(Římanům 15,14-16,27)
V tomto posledním oddílu Epištoly činí apoštol osobní výzvu ke svatým v Římě, ve které se odkazuje na zvláštní službu, která mu byla svěřena, aby vysvětlil, proč se odvažuje psát těm, které nikdy neviděl. Potom, když si nejprve přál jejich modlitby, končí pozdravy.
(a) Apoštolova služba v duchovních věcech (verše 14-24)
Verš 14: Předmět své služby uvádí s tou křesťanskou láskou a pokorou, která ráda uznává dobrotivost a známost u druhých. Jestliže je tedy on ve své Epištole napomínal a domlouval jim, nemělo to znamenat, že oni byli neschopní se vzájemně napomínat.
Verše 15 a 16: Psal jim spíše, aby jim připomínal pravdy, s nimiž byli obeznámeni. Služba tedy není jen osvětlování nám pravdy, ale také se velmi týká vtiskování pravd, které jsme už přijali, do našich duší a jejich používání na naše zvláštní okolnosti.
Nadto když psal věřícím z pohanů, apoštol vykonával tu zvláštní milost, která mu byla dána, aby jako služebník Ježíše Krista sloužil evangeliem pohanům. Cílem takové služby přitom bylo, aby pohané, kteří uvěřili a byli Duchem Svatým postaveni stranou světa, byli Bohu příjemnou obětí.
Verš 17: Kdekoli byl tento výsledek apoštolem dosažen, měl, čím se mohl chlubit v Ježíši Kristu. Ale toto chlubení bylo ve věcech náležejících Bohu; ne ve věcech, které by byly pro něho ziskem v těle.
Verše 18-21: Když apoštol promluvil o zvláštní milosti, která mu byla dána, a o předmětu této milosti, s náležející skromností se krátce zmiňuje o způsobu, jakým se tuto službu snažil vykonávat. Kristus měl i jiné služebníky, kteří byli Pánem užíváni pro požehnání duší, ale apoštol nechtěl soudit o jejich díle. Zmiňuje se jen o tom, co Kristus způsobil skrze něho, o svém kázání, doprovázeném mocnými znameními a divy v moci Ducha Svatého. Apoštol se snažil vyhýbat místům, kde už byl Kristus jmenován, aby nestavěl na základu nějakého jiného člověka. Jeho cílem bylo kázat těm, kteří neslyšeli, podle slova v Izaiáši 52: „Kterým není zvěstováno o něm, uzří, a ti, kteří neslýchali, srozumějí.“
Verše 22-24: Toto dílo evangelia zbránilo Pavlovi, aby přišel do Říma. Ale když nyní ukončil své dílo v oblasti od Jeruzaléma až k Illyrii, a maje velkou touhu vidět svaté v Římě, zamýšlel k nim přijít na své cestě do Španělska.
(b) Apoštolova služba v časných věcech (verše 25-29)
Verše 25-29: Mezitím měl naplnit jinou formu služby. Svatí v Jeruzalémě byli v chudobě a bratřím v Macedonii a Achaji se líbilo na ně určitým způsobem přispět. A Pavel měl touhu vzít tento příspěvek do Jeruzaléma. Svatí v Macedonii, zatím co dobrovolně přispívali na potřebu svých bratří v Jeruzalémě, byli nicméně jejich dlužníky vzhledem k tomu, že od Jeruzalémských svatých přijali duchovní požehnání. Když Pavel tuto službu vykoná, měl v úmyslu navštívit svaté v Římě.
(c) Apoštol si přeje modlitby svatých (verše 30-33)
Verše 30-33: Kdyby apoštol přišel do Říma, měl důvěru, že by to bylo v plnosti Krista. Právě z toho důvodu si přál modlitby těchto svatých, a nejen jako jednotlivců, ale aby „spolu se modlili snažně /spolu zápasili/“ v modlitbě. Zdá se, že když apoštol šel do Jeruzaléma, cítil, že se setká s nepřátelstvím Židů, kteří byli nevěřící. Kromě toho zřejmě považoval za možné, že by věřící Židé se svými silnými předsudky mohli odmítnout pomoc, poslanou od pohanských věřících. Přeje si proto, aby jeho služba v tomto ohledu byla příjemná.
Nakonec si přeje, aby skrze Boží vůli k nim mohl přijít s radostí a aby jeho příchod byl pro vzájemné osvěžení. Mezitím je poroučí Bohu. Už je nejprve poručil Bohu vytrvalosti a povzbuzení (verš 5), potom Bohu naděje (verš 13), a nyní se modlí, aby s nimi se všemi byl Bůh pokoje.
(d) Chvála a pozdravy (kapitola 16)
Ačkoli apoštol nikdy nenavštívil svaté v Římě, mnozí jednotlivci mu byli známi a s radostí na ně vzpomíná. Ve všech těchto pozdravech září láska, ačkoli to je rozlišující láska. I když jako apoštol byl vysoce obdarován, v širokosti svého srdce rád uznává druhé v jejich službě Pánu. U apoštola nebyla žádná nedůstojná malost, která se v duchu žárlivosti snaží vyvýšit sebe snižováním druhých. Ani nesmýšlí o sobě tak vysoce, že by považoval jakoukoli laskavost za něco jemu prostě náležejícího. Naopak, s vděčností připomíná každou i malou službu, která mu byla prokázána (verše 2, 3, 4).
Verše 1 a 2: Nejprve doporučuje Fében, kterou popisuje ne prostě jako sestru, ale jako „naši sestru“. Sloužila shromáždění v Cenchrei, pomáhala mnohým a apoštol dodává: „až i mně také“. Přeje si, aby ji přijali a pomáhali jí, a zvlášť připomíná, že ona pomáhala druhým. V tom všem měli jednat ve jménu Pána, jako se sluší na svaté.
Verše 3-5: Byly poslány pozdravy Priscille a jejímu manželovi Aquilovi. Ti byli zhotovitelé stanů, tak jako apoštol, a pravděpodobně Pavlovi v jeho řemesle pomohli (Skutky 18,3). Ale on se zastavuje u skutečnosti, že byli jeho pomocníky v Kristu Ježíši. Nadto riskovali své vlastní hrdlo, aby zachránili jeho život. A za to jim děkuje nejen on sám, ale také všechna shromáždění z pohanů. Zjevně bylo také v jejich domě shromáždění, kterému Pavel posílá pozdravy.
Pavel popisuje Epéneta jako svého milovaného, a v tomto případě, stejně jako v mnoha jiných, vidíme, že apoštol nečeká, až bratr zesne, aby vyjádřil svou lásku k němu. Jestliže miluje nějakého bratra, řekne mu to.
If you have a friend worth loving, Máš-li přítele hodného lásky,
Love him. Yes, and let him know měj ho rád. Ano, a dej mu to vědět,
That you love him, e'er life's evening že ho máš rád, dříve než večer života
Tinge his brow with sunset glow. zbarví jeho čelo září zapadajícího
slunce.
Why should good words ne'er be said Proč by neměla být řečena
Of a friend till he is dead! dobrá slova o příteli, dokud není
mrtev!
Verš 6: Když posílá pozdrav Marii, apoštol jim připomíná, že „mnoho pracovala pro vás“.
Verš 7: Nároky příbuznosti nejsou zapomenuty. Ale vyšší nárok na připomenutí má v případě Andronika a Junia to, že trpěli s apoštolem jako „spoluvězni“. Apoštol sám uskutečňuje své vlastní napomenutí: „V prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“ (Řím. 12,10) Neboť říká, že „jsou vzácní u apoštolů“ a „přede mnou byli v Kristu Ježíši“.
Verše 8 a 9: Amplius a Stachys jsou pozdravováni nejen jako milovaní, ale jako „moji milovaní“. Urban je zmíněn jako spolupracovník v Kristu.
Verše 10 a 11: Appelles možná prošel zvláštními zkouškami víry, a proto může být popsán jako „osvědčený v Kristu“. Ti, kteří patřili k Aristobulovi a Narcissovi, jsou pozdravováni, ale v případě toho druhého je dodáno „kteří jsou v Pánu“, což navozuje myšlenku, že ne celá rodina byla Pánova. Herodion je zmíněn jako další z jeho příbuzných.
Verš 12: Pozdrav je zaslán dvěma sestrám, které „práci vedou v Pánu“, a jedné, „která mnoho pracovala v Pánu“. Zřejmě její práce byly konány v minulosti.
Verš 13: Z Marka 15,21 můžeme soudit, že Rufův otec nesl Kristův kříž na cestě na Golgotu – a to je služba, která měla svoji odměnu, neboť syn je „vyvolený v Pánu“. Je připomenuta také jeho matka, neboť při nějaké příležitosti jednala vůči apoštolovi jako matka.
Verše 14 a 15: Více bratří je zmíněno prostě jménem a jsou jim poslány pozdravy, stejně jako bratřím s nimi. To může naznačovat, že ve městě bylo více skupin svatých, které se shromažďovaly na různých místech města.
Verš 16: Všichni jsou napomínáni, aby projevovali svoji lásku jeden druhému „políbením svatým“. Mohou být užity obvyklé zvyky země v projevování lásky, ale v případě křesťanů to má být bez přetvářky a „svaté“.
Verše 17 a 18: Apoštol vyjádřil své zalíbení ve všem, co je ve svatých krásné, ale dříve, než skončí, říká slova varování ohledně takových v jejich středu, kteří byli příčinou zármutku. I v těchto prvních dobách tam byli někteří, kteří místo aby spojovali svaté v lásce a vzdělávali je v pravdě, byli příčinou rozdělení a důvodem ke klopýtnutím. Testem, jak zkusit a ukázat takové, je „učení, kterému jste se vy naučili“. Jak učení, tak i praxe takových je na odpor zdravému učení. Ať už byly jejich nároky jakékoli, takoví neslouží Pánu Ježíši Kristu. Slouží, říká apoštol, „svému břichu“; to je záměrně hrubý obraz k vyznačení opovržení nad jejich osobní vlastní důležitostí a sobeckými zájmy. Naplněni sebou samými, nebyli poddáni Pánu. Asi se prosazovali pěknými slovy a krásnou řečí, neboť člověk, důležitý sám u sebe, hledá dobrý poměr s druhými a vždy lichotí. Krásné řeči mohou směřovat ke svedení srdcí bezelstných, ale věrnost k Pánu a láska k Jeho lidu nás povedou k tomu, abychom se těchto lidí „šetřili (varovali, dali si na ně pozor)“. Jak časté zkušenosti ukazují, takoví jsou neteční vůči přesvědčování a napomínání, a proto vše, co je možné udělat, je vyhnout se jim. Není to skutečná láska, když se praktickým obecenstvím schvalují ti, jejichž vlastní důležitost, nezávislost na jejich bratřích a nepoddanost Pánu působí rozdělení mezi Božím lidem.
Nic účinněji neochrání před škodou, kterou takový člověk může způsobit, než provedení tohoto prostého příkazu „vyhnout se jim“. Mnozí mohou být naprosto neschopní postavit se jim důvody nebo učením, ale všichni, i ten nejprostší, se jim může „vyhnout“. Když se lid Páně věrně vyhýbá rušiteli, tento nemůže s ním dlouho zůstat.
Verš 19: V protikladu k těm, kteří „Pánu našemu Ježíši Kristu neslouží“, apoštol může vydat svatým v Římě svědectví, že jejich „poslušnost všech došla (dostala se ke všem)“. Jestliže tam byli nepoddaní jednotlivci, celek lidu Páně stále chodil v poddanosti jedněch druhým a v poslušnosti Pána. Z toho se apoštol mohl radovat, ale pro jejich chování ve vztahu k zlému říká: „Chci, abyste byli moudří k dobrému a prostí k zlému.“ Kdosi pravdivě řekl, že „lidská moudrost se snaží chránit důkladným poznáním světa a všech zlých cest“. Moudrost, která přichází shůry, nemusí pěstovat poznání zlého, aby mu unikla. „Já podle slova rtů tvých vystříhal jsem se stezky zhoubce.“ (Žalm 17,4) Jen poznáním pravdy unikneme zlému. Ovce následují Pastýře, „neboť znají hlas Jeho. Cizího pak nikoli následovati nebudou… neboť neznají hlasu cizích“ (Jan 10,4.5). Utečou před cizincem ne proto, že znají jeho zlé učení, ale proto, že „neznají“ jeho hlas. Jestliže známe Boží cestu pro Jeho lid, nemusíme se odvracet, abychom se seznámili se zlem na každé postranní cestě zhoubce. Jak mnozí ztratili svou cestu, když se snažili prozkoumat nějakou postranní cestu, o které vědí, že je zlá.
Verš 20: Zabývat se zlem pouze ponořuje duši do nekonečných rozporů a neklidu. Chodit v prosté poslušnosti bude stezkou pokoje, a my shledáme, že velmi brzy bude se vším zlým jednáno, když Bůh pokoje potře Satana pod naše nohy. Až do té doby poroučí apoštol svaté vše udržující „milosti Pána našeho Ježíše Krista“.
Verš 21: Apoštol nejen posílá své osobní pozdravy, ale ve společenství lásky rád předává pozdravy svých spolupracovníků.
Verše 22-24: Láska také dává jeho písaři příležitost, aby pozdravil bratry. Pozdrav posílá Gáius, jenž prokazoval apoštolovi pohostinnost. Celá církev v Korintu pozdravovala svaté v Římě. Erastus, který zastával vysoké postavení v obci, poslal pozdravy, a Kvartus, bratr.
Apoštol opět vyjadřuje své tužby tím, že opakuje požehnání: „Milost Pána našeho Ježíše Krista se všemi vámi.“
Verše 25-27: Nakonec je Epištola uzavřena přičtením slávy Bohu. Na začátku Epištoly nám apoštol říká, že píše, aby utvrdil svaté v jejich vztahu k Bohu (Řím. 1,11). Nyní v závěru uznává, že moc utvrdit svaté není v jeho Epištole, ale v Bohu, jenž jediný může použít pravdy evangelia na duši. A tak nedává žádnou slávu sobě jako pisateli Epištoly, ale připisuje všechnu slávu Tomu, „který může vás utvrdit“ podle evangelia.
Bůh nás dále může vést do hlubších pravd křesťanství, pro které je evangelium nezbytným základem. Proto apoštol říká nejen: podle „mého evangelia“, ale také: (podle) „kázání Ježíše Krista, podle zjevení tajemství od časů věčných skrytého“.
Tyto nebeské výsady svatých, kteří tvoří část Kristova těla, jsou jen zmíněny, aby daly váhu jeho napomenutím (Řím. 12,4.5), ale nejsou v této Epištole rozvinuty. Pro odhalení Kristova tajemství musíme přejít k Epištole Efezským. Toto tajemství bylo udržováno skryté od začátku světa, ale nyní je zjeveno skrze proroky novozákonních dnů. Toto představení Krista, které oznamuje tajemství, vychází ke všem národům k poslušnosti víry. Tomu jedinému moudrému Bohu, který může dát účinnost tomuto kázání, buď sláva skrze Ježíše Krista na věky. Amen.
t