1. Korintským 15,35–49
Ž
e mezi vzkříšením Krista a vzkříšením Jím vykoupených existuje nerozlučná spojitost, bylo jasně ukázáno v první části 1. Korintským 15. Mnozí věřící v Korintu snad sice pravdu o vzkříšení těla nepovažovali za tak důležitou, protože se zaměstnávali vyšší částí člověka, duchem – v domnění, že tímto způsobem budou „duchovními“. Ale apoštol Pavel je poučil o tom, jak podstatné, jak základní a zároveň jak praktické ve svých účincích je vzkříšení těla.
Některé podrobnosti však ještě potřebují doplnění. Tak se například více nebo méně vycházelo z toho, že všichni věřící zemřou, a pak vstanou při příchodu Krista. Ale je tomu skutečně tak? Cožpak žádní svatí nebudou ještě žít, když Pán Ježíš přijde? O tom a ještě o mnohém jiném se něco dovídáme v poslední části této pozoruhodné kapitoly.
Apoštol dosud mluvil o skutečnosti vzkříšení. Nyní přechází k tomu, aby věřícím představil charakter a průběh této obdivuhodné události. Avšak do diskuse o proměně, jíž naše tělo bude při vzkříšení podrobeno, se až příliš snadno mísí pochybnosti o vzkříšení samém – pochybnosti, které sytí ďábel. Bůh ví o nebezpečích pro své děti. A tak vede svého služebníka k tomu, aby napadl některé argumenty nevěry, aby tímto způsobem nejenom vystoupil proti odpůrci, nýbrž také tím jasněji dal vystoupit onomu „jak“ vzkříšení.
Samo o sobě bylo učení o tělesném vzkříšení dostatečně jasně představeno pro každého, kdo je skutečně připraven poddat se božskému naučení. A když víme o Boží všemohoucnosti a vševědoucnosti, nemáme s tím žádné problémy. Ale Korintští, ačkoli tak málo znali o Bohu a o Jeho Bytosti, byli argumentující, intelektuální lidé. Mezi nimi byli takoví, kteří, aniž by otevřeně napadali pravdu, pokoušeli se měřit božské skutečnosti a pravdy měřítky lidské zkušenosti a svými nářky nad „svými potížemi“ předstírali upřímnost. A zdá se, že věřící v Korintu – alespoň částečně – se už nechali nakazit duchem těchto racionalistů. Neboť apoštol jim s výtkou musel domlouvat: „Staňte se řádně střízlivými a nehřešte, neboť někteří jsou v nevědomosti o Bohu; říkám to k vašemu zahanbení.“ (1. Kor 15,34)
Dvě otázky bere apoštol jakoby předem ze rtů nevěřících pochybovačů – otázky, jejichž „jak?“ a „co?“ spolu úzce souvisejí.
„Někdo však řekne: Jak vstanou mrtví a v jakém těle přijdou?“ (verš 35)
Můžeme říci: První otázka směřuje k průběhu vzkříšení, druhá k charakteru vzkříšení. Odpověď na tyto otázky nalézáme ve zbylé části kapitoly. Přitom druhá otázka – snad proto, že je definitivnější – je zodpovězena nejprve (od verše 42, první otázka je zmíněna potom od verše 50). Když apoštol Pavel v Boží milosti mluví o těchto otázkách, pak to nečiní proto, že by zamýšlel zhodnotit nevěřící argumenty určitých skeptiků, nýbrž aby posilnil víru ohrožených svatých. K tomu tu byla, jak již bylo zmíněno, vážná pohnutka a můžeme si být jisti, že zde je i dnes.
To, že se jedná o námitky nevěry, se stává jasnějším, když porozumíme, jaká přemýšlení za nimi stojí. Lidé si umějí představit lidské tělo jen v pozemské formě, jak je znají z tohoto života. Poněvadž ale těla tohoto druhu, i kdyby byla Boží mocí navrácena k životu z prachu země, by byla nevhodná pro nebe, napadají skeptikové samotný základ a vyvozují závěr, že vůbec není žádné vzkříšení těla. Možná ale kladou tyto otázky také jen proto, aby jejich zodpovězení přenechali věřícím a potom se jim posmívali s tím, že taková těla se přece vůbec nehodí pro nebe.
To ještě jednou jasně ukazuje, že bychom o tom, co bude po smrti, nevěděli vůbec nic, kdyby nám to Bůh sám nezjevil. Kdyby to bylo na nás samých, nevěděli bychom vzhledem k tomuto předmětu dnes nic více než filozofové pět století před Kristem. Sokrates, Plato, Aristoteles a mnoho jiných důkladně přemýšleli o životě, o smrti a o tom, co přijde potom, ale v nejlepším případě to byly jen spekulace.
Ale Bůh mluvil, milovaní! Dal zjevení o tom, co bude „pak“, a také o tom, jakým tělem nás ve vzkříšení oblékne. Bude naší radostí o tom nyní z Jeho neklamného Slova slyšet více. Přitom to není způsob věřícího, aby o tom, co Bůh říká, rozumoval. Také se nebude pokoušet vysvětlovat rozumem to, co leží mimo schopnosti lidského chápání. Spíše prostě věří tomu, co Bůh zjevil ve svém Slově. Ani on nemůže a nebude moci rozumem pochopit mnohé z toho, co Bůh sděluje o mocných nadpřirozených děních. Ale to ho už dále netrápí, protože přece ví, že ten všemohoucí a vševědoucí Bůh myslí a učiní přesně to, co říká. Všechno pravé vědění je u Boha. A když Bůh mluví ze svého nevyzpytatelného vědění, ano, když s velkou jednoduchostí a zároveň jakoby samozřejmě mluví o nejneobvyklejších pochodech, pak nás to činí nadmíru šťastnými a vděčnými.
Avšak dříve, než se inspirovaný pisatel bude zabývat oběma otázkami blíže, považuje za potřebné ukázat pošetilost těch, kteří se ve své domýšlivosti domnívají, že mohou v případě vzkříšení uvádět v pochybnost Boží všemohoucnost.
„Ty blázne, to, co rozséváš, neožije, leč umře.“ (verš 36)
Oslovení „Ty blázne“ je, jak kdosi právem poznamenal, stejně tak inspirováno Duchem Svatým, jako ona vzácná slova v Janu 3,16. „Blázen“ je silný výraz, který nevyjadřuje obvyklé slovo ve významu „stupidní, hloupý, pošetilý“, nýbrž popisuje někoho, kdo nemyslí: nemyslící. Je nejen pošetilé zavrhovat to, co si nemůžeme vysvětlit, nýbrž svědčí to také o nedostatku skutečné schopnosti přemýšlet, když přehlížíme obdoby, které k duchovním dějům skýtá příroda.
Bůh dal ve svém stvoření mnoho obrazů o vzkříšení. Dříve než budeme mluvit o obrazu, jmenovaném v tomto verši, buď poukázáno ještě na jiný příklad, který je pro mne vždy působivý. Myslím tu na více či méně „ošklivou“ housenku, která ustavičně vykousává v listech, které ji nesou, velké díry. Nejraději bychom ji zašlápli. Avšak pozor! Všimněme si někdy, co se po nějaké době stane s tímto nevzhledným, lezoucím hmyzem! Dojde ke zvláštní proměně: Housenka se začne náhle zamotávat do kokonu. V tomto neživě vypadajícím stavu přezimuje. Ale na jaře prolomí své vězení a vyjde – housenka? Nikoli, vyjde krásně zbarvený, pestrý motýl – stvoření, které už neleze po zemi, po listech a stoncích, nýbrž v opojném letu se zvedá do vzduchu. Je to obdivuhodný obraz toho, co bude vzkříšení.
Avšak příklad, který uvádí v našem verši Svaté Písmo (verš 36), ukazuje na zvláštní okolnost, která v příkladu proměny hmyzu není tak jasně vyjádřena: Semeno, vsáté do země, musí nejprve zemřít, než vznikne nový život. Také Pán Ježíš vzhledem k sobě samému použil tohoto obrazu na svou smrt a své vzkříšení a řekl: „Amen, amen pravím vám: Když zrno pšeničné nepadne do země a nezemře, zůstane samo; když ale zemře, mnohý užitek přinese.“ (Jan 12,24)
Nebylo to bláznovství přehlížet tuto obdobu k přírodě? Denní chléb, který pochybovač jedl, byl přece tichým svědkem pravdy, kterou popíral: Muselo zemřít zrno, dříve než mohla žít rostlina. Kdyby přemýšlel o obvyklém procesu v přírodě s moudřejším srdcem, kdyby více zvažoval své normální konání („Co /ty/ rozséváš …“), tu by měl méně těžkostí se vzkříšením. Apoštol vypadá, jako by byl bezmyšlenkovitostí takových lidí téměř překvapen. Tak leniví byli, že to, co se každý den nabízelo jejich očím, nedokázali pochopit a učinit z toho odpovídající závěry. Cožpak Bůh, který od začátku vyučoval člověka ke správnému postupu při setí a žních (Iz 28,23–29), není schopen činit daleko větší věci než je toto? Vskutku, pro božsky vyškolené oko skýtá příroda na mnoha místech obdoby k Božímu jednání v duchovním okruhu.
Avšak při použití obdoby nebo srovnání bychom neměli jít nad vlastní bod srovnání. A tím bodem zde je: Zrušení existujícího pořádku (=smrt) předchází novému životu. První je nutné pro druhé a druhé je závislé na tom prvním. Obdoba není mezi klíčkem v semeni a něčím podobným v našem mrtvém, pohřbeném těle; neboť v našem zemřelém těle není nic, co by bylo nějak srovnatelné s tímto klíčkem. A ještě něco nám velmi dopomůže k porozumění: Smrt neznamená vymazání nebo zničení, ať už myslíme na seménko nebo na naše tělo, nýbrž zrušení nebo rozdělení. Když člověk umírá, je zrušen existující pořádek ducha, duše a těla; anebo jinak vyjádřeno: Pouto mezi neviditelnou částí (duch, duše) a viditelnou částí (tělo) je zrušeno, přičemž tělo jako následek toho umírá. Avšak výsledkem bude rozvinutí nového života. Smrt tedy není překážkou pro vzkříšení, nýbrž spíše jeho nutným předpokladem.
Ve dvou dalších verších je dále vysvětleno to, co už bylo řečeno. Není nám předloženo žádné nové srovnání, nýbrž pokračuje se v již nastoleném srovnání a je rozšířeno. Podle toho pisatel navazuje na předchozí slůvkem „A“.
„A co rozséváš, nerozséváš to tělo, které se má stát, nýbrž nahé zrno, ať je to z pšenice nebo z nějakého jiného semene. Bůh ale mu dává tělo, jak chtěl, a to každému semeni jeho vlastní tělo.“ (verše 37 a 38)
Jestliže nás ve verši 36 zaměstnávala skutečnost vzkříšení, tu apoštol nyní popisuje – rovněž obraznou formou – způsob proměny. Tím nás připravuje na to, co následně chce říci (od verše 42) o „vzkříšení mrtvých“ a jeho charakteru, potom v přímější formě.
Zemědělec, který vysévá semeno do svého pole, ví zcela přesně dvě věci: předně to, že když seje pšenici, vyroste také pšenice; a za druhé to, že když seje holé zrno, výnos bude mít jiný, bohatší vzhled. Z toho se učíme už nyní něčemu velmi důležitému: Přes obdivuhodnou proměnu, ke které dojde, zůstane zachována absolutní totožnost. Každé semeno vede ke své vlastní rostlině; ale to, co vyroste, se silně liší od toho, co bylo zaseto. O tom hned budeme uvažovat ještě více.
Nejprve bychom měli v našem biblickém textu dbát na rozdíl mezi „ty“ a „Bůh“: „Co (ty) rozséváš…“ – „Bůh ale…“ My můžeme jen rozsévat, to je vše; více nemůžeme. Bůh ale činí to ostatní a On činí skutečně velké věci. To, co je vloženo do země, je holé zrno, a co z něho vznikne, je překrásná rostlina. Za tento div je odpovědný Bůh, neboť čteme: „Bůh ale mu dává… jeho vlastní tělo.“ Pavel tu nedrží vědeckou přednášku o biologii a také nemluví o „přírodních zákonech“. Ne, vrací se zpět k Bohu samému, který stvořil všechny zákony přírody. A když máme před očima, za jakým účelem představuje tuto obdobu, pak už teď je jedna věc jasná: Vzkříšení našeho zemřelého těla bude rovněž zcela a naprosto Božím dílem. Bůh nám dá tělo vzkříšení.
A ještě něco: Bůh koná své dílo s holým semenem, „jak chtěl“. Proč zde je tvar minulého času? Protože už při stvoření rostlinného světa stanovil, že každá „bylina“ má přinášet semena „podle pokolení (druhu) svého“ (1. M 1,11.12). Od začátku tu existovaly podle Božího zalíbení různé „druhy“, které se od sebe liší. Od té doby tomu tak bylo vždy, a stále to tak zůstane. Každý druh semen přináší své vlastní „tělo“ – typické podle druhu. Nevěřící lidé však ve svém přemýšlení vylučují Boha a stvoření a místo toho zavádějí „evoluci“ (vývoj). Ale slova „každému semeni jeho vlastní tělo“ ukazují takové myšlenky jako spekulaci.
Když působení velkého Boha v přírodě použijeme na Jeho působení ve vzkříšení svatých – a to je právě úmysl Ducha Svatého zde –, pak pro nás vzniknou závažné důsledky:
Vzkříšení věřících s sebou, pokud jde o tělo, přinese velkou změnu. Z „nahého zrna“ vzejde nádherný „klas“. A toto tělo vzkříšení, které nám dá Bůh, bude zcela odpovídat Jeho vůli. Přes silnou změnu však zůstane bezpodmínečně osobní totožnost zachována. To znamená, že osobnost věřícího, kterou Bůh stvořil, zůstane naprosto nedotčena, ať už se tělo změní jakkoli silně. To opět obsahuje myšlenku, že se Boží děti ve vzkříšení navzájem poznají – a to je šťastná myšlenka! Job zůstane Jobem, David zůstane Davidem, Pavel zůstane Pavlem a ty zůstaneš sám sebou. Není to důvod, abychom se už nyní těšili na den vzkříšení, když ještě k tomu nejen poznáme vzájemně jeden druhého, nýbrž v prvé řadě Toho, který za nás dal svůj život, a tím položil základ pro všechno naše štěstí?
Obdivuhodný výjev na hoře proměnění potvrzuje to, co bylo řečeno. Učedníci Pána přirozeně ještě nikdy neviděli Mojžíše a Eliáše. Ale když tito dva muži se „ukázali ve slávě“, mohli je učedníci ihned poznat. Při tom všem ale byl Pán sám ústřední Osobou; Jemu platila slova Otce z oblaku a k Němu byla vedena srdce učedníků: „Toho poslouchejte!“ (Lk 9)
Až dosud jsme viděli, jak mylný je názor, že stav našeho těla ve vzkříšení bude podobný přítomnému stavu. Verše 39 až 41 rozšiřují nyní dokazování ještě tím, že je poukázáno na významné rozdílnosti v živočišném okruhu a v hmotném okruhu. Nejprve před nás přichází živočišný okruh:
„Ne každé tělo je jednostejné tělo; nýbrž jiné je tělo lidí a jiné tělo dobytka a jiné tělo ptáků a jiné ryb.“ (1. Kor 15,39)
V Božím stvoření není žádná jednotvárnost, Jeho dílo se v každém okruhu vyznačuje neobyčejnou mnohotvárností. Ať se podíváme kamkoli, vidíme to potvrzeno. Také už z tohoto důvodu je neudržitelný názor, že naše tělo musí mít ve vzkříšení tentýž vnější zjev jako v tomto životě. Bůh je schopen znovu oživit naše zemřelé tělo ve formě, která je zcela rozdílná od té dnešní.
Apoštol nejprve jmenuje čtyři druhy těla a je vskutku udivující, jak se od sebe navzájem liší tělo člověka, dobytka, ptáků a ryb – svou strukturou, kvalitou, funkcí, a tak dále. Počet „čtyři“ ukazuje na univerzalitu (všeobecnost), takže ty čtyři jmenované druhy spolu zahrnují i všechny ostatní. Ostatně se zdá, že pisatel měl na mysli zprávu o stvoření v První Mojžíšově knize (srovnej s kap. 1,20–27), jen mění pořadí a vynechává velké mořské obludy.
V každém případě se Bůh při stvoření neomezil jen na jeden druh těla. A nemůžeme očekávat, že ve vzkříšení tomu bude stejně? Lidské tělo, které pohřbíme, bude opět probuzeno k životu; ale ačkoli je v tomto směru totéž, přece bude ve stvoření zcela jiného druhu. Vidíme to také u našeho Pána a Spasitele samého. Tělo, které bylo položeno do hrobu, bylo totéž, které také bylo vzkříšeno. Přesto bylo tělo vzkříšení Pána tělo zcela jiného druhu – tělo, které už nebylo poddáno zákonitostem tohoto světa, když například mohl projít zavřenými dveřmi. Ve své Osobě však Pán zůstal absolutně tentýž, takže mohl udivené učedníky vyzvat: „Vizte ruce mé i nohy mé, že to jsem já.“ (Lk 24,39)
My jsme si – žel – tak velmi zvykli na Boží divy ve stvoření, že si jich už sotva všímáme. Avšak skutečnost, že se denně odehrávají před našima očima, nesnižuje ani v nejmenším jejich velkolepost. Také rozmanitost a různost „těla“ je takovým divem. Vezměme si jen tělo ryb. V protikladu k lidem je ryba všemohoucím Stvořitelem konstruována tak, že mimo vodu nemůže žít. Voda je jejím životním elementem, ať už zátěž na její tělo je ve velkých hloubkách jakkoli velká. Mimo vodu, ve vzduchu, umírá. U nás lidí je tomu právě naopak: To, co pro rybu znamená zánik, je pro nás nejdůležitějším předpokladem pro život – vzduch.
Na tomto místě budiž připomenuto to, že jeden velký myslitel jednou řekl: „Kdyby ryby byly filozofové; kdyby byly schopné myslet, tu si jsem absolutně jistý, že každá filozofická ryba by považovala za nemožné, aby mimo vodu mohlo žít nějaké stvoření.“ Nepodobají se tito „filozofové“ velmi těm bláznům, které jsme už měli před sebou a kteří si nedovedli představit život kromě našeho známého životního prostoru? Avšak když už jsou takové rozdílnosti na zemi – už jen vzhledem k tělu jednotlivých živých tvorů –, je potom příliš zvláštní věřit, že budou existovat také velké rozdíly mezi těly, která Bůh určil pro nebe, a těmi, která stvořil pro tuto zemi?
„A jsou těla nebeská a těla zemská. Ale jiná je sláva nebeských a jiná zemských; jiná sláva slunce a jiná sláva měsíce a jiná sláva hvězd; neboť se liší hvězda od hvězdy ve slávě.“ (1. Kor 15,40.41)
Pavel nyní rozprostírá okruh podstatně šířeji a mluví o nebeských tělech a o zemských tělech. Obdoba zde není tak zřetelná a on o tom také dále nemluví. A přece je pozoruhodné, jak své příklady bere ze tří okruhů, které za sebou řadí ve vzestupné linii. Nejprve mluví jen o nahém zrnu (okruh rostlin). Potom rozšiřuje kruh na různé druhy těla ze živočišného okruhu. A nakonec srovnává nebeská tělesa s pozemskými tělesy (hmotný okruh).
Výraz „tělo“ nebo „těleso“ je třeba chápat zcela všeobecně; je tím popsáno vše, co má určitou formu nebo podobu. Tak jako jsou „nebeská tělesa“, tak jsou také nesčetná „zemská tělesa“, pozemská tělesa. Těmito nejsou míněna lidská těla, neboť ta patří do druhého okruhu, nýbrž hmotná tělesa na zemi. Takovým pozemským tělesem je například hora nebo pohoří.
Když podržíme před očima trojí rozdělení, které Pavel činí, zůstaneme ochráněni před chybným pojetím, že „nebeskými těly“ jsou míněni andělé. Tento názor se vyskytuje často ve starší i novější době. Pavel vůbec spolu nesrovnává těla nebo tělesa, z nichž jedna třída (nebeská těla) a s ní spojená „sláva“ námi vůbec není viděna, ba ani nemůže být tušena, zatím co druhá třída, to znamená pozemská těla a jim přiřazená sláva, může být pozorována každým z nás. Ne, nebeská těla jsou nebeská tělesa: slunce, měsíc a hvězdy. A ta mají sobě vlastní slávu, tak jako zemská těla mají Stvořitelem propůjčenou slávu. Nebeská těla však vyzařují jas, který pozemským naprosto chybí. Tato se vyznačují více krásou barvy a tvaru.
A přece se rozlišuje sláva nebeských těles nejen silně od zemských těles, nýbrž nebeská tělesa jako je slunce, měsíc a hvězdy, jsou také navzájem rozdílná ve slávě. A hvězda se slávou liší od hvězdy. Mnozí věřili, že jsou zde naznačeny různé stupně slávy vykoupených v nebi. Nuže, takové rozdíly budou v království. To ukazuje Písmo svaté například v podobenství o „deseti hřivnách“: „Měj moc nad deseti městy… A ty buď nad pěti městy.“ (Lk 19,17.19) Náš verš ale nemluví o tom, nýbrž o rozmanitosti, která vyznačuje vše, co Bůh stvořil; a o tom, že Bůh ve svobodné svrchovanosti přiděluje slávu, jak On chce.
A tak Bůh už dávno ví, co udělá s našimi těly, když je vyvolá z hrobu; jakou krásou a slávou je vybaví – podle své dobré vůle. Jak už jsme si vícekrát připomněli, je právě toto úmyslem Ducha Svatého v tomto oddílu: ukázat protiklad mezi přirozeným stavem člověka a stavem ve vzkříšení. Příští oddíl, který je také uveden slovy: „Tak je i vzkříšení mrtvých“, to potvrzuje.
Souhrnně můžeme říci toto: Rozmanitost díla stvoření, jíž jsme všichni svědkové – ať už myslíme na hýbající se živočichy na zemi nebo na nebeská světla, která vyprávějí o Boží slávě (Žalm 19) –, je předobrazem slávy našeho Vykupitele, která bude zjevena v Jeho den. V Jeho slávě je spolu zahrnuta sláva nebeských vykoupených; neboť v onen den bude On oslaven ve svých svatých a obdivován ve všech těch, kteří uvěřili (2. Tes 1,10).
V zásadě je se všemi „těly“ nebo „tělesy“, která vyjdou z Boží ruky, spojena sláva – ať se jedná o nebeský nebo o pozemský okruh, ať dnes nebo v některém pozdějším dnu. Pozemská sláva dojde svého vrcholu jednou v tisíciletém království pokoje našeho Pána. Každá sláva však, a je jedno, v které sféře, je stále Boží sláva. Vše vyzní k Jeho oslavení. A tak, jako vše přichází od Něho, tak se také vše opět vrátí k Němu. Obdivuhodná Boží rada!
Tak jsme v tomto významném oddílu dosud poznali čtyři hlediska, která jsou pravdivá jak vzhledem k obrazu samému, tak i ke vzkříšení, na které ten ukazuje:
Tato čtyřnásobná analogie (obdoba) je potom v následujících verších použita na vzkříšení těla svatých. –
Avšak necítíme se už na tomto místě vedeni k tomu, abychom s vděčností a velebením sklonili svá kolena před Tím, který má s námi v úmyslu tak velké věci? A nepozorujeme, jak to vítězné zvolání: „Kde je, ó smrti, vítězství tvé?“ stále více nabývá váhy?
Apoštol jakoby povolal přírodu za svědka proti ubohým a z části neupřímným námitkám nevěry. Nyní, aby posilnil srdce věřících, jde o rozhodující krok dále a říká:
„Tak je také vzkříšení mrtvých.“ (1. Kor 15,42)
Toto zjištění hledí jak zpět, tak i kupředu. To, co až dosud řekl, obrazy, které použil ze stvoření – to všechno najde své vlastní naplnění ve vzkříšení mrtvých. Že se zde myslí na vzkříšení věřících, už bylo dříve poznamenáno. Jen oni jsou ti „nebeští“, o kterých bude hned v návaznosti mluveno (verš 48). Slovem „také“ je bezpodmínečně dán tento nazpět obrácený význam. „Tak také vzkříšení mrtvých.“ Sloveso „je“ v původním textu chybí.
Ale potom můžeme tuto větu chápat také jako ukončenou dvojtečkou: „Tak je vzkříšení mrtvých: …“ To znamená, že apoštol chce nyní to, co dosud bylo řečeno, použít na tělesné vzkříšení svatých, a tím ukázat pravý charakter vzkříšení. Tato krátká věta takto představuje nadpis pro to, co nyní následuje – úvod k oddílu, který je neobyčejně vzácný a ve více než jednom směru je hoden našeho nejvyššího obdivu.
Nyní je nejen tělo věřícího „pro Pána“, jak apoštol už dříve poznamenal, nýbrž Pán je také „pro tělo“ (kap. 6,13). Pán uplatní své nároky na tělo a podle toho s ním bude jednat a učiní to v dokonalé spravedlnosti.
Nedotýká se nás vznešenost a hloubka apoštolovy řeči, když nyní proti sobě staví proti sobě jdoucí výsledky hříchu a spravedlnosti vzhledem k tělu? A jakou triumfující odpověď zde dává na otázky oněch skeptiků, kteří to považovali za nejvyšší moudrost, všechno poměřovat sebou samými a svým vlastním porozuměním!
Inspirovaný pisatel nyní čtyřikrát říká: „Rozsévá se …, vzkříšeno je“, přičemž poslední z těch čtyř konstatování představuje vrchol. Použitý tvar přítomného času je třeba chápat nadčasově. Ve Svatém Písmu jsou obvykle takto vyjadřovány abstraktní pravdy – zásady, které jsou pravdivé nezávisle na časovém vztahu. Slovy: „Rozsévá se…“ se Pavel vrací k předtím užitému příkladu seménka (verš 36), jenom s tím, že nyní mluví přímo o mrtvém lidském tělu, které je vkládáno do země. Sice tělo nejmenuje, ale nic jiného není míněno, jak to ukazuje čtvrté konstatování. Zde se tedy v každém případě nyní dovídáme, už ne ve formě přirovnání, nýbrž otevřenou řečí, „v jakém těle přijdou“ – oni, my, věřící.
„Rozsévá se v porušitelnosti, je vzkříšeno v neporušitelnosti.“ (verš 42b)
Jaký působivý, zničující popis konce vší činnosti přirozeného života: „Rozsévá se v porušitelnosti!“ Když pohřbíme mrtvé tělo, je porušení nebo fyzická zkáza1 nepopiratelná. Mysleme jen na Martino zvolání před hrobem jejího bratra: „Pane, již zapáchá!“ (Jan 11,39)
Ano, tělo se rozpadá, tak jak to Bůh po vstupu hříchu oznámil našim prvním rodičům: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (1. M 3,19) A skutečně, smrtelnost člověka je jen odsunutá smrt. Od prvního přestoupení to byl Boží soud, že vnější rámec člověka, smíme-li to tak říci, se má zkazit a navrátit k prachu. Na tomto rozsudku a stavu věci se až dodnes nic nezměnilo, ať už se přirozený člověk poddává tomuto „normálnímu konci“ jakkoli nerad. Neví o pravé příčině své tělesné smrti nebo ji přinejmenším nechce poznat.
Zcela jinak se to má s Božími dětmi. Ty nejsou v nevědomosti o Bohu a o Jeho myšlenkách. Tak velmi dobře vědí, že jejich tělo ještě není vykoupeno. Proto v něm „vzdychají, očekávajíce synovství: vykoupení našeho těla“ (Řím 8,23). Také ony se z Písma a z osobní zkušenosti naučily, že v jejich těle bydlí hřích a že to je proto „mrtvé“ a je to „tělo smrti“ (Řím 6,6; 7,24; 8,10). Když pohřbí hříšné tělo, uznávají před Bohem a lidmi vážnou pravdu, že smrt je mzda hříchu (Řím 6,23). Rozpad postihne také jejich tělo a tento rozpad není nic jiného než známka hanby.
A přesto smějí věřící považovat smrt za nutný, byť pokořující předstupeň toho, co tvoří jejich naději. Tak jako rolník s dobrou myslí přenechává rozeseté semeno zániku v zemi, protože očekává mnohem slavnější návrat, tu je to tak také s věřícím, který předává tělo svých zesnulých zemi. Ví, že bude v lůnu země stejně tak bezpečně odpočívat jako kdysi tělo jeho Vykupitele v hrobě Josefově – dokud nepřijde den vzkříšení.
„Je vzkříšeno v neporušitelnosti.“ Neporušitelnost nebo nepomíjitelnost bude vyznačovat tělo vzkříšení. To je absolutní opak zkázy a úpadku. Je jednoduché to říci. Ale skutečně tomu rozumět bude pro nás tak dlouho nemožné, dokud jsme v tomto světě. Neboť zde máme před sebou ustavičně pomíjitelnost a něco vpravdě trvanlivého hledáme v tomto stvoření marně. Avšak když se mluví o nepomíjitelnosti těla, je tím míněn nadčasový stav, něco dokonalého, stálého, neproměnného. „Stín proměny“ (Jak 1,17), který nám zde tak často dělá trápení, tam už nebude, ani vzhledem k našemu tělu. Jestliže je jednou Boží mocí vzkříšeno, zůstane takové, jaké je Bůh učinil – navěky.
„Rozsévá se v necti, je vzkříšeno ve slávě.“ (1. Kor 15,43a)
Když Písmo Svaté popisuje tělo Božích dětí v této době, tu je nazývá „naším tělem ponížení“ (Fil 3,21). Už když žijí, je to – tělo ponížení (nízkosti). Když se ho ale chopila smrt, používá daleko silnější výraz a mluví o necti (potupě). Skutečně je na zemi asi sotva něco nectnějšího, než je mrtvé tělo člověka. Dáváme je jak jen možno brzy pryč od svých očí. Kdybychom to neučinili, brzy začínající rozklad by nás přinutil odvrátit se od něho s hrůzou, ba s ošklivostí.
„Rozsévá se v necti“ – jak je to pravdivé! Je nutný hrob, aby skryl mravní ponížení a pohanu, kterou na sobě nese mrtvé tělo. Nemůžeme rozumět tomu, že lidé se vždy pokoušeli čest, kterou vlastnili v tomto životě, nějak s sebou zachránit i do smrti? Jak zatěžko připadá člověku v jeho pýše a povýšenosti uznat potupu a pokoření spojené se smrtí! Už od starodávna se proto „knížata, kteří měli zlato“, „své domy“, to znamená své hrobky, snažili plnit stříbrem. Slavní králové a rádci země kdysi mohli ozdobovat nyní zpustlé paláce a hrobky (Job 3,14.15). Nadarmo! Všechno umění udržet čest ve smrti vede do prázdna: „Malý i veliký tam jsou rovni sobě.“ (verš 19) Jak výmluvné svědectví o přítomném vítězství smrti – všem květinám a věncům jako výsměch!
Ale to, co je rozséváno v necti, je vzkříšeno ve slávě. Právě věřící hluboce pociťují potupu, která je spojena s jejich smrtí a pohřbením. Ve svém životě vyznávali a svědčili o tom, že v nich, to jest v jejich těle, nepřebývá nic dobrého (Řím 7,18). A tak uznávají také potupu umírání. Ale nadto vědí – a toto vědění je nevěřícím lidem naprosto cizí –, že to, co je v necti rozséváno, jednou bude ve slávě vzkříšeno. V Kristu jsou účastníci Boží přirozenosti a spravedlnosti. A tak je to jen otázka času a cest Boží vlády, než se naplní jejich blahoslavená naděje.
Ale nejenom budou vzkříšeni, jakkoli to je už to velké a krásné, nýbrž budou vzkříšeni ve slávě. Boží slovo nám za to ručí. A protiklad není „potupa – čest“, nýbrž „potupa – sláva“. Sláva je jakoby přirozená ozdoba Boží spravedlnosti a milosti, tak jako potupa je neoddělitelný následek hříchu člověka. Slova z 84. Žalmu nejednou pohnula pisatele a vedla ho k chválení Boha: „Milosti i slávy udílí Hospodin.“ (verš 12) Ano, právě to učiní! Spasitel nám daruje viditelnou podobnost se Sebou ve své slávě (Fil 3,20.21). Konečným cílem našeho toužebného očekávání není nic menšího než to. Bůh nás určil k tomu, abychom byli „připodobněni obrazu jeho Syna“, aby On byl prvorozený mezi mnohými bratřími (Řím 8,29). Obdivuhodná milost! A pomysleme: Abychom mohli patřit na našeho oslaveného Pána a Spasitele – abychom Ho mohli vidět, „tak, jak je“, musíme být Jemu podobni (1. Jana 3,2)!
Ve vzkříšení se tělo zjeví ve slávě v plném zachování své totožnosti. To vše objasňuje, že ono: „je vzkříšeno ve slávě“ neznamená jen, že na svaté bude ve vzkříšení vložena více či méně sláva z vnějšku, nýbrž že jejich tělo samotné bude oslavené. Ve věčnosti bude trvat ve slávě, bude podobné tělu Pána Ježíše. Co však tento nebeský stav – sláva – bude, nedokáže říci žádný lidský jazyk.
„Rozsévá se ve slabosti, je vzkříšeno v síle.“ (1. Kor 15,43b)
Když je mrtvé lidské tělo předáváno zemi, je to bezpodmínečně výraz jeho slabosti – ano nejúplnější výraz slabosti a chatrnosti. Tělo už předtím muselo projít mnohou slabostí, často otřesnou. Nyní je ale všechna jeho síla pryč. Už tu není žádná síla, už ani pro jedno nadechnutí. Leží tu bezmocné a bez síly, kořist porušení. Může být slabost viditelná ještě zřetelněji? Můžeme někde jinde podobným způsobem pozorovat celý rozsah lidské slabosti?
A ještě něco je v hodině umírání zřejmé: Žádný člověk nemá moc přidat ke svému životu byť i nejmenší chvíli. Už moudrý kazatel Šalomoun vysvědčil: „Není člověka, který by moc měl nad životem, aby zadržel duši, aniž má moci nade dnem smrti.“ (Kaz 8,8) Ani se nemůže žádný člověk přít s Tím, který je silnější než on; a Bůh dávno ví, čím člověk bude (Kaz 6,10).
Život člověka je jeden jediný boj o sebezáchovu. Všechna jeho námaha je pro jeho ústa a končí tímto němým doznáním své neschopnosti a krajní slabosti. Všechno tělo je jako tráva, a když dech Pána na ni zavane, usychá a její květ opadává (Iz 40,6–8).
Ale i když „se rozsévá ve slabosti“, tu se to přece děje ve víře v Toho, který, když sám byl ukřižován ve slabosti, nyní žije skrze Boží sílu (2. Kor 13,4). Nesmírná velikost této síly, která se prokázala na Kristu, když Ho Bůh vzkřísil z mrtvých, se prokáže také na nás (Ef 1,19.20). „Je vzkříšeno v síle.“ Podle působivé síly, kterou si Pán může poddat také všechny věci, promění také naše tělo nízkosti k podobnosti se svým tělem slávy (Fil 3,21).
Když Daniel viděl nebeské vidění, jeho síla jej opustila (Dan 10,8.16.17). Když Jan na ostrově Patmos viděl Krista ve slávě, padl k Jeho nohám jako mrtvý (Zj 1,17). Ale když my procitneme s Jeho podobou, milovaní, budeme oblečeni silou, a tím uschopněni snést pohled na Boha v Kristu a těšit se z toho. Že Jej uvidíme takového, jaký je, to je – jak jsme si to už připomněli – Boží korunující zaslíbení pro nás, Jeho děti (1. Jana 3,2).
Až dosud apoštol ukázal první tři protiklady více méně všeobecným způsobem tím, že příslušný stav těla označil s předložkou „v“: „Rozsévá se v …, je vzkříšeno v …“ Nyní přechází k tomu, aby mluvil přímo o lidském těle a přesněji je popsal. K tomu používá dvě významná přídavná jména, o nichž musíme mluvit ještě blíže:
„Rozsévá se přirozené tělo, je vzkříšeno duchovní tělo.“ (1. Kor 15, 44a)
Stanovením tohoto čtvrtého protikladu apoštol nejenom shrnuje první tři protiklady, nýbrž uvádí ve svém dokazování, jak už bylo naznačeno, nový výraz: „přirozené tělo – duchovní tělo“. Totéž „tělo“, jež je v jedné době v nějakém stavu, který je výstižně označen jen jako „přirozený“ nebo „duševní“, bude v jiné době, ve vzkříšení, v jiném stavu, který je toho úplným protikladem, totiž v „duchovním“. Ano, ve vzkříšení bude toto „přirozené tělo“ úplně proměněno a vyjde jako „duchovní tělo“. Co se „rozsévá“, to se nikdy neobjeví znovu ve svém původním stavu. Jeho totožnost však zůstane zachována. Je to stále ještě tělo toho, kdo je už předtím vlastnil, jen je to nyní „duchovní tělo“.
Zodpovězení otázky: „S jakým tělem přijdou?“, anebo jinak vyjádřeno: „S jakým druhem těla budou mrtví vzkříšeni?“ je obsaženo v závažné výpovědi: „Je vzkříšeno duchovní tělo.“ Na tom zakládá inspirovaný pisatel také svá další naučení. Neboť skutečnost, že budeme vzkříšeni s „duchovním tělem“, je v každém vztahu tak vysoká a tak velkolepá, že se zdá, že prostá zmínka nestačí! A tak pokračuje a potvrzuje:
„Jestliže je přirozené tělo, tu je také duchovní.“ (1. Kor 15,44b)
Konstatování v první části věty je známá skutečnost, která nepotřebuje zvláštní víru, aby byla přijata. Existuje přirozené nebo duševní tělo – duševní proto, že je nádobou pro duši, pro přirozený život. Hned se ještě jednou vrátíme k této myšlence: duševní2 tělo.
To, že toto přirozené tělo nezůstane, nýbrž, jak jsme viděli, je „zaseto“, to znamená pohřbeno, jasně ukazuje celý rozsah vítězství, kterého hřích dosáhl. Neboť historii Adama bychom mohli krátce popsat takto: od prachu k prachu. Ani porušitelnost, ani potupa, ani slabost nejsou náhodné zjevy, nýbrž hořký výsledek hříchu člověka. Smrt přišla skrze hřích (Řím 5,12).
Výrok druhé části věty („… je také duchovní tělo“) tvoří mocný protiklad k první části věty – zjevení, které odporuje vší lidské zkušenosti, a proto může být uchopeno jen vírou. Podle Římanům 8, verše 11 musejí naše smrtelná těla být oživena. Zde se nyní dovídáme něco o tom, jak se to stane: že bude existovat duchovní tělo a že my právě takové tělo budeme mít.
O duchovním těle samém přirozeně nemůžeme mnoho říci. Se svým omezeným chápáním dnes nejsme v stavu představit si duchovní tělo nebo duchovní existenci. Avšak smíme být přesvědčeni o tom, že Bůh duchovní tělo stejně tak dokonale přizpůsobí stavu slávy, jako to učinil s přirozeným tělem vzhledem k pozemskému životnímu prostředí. V každém případě to bude tělo, skutečné tělo – ne nějaké vzdušné tělo, ne duch.
Vidíme to zřetelně u Pána Ježíše samého. Když byl vzkříšen z mrtvých, zjevil se těm svým vícekrát, takže Ho mohli vidět a dotýkat se Ho. Nebyl to žádný duch, žádný fantom (klamný obraz). Ne, On vlastnil tělo, ale ne „éterické tělo“, nýbrž skutečné lidské tělo, tělo z „masa a kostí“, jak to On sám říká. V přítomnosti svých učedníků mohl přijímat pokrm, ale nemusel. Neznamenalo to pro Něho těžkosti, aby prošel zavřenými dveřmi. Žádným způsobem nebyl ve svém těle vzkříšení vázán nebo omezován pozemskými podmínkami, jako je čas a prostor (Lk 24,36–43; Jan 20,19–29).
Nuže, milí přátelé, to je to, co nám bude darováno. Neboť budeme Jemu podobni, budeme u Něho ve věčné slávě, budeme s Ním vládnout, ba ještě více, budeme společně s Ním žít. Jak nepředstavitelná požehnání!
Avšak pamatujme: „Nástroj“, který nám Bůh pro to dá, bude toto obdivuhodné „duchovní tělo“ – tělo, ve kterém bude bydlet duchovní život a plně se bude rozvíjet. Proto je učení o tělesném vzkříšení tak nesmírně důležité. Bez vhodného „nástroje“, bez těla stvořeného pro Boží slávu, bychom nebyli v stavu těšit se dokonalé blaženosti Boží přítomnosti. Zesnulí věřící nás v mnohém předešli, vždyť jsou už „u Krista“, kde to je mnohem lepší. Z plné blaženosti se však ani oni ještě nemohou těšit – právě proto, že jsou ještě bez těla. Jako my čekáme, čekají i oni na vzkříšení, i když v nesrovnatelně lepších okolnostech.
Můžeme si myslet, že tím, co jsme až dosud viděli, jsme dosáhli vrcholu našeho oddílu. Avšak tak tomu vůbec není. Spíše nám Bůh ve své milosti dává další naučení o charakteru vzkříšení – sdělení, která nás spíše vedou ještě dále vzhůru. Přitom je nanejvýš pozoruhodné, že nám jsou tato naučení znovu dána formou protikladů. Čtyři takové protiklady vzhledem k tělu vzkříšení jsme přece už měli před sebou:
Dva další protiklady nás budou nyní zaměstnávat ve zbývajících verších, které uzavírají náš oddíl:
Právě protiklady se učíme, a to se zdá být důvodem pro to, že k nám Bůh zde tímto způsobem mluví. Mnohé v nebi totiž právě nebude tak, jak jsme na to zvyklí ze země. Už jsme o tom přemýšleli. A když nyní přichází do popředí Osoba Pána Ježíše, tu se stávají zřetelnými také hluboko sahající protiklady k přirozenému člověku – rozdíly, které tvoří naše nejvyšší štěstí. Nyní totiž už nejsou naše přirozená těla srovnávána s těly ve vzkříšení, jakkoli to je požehnané, nýbrž jsou proti sobě postaveny osoby: přirozený člověk, Adam, naproti Pánu Ježíši ve vzkříšení – Tomu, s nímž je na věky spojen náš úděl. A to právě propůjčuje těmto veršům v 1. Korintským 15 jejich zvláštní krásu a činí je pro nás tak přitažlivými.
„Tak je také psáno: ‚První člověk, Adam, se stal duší živou‘; poslední Adam duchem oživujícím.“ (1. Kor 15,45)
Apoštol mluvil o přirozeném (duševním) tělu a o duchovním tělu. Je zřejmé, že nyní chce přejít k mluvení o osobách, od kterých se odvozují a s nimiž stojí ve spojení. Je tu tedy na jedné straně „první člověk, Adam“ a na druhé straně „poslední člověk“. Oba mají své „rodiny“, v jejichž čele jakoby stojí. Protiklad mezi oběma hlavami a jejich rodinami nemůže být větší. Avšak zastavme se krátce u prvního člověka, u Adama.
Víra ráda bere své vědomosti i ohledně viditelných věcí ze živých Božích výroků. A tak apoštol cituje místo z 1. Mojžíšovy 2, které objasňuje jedno: předně, že Adam byl Bohem utvořen dříve, než měl život; a za druhé, že to byl Boží dech, který učinil Adama živou duší. Až do té doby neživé tělo obdrželo své vlastní určení skrze život, který je nyní naplňoval. Všichni Adamovi potomci s ním sdílejí tento rys: Všichni vlastní duševní tělo v již popsaném smyslu. Podívejme se však ještě jednou na bod, o který zde v tomto srovnání především jde: První člověk, Adam, obdržel život Božím aktem stvoření, a život, který obdržel, byl přirozený život, vhodný pro tuto zem.
Jaký protiklad se nám však otvírá, když přicházíme nyní k Osobě našeho Pána a Spasitele! Je nazván „poslední Adam“. Co to znamená? Nuže, nejprve to znamená, že Pán se stal člověkem. Jinak by bylo nemožné, aby byl nazván „Adam“, neboť „Adam“ znamená: „člověk“.
Ale On je nekonečně více než jen člověk, On je Bůh. Skutečnost, že je oživující duch, to činí nepopiratelně jasným. Na tomto místě je Osoba Pána viděna jako „Slovo“, které se stalo tělem, avšak ve zvláštním vztahu ke vzkříšení jako sféře, ve které se život, který v Něm je, rozvíjí. Nevlastnil jen přirozený život, nýbrž moc udělit druhým život, duchovní život. Ve dnech svého těla mohl říci: „Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život v samém sobě.“ A dále: „Neboť jako Otec křísí mrtvé a obživuje, tak i Syn, které chce, obživuje.“ (Jan 5,26.21)
Jestliže první Adam svým potomkům udělil hřích a smrt, pak slova posledního Adama vzhledem k Jeho rodině jsou: „A já život věčný dávám jim.“ (Jan 10,28) Přišel na svět proto, aby měli život a měli ho v hojnosti (Jan 10,10). Tedy všichni ti, kteří s vírou slyší Jeho hlas, mají tento život. Vlastní tento život „v Synu“ – v Tom, jenž sám je věčný život (1. Jana 5,11.20). A tak jim Otec „dal tuto lásku“, aby se nazývali Božími dětmi, a jsou jimi (1. Jana 3,1). Blahoslavený podíl! Co jim zbývá, je, aby vytrvali ve víře a čekali na onu chvíli, kdy skrze vykoupení svého těla svobodně vejdou do dědictví, jehož závdavkem a pečetí je už nyní v nich přebývající Duch Svatý (2. Kor 1,22; Ef 1,14).
Cennou ilustraci nebo příklad toho, že Pán Ježíš je oživující duch, máme ve 20. kapitole Jana. Když ten Vzkříšený vstoupil do středu svých učedníků, nakonec do nich vdechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!“ (Jan 20,22) Učedníci bezpochyby už v tomto okamžiku měli duchovní, věčný život. Nové narození už prožili. Avšak to, co jim Pán tehdy udělil, byl Jeho život vzkříšení, byl tento „život v hojnosti“.
Je to život, který trvá v moci vzkříšení – život mimo tento svět, na druhé straně smrti.
Dnes, kdy Pán je v nebi, nedává život – smíme-li to tak říci – ve dvou stupních. Tato zvláštnost tu byla jen v době přechodu od Starého k Novému zákonu.
Ale proč je Kristus nazván „poslední Adam“? Protože po Něm už nepovstane žádný, kdo by jako hlava založil nějakou novou rodinu. První Adam se stal hlavou lidského pokolení poté, co upadl do hříchu. Teprve když byl venku ze zahrady Eden, se mu narodili synové – synové padlých rodičů (1. M 4). Proto je rodina prvního Adama rodinou hříšníků. Kristus naproti tomu zemřel za hříchy druhých. Kdyby totiž jako „pravé pšeničné zrno“ nepadl do země a nezemřel, tu by zůstal sám. Nyní ale, poněvadž zemřel, přinesl mnoho ovoce (Jan 12,24). A tak se ve vzkříšení stal Hlavou rodiny těch, kteří jsou vykoupeni Jeho krví.
Ano, On je „Adam“, zakladatel rodiny, ale „poslední Adam“. Neboť po Něm už nemůže být žádný jiný, kdo by v tomto smyslu mohl mít funkci „Adama“. To, co Bůh v souhlasu se svou radou v Něm dosáhl, je konečné a věčně tak zůstane. Velebeno buď za to Jeho jméno! Tato konečná platnost a dokonalost je potvrzena také konstatováním v dalším verši 1. Korintským 15:
„Ale to duchovní nebylo první, nýbrž to přirozené (duševní), potom to duchovní.“ (1. Kor 15,46)
Není to pozoruhodný pořádek nebo pořadí těch tak proti sobě stojících věcí? To, co je od přirozenosti, přichází první; teprve potom přichází to, co je z Ducha. Smrt předchází vzkříšení, a to, co je konečné, předchází to, co nemá žádný konec.
Apoštol Pavel zde nerozvíjí nějaké „nové učení“, nýbrž prostě konstatuje historickou skutečnost. A když představuje popření, že duchovní nebylo nejprve, tu se zdá poukazovat na to, že někteří z jeho čtenářů to právě viděli jinak a měli sklon o této otázce filozofovat, místo aby se prostě drželi skutečností, které Bůh zjevil. Dávali přednost abstraktním myšlenkovým pochodům a zřejmě dělali závěr, že to duchovní musí předcházet před přirozeným nebo duševním, a že jen tak může trvat.
Pak ale byl ovšem už jen malý krok k tomu, aby zcela popřeli tělesné vzkříšení. Avšak inspirovaný pisatel bere všem takovým závěrům půdu pod nohama tím, že ukazuje historické pořadí. To, co je duchovní, to znamená, co má svůj původ v moci Ducha, přichází po přirozeném. To přirozené směřuje sice svým během ke svému určenému cíli. Avšak v Bohem určené době musí udělat místo tomu duchovnímu – tomu, co nemá konec.
Další skupina protikladů před nás přichází ve verších 47 až 49. Říkám: „skupina“, protože protiklady mezi prvním a druhým člověkem mají opačné účinky také na jejich rodiny.
„První člověk je ze země, z prachu; druhý člověk z nebe.“ (1. Kor 15,47)
Zde je do protikladu postaven původ a povaha prvního a druhého člověka. A všimněme si, s jakou pečlivostí a zdrženlivostí se mluví o tajemství Osoby našeho Pána a o tom, že se stal člověkem. To, co je přirozené, je přesně definováno (určeno): „ze země – zemský“. To, co je duchovní, je sice sledováno ke svému původu: „z nebe“, ale zůstává neurčeno. První člověk je svým původem, povahou a určením zemský. Je jak ze země, tak také pro zem. Ačkoli byl sice původně postaven do zahrady Eden, přece nebyl učiněn pro nebe.
Druhý člověk je ale výslovně „z nebe“. V Janu 3 čteme: „Kdo přichází shůry, je nade všechny.“ „Kdo přichází z nebe, je nade všechny.“ (verš 31) „Neboť jsem sestoupil z nebe.“ (Jan 6,38) „Neboť já jsem od Boha vyšel a přišel.“ (Jan 8,42) Taková a podobná slova mluvil Ten, který skutečně byl člověk, narozený z ženy (Gal 4,4), který ale, pokud jde o Jeho Bytost a Jeho původ, není ani zemský, ani ze země, nýbrž z nebe.
Takto nese titul „druhý člověk“. Všichni ostatní lidé před Ním byli prvního druhu – ze země, pro zem. Otázka hříchu zde není ani dotčena. Prošly tisíce let, až přišel Ten, jenž zcela po právu mohl být nazván „druhý člověk“. Kain nebyl druhý člověk; byl jen obrazem prvního člověka. A tak to jde se všemi, kteří přišli po něm: V Božím počítání se nepočítají, všichni jsou téhož druhu, jsou jen opakováním prvního člověka. Teprve Pán Ježíš je druhý člověk, nový člověk, člověk z nebe. Jaké štěstí to dává! Neboť se zdá, že se apoštol obrací nejen k tajemství Kristova stání se člověkem – to je jistě první hledisko –, nýbrž také k tomu, že jednou přijde jako Vítěz a Pán stvoření v moci udělující život. To tedy, milí přátelé, je náš Pán a Spasitel v charakteru „druhého člověka“!
Když tedy byly představeny obě hlavy dvou velkých rodin, a to v přiměřeném, správném pořadí a vždy v protikladu jednoho k druhému, spojuje Duch Svatý každou z rodin s její odpovídající hlavou:
„Jaký je ten z prachu, tak jsou také ti, kteří jsou z prachu; a jaký ten nebeský, tak jsou také ti nebeští.“ (1. Kor 15,48)
Tak jako už v předcházejícím verši, nepoužívá pisatel ani v tomto verši ani jediné sloveso (v originálním řeckém textu), takže doslova čteme: „Jaký ten zemský, tak také zemští; a jaký ten nebeský, tak také nebeští.“ Zjevně se chce vyvarovat každého časového vztahu a jmenovat jen to, co je charakteristické. Mezi kmenem a větvemi stromu stejného druhu tedy existuje soulad. Ve skutečnosti není lidská rodina nic jiného než Adam, nesčetněkrát rozmnožený nebo kopírovaný. Rodina vykoupených naproti tomu – duchem a tělem – bude odrážet milionnásobně slávu člověka z nebe.
Musíme si uvědomovat, že Pavel mluví o našem těle, o tom, co je pro ně charakteristické. Konstatuje dvě skutečnosti. První je naprosto jasná: Adam je zemský a všichni, kteří přicházejí po něm, jsou také takoví: zemští, z prachu. Od přirozenosti jsme to my všichni: děti Adama.
Na druhé straně ale je Kristus „druhý člověk“. Je nebeský a všichni, kteří jsou Jeho, se Mu podobají a jsou „nebeští“. To je druhá skutečnost. Přitom pisatel nejde tak daleko, aby řekl, že by ti Jeho byli jako Kristus „z nebe“. To by znamenalo nedovolené přirovnání s Kristem a nikdy by neodpovídalo pravdě. Ale to, co říká, říká pod inspirací Ducha Svatého, totiž toto: Jsou takoví, kteří jsou „nebeští“, a tím jsou podobni své Hlavě.
Nyní nemám vůbec žádné pochybnosti o tom, že my věřící jsme už dnes podle Božích myšlenek „nebeští“. Vždyť jsme nerozlučně spojeni s Kristem, Hlavou – s Tím, který je nejen „poslední Adam“ a „druhý člověk“, nýbrž také ten „nebeský“. Tak patříme už k Jeho rodině. Ale zde je zrak obrácen k našemu tělu ve vzkříšení, k naší podobnosti s Jeho tělem slávy (Fil 3,21). Další verš, který uzavírá a shrnuje myšlenkový sled předcházejících veršů, to velmi jasně zdůrazňuje:
„A jako jsme nesli obraz toho z prachu (doslova: zemského), tak poneseme také obraz nebeského.“ (1. Kor 15,49)
To je poslední z protikladů, ukázaných v tomto oddílu, a jaké obsahuje vítězné konstatování pravdy, která byla zpochybňována!
Nejprve je nám ale nápadné, že se nyní setkáváme se slovesy, která jsme v přecházejících verších (v řeckém textu) hledali nadarmo. A nejen to. Nyní už apoštol nemluví jen ve třetí osobě – „ti nebeští“ –, nýbrž v první osobě a říká: „my“. To dává výroku takové konkrétní, osobní zabarvení. Ano, jedná se o nás, milovaní! Neplesá přitom naše srdce? My to jsme, s nimiž má Bůh v úmyslu něco tak obdivuhodného, my, Boží děti!
Ale pak jsou také velmi pozoruhodné slovesné tvary: „Nesli jsme“ – „poneseme“. Jedno je minulost, druhé budoucnost. Proč apoštol používá minulého tvaru, když říká: „Jako jsme nesli obraz toho z prachu…?“ Neneseme tento obraz i dnes? Proč potom: „Nesli jsme“?
Zdá se, že vidí svaté Boží tak dokonale v Kristu, že obraz smrtelného, který nesou, považuje za něco, co už pominulo. Jeho řeč je smělá, jak řeč víry vždycky je. Pro něho jsou Boží zaslíbení skutečnostmi, tak jako v Římanům 8: „Ty i oslavil.“ A tak je vidí už v okamžiku vzkříšení a vítězně volá: „Nesli jsme“ – „poneseme.“ Když tato velká událost nastane, budou jak minulý tvar, tak i budoucí plně odpovídat pravdě. Pak to bude pravdivé nejen pro víru, nýbrž i v absolutním smyslu: Pokud se týká našeho těla, nesli jsme obraz zemského, což potom provždy pominulo; a poneseme obraz nebeského, provždy a věčně. Bůh nás k tomu předem určil, abychom byli připodobněni obrazu Jeho Syna, aby On byl Prvorozený mezi mnohými bratřími (Řím 8,29).
Obraz, který podle těla dnes neseme, se skutečně odvozuje od „toho zemského“, to znamená od Adama. A obraz, který poneseme, se rovněž skutečně odvozuje od toho Nebeského, to jest od Krista. Avšak jak naše těla ve vzkříšení budou utvořena, jak budou vypadat a jakými schopnostmi budou vybavena, to si ani v nejmenším nedovedeme představit, a ještě méně to dovedeme popsat. Bude nám stačit, milovaní, a stačí nám už dnes, že to bude Jeho obraz, který poneseme – obraz Toho, který nás miloval, a sebe samého za nás vydal.