Zdá se to být neproměnnou zásadou Božích cest, která je v Písmu stále znovu ilustrována, že v den zkázy Bůh přechází ty, kteří se sami považují za Jeho úřední představitele, a jako svědectví pro Sebe užívá ty, kteří jsou malí a v očích světa nemají žádný význam.
Opět později mohl v bezútěšné situaci Izraele Izaiáš říci: „Aj, já A DÍTKY, které mi dal Hospodin, na znamení a zázraky v Izraeli od Hospodina zástupů.“ (Iz. 8,18) O sedm století později, když národ byl „v temnostech… a stínu smrti“ (Mat. 4,16), Bůh navštívil Svůj lid, aby mu mluvil o přicházejícím Králi. Toto svědectví přišlo skrze DÍTĚ neplodné (Luk. 1,7-17) – dítě, které bylo nazváno „prorok Nejvyššího“ (Luk. 1,76).
Opět o něco později, když nakonec doprostřed provinilého národa přišel „Spasitel, který jest Kristus Pán“, přišel na svět v ponížení, neboť anděl řekl: „A toto vám bude za znamení: Naleznete NEMLUVŇÁTKO plenkami obvinuté, ležící v jeslích.“ (Luk. 2,11.12) A zbožní mohli říci: „DÍTĚ narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížectví na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ (Iz. 9,6)
Tak také v ještě temnějším dnu historie Izraele, když Pán, opovrhovaný a zavržený Člověk, stál uprostřed zkaženého národa, rychle spějícímu k odpadnutí, mohl říci: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je NEMLUVŇÁTKŮM.“ (Mat. 11,25)
Dále ve dni Kristova vyvýšení ti, kteří drželi jasné svědectví o Pánu v přítomnosti náboženských hodnostářů zkaženého židovství, byli rybáři, „lidé neučení a prostí“ (Sk. 4,13) – ti, které svět považoval za nic a nevážil si jich.
Není tomu jinak ani uprostřed zkaženého křesťanstva, neboť uprostřed zkázy církve ti, kteří se vyznačují zvláštním schválením od Pána, jsou jako malé děti, mající jen „malou sílu“ (Zj. 3,8).