Moji v Pánu milí!

Myslím, že vás takto smím nazývat, poněvadž tyto stránky jsou určeny jenom těm, kteří Jemu náležejí, a toto pouto z nás činí jednu rodinu, ve které je každý pro druhého drahý. Takto můžete snést starého muže, který by chtěl předat mladším členům této veliké rodiny pár lekcí, které se pokusil naučit od radostných dětí, které kdysi byly v jeho domě, ale nyní jsou daleko pryč.

Snad bych lépe měl říci, že to jsou lekce, jimž se mne snažil naučit náš božský Učitel (Mat 23,8) Svým Svatým Slovem, neboť také to je pravda. Může být, že Bůh, aby nás těmto lekcím naučil, si použije jak Své Slovo, tak i našich dětí, abychom nezůstávali jen u teorie.

Jistě jste již někdy viděli dítě, pro které byla nějaká úloha strašně těžká. Snad mu ji učitel musel vícekrát vracet a papír byl plný skvrn od slz, které přitom prolilo, než úlohu skutečně zvládlo. Také některé z těchto stránek zde byly zkropeny slzami, a přece si nejsem docela jist, že autor se všem těmto lekcím, které by chtěl předat dál, sám naučil.

Jenom si nemyslete, že píše z domýšlivé přezíravosti. Tak tomu není. Mnohé z těchto lekcí mu způsobily tolik bolesti, že nakonec v zármutku srdce vše dal stranou a rozhodl se nepsat už dále. A potom věc ležela mnoho let. Vedlo se mu jako malomyslnému dítěti, které zastrkuje svůj sešit, poněvadž ten mu příliš staví před oči jeho čmáranice, omyly a neúspěchy.

Přece však jej nemohl nechat zastrčený. Musel ho znovu přinést a zkusit dokončit. Nepotřebujete si přečíst mnoho, abyste zpozorovali, že tyto stránky byly psány jen pro určité zvláštní oči: totiž pro oči, které se často plny lásky dívaly do očí, jež se s nimi v lásce střetávaly. A tak musíte odpustit otevřenost a důvěrnost slohu, neboť nic nebylo změněno. Tato malá knížečka by vám nebyla nabídnuta, kdyby nebylo té skutečnosti, že – jak říká náš milý bratr Pavel – „jsem dlužníkem“.

Žijeme v těžkých dobách, plných nebezpečí, které jsou v Písmu (2. Tim. 3,1) předpověděny, a není lehké vychovávat naše děti. Sám Pán říká: „Syny jsem vychoval a vyvýšil, oni pak strhli se mne.“ (Iz. 1,2) Žel, že v srdcích našich dětí (a rovněž tak i v našich) se nalézá to, co je od přírody vede k tomu, aby šly špatným směrem, a jedině Boží milost je dostačující pro všechno, čeho mají rodiče zapotřebí. Buď Bohu dík za to, že označuje naše děti za „svaté“ (1. Kor. 7,14) a říká: „Dosti máš na mé milosti.“ Jestliže se tyto stránky prokážou být pro některé mladé rodiče povzbuzením nebo varujícím zdviženým prstem, tu jsem ze srdce vděčen. Kéž Bůh naděje je s vámi, milí spolu-rodiče.

dědeček

r

Předmluva ke druhému vydání v angličtině

S překvapením a díkem Pánu vidíme, že druhé vydání této malé knížky se stává nezbytným. Jeden z čtenářů píše, že to je smutná kniha, a já se bojím, že to je pravda. Ale nejsou dějiny lidí, Adamem počínaje, smutnou posloupností jejich selhání, hříchu a utrpení? A přece, čím temnější je tato část obrazu, tím jasněji v ní září láska, milost a věrnost Boží. Proto můžeme doufat, že uprostřed toho smutného selhání budou naše zraky upřeny k Tomu, který nikdy nezklame, a že při pohledu na svoji zodpovědnost budeme povzbuzeni, abychom počítali s Jeho věrností.

Bůh je stále ještě „Bůh vší útěchy“ (2. Kor. 1,3). A i když nám budou stránky, které následují, znít vážně a smutně, tu přesto doufám, že současně utěší a povzbudí srdce každého čtenáře.

Úvod

Před mnoha lety, když jste byli ještě malí, mne moje denní cesta za prací vedla kolem starého, zchátralého domu. Pokud jsem já pamatoval, byl prázdný a v průběhu času vypadal stále žalostněji. Byl to velký čtvercový červený dům z cihel a stál sám pro sebe v jakémsi parku, který dříve mohl být velmi hezký. V první době, když jsem ho viděl, budil ještě domácký a obyvatelný dojem, i když stál prázdný. Ale jeho poslední obraz, který se mi nyní vynořuje v paměti, je zcela jiný. Oplocení spadlo, veranda je v troskách, okna jsou rozbita, dveře a rámy zpřeráženy – smutná ruina.

Ale nejsmutnější na tom je, že tento dům byl kdysi rodinným majetkem známého bohatého a úspěšného křesťanského obchodníka. Všichni jej znali jako křesťana; a toto nyní byl smutný památník, který svět na něho upomínal. Rodina sama byla ještě smutnějšími troskami než dům. Bylo by pro mne příliš smutné, abych zde vyprávěl její příběh.

Můžete si myslet, že tak často, když jsem šel kolem tohoto domu, ve mně vyvstávala otázka: „Jak je to možné, že rodina, která byla známá jako křesťanská, mohla dospět do takového stavu?“ A někteří z vás jste mi těžce leželi na srdci, když jsem myslel na léta jsoucí ještě před námi.

Otevřel jsem svoji Bibli, tu drahou starou knihu, která vždy dává útěchu ve starostech, pokoj v tísni a poučení v naší nevědomosti. Nalezl jsem tam velké množství poučení o tomto nesmírně důležitém tématu. Nechci tvrdit, že jsem snad sáhl obzvláště hluboko do tohoto pokladu, který leží v našich rukou, a také ne, že jsem byl poslušný učení, které jsem nalezl (jakkoli si upřímně přeji, abych to byl činil). Toto učení je nám dáno různými způsoby: jak příklady, napomenutími a varováními, tak i skrze příkazy.

Vy, moji milí, už nejste ti „malí“, jako jste tehdy byli. Místo toho máte nyní vy své „malé“, abyste je vychovávali pro našeho Pána a Mistra. Dovolte nyní dědečkovi těchto „malých“, aby jejich rodičům předal něco z toho, co shromáždil, když přemýšlel o radostech a starostech rodičů, kteří nám jsou představeni v Písmu.

Nepíše proto, že by měl ve výchově svých vlastních dětí obzvlášť vynikající úspěchy, to vy víte. Spíše musí vyznat s Davidem: „Ačkoli můj dům není takto u Boha, tedy přece mi učinil smlouvu věčnou, která všelijak upevněna a ostříhána bude. A to jest všechno mé spasení a všeliká útěcha, že nic tak vzdělávati se nebude.“ (2. Sam. 23,5 – zčásti přel. z něm.) Ale přes všechno své selhání může dát svědectví o té velké milosti Boží a o Jeho nikdy neselhávající trpělivosti i v této těžké odpovědnosti.

Myslím, že se hlubokou vážností dotkne každého bohabojného otce, když zvažuje příběhy, jako je Adamův, jehož nejstarší syn byl vrahem; nebo příběh Noé, z jehož potomků je část stále ještě pod prokletím; Abrahamův, jehož nejstarší syn byl a stále ještě je pramenem utrpení a nesnází pro Boží lid; příběh Mojžíšův, jehož vnuk byl jedním z prvních, jestli ne vůbec prvním modlářským knězem v Izraeli; Davidův s jeho rodinnými těžkostmi. A když se podíváme na rodinu Joziášovu, tu je toho opravdu dost, aby to zlomilo každé rodičovské srdce. A tak naše srdce volají po odpovědi na otázku, která vyvstává: „Proč takoví bohabojní mužové museli mít tak zlé potomky?“ Nemůžeme jinak, než si tuto otázku ve svém srdci klást, i když se naše rty zdráhají ji vyslovit: „Je něco, co mě může učinit jistým, že moje rodina nepůjde po této smutné cestě?“

Tyto otázky pohnuly často srdcem pisatelovým, a snad i vy jste častěji trápeni podobnými myšlenkami. A tak bych chtěl s Boží milostí a pomocí ukázat na některé odpovědi, které se zdá Písmo dávat na tyto otázky. A když nám tato otázka opět zazní – jako ozvěna: „Proč takoví počestní sluhové Páně mají tak zlé děti?“ – tu se nám zdá, že Boží slovo odpovídá, jak se často stává, jinou otázkou: „Není tu nějaká příčina?“

Není tu vždy nějaká příčina, když bohabojní rodiče mají zlé dítko? Bible se zdá říkat, že takový důvod tu vždy je. Vždyť smutné příběhy nejsou v Bibli sdělovány proto, aby oslabovaly ruce věřících rodičů, nýbrž spíše jako varování, která nám označují nebezpečí, hrozící našemu vlastnímu rodinnému životu; a když dáme pozor na tato varování, budeme Tomu, který je dal, vždy vděčni. Smutné, vskutku smutné je naříkání Pána nad mnohými: „Komu mluviti budu a kým osvědčovati, aby slyšeli? Aj, neobřezané jsou uši jejich, takže nemohou pozorovati; aj, slovo Hospodinovo mají v posměchu a nemají libost v něm.“ (Jer. 6,10) A jaký je lék, když cítíme, že toto je náš stav? Myslím, že ho nalezneme v Jeremiášovi 4,4: „Obřežte se Hospodinu a odejměte neobřízky srdce vašeho.“ Domnívám se, že napomenutí k obřezání se pro Pána znamená odřezání oněch „žádostí těla“, které nás tak snadno obkličují (1. Petra 2,11). Když se staráme o své děti kvůli našim dětem, když se to neděje kvůli vyšší pohnutce – kvůli Pánu, nemůžeme jít příkladem. Je třeba, abychom dbali těchto napomenutí, neboť nesmíme riskovat to, že by naše uši těžko slyšely, takže bychom tato nanejvýš vážná varování nezaslechli.

Moje děti, chci vás důrazně poprosit, abyste – stůj co stůj – dbaly těchto varování z Božího slova, neboť mé srdce se chvěje při myšlence, že pokud tak neučiníte, přijde snad den, kdy se zlomeným srdcem byste daly vše, co máte, za to, abyste ještě jednou měly tuto příležitost; ale ta je pak pryč a nevrátí se.

Prožil jsem to utrpení vidět takové rodiče, jejichž srdce byla zlomena, jak hleděli s úzkostí a se strachem na nevydařené dítko – a byli si přitom dobře vědomi, že příčinou bylo jejich vlastní bezstarostné chození, cesta, která ležela už léta za nimi. Ale „cožkoli rozsíval by člověk, to bude i žíti“, je výrok, který se i vzhledem k nám a našim dětem prokazuje nanejvýš pravdivým.

r