš, usnul (nebo: zesnul).“
Smrt je pro věřícího – abychom se vyjádřili proti běžnému názoru – nejen oslabený, nýbrž naprosto odzbrojený nepřítel. Nemá proti nám už žádnou zbraň. J. N. Darby na svém úmrtním lůžku řekl: „Lidé to nazývají smrt, já tomu říkám život.“
Pokud jde o osten, tu apoštol jakoby k tomu připojuje komentář a na vysvětlenou říká:
„Osten smrti ale je hřích, síla hříchu ale zákon.“ (1. Kor 15,56)
Jestliže je smrt mzdou hříchu (Řím 6,23), tu je také hřích ostnem smrti. Neboť bez něho by smrt nebyla ničím jiným než klidným spánkem. Ve skutečnosti by ale smrt vůbec neexistovala, kdyby tu nebyl hřích. Protože ale všichni zhřešili, pronikla smrt ke všem lidem (Řím 5,12). Proto je hřích nazván ostnem, neboť v sobě nese jed3, který působí nejen časnou smrt, nýbrž hříšníka, který nečinil pokání, připravuje také pro onen soud, který přijde po smrti. Osten smrti – to je vědomí o osobní vině a strach z budoucího soudu (Jan 5,24; 1. Jana 4,18). To je to, co trápí člověka bez Boha, jakkoli se to snaží popírat.
Ale potom apoštol Pavel mluví také o vztahu, který je mezi zákonem a hříchem. To je tím významnější, že to učinil opět, sice na jiném místě, ale ještě ne v tomto dopisu. Poprvé zde jmenuje zákon, a to je nejen zajímavé, nýbrž i poučné. Neboť Korintští, viděni jako celek, byli z národů, nebyli to Židé. Proto osobně nebyli nikdy pod zákonem. Ale bylo pro ně nutné – a je to nutné také pro nás – poznat pravý charakter zákona a jeho působení. Neboť to opět vede k hlubšímu poznání toho, s jak dobrotivým Bohem máme co činit. Na druhé straně nás to také ochrání před léčkou satana, jenž se stále pokouší předstíranou horlivostí pro zákon a praktickou spravedlnost podkopávat milost.
Tak se zde dozvídáme, že zákon propůjčuje hříchu sílu. Jak tomu máme rozumět? Pohled do Římanům 7 nás o tom poučí: „Co máme nyní říci? Je zákon hříchem? To buď vzdáleno! Ale hřích bych nepoznal než skrze zákon. Neboť ani o žádosti bych nic nevěděl, kdyby zákon neřekl: ‚Nepožádáš.‘ Hřích ale, vzav příčinu skrze přikázání, způsobil ve mně každou žádost; neboť bez zákona je hřích mrtev. Já jsem ale žil kdysi bez zákona; když ale přišlo přikázání, hřích ožil; já jsem ale zemřel. A přikázání, které bylo dáno k životu, to se mi prokázalo k smrti. Neboť hřích, vzav skrze přikázání pohnutku, mne oklamal a zabil mne skrze ně. A tedy je zákon svatý a přikázání svaté a spravedlivé a dobré. Způsobilo mi nyní to dobré smrt? To buď vzdáleno! Nýbrž hřích, aby se zjevil jako hřích, když mi skrze to dobré způsobil smrt, aby se hřích stal nadmíru hříšný skrze přikázání. (Řím 7,7–13)
Aniž bychom se nyní blíže zabývali podrobnostmi, ukazují tyto verše jasně, že zákon, jakkoli je spravedlivý, nemohl provinilému přinést žádné osvobození, nýbrž že spíše jen více vzpurného ducha člověka podněcoval proti Boží vůli.
Právě skutečnost, že Bůh něco zakazuje, vzbuzuje v hříšném člověku touhu dělat to, co je zakázané. To nespočívá v zákonu, nýbrž ve špatnosti člověka. A tak je sílou hříchu zákon, neboť skrze zákon přichází poznání hříchu (Řím 3,20).
Kristus se ale také stal koncem zákona, každému věřícímu ke spravedlnosti (Řím 10,4). Tím, že nesl zlořečení zákona, proměnil ho pro nás věřící z žalobce ve svědka Boží spravedlnosti – oné spravedlnosti, která ospravedlňuje ty, kdo věří v Ježíše Krista (Řím 3,21.22).
A pokud jde o sílu ke svatosti – nedá nám ji zákon, nedá ji hrozící bič úzkosti, že bychom snad nakonec přece ještě mohli zahynout. Ne, je to milost, která nám propůjčuje sílu a pohnutky pro to, abychom zlé nechali být a konali dobré. Milost, která nás zachránila, nás také „vyučuje, abychom, odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně žili v tomto věku“ (Tit 2,12).
Jakého to máme božského učitele v praktické svatosti – milost! Je mnohem účinnější než zákon, který zčásti působí dokonce opak. Tak tedy už nad námi nepanuje hřích, neboť nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí (Řím 6,14).
Tyto tři věci – hřích, smrt a zákon – jsou tedy společně viděny jako „kořist“, které se Pán Ježíš zmocnil a kterou porazil. Avšak nám, v jejichž prospěch je výsledek tohoto vítězství, nám se sluší připojit k doxologii, k vítěznému chvalozpěvu Bohu, ve který apoštol propuká:
„Bohu ale buď dík, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“ (1. Kor 15,57)
Takové vyvyšování Boha je náležité už dnes, ne teprve v den věčnosti. Vždyť Jeho děti jsou poctěny, aby znaly Boží pravdu, jak je zjevena v Pánu Ježíši. A tak slaví už v této době to velké vítězství, které Pán osobně dobyl, a jehož hodnosti a vyznamenání už dnes nese po Boží pravici. Jestliže se apoštol ve verši 56 díval dolů, tu ve verši 57 hledí vzhůru. Po všem tom, co v kapitole, kterou máme za sebou, řekl o „vzkříšení z“ a o proměnění, mu už jen zbývá, aby děkoval tomu trojjedinému Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.
Neříká: „který dal“ nebo „který dá“, nýbrž „který dává“. Tento tvar přítomného času byl na jedné straně vyložen takto: Protože naše budoucí vítězství nad smrtí je v Božích myšlenkách naprosto jisté, je považováno za něco, co vlastníme už dnes. Na druhé straně mu můžeme rozumět také tak, že v Boží podstatě je to, že On nám zásadně dává vítězství.
Jakkoli pravdivé je to obojí, pak se zde přece zdá, že je míněn stálý proces, ustavičné dávání. Doslovně to totiž zní: „… ten nám dávající vítězství“. Tento výraz nejen popisuje, co pro nás Bůh jednou učiní, nýbrž co činí nyní, co nám nyní dává. Od hodiny k hodině nám dává vítězství. To je už naše. Bezpochyby nebude vítězství dříve úplné, dokud nebudeme vzkříšeni a proměněni.
Ale vítězství už bylo dobyto, když Kristus vstal. A toto vědomí nám už v přítomné době dává radost a sílu, odvahu a důvěru. Bůh by chtěl, abychom se už nyní radovali z vítězství, abychom až do oné chvíle tímto způsobem získávali sílu pro každý den, pro každou hodinu.
Poslední část verše nám skutečně činí radost, neboť jmenuje Vítěze, skrze jehož působení a zprostředkování nám je dáváno vítězství – „skrze našeho Pána Ježíše Krista“. To je Jeho plné osobní jméno a titul.
A jak se nás dotýká slůvko „našeho“: náš Pán Ježíš Kristus! Ano, On je náš a my jsme Jeho. On je hoden všeho našeho velebení a náklonnosti. A není více než vhodné, že tato obdivuhodná kapitola vzkříšení končí jménem Toho, jenž je sám vzkříšení a život?
Naučení o vzkříšení jsou nyní ukončena. Vedla nás do největších výšin a k velebení. Co ještě zbývá, je vyvodit z toho všeho praktické závěry. Apoštol to činí závěrečným závažným „A proto“:
„A proto, bratři moji milí, pevní buďte, nepohnutelní, vždycky se rozhojňujíce v díle Páně, poněvadž víte, že vaše námaha není nadarmo v Pánu.“ (1. Kor 15,58)
Je pozoruhodné, že apoštol uzavírá i první část kapitoly slovy napomenutí (verše 33 a 34). A zde, na konci druhé části, je tomu opět tak, jen tentokrát nejsou napomenutí negativního druhu, nýbrž absolutně pozitivní. Tváří v tvář radosti a útěše z jejich společné naděje vidí pisatel své milované bratry před sebou a slovy „A proto“ je vyzývá, aby této naději odpovídali nyní i ve svém praktickém životě.
Zde se učíme něčemu velmi důležitému. Nejenže by Bůh chtěl, abychom ze vzácných poučení vyvodili závěry pro praktický život; nýbrž naše chození, náš život jsou založeny na učení. Učení je představení božských skutečností. Jestliže jsou tyto skutečnosti duchovně přijaty, nutně mění formu našeho života. Dej pryč učení, a chození visí ve vzduchu, je bez cíle a je otevřené pro každou pošetilost a pobloudění. Proto je zdravé učení Božího slova tak důležité. To neví nikdo lépe než ďábel sám. Pokouší se tedy jakýmkoli způsobem toto učení podkopat a zkazit a nahradit je „učeními démonů“ (1. Tim 4,1).
Toto „A proto“ v našem verši se vztahuje na celou kapitolu, kterou jsme měli před sebou. A jestliže je vztáhneme jen na přecházející 57. verš, to znamená na to, že nám Bůh dává vítězství, pak to nic nemění, neboť celá kapitola se vztahuje k tomuto vrcholu. V každém případě se vztahuje na učení této kapitoly jako na základ pro náš praktický život.
Pokud jde nyní o praktická napomenutí sama, tu je nejprve nutné být pevní, nepohnutelní. Ty dva výrazy neznamenají totéž. Řecké slovo pro „pevní“ vyjadřuje usazenost, pevné, ustálené sedění na jednom místě. Zdá se, že Duch Svatý tím poukazuje na náš vnitřní postoj víry a přesvědčení. Máme v přesvědčeních, která jsme získali z Božího slova, být pevní a zůstávat pevní. A když nám Bůh dává vítězství, jak jsme to viděli, tu máme také v tomto přesvědčení „zůstat pevně sedět“. Žel, že je mnoho Božích dětí, které jsou nestabilní, protože svá přesvědčení nemají založená na Božím slovu, nýbrž na nestálém písku lidských názorů a citů. Protože své srdce činí závislými na chybných myšlenkách, nepřijdou nikdy skutečně k odpočinku a k vnitřnímu pokoji.
„Nepohnutelní“ vyjadřuje trochu jinou myšlenku. Řecké slovo je odvozeno od slova, které popisuje pohyb, pohyb pryč, zahnání, přivedení do vzpoury. Záporem potom vzniká význam „nepohnutelný, neotřesitelný“. Zde jsme tedy varováni před tím, abychom se nedali pohnout pryč z místa, které zaujímáme podle poučení Božího slova. Je dost vlivů, které na nás doléhají zvenčí a chtějí nás strhnout pryč. Proto je třeba zůstat nepohnutelnými jako skála v příboji a pevně stát na Božím slovu. Jak jsme napomínáni na jiném místě: „Nenechte se strhávat rozličnými a cizími učeními; neboť je dobré, aby srdce bylo upevněno milostí.“ (Žid 13,9)
Být vzhledem ke své víře pevní a k nepřátelským útokům nepohnutelní – to je první odpověď, kterou máme dát na nebeská zjevení, která nám byla sdělena. To vypadá velmi staticky a pasivně, ale uprostřed nebezpečí, která nás ohrožují, to má největší důležitost. Jestliže nás satan napadá a pokouší, záleží především na tom, abychom se nepohnuli. Jinak tomu je, když jde o dílo Páně. Tu se máme pohnout, ano, tu máme být rozhojnilí: „…vždycky se rozhojňujíce v díle Páně.“
Všimněme si, že to je dílo Pána, které On má na této zemi. Patří Jemu, a proto v něm jde o Jeho zájmy. Ale ty se nevyčerpávají ve snahách na sociálním poli, jak je to dnes pro křesťanstvo charakteristické. Ne, dílo Pána se týká toho, aby Jeho jméno bylo činěno velkým, aby lidé byli evangeliem vedeni ze tmy do předivného Božího světla a šířením pravdy byla srdce svatých upevňována. V tom máme být rozhojnilí, a to nejen tu a tam, nýbrž vždycky. Vyvolalo zjevení nebeské pravdy při nás také tuto odpověď, milí přátelé?
A pak jsme povzbuzováni ještě výhledem na odměnu: „…poněvadž víte, že vaše námaha není nadarmo v Pánu.“ Negativní způsob vyjádření: „není daremná“ – ukazuje asi na to, že v tomto světě je mnoho námahy a práce, která se jednou ukáže jako zbytečná, jako prázdná, marná. Neboť to je význam zde použitého slova. Lidé, kteří nemají nic víc než to pozemské, tu v rozhodujícím okamžiku budou stát s prázdnýma rukama.
Ne tak ti, kteří pracují v díle Páně – ostatně to je výsada, která není omezena na nějakou určitou skupinu, nýbrž je otevřena pro všechny věřící. Práce v díle Pána vskutku není nějaké hraní, nějaká jednoduchá záležitost, a je charakteristické, že Duch Svatý používá slovo „námaha“: vaše námaha (nebo: obtíž, nesnáz, úsilí, těžká práce). Jaká námaha je spojena s dílem Pána, můžeme nejlépe posoudit z příkladu apoštola Pavla samého. A přece byl na konci svého díla a života téměř naprosto sám.
I nám se může někdy zdát, jako kdyby naše námaha byla zbytečná. Ale musíme nejprve pomyslet, že jde o duchovní práci, jejíž výsledky jsou rovněž duchovní, a tím pro nás ne vždy rozeznatelné. Bůh je ale vidí. A za druhé musíme mít před očima dovětek „v Pánu“: Naše námaha není zbytečná v Pánu. Jestliže konáme svou práci ve spojení s Pánem, pak se v té či oné formě ukážou také plody. A právě to, co se dnes v očích lidí může jevit jako neprospěšná a zbytečná námaha, se jednou „v Pánu“ ukáže jako úspěch, jako „ne nadarmo“. On nám na to dá odpověď, milovaní – ve slávě.