NOVÝ ZÁKON
První rodičovský pár v Novém zákoně, o kterém chceme uvažovat, je Zachariáš a Alžběta. Božská zpráva o něm zní: „Byl za dnů Heródesa krále Judského kněz nějaký, jménem Zachariáš, z třídy Abiášovy, a manželka jeho ze dcer Aronových, a jméno její Alžběta. Byli pak oba spravedliví před obličejem Božím, chodíce ve všech přikázáních a spravedlnostech Páně bez úhony. A neměli plodu, protože Alžběta byla neplodná a oba se byli zstarali ve dnech svých.“ (Luk. 1,5-7)
Zachariáš a Alžběta bydleli v pohoří Juda. Když na Zachariáše padl los, musel obětovat zápal v chrámě v Jeruzalémě, zatímco všechen lid čekal venku. A když on obětoval, zjevil se mu anděl Gabriel a řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť jest uslyšána modlitba tvá, a Alžběta manželka tvá porodí tobě syna, a nazveš jméno jeho Jan. Z něhož budeš míti radost a veselí, a mnozí se z jeho narození budou radovati. Bude zajisté veliký před obličejem Páně, a vína i nápoje opojného nebude píti, a Duchem Svatým bude naplněn hned od života matky své. A mnohé z synů Izraelských obrátí ku Pánu, Bohu jejich. Neboť on předejde před ním v duchu a v moci Eliášově,… aby postavil Pánu lid hotový.“ (Luk. 1,13-17)
Zachariáš zjevně poznal, že to je anděl, kdo s ním mluví, neboť se zstrašil a bázeň připadla na něj. Přesto ale nevěřil tomu, co mu anděl říkal. Ptal se ho: „Po čem to poznám?“ Takové je lidské srdce, i srdce takového váženého muže, jako byl Zachariáš, jemuž se dostalo tak pozoruhodné charakteristiky: „spravedlivý před Bohem, chodící ve všech přikázáních a ustanoveních Páně“. A přece není hotov vzít Gabriele za slovo! Jsme snad my lepší? Jsme vždy hotovi vzít většího než Gabriel za slovo? Ach, většina z nás musí říci: „Ó Zachariáši, jak já bych tě mohl odsuzovat? Odsudek tebe by byl také odsudkem mým.“ Ano, my jsme ještě horší, neboť je to Slovo Boží, Pána samého, které často nebereme bez pochyb tak, jak stojí.
Ale Zachariáš přesto měl víru. Nemohl by být „spravedlivý před Bohem“, kdyby neměl žádnou víru, neboť že „ze zákona nebývá žádný ospravedlněn před Bohem, zjevné jest, neboť spravedlivý z víry živ bude“ (Gal. 3,11). Je jisté, že se Zachariáš také modlil a Pána prosil o syna, neboť anděl řekl: „Neboj se,… neboť jest uslyšána modlitba tvá.“ Jenom víra mohla pohnout Zachariáše k tomu, aby se modlil, a mohla to být jen modlitba víry, protože byla vyslyšena. Myslím, že tu je podobnost mezi Zachariášem a mnohými z nás, kteří jsme křesťané. Máme sice víru, ale když se jedná o každodenní věci tohoto života, jako je například výchova dětí, denní starosti a potřeby, jak často jsme pokoušeni, abychom svému Pánu nevěřili!
Myslím, že velké naučení pro nás rodiče v tomto milém příběhu je snad toto: „Měj víru v Boha!“ Když už pochybování o slovech anděla byla tak vážná věc, že Zachariáš byl tak dlouhou dobu němý, co to musí být pro milující srdce našeho Pána, že ty a já Ho tak málo „bereme za slovo“? Už my lidé rádi vidíme, když se nám důvěřuje; anděl očekává, že se mu bude věřit; měli bychom potom my pochybovat o Tom, který stojí vysoko nad anděly a o němž víme, že je Mu nemožné lhát? Ale jak obdivuhodná je Boží milost. Zachariášova nevěra jej činí po několik měsíců němým. Ale toho malého syna, za kterého prosil, neztrácí. Tento malý syn vyrostl ve velkého muže, takže jeho (a náš) Pán o něm mohl říci: „Amen pravím vám, mezi syny ženskými nepovstal větší nad Jana Křtitele.“ (Mat. 11,11; Luk. 7,28) A tak myslím, že příběh Jana Křtitele a jeho rodičů je pro nás plný povzbuzení, i když pro většinu z nás v něm leží výčitka. Kéž bychom oboje pokorně přijali a ochotněji věřili slovům našeho Pána, která se vyplní svým časem.
Ale já myslím, že v tomto příběhu je pro nás ještě další poučení. Verš 14 zní: „Bude ti k radosti a veselí.“ Zajisté, že Pán by chtěl, aby nám všechny naše děti byly „k radosti a veselí“. V Žalmu 127 říká: „Aj, dědictví Hospodinovo jsou dítky, a plod života jest mzda.“ Proto nepochybuji, že to je Jeho vůle, aby nám každé dítě bylo „k radosti a veselí“. Vím, že tomu tak často není, ale není tomu tak většinou, ne-li vůbec vždycky proto, že my jsme viníci?
Ty nemnohé rodiny, jejichž příběh je nám v Novém zákoně oznámen, jsou pro nás velmi zajímavé. Rodina, o níž nyní chceme uvažovat, tu však stojí zcela pro sebe. Nikdy předtím a nikdy potom tu nebylo takové dítě, jako ono, které se narodilo v Betlémě v chlévě, protože pro ně nebylo místa v hospodě.
Rádi bychom zvěděli o té domácnosti v Nazarétu více, ale Bůh tyto roky dětství z větší části překryl závojem. Trochu můžeme nahlédnout do Jeho života, když Mu bylo dvanáct let, a slyšíme Ho říkat Své matce: „Zdaliž jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou otce mého, musím já býti?“ – „Věci, které jsou Jeho Otce“, to byla atmosféra, v níž žil. A Jeho, toho PÁNA slávy, vidíme, jak se se Svými rodiči vrací do prostého domova „a byl poddán jim“.
V tesařově domě v Nazarétu byl „vychován“. Je to téměř to samé slovo, jež Duch používá ve vztahu k nám a našim dětem v Ef. 6,4 („trepho“ a „ek-trepho“). „Vychovávejte je v cvičení a napomínání Páně.“ Ale o tom budeme později ještě mluvit. Pozůstaňme však, coby rodiče, okamžik u slova „výchova“. Dítě jako On tu nikdy nebylo. On nebyl nikdy neposlušný, zlý, nevlídný, drzý, svévolný nebo neupřímný. Jak jiní jsme byli my, když jsme ještě byli dětmi! Měl čtyři bratry. Jakuba a Jozesa, Judu a Šimona a vedle toho ještě sestry (Marek 6,3). V tomto verši je jmenován jako „ten tesař“, a bezpochyby jako chlapec a mladý muž pracoval v povolání svého otce v tesařské dílně. Snad byl Josef nyní mrtev, protože náš Pán je zde nazván „synem Marie“ a o Josefovi není zmínka.
Víme, že Jeho bratři v Něj nejprve nevěřili, když nastoupil Svou veřejnou službu, a je víc než pravděpodobné, že v onom krásném příběhu v 1. M. 37 je závist oněch bratří, kteří byli tak velice jinačí než jejich bratr Josef, jenom obrazem závisti těchto nevěřících bratrů v Nazarétu. Jistě tím byl život tohoto dítěte těžší, ale jak je krásné vidět, že nejblíže mladší a Jemu snad nejblíže stojící „Jakub, bratr Páně“ (Gal. 1,19) byl už brzy získán a stal se věrným následovníkem. Jakub také nebyl jediným z těch čtyř, neboť v 1. Kor. 9,5 vidíme bratry Páně ve spojení s Kéfasem. Jistě smíme věřit, že každý člen té rodiny v Nazarétu se stal vážným, věrným a příchylným následovníkem svého – a našeho – Pána Ježíše Krista.
Když se nyní obrátíme k Epištole Jakuba, která snad s jistotou byla napsána bratrem našeho Pána, tu čteme v prvním verši: „Jakub, Boží a Pána Ježíše Krista služebník.“ Je velice povzbuzující vidět, jak Jakub tímto způsobem spojuje Pána Ježíše Krista s Bohem Otcem a ukazuje dokonalou víru v Kristovo božství. Také je milé, jak Jej z celého srdce vyznává jako Pána a sebe samého nazývá Jeho „otrokem“, neboť to je význam slova, jež je přeloženo jako „služebník“. Otrok byl koupen za nějakou cenu a Jakub, bratr našeho Pána, toto zjevně o sobě samém vyznává v prvních slovech své Epištoly.
Měla by být nepravdivá ta domněnka, že léta, kdy Pán byl „vychováván“ společně s Jakubem, Svým bratrem, v témže domě, náležejí k těm vlivům, jež Jakuba přivedly k víře v Toho, který byl jeho bratr a současně jeho Pán? Ve světle 1. Petra 3,1 smíme jistě mít za to, že tomu tak bylo. Petr mluví o nevěřících manželech a říká: „Byť pak někteří i nevěřili slovu, skrze obcování žen bez slova získáni byli.“ Slovo „obcování“ je Petrovým zamilovaným slovem. Používá je osmkrát v obou svých krátkých Epištolách, zatímco v celém zbývajícím dílu NZ se vyskytuje už jen pětkrát. Tak získá chování věřící ženy jejího nevěřícího manžela. Jakub používá to samé slovo ve své Epištole v kapitole 3,13. Snad když nyní tato slova psal, myslel na „obcování“ Toho, kterého z největší blízkosti zakusil v době svého mládí. Jeho matka zachovávala všechna tato slova ve svém srdci a já věřím, že Jeho slova a Jeho chození se také hluboce vtiskly do Jakubova srdce.
Jak víte, byl Lukáš lékař a měl vytříbené smysly, které registrovaly všechny podrobnosti nemoci a trápení, jež jemu, jako většině lékařů dnes, nebyly cizí. V Lukáši 7,11 až 15 nalézáme, jak Pán potkává pohřební průvod, který právě vyšel z města Naim. Mrtvým byl jediný syn své matky, která byla vdovou. Když ji Pán viděl, měl s ní soucit a řekl jí: „Neplač!“ Potom přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kteří nesli, zůstali stát. A On řekl: „Mládenče, tobě pravím, vstaň!“ I posadil se ten mrtvý a počal mluvit. A dal jej zpět jeho matce. Jaký soucit, jaké porozumění, jakou milost zde náš Spasitel vyzařuje. Jak dobře znal srdce té matky a sdílel její bolesti! Také nechtěl, aby Ho ten mladý muž nyní následoval, nýbrž navrátil jej zpět jeho ovdovělé matce, aby jí byl útěchou a oporou. „Ježíš Kristus, včera i dnes, tentýž je až na věky.“ On se nemění. I my dnes zakusíme Jeho soucit, Jeho lásku a Jeho porozumění tak, jako kdysi ta vdova před branami Naim.
V Lukáši 8,41-56 nalézáme milé vyprávění o Jairovi, knížeti školy, jehož jediná dcera, které bylo asi 12 let, umírala. Jairus prosil Pána, aby přišel do jeho domu a uzdravil jeho dceru, ale na cestě nastalo zdržení, a dříve než dosáhli domu, přišel posel, který zvěstoval, že to malé děvče už zemřelo. Všichni pro ni plakali a truchlili, ale On řekl: „Neplačte, neboť neumřela, ale spí.“ Ale oni se Mu posmívali, protože věděli, že umřela. On je však vyhnal všechny ven, vzal děvče za ruku a zvolal: „Děvečko, vstaň!“ (Marek dokonce sděluje přesná slova, jichž Spasitel užil: „Talitha kumi!“ – jež doslovně znamenají asi tolik, co: „Milé děvče, tobě pravím, vstaň!“) I navrátil se duch její a vstala hned. A přikázal, aby jí dali jíst. I divili se rodičové její náramně. A On jim přikázal, aby žádnému neříkali, co se stalo.
Opět zde vidíme láskyplný soucit našeho Pána; mysleme na to, že i dnes je On tentýž. Snad jste ztratili malé dítě. Ten malý miláček není ztracen, neboť On ho navrátí. Ne tím samým způsobem, jako vrátil Jairovi jeho miláčka, nýbrž lepším. Vzpomeňte si jenom na to, že Job ztratil všechny své děti a všechno své jmění; jeho pozdější bohatství bylo dvojnásobně velké, ale počet jeho dětí byl týž, neboť Pán mu chtěl také i jeho první děti opět navrátit. Ony nebyly ztraceny; jenom svého otce předešly. Jaká útěcha, že Pán se také dnes na naše děti dívá jako na Své malé miláčky! Jiní se na ně možná tak nedívají, ale Pán to činí. On je všechny vykoupil Svou vlastní krví a miluje je tak velice, že by jedno každé z těch maličkých chtěl mít na věky při sobě ve Svém domě.
V Lukáši 9,23 čteme o jednom ubohém, zarmouceném otci, který přivedl svého syna posedlého nečistým duchem k učedníkům, kteří ho však nemohli vyhnat. Bylo to hrozné postavení a ve svém trápení otec volá: „Mistře, prosím tebe, vzhlédni na syna mého, neboť jediného toho mám.“ Není to náhoda, že v tomto, jakož i v předchozích příbězích Duch používá tohoto tklivého výrazu; spíše však naše srdce mají být upomenuta na to, co to bylo pro Boha, dát za tebe i za mne Svého jednorozeného Syna. Kéž bychom tomu poučení alespoň částečně rozuměli, neboť zcela je neobsáhneme nikdy. Tyto tři případy nám však měly trochu poukázat na to, co to Otce stálo, aby nás, ubohé, ztracené hříšníky vykoupil. Otec v příběhu, který máme před sebou, neměl mnoho víry, ale Pán pohrozil nečistému duchu, takže z něho vyšel, a dal syna otci zpět. V každém z těchto případů opět dal dítě rodičům, ačkoliv přece na ně měl právo, ale On, který stvořil srdce matky, je také naplnil láskou.
„A chodě Ježíš podle moře Galilejského, uzřel dva bratry, Šimona, kterýž slove Petr, a Ondřeje bratra jeho, ani pouštějí síť do moře, nebo byli rybáři. I dí jim: Pojďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí. A oni hned opustivše síti, šli za ním. A poodšed odtud, uzřel jiné dva bratry, Jakuba syna Zebedeova, a Jana bratra jeho, na lodi se Zebedeem otcem jejich, jak spravují své sítě. I povolal jich. A oni hned opustivše lodí a otce svého, šli za ním.“ (Mat. 4,18-22) Zde je nám poprvé v Novém zákoně představen Zebedeus a jeho synové. Z Lukáše 5 víme, že Šimon a Ondřej byli jejich společníci při rybářském podnikání, a v Marku 1 se dovídáme, že Zebedeus měl ku pomoci nejen oba své syny, nýbrž kromě nich ještě pacholky.
„A oni hned opustivše lodí a otce svého, šli za Ním.“ Od Zebedea neslyšíme ani slovo výčitky, a když později i jeho žena Ho následovala a sloužila Mu (Mat 27,55.56), neslyšíme opět žádnou námitku. Ačkoli je v Evangeliích o Zebedeovi zmínka asi dvanáctkrát, přece o něm víme jen málo. O jeho ženě se však dovídáme trochu více. Zjevně ten Mistr, kterého následovali její synové, získal její srdce. Věděli, že On je Král, který jednoho dne přijde ve Svém království. Snad věděla ještě i více, neboť se před Ním klaněla (Mat. 20,20.21). Ale nevěděla nebo nerozuměla, že On je zavrženým králem a že ona žije v době Jeho zavržení. Nevěděla, že Kristus Ježíš Sebe Samého učinil ničím. Ale Pán jí odpovídá: „Nevíte, zač prosíte. Můžete-li píti kalich, kterýž já budu píti?“ Mysleli, že mohou, a On odpovídá, že sice ten kalich budou píti, ale neslibuje jim to vysoké postavení, které hledali.
Tato úvaha o cestě synů Zebedeových by naplnila celou jednu knihu, ba snad i mnoho knih. Já bych se však chtěl okamžik zastavit u výjevu, který jsme tu právě měli. Nebyli prvními, ke kterým Pán musel říci: „A ty bys hledal sobě velikých věcí? Nehledej.“ (Jer. 45,5) I my jsme často vystaveni pokušení, abychom pro sebe nebo pro své děti hledali velkých věcí. „Nehledej.“ Nyní je doba zavržení našeho Pána. Nyní je doba, kdy můžeme sdílet Jeho kalich utrpení a bolesti. Nehledejte moc a bohatství pro své děti! „Kteříž pak chtí zbohatnouti, upadají v pokušení a v osídlo a v žádosti mnohé nerozumné a škodlivé, kteréž pohřižují lidi v zahynutí a v zatracení. Kořen zajisté všeho zlého jest milování peněz, kterýchž někteří žádostivi byvše, pobloudili od víry, a sami se naplnili bolestmi mnohými.“ (1. Tim. 6,9.10) Je mnohem lepší vše opustit, jako Jakub a Jan, a následovat Jej.
Židům bylo zaslíbeno pozemské požehnání a pozemský díl, ale naše měšťanství je v nebi. My nejsme z tohoto světa, jako i náš Pán a Mistr nebyl z tohoto světa. Den slávy přijde. Jsme spoludědicové Kristovi, však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli. Někdo, který to spoluutrpení s Ním znal asi lépe než kdokoli jiný, k tomu dodává: „Nebo tak za to mám, že nejsou rovna utrpení nynější oné budoucí slávě, kteráž se zjeviti má na nás.“ (Řím. 8,18)
Jak víte, anděl, který osvobodil Petra z vězení, ho přivedl k tomu, aby šel do „domu Marie, matky Janovy, kterýž příjmí měl Marek“ (Sk. 12). Oné noci se v domě té Marie konala modlitební hodina. Byla to obzvláštní modlitební hodina za Petra, a Pán slyšel a odpověděl, ještě když se modlili. Ale já se bojím, že ti shromáždění (jako snad mnozí z nás dnes) neměli mnoho víry, neboť když Petr přišel a klepal na dveře a Ródé, děvečka, která měla dveře otevřít, sdělovala, že Petr stojí u dveří, tu jí nechtěli věřit a říkali, že blázní. Protože však tvrdila dále, že slyšela dobře, mysleli, že to je jeho anděl (nebo: jeho duch).
Marek byl synovec nebo bratranec Barnabášův (Kol. 4,10). Petr ho v dopise, který psal v Babyloně, nazývá „svým synem“ (1. Petra 5,13). Markova matka a strýc byli vážní křesťané a s Petrem byl snad spojen už od dětství. Kromě toho se věřící shromažďovali v domě jeho matky. To vše asi mladého Marka silně ovlivnilo, takže už časně nastoupil cestu následování Pána. Mnozí byli toho mínění, že on byl tím učedníkem, který oblékl jemné lněné roucho na nahé tělo a následoval Pána do Getsemanské zahrady. Potom čteme: „I popadli jej mládenci. On pak opustiv roucho, nahý utekl od nich.“ (Marek 14,51.52) Jenom Marek nám sděluje tuto událost, ale nevíme s jistotou, zda on byl tímto učedníkem.
V Mariině domě bylo tolik místa, že věřící se tam mohli shromažďovat, a ona svůj dům k tomuto účelu dala k dispozici. Barnabáš vlastnil zemi, kterou prodal, a výtěžek položil k nohám apoštolů. Zjevně byla ta rodina bohatá a nacházela se v dobrých poměrech.
Když Barnabáš a Saul vzali dary z Antiochie na podporu bratří v Judstvu, viděli Jana-Marka a na zpáteční cestě z Jeruzaléma ho vzali s sebou. Toto se odehrálo krátce před vysláním Barnabáše a Saula na jejich první misijní cestu skrze Ducha Svatého. Jan-Marek je doprovázel jako služebník nebo pomocník (Sk. 13,5). Už brzy přišli do nebezpečných, obtížných krajin a „Jan odšed od nich, vrátil se do Jeruzaléma“ (Sk. 13,13). Slovo mlčí o tom, zda ho přimělo k návratu nebezpečí a obtíže cesty, stesk po domově a po matce či nějaký jiný důvod, ale jistě se to nestalo v následování Pána.
Nejbližší zmínka o něm je, když Pavel a Barnabáš byli na velkém shromáždění v Jeruzalémě, kde bylo rozhodnuto, zda pohané mají být postaveni pod zákon nebo ne (Sk. 15). Pavel a Barnabáš se vrátili zpět do Antiochie a po nějaké době řekl Pavel Barnabášovi: „Vracujíce se, navštěvme bratří své po všech městech, v kterýchž jsme kázali slovo Páně, kterak se mají.“ Barnabáš opět chtěl vzít s sebou svého mladého synovce, ale Pavel to nepokládal za dobré brát s sebou toho, který od nich odešel a nešel s nimi k dílu. Spor mezi nimi se stal tak ostrým, že se od sebe oddělili. Barnabáš s sebou vzal Marka a plavil se na Cypr, zatím co Pavel si zvolil Sílu a vyšel, poručen byv od bratří milosti Boží. Byl to velmi, velmi smutný spor, a nečteme, že by Pavel a Barnabáš spolu někdy opět pracovali.
Ale jak je krásné, že toto ještě není konec příběhu, ačkoliv přejde snad téměř dvacet let, než opět slyšíme o Janu-Markovi. Dvacet ztracených let pro práci, pokud můžeme ze Slova Božího vyrozumět. Zjevně byla ztracena zbabělostí a nevěrností. O nějakém pokání nečteme. Snad navenek pokračoval v práci v díle Páně. To jsou otázky, které by měly vzburcovat také naše srdce. Byl služebníkem, který selhal, a zdá se, že pro toto své selhání byl postaven stranou. Snad byl po nějakou dobu s Petrem v Babyloně (1. Petra 5,13), a kdo byl více na místě, aby uvedl padlého služebníka na správnou stezku? Mohl upomenout Marka na svůj vlastní hrozný pád (o němž onen bezpochyby už věděl) a mohl mu ukázat, že ohledně své služby nemusí být postaven stranou, neboť tu je i napravení. K napravení (obnovení) Petra bylo zapotřebí jen málo dnů; u Marka to trvalo mnoho let, ale cesta návratu tu je. Tak nacházíme Marka v Koloským 4,10 v Římě spolu s Pavlem, tím mužem, který kdysi byl tak proti tomu, aby s nimi šel k dílu. Tak to mělo být. Setkání mezi Markem a Pavlem nám není popsáno, ale stará chyba byla zjevně odstraněna a Pavel píše: „Pozdravuje vás Aristarchus, spoluvězeň můj, a Marek, sestřenec Barnabášův, (o kterémž jsem vám poručil; přišel-li by k vám, přijměte jej;) a Jezus, kterýž slove Justus, kteříž jsou z obřízky. Ti toliko jsou pomocníci moji v království Božím, kteříž byli mé potěšení.“ Zdá se, jako by byl Marek ještě ani nebyl znovu přijat, ale nyní bylo vše přivedeno do pořádku, stará bolest je uzdravena a chyby odpuštěny. Marek je nyní útěchou pro vězně Pavla.
Doby se stávají temnějšími, většina klesá na mysli a téměř všichni opouštějí Pavla. Ale Marek stojí věrný a oddaný na jeho straně. Naučil se své lekci dobře. Ve 2. Timoteovi 4,11 čteme: „Sám toliko Lukáš se mnou jest. Marka vezmi s sebou; nebo jest mi velmi potřebný k službě.“ Jak je to krásné, když vidíme, že Marek je zcela napraven pro své dřívější místo, „užitečný ke službě“ kde kdysi byl neužitečný. Ale ty doby jsou pryč a ve své nejtemnější hodině se Pavel ptá po Markovi. Pavel nyní už nebydlí ve svém vlastním pronajatém domě, nýbrž v hrozném římském vězení. Víme z podání, že se jednalo o podzemní sklepení, kde bylo temno a vlhko a jediným otvorem byla díra, kterou byli spouštěni vězňové. Smíme mít za to, že Marek v tomto vězení potkal Lukáše, toho milovaného lékaře, jenž jediný byl u Pavla. Společně sdílejí zavržení a nebezpečí sloužit starému apoštolovi, který nyní čeká jen na čas svého rozdělení.
Od té doby zůstali Marek a Lukáš stále v úzkém obecenství. Padlý – ale napravený – služebník nám zanechal zprávu o Služebníku, který nikdy nezklamal, a milovaný lékař napsal zprávu o velkém Lékaři, který jako Člověk žil mezi lidmi.
Vlastně jsem v této úvaze chtěl osvětlit poměr rodičů k dítěti a téměř jsem to ztratil ze zřetele. Jaké naučení nacházíme v tomto směru? Myslím, že toto: „Vyučuj mladého podle způsobu cesty jeho; nebo když se i zstará, neuchýlí se od ní.“ (Přísloví 22,6) Na nějakou dobu může ve svévoli a tělesném smýšlení sejít s cesty, ale když se zstará, tu ho Pán přivede zpět na jeho dřívější cestu a bude chodit „podle způsobu cesty své“. Věřím a doufám, že toto je poučením v tomto příběhu. Alespoň je to naučení, které jsem z něho já vybral, a nemyslím, že Pán mě za to bude kárat.
Nahlédli jsme do mnohé rodiny v Bibli, a nyní přecházíme k pozoruhodné řadě domů v Novém zákoně, které všechny jsou z pohanů. První dům, se kterým se setkáváme, je, pokud já vím, Korneliův dům. Byl bohabojný „se vším domem svým“ (Sk. 10,2). Činil dobře, když měl starost o to, aby ho celý jeho dům následoval v Boží bázni, a Bůh o tom činí obzvláštní poznámku. Když Petr vyprávěl svatým v Jeruzalémě o své návštěvě u Kornelia, říká, že anděl nařídil Korneliovi, aby poslal do Joppen a povolal Petra, který „tobě bude mluviti slova, skrze něž spasen budeš ty i všechen tvůj dům“ (Sk. 11,14). Setkáme se téměř s týmiž slovy, když budeme mluvit o jiném „domu“, takže bychom chtěli mít za to, že tato slova, jež zahrnují dům, jsou zcela zvláštním poselstvím Ducha Svatého těm, kdo by skutečně chtěli být spaseni. Nepotřebujeme nyní přemýšlet o tom, kdo náležel ke Korneliovu domu, ale musíme dbát na to, že slova jsou stejná jako dříve. „Ty a celý tvůj dům“ (1. M. 7,1).
Další dům, na který narazíme, je dům Lydie, „která šarlaty prodávala v městě Tyatirských…, jejíž srdce otevřel Pán, aby to pilně rozsuzovala, co se od Pavla pravilo. A když pokřtěna byla i dům její, prosila, řkuci: Poněvadž jste mne soudili věrnou Pánu býti, vejdouce, v domě mém pobuďte.“ (Sk. 16,14.15) Pán otevřel srdce Lydie a ona otevřela svůj dům. Není to v Písmu nic nového, když na základě osobní víry a odpovědnosti hlavy vidíme dům přiveden na místo vnějšího požehnání. Uvažovali jsme o tom důkladně v případě Raab a byli bychom o tom mohli mluvit i ve spojení s jinými domy.
Před Noé byl osobní vztah a odpovědnost – jako u Abela, Enocha a jiných – základem, jenž Bůh uznával a dle něhož jednal. Ale s Noé tu nastalo nové rozvinutí Božího jednání s člověkem. Byla uvedena zodpovědná vláda a Bůh nařídil: „Kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho.“ (1. M. 9,6) Toto bylo něco nového v Božím pořádku; a se zavedením vlády zjevil Bůh zároveň rodinný vztah s odpovídající zodpovědností hlavy rodiny. „Vejdi ty i všechen dům tvůj /kral: „čeleď tvá“/ do korábu; nebo jsem tě viděl spravedlivého před sebou v národu tomto.“ (1. M. 7,1) O spravedlnosti nebo víře příslušníků domu není řečeno nic, ale celý ten dům vešel do korábu na základě spravedlnosti a víry své hlavy. A tak dokonce Cham, jenž se později prokázal tak špatným, přišel na místo vnějšího požehnání na základě spravedlnosti a víry svého otce. „Vírou připravoval Noé… koráb k záchraně svého domu, skrze nějž… spravedlnosti té, kteráž jest z víry, učiněn jest dědicem. (Žid. 11,7)
Mnoho jiných příkladů pro tuto zásadu nalézáme ve Starém zákoně. Všichni mužové v Abrahamově domě byli obřezáni na základě Abrahamovy víry (1. M. 17,27). V 1. M. 18,19 nalézáme opět Abrahamův dům spojen s ním. –
Všimněme si, že Bůh byl hotov zachránit celý Lotův dům. Anděl mu řekl: „Máš-li ještě zde koho, buď zetě nebo syny své, neb dcery své, i všecko, což máš v městě, vyveď z místa tohoto!“ Ti zeťové byli pravděpodobně Sodomští, ale kvůli Lotovi by je byl Bůh zachránil, kdyby se zachránit dali (1. M. 19).
Celému Putifarovu domu se dostalo požehnání pro Josefa. A Josef byl otrok (1. M. 39,5).
Tutéž zásadu nalézáme, když Farao chtěl zadržet děti v Egyptě. Krásná odpověď je: „S dítkami i s starými našimi půjdeme, se syny i s dcerami našimi, s ovcemi a s větším dobytkem naším odejdeme… a nezůstane ani kopyta.“ (2. M. 10,9.26) Toto velmi pěkně ukazuje Boží velkou zásadu, že s hlavou domu je zahrnut celý dům a vše, co k němu náleží.
To samé nalézáme při Fáze: „Desátého dne měsíce tohoto vezmete sobě jeden každý beránka pro otcovský dům, beránka na každý dům.“ (3. M. 16, 6.11)
Při povstání Chóre, Dátana a Abirona byly pohlceny i rodiny Dátana a Abirona, a k těmto rodinám náležely malé děti (4. M. 16,27.32.33; 5. M. 11,6).
Hebrejský služebník nechtěl vyjít svobodný, „protože miluje tebe i dům tvůj“ (5. M. 15,16).
„Ty a dům tvůj“ měli jísti prvorozené ze skotů a z bravů (5. M. 15,20).
V Jozue 2,12.18; 6,23-25 jsme viděli Raab, ženu z pohanů. Celý její dům, jenž zahrnoval největší možný okruh, byl zachráněn na základě její víry.
V Soudců 1,25 nalézáme jiného z pohanů, který skutkem víry vydobyl „pro vší čeleď svou“ požehnání a jistotu.
Obededom Gittejský byl dalším z pohanů, se kterým Bůh jednal podle stejné zásady: „A požehnal Hospodin Obededomovi i všemu domu jeho.“ (2. Sam. 6,11.12)
Ittai, také Gittejský a pohan, rozuměl Božímu pořádku v této věci: „I řekl David k Ittai: Pojď a přejdi. I přešel Ittai Gittejský a všichni muži jeho, i všecky dítky, kteréž byly s ním.“ (2. Sam. 15,22) Přešly se svým otcem, aby sdílely zavržení svého krále.
Když Izrael byl za dnů Jozafatových ve velké tísni, tu „všechen lid Judský stáli před Hospodinem, též i dítky jejich, ženy i synové jejich“ (2. Par. 20,13).
Za dnů Nehemiášových obětovali „oběti velké, a veselili se; nebo Bůh obveselil je veselím velikým. Ano i ženy a děti veselily se“ (Nehemiáš 12,43).
Mohli bychom pokračovat, ale obávám se, že jsem vás už unavil. Doufám však, že tyto příklady činí jasným, že ode dnů Noé bylo velkou Boží zásadou: „Ty a dům tvůj.“
Domy Kornelia a Lydie jsou pokračováním této pozoruhodné linie domů, jež nalézáme skrze celý Starý zákon. Tomu, kdo je zběhlý ve Starém zákoně, by mohl výraz „dům“ být docela blízký a mohl by rozumět, co v něm je zahrnuto. Je to přibližně to, co bychom mohli nazvat ustáleným výrazem. Co tím Duch Boží chce říci, když tohoto výrazu používá, je patrné ze způsobu, jak ho použil v dřívějších Písmech; a my jsme viděli, že to slovo znamená přesně totéž, co říká: všichni v domě. Toto mohlo – nebo také nemuselo – zahrnovat děti, mládež nebo služebnictvo. A Bůh nekáral Raab, když si význam toho slova rozšířila na své rodiče a bratry a sestry s jejich rodinami.
Po Lydii nalézáme v téže kapitole od 23. do 34. verše dům žalářníka ve Filippis. Všimni si otázky žalářníkovy, a pak odpovědi: „Co já mám činiti, abych spasen byl? … Věř v Pána Ježíše /kral: „Krista“/, a budeš spasen ty i dům tvůj.“ Čtenáři, to platí také pro nás. Uchop to, věř tomu, raduj se z toho a děkuj Bohu za Jeho milost, že nám dal takové zaslíbení pro náš dům. Jsou to téměř ta samá slova, se kterými se anděl obrátil ke Korneliovi (Sk. 11,14); všimni si ale prosím též, že nestojí: „Věř v Ježíše, a budeš spasen ty i dům tvůj.“ Zcela jistě je spasen každý, kdo opravdu v Ježíše věří; ale zaslíbení „a dům tvůj“ je pro toho, kdo věří v Pána Ježíše. To znamená, že se před Ním skláníme jako před Pánem, uznáváme ve všem Jeho autoritu, snažíme se s Jeho milostí ostříhat Jeho Slovo a dáváme Mu ve všech jednotlivých věcech života první místo.
Pavel a Sílas potom mluvili Slovo Páně jemu i všechněm, kteří byli v domě jeho; a dále stojí: „A pojav je v tu hodinu v noci, umyl jim rány. I pokřtěn jest hned on i všichni domácí jeho. A uvedl je do domu svého, připravil jim stůl a veselil se, že se vším domem svým uvěřil Bohu.“ (Sk. 16,33,34)
Jako o dalším nalézáme zmínku o domu Krispově: „Krispus pak, kníže školy, uvěřil Pánu se vším domem svým.“ (Sk. 18,8)
V 1. Korintským 1,16 čteme o domu Štěpánovu: „Křtil jsem také i Štěpánův dům /kral.: „čeleď“/“. V 1. Korintským 16,15 o něm slyšíme ještě jednou: „Znáte dům Štěpánův, kterýž jest prvotiny Achaie, a že se i v službu svatým vydali.“ (přel.)
Jak si vzpomenete, mluvili jsme o Jonatovi, jenž nebyl hotov sdílet Davidovo zavržení. Jméno Oneziforovo zůstane vždy živé jako jméno, jehož nositel byl nejen hotov sdílet zavržení a pohanění Kristovo, nýbrž i pilně hledal Pavla a našel ho, když byl Neronovým vězněm v řetězech v jednom římském vězení. Z tohoto vězení píše: „Víš snad o tom, že se odvrátili ode mne všichni, kteříž jsou v Azii.“ (2. Tim. 1,15) Efez bylo hlavní město Malé Asie a Pavel tam tři roky pracoval. Čtěte poslední část Skutků 20, která nám popisuje tklivé rozloučení mezi Pavlem a staršími v Efezu. Víte, jak hořce plakali a padali Pavlovi na hrdlo a líbali jej. Ale nyní byl Pavel vězněm v římském žaláři a oni se za něho styděli. Kromě toho bylo nebezpečné být znám jako jeden z jeho přátel. A tak ho všichni v Asii ponechali osudu, a tu byli zahrnuti i oni starší v Efezu. To neznamená, že se odvrátili od Krista; a později píše apoštol Jan shromáždění v Efezu dopis, kde je řečeno o nich mnoho dobrého. Ale bylo to padlé shromáždění, i když navenek všechno vypadalo tak krásně, neboť opustili svou první lásku (Zjevení 2,4). Myslím, že tento pád započal, když se odvrátili od Pavla. A nebyli to jenom ti v Asii, kdo v oné době opustili toho opovrženého muže. „Při prvním mém odpovídání žádný se mnou nebyl, ale všichni mne opustili,“ píše apoštol. Ze všech jeho milovaných spolupracovníků byl při něm jenom Lukáš. To byly opravdu temné dny. Jsou tu některá jména takových, kteří se za zavrženého služebníka nestyděli: jeho milovaní „Priška a Akvila“, kteří mu byli tak dlouho věrní, zůstali nezměněni. Pak tu byl Trofimus, jehož Pavel zanechal nemocného v Milétu, a ze shromáždění v Římě Eubulus, Pudens a Linus a Klaudia.
A právě v těchto temných dnech přišel Oneziforus z Efezu do Říma. „Aniž se styděl za řetězy mé, nýbrž… pilně mne hledal i nalezl. Dej jemu Pán nalézti milosrdenství u Pána v onen den. A jak mi mnoho posluhoval v Efezu, ty výborně víš.“ (2. Tim. 1,16-18) Jak občerstvující to je, když nalézáme jednoho, jehož láska a věrnost odolávají, jednoho, jenž byl hotov sdílet zavržení a nebezpečí starého apoštola! A když sdílel zavržení Pavlovo, sdílel zároveň zavržení Kristovo; a měl je – o tom jsem já přesvědčen – jako kdysi Mojžíš, za větší bohatství než všechny poklady, které mohl nabídnout svět. Tento malý houfek, který byl oddaností Pánu Ježíši tak těsně spojen, má cosi dojemného. Někdo řekl: „Oddání se Ježíšovi je to nejsilnější pouto mezi lidskými srdci.“ Jak úzce museli být navzájem spojeni, když všichni ostatní je opustili: starý židovský zajatec, řecký lékař, návštěvník z Efezu. Téměř je před sebou vidíme a můžeme se trochu vpravit do jejich myšlenek a pocitů. Kéž nám Pán pomůže, abychom byli věrní a spolehliví jako oni, a to i tváří v tvář hrozícímu nebezpečí.
Avšak chtěli jsme uvažovat o domu Oneziforovu a já jsem daleko odběhl. Apoštol píše: „Dej milosrdenství Pán domu Oneziforovu.“ (2. Tim. 4,19) Celý dům je spoután s hlavou, celý dům je obzvláště poručen milosrdenství Pána pro věrné a milující srdce Oneziforovo. Jako kdysi Ittai, tak i zde sdílel celý dům zavržení se svou hlavou. Tak by to mělo být. Kéž to tak je skutečně v našich domech.
rr
Pán je ještě zavržen a většina se odvrátila od Pavla a od jeho učení. Tisíce a tisíce lidí radostně přijímají spasení od Pána Ježíše, ale je dnes jenom málo těch, kdo jsou ochotni vyjít k Němu ven ze stanů a nést Jeho pohanění. To je zkouška. Pane Ježíši, dej nám mít oči upřeny na Tebe a dej, aby naše srdce byla naplněna Tvojí láskou, abychom si, jako Oneziforus a jeho dům, cenili Tvé pohanění podle jeho pravé ceny!
„Pozdravují vás všichni svatí, zvláště pak ti, kteří jsou z domu císařova.“ (Fil. 4,22) Bylo by pro mne velmi těžké, abych přešel tento dům, ačkoli o něm vlastně nemohu nic přesnějšího říci. Pro křesťana to byl snad ten nejobtížnější dům v celém světě; a přece i tam byli křesťané. Někteří byli vysokého původu, někteří nízkého postavení; ale Pán, jenž je povolal, znal jménem každého a brzy přijde ten den, kdy se s nimi se všemi sejdeme. Někteří – to víme – dali pro svého Pána a Mistra svůj život. A kdyby nám připadl úděl žít v takovém těžkém domě – mysleme na svaté „z domu císařova“, když se chce přikrást bázlivost! Mysleme na to, že Bůh může ve Své moci zachovat Svoje dítky i na nejtěžším místě. ON nám neposílá žádné pokušení, které je větší než Jeho milost!
Toto je další dům, o kterém téměř nic nevíme. „Pozdravte domácích Narcissových, kteří jsou v Pánu,“ čteme v Římanům 16,11. Slovo dům tu vlastně v řečtině ani nestojí, je tu jen: „ti, kteří jsou Narcissovi“. Ale Pán dovolil, aby byl nalezen jeden velmi zajímavý nápis, jenž nám může říci trochu více. Narcissus byl propuštěnec (samozřejmě že nevíme zcela jistě, zda to byl náš Narcissus), jenž požíval přízně císaře Claudia, později ale za Nerona byl popraven. Starý nápis se zmiňuje o jménu Dikaiosyne (to znamená „spravedlnost“) jako o jménu Narcissovy ženy, a ta je tam popsána jako velmi zbožná a prostá žena. Dobře si umím představit, že to byla ta vdova, která byla nyní hlavou „Narcissova domu“, a která se z evangelia naučila, co je pravá spravedlnost. Představte si: Tato zbožná a prostá matka vychovává svůj dům v Římě pro Pána a těší se v Jeho spravedlnosti. Jak krásné!
rr
„Domácí Aristobulovi“ v Římanům 16,10 a „domácí Chloe“ v 1. Korintským 1,11 jsou další dvě svědectví pro požehnanou skutečnost, že v oněch časných dnech hlava rodiny brala své příslušníky a domácí s sebou na cestu následování Pána.
„Starší vyvolené paní a jejím dětem, které já miluji v pravdě; a ne já sám, ale i všichni, kteří poznali pravdu… Bude s vámi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Pána Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a v lásce. Zradoval jsem se velmi, že jsem nalezl některé z dětí tvých, an chodí v pravdě, jakož jsme přikázání vzali od Otce… Pozdravují tě děti tvé vyvolené sestry.“ (2. J. 1,3.4.13)
Zde máme dvě další rodiny s dětmi, které následovaly Pána. Jedné z těchto rodin, matce, která se svými dětmi chodila v pravdě, poslal Duch Boží skrze apoštola Jana vážné poselství, aby do svého domu nepřijímali někoho, kdo nepřináší učení Kristovo, a ani ho neměli zdravit. „Nebo kdo takového pozdravuje, obcuje skutkům jeho zlým.“ To je „pravda“ také dnes a my bychom v této pravdě měli dnes kráčet tak, jako věřící ve dnech apoštola Jana, neboť dnes tu je ještě mnohem více lidí, kteří nepřinášejí „učení Kristovo“. Proto si tím více, dokonce i ženy a děti, musíme vzít toto vážné napomenutí k srdci.
„Pavel, vězeň Krista Ježíše, a Timoteus bratr, Filemonovi milému a pomocníku našemu a Appii sestře, a Archippovi, spolubojovníku našemu, i církvi, která jest v domě tvém: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ (Filemonovi 1-3)
Filemon byl zjevně zámožný muž, který měl pod sebou otroky. Jeden z jeho otroků, Onezimus, od něho utekl a přišel do Říma. Pravděpodobně předtím svého pána okradl. V Římě Onezimus potkal apoštola Pavla a skrze něho našel Pána, ano, nyní se stal Jeho otrokem. Pavel píše tento nevelký, milý dopis, ve kterém doporučuje Onezima jeho starému pánovi, k němuž ho posílá zpět. To je Boží pořádek a smíme být přesvědčeni, že Filemon přijímá svého Onezima provždy; „již ne jako otroka, ale více než otroka, totiž bratra milého, zvláště mně, a čím více tobě, i podle těla i v Pánu“.
Máme za to, že Appia byla Filemonova žena, paní domu; a Archippus byl snad jejich dospělý syn. Jeho jméno znamená „vozataj“. Snad to byl mladý důstojník jízdy v římské armádě. Pravděpodobně žili v Kolossis (Kol. 4,17), ale zcela jistě to nevíme. V každém případě se věřící z města, kde žili, shromažďovali u nich v domě.
Archippus, syn, byl pověřen nějakou zvláštní službou. Jaké podoby tato služba byla, to nám není sděleno, ale apoštol píše: „A rcete Archippovi: Viz, abys služebnost, kterou jsi přijal ode Pána, vyplnil.“ (Kol. 4,17) V Matouši 25,14-30 čteme o člověku, jenž odjel na cestu mimo svou zemi a předal své jmění svým služebníkům: „I dal jednomu pět hřiven, jednomu pak dvě, a jinému jednu, jednomu každému podle možnosti jeho.“ Tak myslím, že mezi mými čtenáři není žádný, jemuž by Pán nebyl svěřil nějakou obzvláštní službu; každému z nás podle našich možností (schopností). Kéž bychom to nechtěli udělat tak, jako ten služebník, jenž obdržel jenom jednu hřivnu a zakopal ji do země! To slovo Páně Archippovi platí každému z nás a pro každé z našich dětí, jestliže jsme Jeho vlastnictvím: „Viz, abys služebnost, kterou jsi přijal ode Pána, vyplnil.“ Viděli jsme, že naše děti nám jsou od Pána zapůjčeny, abychom je pro Něho vychovávali. Každému z našich dětí On dal určité schopnosti a hřivny, za jejichž praktické použití Mu jsou zodpovědné, a naší výsadou je pomáhat jim, aby tuto službu vyplnily a přivedly ji na její plnou míru. Kéž nám Bůh dá věrnost a moudrost, jichž máme tak nezbytně zapotřebí, abychom to činili pravým způsobem pro Něho, kterému naše děti náležejí a jemuž slouží.
Přicházíme nyní k jedné z nejmilejších rodin v Novém zákoně. Lois byla babička, Eunike matka mladého Timotea. Apoštol dosvědčuje víru bez pokrytství, která byla jak v babičce, tak i v matce (2. Tim 1,5). Ve 2. Tim. 3,15 čteme: „Od dětinství svatá písma znáš, která tě mohou moudrého učiniti k spasení skrze víru, která je v Kristu Ježíši.“
Jaké dědictví pro dítě! Znát Svatá Písma! Pozemského vlastnictví můžeme zanechat svým dětem jen málo; jestliže jsme je ale od dětství vyučovali v Písmu Svatém, potom jsme jim dali větší bohatství a větší poklady, než je vše, co může přislíbit tento svět. Lois babička a Eunike matka měly obě pravou víru a zcela jistě to byly ony, kdo vyučoval mladého Timotea v Písmech Svatých; vždyť jeho otec byl Řek.
A co bylo výsledkem? Víte to. Přečtěte si první a druhý List Timoteovi. Chtěl bych říci, že v literatuře celého světa není nic, co se vyrovná těmto dvěma dopisům. Od přirozenosti bázlivý, pro svůj jemnocit lehce nakloněný k slzám (2. Tim. 1,4), ještě velmi mladý: to je ten mladý muž, ano, téměř bychom řekli chlapec, o něhož se ten velký apoštol opíral více než o koho jiného. A proč? Timoteus nosil Svatá Písma a víru bez pokrytectví jako poklad ukrytý ve svém srdci.
To je příklad, který bychom si všichni měli vzít k srdci. Kéž bychom my prarodiče a vy rodiče činili pro své miláčky se vší svou silou a moudrostí shora to, co Lois a Eunike činily pro Timotea. Smíme přitom zcela jistě počítat s Tím, jenž může způsobit tu změnu v srdci, kterou Písmo nazývá „znovuzrozením“, tuto víru bez pokrytectví a tuto znalost Písem Svatých; tyto věci povedou a ochrání každého z našich milých na stezce, která před nimi leží.
r
Naše úvahy o dětech a jejich rodičích jsou u konce. Pokladnice ještě sice není vyčerpaná, neboť je ještě mnoho jiných příkladů, ale věřím, že tyto postačí, a tak se krátce obracím k napomenutím, která Písmo dává rodičům. Už jsme krátce pohlédli na napomenutí Starého zákona. Nyní bych chtěl uvažovat o napomenutích Nového zákona. Pro matku nenalézáme žádná obzvláštní napomenutí. Snad by jí mateřská láska měla dát dostatek moudrosti k tomu, aby bez poučování věděla, jak se má zachovat vůči svým dětem. Přesto učiní dobře, když si vezme k srdci božská naučení pro otce.
Pro otce totiž tu jsou poučení – i když jen ojedinělá a velmi jednoduchá. Otcové, kteří si je osvojí, zůstanou ušetřeni mnohé bolesti srdce.
V Efezským 6,4 čteme: „A vy, otcové, nepopouzejte (neprovokujte) k hněvu dítek svých, ale vychovávejte je v cvičení a v napomínání Páně.“ Řecké slovo pro popouzeti je jen velmi zřídka použito. V Novém zákoně ho najdeme už jenom v Římanům 10,19. Z toho odvozené podstatné jméno je v Efezským 4,26, ale jinak v Novém zákoně nikde. Tam znamená „podrážděnost“. Jsi podrážděn a Pán říká: „Slunce nezapadej nad vaší podrážděností!“ Tak by snad i napomenutí otcům mohlo být přeloženo takto: „Vy otcové, nedrážděte své děti.“ Jak lehce mohou být drážděny. To slovo není tak silné jako slovo „zlobit“. Snad poukazuje na škádlení, k němuž se vůči svým dětem tak lehce necháváme strhnout. Snad si myslíme, že máme právo to činit a že to pro ně je dobré. Je to však přímá neposlušnost vůči Božímu slovu a jistě bude mít za následek trápení. Máme je „vychovávat“. Slovo takto přeložené je použito též v Efezským 5,29, kde čteme, že Kristus „krmí“ Církev. Máme děti „táhnout“ a nikoli „hnát“. Jaký rozdíl! Máme je vychovávat „v kázni … Páně“. Slovo kázeň znamená doslovně „vychovávání dítěte“. Nacházíme je také ve 2. Timoteovi 3,16, kde je podáno jako „vyučování“ (kral.: „správa“). Tam je to Slovo Boží, jež nás „vychovává“ nebo „vyučuje“. Stojí také v Židům 12,5.7. 8.11, tentokrát přeloženo jako „kázeň“ (trestání). Zahrnuje i výprask a jiné tresty, které jsme svým dětem povinni. Písmo nám říká, že toto se pro přítomnost nezdá být předmětem radosti, nýbrž smutku, ale potom přináší pokojné ovoce spravedlnosti těm, kdo skrze to jsou pocvičeni (Židům 12,11). Nejsme poslušni svého Pána, když své děti netrestáme. Poznamenali jsme to už při úvaze o Elí a jeho synech. Mysleme na to, že trestání je nutné, jestliže chceme vychovávat své děti v kázni Páně. Toto slovo zahrnuje i učení, vyučování a kázeň. To jsou věci pro dítě velice důležité. Ale to ještě není všechno: máme své děti vychovávat „v kázni a napomínání Páně“. Slovo „napomínání“ znamená doslova „něco stavět před oči“. Mnohé děti jsou zapomnětlivé a část jejich výchovy spočívá v tom, že se před ně něco staví. Kolik trpělivosti k tomu náleží! Snad to slovo znamená též poučování, napomínání a varování, ale zcela nikoli hrozbu. Toto vše máme zapotřebí, ale všechno musí být „od Pána“, a mysleme na to, abychom své děti nikdy nedráždili!
Další slova pro otce nalézáme v Koloským 3,21. V mém řeckém Novém zákonu zaujímají jenom jeden řádek, ale jak jsou důležitá! „Otcové, nepopouzejte k hněvu dítek svých, aby sobě nezoufaly“ (nebo: „aby neklesaly na mysli“). Toto slovo pro „popouzeti“ (nebo: „drážditi“) se kromě 2. Kor. 9,2 (kral.: „pohnula /podnítila/“) nenachází v Novém zákoně už nikde. Bůh, náš Otec, je Bůh vší útěchy a my nemáme dělat nic, co by mohlo naše děti činit skleslými, nebo je zbavovat odvahy. Naše chování vůči nim má být stejné jako chování našeho Boha a Otce vůči nám: útěcha a povzbuzení. Kéž nás Pán sám vyučí, abychom Ho podle Jeho vůle napodobovali (Efezským 5,1).
Někteří z nás, pro něž už není příležitost, aby si tato napomenutí osvojili, budou s hlubokou lítostí hledět zpět na zmeškané příležitosti. Kéž ti milí, pro něž tyto řádky byly psány, jim tyto chyby odpustí, a kéž by oni zůstali ušetřeni tohoto žalu, když zestárnou.
rr
Ačkoli se zdá, že tu není žádné obzvláštní napomenutí pro matky, máme přece jedno velmi důležité poselství pro mladé ženy, a je jasné, že je míněno i mladým matkám. Apoštol poučuje Tita o povinnostech starších žen. Jednou částí jejich povinností je, aby poučovaly a napomínaly mladé ženy. Je to pozoruhodné slovo1, jež se v Novém zákoně vyskytuje jenom na tomto místě. Doslova znamená: „přivést k rozvážnosti“. Velmi podobná slova jsou použita na třech jiných místech v této kapitole a jsou přeložena jako „rozvážný“ (kral.: „šlechetný, ke středmosti, střízlivý“). Nuže, starší ženy jsou vybízeny, aby vyučovaly mladé ženy „jak by muže své i dítky milovati měly, a byly šlechetné (rozvážné, čistotné, netoulavé (doslova: „být pracovnicemi doma“, něco, co je tolik důležité dnes, kdy je tak veliké pokušení pracovat „mimo dům“), dobrotivé, mužům svým poddané, aby nebylo dáno v porouhání slovo Boží.“ (Titovi 2,4.5)
Chceme nyní společně uvažovat o některých napomenutích Starého zákona my, kteří jsme rodiče nebo prarodiče, neboť shledáváme, že jsme osloveni obojí: „Avšak hleď se a bedlivě ostříhej duše své, abys nezapomenul na ty věci, které viděly oči tvé, a aby nevyšly ze srdce tvého po všecky dny života tvého; a v známost je uvedeš synům i vnukům svým.“ (5. Mojžíšova 4,9) To je slovo pro nás všechny.
„A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A budeš je často (důtklivě) opětovati synům svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou a lehaje i vstávaje. Uvážeš je za znamení na ruce své a jako náčelník mezi očima svýma. Napíšeš je také na veřejích domu svého a na branách svých.“ (5. Mojžíšova 6,6-9)
„A vyučujte jim syny své, rozmlouvajíce o nich, když sedneš v domě svém, aneb když půjdeš cestou, když lehneš i když vstaneš. Napíšeš je také na veřejích domu svého i na branách svých. Aby byli rozmnoženi dnové vaši a dnové synů vašich na zemi, kterouž s přísahou zaslíbil Hospodin otcům vašim, že ji dá jim, dokud nebe trvá nad zemí.“ (5. Mojžíšova 11,19-21)
Tato místa nám zřetelně ukazují, jak důležité to je, abychom své děti vyučovali v Písmu. Když jsou starší, činí si na jejich čas nárok škola a domácí práce a vy zpozorujete, že rok od roku je příležitostí méně. Nejlepší čas k tomu, abychom jim přiblížili tuto požehnanou knihu, tedy je, když jsou ještě malé. Když jsme ještě byli malé děti, svolávala nás matka, obzvláště o prázdninách, každý den dohromady a nahlas nám předčítala. Tak se stala tato milá stará kniha pro každého z nás živou. Jsem si jist, že každé dítě v naší rodině pohlíží s nezkalenou radostí zpět na tyto odpolední hodiny čtení s naší matkou. V žádném případě nebylo pro nás unavující poslouchat příběhy z Bible. Jsem si jist, že za největší část svých nepatrných znalostí Bible vděčíme jí. Také náš otec nás poučoval při denním čtení Bible ráno a večer a měli jsme tetu a babičku, které nás seznamovaly s těmito Svatými Písmy. Ti všichni je milovali a my jsme to věděli; snad to byl ten skrytý důvod, který nás nevědomky přivedl k tomu, abychom Bibli též milovali.
Když se nyní od 5. Mojžíšovy knihy obrátíme ke Knize Přísloví, nalezneme zcela jiný druh napomenutí pro rodiče.
„Syn moudrý obveseluje otce, ale syn bláznivý zármutkem (trápením) jest matce své.“ (Přísloví 10,1; viz též 15,20; 19,13; 29,3)
Mohli bychom říci, že tento verš je v určitém směru shrnutím mnoha poučení Knihy Přísloví, která byla nazvána „Knihou mladého muže“, a na tom je mnoho pravdy, ačkoliv mladé ženy by na ni rovněž měly dbát. Zpozorujete, že v již uvedených i v dále citovaných verších je slovo určeno synu a nikoli otci. Otec mluví, a tímto otcem byl Šalomoun. Když čteme tato vážná, hřejivá slova, a pak pomyslíme na Šalomounova syna Roboáma a na všechno to zlé, co učinil, pak dvojnásob zřetelně vidíme, jak smutné to vše bylo. Jak jsme viděli, byla chyba u Šalomouna samého, a kořeny tohoto zla šly dokonce zpět až k Davidovi. Ale to nezmenšuje bolest, již cítíme, když čteme Knihu Přísloví, a přitom myslíme na Roboáma. Každé z jejích slov je pravdivé, a kdyby naše děti jenom jich dbaly, kolika trápení a bídy by zůstaly ušetřeny!
Chceme uvést některá napomenutí pro „syna“, která jak si všimnete, obsahují ta samá naučení jako ona z 5. Mojžíšovy knihy, jenom uvažovaná z jiného hlediska.
„Poslouchej, synu můj, cvičení otce svého, a neopouštěj naučení matky své.“ (kap 1,8)
„Synu můj, na učení mé nezapomínej, ale přikázání mých nechať ostříhá srdce tvé. Dlouhosti zajisté dnů, i let života i pokoje přidají tobě.“ (kap. 3,1-2)
„Poslouchejte synové, učení otcova, a pozorujte, abyste poznali rozumnost. Nebo naučení dobré dávám vám, neopouštějte vyučování mého. Neboť jsem byl syn u otce svého, něžný a jediný při matce své. On vyučoval mne a říkal mi: Ať tvé srdce drží pevně má slova, ostříhej přikázání mých, a živ budeš. Nabuď moudrosti, nabuď rozumnosti; nezapomínej, ani se uchyluj od řeči úst mých.“ (kap. 4,1-5 – část přel.)
„Synu můj, slov mých pozoruj, k řečem mým nakloň ucha svého. Nechať neodcházejí od očí tvých, ostříhej jich uprostřed srdce svého. Nebo životem jsou těm, kteří je nalézají, i všemu tělu jejich zdravím.“ (kap. 4,20-22)
„Synu můj, pozoruj moudrosti mé, k opatrnosti mé nakloň ucha svého. Abys ostříhal prozřetelnosti, a rtové tvoji šetřili umění.“ (kap. 5,1-2)
„Protož, synové, poslechněte mne, a neodstupujte od řečí úst mých.“ (kap. 5,7)
„Synu můj,… ostříhej přikázání mých, a živ budeš, a naučení mého jako zřítelnice očí svých. Přivaž je na prsty své, napiš je na tabuli srdce svého.“ (kap. 7,1-3)
„Zdaliž moudrost nevolá…? A tak tedy, synové, poslechněte mne, nebo blahoslavení jsou ostříhající cest mých.“ (kap 8,1.32)
„Syn moudrý přijímá (poslouchá) cvičení otcovo.“ (kap 13,1)
Všimnete si, že místa, jež jsme nyní uvedli, pocházejí z první poloviny Knihy Přísloví. V druhé polovině najdeme více napomenutí pro rodiče. Snad se Šalomoun této lekci, již tak vážným způsobem rodičům dnes představuje, naučil teprve ve svém pozdějším životě, když viděl, že už je příliš pozdě a není už žádná naděje.
Když jsme uvažovali o Elí a o jeho synech, uvedli jsme si některá z těch míst, která napomínají rodiče, aby užívali metly. Nechceme je proto opakovat s výjimkou Přísloví 23,13.14: „Neodjímej od mladého kázně; nebo /u/ mrskáš-li jej metlou, neumře. Ty metlou jej mrskávej, a tak duši jeho z pekla vytrhneš (správněji: „od šeol zachráníš“)“. Toto je místo Písma, které by se mělo nesmazatelně vtisknout do srdce všech rodičů. Často zapomínáme, že Bůh říká, že používání metly nám pomáhá ochránit naše děti před peklem. Použít metlu je bolestné pro ně i pro rodiče, ale oč bolestnější je pro oba, když dítě musí strpět věčná muka v pekle proto, že snad v mladých letech mu chybělo trestání metlou!
Také Přísloví 19,18 bychom měli vážně rozvážit: „Tresci syna svého, dokud jest tu naděje; ale nesnaž se, abys ho zabil.“ (přel.) Pokud je větev ještě mladá a zelená, můžeme ji ještě ohnout; ale brzy ztvrdne, a potom je pozdě. Pokud jsou děti ještě mladé, je tu ještě naděje, a v této době je můžeme trestat. I když vyrostou, může se stát, že musejí být trestány, ale to je pro rodiče i děti těžší postup, než když byly mladé. Mysleme na to, jak rychle přebíhá čas, kdy „je ještě naděje“, a využijme ho pro bolestivou stránku výchovy, aby to nebylo nutné později.
Je tu ještě jedno místo, o kterém jsme už uvažovali, o němž bych se však chtěl ještě jednou zmínit, dříve než opustíme tuto tak praktickou Knihu. Je to kapitola 22,6: „Vyučuj mladého podle způsobu cesty jeho; nebo když se i zstará, neuchýlí se od ní.“ Toto se mi zdá být pro rodiče velmi povzbuzujícím zaslíbením, které, když na ně dbáme, může velice potěšit naše srdce na cestě, když se pokoušíme vychovávat své děti podle způsobu jejich cesty.
Slova dědečka jsou u konce. Velmi ho odsoudila. Ukázala mu, jak velice selhal a jak málo byl k takové práci schopen. Ale na těchto stránkách jsou zaslíbení a varování, rada a povzbuzení od Toho, jenž nikdy nezklame. O ta se smíme s plnou důvěrou opřít. Ta nás mohou správně vést i v těchto posledních dnech, o nichž víme, že v nich nastanou těžké časy (2. Timoteovi 3,1). Naše selhání a naše slabost nás často mohou tlačit k zemi, ale vždy „hleďme na Ježíše“. Tam jedině najdeme sílu pro každý den. A vždy mějme na mysli: „BŮH JE VĚRNÝ.“