A
by vyvrátil tvrzení některých v Korintu, že není vzkříšení mrtvých, předkládá apoštol Pavel svatým v Korintu řadu skutečností a pravd, z nichž každá jednotlivá má velkou váhu.
Verše 1 a 2
Záchranu najdeme jen tím, že uvěříme evangeliu – ne čistě rozumově nebo citově (to by byla víra „nadarmo“), nýbrž srdcem. Mimo evangelia není žádná záchrana.
Verše 3 a 4
Tři velké skutečnosti evangelia tvoří základ Božího dobrého poselství. Předně: Kristus zemřel za naše hříchy. Byla to smírčí smrt, ne smrt nějakého mučedníka. Za druhé: Byl pohřben. To byl nejjistější důkaz toho, že byl skutečně mrtev. Zároveň s Ním byly pochovány také všechny naděje věřících Židů (Lk 24,21). Za třetí: Kristus byl třetího dne vzkříšen – nejen podle svých vlastních slov (Mt 27,63), nýbrž také „podle Písem“. Z hrobu bylo vzkříšeno tělo, které předtím viselo na kříži.
Verše 5–11
Nikdy nebyla nějaká pravda důkladněji ověřená než pravda o vzkříšení Krista. V těchto verších je o tom sedmeronásobné svědectví. První svědectví je svědectví Svatých Písem samých (srovnej s Jon 2,1; Oz 6,2; Žalm 16,10; 1. M 22,4.5; Žid 11,17–19; Iz 53,10b). Pak je jmenováno pět takových příležitostí, při kterých se vzkříšený Pán ukazoval během čtyřiceti dnů před svým nanebevstoupením jednotlivým věřícím nebo celým skupinám. To, že většina z těchto svědků v době napsání Dopisu ještě žila, zdůrazňuje závažnost jejich svědectví. Sedmým svědkem vzkříšení byl apoštol Pavel sám. Neviděl Pána ovšem jen jako z mrtvých vstalého, nýbrž jako oslaveného v nebi, a to poznamenalo celou jeho službu.
Verše 12–19
Tyto verše nám dávají odpověď na otázku: Kdyby Kristus nebyl vzkříšen – co potom? Vyplývaly by z toho otřesné následky: Kázání apoštola Pavla a ostatních apoštolů by pak bylo zbytečné (prázdné). Byli by falešnými svědky. Víra pravých křesťanů by byla bezcenná; ještě by byli ve svých hříších; v Kristu zesnulí by zahynuli. Kdyby věci tak byly, pak praví věřící by nebyli ti nejšťastnější, nýbrž ti nejbídnější, nejvíce politování hodní ze všech lidí. Ve skutečnosti by ztratili oba světy –nynější i budoucí!
Verš 20
Apoštol se téměř ostře obrací od celé nesmyslnosti lidských rozumových závěrů ke skutečnostem božského zjevení: Kristus vstal z mrtvých, a je tak prvotinou zesnulých. Jasně se zde ukazují dvě věci: Předně je to „vzkříšení z“, a za druhé je Jeho vzkříšení příkladem pro vzkříšení Jeho lidu. Obojím se budeme později zaměstnávat ještě blíže.
Verše 21 a 22
Jsou tu dvě rodiny. Adamova rodina zahrnuje celé lidstvo, a všichni umírají. Kristova rodina se skládá ze všech, kteří Mu patří, ze všech těch, „kteří jsou Kristovi“ (verš 23). Pokud se týká jejich těla, budou oživeni. O dvou hlavách, které jsou spojeny se svými rodinami, budeme později mluvit podrobně. V celé této kapitole se mluví jen o vzkříšení svatých, to je „vzkříšení života“ (Jan 5,29). Vzkříšení nespravedlivých naproti tomu není předmětem této kapitoly. Všechno, co je zde řečeno vzhledem ke vzkříšení, se vztahuje jen na takové, kteří uvěřili. Neexistuje žádné všeobecné smíření.
Verše 23–24
Vzkříšení proběhne podle božského pořádku. Prvotina je Kristus. S Ním první vzkříšení už začalo. Pak následují ti, kteří jsou Kristovi, při Jeho příchodu. To zahrnuje všechny svaté Starého i Nového zákona, počna od Adama, až k posledním svatým, židovským mučedníkům ze Zjevení 20, verš 4. „Příchodem“ není popsán aktuální příchod Pána, ať je to ke vtržení nebo ke zřízení Jeho království, nýbrž Jeho přítomnost jako následek Jeho příchodu.
„Potom konec.“ Zde není míněn nějaký konec věku, nýbrž absolutní konec, konec prvního stvoření, konec času. Pán odstraní v soudu každou nepřátelskou vládu, moc a mocnost. V tom je zahrnuto také vzkříšení a soud bezbožných. Budou souzeni, než On předá království. A když toto všechno dokončí, když přivede všechno do souhlasu s myšlenkami svého Boha a napraví všechny věci (Sk 3,21), tu je pro Něho všechno splněno; pak předá království Bohu a Otci (nebude Mu odebráno nebo dáno někomu druhému), a toto předání Bohu a Otci se stane na konci tisíce let Jeho vlády (verš 24).
Verš 25
ukazuje (s pohledem zpět), čím bude Jeho vláda charakterizována. „Neboť on musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy.“ Až Otec učiní nepřátele svého Syna podnožemi Jeho noh (Žid 10,13), pak je Syn začne pošlapávat. Bude to činit od svého příchodu ke zřízení svého království, až do jeho konce.
Verš 26
„Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt.“ Když všechny zbývající moci, stojící proti, budou Kristovou vládou odstraněny, zůstane jako poslední nepřítel smrt. Smrt a Hádes přestanou existovat (Zj 20,14). To ale neznamená nic jiného než vzkříšení mrtvých – je to jediný poukaz v naší kapitole na vzkříšení bezbožných a hříšníků, na „vzkříšení soudu“ (Jan 5,29). Všichni ti, kteří neměli podíl na prvním vzkříšení, budou stát vzkříšeni před velkým bílým trůnem ze Zjevení 20 a obdrží své věčné odsouzení. Nebude tam stát ani jeden věřící.
Verše 27 a 28
Když bude dosaženo toho bodu, že celý vesmír bude plně poddán Bohu a nové stvoření dosáhne konečného stavu, pak se Syn vzdá zprostředkujícího království, které měl jako člověk, a znovu se poddá Tomu, „jenž mu podřídil všechno“ (verš 28). To je potom věčný stav. Ačkoli Pán Ježíš je Bůh Syn a absolutně jedno s Otcem, tu přece bude ve věčnosti jako člověk poddán svému Otci, tak jako byl na zemi. Ve věčnosti zaujme normální postavení člověka, které Bůh předzvěděl od začátku pro člověka – místo podřízenosti. Pán Ježíš bude vždy člověkem, takže Jej budeme moci vždy a věčně vidět a těšit se z Něho.
Když Pán Ježíš zaujme své věčné místo jako člověk, jako Hlava celé rodiny vykoupených, pak to povede k tomu, že bude „Bůh všechno ve všem“. Pak každá lidská správa a vláda bude provždy odevzdána a Bůh bude jako takový (ačkoli vždy Otec, Syn a Duch Svatý) mít svrchovanou vládu nade vším – vrchní vládu, jak ji měl v minulé věčnosti a proti které už nikdy nevznikne žádný odpor.
Tak dalece přehled. Může nějaký věřící, nějaké Boží dítě zůstat nedotčeno, když mu je dovoleno, aby takovým způsobem hleděl do Božího srdce, když mu je dovoleno pohlédnout do budoucí věčnosti, do věčného stavu? Nevede nás to k velebení v prachu před Ním, že máme takové vznešené povolání – abychom byli věčně s Kristem v Boží slávě?
Avšak potom zrak sklouzává do bližší budoucnosti, k tomu, co očekáváme jako nejbližší velkou událost – ke vzkříšení při příchodu Pána Ježíše. To je přece předpokladem pro všechno to, co potom následuje. Avšak i tato událost je nepochopitelně velká, takže budeme potřebovat sílu Ducha Božího, abychom ty božské myšlenky mohli přijmout do srdce. A tak se nyní chceme obrátit k poslední části této velkolepé „kapitoly vzkříšení“ s prosbou k Bohu, aby otevřel naše srdce, stejně jako Písmo samo. A při tom všem nebudeme ztrácet ze zřetele, že všechno to slavné, co před nás přijde, je přece jen výsledkem utrpení a smrti našeho Spasitele. Jen tímto způsobem mohl porazit ďábla a vzít mu moc smrti (Žid 2,14.15), takže pro Boží děti je smrt už dnes poraženým nepřítelem. Jaké důsledky to bude mít v budoucnosti, o tom budeme s Boží pomocí a s hlubokou vděčností uvažovat dále.
Druhou velkou část 15. kapitoly Prvního dopisu Korintským můžeme rozdělit do dvou oddílů: