Následující stránky byly psány zestárlým poutníkem na loži nemocného ve chvílích poměrné úlevy od bolestí. Čtenář, který snad najde mnoho omylů a nedostatků, nechť na ně pohlíží s laskavým soucitem, který je vždy tak milý u Božích dětí; a tak jako ti pečliví rybáři z Matouše 13,48 bude to dobré „vkládat do nádob“ a zlé „zamítat“. Šalomounovy dny byly v historii Izraele a světa jedinečné. Dům, který postavil Hospodinovu jménu, byl také jedinečný. To vše bylo jasným nastíněním dnů slávy a požehnání, které mají být uvedeny Pánem Ježíšem. Národy světa potom přestanou bojovat a budou pokojně bydlet pod Jeho spravedlivou vládou a chrám v Jeruzalémě bude vyhledáván od končin země, protože tam je Hospodin. „Amen, přijď, Pane Ježíši.“ (Zj. 22,20)
Hlavním tématem svatého Písma – Písma v jeho každé části – je Kristus. On je pro Boha vším a Jeho Duch má zalíbení v tom, aby nám oznamoval slávy Jeho Osoby, dokonalosti Jeho díla a Otcovy věčné rady, které se Ho týkají. Náš hlavní zájem o Šalomouna spočívá ve skutečnosti, že byl předobrazem Krista. Pokoj jeho vlády, jeho spravedlnost a moudrá správa, blaho lidu a pocty od všech okolních králů, vše navodí podmínky, které se uskuteční ve větším a slavnějším měřítku, když Boží pravý Pomazaný bude dlít na Své svaté hoře Sionu (Žalm 2,6). Šalomounova správa, žel, skončila smutně kvůli jeho vlastní nevěrnosti. Zcela jinak to bude s Kristem. Na konci Své dlouhé vlády „předá království Bohu a Otci, když vyprázdní všeliké knížectví i všelikou vrchnost i moc… tehdy i sám Syn poddá se tomu, který jemu poddati má všecko, aby byl Bůh všecko ve všech“ (1. Kor. 15,24.28). On, který byl věrný v chudobě a ponížení, bude také věrný v den vyvýšení Svého království.
Když se Šalomoun narodil, jeho otec mu dal jméno Šalomoun, což znamená „Pokojný“ (2. Sam. 12,24). Hospodin ho takto pojmenoval před jeho narozením (1. Par. 22,9). Ale když se narodil, Hospodin poslal k Davidovi proroka Nátana s druhým jménem pro dítě – Jedidiah, což znamená „milovaný Hospodinův (Jahův)“ (2. Sam. 12,25). A je dodáno: „Hospodin miloval jej.“ Jiný pisatel k tomu poznamenává: „Nátan, s významným odvoláním na královo vlastní jméno (David = miláček, milovaný), nazývá dítě Jedidiah (Jedid-jah), to jest, „milovaný Hospodinův“. Milován Bohem; vyvolen Bohem; Jím pre-ferován nad všechny jiné pro trůn – jaký je to výrazný předobraz našeho velebeného Pána! On je Boží pravý Milovaný (Iz. 42,1), který ve Svůj pravý čas „vyhlásí pokoj národům, a panování jeho od moře až k moři, a od řeky až do končin země“ (Zach. 9,10).
V 1. Mojžíšově 36,31 podává zprávu jiný inspirovaný historik – Mojžíš, jak nepochybujeme –, že „králové… kralovali v zemi Idumejské, prvé, než kraloval král nad syny Izraelskými“. Pisatel 1. Paralipomenon opakuje toto konstatování po návratu ostatku z babylonského zajetí (1. Par. 1,43). Idumejský národ byl velmi blízce příbuzný s Izraelem a měl krále už dlouho před Izraelem – podle lidského úsudku to byla čest –, ačkoli od Boha nebyl vyvolen k nějakému přednostnímu místu. Poté, co z lidských rodin vyvstaly národy, se velmi brzy objevili králové a knížata. Nejprve slyšíme o Nimrodovi, zakladateli Babylonské říše (1. M. 10,8-10). Dále se jako o králem ovládané zemi v božské zprávě mluví o Egyptu (1. M. 12,15), a v 1. Mojžíšově 14 čteme o dvou spolu ve válce stojících konfederacích různých králů. Jaká neblahá předtucha přicházejících zlých událostí!
Ale proč byl Izrael tak dlouho bez krále? Bůh přece už během cesty po poušti mluvil o králi pro lid a dal směrnice, resp. varování, týkající se jeho chování. Nesmí si množit koně, ani ženy, ani stříbro, ani zlato; ale musí si pro sebe napsat kopii zákona, kterou měl číst po všechny dny svého života, aby vše šlo dobře (5. M. 17,14-20). Když byl Balám přinucen Božím Duchem, aby mluvil proti své vůli dobře o lidu, který nenáviděl, prohlásil: „Hospodin Bůh jeho jest s ním a zvuk krále vítězícího v něm.“ Dále: „A král jeho vyvýšen bude více než Agag.“ (4. M. 23,21; 24,7) Anna byla ve své prorocké písni vedena k tomu, aby řekla: „Hospodin souditi bude končiny země, a dá sílu králi svému, a vyvýší roh pomazaného svého.“ (1. Sam. 2,10)
Proč ale potom byl Izrael v zemi zaslíbení tak dlouho, než bylo zřízeno království? Z toho velmi požehnaného důvodu, kdyby si toho lid uměl cenit, že jejich králem byl Hospodin. Byla to jejich sláva, že žili pod vládou Boha, který osobně určoval a řídil všechny jejich záležitosti. Žádný národ nikdy nebyl takto poctěn a žádný národ nikdy nebude mít takovou poctu, dokud v nebi nezazní sedmá trouba a velké hlasy řeknou: „Přišlo království světa našeho Pána a jeho Krista, a on bude panovat od věčnosti k věčnosti.“ (Zj. 11,15 – přel.) Potom všechny národy (nejen samotný Izrael) přijdou pod přímou božskou vládu. To bude konečné řešení všech těžkostí a trápení země.
Izrael, jako od Hospodina z milosti vyvolený lid, se měl v každém směru lišit od všech ostatních národů a být Božím svědectvím. Balám ve svém prvním výroku říká: „Aj, lid ten sám bydlí a k jiným národům se nepřiměšuje /lépe: mezi národy není počítán/.“ (4. M. 23,9) Byla to proto žalostná věc, když lid žádal po Samuelovi: „Ustanov nám krále, aby soudil nás, jako jest u všech národů.“ (1. Sam. 8,5)
Zastavme se zde trochu a podívejme se na sebe! Církev je společnost božsky vyvolaná a oddělená od světa. Je to tělo nepřítomného Krista (aby Ho zde představovala), a Boží dům, Shromáždění živého Boha (Sk. 15,14; 1. Kor. 12,13; 1. Tim. 3,15). Vážíme si té neocenitelné pocty a výsady, že jsme lid oddělený pro Boha? Historie Církve ode dnů apoštolů zjevuje v tomto ohledu velmi velkou nevěrnost. Církev a svět se už dávno ke zneuctění Pána a k duchovní škodě svatých stali přáteli. Církev se od začátku vyznačovala tím, že má svou Hlavu v nebi a na zemi přebývající Duch Svatý působí pro Pána. Vzhledem k těmto velkým skutečnostem jsme také už dlouho nevěrní. Víra v neviditelnou Hlavu v nebi a v neviditelného Ducha na zemi často pohasla; proto ti nesčetní papežové, biskupové, duchovní, vedoucí sborů atd. Církev chtěla, tak jako předtím Izrael, „být jako jest u všech národů“. Pro poslušné křesťany však i dnes ještě není příliš pozdě osvobodit se od všech svazků a s pokáním se vrátit k Božím cestám a zásadám.
Svévolné sestoupení Izraele z vysoké úrovně, na kterou jej Hospodin ve Své milosti na začátku jejich národní historie postavil, bylo zaznamenáno jako naučení pro nás dnes (Řím. 15,4). Neboť tak jistě, jako podle Božího úmyslu měl Izraelský národ být „aristokracií“ země, tak ti, kterým je nyní požehnáno a kteří tvoří církev, jsou „aristokracií“ vesmíru. Naše jednání by mělo být konzistentní s naší hodností.
Samuel hluboce pociťoval požadavek lidu mít krále, „jako jest u všech národů“, ale Hospodin Svému služebníkovi řekl: „Uposlechni hlasu lidu ve všem, co mluví tobě; neboť ne tebou jsou pohrdli, ale mnou pohrdli, abych nekraloval nad nimi.“ (1. Sam. 8,7) Bezprostřední Boží panování nad Izraelem tím bylo u konce a zůstane to tak až ke dni Pána Ježíše.
Slova Ducha skrze Baláma a Annu ujasňují, že Hospodin vždy měl ve Své mysli, aby dal Izraeli krále. Nakonec knížetem Jeho volby je Kristus, ale byl to Jeho záměr, aby zatím zaujímali trůn muži, kteří jsou Jeho předobrazy. Jak David, tak i Šalomoun, každý svým způsobem je Jeho předobrazem. Ale netrpělivost lidu nedovedla čekat na to, až bude Bůh jednat; chtěli mít krále hned. Bůh věděl, kde najít takového muže, jakého chtěli. A tak byl za prvního krále Izraele pomazán Saul s neblahými důsledky pro všechny dotčené.
Čísla svatého Písma jsou poučná. Čtyřicet je číslo úplné lidské zkoušky (Žalm 95,10; Mat. 4,2). Saul vládl čtyřicet let a zkouška končila tím, že mrtvá těla krále a jeho synů nacházíme připevněná nepřáteli lidu na zdi Betsemes, zatím co lid byl rozptýlen jako ovce bez pastýře (1. Sam. 31). Jakou důvěru můžeme mít v tělo?
Mladistvý Šalomoun nepotřeboval čekat, až jeho otec zemře, aby dosedl na trůn. „Sestarav se pak David, a jsa pln dnů, ustanovil králem Šalomouna, syna svého, nad Izraelem.“ (1. Par. 23,1) Protiprávní uchopení moci Adoniášem, které není v Knihách Paralipomenon zmíněno, vedlo k druhému pozvednutí na trůn: „Potom za krále ustanovili po druhé Šalomouna syna Davidova, a pomazali jej Hospodinu za vývodu.“ K tomuto okamžiku je Davidův trůn nazván „stolicí /trůnem/ Hospodinovou“ (1. Par. 29,22.23), což je vskutku vyvýšený titul, který je uznán i královnou ze Sáby u příležitosti její návštěvy v Jeruzalémě (2. Par. 9,8). Davidův trůn má v Božích cestách místo, které žádný jiný trůn nikdy neměl a ani mít nebude. Je středem božské vlády na zemi a může být dokonalým způsobem vyplněn jen skrze Pána Ježíše. Byl to smutný den pro všechny národy, stejně jako pro Izrael, když Hospodin ve spravedlnosti byl donucen „učinit přítrž okrase jeho, a trůn jeho svrhnout na zem“ (Žalm 89,45). Tím začaly „časy národů /pohanů/“ (Luk. 21,24).
Vstup Šalomouna na trůn v době Davidova života znamenal, že oba dočasně vládli společně. V tom máme dvojí obraz Krista: David Ho představuje jako muže války, Šalomoun jako muže pokoje. Pán Ježíš naplní při Svém zjevení předobraz Davida Svými válečnými soudy, zatím co později bude Šalomoun vládnout ve spravedlnosti. Bílý kůň je symbol jednoho a trůn je obrazem druhého charakterového rysu.
Zjevení 19,11-21 nám podává živý popis příchodu našeho Pána, přicházejícího z nebe ve Svém charakteru Davida. Bílý kůň je symbol vítězící moci, což je opak k oslátku, na kterém jel v den Své pokorné milosti (Marek 11,7). Jeho jméno je Věrný a Pravý. To, co byl ve svědectví pro Boha, bude také ve vykonávání Svých soudů. Nechť si všichni popírači Božího soudu dají pozor! „On spravedlivě soudí a bojuje.“ (Zj. 19,11) Zde konečně máme nepopiratelně „spravedlivou válku“. Přes smutná staletí se lidé snažili vylučovat Muže podle Boží volby z Jeho práv. „Uvažme se v dědictví jeho.“ (Mat. 21,38) a: „… bude naše dědictví.“ (Marek 12,7). Taková byla domýšlivá řeč stvoření. A Bůh to trpělivě snášel! Oči Krále jsou „jako plamen ohně“ – svaté rozeznávání v hněvu. „Na hlavě jeho korun /diadémů/ množství.“ (Zj. 19,12) Satan má sedm diadémů (Zj. 12,3) a šelma deset (Zj. 13,1), ale Král králů a Pán pánů má množství, neboť Jeho sláva je bez omezení. Za Ním následují vojska, rovněž „na bílých koních, jsouce oblečena kmentem bílým a čistým“. To jsou oslavení svatí, kteří byli předtím uchvácení při Jeho sestoupení do vzduchu (1. Tes. 4,15-17). V hrozném obrazu ve Zjevení 19 není žádný náznak milosti: „A z úst jeho vycházel meč ostrý, aby jím bil národy. Nebo on bude je spravovati prutem železným; on i pres vína hněvu a prchlivosti Boha všemohoucího tlačiti bude.“ Ptáci nebeští jsou svoláváni jedním andělem k největší hostině, která kdy byla. Králové, knížata, silní, koně atd. padnou skrze slovo Toho, který jede na bílém koni. Mocná vojska římské říše budou před Ním bezmocná; jejich vůdce, „šelma a falešný prorok, jsou uvrženi oba za živa do jezera ohnivého, hořícího sírou“ (Zj. 19,20).
Izaiáš 63,1-6 popisuje jinou hroznou událost ve válečných soudech našeho Pána. Tam přichází z Edoma, oblečen šaty, které jsou zbarveny krví nepřátel Jeho vykoupených (tj. Izraele). Tito nepřátelé jsou mocnosti severu a východu, které v poslední krizi zaplaví Boží zemi (Zach. 14,1-3). Skupiny ve Zjevení 19 a Izaiáši 63 jsou vzájemně nepřátelské, každá se snaží o světovou nadvládu; ale obě se stejně staví proti Božímu Kristu, a kdyby mohly, zmařily by vykonání Božích rad ohledně Něho. Ale jejich plány jsou Všemohoucímu k smíchu (Žalm 4,2).
V soudu „živých“ při zjevení Pána, u kterého nyní dlíme, jsou ještě jiné hrozné události. Ezechiel 38 a 39 mluví o zničení množství Gogova; Izaiáš 11,14 nám vypráví o soudu nad Edomem, Moábem a Ammonitskými prostřednictvím Židů, a následující místa Písma ukazují mnohem více činností tohoto bolestivého charakteru – Micheáš 4,13; Micheáš 5,8; Ezechiel 25,14; Zachariáš 9,13; Zachariáš 14,14; Žalm 149,6-9. Všechna tato proroctví vedou naše myšlenky k vážným slovům našeho Pána: „Ty pak nepřátele mé, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte sem, a zmordujte přede mnou.“ (Luk. 19,27)
Poté, co si David podmanil všechny okolní nepřátele Izraele, odkázal Šalomounovi pokojný trůn. Je zaznamenána jen jedna vojenská událost: „Šalomoun táhl do Emat Soby, a zmocnil se jí.“ (2. Par. 8,3) Během zbytku jeho čtyřicetileté vlády pak panoval hluboký mír. „Nebo Šalomoun panoval nade všemi královstvími od řeky (Eufrat) až k zemi Filistinské, a až ke končinám Egyptským. I přinášeli dary a sloužili Šalomounovi po všecky dny života jeho.“ (1. Král. 4,21) Avšak příliš nevěřil v odzbrojení. Dvakrát je opakováno: „Nashromáždil Šalomoun vozů a jezdců, a měl tisíc a čtyři sta vozů a dvanáct tisíc jezdců, které rozsadil v městech vozů, a při králi v Jeruzalémě.“ (1. Král. 10,26; 2. Par. 1,14) Jistě, každý předobraz je nedokonalý! Když bude v Je-ruzalémě vládnout Ten, který je „větší nežli Šalomoun“ lidé „zkují meče své v motyky, a oštěpy své v srpy. Nepozdvihne národ proti národu meče, a nebudou se více učiti boji“ (Iz. 2,4). Jeho přítomnost potom způsobí, že „jméno pak města od dnešního dne bude: Hospodin tam přebývá“ (Ezech. 48,35). „A já budu, praví Hospodin, jeho zdí ohnivou vůkol, a slávou budu uprostřed něho.“ (Zach. 2,5)
Právě v tomto bodě by bylo milé přepsat sem celý Žalm 72, ale zdržíme se toho. Jak osvěžující pro srdce je číst tento Žalm v našich dnech plných těžkostí. David ho začal jako modlitbu za Šalomouna, ale Boží Duch ho brzy vedl daleko za jeho bezprostředního následníka k Tomu, který uvede všechno požehnání a ustaví je na nepohnutelných základech. David začíná spravedlností (jak u krále, tak i u podřízených vládců) a ve svém sedmém verši přichází k pokoji – „hojnost pokoje, dokud měsíce stává“. Spravedlnost pro všechny; každý utlačovatel je potřen; všichni nepřátelé jsou podmaněni; králové zdaleka se hluboce sklánějí k nohám Davidova většího Syna; široko daleko je blahobyt; městský život je očištěn a učiněn zdravým; a lidé všude Ho nazývají požehnaným – to jsou témata, o nichž žalmista psal s radostí. Nelze se divit, že se obrací ke chvále: „Požehnaný Hospodin Bůh, Bůh Izraelský, který sám činí divné věci, a požehnané jméno slávy jeho na věky. Budiž také naplněna slávou jeho všecka země. Amen i Amen. Skonávají se modlitby Davidovy, syna Izai.“ To neznamená, že se David nikdy nemodlil poté, co napsal Žalm 72. Co je míněno, je, že ze svého stanoviska jako svatý s pozemským povoláním nemohl žádat o nic jdoucího dále nad zem, naplněnou spravedlností, pokojem a slávou pod vládou Muže Božího zalíbení. Nebeští svatí vyhlížejí něco mnohem většího – vesmír plný požehnání, jehož středem a Sluncem bude Kristus.
Davidova poslední slova (2. Sam. 23,1-7) jsou držena v pokorném tónu. Prorockým pohledem viděl spravedlivého krále, který bude vládnout v Boží bázni, „rovně jako bývá světlo jitřní, když slunce vychází ráno bez oblaků“. Tímto králem není Šalomoun, nýbrž Pán Ježíš. Umírající král potom ještě dodává: „Ačkoli dům můj není tak před Bohem; tak přece smlouvu věčnou učinil se mnou, která je spořádaná ve všech věcech a jistá; neboť toto jest všechno mé spasení a všechna má touha, ačkoli ji nedává vzrůst.“ (v. 5 – přel.) Šalo-mounova ruka nebyla dostatečně spolehlivá, aby pevně držela ten plný pohár požehnání, který mu Bůh dal. Už tři tisíce roků trpí Izrael a všechny národy v důsledku jeho nevěrnosti.
První zmínka o Jeruzalému v Božím slově před nás přivádí krásný předobraz Krista v osobě Melchisedecha, krále spravedlnosti a krále pokoje (1. M. 14,18-20; Žid. 7,1.2). Druhá zmínka o Jeruzalému je děsivá svým opakem. Jozue tam nachází u vlády Adonisedecha, který se proti Božím úmyslům rozhodl toto město držet (Joz. 10,1). Tento král je předobrazem Antikrista, který bude Božímu Beránkovi při Jeho zjevení klást odpor. Adonisedech potupně zahynul a byl se svými spojeneckými králi pověšen. Antikrist, označený ve Zjevení jako „falešný prorok“, bude se svým druhem v nepravosti, s šelmou s deseti rohy, předán jezeru ohně o tisíc let dříve, než tam bude poslán i Satan (Zj. 19,20).
Zjevení božského úmyslu vždy vyvolává odpor Satana, a ten se ihned snaží jeho naplnění zmařit. V 1. Paralipomenon máme popis důležitého shromáždění v Jeruzalémě, kdy David dává na vědomost, že Šalomoun, ačkoli je jeden z jeho nejmladších synů, je Hospodinovou volbou pro trůn. Ihned ho pověřil, aby vystavěl pro Boha dům (s jakým zalíbením by ho David postavil sám!); a také dal úkol všem knížatům Izraele, aby pomáhali Šalomounovi, jeho synu (1. Par. 22,17). Mladý muž pak byl slavnostně uveden na trůn (1. Par. 23,1).
Potom – a tak s plnou znalostí Božího úmyslu – „Adoniáš, syn Haggity, pozdvihoval se, říkaje: Já budu kralovati.“ A ve své marnivosti „najednal sobě vozů a jezdců, a padesáte mužů, kteří by běhali před ním“ (1. Král. 1,5). Tak jistě, jako Šalomoun je předobrazem Krista, je Adoniáš předobrazem Antikrista. Všimněme si neblahých slov: „Já budu kralovati.“ V Izaiáši 14,13-14 slyšíme Lucifera, jak pětkrát říká: „Já…“ Zde máme vlastní podstatu hříchu. Verš 1. J. 3,4, když je správně přeložen, nás učí, že „hřích je bezzákonnost“. Bezzákonnost je svévole. Jakub nám říká, že vždy máme říkat: „Bude-li Pán chtíti, a budeme-li živi, učiníme toto neb ono.“ (Jakuba 4,15) Svévole byla vždy zkázou lidského pokolení, ale její celá špatnost se ještě plně nerozvinula.
Všichni, kteří se narodili z Ducha, by si měli ošklivit působení těla v každé formě a nalézat zalíbení v činění Boží vůle. Člověk Kristus Ježíš je naším dokonalým příkladem v odkládání vlastní vůle. Když vcházel na svět, řekl: „Abych činil vůli tvou, Bože můj, libost mám.“ (Žalm 40,8) V noci Svého utrpení v Getsemane si jen přál, aby byla činěna vůle Otcova (Mat. 26,39). A uprostřed Své služby řekl lidem kolem Sebe: „Sestoupil jsem z nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, který mne poslal.“ (Jan 6,38) Každý kousíček svévole, který u sebe trpíme, není od Krista, nýbrž od Antikrista.
Adoniáš byl zjevně rozmazlené dítě, neboť Duch Svatý říká: „A nikdy ho nezarmoutil otec jeho, aby řekl: Proč jsi to učinil? Neboť byl i on velmi krásné postavy, kterého porodila po Absolonovi.“ (1. Král. 1,6) S krásným Absolonem, který byl o něco starší, jednal David podobně. Krásné děti jsou ve zvláštním nebezpečí, jsou-li v rukou nemoudrých rodičů. Slova moudrého krále v Přísloví 19,18 jsou pravdivá pro všechny časy. „Tresci syna svého, dokud jest o něm naděje, a k zahynutí jeho neodpouštěj jemu duše tvá.“ Mezi Božími svatými je mnoho zlomených srdcí kvůli zanedbání rodičovské kázně; a zneuctění jména Páně je ještě vážnější, neboť dům křesťana by měl být jako Boží dům, kde je směrodatná jen Boží vůle.
Adoniášův pokus o uchvácení trůnu měl krátké trvání. Tak tomu bude s temnou postavou toho, jehož on byl politováníhodným nastíněním. Až svévole vystoupí do své plné výše a člověk se prohlásí sám za Boha, bude rychle následovat soud. Zdá se, že Šalomoun během postupující vzpoury mlčel. Byl to jeho otec, kdo jednal proti agresorovi. Podobným způsobem Kristus Boží hledí s velkou trpělivostí na to, co dělají Jeho nepřátelé, ale nepohne se, dokud Otec neřekne. Adoniáš nakonec zahynul na příkaz Šalomouna; a člověk hříchu bude zničen „dechem úst“ Toho, proti kterému se sám povýší (Iz. 11,4; 2. Tes. 2,8).
Zkoumejme krátce některá místa Písma, která se týkají onoho člověka posledních dnů v Jeruzalémě! Daniel 11,36 a Izaiáš 30,33, resp. 57,9 o něm mluví jako o králi. Danielovi dané závěrečné zjevení o jeho lidu zahrnuje Knihu Daniele od verše 10,12 až do konce Knihy. Až do Daniele 11,35 se vše už naplnilo. Čteme o úkladech a válkách mezi jednotlivými, po sobě jdoucími králi Severu a Jihu (Sýrie a Egypta), kdy svatá země byla jejich bojištěm. Mezi verši 35 a 36 je mezera více než dvaceti století. Ode dnů Makabejských přecházíme přímo k poslední světové krizi. V Palestině vládne král, kterého může zaměnit s králi Severu a Jihu jen nedbalost, neboť oba vedou válku proti němu.
Všimni si popisu tohoto muže – posledního krále Palestiny před ustavením království Pána Ježíše. „Král zajisté ten bude činiti podle vůle své, a po-zdvihne se a zvelebí nad každého boha, i proti Bohu nade všemi bohy nejsilnějšímu mluviti bude divné věci.“ (Daniel 11,36) Každý detail je protiklad Krista: On nečinil Svoji vůli, nýbrž vůli Svého Otce a Boha. Nevyvyšoval ani neoslavoval sám Sebe. Naopak se sám ponížil a oslavil Toho, který Ho poslal. Ale Kristus neodpovídal chuti od Hospodina odpadlého lidu. Člověk v Danielovi 11,36 bude vítanější, jak Pán Ježíš varoval Židy v Janu 5,43.
Podobně jako Adoniáš říká: „Já budu kralovati.“ Jak Boží vůle, tak i blaho lidu, obojí je jeho myšlenkám cizí. Odstraní každé božské zřízení a bude se snažit zničit těch málo zbožných, kteří se odváží mu odporovat. Poctí a bude odměňovat zlé (Dan. 11,37-38). Jeho konec není v Danielovi 11 zmíněn. Ten, o jehož „konci“ je zmínka v posledním verši, je král Severu, mocný a nelítostný nepřítel odpadlého vládce Židů.
Nyní porovnejme Daniele 11 s 2. Tesalonickým 2: Shledáme, že řeč těchto kapitol je tak podobná, že se obě bezpochyby vztahují na tutéž osobu. „Člověk hříchu, syn zatracení, protivící a povyšující se nade všecko, což slove Bůh, anebo čemu se děje Božská čest, tak že se v chrámě Božím jako Bůh posadí, počínaje sobě, jako by byl Bůh.“ (2. Tes. 2,3-4) Tento výjev jasně ukazuje na Jeruzalém, kde židovský chrám stále ještě stál, když byla psána Epištola Tesalonickým. Jiný, navrátivšími se Židy postavený chrám, tam bude stát v posledních dnech. Bylo poznamenáno, že Antikrist je „plně vyvinutý Adam“. Adamovi bylo řečeno: „Budete jako Bůh.“ Antikrist říká: „Já jsem Bůh.“ V Danielovi 11 ho vidíme ve spojení se Židy a v 2. Tesalonickým 2 jako vůdce a dovršení odpadnutí křesťanstva. V 1. Janově 2,22, kde jedině nacházíme titul „Antikrist“, jsou obě věci spojeny. „Kdo je lhář, jestliže ne ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? Tento je antikrist, který popírá Otce a Syna.“ Židé od začátku popírali, že Ježíš je /ten/ Kristus, a křesťanstvo brzy zavrhne Otce i Syna. Jak Židé, tak i množství těch, kteří si říkají křesťané a přiznávají se ke křesťanství, se pak spojí v klanění člověku hříchu. Jaká je to vážná myšlenka: Totéž město, z kterého kdysi vyšla Kristova pravda a mnoha milionům lidí přinesla požehnání, bude potom šířit Antikristovy lži ke zkáze všech, kteří je přijmou! Soudní slepota od Boha zachvátí všechny, kteří by mohli uchopit pravdu, ale nemilovali ji (2. Tes. 2,9-12).
Bůh bude vědět, jak si podrobit všechnu pyšnou domýšlivost v den Svého hněvu. „Den Hospodina zástupů se blíží na každého pyšného a vzpínajícího se, i na každého vyvýšeného, i bude ponížen. … A sehnuta bude pýcha člověka a snížena bude vysokost lidská, ale vyvýšen bude Hospodin sám v ten den.“ (Iz. 2,12-17) Kéž nás všechny Pán ochrání před Adoniášovým duchem pýchy a povyšování sebe!
Nabuchodonozor šel jedné noci v Babyloně spát s myšlenkami na moc a majestát svého království. Ptal se, jak to asi vše půjde dále. Bůh ve Své milosti odpověděl na královy myšlenky a ukázal mu ve vidění vládu pohanů jako celek a její konečnou zkázu skrze nadřazenou moc Božího království (Daniel 2). Bůh tím chtěl působit k jeho požehnání a na jeho svědomí, ale tohoto účelu nejprve nebylo dosaženo. Teprve později došel požehnání (Dan. 4).
Šalomoun ulehl k spánku v Gabaon s velmi odlišnými myšlenkami, dotýkajícími se jeho mysli. Stal se nejvyvýšenější osobou na zemi, hlavou Božího vyvoleného lidu, nyní vítězícího nad každým nepřítelem. Cítil vážnost svého postavení a velkou odpovědnost s tím spojenou (byl sotva odrostlý svým jinošským létům) a obracel své srdce k Bohu. Pro národy po všechna staletí by to byla šťastná věc, kdyby vládci všude cítili to, co Šalomoun cítil té noci v Gabaon (1. Král. 3,5-15).
„Ukázal se pak Hospodin v Gabaon Šalomounovi ve snách noci té, a řekl Bůh: Žádej začkoli, a dám tobě.“ Sen není Boží nejintimnější způsob komunikace s lidmi, jak On sám řekl Aronovi a Marii ve 4. Mojžíšově 12,6-8; ale zdá se být jistým, že Šalomoun nikdy neznal Boha, jako Ho znal jeho otec. Chyběly mu Davidovy hluboké duchovní zkušenosti, nikdy netrpěl tak, jako trpěl on. Davidovy roky trápení mu daly poznání Boha, z kterého my všichni máme dnes užitek jako čtenáři jeho Žalmů. David mohl říci to, co později řekl básník:
„Hluboké vody cestu života křížily, ostrá byla ohrada z trní.“
Taková řeč byla Šalomounovi cizí. Ačkoli Davidovi byla zapovězena čest, aby postavil chrám, tu to přece byl on, jemuž Bůh dal všechny potřebné směrnice, které potom předal Šalomounovi (1. Par. 28,1-12). Je také pozoruhodné, že David je jmenován v Božím seznamu mužů víry (Židům 11,32), ale Šalomoun nikoli.
Bylo to po rušném dni v Gabaon, v němž bylo na oltáři obětováno tisíc zápalných obětí, kdy „ukázal se Hospodin v Gabaon Šalomounovi ve snách noci té, a řekl Bůh: Žádej začkoli, a dám tobě.“ Odpověď mladého krále učinila Božímu srdci radost. Předně uznal Jeho veliké milosrdenství, když Davidovi dal syna, aby seděl na jeho trůnu. Potom vyznal svou vlastní nedostatečnost pro těžkou odpovědnost, která na něm nyní spočívala. Hospodinův lid byl mnohý lid, vyznamenaný tím, že byl Jeho vyvoleným lidem. Vést a řídit ho správně v jeho jedinečném vztahu k Bohu bylo nad jeho síly. „Já však, jsa velmi mladý, neumím vycházeti ani vcházeti.“ Ducha malého dítěte – pokoru, důvěru a ochotu učit se – máme mít my všichni. Pán Ježíš to ukazuje v Matouši 18. Poslední verš kapitoly 17 nám dává nádherné pozadí pro toto naučení. Petr se vůči výběrčímu daní zachoval pošetile, ale Pán Ježíš používá tuto příležitost, aby vysvětlil, v jak vyvýšeném postavení se nyní z milosti, skrze spojení s Ním, nalézá Petr i každý jiný věřící. Jsme synové Pána celého vesmíru skrze spojení s tím Prvorozeným (Židům 2,10).
Tak je každý, kdo věří v Pána Ježíše, ctihodná osoba. A právě v oné hodině „přistoupili učedníci k Ježíšovi, řkouce: Kdo pak jest největší v království nebeském? A zavolav Ježíš pacholátka, postavil je uprostřed nich a řekl: Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“ Matouš 17,24-27 nám ukazuje důstojnost milosti a Matouš 18 nás následně vhodným způsobem vyučuje, jak můžeme zůstávat ve svých vlastních očích malými a nepatrnými. Dokonce i král Saul byl na začátku malý ve svých vlastních očích (1. Sam. 15,17), ale jeho povýšení a jeho moc vyvedly k jeho zkáze navenek jeho vrozenou pýchu a tvrdošíjnost. Jeden pozdější král – Uziáš – chodil dobře, „až se i zmocnil. Ale když se zmocnil, pozdvihlo se srdce jeho k zahynutí jeho“ (2. Par. 26,15.16).
Vlastní důležitost byla také těžkostí mezi učedníky. Dokonce ještě při poslední večeři „stal se i svár mezi nimi, kdo by z nich zdál se býti největší“ (Luk. 22,24). Příchod Ducha Svatého o Letnicích, aby utvořil Shromáždění, by to měl učinit nemožným, ale tělo je nepolepšitelné i v novém pořádku věcí. Jak málo bylo dbáno jasného apoštolova napomenutí v Římanům 12,3: „Neboť pravím (skrze milost, která dána jest mi) každému, kdo jest mezi vámi, aby nesmyslil více, než sluší smysliti, ale aby smyslil v střídmosti, tak jak komu Bůh udělil míru víry!“ Nezměrná bohatství Kristova, která Pavel zvěstoval, jej učinila malým v jeho očích; v Efezským 3,8 se nazývá „nejmenším ze všech svatých“. V 1. Korintským 14,20 zvlášť důrazně napomíná: „Bratři, nebuďte děti v myšlení /rozumu/, ale zlostí /ve špatnosti/ buďte děti /nedospělí/, myšlením /v rozumu pak/ buďte dospělí.“ Nepřál si, aby čtenáři jeho Dopisů byli dětinští, ale toužil po tom, aby byli jako děti. „Ale já mezi vámi jsem jako ten, který slouží.“ (Luk. 22,27) Cožpak právě té noci neumýval jejich nohy? (Jan 13)
Šalomoun cítil, že je „velmi mladý“, a proto se chopil jemu Bohem nabídnuté vhodné příležitosti a prosil o „srdce rozumné, aby soudil lid tvůj, a aby rozeznal mezi dobrým a zlým; nebo kdo bude moci souditi tento lid tvůj tak mnohý?“ Jeho řeč se líbila Hospodinu. Byl by mohl prosit o dlouhý život nebo o bohatství nebo o život svých nepřátel; místo toho si žádal rozumné srdce, aby mohl dobře vládnout nad Božím lidem. Náš velebený Pán jednou řekl: „Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Mat. 6,33) Podle této zásady jednal Bůh se Šalomounem: „Aj, učinil jsem vedle řeči tvé, aj, dal jsem srdce moudré a rozumné, tak že rovného tobě nebylo před tebou, ani po tobě, aby nepovstal rovný tobě. K tomu i to, zač jsi nežádal, dal jsem tobě, totiž bohatství a slávu, tak aby nebylo rovného tobě žádného mezi králi po všecky dny tvé.“ (1. Král. 3,11-13) Tím se zdálo být požehnání Izraele zajištěno, ale Bůh pokračoval: „Přes to, jestliže choditi budeš po cestách mých, ostříhaje ustanovení mých a přikázání mých…“ Poté, co kněžství od selhání Elího a jeho synů zaujímalo podřízené místo, záviselo vše na věrnosti krále. Ono „jestliže“, řečené Šalomounovi v 1. Královské 3,14, bylo tak osudné jako „jestliže“, řečené Izraeli v 2. Mojžíšově 19,5, neboť ubohému tělu nelze nikdy důvěřovat a Šalomounovo selhání bylo vskutku katastrofální. Ale – Bůh buď veleben – všechno, co bylo ztraceno nevěrností lidí, bylo Pánem Ježíšem, tím věrným druhým Člověkem, opět pozdviženo na principu milosti a na základě vykoupení. To činí vše provždy jistým.
Než opustíme Gabaon, ptejme se sami sebe, jakou odpověď bychom dali, kdyby nám Bůh řekl: „Žádej začkoli, a dám tobě.“? Byl by to pro nás jistě okamžik zkoušky, pokud ne bod obratu v našem životě. Elizeus měl takový okamžik (1. Král. 19,19-21) a ve zkoušce obstál. Opustil své pole a nadále sdílel cestu zavrženého proroka. Matouš byl podobně zkušen a opustil své výnosné zaměstnání, aby následoval zavrženého Ježíše z Nazareta (Mat. 9,9). Přejeme si více, než nám může nabídnout země? Jde nám o to, „abych poznal jej, a moc vzkříšení jeho, i společnost utrpení jeho, připodobňuje se smrti jeho“ (Fil. 3,10)?
Šalomoun je nejvíce známý svou moudrostí. S touto božskou vlastností spojil jeho otec spravedlnost. Když David pověřil svého syna záležitostmi určitých provinilců, kteří až do té doby byli ušetřeni, řekl: „A poněvadž jsi muž opatrný /moudrý/, víš, jak bys k němu přistoupiti měl.“ A: „Proto zachováš se podle moudrosti své.“ (1. Král. 2,9.6) Spravedlnost měla být vykonávána s božskou moudrostí; pak nedojde k žádným chybám.
Dlouho po Šalomounových dnech Izaiáš napsal: „Aj, v spravedlnosti kralovati bude král.“ (Iz. 32,1) Tímto králem je Kristus. Izaiášovu předpověď následuje více smutných kapitol, které ukazují nespravedlnost jak izraelského krále, tak i lidu. Pokračuje a říká: „Skutek spravedlnosti pokoj, ovoce, pravím, spravedlnosti pokoj a bezpečnost až na věky.“ (Iz. 32,17) Naše srdce jistě volají: „Přijď, Pane Ježíši!“ Tento ubohý, ztrápený svět potřebuje spravedlnost a pokoj, které může uvést jen On. Jeremiáš říká podobně vzácná slova o Pánu Ježíši: „Aj, dnové jdou, dí Hospodin, v nichž vzbudím Davidovi výstřelek /výhonek/ spravedlivý, i kralovati bude král, a šťastně se jemu povede; soud zajisté a spravedlnost na zemi konati bude.“ (Jer. 23,5) Matoušovo evangelium nám představuje Pána jako Krále; a je pozoruhodné, že Jeho první výrok, v něm zaznamenaný, obsahuje slovo „spravedlnost“. U Jordánu, když Jan byl nakloněn odmítnout Mu křest, říká: „Nechej nyní; neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.“ (Mat. 3,15) Tak chtěl On sám konat, co dá ve dnech Své moci světu. V tom velkém Žalmu o Králi čteme: „Miluješ spravedlnost, a nenávidíš bezbožnost.“ (Žalm 45,8)
Ve věci spravedlnosti David významně pochybil. Joáb mohl zavraždit Abnera a Amazu a nebyl potrestán. Davidovi vlastní synové Amnon a Absolon se provinili vážnými hříchy, a také nebyli potrestáni. Ohledně Joába David řekl: „Muži pak tito, synové Sarvie, jsou mi nepovolní.“ A dokonce řekl: „A já ještě nyní mdlý jsem, jakožto /ačkoli jsem/ pomazaný král.“ (2. Sam. 3,39) Žalostná řeč od někoho, kdo často zakoušel udržující moc Boží milosti. Ale Joáb byl schopný vojenský velitel, a tak byl státu užitečný. To nebyl žádný ojedinělý případ, kdy hřích veřejně známých mužů byl omluven, ale to není spravedlnost.
Přesto tu je ještě jiné vysvětlení pro přikrytí všech těchto smutných případů. Davidův vlastní hřích proti Uriášovi a Betsabé ochromil jeho ruce. Právem se říká: „Zmrzačená ruka nemůže nést meč.“ Ostatně, cožpak David neužil Joába jako nástroj pro zavraždění Uriáše? Když David umíral, pověřil Šalomouna, aby jednal s Joábem a druhými, které on ušetřil. Ale celý ten příběh je přesto pokořující (1. Král. 2,1-9).
Zde musíme uvést Žalm 101:
To byla Davidova vznešená rozhodnutí dříve, než nastoupil na trůn. Jak vážně selhal, to jsme viděli. Šalomounovy myšlenky můžeme odvodit z Knihy Přísloví: „Král, sedě na soudné stolici, rozhání očima svýma všecko zlé.“ (Přísloví 20,8) „Když odejmeš bezbožného od obličeje králova, tedy utvrzen bude v spravedlnosti trůn jeho.“ (Přísloví 25,5) Když Šalomoun vykonal soud nad Joábem a ostatními, Duch Svatý říká: „A tak utvrzeno jest království v ruce Šalomounově.“ (1. Král. 2,46)
Ale ani u Davida, ani u jeho syna nevidíme dokonalost. Když David psal Žalm 101, byl nesen duchem inspirace daleko za sebe samého a byl veden k tomu, aby popsal Krále, který ještě má přijít. Jeho prvním jednáním bude, že „pošle anděly své, i vyberou z království jeho všecka pohoršení, i ty, kteří činí nepravost, a uvrhnou je do peci ohnivé. Tam bude pláč a skřípání zubů“ (Mat. 13,41-42). „Bezbožní pak /Synové Beliálovi/ všichni vypleněni budou jako trní, které rukou bráno nebývá.“ (2. Sam. 23,6) Během celé Jeho vlády bude s každým skutkem nepoddanosti Boží vůli jednáno ve spravedlivém soudu. „Pravda ze země pučeti se bude, a spravedlnost z nebe vyhlédati … Způsobí to, aby spravedlnost před ním šla, když obrátí k cestě nohy své /jeho/.“ (Žalm 85,12.14) V oné době se na zemi nebude dít nic, co by uráželo Boží oko.
Žalm 101 je ve svých výrocích spíše negativní. Poznáváme z něho druh lidí, které Král nebude tolerovat. Žalmy 15 a 24 jsou více pozitivní a popisují ty, v nichž Král nalezne zalíbení a jimiž se obklopí na Sionu. Boží království, jak my je dnes známe „není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu Svatém“ (Řím. 14,17). Kéž tyto božské výtečnosti charakterizují naše životy. Stojíme před Bohem v božské spravedlnosti skrze dílo Pána Ježíše; nechť je spravedlnost viděna na všech našich cestách před lidmi (1. J. 3,7; Tit. 3,8).
Jestliže nejsme v tomto dni milosti povoláni k tomu, abychom „plenili z města Hospodinova všecky, kdo páší nepravost“, můžeme alespoň od sebe „odvrhovat skutky temnosti“, a „mrtvit své údy, které jsou na zemi“ (Řím. 13,12; Kol. 3,5 – přel.). Tak, a jenom tak, budeme spravedliví v očích Boha a lidí.
Kdekoli je Bible známá, je znám Šalomoun pro svou výjimečnou moudrost. Žel, že ten, který byl tak hluboce moudrý, se mohl zkazit ve velkého pošetilce. Jako pisatel Knihy Kazatel vyjádřil obavu, že jeho syn by mohl být blázen (kterým také skutečně byl), ale u sebe samého, jak se zdá, se toho neobával (Kaz. 2,18.19). Apoštol to dobře říká: „Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“ (1. Kor. 10,12)
Job ve své deváté a poslední řeči, která zabírá šest kapitol, mluví o výtečnosti moudrosti (Job 28,12-28). Když mluvil o lidské zručnosti v hornictví a inženýrství (v té časné době), a o lidském pilném hledání pokladů země, zvolal: „Ale moudrost, kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?“ (v. 12) V nitru země ji nelze najít, neboť moudrost je daleko cennější než zlato a drahé kameny. Jen Bůh sám může oznámit její podstatu a její cenu. „Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.“ (v. 28) Šalomoun k tomu později dodal: „Počátek moudrosti jest bázeň Hospo-dinova, a poznání Svatého1 rozumnost.“ (Přísl. 9,10 – přel.) Proto dokud Bůh nezaujme Své právoplatné místo v myšlenkách a v srdci, je člověk neschopný vidět cokoli moudře. Jeho myšlenky se míjejí středu. Jeho počátek je celý chybný.
Po dnech Joba a Šalomouna přišla věčná Moudrost na svět v Osobě Božího Syna. Každá věc musí být nyní zvažována ve vztahu k Němu. „Kristus je Boží moc a Boží moudrost.“ (1. Kor. 1,24) Jakou moc může člověk ukázat ve srovnání s „nesmírnou velikostí“ Boží moci, „kterou dokázal na Kristu, vzkřísiv jej z mrtvých, a posadil na pravici své na nebesích“ (Ef. 1,20)? Která lidská moudrost by mohla být, přes všechny své výsledky v bádání, srovnávána s tím, co Bůh zjevil, když obrátil kříž Golgoty, plný hany, v prostředek k záchraně a požehnání nesčetných lidí? Člověk odepřel milovanému Synu nepatrnou hodnost krále Židů, ale Bůh Jej učinil Hlavou celého vesmíru. Všechno, co se Kristu dostalo a ještě dostane, bylo rozhodnuto v radách nekonečné Boží lásky dlouho předtím, než lidé své ruce beze studu vložili na toho Čistého a Svatého. Jeho nepřátelé budou kvůli své vlastní pošetilosti zahanbeni a přinuceni uznat tu vše převyšující Boží moudrost. „To bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé, a mdloba Boží jest silnější než lidé.“ (1. Kor. 1,25) „Žádný sám sebe nesvoď. Zdá-li se komu z vás, že jest moudrý na tomto světě, budiž bláznem, aby byl učiněn moudrým. Moudrost zajisté světa tohoto bláznovství jest u Boha.“ (1. Kor. 3,18-19) Člověk, který ze svého života vylučuje Boha, je beznadějně hnán jako loď, která v bouři nemá kormidlo.
Šalomoun byl pravděpodobně nejvšestrannější monarcha, který kdy žil. Mnoho králů, kteří vládli nad Anglií a Skotskem staletí po něm, neumělo ani číst, ani psát. Jejich nevědomost může snad vysvětlovat jejich poddajnost papežským klamům – ke škodě pro ně samé i pro jejich lid. Ale vypadá to, že žádný předmět neležel mimo dosah Šalomounova poznání. „Složil také tři tisíce přísloví.“ A pro nás všechny by bylo dobré, kdybychom si všichni přečetli alespoň jednou za rok ta, která pro nás Duch Svatý zachoval. „Písniček jeho bylo tisíc a pět.“ (1. Král. 4,32) Ale jen jedna zůstává. Jejím tématem je Kristus, a tak se nesměla ztratit. Je to skutečně „Píseň písní“. Žádné jiné básnické dílo s ní nemůže být srovnáváno. Věřící v Ježíše, v kterém je Duch Svatý, musí být v žalostném stavu, není-li schopen číst ji se svatou radostí. Ta ‚píseň‘ byla potěšením pro věřící všech věků. Čím byla Samuelovi Rutherfordovi v jeho trápeních!
Šalomoun mluvil také o stromech, „počna od cedru, který jest na Libánu, až do mechu, který roste na zdi“. Dobytek, ptáci, červi a ryby byli rovněž předměty jeho úvah. Obklopoval se všemi moudrými muži, o kterých slyšel. Někteří vynikající jsou jmenováni v 1. Královské 4,31, někteří jsou známi a někteří ne. Ale Boží jedinečný služebník je všechny převyšoval – je výrazným předobrazem Toho, s nímž nemůže být srovnáván nikdo v nebi ani na zemi. „Nikdy tak člověk nemluvil, jako tento člověk.“ (Jan 7,46)
Vedle Hémana, skladatele 88. Žalmu, je zvlášť jmenován Etan Ezrachitský. Ten napsal Žalm 89, vzácný popis Boží dobrotivosti a věrnosti vzhledem k trůnu na Sionu. Myšlenky pisatele jdou daleko přes Davida a Šalomouna až ke Kristu. Jaká plnost duchovní moudrosti byla v Etanově srdci! A přece byl Šalomoun moudřejší než on!
Na tomto místě uvedeme Šalomounovo vlastní svědectví: „Když jsem byl syn u otce svého mladičký, a jediný při matce své, on vyučoval mne a říkal mi. Ať se chopí výmluvností mých srdce tvé, ostříhej přikázání mých, a živ budeš. Nabuď moudrosti, nabuď rozumnosti; nezapomínej, aniž se uchyluj od řečí úst mých. Neopouštěj ji, a bude tě ostříhati; miluj ji, a zachová tě. Předně moudrosti, moudrosti nabývej, a za všecko jmění své zjednej rozumnost. Vyvyšuj ji, a zvýší tě; poctí tě, když ji přijmeš. Přidá hlavě tvé příjemnosti, korunou krásnou obdaří tě.“ (Přísloví 4,3-9) „Blahoslavený člověk, nalézající moudrost, a člověk, který získá porozumění.“ (Přísloví 3,13 – přel.)
Davidovy vážné rady vysvětlují – alespoň v určité míře – Šalomounovu odpověď Bohu v Gabaon. Jak pozoruhodným způsobem odpověděl Bůh na Šalomounovu prosbu! Šalomoun řekl, že Izrael je „lid veliký /četný/“, a jak by on mohl nést odpovědnost vlády nad tak velikým lidem? Srovnejme verš 20 v 1. Král. 4: „Juda a Izrael rozmnoženi jsouce jako písek při moři v množství“ s veršem 29 téže kapitoly: „Nadto dal Bůh moudrost Šalomounovi a prozřetelnost velikou náramně, a širokost mysli jako jest písku na břehu mořském.“ To byla skutečně moudrost odpovídající potřebám!
V tom pro nás spočívá velké naučení. Čím větší je odpovědnost a potřeba, tím větší je božské opatření, které jí vychází vstříc. Nabuďme odvahy! Šalomounův Bůh je náš Bůh, a smíme Mu důvěřovat, že bude při nás stát ve vší dostatečnosti Své moudrosti a milosti v každém postavení, do kterého se Mu zalíbí nás postavit, ať je jakkoli nesnadné. Víra může říci: „Všechno mohu v Kristu, který mne posiluje.“ (Fil. 4,13)
„Kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu /zármutku, mrzutosti/; a kdo rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest /trápení/.“ Tak to říká Šalomoun v Kazateli 1,18. Jak jsou tato slova pravdivá! Každý přemýšlivý člověk nutně trpí více než povrchní zástup. Jeho přemýšlení mu dávají porozumění o zlu, které ho obklopuje, a to těm druhým chybí. Mnozí lidé říkají, že nevědomost je požehnání. Ten, kdo rozmnožuje poznání, tím zvětšuje také své trápení. Je tomu tak ale také, když se jedná o Boha a o Jeho Slovo? Ne, tisíckrát ne! Čím lépe poznáváme svého Boha, tím více se naše radost zvětšuje. Čím více rozumíme Jeho úmyslům s tímto ubohým, zpustošeným světem, tím jsme schopnější v něm žít a o Bohu vydávat svědectví.
Příběh o dvou nevěstkách a živém dítěti je podrobně zaznamenán jako příklad Šalomounovy moudré správy. Jeho rozhodnutí, rozdělit živé nemluvně mečem, bylo nezvyklé a smělé, pravděpodobně také bez příkladu v historii světa, ale způsobilo takový výlev citů u pravé matky, že se naprosto jasně ukázalo, komu dítě patří. Tento králův rozsudek zapůsobil velkým dojmem na všechen lid, neboť čteme: „Tedy uslyševše všichni Izraelští soud tento, který vynesl král, báli se krále; neboť viděli, že moudrost Boží jest v srdci jeho k vykonávání soudu.“ (1. Král. 3,17-28) Ale právě tato událost nám dává poznat, že za Šalomounovy slavné vlády nebyla dosažena dokonalost. Není myslitelné, že takový ubohý případ by mohl být předložen k rozsouzení Šalomounovu většímu Synu, tomu Božímu „Svatému“ (Žalm 89,19).
Pán Ježíš jednou se zvláštním oceněním mluvil o liliích: „Považte kvítí /lilií/ polních.“ A pak dodal: „Pravím pak vám, že ani Šalomoun ve vší slávě své tak odín nebyl, jako jedno z nich.“ (Mat. 6,28-29) Ze Svého svatého nebe viděl Šalomouna v jeho nádherných korunovačních šatech, vyrobených obratnýma rukama; ale v Jeho myšlenkách skromná lilie, Boží dílo, představovala mnohem přitažlivější obraz. Boží svatí jsou připodobněni k liliím v Písni písní (Píseň 2,2.16). Kéž milostivý Duch Boží v nás působí podobný charakter. Žádná „vnější ozdoba“ s tím není srovnatelná (1. Pet. 3,3).
Při jiné příležitost tváří v tvář židovské nevěře Pán řekl: „Větší jest tuto nežli chrám.“ A: „Více jest tuto nežli Šalomoun.“ (Mat. 12,6.42) Chrám se svými krásnými kameny a Šalomoun ve své slávě a moudrosti působili Božímu srdci méně radosti než pokorný člověk Kristus Ježíš, který přišel na tuto zem, aby činil Boží vůli.
Ale Šalomounova sláva, ačkoli je jen laciným pozlátkem, díváme-li se na ni ve světle nebeské slávy vyvýšeného Krista, má nicméně předobrazný charakter, a tak je pro nás plná naučení. Izrael a také národy nikdy neviděli takovou nádheru. V Šalomounových dnech dosáhla požehnání lidu svého vrcholu. Měli:
Tedy zem, město, krále a chrám. Škoda, že lid se z toho mohl radovat jen tak krátký čas! Všechno se kvůli hříchu krále a lidu velmi brzy ztratilo, aby až do dne Pána Ježíše nebylo nikdy obnoveno.
Na tomto místě ještě jednou zmíníme Žalm 89. Etan s radostí opěvuje Boží uložení s Jeho lidem, a v Žalmu nalézáme jak Šalomouna, tak i Krista. Šalomoun vlastnil Boží požehnání na základě odpovědnosti, a tak bylo vše zmařeno. Kdy mohl Bůh důvěřovat tělu? Selhání Šalomouna, jakož i každého jiného člověka, kterému Bůh svěřil velké věci, činí tím jasnějším, že Kristus je jediná naděje. Ve Svůj den vezme do Své ruky vše, co lidské ruce kdy vlastnily a ztratily, a přivede k naplnění každé Boží přání a úmysl.
Šalomounova sláva a moc byly jedinečné: „Udělal také král stolici z kostí slonových velikou, a obložil ji zlatem čistým. A bylo šest stupňů k té stolici, a podnože té stolice také byly ze zlata, držící se stolice, ano i spolehadla rukám z obou stran, tu kde se sedalo, a dva lvové stáli u spolehadel. Dvanácte též lvů stálo tu na šesti stupních z obou stran. Nebylo nic uděláno takového v žádném království.“ (2. Par. 9,17-19) Nádoby k pití byly ze zlata – „nic nebylo ze stříbra, aniž ho sobě co vážili za dnů Šalomounových“. Okruh jeho vlády zahrnoval celý rozsah země zaslíbené izraelskému lidu. I když vše nebylo obsazeno Izraelem, tu to přece bylo přivedeno pod autoritu krále. „Neboť Šalomoun panoval nade všemi královstvími od řeky až k zemi Filistinské, a až ke končinám Egyptským. I přinášeli dary a sloužili Šalomounovi po všecky dny života jeho … On zajisté panoval všudy z této strany řeky od Tipsach až do Gázy nade všemi králi, kteří byli před řekou, a měl pokoj ze všech stran vůkol.“ (1. Král. 4,21.24) Nejenže vládl nad králi, nýbrž měl také jejich vážnost. „A rozneslo se jméno jeho po všech národech vůkol … Proto přicházeli ze všech národů poslouchati moudrosti Šalomounovy, i ode všech králů země, kteří slyšeli o moudrosti jeho.“ (1. Král. 4,31.34) To je slabý obraz o shromažďování do Jeruzaléma ze všech stran země, když tam bude náš Pán! Jak vzácná slova bude mít pro všechny!
Šalomounova denní potřeba potravin byla obrovská, neboť jeho domácnost byla velká a jeho pohostinnost velkorysá. Ve srovnání s tím byla Nehemiášova potřeba v Jeruzalémě po velkém probuzení skromná. Ten často hostil „Židů a knížat půl druhého sta osob, a ty, kteří přicházeli z národů okolních“. K tomu potřeboval jednoho vola, šest vybraných ovcí a ptactvo, a přitom se kvůli chudobě navrátivšího se ostatku držel ve všem zpátky (Neh. 5,17-18). Tento oddaný místodržící nehledal nic pro sebe: jen dobro lidu. Ale Šalomoun potřeboval denně „deset volů krmných a dvacet volů pastevných, a sto ovec, kromě jelenů, srn, buvolů a ptactva vykrmeného“ (1. Král. 4,22.23). To je opět předobraz, ukazující na Pána Ježíše, který, když bude vládnout na Sionu, „potravu jeho hojným požehnáním rozmnoží, chudé jeho chlebem nasytí“ (Žalm 132,15). Jeho nasycení na poušti pěti tisíc mužů, kromě žen a dětí, v lidech vzbudilo přání ustanovit Ho ihned za svého krále (Jan 6,15). Ale Boží čas tehdy ještě nepřišel.
Prosperita a klid lidu byly tak úžasné jako sláva a moc krále. „Juda a Izrael, rozmnoženi jsouce jako písek při moři v množství, jedli a pili a veselili se … I bydlil Juda a Izrael bezpečně, jeden každý pod svým vinným kmenem a pod svým fíkem, od Dan až do Bersabé, po všecky dny Šalomounovy.“ (1. Král. 4,20-25) Tak se naplnila slova ve 3. Mojžíšově knize 26,5: „Mlácení postihne vinobraní, a vinobraní postihne setí. I budete jísti chléb svůj do sytosti, a přebývati budete bezpečně v zemi své.“ Lid, stejně jako král, byl hlavou národů, nikoli ocasem; a půjčovali mnohým národům, ale nevypůjčovali si. Hospodin řekl: „I uzří všichni národové země, že jméno Hospodinovo vzýváno jest nad tebou, a budou se báti tebe.“ (5. M. 28,10-13)
V Izaiášových dnech slyšíme povzdech Izraelova Boha: „Ach, národe hříšný, lide obtížený nepravostí, símě zlostníků, synové nešlechetní, opustili Hospodina, pohrdli svatým Izraelským, odvrátili se zpět.“ (Iz. 1,4) Když se Spasitel naposledy blížil k Jeruzalému, plakal nad ním, když mluvil o nadcházejícím neštěstí (Lukáš 19,41-44). Pošetilý lid odvrhl všechno, co vlastnil ve zlatých dnech Šalomounových, aby měl „časný požitek hříchu“ (Žid. 11,25 – přel.). Téměř tři tisíce let vyhnanství a trápení byly jejich údělem, a to nejhorší leží ještě před nimi. Kdyby to dovolilo místo, uvedli bychom na tomto místě celý Pláč Jeremiášův, neboť ten našemu srdci ukazuje, co cítil jeden zbožný muž, vyučený Duchem, ohledně neštěstí, které zachvátilo bloudící Hospodinův lid.
„Jestliže“ je jedno slovo, ale jaké hrozné následky jsou s ním spojeny! Všechna požehnání Izraele závisela na věrnosti krále a lidu, ale – přes nesčetná varování a kárání od jejich Boha – byla zmařena jejich zlými cestami. Hospodin sám „posílal k nim posly své, ráno vstávaje a posílaje, proto že se přívětivě měl k lidu svému a k příbytku svému“ (2. Par. 36,15; Jer. 35,15 aj.), ale nic to nepomohlo. Zde je několik málo Božích vážných „Jestliže“:
K lidu:
„Jestliže skutečně poslouchati budeš hlasu Hospodina Boha svého…“ (2. M. 15,26)
„Jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, a ostříhati smlouvy mé…“ (2. M. 19,5)
„Budete-li se báti Hospodina, a jemu sloužiti a poslouchati hlasu Jeho…“ (1. Sam. 12,14)
„Jestliže pak opravdově poslušen budeš hlasu Hospodina Boha svého… (5. M. 28,1)
K Šalomounovi:
„Jestliže choditi budeš po cestách mých, ostříhaje ustanovení mých…“ (1. Král. 3,14)
A nyní naslouchej Božímu nářku v Žalmu 81,14: „Ó, byť mne byl lid můj poslouchal, a Izrael po cestách mých chodil!“
Ale Bůh má ještě pro Izrael připravenou milost. I když se už nikdy nezmiňuje o zaslíbeních Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, tu přece Izraelité „podle vyvolení jsou milí pro otce“ (Řím. 11,28). Proto běda těm, kteří chtějí tomuto lidu škodit!
Táž milost, která zachránila nás, provinilé hříšníky, jednou zachrání také provinilý Izrael. Ten vyzná svou pošetilost a zaujme před Bohem to nejnižší myslitelné místo. Zákona, jímž se tak dlouho chlubili a který přece nedodržovali, se jako nemožného základu pro požehnání vzdají. Přede dveřmi Izraele leží ještě dva velké hříchy: přestoupení zákona a zavržení a zabití Pána Ježíše. Žalm 1 nám ukazuje Boží spor s lidem ohledně zákona a Žalm 51 Jeho jed-nání s nimi ohledně Krista (v. 16 – „vylití krve“). V Izaiášovu proroctví se kapitoly 40 až 48 zaměstnávají hlavně s modlářstvím Izraele, zatím co kapitoly 49 až 57 hlavně se zavržením Krista od lidu. Každý z těchto dvou oddílů končí slavnostně vážným opakováním: „Nemají žádného pokoje bezbožní.“ (Kap. 48,22; kap. 57,21) Izrael tuto pravdu musel bolestivě zakusit. „Avšak rozpomenu se na smlouvu svou s tebou ve dnech mladosti tvé,“ říká Hospodin, „i rozpomeneš se na cesty své, a hanbiti se budeš.“ (Ezech. 16,60.61)
Pokoj se navrátí teprve tehdy, když ten pravý Šalomoun bude sedět „na trůnu otce svého Davida“. Ještě jednou „seděti bude každý pod vinným kmenem svým, a pod fíkovím svým, a nebude žádného, kdo by přestrašil; nebo ústa Hospodina zástupů mluvila“ (Mich. 4,4; Zach. 3,10). „Veseliti se budou z toho poušť a pustina, plésati, pravím, bude poušť a zkvetne jako růže. Ušlechtile zkvetne, ano i radostně plésati bude s prozpěvováním.“ (Iz. 35,1-2) Lidé řeknou: „Země tato, která byla zpuštěna, jest jako zahrada Eden, ano i města pustá, zkažená a zbořená, jsou ohrazena a osazena. I zvědí národové, kteří pozůstanou vůkol vás, že já Hospodin vystavěl jsem zbořeniny a vysadil pustiny. Já Hospodin mluvil jsem i učiním.“ (Ezech. 36,35.36) Židovská pracovitost se snaží předejít tento čas rozkvětu bez Boha, ale vše zachvacující vpád ze severu ve dnech Antikrista zem znovu zpustoší, avšak naposledy (Joel 2,1-3). Příchod Toho tak dlouhý čas zavrženého pak už nemůže být dále odsouván a v Jeho ruce bude plnost požehnání i pro ty nejnehodnější.
Někteří vážení bratři považují Šalomounovo manželství s dcerou Faraona, krále Egypta, za obraz spojení Krista a Církve – pohanské ženy, sdílející Hospodinův trůn s mužem Jeho volby. Tato myšlenka však představuje nesnáz. Když Šalomoun přinášel Hospodinovu truhlu nahoru do města Davidova, cítil se nucen odvést svou egyptskou manželku někam jinam. 2. Paralipomenon 8,11 nám podává zprávu: „Dceru pak Faraonovu přestěhoval Šalomoun z města Davidova do domu, který jí byl vystavěl. Neboť řekl: Nemohla by bydliti manželka má v domě Davida krále Izraelského, neboť svatý jest, protože vešla do něho truhla Hospodinova.“ Udaný důvod pro změnu je udivující. Šalomoun cítil, že mezi touto egyptskou ženou a Božími svatými věcmi není nic společného. Ona byla duchovně zcela mimo společenství se Šalomounem, tak jako Míkol s jeho otcem (ačkoli Míkol byla z vyvoleného ná-roda – 2. Sam. 6,20). Jestliže byl Šalomoun tak citlivý, že Faraonovu dceru vzdálil z blízkosti svatého místa, proč si ji potom bral za ženu? „Zdaliž půjdou dva spolu, leč by se snesli /shodli/?“ (Amos 3,3) Nenaznačují jeho vlastní slova, že tímto spojením učinil chybu? Z 1. Královské 3,1 můžeme soudit, že celá tato záležitost měla politický charakter, ale k takovým účelům nemělo být svaté zřízení manželství nikdy používáno. Je pravda, že Šalomoun získal se svou ženou důležité hraniční město Gázer jako věno. Toto místo bylo obýváno jedním ostatkem Kananejců, které Egyptské vojsko vyhladilo jako výhodu pro Šalomouna (1. Král. 9,16). Ale cožpak se neměli Efraimští už dávno ujmout toho místa v důvěře v Boha (Jozue 16,10)? Celá ta záležitost se děla na nízké úrovni, ne v souladu s Šalomounovým jedinečným postavením jako muže Boží volby. Víra není v té věci nikde rozeznatelná, a „co není z víry, je hřích“ (Řím. 14,23).
Jak osvěžující je obrátit se od Šalomouna ke Kristu. V Efezským 5,25 čteme, že „Kristus miloval církev a vydal sebe samého za ni“. Nikdo z těch, kteří jsou k Němu přivedeni tak blízko, není od přirozenosti vhodný ani pro společenství s Ním ani pro slávy, které Jej obklopují, do nichž bude Jeho nevěsta jednou uvedena. Šalomoun pociťoval, že je nemožné učinit Egypťanku vhodnou pro svatá místa v Jeruzalémě, protože její sklony nebyly s nimi slučitelné. Kristus naproti tomu prokazuje těm Svým ustavičnou službu lásky, aby každého učinil vhodného pro všechno, co On připravil. Dal Sebe samého za ni, „aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo“. A s jakým výsledkem? „Aby ji sobě postavil slavnou církev, nemající poskvrny, ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá, a bez úhony.“ (Ef. 5,25-27)
Žel, že Šalomounův egyptský sňatek má temné pozadí. Už jednou přestoupil zákon dříve, než vstoupil na trůn. Když byl ještě velmi, velmi mladý, vzal si už za ženu jednu Ammonitskou, a plodem tohoto spojení byl Roboám. Když ten začal vládnout, bylo mu čtyřicet jedna let, takže při nástupu jeho otce Šalomouna na trůn byl dvanáct měsíců starým dítětem. Dvakrát je v 1. Královské 14 řečeno: „Bylo pak jméno matky jeho Naama Ammonitská.“ (v. 21 a 31) A Duch Svatý se o této skutečnosti zmiňuje ještě jednou v 2. Paralipomenon 12,13. Šalomounův první sňatek byl zjevným hříchem, neboť Bůh výslovně přikázal: „Ammonitský tolikéž ani Moábský nevejde do shromáždění Hospodinova, ani desáté koleno jejich nevejde do shromáždění Hospodinova až na věky.“ (5. M. 23,3) To byl začátek zlé cesty, která vedla k Šalomounově zkáze, ale také ke zničení celého pořádku věcí, jichž byl božsky určeným středem. Nejprve to byla jedna žena z Ammonitských, pak egypt-ská žena, a později celý zástup žen z blízka i z daleka, které přinesly do Hospodinovy země a do Šalomounova srdce svou odpornou modloslužbu. O egyptské princezně je ještě jednou zmínka v 1. Královské 11,1, a to způsobem, jako kdyby byla předvojem celého toho zástupu zla: „Vtom král Šalomoun zamiloval ženy cizozemky mnohé, i dceru Faraonovu.“
Buďme na pozoru před začátkem trpění tělesných žádostí v jakékoli formě! Ve světle té velké pravdy, že jsme před Bohem „zemřeli s Kristem“, „umrtvujme tedy své údy, které jsou na zemi: smilstvo, nečistotu, vášeň, zlou žádost a lakomství, které je modloslužbou“ (Kol. 3,3.5 – ČSP). I kdyby snad smilstvo pro nás nebylo zvláštním nebezpečím, tu to ale může být například lakomství. Mějme se na pozoru! Právem kdosi řekl: „Po kluzké cestě hříchu se vždy jde zrychlujícími se kroky, protože první hřích má tendenci oslabit v duši autoritu a moc toho, co jedině nám může zabránit v páchání stále větších hříchů – to jest Božího slova, stejně jako vědomí o Boží přítomnosti, což dává Slovu nad námi praktickou moc.“
„Netáhněte jha s nevěřícími. Neboť jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věřícího s nevěřícím?“ (2. Kor. 6,14-15)
„Svatí buďte, neboť já svatý jsem.“ (1. Petra 1,16)
Je-li Boží lid ve zdravém duchovním stavu, pak jsou zdravé i svěřené fondy a pokladníci nemají starosti. Když duchovní náklonnosti plně plynou, je v plném proudu také vše, co je potřebné pro udržování díla Páně. Když Hospodin žádal v poušti Izrael, aby Mu připravili příbytek, oběti byly tak hojné, že lidu muselo být bráněno. Bezeleel a jeho pomocníci řekli Mojžíšovi: „Mnohem více přináší lid, nežli potřebí jest k dělání díla, které přikázal Hospodin dělati.“ (2. M. 36,5) Jejich těžce vydělaná mzda v Egyptě, kterou pro ně zajistil sám Hospodin dříve, než tu zem opustili (2. M. 3,21.22), byla ochotně položena k nohám jejich Spasitele-Boha. Avšak jejich obětavost nelze srovnávat s obětavostí chudé vdovy, na níž spočinuly oči Pána Ježíše ve dnech Jeho těla (Luk. 21,2-4).
V ubohém protikladu k tomu se nalézal lid ve dnech Malachiášových. Ostatek, který se navrátil z Babylona, jemuž Bůh prokázal tolik dobrotivosti, se stal ve své bohoslužbě tak necitlivým a lhostejným, že už nebyly přinášeny ani předepsané desátky a oběti pozdvižení (Mal. 3,8-10). Dobrovolné oběti nebo dodatečné dary, které jsou výrazem působící lásky, tam nebyly už vůbec.
Když Ezechiáš vyzval lid ohledně potřeb Hospodinova domu, byl potěšen výsledkem: „Přišed pak Ezechiáš s knížaty a vidouce hromady ty, dobrořečili Hospodinu a lidu jeho Izraelskému.“ (2. Par. 31,8) City zbožného krále byly podobné Pavlovým citům ve Filipským 4,17: „Ne proto, že bych hledal darů, ale hledám užitku hojného k vašemu prospěchu.“
Sestoupení Ducha Svatého o Letnicích způsobilo mezi nedávno zachráněnými vlnu oddanosti, neboť jejich radost byla veliká. Poté, co si uvědomili hrozný zločin zabití Božího Syna, porozuměli, že Jeho smrt byla součástí božské rady milosti a že jim bylo na základě Jeho smrti a Jeho vzkříšení všechno odpuštěno a je jim požehnáno. Jejich náklonnosti platily Tomu od země zavrženému, a nyní v nebi oslavenému, takže pozemské věci pro ně měly už jen nepatrnou cenu. Proto „prodávali majetky a statky a dělili mezi všecky, jak komu potřebí bylo“ (Sk. 2,45). I když ještě nerozuměli pravdě o „jednotě těla“ – neboť toto tajemství ještě nebylo zjeveno –, tu ji přece už prakticky milým způsobem uskutečňovali. V prvních dnech shromáždění v Jeruzalémě tam nebyli žádní trpící nouzi, avšak o Barnabášovi je ve spojení s touto nezištnou obětavostí řečeno: „Jozes pak, který příjmí měl od apoštolů Barnabáš, (což se vykládá syn utěšení) z pokolení Levítského, z Cypru rodem, měv pole, prodal je a přinesl peníze a položil k nohám apoštolským.“ (Sk. 4,36.37) Toto společenství statků od nich nikdo nežádal, ale jejich dobrovolnost v té věci byla nadmíru vzácná v očích Toho, který se pro nás stal chudým „abychom my chudobou jeho zbohatli“ (2. Kor. 8,9).
Společné vlastnění statků bylo proveditelné, jen dokud bylo shromáždění omezeno na jedno město. Když se pravda rozšířila, a také jinde povstala shromáždění, věci se změnily. Někteří byli bohatí a jiní byli chudí. Korintští byli například zámožní, zatím co ve shromážděních v Makedonii vládla chudoba (2. Kor. 8,1.2). Když v nějaké krajině vyvstala nouze, bylo jí společně odpomoženo, neboť Boží shromáždění na celé zemi jsou jedno. První příklad toho je nám vylíčen ve Skutcích 11,27-30. Agabus prorokoval o všeobecném hladu a bratři v Antiochii se rozhodli, „jeden každý podle možnosti své, poslati ku pomoci bratřím, přebývajícím v Judstvu“. Hrozící neštěstí mělo přijít „na celý okrsek zemský“, a proto byla Antiochie stejně tak ohrožená jako Judea. A přesto poslali svůj dar. Jaká to byla nezištná láska! To je silnější a trvalejší pouto než církevní zřízení, jakkoli mohou být dobře míněná. Bratři v Judstvu jistě mohli děkovat věřícím v Antiochii apoštolovými slovy k Filipským: „… přijal jsem…, což posláno od vás, vůni sladkosti, oběť vzácnou a libou Bohu.“ (Fil. 4,18)
Když nyní přicházíme k chrámu, tu Šalomoun byl od Boha vyvolený muž, aby ho postavil: „Šalomoun, syn tvůj, ten mi vzdělá dům můj a síně mé; neboť jsem jej sobě zvolil za syna, a já budu jemu za otce.“ (1. Par. 28,6) Tak to řekl Bůh Davidovi. Plány k chrámu byly však dány Davidovi. „Všecko to“, řekl David, „skrze vypsání z ruky Hospodinovy mne došlo, který mi to dal, abych vyrozuměl všemu dílu formy té.“ (1. Par. 28,19) Tyto plány David svěřil Šalomounovi, „formu síňce i pokojů jejich“, atd. (1. Par. 28,11). David stál na vyšší úrovni vztahů k Hospodinu než jeho slavný syn. Byl rovněž tak nádobou inspirace jako Mojžíš na poušti. Jaká větší pocta tu také mohla být než hluboce pociťované vědomí o Boží blízkosti?
Ve všech souženích byla Davidovi potěšením myšlenka na dům pro Boha. Skromný stánek mu byl zatím velmi drahý: „Hospodine, já miluji obydlí domu tvého, a místo příbytku slávy tvé.“ (Žalm 26,8) Když Davidovo bloudění skončilo a on v pokoji přebýval „v domě cedrovém“, nelíbilo se mu, že truhla Boží stále bydlela „mezi kortýnami /koberci/“ (2. Sam. 7,2). Intenzita jeho touhy je vyjádřena v Žalmu 132. Ale jakkoli zbožné bylo jeho přání a jakkoli Bohu příjemné, stavitelem Božího domu musí být muž pokoje, nikoli válečný muž (1. Par. 22,8-9). Žalm 132 jde daleko přes Šalomounovy dny k Tisíciletému království Pána Ježíše. Pak bude zřízen chrám, který slávou převýší vše, co kdy země viděla. Posledních devět kapitol proroka Ezechiele ho popisuje v mnoha podrobnostech.
Ale jestliže David nesměl stavět dům pro Boha, mohl pro to alespoň udělat přípravy, a on to učinil s celým svým srdcem. Poslechněme si ho: „Já zajisté podle své nejvyšší možnosti nachystal jsem potřeb k domu Boha svého … nadto z velké lásky k domu Boha svého...“ (1. Par. 29,2-3) To je to, co Bůh tak rád vidí u Svého lidu. A přece přišly dny, kdy musel Izraeli říci: „Kéž by přece byl jen jeden mezi vámi, který byl zavřel dveře!“ (Mal. 1,10 – přel.) „Ach, větší práce.“ (Mal. 1,13) Tak mluvila jejich ubohá, bloudící srdce. Všechna jejich soužení na ně přišla proto, že „nesloužili Hospodinu, Bohu svému, s potěšením a veselím srdce“ (5. M. 28,47). Když David přenášel Boží truhlu nahoru na Sion, tančil „ze vší síly před Hospodinem“ (2. Sam. 6,14). Totéž svaté nadšení se u něho ukazovalo ještě v jeho vysokém věku, a ono se přeneslo také na Šalomouna, na knížata a na všechen lid. Poslední dvě kapitoly První knihy Paralipomenon by měly být čteny celé, neboť popisují jednomyslnost srdce a smýšlení u všech tříd lidu v Izraeli, když šlo o velký projekt stavby domu pro Hospodina.
Davidův postoj vůči lidu, když jej povzbuzoval, aby stavěl dům pro Boha, je velmi krásný: „Slyšte mne, bratři moji.“ (1. Par. 28,2) Bůh si přál od krále Svého lidu, když přijde čas, aby ho měli, aby denně četl knihu zákona, „aby nepozdvihlo se srdce jeho nad bratří jeho“ (5. M. 17,20). Takové chování bylo orientálním despotům naprosto cizí. Boží král nesměl panovat tyransky nad lidem, nýbrž měl „pást Jákoba, lid jeho, a Izraele dědictví jeho“ (Žalm 78,71). Až ten velký Král králů, obklopen služebnými anděly, bude sedět na Svém trůnu, uzná malé, nepatrné lidi, kteří kázali Jeho slovo, za „své bratry“ (Mat. 25,40). Jaká to je sklánějící se milost!
Oběti pro dílo chrámu byly nezměrné. David našetřil značné sumy, které z části pocházely z kořistí jeho vítězství, ale dal bohatě také ze svého vlastního majetku, a k tomu přišly ještě podíly knížat lidu. To dalo v sumě (v talentech /centnéřích/):
z pokladnice 100 000 talentů zlata
(1. Par. 22,14) 1 000 000 talentů stříbra
od krále samotného 3 000 talentů zlata
(1. Par. 29,4) 7 000 talentů stříbra
od knížat a dalších 5 000 talentů zlata
(1. Par. 19,7) 10 000 talentů stříbra.
(talent ve starověkém Izraeli byl přibližně 36 kg – Wikipedie)
Jak velká množství drahých kovů, a to nemluvíme o jiných kovech (mědi, železu) a o drahých kamenech!
„I veselil se lid, že tak ochotně obětovali, neboť celým srdcem dobrovolně obětovali Hospodinu. Nýbrž i král David radoval se radostí velikou.“ (1. Par. 29,9) Král ale nepovažoval tento štědrý náklad nikterak za svou zásluhu, neboť ve svém veřejném chvalozpěvu řekl: „Neboť kdo jsem já, a co jest lid můj, abychom mohli míti moc k tak dobrovolnému obětování tobě? Od tebe jest zajisté všecko, a i to z ruky tvé dali jsme tobě.“ (1. Par. 29,14)
Pak David vyzval lid, aby chválili Hospodina. „I dobrořečilo všecko shromáždění Hospodinu Bohu otců svých, a přisehnuvše hlavy, poklonili se Hospodinu i králi.“ Pak následovaly ve velkém množství oběti, a také zápalné oběti, „i jedli a pili před Hospodinem v ten den s radostí velikou“ (1. Par. 29,20-22). Proč se radovali? Protože jejich věrný Bůh svolil přebývat v jejich středu a dal jim tu čest, aby stavěli dům pro Jeho jméno.
Tak bylo před Davidovou smrtí všechno připraveno pro první z pěti chrámů, které jsou ve svatém Písmu spojeny s Jeruzalémem:
Když Pán Ježíš zemřel, byla opona chrámu uprostřed roztržena na dvě, čímž Bůh ukázal, že starý pořádek je odstraněn. Nyní přišel čas, o kterém Pán Ježíš řekl, že „ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se klaněti Otci“ (Jan 4,21).
Proto může být užitečné vložit zde několik slov o velebení v „hodině, která nyní jest“, tj. v křesťanství. Nejúplnější vysvětlení nám dává Pán sám v Janu 4,21-24. Někteří si myslí, že samařská žena u studny v Sichar položila otázku ohledně místa velebení proto, aby od sebe odvrátila odhalení svého zlého života Pánem Ježíšem, ale my si spíše myslíme, že její myšlenky se asi zabývaly těžkostí ohledně toho, na kterém místě snad lze najít Boha, jehož svatost si skrze Toho, který s ní mluvil, uvědomila. Samařané měli svůj názor a Židé jiný. Kde tedy bylo to skutečné náboženské centrum? Pán Ježíš jí odpověděl: „Ženo, věř mi!“ Všimněme si Jeho slov! Mluví s autoritou, která si nárokuje víru, neboť nikdo jiný nemůže znát Boha tak, jako Jej zná On, a proto může také jen On oznámit Boží myšlenky. „Ženo, věř mi, že jde hodina, kdy ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se klaněti Otci.“ Samařské klanění nemělo nikdy božský základ, neboť od začátku bylo odporným smíšením bohoslužby s modloslužbou (2. Král. 17,41). Židovské náboženství mělo naproti tomu božský původ. Obojí muselo nyní být dáno stranou. Otec byl nyní zjeven v Osobě Syna Své lásky a každá vzdálenost přestala. Svatyně a duchovenstvo byly nyní nejen zbytečné, nýbrž také špatné. Místo shromažďování – ať škola, kůlna nebo byt – má podřadný význam. Otec hledá takové, kteří si jsou vědomi vnitřního vztahu k Němu samému a chtějí se Mu klanět v duchu a v pravdě. Nic jiného Ho „v hodině, která nyní jest“, nemůže uspokojit. Bezpochyby Ho tehdy těšilo, když Ezechiáš opravil zanedbaný chrám a otevřel ho (2. Par. 29,3), ale taková služba nemá dnes žádnou cenu.
Pán Ježíš říká v Janu 4,21: „Jde hodina“, protože Bůh pozemskou svatyni ještě nezavrhl s konečnou platností. Zanedlouho bude opona božsky roztržena, ale toto konání bylo ještě budoucí. Ve verši 23 jde Pán dále, když říká: „Jde hodina a nyní jest.“ Předmětem zde není místo velebení, ale jeho charakter. Poté, co přišel Syn a zjevil Boha pod vzácným jménem „Otec“, žádá si On více než formy nebo vnější věci, jakkoli podle Písma snad mohou být správné. „Jde hodina a nyní jest, kdy praví velebitelé se budou Otci klanět v duchu a v pravdě; neboť také Otec takové hledá jako své velebitele.“ Jaká to je vzácná myšlenka: Syn byl nyní na zemi a hledal hříšníky; a Otec, zjevený v Synu a skrze Něho, hledal velebitele! Proto Bůh nalézal také jistě – i když chrám Jím ještě nebyl oficiálně dán stranou – větší uspokojení ve velebení takové Marie z Betanie, než v celé nádherné bohoslužbě aronského kněžství (Jan 12,3).
„V duchu a pravdě“ znamená nejen, že velebení se musí dít v síle Ducha Svatého a v souladu se zjevenou pravdou (ačkoli je to velmi důležité), nýbrž znamená to také duchovní a opravdový stav duše. Proto Pán Ježíš ve verši 24 říká: „Bůh duch jest, a ti, kteří se jemu klanějí, v duchu a v pravdě musejí se klaněti.“ Zde to není „Otec“, nýbrž „Bůh“ – a to Bůh v tom, co On je. Výslovně žádá, aby ti, kteří se Jemu blíží, to činili tímto způsobem a v tomto stavu. Ano, musejí to tak činit. Ani Petr, ani Barnabáš nebyli v tomto duchovním a pravdivém stavu, když se v Antiochii chovali pokrytecky. Pavel jejich pokrytectví odkryl a káral je kvůli tomu (Gal. 2,11-14).
Rituálními formami vykonávané velebení od lidí bylo kdysi podle Boha, alespoň pokud se týkalo Izraele, a opět bude v době Tisíciletého království, jak nám to sděluje Ezechiel v posledních kapitolách, ale pro takové velebení je vždy – v minulosti stejně jako v budoucnosti – potřebná viditelná svatyně a kněžstvo. To všechno ale „v hodině, která nyní jest“, není na místě.
Středem shromažďování dnes není žádná budova, nýbrž Osoba: „Kde dva nebo tři jsou shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mat. 18,20) To předpokládá, že vděčná srdce, přitahovaná tím, co našla v Pánu Ježíši, se shromáždí, aby společně mluvila k Bohu a o Bohu. To je zkouška srdce, která je velmi cenná pro Otce a pro Syna, ale je nesmírně vzácná i pro velebitele samé.
Stánek a chrám se značně liší ve věci výkladu. Božímu Duchu se líbilo dát nám v Novém zákoně Epištolu Židům jako inspirovaný komentář o zařízení stánku, ale žádná novozákonní kniha nám nezpřístupňuje chrám. To je tím pozoruhodnější, že stánek tehdy už dávno zmizel, zatím co chrám v Jeruzalémě ještě fungoval. Vysvětlení spočívá asi v tom, že postavení svatých, když jim byla psána Epištola Židům, odpovídalo více okolnostem stánku než chrámu. Neboť svět se jim stal pouští kvůli jejich ztotožnění se zavrženým Kristem. Nicméně když budeme uvažovat o chrámu a jeho nástrojích, jak jsou popsány v Knihách Královských a v Paralipomenon, nebudou chybět duchovní naučení.
Ve svatých Písmech není nic nadbytečného, ačkoli my nejsme vždy schopni porozumět významu jejich rozličného obsahu. V myšlenkách některých může snadno vyvstat otázka, proč máme dvojí zprávu o vládě Davida, Šalomouna a jiných králů? Proč Knihy Paralipomenon, když už existovaly Knihy Královské? Zkoumání ukáže, že Duch Svatý měl Svůj zvláštní úmysl ve spojení s každou z těch Knih. Lze například pozorovat, že v Paralipomenon jsou hříchy Davida a Šalomouna přejity, zatím co jejich vítězství a slávy jsou zdůrazněny. Tak také, jak procházíme božská naučení ohledně chrámu, shledáme nápadné rozdíly mezi těmi dvěma zprávami. Jako obecné konstatování může být řečeno, že učení Královských knih je mravní, a učení Knih Paralipomenon je předobrazné2. V Knihách Paralipomenon, které byly napsány později, je David i Šalomoun předobrazem Krista, zatím co v dříve vzniklých Knihách Královských jsou viděni lidé takoví, jací skutečně jsou, se všemi svými chybami a slabostmi. Proto se zdá být přiměřené, že v Paralipomenon převládá to, co je předobrazné, protože byly napsány po návratu z Babylona, kdy se Duch Svatý skrze službu Aggea, Zachariáše a jiných snažil povzbudit víru zbožného ostatku slávami Krista, který měl přijít (Ezdráš 5,1).
Co asi pohnulo Davida, když stál na humně Ornana Jebuzejského, aby řekl: „Toto jest místo domu Hospodina Boha, a toto jest místo oltáři k zápalu Izraelovi.“ (1. Par. 22,1)? Neměl pro to žádné přímé slovo od Hospodina, ale David byl muž s duchovním porozuměním. Na tomto místě zakusil Boží odpouštějící milost, a to mu dalo porozumět, že se Bohu Izraele bude líbit přebývat právě na tomto místě. Davidův těžký hřích sečtení lidu – především aby věděl, kolik má válečných mužů – na něho přivedl soud. Jeho upřímné pokání a jeho přímluva za ubohé, trpící „ovce“ vedly Boha, aby mu poslal anděla s úkolem, zřídit na Ornanově humně oltář. Když dým zápalné oběti vystupoval k nebi, odpověděl Bůh ohněm a přikázal hubícímu andělu, aby zasunul meč do pochvy (1. Par. 21,26). Tento Boží zásah v milosti dal Davidovi porozumění, že Bůh tak ukázal Svoji volbu místa pro svatyni. V souhlasu s tím, když přišel čas stavby, čteme: „I začal stavěti Šalomoun domu Hospodinova v Jeruzalémě na hoře Moria, která byla ukázána Davidovi, otci jeho, na místě, které byl připravil David na humně Ornana Jebuzejského.“ (2. Par. 3,1)
Bůh má zalíbení v přebývání s lidmi, ale to je možné jen na základě vykonaného vykoupení. V patriarchálních dobách navštěvoval ty Své a rozmlouval s nimi, ale nehledal u nich místo k přebývání. Ale když přijal Izraele do vztahu se Sebou na základě krve beránka, řekl: „Udělají mi svatyni, abych bydlil uprostřed nich.“ (2. M. 25,8) Poté, co Kristus vykonal zde na zemi velké dílo vykoupení a vítězně vystoupil do nebe, sestoupil Duch Svatý, aby pro Boha uprostřed Jeho svatých vystavěl „příbytek“ (Ef. 2,22). V souhlasu s touto velkou božskou zásadou měl nyní Šalomoun stavět Hospodinův chrám na tom místě, kde byla přinesena oběť a byla tam přijata. Bylo to asi stejné místo, kde kdysi Abraham položil na oltář svého syna Izáka (1. M. 22,2).
Všimněme si také, že chrám měl být postaven na humně jednoho pohana. Chíram, král Týru, jiný pohan, spolupracoval na tomto velkém díle s radostným srdcem jak s Davidem, tak také se Šalomounem (1. Král. 5). Tak měl Bůh před Svou myslí pohany, aby sdíleli požehnání Jeho přítomnosti na zemi mezi Jeho lidem. „Neboť dům můj dům modlitby slouti bude u všech národů.“ (Iz. 56,7) To je jen poukaz předem na velikost a vše zahrnující Boží milost ve dnech evangelia.
Ne nadarmo nám Duch Svatý dal v Novém zákoně čtyři představení Krista. Každý evangelista, jak jistě všichni víme, má svou vlastní, Bohem danou linii. Ve výsledku máme ohledně toho vzácného tématu vše, o čem všemoudrý Duch usoudil, že naše omezená schopnost může přijmout (Jan 21,25). Podobným způsobem Knihy Králů a Paralipomenon nám podávají dva pohledy na chrám. V Královských knihách je viděn jako místo Božího přebývání zvláště ve vztahu k Tisíciletému království. V Knihách Paralipomenon je chrám spíše sídlem božské vlády a místem blížení se pro Boží lid. To vysvětluje vynechání měděného oltáře a opony v Královských knihách, když obojí je vyhrazeno Knihám Paralipomenon. Vestavěné komory (pokojíky) okolo stěn jsou charakteristickými znaky v Knize Královské. Tyto komory byly určeny pro služebníky svatyně, neboť Bůh má rád, když lidé bydlí u Něho. Postoj velkých cherubínů ve svatyni svatých, jejichž tváře jsou obráceny do domu, jako kdyby rádi viděli ven, je zmíněn jen v Paralipomenon. To se zdá naznačovat, že po zřízení Království skrze většího Davidova Syna chce spravedlnost hledět kolem už ne v soudu, nýbrž k požehnání lidí. Pozorný čtenář objeví ještě jiné rozdíly mezi těmi dvěma popisy chrámu. V Božím vzácném slově není nic bez významu.
V 1. Královské 6,1 datuje Duch Svatý stavbu chrámu od osvobození Izraele z Egypta. Tím má být zřejmě zdůrazněno, že Bůh mohl a chtěl bydlet jen u lidu zachráněného Jeho svrchovanou milostí. Dílo bylo zahájeno ve čtvrtém roce Šalomounovy vlády, „měsíce Ziv (jenž jest měsíc druhý)“. Tento měsíc odpovídá našemu měsíci květnu. Ziv znamená „lesk“, „nádheru“. Jaro bylo ve své slávě, fyzicky i jinak. Izrael měl zakusit slavný letní čas požehnání a prosperity. Žel, že to nepokračovalo. Nevěrný národ od té doby prošel dlouhou, temnou nocí trápení. Ale léto se blíží, neboť ON je blízko „blízko jest léto … blízko jest a ve dveřích“ (Mat. 24,32.33).
Chrám byl 60 loktů dlouhý, 20 loktů široký a 30 loktů vysoký. Jeho šířka a délka byly dvojnásobkem rozměrů stánku. Svatyně svatých byla 20 loktů dlouhá a svatyně 40 loktů. Před domem byla síňce /hala/, dvacet loktů dlouhá a deset loktů široká (1. Král. 6,2.3).
Dva velké sloupy jsou popsány do mnoha podrobností, a to v 1. Královské 7,15-22 mnohem podrobněji než v 2. Paralipomenon 3,15-17. Obdržely jména „Jachin“ (On upevní) a „Boaz“ (v Něm je síla). Tyto velké sloupy, každý osmnáct loktů vysoký, byly veřejným svědectvím o tom, že stabilita se nalézá v Kristu, a jenom v Kristu.
Na začátku stavebních prací mluvil Hospodin k Šalomounovi znovu: „To jest ten dům, který ty stavíš. Jestliže budeš choditi v ustanoveních mých, a soudy mé vykonávati a ostříhati všech přikázání mých, chodě v nich, tedy upevním slovo své s tebou, které jsem mluvil Davidovi, otci tvému, a budu bydliti uprostřed synů Izraelských, a neopustím lidu svého Izraelského.“ (1. Král. 6,12-13) Zde opět je to osudné „jestliže“. Všechno v té chvíli záviselo na věrnosti krále a lidu. Všechno bylo brzy ztraceno, aby to nebylo obnoveno až do dne Pána Ježíše. Ale „darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje“ (Řím. 11,29), a On ještě splní všechna Svá zaslíbení milosti Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Naše ubohé tělo je tak zlé a nestálé, že každý z nás musí pokorně říci: „Ochraň mne, Bože, prosím!“
Měď (pravděpodobně „bronz“), z níž byly sloupy udělány, byla přivezena Davidem z války se Sýrií, tak nám to je řečeno v 1. Par. 18,8. Měď představuje Boží spravedlnost v soudu. Proto byla užita u oltáře zápalné oběti. V Písmu máme čtyři obrazy spravedlnosti:
zlato – vlastní podstatná božská spravedlnost,
měď – božská spravedlnost, jak se zjevuje vůči lidem v soudu (Zj. 1,15),
kment – spravedlnosti (spravedlivé skutky) svatých (Zj. 19,8),
roucho ohyzdné – spravedlnost těla (Iz. 64,6).
Ozdoby na sloupech naznačují, co Kristus působí pro ty Své a v nich: „Šňůrky jeho jako řetízky“ – že nás k Sobě „potahoval … provázky lidskými, provázky milování“ a k Sobě připoutal (Oz. 11,4). Granátová jablka jsou ve svatém Písmu často obrazem plodnosti; všichni, kdo Mu náležejí, Mu mají přinášet ovoce. „Na vrchu sloupů, … bylo dílo květem liliovým“: charakter lilií, čistoty a skromnosti, je v Jeho očích vzácný. Myslel Pán na Šalomounovy mocné sloupy, když zaslíbil vítězi ve Filadelfii: „Kdo zvítězí, učiním jej sloupem v chrámě Boha svého, a nevyjde již více ven“ (Zj. 3,12)? Jaké je to povzbuzení pro všechny, kdo v malé síle touží zachovávat Jeho Slovo a nezapírat Jeho Jméno! I když velcí lidé náboženského křesťanstva dnes na ně shlížejí s opovržením, v den odměny budou od svého velebeného Pána učiněni velikými a budou vyznamenáni. Kde potom budou tak mnozí jiní?
„On upevní“ a „V Něm je síla“ – vzácná záruka jak pro Izrael, tak i pro nás! K tomu On je nejen ochoten, nýbrž také schopen. Davidův královský dům nevěrností všechno promarnil, ale Kristus v den Své moci všechno obnoví. Šalomounovy vzácné sloupy byly mezitím zbořeny a jako šrot odneseny do Babylona (Jer. 27,19-22; 52,17-23). I Duch Svatý, když podává zprávu o jejich zničení, vzpomíná ještě jakoby se zármutkem na jejich krásu.
„Vzdělal též při zdi domu pavlače /poschodí/ všudy vůkol vedle zdi domu, okolo chrámu a svatyně svatých, a nadělal pokojíků všudy vůkol.“ (1. Král. 6,5) Stánek neměl nic, co by tomu odpovídalo; ale chrám na rozdíl od stánku představuje upevněný stav věcí, neboť války byly u konce a nastal pokoj. Vskutku, jakou výsadu měli lidé, kterým bylo takto dovoleno, aby bydleli u Boha. Připomíná nám to toužící Davidovo srdce, jak je to vyjádřeno v Žalmu 27,4: „Jedné věci žádal jsem od Hospodina, té vždy hledati budu: Abych přebýval v domě Hospodinově po všecky dny života svého, a spatřoval okrasu Hospodinovu, a zpytoval v chrámu jeho.“ Mluvil také o radosti z toho: „Blahoslavený, koho vyvoluješ, a přivodíš, aby obýval v síňcích tvých. Tu nasyceni budeme dobrým domu tvého, v svatyni chrámu tvého.“ (Žalm 65,5) Přirozený člověk ničemu z toho nerozumí. Pomyšlení na Boha mu je proti mysli. Rád by utekl do nejvzdálenějších částí vesmíru, kdyby se tím mohl dostat pryč od Boha. Každý atom touhy po Bohu, ano, zalíbení v Bohu, které v sobě objevíme, je ovocem svrchované milosti. Apoštol Pavel to obdivuhodným způsobem vyjadřuje, když volá: „Chlubíme se i Bohem, skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož nyní smíření jsme došli.“ (Řím. 5,11)
Pán Ježíš měl jistě na mysli ty chrámové pokojíky, když řekl: „V domě Otce mého je mnoho příbytků.“ Neboť v Janu 2,16 nazval židovský chrám „dům Otce mého“ a v Janu 14,2 používá tato slova pro nebe. Při Jeho příchodu se budeme nacházet v přítomnosti Boha, kterého známe jako Otce, a budeme se těšit ze společenství Jeho Syna, jehož obraz poneseme. S Ním budeme prožívat nekonečnou plnost Otcovy lásky. Jak vzácná to je výsada!
Chrámové pokojíky byly vystavěny ve třech poschodích, z nichž vyšší byla dostupná točitými schodišti. Nejnižší poschodí bylo široké pět loktů, prostřední šest loktů a třetí bylo sedm loktů. Má to naznačovat ustavičný pokrok v domu Otce nahoře?
V 1. Paralipomenon 9,33 nacházíme krásnou poznámku o pokojících: „To byli zpěváci, hlavy otců Levitů, kteří, uvolněni od jiných služeb, bydleli v pokojících; neboť ve dne i v noci byli zaměstnáni.“ (– přel.) Milý obraz! Starší mužové, kteří žili s Bohem v Jeho domě, osvobozeni od všech ostatních služeb a zaměstnáni jen chválením Boha! I pro některé z nás může přijít čas, kdy budeme muset přestat s aktivní činností, pak ale vždy ještě budeme moci chválit a slavit Boha. Kéž jsou k tomu naše srdce vždy naladěna!
Uprostřed směrnic, týkajících se pokojíků v 1. Král. 6 nalézáme v 7. verši tato pozoruhodná slova: „Když pak ten dům staven byl, z kamení hotového, tak přivezeného stavěli. Ani kladiva, ani sekery, ani jakého nástroje železného nebylo slyšeti v domě, když byl staven.“ Kolosální dílo, prováděné bez hluku. Jak nepodobné lidským metodám. Tak také dnes si Bůh naprosto bez hluku připravuje stavbu pro Sebe z živých kamenů, z hříšníků, zachráněných milostí, takže „všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu“ (Ef. 2,21). Uprostřed všeho hluku a vřavy na této zemi toto Boží dílo pokračuje dále. Nenápadně, ale ustavičně roste stavba, jejíž slavné dokončení bude viděno při opětném příchodu Pána, a toto Boží dílo nebude v protikladu k Šalomounovu chrámu nikdy zbořeno.
Jestliže Církev má být věčně Božím svatým chrámem, zdi Šalomounova chrámu nám ukazují obrazně něco o našem budoucím stavu. Kameny pro zdi byly cele připraveny vně Jeruzaléma. Bůh dnes získává Své kameny mimo lom přirozenosti pomocí evangelia. Evangelisté jsou Boží lamači a pastýři a učitelé Jeho zedníci tím, že zjevují Krista, když utvářejí a formují kameny podle Božích myšlenek. Přímé Boží jednání pomocí utrpení velmi napomáhá k žádanému konci. Davidova utrpení utvářela jeho charakter, jak by to nepřetržitá prosperita nikdy nemohla udělat. Ale v Šalomounově chrámu nebyl vidět žádný kámen (1. Král. 6,18). Vše bylo kompletně přikryto přečištěným stříbrem (1. Par. 29,4). Podobně vše, co jsme byli ve své přirozenosti, je přikryto Kristovým výkupným dílem. Zdi byly také přikryty cedrovými deskami. Ve stánku je význačné dřevo setim. Bylo to nekazící se akáciové dřevo pouště, jediné dřevo, které tam bylo k dispozici. V chrámu bylo užito hlavně cedrové a olivové dřevo. Dřevo setim navozuje myšlenku na to, co je pravda o našem velebeném Pánu i v okolnostech pouště; cedr ukazuje na to, co bude pravdivé o svatých ve slávě. „Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost.“ (1. Kor. 15,53)
Cedrové desky byly krásně vyřezávané. Byly na nich vyřezáni cherubíni, palmy a rozvité květiny a vše bylo pokryto zlatem. Se zdmi bylo jednáno přesně tak jako s dveřmi, ke kterým přijdeme později. Vzhledem k tomu, že dveře představují Krista, který je jedinou cestou k Bohu, vyřezávané dveře nám připomínají, že budeme Kristu podobni, když dílo milosti bude dokončeno ve slávě. „Všecken dům obložil /Šalomoun/ zlatem.“ (1. Král. 6,22) „Vše bylo jasné slávou božské spravedlnosti, která vyznačovala Boží trůn, který tam byl umístěn.“ (J. N. D.) Protože zlato je nejvzácnější z kovů, je často v Písmu užíváno jako symbol toho, co je z Boha.
I prkna podlahy byla pokryta zlatem. Pro stánek nebyla určena žádná podlaha; nohy kněží chodily po písku pouště. Ve svatém městě Jeruzalému bude „rynk (ulice) města zlato čisté jako sklo, které se naskrze prohlédnouti může“ (Zj. 21,21). Jakou podívanou slávy a majestátu byl vnitřek Šalomounova chrámu. Nahoře: strop byl potažen „čistým zlatem“ (2. Par. 3,4.6); dole: kněží chodili po zlatě – „zlato Parvaimské“, tak to říká záznam, jako kdyby nám měl říci, že bylo užito jen to nejlepší. Všude okolo sloužících kněží se lesklo zlato: a jako kdyby to nebylo dosti slavné, dokonce to zlato bylo přikryto „kamenem drahým ozdobně“ (2. Par. 3,6). Vskutku, když se podíváme kolem sebe v „Boží věčný den“, ne na pouhou hmotnou strukturu, ale na oslavené svaté, kteří budou tvořit Jeho svatý chrám, naše oči budou vidět, že vše je vyjádřením Krista. Žádná z Jeho božských milostí nebude chybět v jednotlivém svatém. „Co učinil s ním Bůh silný.“ (4. M. 23,23)
Jedním z jedinečných rysů Šalomounova chrámu byli velcí cherubíni, kteří byli umístěni ve svatyni svatých, či orákulu. Byli doplňkem zlatých figur, které byly na truhle. Truhla byla přesně stejná v chrámu jako ve stánku, kromě jejího obsahu. Velcí cherubíni byli každý deset loktů vysoký (okolo pěti metrů); a každý měl dvě křídla. „A bylo na pět loket křídlo cherubína jedno, a na pět loket křídlo cherubína druhé; deset loket bylo od konce křídla jednoho až ke konci křídla druhého.“ (1. Král. 6,24) Tak byl rozsah křídel jako výška cherubínů samých. Dotýkala se stěn svatyně svatých na obou stranách a jedno s druhým uprostřed. Byli zhotoveni z olivového dřeva a byli potaženi zlatem. (Čtyři křídla spolu dávají v 2. Par. 3,11 – „dvaceti loket“.)
Cherubíni jsou výstižně popsáni jako „Boží soudní výkonná moc, ať už byla svěřena komukoli a ať se rozvíjela za jakýchkoli okolností“. Nejeví se být určitým řádem v Božím stvoření; jsou spíše symbolickými postavami. Bůh ve Svých cestách vlády a soudu někdy užívá anděly a někdy lidi. Ať ty nástroje jsou jakékoli, zde měli být těmito nástroji Boží cherubíni. Jejich tváře (popsané ne v 1. Královské, nýbrž v Ezechieli 1) nám ukazují různé vlastnosti Božího jednání ve vládě a v soudu. Lidská tvář mluví o inteligenci, lví tvář o síle, tvář orla o rychlosti vykonávání a tvář vola o trpělivosti.
S cherubíny se poprvé setkáváme v 1. Mojžíšově 3,24 po pádu člověka do hříchu, kde hlídali bránu zahrady Eden. Bezpochyby to byla živá stvoření. Potom nacházíme dva zlaté cherubíny ve 2. Mojžíšově 25,18-20 na přikrytí truhly, které společně s nimi bylo vytepáno z téhož kusu zlata. Rozdíl mezi těmito dvěma místy Písma je poučný. Zatím co v 1. Mojžíšově 3 vykonavatelé božského soudu přestupníkům zbraňovali nebo jim dokonce byli nepřátelští, hleděli cherubíni na přikrytí truhly ve 2. Mojžíšově 25 pokojně dolů na slitovnici, na které nikdy nechyběla krev oběti. Bůh buď veleben, že Kristova smírčí krev provinilému člověku zajišťuje milost a odstraňuje soud!
Cherubínský symbol máme před sebou (ale v jednotném čísle) ve 2. Samuelově 22,11: „I vsedl na cherubín a letěl, a spatřín jest na peří větrovém.“ To je ve skutečnosti část Žalmu 18, úchvatná píseň, napsaná Davidem „v ten den, v němž ho vysvobodil Hospodin z ruky všech nepřátel jeho i z ruky Saulovy“. To je pozoruhodný výjev. David byl nesen Duchem daleko za své okolnosti. Vysvobození Izraele z Egypta je také v tom Žalmu; a což je důležitější, Žalm mluví o vysvobození Krista z moci smrti a od všech ostatních nepřátel. On se stává „hlavou národů“. Cherub je do Žalmu uveden jako vyjádření spravedlivé vlády Boha, jednajícího ve prospěch předmětů Své přízně.
Ve 2. Paralipomenon 3,13 máme zajímavý výrok, že chrámoví cherubíni „stáli na nohách svých, tváří svou obráceni do domu“. Poznámka čte „směrem k domu“. Nuže, vzhledem k tomu, že cherubíni byli umístěni na vzdáleném konci chrámu, pak „směrem k domu“ znamená „směrem ven“, neboť hleděli ve směru k předním dveřím. Zde máme milou myšlenku, tak plně učenou v prorockém slově, že v den slávy Království vše, co je Bůh ve spravedlivé vládě, bude hledět ven v požehnání na lidi – nejen na Izrael, ale na všechny národy. Pak soud vykonal své nutné dílo.
Dveře a zdi byly stejné ve své kráse a společně mluví o Kristu a o tom, co božská milost chce způsobit v těch, kteří jsou Jeho. Zde přichází na mysl žalostné naříkání Žalmu 74. Azaf popisuje zpustošení svatyně vnějším nepřítelem. Z části se tento Žalm naplnil ve dnech Nabuchodonozorových, ale jeho úplné naplnění čeká na období „velkého soužení“. Král Severu přijde s velkým vojskem; a kvůli zlu většiny židovského národa mu bude dovoleno provést svou pomstu na zemi a svatyni (Dan. 11,40; Joel 2). Zbožný ostatek bude to postavení velmi pociťovat. „Za hrdinu jmín byl ten, který co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho. A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.“ (Žalm 74,5.6) Muži, známí kácením stromů, nyní používají svou sílu na ničení Boží svatyně. To trápilo srdce těch, kteří milovali ten dům pro Toho, který v něm přebýval. Azaf byl Davidův současník. Není jisté, zda žil a viděl stavbu chrámu, a přece píše tak názorně o jeho zničení! Duch proroctví je božsky obdivuhodný. Pomocí něho Bůh „povolává i těch věcí, jichž není, jako by byly“ (Řím. 4,17).
Ale 1. Královská 6 mluví o slavných dnech, kdy Hospodinovo požehnání spočívalo na Izraeli, dříve než hřích a pošetilost jak krále, tak i lidu, vše zničily. Zdá se, že pisatel mluví o dvojích dveřích: Ve verších 31-32 máme křídla dveří do orákula, které tak oddělovaly svatyni od svatyně svatých, a ve verších 32-35 křídla dveří do chrámu samotného; přitom vstup do orákula byl o něco užší než druhé dveře. Dveře do orákula byly udělány z olivového dřeva a chrámové dveře z jedlového dřeva. Revizoři ve své poznámce a J. N. Darby ve svém textu se domnívají, že je spíše míněn cypřiš než jedle. Následující místa Písma spojují tento strom s žádostivostí a krásou – Izaiáš 55,13; Izaiáš 60,13; Ozeáš 14,8/9/. Jistě vhodné nastínění Krista! Dveře měly vyřezávané cherubíny, neboť tento Požehnaný bude vládnout a vykonávat Boží soud; palmy, neboť u Něho je vítězství; a polorozvité květy (J. N. D.), ukazující na to, že u Něho mají přicházet stále větší a vzácnější věci. Na to na všechno je umístěno zlato, ukazující na Boží spravedlnost a slávu. Dokonce i panty dveří byly zlaté (1. Král. 7,50). Nadpraží a postranní veřeje obou dveří byly udělány z olivového dřeva. Tím je míněna moc Ducha. Jen Jeho mocí jsme schopni mít užitek z Krista pro přístup do Boží přítomnosti. Efezským 2,18 nám dává milý výrok v několika slovech o naší velké výsadě jako lidí, spasených milostí: „Skrze něho obojí máme přístup v jednom Duchu k Otci.“
Tato velká nádrž na vodu byla umístěna ve vnějším nádvoří chrámu. Její plná kapacita byla 3000 batů (asi 60000 litrů), ale možná byla obvykle naplněna 2000 baty (asi 40000 litry) (srov. 2. Par. 4,5 s 1. Král. 7,26). Ve 2. Paralipomenon 4 je slité moře zmíněno po měděném oltáři, s kterým je v mravním naučení spojeno. V 1. Královské 7 naproti tomu následuje moře po dvou sloupech „Jachin“ a „Boaz“, zatím co měděný oltář je zcela přejit.
Slité moře zaujalo v chrámu místo umyvadla ve stánku, ale mezi oběma jsou zajímavé rozdíly. Umyvadlo stánku bylo uděláno ze zrcadel žen, „které [po hříchu se zlatým teletem] přicházely ke dveřím stánku úmluvy“ (2. M. 38,8). Měděné moře naproti tomu bylo z materiálu kořistí Davidových vítězství (1. Par. 18,8). Zrcadla mluví o vzdání se něčeho ze strany těch, kdo je daly, kořisti mluví o vítězství v rozvinutí sláv království, které jsou ukázány v Šalomounově vládě. Velikost a objem umyvadla nejsou udány, zatím co u měděného moře jsou tyto podrobnosti zmíněny. Jak umyvadlo, tak i moře, byly určeny pro používání kněžími. Z nich brali vodu k očišťování rukou a nohou, když sloužili v Boží svatyni. Když byli kněží zasvěcováni, museli se podrobit úplnému umytí (2. M. 29,4). V Epištole Židům 10,22 a v Janu 13,10 je toto přivedeno do spojení s tím, co jsme my zakusili v novém narození. Ale u těch, kteří se chtějí blížit svatému Bohu, se požaduje ještě více. Nové narození nás podle přirozenosti učinilo vhodnými pro Boží přítomnost, ale umyvadlo a slité moře nás poučují o tom, že jí musíme odpovídat také v praktickém ohledu, jestliže se chceme těšit z Jeho přítomnosti. Když žalmista vyznával svoji lásku k Hospodinovu domu, řekl: „Umývám v nevinnosti ruce své, postavuji se při oltáři tvém, Hospodine.“ (Žalm 26,6) Milost učinila z celé domácnosti víry „kněžstvo svaté“, ale svatost u nás vyžaduje čistotu v myšlenkách, slovech i chození. Třetí Mojžíšova kniha je jakoby příručka aronských kněží a v celé Knize jim je vštěpována čistota. Zvlášť vážná je 10. kapitola svými nařízeními a varováními, jejichž příčinou byl nedostatek vážnosti u Nádaba a Abiu. Bůh bere neuctivost a nedbalost ve svatých věcech krajně vážně, jak to museli také bolestivě zakusit Korintští (1. Kor. 11,30).
Slité moře (na rozdíl od umyvadla, které mělo „podstavek /základnu/“) „stálo na dvanácti volích. Tři obráceni byli na půlnoci, a tři patřili k západu, tři zase postaveni byli k poledni, a tři obráceni byli k východu, a moře svrchu na nich stálo, ale všech jich zadkové byli pod mořem“ (1. Král. 7,25; 2. Par. 4,4). Se vší pravděpodobností tam probíhaly trubky dolů ústy volů, kterými, když bylo potřeba, vytékala voda. Je možné, že Pán měl tento obraz před očima, když stál a ve velký den Svátku stánků volal: „Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se. Kdo věří ve mne, jakož dí písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé.“ (Jan 7,37-38) V době velkého království bude voda Slova nejprve použita na Izrael. „V ten den bude studnice otevřena domu Davidovu a obyvatelům Jeruzalémským, k obmytí hříchu a nečistoty.“ (Zach. 13,1) „A pokropím vás vodou čistou, a čisti budete; ode všech poskvrn vašich, i ode všech ukydaných bohů vašich očistím vás.“ (Ezech. 36,25) Ve zbožném ostatku, zachráněném přes velké soužení, v jádře nového národa, nebude potom potřebovat učit každý člověk bližního svého a jeden každý bratra svého: „Poznejte Hospodina!“ – neboť všichni Ho budou znát, a to jako odpouštějícího Boha (Jer. 31,34). Výsledkem bude velká duchovní aktivita. „Ze Siona vyjde zákon, a slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.“ (Iz. 2,3) „Ostatkové Jákobovi uprostřed národů mnohých budou jako rosa od Hospodina, jako tiší dešťové, skrápějící bylinu.“ (Mich. 5,7) Vůl je ve svatém Písmu obraz trpělivé, vytrvalé práce a dvanáct je počet pokolení Izraele. Pod mocným působením Ducha Svatého, vylitého v posledních dnech, bude Izrael naplněn přáním, aby všechny národy poznaly jeho Boha a s ním zpívaly písně radosti (Žalm 67). Jaký protiklad k jeho chování ve dnech milosti! Jejich zatvrzelé nepřátelství a zlé snahy zabránit kázání evangelia mezi národy, jsou nám vylíčeny v 1. Tesalonickým 2,16 a ve Skutcích 13,45, stejně jako ve Skutcích 14,2-19. Ale když Vykupitel přijde na Sion a jejich srdce budou milostí připravena, naplní Boží uložení ohledně svého vyvolení a oddají se radostně působení Ducha a široko daleko budou šířit požehnání. Cožpak Bůh neřekl Abrahamovi: „Požehnáni budou v semeni tvém všichni národové země“ (1. M. 22,18)? Obrácení Izraele bude požehnáním světa.
V protikladu k národům bude Izrael v oněch dnech stát k Bohu v kněžské blízkosti. „Jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, budete mi království kněžské a národ svatý.“ (2. M. 19,5.6) To se ještě nikdy neuskutečnilo. V Ozeášovi 4,6 slyšíme hlas rozhořčeného Boha Izraele: „Pohrdnu tebou, abys mi kněžství nekonal.“ Ale v den slávy království: „Vy pak kněží Hospodinovi nazváni budete, služebníci Boha našeho slouti budete.“ (Iz. 61,6) Známost Boha a Jeho velkého spasení bude všeobecně rozšířena. Dvanáct volů pod slitým mořem hledí na sever, na západ, na jih a na východ.
Mezitím, zatím co Izrael setrvává ve své tvrdošíjné nevěře, je naší výsadou, ale také naší velkou odpovědností nést evangelium milosti každému. Za-městnáváme se touto službou s celým srdcem?
Ve Zjevení 4,6 je zmínka o slitém moři; ale to, co Jan viděl v nebi, nebylo moře vody, ale „moře sklené, podobné křišťálu“. Čistota nebe je fixována; už nebude žádná potřeba, abychom „se očišťovali“, jak jsme napomínáni ve 2. Korintským 7,1.
Šalomoun udělal z mědi deset koly opatřených podstavců a deset na nich spočívajících umyvadel. Je pozoruhodné, že o podstavcích je toho řečeno více než o umyvadlech. To by sotva odpovídalo lidskému zvyku psaní, ale způsoby Ducha Svatého jsou vždy božsky moudré, ať už jim rozumíme, nebo ne. Podstavce a umyvadla jsou dosti podrobně popsány v 1. Královské 7,27-39, ale jejich užití nám je řečeno ve 2. Paralipomenon 4,6: „Všecko, co se strojilo k zápalům, omývali z nich, ale moře, aby se z něho kněží umývali.“ Každá oběť, obětovaná na oltáři, mluvila o Kristu, a proto musela být absolutně čistá. Poté, co Noé vyšel z archy, postavil „oltář Hospodinu, a vzav ze všech zvířat čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápaly na tom oltáři“ (1. M. 8,20). Toto jednání ukázalo, že byl vyučen od Boha. Když měl být očištěn malomocný, byla předepsána velmi nepatrná oběť: dva ptáci, ale museli to být čistí ptáci (3. M. 14,4). Tak nám Bůh dává obrazné naučení ohledně Jeho Svatého: Kristus „hříchu neučinil“ (1. Pet. 2,22), „hřích nepoznal“ (2. Kor. 5,21) a „hříchu v Něm není“ (1. J. 3,5).
A tak rádi můžeme zpívat:
„Tvůj život byl čistý, bez poskvrny, // a všechna Tvá bytost čistá.“3
Jeho naprostá čistota byla nutná pro Jeho oběť. Jedna jediná poskvrna na Božím Kristu by oloupila „krev kříže jeho“ o její cenu, a pak by nás nemohlo nic zachránit od věčného odsouzení.
„Kdo z vás uviní mne z hříchu?“ (Jan 8,46) To byla Jeho výzva krátce po Jeho svědomí zkoumajících slovech k žalobcům cizoložné ženy: „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprve hoď na ni kamenem.“ (Jan 8,7) Lidé byli nuceni o Něm říci: „Dobře všecky věci učinil.“ (Marek 7,37) A Otec řekl nezměrně více, když dvakrát otevřel nebesa a vysvědčil: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mat. 3,17 a 17,5)
Číslo deset a jeho násobky zaujímají v zařízení chrámu velké místo. Chrám sám byl 60 loktů dlouhý, 20 loktů široký a 30 loktů vysoký; orákulum (svatyně svatých) bylo 20 loktů dlouhé, 20 loktů široké a 20 loktů vysoké; a předsíň před domem byla 20 loktů dlouhá, 20 loktů vysoká a 10 loktů široká. Mezi zařízením nalézáme deset měděných umyvadel, postavených na deseti podstavcích; deset zlatých svícnů a sto zlatých číší4 (2. Par. 4,7.8).
Čísla mají v Písmu význam. Deset je číslo odpovědnosti, což je jasně poznatelné z deseti Božích přikázáních. Význačnost čísla deset v Šalomounově chrámu je tak upomínkou na to, že všechno bylo postaveno na základě odpovědnosti a že pokračování onoho nádherného systému slávy a požehnání záviselo na věrnosti krále a lidu. Tak tu bylo deset svícnů, „pět na pravé a pět na levé straně před svatyní svatých ze zlata nejčistšího“ (1. Král. 7,49). Stánek měl jen jeden svícen a pro chrám v Tisíciletém království není o svícnu žádná zmínka.
Deset v Šalomounově chrámu je proto zvlášť nápadné. Bude Davidův královský dům věrný svému pověření být svědectvím mezi národy? Žel, musíme odpovědět, že nikoli. A přece Boží snášenlivost byla obdivuhodná. Když ve Svém hněvu pověděl Šalomounovi, že jeho království bude roztrženo, dodal: „Všeho pak království neodtrhnu, ale pokolení jednoho zanechám synu tvému pro Davida, služebníka svého, a pro Jeruzalém, který jsem vyvolil.“ (1. Král. 11,13) A Jeroboámovi skrze proroka řekl, že Jeho služebník David má mít po všechny dny svíci před Ním „v městě Jeruzalémě, které jsem sobě vyvolil, aby tam jméno mé přebývalo“ (1. Král. 11,36). Také když Duch Svatý podává zprávu o nevěrnosti Abiama, Šalomounova vnuka, čteme: „Avšak pro Davida dal jemu Hospodin, Bůh jeho, svíci v Jeruzalémě, vzbudiv syna jeho po něm, a utvrdiv Jeruzalém.“ (1. Král. 15,4)
Ve 2. Královské 17 je celý stav Izraele shrnut z Božího hlediska. Po asi 260 letech samostatné národní existence pod 19 králi, kteří všichni byli zlí, vydal Hospodin deset pokolení do ruky asyrského utlačovatele: „Proto rozhněval se Hospodin náramně na Izraele, a zahnal je od tváři své, nezanechav z nich, kromě samého pokolení Judova.“ (verš 18) Ale Juda se ze zkázy svých bratří ničemu nenaučil. Bůh ještě asi 130 let snášel jeho zlé cesty, a nakonec je vydal do Nabuchodonozorovy ruky. „Ano i Juda neostříhal přikázání Hospo-dina Boha svého, ale chodili v ustanoveních Izraelských, která byli nařídili. A proto opovrhl Hospodin všecko símě Izraelské a sužoval je, a vydal je v ruku loupežníků, až je i zavrhl od tváři své.“ (verše 19 a 20) „Trůn Hospodinův“ v Jeruzalémě už neexistoval, Davidova svíce zhasla. Na půdě odpovědnosti bylo nyní všechno ztraceno, ale Boží milost jednou dá opět mnohem více, než Šalomoun a Izrael v tak velké pošetilosti od sebe odvrhli. Bůh sám Sobě přisáhl, že Davidovi nikdy nebude chybět muž na jeho trůnu, a Kristus je naplněním tohoto příslibu. Když byl od lidu při Svém prvním příchodu zavržen, sedí nyní po Boží pravici v nebi. „Seď!“, říká Mu Bůh dnes, a „Panuj!“, bude zakrátko znít jako Jeho úkol (Žalm 110,1.2). Až do onoho velkého dne musí Izrael a národy procházet ještě stále rostoucí bídou a neštěstím. „Časy národů /pohanů/“ (Luk. 21,24) musí běžet dále až ke svému Bohem určenému konci. Jak hrozná je odplata za hřích!
Janovi na Patmosu bylo ukázáno sedm svícnů (Zj. 1,12.13), které představovaly sedm tehdy existujících shromáždění a ukazují nám z prorockého pohledu vývoj Boží Církve jako celku od začátku až do konce. Ta byla kdysi v božské spravedlnosti zřízeným svědectvím, ale také její úpadek je nám bolestným způsobem postaven před oči. Svícen bude odejmut, neboť jen Kristus sám je Boží „svědek věrný“ (Zj. 1,5).
Orákulum (svatyně svatých) byla od svatyně oddělena křídlovými dveřmi z olivového dřeva, spojenými s veřejemi panty ze zlata. Ale byla tam také opona jako ve stánku, zřejmě zavěšená řetízky ze zlata (2. Par. 3,14-16). Stojí za povšimnutí, že ani opona, ani měděný oltář nejsou zmíněny v popisu chrámu v 1. Královské, nýbrž jen v popisu v 2. Paralipomenon. Je to proto, že v časově prvním popisu je chrám viděn jako místo Božího přebývání; ale v druhém popisu je to spíše místo božské vlády a místo blížení se pro Boží lid. Trochu podobné rozlišení nalézáme ve směrnicích ohledně stánku. V 2. Mojžíšově 25-27,19 je velkou myšlenkou zjevení Boha, a proto zde máme nejprve Boží truhlu a ostatní nádherné předměty. Od 2. Mojžíšovy 27,20 nacházíme prostředky, skrze které mohl Boží lid vstupovat do spojení s Bohem: kněžství a oltář ke kadění. V prvním oddílu vidíme Boha, jak se blíží člověku, a ve druhém se člověk blíží k Bohu. Kéž nám Bůh dá milost a moudrost, abychom „správně rozdělovali slovo pravdy“ (2. Tim. 2,15).
Opona ve stánku byla stejná jako v chrámu. Epištola Židům 10,20 nás učí, že představuje Kristovo tělo. „Majíce tedy, bratří, plnou svobodu k vjití do svatyně tou cestou novou a živou, kterou nám způsobil skrze oponu, tj. tělo své.“ (v. 19-20) Máme zde božský div. Židům 1 se zaobírá velikostí a majestátem Syna. On má věčný trůn a andělé se Mu klanějí. A přece přišel „v podobnosti těla hříchu“ (Řím. 8,3) na tuto zem. Stal se skutečně člověkem, aby se mohl ujmout naší věci. Ale On je nicméně náš Pán a náš Bůh (Jan 20,28). Je nejen dokonalým a jediným zjevením Boha lidem, ale je i tou jedinou cestou blížení se k Bohu. Skrze Něho „máme svobodu k vjití“.
Nikdo než jen kněží, neviděl nikdy oponu, jak ve stánku, tak i v chrámu. Druzí viděli sice vchod v oplocení a mohli jím vstupovat, aby se dostali k obětnímu oltáři, ale dále se lid všeobecně neodvážil jít. Když se král Uziáš opovážil vstoupit do samotného chrámu, byl pro svou opovážlivost stižen malomocenstvím (2. Par. 26,16.19). Výsady těch, kteří věří v Pána Ježíše, jenž vstoupil v moci Své vlastní krve, jsou vskutku obdivuhodné. Nejenže nám bylo dovoleno, abychom se Bohu blížili jako hříšníci, hledající odpuštění (to by odpovídalo Izraelitovi, blížícímu se k měděnému oltáři). My jsme nyní klanějící se kněží a smíme volně vstupovat do svatyně svatých. Nejenže hledíme na oponu, my skrze ni procházíme. Boží jednání ve chvíli Spasitelovy smrti, kterým byla opona chrámu „roztržena napůl /uprostřed/“ (Luk. 23,45) „od vrchu až dolů“ (Mat. 27,51), znamenalo Boží zavržení onoho pořádku věcí, který Jeho lid držel na odstup od Něho. Ale Satan ustavičně po staletí pracoval na tom, aby podmanil lidi kněžským řádům a církevním zvykům ke zneuctění Kristova díla a ke škodě jejich vlastních duší! Každý věřící smí a měl by ze srdce zpívat:
„Opona roztržena – otevřeno nebe,
nám života i slávy teď se dostává
a kletba, již jsme zasloužili, stihla Tebe:
Jak velká, Jezu, láska Tvá!“ (Duchovní písně)
„Tak blízko, tak blízko Bohu, // blíže už být nemohu,
neboť když jsem v Jeho Synu, // jsem tak blízek i Jemu.“
(Gatesby Paget)
Ale to by vyvolalo velké rozhořčení u takzvaných duchovních, kteří – jako tehdy Demetrius – mohou říci: „Muži, víte, že z tohoto řemesla jest živnost naše.“ (Sk. 19,25)
Jen jeden verš popisuje oponu Šalomounova chrámu: „Udělal také i oponu z postavce modrého, z šarlatu, z červce a z kmentu, a udělal na ni cherubíny.“ (2. Par. 3,14) Samotná její existence sdělovala, že „ještě nebyla zjevena cesta do svatyně“ (Žid. 9,8). Ale přesto mluvila o Kristu. Modrá barva nám připomíná, že On je „z nebe“, na rozdíl od prvního člověka, který byl „ze země, zemský“ (1. Kor. 15,47). Takové je naše vzácné postavení ve vztahu k Bohu, že potřebujeme nebeského Kněze (Žid. 7,26). Kdyby dnes existovali aronští kněží, nemohli by pomáhat těm, kteří jsou blíže k Bohu než oni sami. Purpur ukazuje na Jeho univerzální vládu. Ještě není všechna v Jeho rukách; ale ještě Ho uvidíme poctěného a velebeného v celém Božím rozsáhlém stvoření. Karmín mluví jak o utrpení, tak i o slávě. Ten, který zde trpěl, bude zde mít v Boží určený čas slávu. V mezičase se velká nevěstka ze Zjevení 17 obleče všemi znaky pozemského lesku (verš 4). Kment /bílá lněná látka/ do kterého byly všechny tyto barvy vetkány, je poukaz na neposkvrněnou čistotu Toho, který trpěl na dřevě. Cherubínové nás ujišťují, že Kristus bude soudit spravedlivě za Boha, když přítomné období milosti skončí.
Stejně jako o oponě, tak i o oltáři zápalné oběti se nám Duch Svatý zmiňuje jen v jednom verši v Knize Paralipomenon. Ve 2. Mojžíšově knize je jeho předchůdci ve stánku věnováno patnáct veršů a v Ezechieli je zapotřebí mnoho veršů k popisu oltáře a jeho služby ve chrámu v Tisíciletém království. „Udělal také i oltář měděný, zdélí dvaceti loktů, a dvaceti loktů zšíří, deseti pak loktů zvýší.“ (2. Par. 4,1) Zde nemáme žádný další popis tohoto nanejvýš důležitého předmětu, jsou udány jen jeho velké rozměry. Délka a šířka byly čtyřikrát větší než u oltáře stánku a odpovídaly přesně mírám orákula, svatyně svatých (2. Par. 3,8), v čemž smíme spatřovat tu vzácnou skutečnost, že Kristova oběť postačuje všem požadavkům svatého Boha. Jaký klid a jaký pokoj to dává srdci a svědomí!
Oltář zápalné oběti byl vyhotoven z kovu. Bronz, nebo měď, jsou snad přesnějším označením použitého kovu. Jeden již zesnulý pisatel o tom říká: „Zlato je Boží spravedlnost, abychom se mohli Bohu blížit tam, kde On je. Naproti tomu měď je obraz Boží spravedlnosti v Jeho jednání se zlem člověka tam, kde člověk je.“ (W. Kelly) Proto všechny předměty uvnitř domu byly ze zlata a předměty vně Božího příbytku – oltář, slité moře, podstavce a umyvadla – z mědi.
Měděný oltář vede naše myšlenky ke kříži, na kterém zemřel Pán slávy. Žádný předmět chrámu nebyl velikostí srovnatelný s tím oltářem, neboť vskutku není nic, co by bylo možné srovnat s křížem. Pán Ježíš krátce před Svou obětní smrtí řekl: „Nyní oslaven jest Syn člověka, a Bůh oslaven jest v něm. A poněvadž Bůh oslaven jest v něm, i Bůh oslaví jej sám v sobě, a to hned oslaví jej.“ (Jan 13,31.32) Podíl člověka na kříži – „pohanění a plivání“ – nejsou v těchto slovech před námi. Neboť skrze kříž byl:
Každá oběť, obětovaná na měděném oltáři, mluvila Bohu o Kristu. Všechny oběti, předepsané v 3. Mojžíšově knize 1–7, našly svou dokonalou a konečnou odpověď v Jeho smrti na dřevě. Kříž Golgoty se pro Něho v Jeho předivné milosti stal obětním oltářem. Oheň Božího soudu Ho tam stihl v den Jeho utrpení a Jeho obětí byla vyřízena ta hrozná otázka hříchu, aby už nikdy nebyla pozdvihována u těch, kdo věří v Jeho jméno.
ZLATÝ OLTÁŘ, na kterém bylo každý den obětováno kadidlo (Luk. 1,9), je zmíněn ve směrnicích chrámu jen zběžně a není dán vůbec žádný jeho popis v těch třech krátkých poznámkách o něm (1. Král. 6,22; 7,48; 2. Par. 4,19). Avšak čtrnáct veršů je věnováno zlatému oltáři ve stánku. U chrámu v Tisíciletém království není v Ezechieli zlatý oltář zmíněn.
V Šalomounově chrámu stálo v bezprostřední blízkosti oltáře zápalné oběti slité moře. Smiřující krev vyznačovala oltář, voda očišťování moře. Jen krev mohla učinit smíření za naše hříchy. Šalomounovy četné oběti nevystačily k tomu, aby odejmuly byť jen jediný hřích (1. Král. 8,63; Žid. 10,4), ale byly pro Boha výmluvným svědectvím o budoucí oběti Jeho milovaného Syna, skrze kterou jednou a provždy odstranil naše hříchy. Na základě výtečnosti této jedné oběti může Bůh Svému lidu říci: „Na hříchy jejich, i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více,“ takže nyní stojíme před Bohem „posvěceni“ a „dokonalí učiněni“ (Žid. 10,14.17).
Ale toto se vztahuje na naši vinu. Navíc jsme ve své přirozenosti nenapravitelně zlí. Život, zděděný od prvního, padlého člověka, je a zůstává zkažený. „Vím zajisté, že nepřebývá ve mně, to jest v těle mém, dobré.“ (Řím. 7,18) Nový život, stejně jako odpuštění hříchů, jsou nezbytné dříve, než člověk může chodit s Bohem. Buď velebeno Jeho jméno, vší naší potřebě je učiněno zadost ve smrti Krista. On zemřel za hříšníka, jakož i za jeho hříchy, a víra může říci že „starý člověk náš s Ním spolu ukřižován jest“ (Řím. 6,6). Boží slovo to mocně dosvědčuje srdci a svědomí a věřící nadále před Bohem žije životem vzkříšeného Krista. Důkaz toho je viděn v nových chutích a touhách. Věci, které byly kdysi milovány, už nepotřebujeme, a věci, jimiž bylo kdysi opovrhováno, jsou předměty hlubokého zalíbení. To je mravní očištění – nové narození. Toto nemůže být nikdy opakováno. Proto ta Pánova slova impulzivnímu Petrovi, který Mu nejprve odmítl dovolit, aby umyl jeho nohy, a potom řekl: „Pane, netoliko nohy mé, ale i ruce i hlavu.“ – „Kdo jest umyt, nepotřebuje, než aby nohy umyl; nebo čist jest všechen.“ (Jan 13,9-10)
Aron a jeho synové byli v den svého zasvěcení Mojžíšem umyti u dveří stánku (3. M. 8,6). To je znázornění nového narození a nikdy to nebylo opakováno. Verš Židům 10,22 používá skutečnost tohoto na křesťany. Ale Aron a jeho synové potřebovali každodenní očišťování, a pro to používali umyvadla. Podobným způsobem potřebujeme my ustavičné očišťování svých nohou, neboť procházíme hříšným světem, a pro to tu je „umývání vodou skrze slovo“ (Ef. 5,26).
Účinnost Ježíšovy krve na nás byla použita Duchem Svatým, a ta zůstává. Není tu žádné opakování, neboť naše viny byly odstraněny navždy. Ale voda, prostřednictvím které byl před nás přiveden Kristus a Jeho veliké dílo, vykonané pro nás, je potřebná každý den a každou hodinu. Jen tak můžeme chodit s Bohem v nezastřeném společenství.
Truhla nebyla vlastním nástrojem chrámu, neboť to byla táž truhla, která stála ve stánku a která doprovázela Izraelity na všech jejich proměnlivých putováních. Ale mezi všemi těmi krásnými a vzácnými věcmi, které Šalomoun udělal pro Boží svatyni, s ní nemohla být žádná srovnávána svou důležitostí. Chrám se měl stát místem odpočinutí pro truhlu smlouvy. Při zasvěcení chrámu slyšíme Šalomouna, jak v závěru své velké modlitby s odvoláním na slova Žalmu 132 říká: „Aj, nyní povstaň, ó Hospodine Bože, k odpočinutí svému, ty i truhla síly tvé; kněží tvoji, Hospodine Bože, nechť jsou oblečeni v spasení, a svatí tvoji ať se veselí v dobrých věcech.“ (2. Par. 6,41)
Truhla byla nejvyšším předobrazem Krista v onom věku předobrazů. Dřevo setim (akáciové dřevo) a zlato, které ji pokrývalo, mluví o Jeho Osobě jako člověka i Boha. Slitovnice na truhle mluví o Jeho oběti, neboť na ní vždy byla krev oběti za hřích. Jako úložiště desek zákona jí byla vyjádřena spravedlnost. Boží milost nalezla cestu, na které může být přestupníkům požehnáno. Tou cestou je Kristus ve Své oběti smíření.
Na tomto místě bychom chtěli ještě jednou shrnout příběhy truhly smlouvy:
Ve viděních, která měl Jan na Patmu, nacházíme následující: „I otevřen jest chrám Boží na nebi, a viděna jest truhla smlouvy jeho v chrámě jeho. I stalo se blýskání, a hlasové, a hromobití, a země třesení, i krupobití veliké.“ (Zjevení 11,19) Bylo to jen vidění, ale pro víru je velmi povzbudivé, protože nám zajišťuje neproměnnost Božích rad.
V prvních verších téže kapitoly vidíme pozemské město Jeruzalém s chrámem, vydané na milost a nemilost pohanským utlačovatelům. Ale poslední verš nám dává ujištění, že Boží rady přesto trvají. Na Jeho starý lid je v nebi pamatováno a Jeho smlouva milosti se naplní. Při poslední hrozné krizi světa půjde o Izrael a Boží soud přemůže všechny jeho nepřátele. Lid vyjde ze svých utrpení tím způsobilejší pro vedení národů.
Následující vidění (Zjevení 12) nám ukazuje Izrael v královské nádheře a o-zdobený všemi symboly autority – slunce, měsíc a hvězdy. Ale vidíme také Satanův odpor proti tomuto božskému úmyslu, a ještě více proti Kristu, který je středem všeho, stejně jako osvobozující Boží moc a milost.
Rozumíme-li správně 1. Královské 7,40-50, pak Šalomoun osobně dohlížel na zhotovení všech zlatých nástrojů pro Boží dům, zatím co Chíram, král Týru, zhotovoval předměty z mědi. Pod ním pracoval obratný muž téhož jména, „syn jedné ženy ze dcer Dan, otce pak měl Tyrského“ (2. Par. 2,14). Sdružení obou králů, jednoho Izraelity a jednoho pohana, a spojení obou v osobě obratného dělníka nám opět připomíná, že když Hospodin dal stavět chrám, měl ve Své mysli požehnání jak pro pohany, tak i pro Svůj lid Izrael. „Nechť tedy nemluví cizozemec, který se připojuje k Hospodinu, říkaje: Jistě odloučil mne Hospodin od lidu svého… Ty přivedu k hoře svatosti své, a obveselím je v domě svém modlitebném. Zápalové jejich a oběti jejich příjemné mi budou na oltáři mém; neboť dům můj dům modlitby slouti bude u všech národů.“ (Iz. 56,3.7) Jak zlí byli proto oni židovští horlitelé, kteří napadli v Jeruzalémě Pavla, protože se domnívali, že přivedl do chrámu Trofima, obyvatele Efezu (Sk. 21,28)! Pánovo varování v Matouši 8,11 mohlo potom dobře zaznívat v jejich uších.
Měděných /bronzových/ nádob pro chrám bylo mnoho. Izraelská knížata dala před Davidovou smrtí dodatečně ke svým příspěvkům zlata, stříbra a železa ještě 18000 centnéřů /talentů/ mědi (1. Par. 29,7). Ale to nebylo vše. „Zanechal pak Šalomoun vážení všeho nádobí, pro množství veliké není vyhledáváno váhy mědi.“ (1. Král. 7,47)
Je nám řečeno, že „všecko nádobí, kteréhož nadělal Chíram králi Šalomounovi do domu Hospodinova, bylo z mědi pulerované /leštěné/“ (1. Král. 7,45). „Pulerovaná měď“ nebo „vyleštěná měď“ znamená také „učiněná třpytivou“. Je to malá podrobnost, která nemá být přehlédnuta těmi, kteří chtějí poznat myšlenky Ducha. Co nám to má říci? „Každé pak trestání, když přítomné jest, nezdá se býti potěšené, ale smutné, než potom rozkošné ovoce spravedlnosti přináší těm, kteří by v něm pocvičeni byli.“ (Židům 12,11) Židům 12 mluví o třech způsobech, jakými můžeme přijímat kázeň. Můžeme jí „málo dbát (opovrhovat jí)“, můžeme pod ní „zemdlévat“, anebo jí můžeme být pocvičeni. Pro pocvičenou duši tu je požehnané „potom“: „Pulerování /leštění/“ vykonalo své dílo.
Avšak my se lekáme každé těžké zkoušky. Když si Pavel uvědomil trn pro své tělo, snažně prosil Pána, aby mohl být odňat. Protože ale byl vytrvalý v modlitbě, a protože neobdržel okamžitou odpověď, prosil Pána třikrát. Jakmile však obdržel Pánovo slovo, trpící muž byl uspokojen. „Ale řekl mi: Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se. Nejraději tedy chlubiti se budu nemocemi svými, aby ve mně přebývala moc Kristova. Proto libost mám v nemocech, v pohaněních, v nedostatcích, v protivenstvích a v úzkostech pro Krista. Neboť když mdlím, tehdy silen jsem.“ (2. Kor. 12,7-10) Jestliže jeho zkoušky směřovaly k tomu, aby pocítil celou svou nicotnost, a byla dána příležitost „moci Kristově“, aby se nad ním rozprostřela jako stan, takže byl viděn Kristus a ne Pavel, tu v tom měl zalíbení. Nemělo by tomu tak být i u nás?
Bůh někdy dostává to nejlepší od Svých trpících svatých. Zesnulý G. V. Wigram řekl: „Se zlomeným srdcem a podrobenou vůlí jsem děkoval za utrpení, v nichž železo proniklo přímo do mé duše. Neříkám to lehkovážně, nýbrž před Bohem: ‚Ty víš, že bych toto nebo ono nemohl prožít, kdybys Ty mi nedal milost přijmout to z Tvé ruky a zakusit, že ze sžírajícího vyšel pokrm.‘“ Filozof Bacon nám připomíná, že „pero Ducha pracovalo více, aby popsalo Jobova utrpení, než Šalomounovu blaženost“. Za povšimnutí stojí také to, že Bůh věnoval příběhu Davida více než trojnásobek místa, které věnoval příběhu Šalomounově. Utrpeními pocvičený David nám zanechal v Knize Žalmů vzácné dědictví, a je jisté, že
„David by nikdy nezpíval své Žalmy,
kdyby nebyl tolik zkoušen ve svém srdci.“
Duch zaznamenal lokalitu a charakter půdy, ve které Chíram dělal svou práci: „Ty věci na rovinách Jordánských slíval král v jílovaté zemi, mezi Sochot a Sartan.“ (1. Král. 7,46) My všichni jistě žijeme v „jílovité zemi“ a jsme, zatím co čekáme na příchod Pána, Jeho rukou formováni a utvářeni. A tak jako Chíram na konci své práce předal Šalomounovi velký počet svatých nástrojů pro Boží svatyni, tak také Duch Svatý na konci Své přítomné milostivé služby představí v nebeské slávě množství duší v každém směru vhodných pro společenství s Prvorozeným Synem.
Je bolestivé poukázat, byť jakkoli krátce, na pozdější historii všeho toho, co Šalomoun a Chíram udělali. Jen pět roků po Šalomounově smrti Sesák, král Egypta, vyplenil chrám. „A pobral poklady domu Hospodinova a poklady domu královského, všecko to pobral. Vzal také všecky štíty zlaté, kterýchž byl nadělal Šalomoun.“ (1. Král. 14,25.26) I když něco bylo se vší pravděpodobností nahrazeno, tu víme, že chrám byl vícekrát vyloupen nevěrnými králi samými, aby mohli zaplatit pohanským mocnostem žádané poplatky. A pak přišel nakonec hrozný den, ve kterém Hospodin ten zlý národ už nemohl snášet a všechno bylo předáno zkáze. Se zármutkem srdce nám inspirovaný historik sděluje, že slavné sloupy „Jachin“ a „Boaz“, podstavce, slité moře, dvanáct měděných volů atd. byly rozbity. Všechno bylo sešrotováno a ponurým konvojem vozů odvezeno do Babylona. „Nebylo váhy mědi všech těch nádob.“ (Jer. 52.20)
Tím začaly „časy národů“, které ani dnes ještě nejsou u konce. Izrael ještě krvácí a národy země nenacházejí žádného odpočinutí. Jaké smutné jsou to následky hříchu proti Bohu! „Ó, byť mně byl lid můj poslouchal, a Izrael po cestách mých chodil. Tudíž bych já byl nepřátele jejich snížil, a na protivníky jejich obrátil ruku svou.“ (Žalm 81,14.15)
Chrám byl především místem odpočinutí pro truhlu. Když byla stavba dokončena, Šalomoun a lid přinesli z Gabaon nahoru do Jeruzaléma „stánek úmluvy“ („stánek setkávání“) se všemi posvěcenými nádobami (2. Par. 5,5). To je poslední historická poznámka o této duchovně tak významné svatyni, kterou postavil Mojžíš na poušti. Žádná z jejích svatých nádob nevešla do Šalomounova chrámu. S truhlou to bylo jiné. Ta nebyla ve stánku ode dnů Elího. David postavil pro truhlu stan na Sionu, zatím co stánek byl v Gabaon. Nyní byla truhla přinesena nahoru ze svého stanu na Sionu Šalomounem a lidem se všemi možnými poctami. „A postavil jsem tam [do chrámu] truhlu, v níž jest smlouva Hospodinova, kterou učinil se syny Izraelskými,“ řekl Šalomoun ve 2. Par. 6,11.
Truhla byla velkým předobrazem Krista. Její slitovnice byla Hospodinovým trůnem. Byla znamením Jeho přítomnosti uprostřed lidu, který Jeho milost vysvobodila z otroctví Egypta. Byl to památný den v Izraeli, když ta dlouho cestující truhla dosáhla svého místa odpočinutí. Zpěváci, kteří od svého ustanovení Davidem svou službu konali ve dvou odděleních, někteří u stánku a někteří u truhly (1. Par. 16,37-42), byli nyní spojeni.
Mezi Davidovým přestěhováním truhly z Kariatjeharim na Sion a Šalomounovým přestěhováním truhly do chrámu byly rozdíly. Obojí to byly dny národní radosti, ale u Davida tu bylo svaté, jemu vlastní nadšení, které bylo Bohu velmi vzácné. „David pak poskakoval /tančil/ ze vší síly před Hospodinem a byl oblečen David v efod lněný.“ (2. Sam. 6,14) To nebylo pouhé tělesné vzrušení, ale nepředstírané zalíbení v Bohu, který přišel ke Svému služebníkovi tak blízko. Míkol mohla opovrhovat jeho projevy radosti, ale Bůh si jich cenil podle jejich pravé ceny, neboť takovému Bohu, jakého i my známe, náleží upřímné náklonnosti celého srdce. „Oslavovati tě budu, Hospodine, celým srdcem svým, vypravovati budu všecky divné skutky tvé.“ (Žalm 9,2) – „Celým srdcem svým hledám tebe.“ (Žalm 119,10) – „Z celého srdce volám, vyslyš mne, ó Hospodine.“ (Žalm 119,145) Takto mluvit ke svému Bohu byla Davidova radost. Kéž nás Bůh všechny ochrání před všemi mrtvými formami a daruje nám Davidovo smýšlení!
„Nic nebylo v truhle, kromě dvou tabulí, které tam složil Mojžíš na Orébě tehdáž, když učinil Hospodin smlouvu se syny Izraelskými, a oni vyšli z Egypta.“ (2. Par. 5,10) Truhla kdysi obsahovala také zlaté vědro plné many a Aronovu hůl, která vypučela, jak nám to připomíná verš Židům 9,4. Ale obojí mluvilo o potřebách během cesty pouští, které tu už nebyly. Kamenné desky zákona zůstaly, neboť tvořily základ všech zákonů království. Nehemiáš o nich ve svém vyznání před Bohem říká, že jsou to „soudy přímé a zákony pravé, ustanovení a přikázání dobrá“ (Neh. 9,13). „Zákon zajisté jest svatý,“ říká apoštol Pavel (Řím. 7,12).
Když kněží vyšli ze svatyně poté, co předtím vytáhli tyče z truhly, sbor Lévitů, oblečených kmentem, zaujal své místo u východního konce oltáře zápalné oběti, a dával zaznít chvalozpěvům s cimbály, harfami a loutnami, a s nimi troubilo 120 kněží na své trouby. „Chválili Hospodina, řkouce, že dobrý jest, a že na věky trvá milosrdenství jeho.“ (2. Par. 5,11-13) Toto božsky vdechnuté znění chvalozpěvu, které často nalézáme v Žalmech, ručí za budoucí obnovu Izraele a jeho požehnání. I když lid a jeho králové často zklamali – Bůh nikdy nezklame!
Ale jaký je význam vší této nadměrné radosti, když truhla byla vnášena do chrámu? Pro pohled zvenčí to byla jen malá, zlatem potažená truhla, vedle které vypadal měděný oltář jako nesmírně veliký. Truhla byla symbolem Hospodinovy přítomnosti a On, jenž v Mojžíšových dnech přijal stánek na poušti a zaujal v něm Své místo přebývání, přišel nyní podruhé, aby bydlel uprostřed Svého lidu. Ale víra nechce zaměňovat symbol za skutečnost. Šalomoun ve své modlitbě ukázal, že toho dne má před sebou BOHA. Ve zlých dnech Ofniho a Fínesa poslal lid pro truhlu, „ať přijde mezi nás a (ona) vysvobodí nás z rukou nepřátel našich“ (1. Sam. 4,3). Nedivíme se, že nevědomí Filistinští chybně považovali symbol za skutečnost, takže se třásli, když slyšeli Izraelity vítězně křičet při spatření truhly, a řekli: „Přišel Bůh do vojska jejich … Běda nám!“ (1. Sam. 4,7) Ale Izrael to měl vědět lépe, a Bůh se rozhněval na jejich pověrečnou tělesnost tolik, že nechal truhlu upadnout do ruky nepřátel (Žalm 78,61).
V pozdějších dnech, když se lid nestaral o Hospodina a o Jeho přikázání, a přece se chlubil vlastněním vnějších bohoslužebných věcí, Bůh řekl: „Nebe jest mi stolice, a země podnože noh mých. Kde ten dům bude, který mi vzděláte? Aneb kde bude místo odpočívání mého? Neboť všecko to ruka má učinila, a jí stojí všecko, praví Hospodin. I však na toho patřím, kdo jest chudý a zkroušeného ducha, a třese se před slovem mým.“ (Iz. 66,1-2) Proto bylo srdce pokorného člověka, upřímného vůči Bohu, pro Boha příjemnějším místem přebývání než Jeruzalémský nákladný chrám. Náš Bůh miluje skutečnost. Dvě nebo tři pokorné duše, které se dnes shromažďují k Pánu Ježíši, protože Ho milují, jsou pro Něho více než impozantní křesťanské ceremonie, a On říká: „Tu jsem já uprostřed nich.“ Ale musí tu být opravdovost srdce a citlivost svědomí, týkající se Jeho vůle, jinak i to prosté shromáždění Mu už nebude přijatelnější než to, od čeho se oddělili. Ano, může pro svou domýšlivost být v Jeho očích ještě urážlivější. Mysleme na to a přečtěme si pozorně Jeremiáše 7,1-7.
Hospodin odpověděl na projev chvály od Izraele pozoruhodným způsobem: „Tedy oblak naplnil dům ten, dům totiž Hospodinův, tak že nemohli kněží ostáti a sloužiti pro ten oblak; nebo sláva Hospodinova byla naplnila dům Boží.“ (2. Par. 5,13-14) Stejná věc se stala u stánku, takže ani Mojžíš tam nemohl vstoupit (2. M. 40,35). Mojžíš jako prostředník měl větší výsady než Aron, ale ani on nemohl vejít do svatyně v tomto vrcholném okamžiku.
Ezechiel nám podává zprávu o bolestném příběhu odchodu slávy, když Hospodin se ve Své spravedlnosti cítil nucen opustit Svůj dům. Kapitoly Ezechiele 9,3; 10,4.18; 11,23 popisují jednotlivé etapy jejího odchodu, jako kdyby se Bůh s velkým zdráháním vzdával Svého lidu. Ezechiel 10,4 nám říká, že „síň /nádvoří/ naplněna byla bleskem slávy Hospodinovy“ a Ezechiel 11,23 zaznamenává, že oblak slávy se zastavil na hoře, která jest na východ od města (Olivetská hora) dříve, než s konečnou platností odešla. Slyšme slova Hospodinova: „Odejda, navrátím se na místo své, až se za provinilé uznají, a hledati budou tváři mé. V úzkosti své ráno hledati mne budou.“ (Oz. 5,15-6,1) Co to stálo Hospodinovo srdce, že musel takto jednat s lidem Své volby, je nad naše pochopení. „Jakž bych tě vydal?... Zkormouceno jest ve mně srdce mé, ano i nitro slitování mých pohnulo se.“ (Oz. 11,8 – přel.) „Pa-novník vší země“ (Joz. 3,11) se stal, pokud jde o Jeho cesty vlády „Bohem nebeským“ (Dan. 2,37; Ezdráš 7,23).
Oblak slávy se do země vrátil na krátkou chvíli, když náš velebený Pán byl na hoře proměnění, ale jen třem lidem bylo dopřáno ho spatřit (Mat. 17,5). Svědčí nám o tom, že Bůh v Něm našel zalíbení, které v Izraeli dosud nikdy neměl. Ezechiel však viděl nejen odchod slávy z chrámu, nýbrž také její návrat v ještě budoucích, šťastnějších dnech, když pokání činící lid k tomu tak dlouho zavrženému Ježíšovi řekne: „Požehnaný, který se béře ve jménu Páně.“ (Mat. 23,39) Zde je Ezechielovo prorocké vidění: „Sláva Boží vcházela do domu, cestou brány patřící k východu… a aj, dům plný byl slávy Hospodinovy.“ (Ezech. 43,4.5). Cestou k východu odešla, cestou k východu se navrátí.
Když oblak naplnil chrám, učinil Šalomoun výrok, který zaslouží naši pozornost: „Hospodin řekl, že bude přebývati v mrákotě /husté temnotě/.“ (2. Par. 6,1) Tato slova nám připomínají 2. Mojžíšovu 20,21: „Mojžíš pak přistoupil k mrákotě, kde byl Bůh.“ Tato místa Písma nám ukazují velký protiklad mezi Bohem, vydavatelem zákona, a „Bohem a Otcem našeho Pána Ježíše Krista“. Je nemyslitelné, aby věřící dnes mluvili tak, jako mluvil Šalomoun. Ať už společenství Mojžíše nebo Šalomouna s Bohem bylo jakkoli niterné, neznali Ho tak, jako má výsadu znát Ho dnes i ten nejprostší věřící. Až do té doby nebyl Bůh plně zjeven, neboť „jednorozený ten Syn, který jest v lůnu Otce“, ještě nepřišel, aby Ho oznámil (Jan 1,18). Všechno, co Bůh je, bylo ukázáno v Osobě a oběti Pána Ježíše. V souhlasu s tím Bůh řekl, že je „ve světle“, a křesťané jsou ve světle s Ním (1. J. 1,7). „Bůh je světlo“ – to je další věc, neboť světlo je Jeho přirozenost. „Ve světle“ a „v mrákotě“ jsou výrazy, které vyjadřují Boží vztahy k lidem v příslušné domácnosti. Petr nám říká, že Bůh nás „povolal ze tmy v předivné světlo své“ (1. Petra 2,9). Proto jsme „synové světla a synové dne“ (1. Tes. 5,5). A Pavel říká: „Byli jste zajisté někdy temností, ale nyní jste světlo v Pánu. Jakožto synové světla choďte.“ (Ef. 5,8) To znamená praktický souhlas s nezměrnou Boží milostí. Místo v 1. Janově 1,7, kterému je tak často chybně rozuměno, nám nechce říkat, jak máme chodit, nýbrž kde chodíme. Ono „jak“ nacházíme v následující kapitole: „Kdo praví, že v něm zůstává, ten má, jak on chodil, tak choditi.“ (1. J. 2,6)
Šalomoun potom veřejně „dával požehnání všemu shromáždění Izraelskému. (Všecko pak shromáždění Izraelské stálo.)“ (2. Par. 6,3). Jen tři králové někdy veřejně žehnali Božímu lidu (pokud nám o tom Písmo dává zprávu), a ti byli výraznými předobrazy Krista: Melchisedech (1. Mojžíšova 14,19), David (2. Sam. 6,18) a Šalomoun. A nakonec velebil Šalomoun Hospodina ve jménu lidu: „Požehnaný Hospodin, Bůh Izraelský, který mluvil ústy svými Davidovi otci mému, a to teď /rukou svou/ skutečně naplnil.“ (2. Par. 6,4-11) Při všem dění tohoto velkého dne zasvěcení chrámu však není nikdy zmínka o nejvyšším knězi. Vše bylo pod vedením Krále. To nám dává poznat tu velkou změnu, která nastala v Hospodinově jednání s Izraelem poté, co kněžský dům tak zcela zklamal ve dnech Elího. Bůh řekl ohledně kněze v budoucích dnech: „…, aby přisluhoval před pomazaným mým po všecky dny.“ (1. Sam. 2,35) Ten kněz bude podřízen králi, neboť Božím konečným králem je Kristus. Všechna požehnání závisí na Něm a všechna autorita spočívá v Jeho rukou.
Král veřejně na kolenou, vedoucí národ v pokorné prosbě k Bohu – jaká podívaná! Ale proč? Králové jsou jen lidé, i když je jejich moc velká. Snad se před nimi třesou miliony lidí. Ale co je nějaký král ve srovnání s Bohem? Povýšený Nabuchodonozor, který tak drze vyzýval svého Učinitele a uvrhl tři z Jeho věrných služebníků do ohnivé pece, byl přiveden do nejnižší hloubky pokoření, aby poznal svou vlastní nepatrnost a velikost a majestát Boha (Dan. 3,15; 4,35). Toto božské jednání s první hlavou pohanské světové říše mělo být naučením pro všechny, kteří snad přijdou po něm. Jediný skutečný rozdíl mezi králem a poddaným ve věci modlitby je tento: Králové potřebují modlitbu více než jejich poddaní, protože na nich spočívá velká odpovědnost, ze které budou muset jednoho dne skládat účty Vládci vesmíru. Je napsáno, že se máme modlit „za krále i za všecky v moci postavené“ (1. Tim. 2,1.2).
Bůh shlížel dolů na tři milé výjevy, kdy se králové v Jeruzalémě před Ním pokorně modlili:
Měly tyto modlitby praktickou cenu? Ano, a tisíckrát ANO. Pravdivě bylo s odvoláním na Ezechiáše řečeno, že „krále, oblečeného žíní je třeba bát se více než krále v brnění“.
Šalomoun „se postavil před oltářem Hospodinovým, přede vším shromážděním Izraelským, a pozdvihl rukou svých. Udělal pak byl Šalomoun výstupek měděný ku podobenství pánve, a postavil jej uprostřed síně, pěti loktů zdélí, a pěti loket zšíří, a tří loket zvýší, i vstoupil na něj, a poklekl na kolena svá přede vším shromážděním Izraelským, a pozdvihl rukou svých k nebi, a řekl: Hospodine, Bože Izraelský, není podobného tobě Boha na nebi ani na zemi, který by ostříhal smlouvy a milosrdenství služebníkům svým, chodícím před tebou v celém srdci svém.“ (2. Par. 6,12-14) Bylo by to požitkem přepsat sem celou královu obsažnou modlitbu, ale místo to nedovoluje. Bez nenáležitého spěchu si ji každý může přečíst za pět minut. Jak často musíme, žel, spolu naslouchat modlitbám, které zaberou více času než Šalomounova modlitba, ale obsahují daleko méně konkrétních proseb než tato! Kdy se asi naučíme, že nejsme vyslýcháni „pro tu svou mnohomluvnost“ (Mat. 6,7)? Proč nenásledujeme příkladu muže, který řekl: „Příteli, půjč mi tři chleby,“ a opakoval svou prosbu, dokud nebylo jeho potřebě pomoženo (Luk. 11,5)? Boží slovo nám pro naše modlitby doporučuje určitost a vytrvalost.
Žalm 127 nám ukazuje, jak se Šalomoun cítil při velké události zasvěcení chrámu. Dům byl skutečně dokončen, ale jen Bůh ho mohl zachovat i vše, co s ním bylo spojeno. „Nebude-li Hospodin stavěti domu, nadarmo usilují ti, kteří stavějí jej; nebude-li Hospodin ostříhati města, nadarmo bdí strážný.“ Jaký milý duch závislosti na Bohu!
Šalomoun začal svoji modlitbu uznáním nesrovnatelnosti Boha Izraele, který vždy zůstává věrný Svému slovu. Zaslíbil Davidovi, že nikdy nebude vyhlazen /chybět/ muž na trůnu Izraele, ale dodal: „…, jestliže toliko ostříhati budou synové tvoji cesty své.“ (1 Král. 8,25; 2. Par. 6,16) Na základě odpovědnosti je vše ztraceno. Davidův trůn dávno zmizel, a rovněž jeho rodina. Přesto Davidovi nechybí muž na jeho trůnu. Rodopis jeho pravého Dědice trůnu je podán v Matouši 1, a před Jeho narozením anděl řekl matce: „Dá jemu Pán Bůh stolici Davida, otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce.“ (Luk. 1,32-33) Ve dni Letnic řekl Petr svým posluchačům v Jeruzalémě, že Boží zaslíbení Davidovi má za střed Toho, kte-rého oni ukřižovali (Sk. 2,30-31). V přítomné době On sedí na Boží pravici v nebi, zavržen Izraelem a všemi; ale přece ještě vítězně vstoupí na Sion, vítán srdečnými chválami Svého lidu (Žalm 118,26).
Šalomoun cítil, že to je vzácné, že Bůh se chce sklonit, aby přebýval s lidmi na zemi. „Aj, nebesa, nýbrž nebesa nebes tě neobsahují, mnohem méně dům tento, který jsem vystavěl.“ (1. Král. 8,27) Šalomounův chrám pominul, ale mnohem vzácnější věc zaujala jeho místo. Církev, složená z hříšníků, vzatých zprostřed Židů i pohanů, je nyní Jeho chrámem (1. Kor. 3,16); Jeho domem (1. Tim. 3,15); Jeho příbytkem v Duchu (Ef. 2,22). Nenaplňuje ho pouze oblak slávy; Duch Svatý přišel z nebe, aby tu stavbu zformoval a zaujal v ní Svůj příbytek. Každý věřící v Ježíše je „živým kamenem“ v Božím „duchovním domu“ (1. Pet. 2,5). To jsou výsady a požehnání příliš veliké na to, aby mohly být popsány slovy. Ale Satan od počátku pracoval na tom, aby věřícím bránil v praktickém uskutečňování a oloupil je o s tím spojenou radost. Mnohé klerikální systémy, které po staletí mrzačily duchovní život Církve, by nikdy nevznikly, kdyby byla živou vírou držena zůstávající přítomnost Ducha Božího. Ale ještě i dnes On vychází vstříc každé skutečné potřebě, a pokorné očekávání na Něho vždy bude bohatě odměněno.
Ale ať už byl Šalomoun jakkoli obdařen přízní a byl slavný –, nebyl Kristus. Kontrast mezi modlitbami v 1. Královské 8 a v Janu 17 je veliký. Obě modlitby byly vysloveny v Jeruzalémě. Ačkoli byl Šalomoun obklopen nádherou a vlastnil dosud nepoznanou moudrost a moc, cítil, že stabilita ještě nepřišla. Proto je jeho modlitba plná očekávání nesnází. Žádné takové pocity nebudou přítomné v myšlení Šalomounova většího Syna, když se ujme trůnu. Znaje do určité míry možnosti ubohého těla, Šalomoun užil slovo „buď milostiv /odpusť/“ dříve, než se zmínil o nějakém zvláštním zlu (v. 30). Pak jsou jmenovány pravděpodobné potřeby a těžkosti budoucnosti:
Uprostřed těchto předtuch neštěstí se král modlil za „cizozemce, který není z lidu tvého Izraelského, přišel-li by ze země daleké“, který uslyší o velkém jménu Hospodinovu a přijde k Jeho domu, aby tam hledal požehnání. Královna ze Sáby a komorník z Etiopie jsou toho příklady, avšak s tím rozdílem, že královna ze Sáby našla požehnání v Jeruzalémě, protože tam v jejích dnech bylo vše v božském pořádku. Naproti tomu komorníkovi se dostalo požehnání na jeho cestě z Jeruzaléma pryč. V jeho době byl chrám už prázdným domem, protože Boží Syn byl zavržen.
Jeruzalém byl Hospodinův pozemský střed, a proto Šalomoun prosil, aby každá modlitba, směřující k tomu městu a svatyni, byla Bohem milostivě přijata. Daniel si na to vzpomněl ve svém zajetí: „Daniel pak … všel do domu svého, kde otevřená byla okna v pokoji jeho proti Jeruzalému, a třikrát za den klekal na kolena svá, a modlíval se vyznával se /vzdával chválu/ Bohu svému.“ (Dan. 6,10 /11/5) Zde si všimneme opět rozdílu mezi Šalomounem a Danielem. Šalomoun řekl o Izraeli k Bohu: „Neboť jsou lid tvůj a dědictví tvé.“ (1. Král. 8,51) Ale když Daniel k Bohu řekl: „Tvé město a Tvůj lid“, anděl Danielovi odpověděl: „tvůj lid“ a „tvé svaté město“ (Dan 9,19-24). Vážný rozsudek Lo-ammi (Ne můj lid) už byl vysloven, Danielův lid už nebyl Božím lidem (Oz. 1,9). Pouto vztahu musí nadále zůstat přerušeno, dokud Izrael v pokorné lítosti nebude ležet u nohou tak dlouho zavrženého Mesiáše.
Ve zprávě v Knize Paralipomenon je k Šalomounově modlitbě důležitý dodatek: „Aj, nyní povstaň, ó Hospodine, Bože, k odpočinutí svému, ty i truhla síly tvé: kněží tvoji, Hospodine Bože, nechť jsou oblečeni v spasení, a svatí tvoji ať se veselí v dobrých věcech. Hospodine Bože, neodvracej tváři své od pomazaného svého, pamatuj na milosrdenství zaslíbená Davidovi, služebníku svému.“ (2. Par. 6,41-42) Když zakončoval svou modlitbu, měl Šalomoun na mysli Žalm 132. Tento Žalm mluví o konečném a plném požehnání Izraele, které může přinést jen Kristus. To se jeví být vhodnější v Knize Paralipomenon než v Královské, neboť ona pozdější zpráva má více předobrazný charakter než ta první.
Šalomoun povstal ze svých kolenou a „stoje, dobrořečil všemu shromáždění Izraelskému hlasem velikým“ (1. Král. 8,54-61). Skončil napomenutím lidu: „Budiž tedy srdce vaše celé k Hospodinu Bohu našemu, tak abyste chodili v ustanoveních jeho, ostříhajíce přikázání jeho, tak jako dnešního dne.“ V té chvíli tedy záviselo vše na věrnosti krále a lidu. Poněvadž tomu bylo tak, Šalomoun byl veden k tomu, aby se odvolával nikoli na zaslíbení, učiněná Hos-podinem Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, nýbrž na ta, která byla dána Mojžíšovi v době velkého vysvobození z Egypta. Boží zaslíbení Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, která hledí k plnému a konečnému požehnání Izraele a „všech čeledí země“, čekají pro své naplnění na příchod našeho Pána Ježíše Krista.
Šalomounova modlitba došla od Boha okamžitého uznání: „Rychle oheň sestoupil z nebe, a sehltil zápal i jiné oběti, a sláva Hospodinova naplnila dům ten.“ (2. Par. 7,1) Toto veřejné přijetí obětí způsobilo, že se celé shromáždění sklonilo ve velebení a chvalozpěvem oslavovali věčné milosrdenství svého Boha (verše 2-3). Skutečnost, že Bůh přijal Krista a Jeho za nás přinesenou oběť, se dotýká našich srdcí a plní naše rty chválou a děkováním. Naše velebení v duchovním porozumění převyšuje vše, co bylo možné pro Boží lid v době předobrazů a stínů.
Po zasvěcení chrámu následovaly dny náboženského svátku. Lid od severu až k jihu země se ho účastnil celým svým srdcem. Jaký je to protiklad k dnešnímu pokryteckému křesťanstvu! Dny pracovního volna, které mají křesťanská jména, jsou až příliš často používány jen k hovění tělesným zálibám. Dny, popsané v 1. Královské 8,62-66 byly jasným nastíněním slávy, prosperity a radosti, z kterých se bude Izrael těšit (a nejen Izrael), když přijde KRÁL. Tak, jak lid tehdy začal, tak by byli mohli pokračovat, kdyby dbali na přikázání svého Boha. Celý jejich život mohl být prosperující a požehnaný až do dnešního dne. Nemnoho let po svých radostných svátcích byly ty nejvzácnější věci Hospodinova domu přeneseny do Egypta jako kořist (1. Král. 14,26). Jaký smutný pohled pro dolů shlížející anděly.
Stavba chrámu začala na jaře čtvrtého roku Šalomounovy vlády a byla skončena na podzim o sedm let později. Také v tom je určitý pořádek, jak uvidíme. Svátky Izraele (přesněji: „určené časy“, neboť Den smíření vlastně nebyl svátek) jsou popsány ve 3. Mojžíšově knize 23. Měly dva hlavní oddíly. Můžeme je nazvat jarními svátky a podzimními svátky. Svátky, určené pro jaro, byly:
Ty se už v Božích cestách naplnily. Beránek byl už skutečně obětován (1. Kor. 5,7). Snopek byl před Bohem obracen v Osobě vzkříšeného Krista (1. Kor. 15,20) a chleby svátku týdnů jsou dnes viděny v jednom těle, vytvořeném ve dni Letnic a skládajícím se ze Židů a pohanů. Nyní jsme Božím svědectvím na zemi.
Podzimní svátky Izraele byly drženy v sedmém měsíci, který odpovídá našemu říjnu. Byly to:
Tyto svátky čekají ještě na své naplnění na konci věku. Pokolení Izraele ještě uslyší troubení trub, které je bude volat zpět do země jejich otců (Iz. 27,13; Mat. 24,31). V jejich srdci bude způsobeno vážné oceňování Kristovy smírčí oběti (Zach. 12,10; Iz. 53,5) a skrze Boží dobrotivost bude následovat radost a požehnání Tisíciletého království.
Šalomoun a lid slavili svátek dvakrát sedm dní, které začaly zasvěcením oltáře zápalné oběti. Množství přinesených obětí – 22000 volů a 120000 ovcí – téměř přesahuje naši představivost. Ačkoli oltář byl velmi velký, nepostačoval pro tak četné oběti. Proto „posvětil král prostředku síně /nádvoří/, která byla před domem Hospodinovým“ (1. Král. 8,64). A přece v Epištole Židům 10,4 čteme: „Neboť možné není, aby krev býků a kozlů shladila hříchy.“ Jak veliká je ta jedna oběť Pána Ježíše! V jednom jediném dnu jednou provždy vyřídil Svou vlastní obětí hroznou otázku našich hříchů! „Neboť jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteří jsou posvěcováni.“ (v. 14) „Nemají žádného svědomí z hříchů.“ (Žid. 10,2) Nyní jsme Boží velebitelé jednou provždy. Není to pro nás vzácné vědomí? Jen Bůh sám zná velikost oběti a vzácnost Kristovy krve, která toto všechno pro nás způsobila, a my se smíme těšit z požehnání, které z toho pro nás plyne.
Slova „shromáždění velmi veliké“ ve 2. Paralipomenon 7,8 nám připomínají Žalm 22,26. To je vzácný Žalm, který ve verších 1 až 22 popisuje to, co náš Pán zakusil jako oběť za hřích, ale ve svých závěrečných verších mluví o daleko sahajících výsledcích Jeho oběti. Požehnání království je před námi ve verši 26: „O tobě chvála má v shromáždění velikém.“ Zemí tak dlouho zavrhovaný Panovník se vrátí na Sion a uprostřed Izraele a mnoha národů – konečně v pokoji a míru – povede píseň chvály Svému Bohu: Mocnáři země, kteří se Mu pak dobrovolně poddají, budou tvořit sbor: „Oslavovati tě budou, Hospodine, i všichni králové země, když uslyší řeč úst tvých. A zpívati budou o cestách Hospodinových, a že veliká jest sláva Hospodinova.“ (Žalm 138,4-5) Mezitím má Pán Ježíš Své Shromáždění „církev svou“, říká v Matouši 16,18. Žalm 22,23 je Duchem Svatým citován v Židům 2,12 a je použit na přítomnou dobu. „Zvěstovati budu jméno tvé bratřím svým, uprostřed shromáždění prozpěvovati budu tobě.“ Je to jen „maličké stádo“ ve srovnání s velkým shromážděním v době království, ale Církev je vše, co On má během tohoto období Svého zavržení, a tvoří Jeho přítomnou radost. Jak dalece jsou s Ním v souladu naše srdce?
V radosti, nebo možná v nadšení oněch vzrušujících dnů, Šalomoun a lid nedrželi Svátek stánků úplně podle Písma. Z 3. Mojžíšovy 23,42.43 jasně vyplývá, že si v první den tohoto každoročního svátku měli udělat stánky z palmových větví apod. „V stanech zůstanete za sedm dní. Kdokoli doma zrozený jest v Izraeli, v stanech zůstávati budete, aby věděli potomci vaši, že jsem choval v stanech syny Izraelské, když jsem je vyvedl ze země Egyptské.“ To bylo zřejmě přehlédnuto, neboť v Nehemiášovi 8,17 čteme o ostatku, který se navrátil z Babylona: „A tak nadělali stánků všecko shromáždění těch, jenž se vrátili ze zajetí, a bydlili v nich, (ačkoli nečinili tak synové Izraelští ode dnů Jozue syna Nun, až do dne toho).“ Nehemiáš tedy pozorněji dbal psaného Slova než ten velký král Šalomoun se vší svou moudrostí!
Ale náš Bůh je milostivý a milosrdný vůči těm, jejichž srdce jsou před Ním upřímná, i když z nevědomosti zanedbávají jednat přesně podle Jeho předpisu. Ovšem nedbalost ve svatých věcech nesmí být brána na lehkou váhu (3. M. 5,15). Ezechiáš se ve svých dnech modlil za ty, kteří „neočistili se, avšak jedli beránka velikonočního jinak, než psáno jest“ (2. Par. 30,18). Je také zajímavé si všimnout, že jak ve dnech Šalomounových, tak ani ve dnech Ezechiášových, není zmínka o nejvyšším knězi. Král vedl a jednal, a to ukazuje na toho Přicházejícího, který „seděti a panovati bude na trůnu svém, a bude knězem na trůnu svém“ (Zach. 6,13).
Všechno pozemské má svůj konec – dokonce i Tisícileté království bude mít omezené trvání –, a v osmý den Šalomoun propustil lid. „Kteří požehnavše krále, odešli do obydlí svých, radujíce se a veselíce se v srdci ze všech dobrých věcí, které učinil Hospodin Davidovi, služebníku svému, a Izraelovi, lidu svému.“ (1. Král. 8,66) „Za sedm dní a opět za sedm dní, tj. za čtrnácte dní“ slavili, a přece celý svátek končil „dne pak osmého“. „Osmý den“ je předobrazem věčnosti, neboť požehnání a sláva Tisíciletého věku jsou jen vstup do království, které nebude mít konce. To byl ten den, kdy zavržený Mesiáš stál v Šalomounově městě a volal: „Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se.“ (Jan 7,37) Rituál svátku stánků, vše, co ukazovalo na Něho, bylo v plném běhu, ale ON nebyl žádán. To byla pravda tehdy, a to je pravdivé i dnes, že srdce, které nemůže být uspokojeno náboženskými ceremoniemi, může nalézt plné uspokojení a odpočinutí v Kristu.
Ale ani v Šalomounově dni, ani ve větším dnu Pána Ježíše lid nepoznal čas svého navštívení. Opustili Boha chrámu a sloužili jiným bohům. A když je Bůh chrámu navštívil v lásce, vyvrhli Jej a ukřižovali Ho. Potřebujeme se divit úzkostem Izraele a utrpením všech národů? Konec tu ještě není. Zlo musí být sledováno až ke svému kořenu, a tam odsouzeno, než bude možné se opět těšit z Božího požehnání.
„Stalo se pak…, že se ukázal Hospodin Šalomounovi podruhé, jako se mu byl ukázal v Gabaon.“ (1. Král. 9,1-2) Je dobré slyšet Boží hlas. Ale rozdíl mezi Boží řečí k Šalomounovi v Gabaon a nyní v Jeruzalémě je velký. V Gabaon Hospodin řekl: „Žádej začkoli, a dám tobě.“ (1. Král. 3,5) A odpověď mladého krále byla skutečně osvěžující. Ale přešlo několik let – let prosperity v Boží dobrotivosti, nemajících obdoby, a byl tu nyní chrám. Požehnání Izraele byla proto úplná. Nyní Hospodin mluví ke Svému služebníkovi o jeho odpovědnosti. Šalomounova modlitba a snažná prosba byly vyslyšeny, neboť dům, který postavil, byl nyní uznávaným a potvrzeným místem Božího přebývání. Jakým vzácným závdavkem byla přece Jeho slova: „Aby… byly tu oči mé i srdce mé po všecky dny.“ (1. Král. 9,3) Když Šalomounův chrám byl už dávno zničen a jiné stavby ho následovaly, Aggeus 2,10/9/6 nás učí, že v Božích očích ten dům tu stále je: „Větší bude sláva domu tohoto poslední nežli první, praví Hospodin zástupů; a na tomto místě dám pokoj.“ (-přel.) V téže kapitole čteme: „Kdo jest mezi vámi pozůstalý, ježto viděl dům ten v slávě jeho první?“ (v. 4/3/) (Porovnej s Ezdrášem 5,11.) Dokonce i chrám, postavený Herodem pro jeho vlastní oslavení, byl Pánem Ježíšem nazván „do-mem Otce mého“ (Jan 2,16). Snad ještě pozoruhodnější je, že chrám, ve kterém se posadí člověk hříchu, je ve 2. Tesalonickým 2,4 a ve Zjevení 11,1 nazván „chrámem Božím“.
Hospodinova odpověď na Šalomounovu modlitbu je uvedena podrobněji ve 2. Paralipomenon 7 než v 1. Královské 9. Bůh nejprve milostivě zaslibuje, že vyslyší prosby lidu v dobách neštěstí. Pak obnovuje Svůj příslib, že Davidovi nikdy nebude chybět muž na trůnu Izraele, ale výslovně k tomu připojuje, že to není žádná záruka pro Šalomounovu linii. Kristus však zůstává zdrojem Boží pomoci. Když lidé také Toho, který přišel z Davidova královského rodu a kterého pozdravili jako „Syna Davidova“ (Mat. 21,9), ukřižovali, Bůh Jej vzkřísil z mrtvých. Přišel z Nátanovy linie Davidova královského domu (Luk. 3,31). Bude to velký den pro Izraele, když se ve škole utrpení naučí, že všechny jejich naděje spočívají na Kristu!
Toto Boží sdělení Šalomounovi jasně a zřetelně ukazuje, že od té chvíle všechno bude záviset na králi. „A ty, budeš-li choditi přede mnou, jako chodil David otec tvůj…, utvrdím zajisté stolici království tvého… Jestliže pak se odvrátíte a opustíte ustanovení má a přikázání má…, vyplením takové ze země své, kterou jsem jim dal.“ (2. Par. 7,17-20) Pozdější Šalomounův příběh se nám jeví tím hroznější, když máme tato jasná slova před očima. Byl by měl pomyslet na to, že jeho odvrácení od Boha zničí celý nádherný pořádek věcí, který ho obklopoval. Jeho pošetilý syn Roboám věcem nepomohl. Někteří Šalomounovi následníci byli zbožní mužové a Bůh v jejich době milostivě daroval oživení. Ale jiní z jeho linie – zvláště Achas, Manasses a Sedechiáš, byli ti nejhorší ze špatných a naplnili Judův kalich nepravosti až po okraj. Joziáš byl poslední cenný král pro lid, ale ve věku 39 let ztratil svůj život v boji, který se ho vůbec netýkal (2. Par. 35,20-25). Ne o mnoho později byla knížata královského domu komorníky krále Bábel a jejich „dům svatosti naší a okrasy naší, v kterém tě chválívali otcové naši, ohněm zkažen, a cokoli jsme měli nejvzácnějšího, jest popleněno“ (Iz. 64,11). Toto neštěstí bylo lidu ohlášeno už dlouho předem v Mojžíšově době (3. M. 26; 5. M. 28 až 30), a v daný čas se dostavilo. Kolemjdoucím, kteří by se snad ptali na příčinu té zkázy, bude řečeno: „Protože opustili Hospodina Boha svého, který vyvedl otce jejich ze země Egyptské, a chytili se bohů cizích a klaněli se jim i sloužili jim, proto uvedl na ně Hospodin všecky tyto zlé věci.“ (1. Král. 9,9)
V tomto bodě by měl být čten Pláč Jeremiáše, který hluboce vchází do Božích myšlenek, a proto hořce vylévá svůj zármutek kvůli zkáze Jeho lidu. Neboť zajetí a zpuštění Izraele nebyla obyčejná okolnost v historii národů, která je plná utrpení. Tragédie Izraele je tragédie světa, jíž bylo zadrženo konečné osvobození a požehnání světa, ano, bylo znemožněno – až do zjevení Pána Ježíše. Ačkoli svět je v současné době v hluboké bídě, nechce, žel, přesto nic vědět o Pánu Ježíši.
V Písmu máme tři knihy z pera krále Šalomouna: Přísloví, Kazatel a Píseň písní. Charakter jejich obsahu ukazuje, že byly napsány v různých obdobích jeho života. Milá řeč „Písně“, popisující lásku mezi ženichem a nevěstou – Kristem a Izraelem, ukazuje na Šalomounovy první dny, kdy jeho duchovní náklonnosti k Bohu byly svěží a živé. Kniha Přísloví byla napsána pravděpodobně ve dnech jeho zralosti a Kniha Kazatel s jejími životními zkušenostmi zklamání, byla téměř jistě Šalomounovým posledním dílem. Duch Boží ho vedl, aby zaznamenal své namáhavé zkušenosti při hledání toho, co je „pod nebem“ dobré, jako varování pro lidi všech věků, kteří by snad chtěli jít stejnou cestou.
Šalomoun nám svými vlastními slovy podává zprávu o mnoha veřejných dílech, o která se zajímal. Domy, vinice, zahrady, sady atd. – Národ nikdy takové neviděl. „Veliké jsem skutky činil… A čehokoli žádaly oči mé, nezbránil jsem jim.“ Ale to vše nedalo jeho srdci uspokojení. „Ale jak jsem se ohlédl na všecky skutky své, které činily ruce mé, a na práci úsilně vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha /honění se za větrem/, a že nic není užitečného pod sluncem.“ (Kazatel 2,4-11) Amorejští, Hetejští, Ferezejští atd., kteří byli ponecháni v zemi, byli donucováni ke službě (1. Král. 9,20). Byla postavena nová města a jiná byla přestavěna (1. Král. 9,17-19). Ale to všechno znamenalo uvalení těžkých daní a lid v oné době vzdychal pod tímto tlakem, zatím co Šalomoun vzdychal pod zklamáními svého srdce. Pravděpodobně to bylo toto břemeno odvodů, které vedlo lid k prosbě k Roboámovi, aby učinil jejich službu méně těžkou a jejich jho méně tíživým (1. Král. 12,4). Až bude na Sionu vládnout Pán Ježíš, nebudou si na to lidé stěžovat. Ačkoli Jeho sláva bude Šalomounovu nádheru daleko převyšovat, bude pak stejně pravda, jako je to nyní, že „jho mé zajisté jest rozkošné, a břímě mé lehké“ (Mat. 11,30). Kéž by se obtížené národy země připojily k volání: „Přijď, Pane Ježíši.“ (Zj. 22,20)
Vedle chrámu byl Šalomounovou nejdůležitější budovou „dům lesu Libánského“. Byl postaven v Jeruzalémě, ale materiály byly přivezeny dolů z Libanonu. Tento dům byl mnohem větší než chrám. Zatím co ten byl 60 loktů dlouhý a 20 loktů široký, „dům lesu Libánského“ měřil 100 loktů na délku a 50 loktů na šířku. Avšak obě budovy byly 30 loktů vysoké. V tomto velkém domě uchovával Šalomoun svých 200 štítů z tepaného zlata (ty se ovšem ve dnech Roboámových staly kořistí Egypťanů). A všechny nástroje v něm „byly ze zlata nejčistšího. Nic nebylo od stříbra, aniž ho sobě co vážili ve dnech Šalomounových“ (1. Král. 10,17-21). „Opět vzdělal jinou síň, v níž byl trůn, kde soudil, totiž síň soudnou.“ (1. Král. 7,7) To ukazuje na spravedlivou vládu našeho Pána Ježíše v době velkého království.
Užití čísla šest v popisu Šalomounových sláv je nápadné. Jeho trůn ze slonoviny měl šest stupňů; jeho roční dovoz zlata byl 666 centnéřů /talentů/; 600 šekelů zlata bylo použito na každý z jeho 200 štítů; a konečně „vodívali spřež vozníků z Egypta za šest set lotů stříbra“ (1. Král. 10,14.16.19.29). Šest je číslo člověka a je vyjádřením neúplnosti a nedokonalosti. Nadčlověk v posledních dnech, který bude vzbuzovat obdiv světa, má 666 jako počet svého jména (Zj. 13,18). Sedm znamená úplnost a dokonalost, ale nikdy nemůže být zakoušena na zemi, dokud se nezjeví ve Své moci Člověk Boží rady.
Slovo „zisk“ se v Knize Kazatel vyskytuje častěji. Když se zklamaný monarcha ohlíží na ta mnohá zaměstnání svého života, unaveně říká: „A aj, všecko marnost a trápení ducha /honění za větrem/, a že nic není užitečného /není žádný zisk/ pod sluncem.“ (Kazatel 2,11) A jak soudí Pán Ježíš o pozemském zisku? „Co jest platno člověku, by všechen svět získal, své pak duši uškodil /svou pak duši ztratil/?“ (Mat. 16,26) „Jest pak zisk veliký pobožnost s takovou myslí, která na tom, co má, přestati umí.“ (1. Tim. 6,6) Muž, který napsal tato slova, nalezl více než dostatečnost – nalezl plné uspokojení v Kristu. Za svých prvních dnů se chlubil svými tělesnými přednostmi, jichž nebylo málo, ani nebyly malé. „Ale to, co mi bylo ziskem, položil jsem sobě pro Krista za škodu.“ (Fil. 3,7) Poznání v nebi oslaveného Člověka Krista Ježíše, který kdysi kvůli jeho záchraně sestoupil do největších hloubek, stejně jako vědomí, že zaujal místo po Boží pravici kvůli těm Svým, kteří jsou povoláni být provždy u Něho a jemu být podobni – to zkazilo Pavlovi chuť na vše zde na zemi. Ve světle oslaveného Pána považoval vše za „ztrátu“ a za „smetí“.
Věci, které přitahovaly Šalomouna – zlato, domy, ženy atd. – jejichž nadbytek a rozmanitost byly nakonec jeho neštěstím, neměly pro apoštola žádnou přitažlivost. Jakkoli byl chudý, opovrhovaný a pronásledovaný, radoval se při myšlence: „Mně zajisté živu býti jest Kristus.“ (Fil. 1,21/22/) Vezměme si za příklad Pavla, ne Šalomouna!
Od doby, kdy existují národy, se králové a královny navštěvovali. V dobách, kdy vládcové ještě měli absolutní autoritu, měly takové návštěvy obvykle politické cíle. Byly přitom uzavírány pakty a smlouvy, které měly často dalekosáhlé následky. Ale návštěva královny ze Sáby měla zcela jiný, duchovní charakter. Ve své daleké zemi slyšela o Hospodinu, Bohu Izraele, a její srdce tím bylo přitahováno. Chtěla se o Něm dovědět více od Jeho služebníka, který vládl v Jeruzalémě. Vážné otázky, na které nikdo v jejím okolí nedovedl dát odpověď, se dotýkaly jejího srdce, a ona právem doufala, že Šalomoun se svou od Boha danou moudrostí jí může pomoci. A tak podnikla dalekou cestu a sklidila tím asi o 1000 let později veřejnou pochvalu od Pána Ježíše. Není zcela jisté, kde leželo území její vlády; pravděpodobně v jižní Arábii v krajině osazené potomky Jektana ze Semovy linie (1. M. 10,26-29).
Tato královnina návštěva byla první odpovědí na Šalomounovu modlitbu. V 1. Královské 8,41-43 si od Boha vyprošoval, aby vyslýchal také cizozemce, který by nebyl z Jeho lidu Izraele a který by přišel ze vzdálené země k Jeho domu pro Jeho jméno. Duch Svatý výslovně podává zprávu o tom, že královna ze Sáby přišla k Šalomounovi kvůli „jménu Hospodinovu“ (1. Král. 10,1). Bůh buď veleben, že On měl vždy pravé ovce mimo ovčinec Izraele, z nichž některé pozoruhodné příklady nalézáme v Božím slovu: královna ze Sáby, Ittai Gittejský, Ebedmelech, Etiopan a další. I když Boží jednání v různých domácnostech bylo různé, a v té době jednal s Izraelem, vždy v Jeho širokém srdci bylo místo pro takové, kteří Ho hledali, ať už byli kdokoli a cokoli.
Nevíme, jakého druhu byly královniny „hádanky /těžké otázky/“, ale všechny byly v božské moudrosti zodpovězeny. Také samařská žena u Jákobovy studny se zaměstnávala palčivým problémem své doby, když řekla: „Vím, že Mesiáš přijde, kterýž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko.“ (Jan 4,25) Nevěděla, že tím Zaslíbeným je právě ten, s nímž rozmlouvá. „Já jsem, který mluvím s tebou.“ Nyní s Ním už nemůžeme mluvit tváří v tvář, ale slyšíme Jeho hlas ve svatém Písmu, ve kterém jsou všechny otázky našeho srdce dokonale zodpovězeny. To, co královna ze Sáby slyšela, ji uspokojilo, ale to, co viděla, ji přemohlo. Nacházela se v přítomnosti muže, kterého Bůh vyvýšil, viděla jeho slávu a majestát, hleděla také na důstojnost a štěstí těch, kteří mu sloužili, a tu „zděsila se náramně“. Také nás táhly naše potřeby k Božímu Kristu, a Jeho projevy milosti přivedly naše srdce ke klidu a osvítily všechny naše problémy. Ale pak, osvobozeni od každého pocitu potřeby a nebezpečí, jsme byli volni, abychom hleděli na Něho. On je Boží oslavený Člověk, Ten, který dokončil dílo, které Mu Bůh dal, aby je činil. On je střed Božích rad milosti, Hlava Svého těla, Církve, a Boží zalíbení. Štěpán byl tak přemožen pohledem na Jeho slávu, že byl posilněn, aby vítězně zemřel. Také Pavel byl týmž pohledem tak naplněn, že cítil sílu žít pro Pána, sloužit Mu a pro Jeho jméno trpět.
Jestliže důstojnost a radost vyznačovaly ty, kteří obklopovali Šalomouna, co máme potom říci o podílu těch, kteří jsou učiněni zajedno s vyvýšeným Kristem? My jsme ta nejvíce výsadami obdařená stvoření vesmíru, požehnáni nad každou představu, a brzy se s Ním zjevíme ve slávě k obdivu všech, kteří to budou vidět (2. Tes. 1,10).
Královna ze Sáby porozuměla, že to byla láska, která Boha vedla k tomu, aby Izraeli dal takového krále, neboť řekla: „Budiž Hospodin, Bůh tvůj, požehnaný, který tě sobě oblíbil, aby tě posadil na stolici Izraelské, proto, že miluje Hospodin Izraele na věky, a ustanovil tě králem, abys činil soud a spravedlnost.“ (1. Král. 10,9) Tatáž láska nám dala obdivuhodného Spasitele a slavnou Hlavu, a požehnala nám každým duchovním požehnáním v nebeských místech v Něm. Každá přízeň, kterou požíváme nyní, a všechno, co na nás čeká v „Boží věčný den“, je ovoce Jeho srdce lásky.
Pán Ježíš postavil vedle sebe dvě osoby Starého zákona jako svědectví proti nevěřícímu pokolení Židů Jeho dnů: Jonáše a královnu ze Sáby (Luk. 11,29-32). Jonášovo kázání bylo pohanskými obyvateli Ninive přijato, řeč Pána Ježíše ale byla Jeho vlastním lidem zavržena. A královna ze Sáby přišla „od končin země“, aby slyšela moudrost Božího služebníka, zatím co lidé, kteří obklopovali Pána Ježíše, nebyli ochotni naslouchat moudrosti Božího Syna. Nepotřebovali konat žádnou namáhavou cestu, neboť Pán přišel z nebe přímo k nim na jejich ulice. Zavržení Toho, který je větší než Jonáš a větší než Šalomoun, znamená pro člověka věčnou zkázu. „Kdo věří v něho, nebude souzen, ale kdo nevěří, již jest odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ (Jan 3,18)
Když Izrael ještě chodil po poušti, Hospodin už dopředu viděl čas, kdy lid bude mít krále, a dal napsat naučení a varování pro jeho vedení. Králi bylo přikázáno, aby si pro sebe napsal opis Božího zákona a denně v něm četl, aby se naučil bát se Hospodina a být ve všech věcech příkladem svým poddaným, které musel vždy považovat za „své bratry“. Protože Izrael byl Boží zvláštní lid, nesměl mít vládu podle vzoru orientálních despotů. Král byl varován, aby neměl mnoho koní ani žen, ani zlata (5. M. 17,14-20). Šalomoun ve všech těchto věcech podstatně zklamal. Jak šly roky, zmizela dětská prostota, která ho vyznačovala na začátku jeho vlády (1. Král. 3), a stal se důležitým a svévolným. Nevidíme něco podobného v Boží Církvi? Prosperita, tak milostivě daná Šalomounovi, byla příliš velká pro jeho slabou víru. Neviditelné a věčné věci mu nikdy nebyly tím, čím byly jeho otci, neboť nemusel procházet zkouškami svého otce ve škole utrpení. Není pro nás opravdu pokořující myšlenka, že potřebujeme utrpení a zkoušky, abychom zůstali udržováni na přímé cestě?
Možná, že Šalomounova egyptská manželka ho navedla k tomu, aby si pořídil koně, neboť se zdá, že království jejího otce bylo zemí koní (Iz. 31,3). V Davidových dnech čteme o mulách a oslech; ale tato malá zvířata zřejmě neměla u Šalomouna žádné ocenění, odhlédneme-li ode dne, kdy jel na Davidově mezkyni ke Gihonu (1. Král. 1,38). Šalomoun sám nám v Přísloví 21,31 říká, že „kůň strojen bývá ke dni boje,“ ale dodává něco, nač později docela zapomněl: „…, ale Hospodinovo jest vysvobození.“ Koně byli podle toho v oné době používáni pro vojenské účely, zatím co v zemědělství se užívali voli (2. Král. 19,19). Ale dříve, než Šalomoun začal vládnout, David napsal: „Oklamavatelný jest kůň k spomožení, aniž ve množství síly své vytrhuje.“ (Žalm 33,17) A dále: „Nemá v síle koně zalíbení.“ (Žalm 147,10) V dobách nebezpečí je Bůh Svému lidu cennější než pluky kavalerie, a pokud jde o nepřátele Jeho lidu, čteme: „Od žehrání tvého, ó Bože Jákobův, i vůz i kůň tvrdě zesnuli.“ (Žalm 76,7)
Ale Šalomoun se postupně odkláněl od těchto zdravých pravd. Buďme na pozoru před odkláněním se od toho, čemu nás Bůh naučil. Bolestné opakování slov: „Zdali nevíte?“ v Pavlově První epištole Korintským by mělo stačit, abychom si ve svém srdci uvědomili toto nebezpečí.
Vypadá to, že Šalomoun provozoval velký obchod s koňmi. „Přivodili také Šalomounovi koně z Egypta a koupě rozličné; neboť kupci královští brávali koupě rozličné za slušnou mzdu.“ (1. Král. 10,28) Další verš nám říká, že prodával koně králům Hetejským a Syrským. Tento obchod asi byl výnosný, ale Hospodinu se toto jednání Jeho služebníka nelíbilo. Jaké špatné svědectví to bylo pro pohany okolo, kteří se od něho měli učit, že důvěra v Boha je lepší než důvěra v koně!
Když Izrael vstoupil do Kanánu, který byl plný koní a vozů, Hospodin řekl: „Koňům jejich žíly podřežeš, a vozy jejich ohněm spálíš.“ (Jozue 11,6) Neboť Bůh Izraele nechtěl, aby pomocné prostředky pohanů byly používány Jeho lidem. Důvěra Jeho lidu měla být obrácena jen k Němu.
V jednom období života si Šalomoun snad všiml nebezpečí bohatství: „Dvou věcí žádám od tebe, neoslýchej mne, prvé než umru. Marnost a slovo lživé vzdal ode mne, chudoby neb bohatství nedávej mi, živ mne pokrmem vedle potřeby mé, abych snad nasycen jsa, tě nezapřel, a neřekl: Kdo jest Hospodin? A abych zchudna, nekradl, a nebral naprázdno jména Hospodina Boha svého.“ (Přísloví 30,7-9) Když sledujeme historii jeho vlády, nacházíme u Šalomouna rostoucí lásku k bohatství. Brzy měl na moři flotilu, která mu v množství přivážela zlato a stříbro, takže se zlato stalo tak obvyklým, že „nadělal král Šalomoun dvě stě štítů ze zlata taženého, šest set zlatých dával na každý štít“ (1. Král. 10,16.17). Tyto štíty jistě nebyly určeny k používání ve válce, nýbrž pouze jako ozdobné kusy. Ale všechny tyto nádherné a drahé štíty se staly ve válce Sesáka, krále Egypta, proti Roboámovi kořistí nepřítele. Místo nich pak Roboám ve své marnivosti udělal měděné štíty, jimiž se chlubil, když šel do domu Hospodinova (1. Král. 14,25-28). Jak ubohá marnivost bídného těla! Zdání muselo být zachováno, i když skutečnost zmizela. Jak zcela jiné to bude, když Bůh v milosti obnoví Svůj lid! „Místo mědi dodávati budu zlata, a místo železa dodávati budu stříbra, a místo dříví mědi a místo kamení železa, a představím správce pokojné a úředníky spravedlivé.“ (Iz. 60,17) Všechno předstírání zmizí a pokání činící Izrael se bude těšit Boží bohaté milosti.
Čtenář by se zde měl zastavit a přečíst si poslední kapitolu První epištoly Timoteovi. Ve spojení s bohatstvím nám tam jsou představeny dvě třídy lidí: takoví, kteří nejsou bohatí, ale chtějí být (verše 9-12), a druzí, kteří už jsou bohatí (verše 17-19). První třída je varována, že snaha získat bohatství vede do pokušení a léček a svádí k mnoha nerozumným a škodlivým žádostem, „které pohřižují lidi v zahynutí a v zatracení“. Takové snahy jsou nehodné těch, kteří jsou spojeni s Kristem a je jim požehnáno „každým duchovním požehnáním v nebeských místech“. Peníze samy nejsou zlé, ale láska k penězům je kořenem, z kterého vyrůstá všecko zlo. Apoštol viděl některé, kteří pro svoji chamtivost pobloudili od víry a „sami se naplnili bolestmi mnohými“. Ten, kdo chce být „člověk Boží“ – a takových je velký nedostatek –, musí před takovými věcmi utíkat a následovat /snažit se o/ spravedlnost, pobožnost, víru, lásku, trpělivost, tichost. Když snaha po nabytí pozemských věcí už neponechává čas pro cvičení se v těchto duchovních ctnostech, pak vše, co křesťan může získat, bude jen ztrátou.
Pak je těm, kteří už jsou bohatí, v moudrosti dána rada. Všimni si slov: „Bohatým tohoto světa“, anebo správněji: „Bohatým v přítomném věku.“ To je doba Kristova zavržení. Hledání požitků ve světě, kde On nenalezl místo odpočinku pro Svou hlavu a kde Mu jsou odepírána všechna Jeho práva, je nanejvýš nenáležité pro ty, kteří Ho uznávají za svého Zachránce a Pána. Elizeova slova ke Gézimu: „Zdali čas byl bráti stříbro aneb roucho, aneb olivoví a vinice, aneb stáda a voly, neb služebníky aneb služebnice?“ (2. Král. 5,26) by měla najít v našich srdcích jasný ohlas. Zámožným věřícím je připomenuto, že bohatství je nejisté a pomíjivé a že jejich důvěra se má opírat o živého Boha, „který dává nám hojnost všeho ku požívání“ (1. Tim. 6,17). Tato slova nám ukazují, že Bohu je velmi příjemné, když ti Jeho až do jisté míry požívají Jeho štědrost, neboť mnišství není křesťanství. Ale přitom se mají také rozhojnit v dobrých skutcích (2. Kor. 9,8), se štědrostí pomáhat potřebným, „skládajíce sobě základ dobrý k času budoucímu“. Pro ně je příkladem nepravý správce v Lukáši 16. Pán nikterak neschvaluje jeho nespravedlivost, ale chválí jeho moudrost, s níž užil dané příležitosti, aby se postaral o budoucnost. Křesťan by měl činit totéž, avšak s jedním rozdílem: Správce před sebou viděl zlé dny, kdy si nebude moci nic vydělávat, zatím co křesťan má před očima Kristovu soudnou stolici, kde budou všechna jeho konání zjevena v Božím světle. V 1. Timoteovi 6,12 jsme napomenuti: „Dosáhni věčného života /Uchop ten věčný život/“, zatím co verš 19 říká: „..., aby dosáhli /aby se chopili/ věčného života.“ Život, který je naplněný dobrými skutky a nezištnou péčí o druhé, je skutečně „opravdový život“, v protikladu k 1. Timoteovi 5,6: „Ale rozkošná /oddaná požitkářství/, živa jsuci, již umřela.“
V 1. Královské 10 se desetkrát setkáváme se slovem „zlato“. Šalomoun je miloval. Ale „co jest u lidí vysokého, ohavnost jest před Bohem“ (Lukáš 16,15). Mysleme na to také v našem životě ve shromáždění! Pochlebovat bohatému je velké pohoršení a dovolovat lidem vládnout jen proto, že mají více peněz než jejich bližní, je neblahé a osudné. Duchovně smýšlející dráteník je pro Boha cennější než neduchovní milionář. I pro správu peněz ve shromáždění v Jeruzalémě byli vyhledáni lidé, kteří byli „plni Ducha Svatého a moudrosti“ (Sk. 6,3 – přel.).
Šalomounův zájem o koně byl zlý; jeho obliba zlata byla nebezpečná; ale jeho žádostivost žen byla neštěstím. Jak jsme viděli, všechny tyto věci byly Bohem Izraele zakázány. Ale množící se příležitosti k jejich získání činily kdysi tak moudrého krále stále bezstarostnějším, takže upadl do těch největších pošetilostí. V Písmu svatém je varováním pro všechny lidi každého věku. Už v mladých letech – když mu ještě nebylo dvacet let – a ještě před svým nástupem na trůn – si vzal Egypťanku, a nakonec nashromáždil kolem sebe množství pohanských žen. Když Nehemiáš káral ostatek, který se navrátil ze zajetí, kvůli jeho nesvatým spojením, připomenul jim: „Zdali tím nezhřešil Šalomoun král Izraelský? Ježto ve mnohých národech nebylo krále jemu podobného, který byl milý Bohu svému, tak že ustanovil jej Bůh králem nade vším Izraelem, však i toho k hříchu přivedly ženy cizozemky.“ (Nehemiáš 13,26)
Rozdíl mezi počátečními slovy 10. a 11. kapitoly 1. Královské knihy je hluboce vážný. 1. Královská 10 nám podává zprávu o návštěvě královny ze Sáby s jejími duchovními nesnázemi, které byl Šalomoun schopen vyjasnit skrze milost, danou mu od Boha. Jeho majestát, moudrost, chrám a královo vycházení k němu i štěstí všech jeho služebníků ji ohromovalo. Ve všem poznávala Boží ruku a všechno připisovala Boží lásce k Jeho lidu.
Ale 1. Královská 11 nám říká o Šalomounově zástupu nesvatých žen, přivedených od Moábských, Ammonitských, Idumejských atd. – „sedm set žen /princezen/ a ženin /konkubín/ tři sta. I odvrátily ženy jeho srdce jeho.“ (v. 3). Tento muž, který se tak pokorně modlil k Hospodinu při zasvěcování chrámu, se stal ctitelem Astarot, Molocha a jiných pohanských ohavností. On, který postavil chrám pro Hospodinovo jméno, klesl tak hluboko, že „vystavěl výsost Chámosovi, ohavnosti Moábské, na hoře, která jest naproti Jeruzalému (Olivetská hora), a Molochovi, ohavnosti synů Ammon. A tak vzdělal všechněm ženám svým z cizího národu, které kadily a obětovaly bohům svým“ (v. 7-8). Hospodinem milovaný Sion byl obklopen vším, co bylo v Jeho očích ohyzdné. Jeruzalém, střed duchovního světla v 1. Královské 10, je v kapitole 11 semeništěm nejhoršího modlářství! Nešťastný Šalomoun – „ach, jak jsou padli udatní!“ (2. Sam. 1,27). „I rozhněval se Hospodin na Šalomouna, proto že se uchýlilo srdce jeho od Hospodina Boha Izraelského, který se jemu byl ukázal po dvakrát.“ (1. Král. 11,9)
Kéž nečteme tento pokořující příběh nadarmo! Je napsán k našemu naučení. Společenství svaté ženy, vybrané pod Božím vedením, je pro křesťana nesmírnou pomocí a útěchou; ale vliv nesvaté ženy je postačující ke zkažení duchovního života a svědectví i toho nejlepšího. „Hlava ženy je muž“ (1. Kor. 11,3), a žena, vyučená Bohem, to uznává a přijímá vedení svým manželem; ale žena, která nezná Boha, to až příliš často zavrhuje a získává nad mužem vedení. Šalomoun přes všechno své bohaté obdarování podlehl tomuto zlému svodu ke své vlastní zkáze a ke zkáze svého lidu.
Přísloví 31,10-31 – napsané pravděpodobně Šalomounem – popisuje v mnoha podrobnostech ideální ženu, jejíž cena je nad perly, ale Šalomounovi se nepodařilo ji nalézt. „Muže jednoho z tisíce nalezl jsem, ale ženy mezi tolika jsem nenalezl.“ (Kazatel 7,28) Ale Bůh by býval pro něho jednu našel.
V prvních letech své vlády si Šalomoun cenil moudrosti a rozumnosti nade všechny věci, a Bůh ve Své velké dobrotivosti vyhověl přání jeho srdce a dal mu moudrost „velikou náramně“. Svou moudrostí převyšoval všechny muže východních národů a všechnu moudrost Egypta. „Nýbrž moudřejší byl nad všecky lidi… a rozneslo se jméno jeho po všech národech vůkol.“ V důsledku toho „přicházeli ze všech národů poslouchati moudrosti Šalomounovy, i od všech králů země, kteří slyšeli o moudrosti jeho.“ (1. Král. 4,29-34) V Přísloví 3,13 Šalomoun blahoslaví moudrost: „Blahoslavený člověk, nalézající moudrost, a člověk vynášející opatrnost!“ Říká nám, že drahé kameny a výborné zlato jsou ve srovnání s ní bezcenné. Avšak když materiální blahobyt jeho království rostl, dovážel, jak nám je sděleno, „zlato a stříbro, kosti slonové a opice a pávy“ (1. Král. 10,22). Každé tři roky to přivážely lodě z Tarsis.
„Opice a pávy.“ Pro muže, jehož moudrost převyšovala všechny lidi na zemi, to byl pokles od vyvýšenosti do směšnosti. Nalézáme u něho zvláštní smíšení věcí, které v Kazateli 1,17 uměl přísně rozlišovat: „I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství.“ Stejně tak v Kazateli 2,12: „Pročež obrátil jsem se, abych spatřoval moudrost a nemoudrost, i bláznovství.“ Jistě to nebylo ve stejné době. Nejprve si cenil moudrost daleko výše než zlato a drahé kamení, ale pak upadl do „nemoudrosti i bláznovství“. Opice jsou synonymem pošetilosti a pávi marnivosti.
Připomeňme si dobře známé řádky J. N. Darbyho:
„O Lord, alas what weakness „Ó Pane, žel, jak velká slabost
Within myself I find; se ve mně samém nalézá;
No infant's changing pleasure ani dětská proměnlivá radost
Is like my wandering mind.“ není, jak bloudění má.“
Milý křesťanský čtenáři! Asi sotva se zdržíme údivu nad proměnlivostí velkého krále Izraele, ale jak je tomu s námi? Moudrost, jakou měl Šalomoun, je pro nás dnes nedosažitelná, ale toužíme po ní alespoň? Apoštol Pavel se za Koloské modlil, aby byli „naplněni známostí vůle jeho ve vší moudrosti a rozumnosti duchovní“ (Kol. 1,9). Přitom myslel jistě na velký poklad, který mu byl svěřen ke správě: „Boží moudrost v tajemství“ (1. Kor. 2,7), tajemství o Kristu a Církvi (Ef. 3). Boží největší a nejvznešenější myšlenky o slávě Krista nám byly oznámeny po zavržení Pána na zemi a po Jeho návratu do nebe. To, co Mu lidé odmítli – království nad Jeho pozemským lidem –, byla poměrně nepatrná důstojnost ve srovnání s tou, kterou Ho vybavil Otec. Učinil Ho Hlavou celého vesmíru a – div všech divů – dal Mu tělo, které má mít podíl na Jeho slávě. A toto tělo se skládá z hříšníků, zachráněných skrze milost! V tom velkém Božím tajemství jsou skryty „všechny poklady moudrosti a známosti“ (Kol. 2,3). Jakou cenu má toto všechno pro naše srdce? Korintským Pavel nemohl toto tajemství oznámit, protože byli „tělesní“.
„Opice a pávi“ – bláznovství a marnivost! A přece po nich Šalomoun toužil. My snad netoužíme po těchto zvláštních zvířatech jako po domácích zvířatech, ale nelpí snad naše srdce na věcech s nimi srovnatelných?
Zkusme jednou svá srdce a své cesty. Jakých marností jsme se dobrovolně vzdali v odpověď na nesrovnatelnou lásku našeho Pána? Ve světě ptáků to jsou samci, kteří jsou vybaveni zvláštní nádherou, a samice je ve svém vzhledu skromnější než její samčí druh. Ale u nás lidí je právě ženské pokolení vystaveno marnivosti. Proto Duch Svatý napomíná právě ženy: „Tak také i ženy, aby se oděvem slušným a se stydlivostí a střídmostí ozdobovaly, ne províjením sobě vlasů nebo zlatem aneb perlami, aneb drahým rouchem. Ale tak, jak se sluší ženám, které dokazují při sobě pobožnosti, dobrými skutky.“ (1. Tim. 2,9) Bůh si cení ozdoby „neporušitelnosti krotkého a pokojného ducha, který jest před obličejem Božím velmi drahý“ (1. Pet. 3,4). Jsou toho ženy, které vyznávají Krista jako Pána, vždy poslušné? A jsou sami muži plně imunní proti nebezpečím pošetilosti a marnivosti?
Náš Bůh nenávidí projevy tělesnosti. Když Ezechiáš ukázal všechny své poklady poslům krále Babylona – pravděpodobně polichocen ctěnou návštěvou –, bylo mu skrze proroka sděleno, že všechny tyto poklady budou jednou odneseny do Babylona a jeho synové budou komorníky v paláci krále Babylona (2. Král. 20,12-19).
Mnohé může překvapit, když řekneme, že záznam o Šalomounově čtyřicetileté době vlády je poměrně nevelký. Duchu Svatému se zalíbilo dát nám 65 kapitol o životě Davida, ale jen 20 kapitol o Šalomounovi, z nichž některé jednají více o chrámu než o jeho staviteli. Ačkoli Bůh Šalomouna zahrnoval projevy přízně, jaké se nedostaly žádnému jinému králi, nikdy v něm neměl takové zalíbení jako v jeho otci Davidovi.
Šalomounova vláda vyvýšení, slávy a blahobytu měla smutný konec. Hospodin byl věrný od začátku až do konce, ale ne tak, žel, Jeho služebník. Nemůžeme jinak, než postavit konec tohoto velkého krále proti konci některých jiných mužů v Božím slově. Jákob po bouřlivém životě – způsobeném jeho cestami plnými úkladů – měl slavný západ slunce. Jeho poslední dny byly jeho nejlepšími dny. Se svatou důstojností pronesl požehnání nad nejmocnějším vládcem té doby a s duchovním rozeznáním požehnal Josefovým synům. A jaký slavný konec měl Enoch: „A chodil Enoch stále s Bohem, a nebyl více viděn, neboť vzal ho Bůh.“ (1. M. 5,24) Eliáš byl po letech nebezpečí a zklamání, spojených s jeho svědectvím, vzat v bouřlivém větru do nebe (2. Král. 2).
A Šalomoun? Davidovy řeči na konci jeho života naplňují dvě dlouhé kapitoly (1. Par. 28 a 29) a prostá víra a radost z Božích věcí, které tam jsou vyjádřeny, jsou osvěžující pro naše srdce. Jeho „poslední slova“ v 2. Samuelově 23, ačkoli jsou proniknuta vážnými a pokornými myšlenkami, dýchají bezmeznou důvěrou v Boží věrnost. Od Šalomouna nečteme žádná „poslední slova“, nýbrž máme jen krátké konstatování: „I usnul Šalomoun s otci svými, a pochován jest v městě Davida, otce svého. Kraloval pak Roboám syn jeho místo něho.“ (1. Král. 11,43; 2. Par. 9,31) Více o něm si lze přečíst v knihách Nátana, Achiáše a Idda (2. Par. 9,29). Šalomounovi bylo sotva šedesát let, když zemřel.
Také u nás všech se počítá konec našeho života. Blažený je ten, kdo z Boží milosti jde s vytrváním po cestě víry! Pavel mohl na konci svého života říci: „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval.“ (2. Tim. 4,7)
Šalomoun ještě jednou, a naposledy, slyšel Boží hlas. Když se mu zjevil v Gabaon, řekl: „Žádej začkoli, a dám tobě.“ (1. Král. 3,5). V Jeruzalémě se k němu obrátil se slovy povzbuzení a varování (1. Král. 9). Nyní mohl jen vy-slovit rozsudek nad Svým hrubě nevěrným služebníkem. Jeruzalému později řekl ve vztahu k jeho modloslužbě: „Nemohlas nasytiti se.“ (Ezech. 16,28) To samé bylo pravda o Šalomounovi. Druzí si své falešné bohy vybírali, ale Šalomoun je přijal všechny. Vskutku, zkáza toho nejlepšího je ta nejhorší zkáza. Izraelské království mělo být nyní rozděleno. Jako svědectví pro Boha se stalo bezcenným. Během čtyřiceti let byl David předobrazem Krista jako Muže války; během dalších čtyřiceti byl Šalomoun Jeho předobrazem jako Muže pokoje. Nyní bylo po všem a měla začít Izraelova dlouhá noc snížení.
„Odtrhnu království toto od tebe, a dám je služebníku tvému.“ A přece se to neštěstí nemělo stát v Šalomounových dnech, ale za vlády jeho syna, jenž se svou pošetilostí prokázal být neschopným vládnout jako jeho otec. Jedno pokolení mu z Boží milosti mělo být po nějakou dobu ponecháno „pro Davida, služebníka svého, a pro Jeruzalém, který jsem vyvolil“ (1. Král. 11,9-13).
„Když se líbí Hospodinu cesty člověka, také i nepřátele jeho spokojuje k němu.“ (Přísl. 16,7) To zakusil Aza i Jozafat, jeho syn. Oba tito králové měli kolem sebe odpočinutí a pokoj, protože činili Boží vůli (2. Par. 14,7; 15,15; 20,30). Žel, ohledně Šalomouna čteme: „A tak vzbudil Hospodin protivníka Šalomounovi, Adada Idumejského.“ A také: „Vzbudil ještě Bůh proti němu protivníka, Rázona, syna Eliadova.“ (1. Král. 11,14-23) „Ty, Pane, s milosrdným milosrdně nakládáš, a k člověku upřímnému upřímně se máš. K sprostnému sprostně se ukazuješ, a s převráceným převráceně zacházíš.“ (Žalm 18,26-27) Je to vážná věc, když Bůh je nucen vystoupit proti někomu z nás, ale „kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom souzeni“ (1. Kor. 11,31).
Když proti nám povstávají nepřátelé, měli bychom se jako první ptát, proč to Bůh dopustil. Ti nepřátelé sami snad přitom vůbec nemyslí na Boha, a přesto mohou být nástroji kázně nad Jeho lidem. Krutí Asyrští byli pro Izrael „metlou hněvu …, ale on ne tak se bude domnívati, ani srdce jeho tak mysliti bude.“ (Iz. 10,5-7) Utrpení židovských křesťanů, pod kterými byli v nebezpečí, že zemdlí, byla zjevně třeba připsat pronásledováním ze strany nevěřících Židů, ale přesto byla milostivým prostředkem Otcovy kázně. „Každé pak trestání, když přítomné jest, nezdá se býti potěšené, ale smutné, než potom rozkošné ovoce spravedlnosti přináší těm, kteří by v něm pocvičeni byli.“ (Žid. 12,1-13)
Zdá se, že Adad a Rázon po léta obtěžovali Šalomouna a on by si je bezesporu mohl podřídit, ale ve svém majestátu a moci měl pro ně zjevně jen opovržení. Později se pozvedl Jeroboám a stal se daleko vážnějším nepřítelem, neboť tento ctižádostivý mladý muž usiloval dokonce o jeho trůn. Šalomoun ho hledal zabít, jako to předtím měl v úmyslu Saul s Davidem, místo toho, aby kvůli tomuto odpůrci pocvičil své svědomí před Bohem. Zapomněl na svá vlastní, námi už citovaná slova z Přísloví 16,7?
Davidův trůn je Bohem zaručen nikoli Šalomounovi nebo nějakému jinému nevěrnému stvoření, nýbrž Kristu. Jeremiáš 33,15-17 to říká jasně: „V těch dnech a za času toho způsobím to, aby vzrostl Davidovi výstřelek spravedlivý, který konati bude soud a spravedlnost na zemi … Neboť takto praví Hospodin: Nebude vypleněn muž z rodu Davidova, ježto by neseděl na stolici domu Judského.“
I když Satan mohl popouzet Atalii, aby vyhladila královské símě (2. Král. 11,1), i když Rezin a Pekach tajně plánovali nahradit Davidovo símě synem Tabeálovým (Iz. 7,1-6) – Boží úmysl zůstává beze změny.
Úpadek takového muže, jako byl Šalomoun, byl tragédií prvního řádu, neboť v sobě zahrnoval úpadek a zpuštění země a lidu na tři tisíce let a způsobil také odsunutí osvobození a požehnání pro všechny národy země. To vše bylo bezpochyby podle „uložené rady a předzvědění Božího“ (Skutky 2,23); ale to nezmenšuje vinu hříšných lidí. Dříve, než se Bohu zalíbilo poddat Izrael nadvládě pohanů, líbilo se Mu darovat milostivě občasná oživení v odpověď na věrnost dobrých králů, jako byl Ezechiáš a Joziáš, ale srdce lidu jako celku nebyla nikdy upřímná vůči jejich Bohu. Výteční králové snad za sebou vedli množství lidu, ale ten jako celek sloužil Hospodinu jen „pokrytě“ (Jer. 3,10).
Jednou přijde ten požehnaný den, kdy se vrátí Král podle Boží rady a bude uvítán lidem, potom plně smířeným s Bohem. „Pročež řekne v ten den: Aj, Bůh náš tento jest, očekávali jsme na něj, a vysvobodil nás. On jest Hospodin, jehož jsme očekávali; plesati a veseliti se budeme v spasení jeho.“ (Iz. 25,9) „Lid tvůj bude pln ochotnosti v den tvé moci.“ (Žalm 110,3 – přel.)
Přešlo tisíc let a Šalomounův chrám byl nahrazen jiným chrámem, který postavil jeden cizinec. V Boží zemi byl jen ostatek Izraele, navíc pod vládou pohanského národa. V Šalomounově sloupové hale se nyní procházel Jeden, jehož sláva daleko převyšovala slávu slavného krále, ale nebyl ani žádán, ani uznáván. Dal „mnoho jistých znamení“, kterými prokázal, že On je ten dlouho zaslibovaný Osvoboditel, a přece byl nucen zdůraznit před nimi Svoji královskou hodnost: „Ale pravím vám, že větší jest tuto nežli chrám.“ (Mat. 12,6) A: „Více tuto nežli Šalomoun.“ (Mat. 12,42) Žel, slepé oči nemohou vidět nic (Mat. 13,13.14). Lidé si už ve svých srdcích řekli: „Nechceme, aby tento kraloval nad námi.“ (Luk. 19,14) Když se Pán Ježíš procházel v Šalomounově síni, Duch Svatý poznamenává: „A zima byla.“ (Jan 10,22.23) To popisuje jak skutečný, tak i duchovní stav oněch dnů. Když Izrael bude jednou v lepším stavu, přijde léto, a to nejen pro Izrael, nýbrž i pro všechny národy (Mat. 24,32.33), a potom bude řečeno: „Aj, zima pominula.“ (Píseň 2,11)
Po všech těch mocných skutcích, které Židé viděli (dokonce mrtví byli vzkříšeni!), obklopili Pána Ježíše v Šalomounově sloupové síni a řekli: „Dokud duši naši držíš? Jestliže jsi ty Kristus, pověz nám zjevně.“ (Jan 10,24) Je beznadějné chtít přesvědčit tvrdošíjnou nevěru, a proto je Pán dává stranou jako zjevně nepatřící k Jeho ovcím. Avšak připojuje potom slova o Svých pravých ovcích a o jejich bezpečí ve Své i Otcově ruce. To jsou slova, která od té chvíle až dodnes sloužila těm Jeho jako nezměrná útěcha. Když však dosvědčil: „Já a Otec jedno jsme,“ Židé se chopili kamení, aby Ho ukamenovali, a to nebylo poprvé (Jan 10,22-31).
O jiném shromáždění v Šalomounově sloupové síni čteme ve Skutcích 3. Boží Syn tam už nebyl, protože se vrátil do Své slávy cestou vedoucí přes kříž a hrob. Ale je slyšet hlas Ducha Svatého, jak mluví skrze „neučené a prosté“ rybáře Petra a Jana. Tito muži vírou užili jméno Ježíše Nazaretského a uzdravili člověka, který byl mrzákem více než čtyřicet let a už dlouho byl kladen ke krásným chrámovým dveřím, aby žebral. „A když se ten uzdravený přidržel Petra a Jana, sběhl se k nim všechen lid do síňce, která sloula Šalomounova, předěšen jsa.“ (v. 11) Potom Petr z božského zplnomocnění vydal jedno z nejdůležitějších prohlášení, které kdy na zemi bylo učiněno. Poté, co odmítli každou svoji zásluhu, vzdali všechnu chválu z tohoto divu jménu Toho, kterého Izrael krátce předtím zabil, ale Bůh Ho opět vzkřísil z mrtvých. Pak Petr zvěstoval lidu, že Bůh Ježíše Krista opět pošle, když budou litovat svého hrozného hříchu a obrátí se k Bohu. „Tak čiňte nyní pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly vymazány, aby přišly časy rozvlažení od tváře Páně a poslal vám předem určeného Ježíše Krista, kterého ovšem musí přijmout nebe až do časů obnovení všech věcí, o kterých Bůh odedávna mluvil skrze ústa svých svatých proroků.“ (Sk. 3,19-23 – přel.)
Toto krajně udivující ohlášení bylo v souhlasu s vlastními slovy Pána o neplodném fíkovníku v Lukáši 13,6-9. Jako vinař se zasadil o ten k vytětí určený fíkový strom slovy: „Pane, ponechej ho i tohoto léta, ať jej okopám a pohnojím, zdali by nesl ovoce. Pakli neponese, potom vytneš jej.“ První kapitoly Skutků poskytují odpověď na Jeho přímluvu. Až do Štěpánovy smrti byla provinilému lidu nabízena nová možnost požehnání. Evangelium bylo kázáno nejprve Židům (Sk. 13,26.46).
Jaká chvíle to byla pro tento svět, když v Šalomounově sloupové síni zazněl Petrův hlas! Avšak jak smutný byl výsledek! Lid – až na několik málo z nich – nepřijal pokorně a vděčně Boží nabídku a jeho vůdcové se rozzuřili a uvrhli Petra a Jana do vězení, aby zabránili zvěstování nenáviděného Ježíšova jména v Jeruzalémě.
Co mohl nyní ten dlouho shovívavý Bůh ještě dělat? Poslal na tento svět Svého milovaného Syna s poselstvím pokoje, ale lidé Ho zabili. Pak poslal Svého Svatého Ducha s novým poselstvím pokoje a s nabídkou, že Pána Ježíše pošle zpět, když budou činit pokání, ale ani o tom nechtěli lidé nic vědět. Proto nyní Izrael a národy už po staletí trpí bez naděje. Boží zásah v moci všechno ukončí. Když On řekne: „Dej tomuto místo!“, tu všichni, kteří pozvedají nárok, budou přivedeni k mlčení a ponížený Ježíš bude vyvýšen (Luk. 14,9-11).
🙦