(Římanům 12 až 15,13)
Když apoštol v první části Epištoly velmi plně představil pravdy, které věřícího uvádějí do správných vztahů k Bohu, pak v tomto oddílu před nás staví chození, které se sluší na tyto vztahy. Je zřejmé, že učení musí předcházet praxi. Jinými slovy: Pravdu o vztahu musíme znát, dříve než můžeme jednat způsobem, který je tomu vztahu přiměřený.
11. kapitola končí výlevem chvály za svrchované milosrdenství Boha, který jedná v milosti vůči všem – vůči Židům i pohanům. Praktická napomenutí, která následují, jsou určena těm, kterým se touto svrchovanou milostí dostalo požehnání. Nejsme napomínáni ke správnému chození nebo jednání proto, abychom obdrželi požehnání, ale protože jsme je obdrželi. Své děti napomínáme k poslušnosti a k chování, které se sluší na děti, ne proto, abychom je učinili dětmi, ale protože jsou dětmi.
Všimneme si, že tato praktická napomenutí se rozpadají do tří různých tříd. Předně nám napomenutí ve 12. kapitole představují chození v souladu s pravdou, že věřící tvoří jedno tělo v Kristu. Za druhé napomenutí ve 13. kapitole ukazují chování, náležející věřícím ve spojení s královstvím člověka, jímž procházejí. Za třetí máme v kapitolách 14 až 15,13 chození, náležející věřícím jako patřícím do Božího království.
Napomenutí, týkající se praktického chození, nutně začínají u vnitřního – křesťanského okruhu. Jestliže náš způsob života v tomto okruhu není správný, neporozumíme chození, jaké náleží křesťanu, když přichází do styku se světem, jímž prochází.
Ve verších 1 až 5 jsme napomínáni ohledně praxe, která odpovídá našim vztahům k Bohu a navzájem. Potom jsou nám ve verších 6 až 8 ukázány různé formy služby a od verše 9 do konce kapitoly mravní charakteristiky, které mají vyznačovat ty, kdo slouží Pánu.
(a) Naše vztahy k Bohu a navzájem (verše 1-5)
Verš 1: Apoštol se na věřící obrací na základě Božích milosrdenství, kterých se jim tak bohatě dostalo – milosrdenství, která nám byla ukázána v prvních jedenácti kapitolách. Vzhledem k tomu, že nám bylo tak bohatě požehnáno, sluší se na nás, abychom vydávali svá těla v živou oběť, svatou, příjemnou Bohu. To je naše jediná rozumná služba. Když je zdůrazněna hluboká potřeba ovládat našeho ducha a držet pod kontrolou naše náklonnosti, můžeme být v nebezpečí, že si budeme myslet, že to je všechno a že můžeme být bezstarostní ohledně způsobu, jak užíváme své tělo. Zde tedy je to naše tělo, které má být vydáváno Bohu. Naše nohy mají chodit po cestě poslušnosti, naše ruce mají být užívány v Jeho službě, náš jazyk má mluvit jako svědek o Bohu. To bude znamenat oběť, neboť přirozený sklon je užívat tělo k provádění vůle těla (tělesnosti). Omezit tělo (tělesnost), to v sobě zahrnuje obětování mnohého, po čem přirozenost touží. Tělo vydávané Bohu je nejen oběť, ale je to živá oběť. Můžeme dávat své peníze, své statky. Ale takové dary, jakkoli jsou na svém místě správné, nejsou „živé“. U takových darů může být současně mnohé hovění tělu. Nadto má být vydáváno jako „svatá“ oběť. Pro Boží službu se žádá nejen živé tělo, ale „svaté“ tělo. Jen když tělo je drženo ve svatosti, bude ta oběť příjemná.
Verš 2: Když jsme vydali tělo Bohu, jsme varováni před vždy přítomným nebezpečím světa. Svět je v nepřátelství vůči Bohu a leží ve zlém. Máme dávat pozor, abychom si nepřivlastnili jeho bezbožné způsoby a řeč. Ale dále máme být proměňováni. Nemáme jen dávat pozor, abychom se nepřizpůsobovali světu, ale máme být od něho zcela rozdílní. Tato proměna se může dít jen skrze obnovování mysli. Není to pouhá vnější proměna přijetím nějakého zvláštního náboženského oblečení, jako je mají mnich nebo jeptiška, které, i když je jakkoli prosté, jen na sebe přitahuje pozornost. Rozdíl mezi světem a věřícím se má ukazovat nejen v oblečení, ale ve způsobech a řeči a cestách jako výsledku toho, že máme jiné smýšlení. Vnější změna je výsledkem vnitřní změny myšlení. Můžeme mít nekonečně mnoho otázek ohledně toho, co je správné v oblečení a způsobu života, ale vnitřní změna – obnovení mysli – vyřeší tisíc otázek ohledně toho, co je dobrá a příjemná a dokonalá Boží vůle.
Verš 3: Dále jsme napomínáni, abychom měli správné a střízlivé myšlenky ohledně sebe samých. Jsme varováni, abychom nesmýšleli o sobě výše, než bychom měli smýšlet. Apoštol mluví v jiné Epištole o takových, kteří se „marně /bezdůvodně/ nadýmali“, a ukazuje, že za vysokými myšlenkami o sobě se skrývá marnost těla (Kol. 2,18). Korintští svatí zjevně o sobě smýšleli příliš vysoce. „Jeden pro druhého nadýmali se proti někomu.“ (1. Kor. 4,6) Marnivost, která nás vede k tomu, abychom o sobě smýšleli vysoce, nás povede k tomu, abychom ve snaze vyvýšit sebe snižovali druhé.
Máme smýšlet střízlivě, uznávajíce svá omezení s vědomím, že jen Bůh dává míru víry, potřebnou k vykonávání služby, ke které jsme povoláni. Jestliže se pokoušíme dělat dílo jiného, brzy zjistíme, že nemáme ani potřebnou milost, ani víru.
Verše 4 a 5: Abychom jednali správně, musíme rozumět svému vztahu k druhým. Z toho důvodu apoštol mluví o pravdě, že Církev zahrnuje mnoho údů, které tvoří jedno tělo. Protože jsme zformováni v jedno tělo, jsme údy jedni druhých a nemůžeme správně jednat nezávisle jeden na druhém. Všechna pravá služba a jednání, o kterých apoštol chce mluvit, nevyplývají z toho, že jsme členy shromáždění nebo nějaké náboženské společnosti, o čemž Písmo nic neví, ale ze skutečnosti, že jsme údy jedni druhých, tvoříce tak jedno tělo v Kristu. Při sloužení Pánu se nemáme sdružovat do nějaké společnosti pod nějakým lidským vedením, ale máme uznávat, že už jsme byli zformováni v jedno tělo, jehož Hlavou je Kristus.
Jako souhrn napomenutí úvodních veršů můžeme říci: Předně jsme napomenuti, abychom své tělo drželi pro Pána; za druhé máme odmítat svět; za třetí máme mít střízlivé myšlenky o sobě samých, a konečně máme mít správné vědomí o svých vztazích k druhým věřícím.
(b) Různé formy služby (verše 6-8)
Verše 6-8: Je jasné, že napomenutí z veršů 1 až 5 představují nezbytnou přípravu pro různé formy služby, o nichž apoštol nyní bude mluvit. Je nám předloženo sedm charakterů služby. Jsou nazvány dary, ačkoli jasně zahrnují nejen veřejné dary pro Církev, ale i služby, jejichž forma je více soukromá. Ať je služba jakákoliv, správně může být vykonávána jen podle dané milosti. Z toho plyne, že ve vykonávání daru jsme závislí na Dárci.
(c) Mravní charakteristiky, které mají vyznačovat věřící (verše 9-21)
Poté, co nám byly ukázány některé z těch mnohých forem služby, kterou můžeme mít výsadu skrze Bohem danou milost vykonávat, jsme nyní napomínáni ve vztahu k chození a duchu, které by měly vyznačovat lid Páně a bez kterých bude každá forma služby zmařena.
Verš 9: První tři napomenutí se jasně vztahují k nám samým osobně. Každý z nás má dbát na to, aby naše láska nebyla předstíraná, abychom se zlem jednali s ošklivostí a abychom byli oddáni tomu, co je dobré. Žel, že je snadné předstírat lásku a skrývat zášť s vyznáním, že jednáme v lásce. Joáb může políbit muže, kterého chce zabít (2. Sam. 20,9.10), a Jidáš umí políbit svého Mistra proto, aby Ho zradil. Tělo může jednat podobně jako Izrael ve staré době, o kterém je napsáno: „Ačkoli je sobě ústy svými libují /správněji: „svými ústy ukazují mnoho lásky…“ – p. p./, však za mrzkým ziskem svým srdce jejich odchází.“ (Ezech. 33,31) Láska bez pokrytectví je nesobecká láska, která myslí na dobro druhých.
Láska a ošklivení si zlého vždy půjdou pospolu. Vždyť žalmista říká: „Vy, kteří milujete Hospodina, mějte v nenávisti to, což zlého jest.“ (Žalm 97,10) Falešné milosrdenství může ignorovat zlo pod záminkou lásky, a dokonce i nakládat se zlým učením týkajícím se Pána jako s něčím, co má malý význam. Láska bez pokrytectví nás povede k tomu, abychom si ošklivili zlo, aniž bychom přitom ignorovali dobro. Ve své ošklivosti ke zlému můžeme přehlédnout mnoho dobrého; anebo když se snažíme přidržet se dobrého, můžeme činit kompromisy se zlým.
Verš 10: Další dvě napomenutí se týkají našich vzájemných vztahů. Máme být „láskou bratrskou jedni k druhým nakloněni, v prokazování úcty předcházet jeden druhého“. Naše vzájemná láska by měla vyplývat z našeho vztahu jako „bratří“, a ne prostě kvůli nějaké vlastnosti, která může být pro nás přitažlivá nebo výhodná. Bratrská láska nás učiní ochotnými nechat druhé být ve cti, spíše než ji uchvacovat pro sebe.
Verš 11: Následují tři napomenutí, která mají příměji na zřeteli Pána. Ve své službě Pánu máme být pilní se svatou horlivostí, která se staví proti netečnosti. Horlivost však může degenerovat v pouhou vnější aktivitu, a tak jsme napomenuti k vroucnosti ducha, která před nás staví Pána jako pohnutku služby.
Verš 12: Další tři napomenutí se vztahují ke zkouškám na cestě. Naděje na příchod slávy nás bude v soužení posilovat a uschopní nás být ve zkoušce trpělivými; přitom v modlitbě, která vše uvrhuje na Pána, nalezneme podporu ve zkoušce.
Verš 13: Pak máme dvě napomenutí, týkající se potřeb Pánova lidu. Jsme napomenuti, abychom vycházeli vstříc „potřebám“ chudých a abychom byli ochotní prokazovat pohostinnost.
Verš 14: Vzhledem k pronásledování, s kterým se můžeme setkat, nás křesťanství učí, abychom žehnali tam, kde přirozenost by odplácela zlým za zlé.
Verš 15: Ve spojení s měnícími se okolnostmi života máme být připraveni radovat se s těmi, kdo se radují, a plakat s těmi, kdo jsou v zármutku.
Verš 16: Když jde o sociální otázky, máme dbát na to, abychom do křesťanského okruhu nenechali vniknout ducha světa, který si chce vážit lidí podle jejich rodu, bohatství nebo sociálního postavení. Máme mít stejnou úctu k chudému bratrovi stejně jako k bohatému a odmítat přirozenou marnivost těla, která mnoho myslí na „vysoké věci“. Je naší výsadou a ctí co křesťanů „klonit se k nízkým“. Nestačí ani družit se s nízkými; potřebujeme mít pokornou mysl. Proto apoštol dodává: „Nebuďte moudří ve svých vlastních očích.“
Verše 17 a 18: Pokud se týká našich vztahů k lidem světa a ve spojení s naším pozemským povoláním, máme se vyvarovat toho, abychom uváděli pohanění na své vyznání tím, že bychom opláceli zlým za zlé. Máme jednat s potřebnou prozíravostí k opatření toho, co potřebujeme, způsobem, který je čestný v očích všech lidí. Tou mírou, jak to závisí na nás, máme žít se všemi v pokoji.
Verše 19-21: Nakonec jsme napomínáni, abychom ukazovali správného křesťanského ducha ve spojení s křivdami, s kterými se snad musíme setkávat. V tomto světě se můžeme setkávat s křivdami, urážkami a protivenstvím, a to i od vyznávajících křesťanů. Ale ať to zlé přijde z kterékoli strany, nemáme se pokoušet sami se mstít, nýbrž máme klidně dát místo hněvu. Od přirozenosti bychom se snažili zlo pomstít, ale to nám Pán nesvěřuje. Pomstu ponechává pro Své vlastní ruce, neboť řekl: „Mně pomsta, já odplatím.“ (5. M. 32,35; Žalm 94,1) Naší věcí je podržet za všech okolností křesťanského ducha a snažit se získat své nepřátele tím, že ukazujeme přívětivost těm, kteří vůči nám jednali špatně. Když takto jednáme, nebudeme přemáháni zlým, ale budeme přemáhat zlé dobrým.
Napomenutí ve 12. kapitole mají na zřeteli chození, které náleží věřícím ve spojení s křesťanským okruhem. Napomenutí 13. kapitoly nás učí správnému postoji a chování křesťanů vzhledem ke světu, kterým procházíme.
Předně se nám dostává naučení ohledně našeho postoje vůči těm, kdo jsou ve světě v postavení autority (verše 1-7).
Za druhé je nám ukázán duch, v němž máme jednat vůči všem lidem (verše 8-10).
Za třetí předkládá apoštol praktické chození, které náleží dětem světla uprostřed světa tmy (verše 11-14).
Verš 1: Už nám bylo řečeno, že nemáme být připodobněni světu, který se vyznačuje žádostí a pýchou, ale skrze obnovení mysli máme ukazovat charakter, který je naprostým protikladem k člověku světa. Nicméně křesťan má uznávat, že ve světě byla ustanovena vláda, a že autorita k vládnutí je od Boha. Tato vláda byla ustanovena po potopě, kdy Noémovi bylo jasně řečeno, že „kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho“ (1. M. 9,6).
Je důležité vidět význam tohoto místa Písma. Jasně vyhlašuje, že autorita k vládnutí byla dána Bohem. Neříká, že jednotlivci, kteří vykonávají autoritu, jsou od Boha, nebo že způsob, jakým snad užívají svoji autoritu, je od Boha. Ti, kteří vykonávají autoritu, mohou být, a často jsou, naprosto zlí lidé, kteří mohou zneužívat moc pro své vlastní cíle. Zůstává však skutečností, že autorita, kterou mají, byla ustanovena Bohem.
Když věřící uznává, že autorita k vládnutí je Boží ustanovení, pak jediný správný způsob jednání pro něho je, poddávat se těm, kdo mají autoritu.
Věřící jen procházejí světem jako cizinci a poutníci, a jako pro takové by bylo naprosto nevhodné míchat se do jeho vlády. Jsou vyvoláni ven ze světa. Ne-jsou povoláni k tomu, aby napravovali svět, který vyvrhl Krista. Nespadá do jejich záležitostí stavět se proti vládě, která existuje, ani se účastnit volby toho, o čem by snad právem mohli soudit, že je lepší formou vlády. Jejich věcí je být poddáni.
Verš 2: Stavět se proti kterémukoli zvláštnímu vládci znamená stavět se proti autoritě ustanovené Bohem. Stavět se proti něčemu, co je od Boha, znamená přivádět sebe pod odsouzení.
Verše 3 a 4: Bůh dal lidem autoritu proto, aby omezovali zlo a chránili dobro. Z toho vyplývá, že ti, kdo mají autoritu, nejsou postrachem dobrých skutků, ale zlých. Chceme-li tedy žít bez strachu z autority, zdržujme se zlého. Ať si toho je vědom nebo ne, ten, kdo je v autoritě, je Boží služebník k vykonávání soudu nad tím, kdo činí zlé. A přes skutečnost, že lidé často převracejí vládu pro své vlastní cíle, všeobecně shledáváme, že z Božího milosrdenství se i velmi zlé vlády snaží omezit zlo.
Verš 5: Když tedy známe Boží myšlenky pro křesťana ve vztahu ke světu, musíme nutně být poddáni nejen proto, abychom unikli potrestání za činění zlého, ale také proto, abychom si udrželi dobré svědomí vůči Bohu. Když posloucháme to, co Bůh říká, a chodíme v poddanosti, shledáme, že ten, kdo stojí v autoritě, je Božím služebníkem křesťanovi k dobrému, a Božím služebníkem k pomstě a k jednání se zlým.
Verše 6 a 7: Poněvadž ti, kteří jsou v autoritě, jsou Božími služebníky k vykonávání vlády, máme platit daň, když se daň požaduje, a clo tomu, komu náleží, a vzdávat čest a bázeň tomu, komu patří. Nenáleží věřícímu, aby vznášel otázky ohledně toho, jak je daň použita. Užívání daní a cla není součástí naší odpovědnosti. Jiná místa Písma nám ukážou, že vyžaduje-li vláda od věřícího, aby jednal v jasném rozporu s Božím slovem, má poslouchat Boha více než lidi, ale i tak to bude jako trpící, spíše než odporující.
Verše 8-10: V těchto verších jsme napomínání ohledně správného chování věřícího vůči všem lidem, ať věřícím nebo nevěřícím. Poněvadž je to chování vůči všem, je uveden zákon, spíše než vysoký standard křesťanství. Nemáme žádnému člověku nic dlužit, kromě lásky. Když ukazujeme lásku, plníme zákon, neboť celý zákon je obsažen v tomto povědění: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Láska nečiní nic zlého. Láska nechce zabít, ani krást, ani vydávat falešné svědectví. Je pravda, že naprosto mimo lásku se lidé mohou zdržovat zabíjení nebo krádeží ze strachu před následky, a přece snadno sklouzávají k podávání falešného svědectví. Jen láska nám zabrání, abychom vyslovovali falešné svědectví proti našemu bratrovi. Nemáme-li lásku, můžeme oživovat něco proti bratrovi, o čem víme, že to bylo odsouzeno a vyznáno a bylo s tím jednáno, a tak jedním lehkovážným slovem zkazíme jeho pověst. V okruhu křesťanů by měla být pověst každého bezpečná před pomluvou. „Láska bližnímu zle neučiní“, ale zlomyslnost ano. A dáváme-li volnost zlomyslnosti, padáme pod zákonem, nemluvě o vyšších nárocích křesťanství.
Verš 11: Věřící mají uznávat autority a poddávat se jim, protože vědí, že „které vrchnosti jsou, od Boha zřízené jsou“ (Řím. 13,1). Máme tedy chodit spravedlivě vůči všem lidem (verše 8-10). Nicméně máme pamatovat, že svět je ve tmě, či nevědomosti o Bohu, a že jako věřící jsme byli přivedeni do světla známosti Boha a máme chodit podle světla.
Apoštol se obrací na věřící jako na ty, kteří „znají čas“. Svět může být plný pochybností, srdce lidí zemdlévá strachem a očekáváním těch věcí, které mají přijít na zem. Ale to jen dokazuje, že svět nezná čas. My víme, že všechno zmatení a neklid ve světě nám jen říkají, že den slávy není daleko. Jsme povoláni k slávě. „Chlubíme se nadějí slávy Boží.“ – „V naději spaseni jsme.“ (Řím. 8,30; 5,2; 8,24) – A víme, že plné spasení, na které čekáme, je blíže, než když jsme uvěřili. Protože známe čas – že se den rozednívá – je nejvyšší čas probudit se ze spánku.
Verše 12-14: „Noc daleko pokročila, den se přiblížil.“ Když Kristus byl přítomen na světě, mohl říci: „Dokud jsem na světě, světlo jsem světa.“ (Jan 9,5) V oněch vzácných dnech On dokázal, že jen On může rozptýlit tmu ukázáním Otcovy lásky. Prokázal také, že má moc a milost odstranit všechno zlé, které tma způsobila. Osvobozoval člověka od každého tlaku, vycházel vstříc každé potřebě a osvobozoval od moci knížete temnosti. Hlad a nedostatek, bolest a nemoc, zármutek a smrt, to vše mizelo v Jeho přítomnosti. Žel, že lidé milovali více tmu než světlo. Milovali hříchy, které v přítomnosti světla zneklidňovaly jejich svědomí. Poněvadž v přítomnosti světla nemohli chodit ve svých hříších a uspokojovat své žádosti, vypudili světlo světa. Kristus odešel a Jeho nepřítomnost ponechává svět ve tmě. Poněvadž jim nebylo vhod světlo Jeho přítomnosti, musejí v noci Jeho nepřítomnosti snášet války, nedostatek, zármutek a úzkost, které jsou následkem hříchu.
Ale už se přiblížil den – den, kdy On se vrátí ve slávě, aby vládl nad zemí; kdy všechno zlo bude dáno pod Jeho nohy a moc Satana bude poražena. V ten den „vykoupení Hospodinovi navrátí se, a přijdou na Sion s prozpěvováním, a veselé věčné bude na hlavě jejich; radosti a veselé dojdou, zármutek pak a úpění uteče od nich“ (Iz. 35,10).
Vzhledem k tomuto dni – tomuto slavnému dni – nám apoštol dává čtyři naléhavá napomenutí:
Předně: „Odvrzme tedy skutky temnosti.“ Všechny skutky, které charakterizují lidi chodící v neznámosti Boha, mají být odvrženy. V jiné Epištole apoštol popisuje ty, kteří žijí ve tmě, jako „sloužící žádostem a rozkošem rozličným, v zlosti a v závisti bydlící, ohyzdní, vespolek se nenávidící“ (Titovi 3,3).
Apoštol za druhé říká: „Oblecme zbroj světla.“ Vše, co vyznačuje ten budoucí den – den, kdy Kristus bude vládnout: poddání se a poslušnost Pánu (verše 1-7), spravedlnost, která nikomu nic nedluží (verš 8), láska, která bližnímu nečiní zlé (verš 10) – to vše si má věřící obléknout jako ochrannou zbroj proti tmě.
Apoštol za třetí říká: „Žijme řádně jako ve dne.“ I když v duchu jsme ve dne, přece jsme ve skutečnosti v noci. Svět ve tmě se může oddávat „hýření a opilství“, žít ve „smilstvích a chlípnostech“, „sváru a závisti“, ale křesťan nemá mít na takových věcech účast. To vyžaduje hluboké cvičení, neboť ve skutečnosti se můžeme vyvarovat hrubých zlých věcí tmy, její opilosti a prostopášnosti, a přece upadat do svárů a závisti. Nedovolili jsme si až příliš často být zataženi do sporů a ponechávat místo závisti? Nevaruje nás apoštol Jakub, že „hořká závist a dráždění“ v našem srdci jsou kořenem každého zlého díla a nepořádku mezi Božím lidem? „Neboť,“ říká, „kde jest závist a rozdráždění, tu i roztržka i všeliké dílo zlé.“ (Jakuba 3,14-16)
Za čtvrté jsme napomínáni, abychom „se oblékli v Pána Ježíše Krista“ a „nepečovali o tělo podle žádostí jeho“. Nejenže máme skončit s věcmi tmy, ale máme obléci charakter Krista, a tak být oděni krásou Toho, jenž přichází, aby vládl: Má být zřejmé, že chodíme v poddanosti Pánu a vyznačujeme se milostí Ježíše Krista. Tak se v době noci Jeho nepřítomnosti staneme svědectvím Tomu, jenž uvede ten den. Místo abychom se starali o tělo a o to, jak vyhovět jeho žádostem, máme myslet na Ježíše a snažit se být světlem v Jeho kráse.
Viděli jsme, že ve 12. kapitole jsou věřícím dána napomenutí hlavně vzhledem k jejich vzájemným vztahům jako údů jednoho těla. Napomenutí 13. kapitoly mají na zřeteli naše chození ve vztahu ke světu, kterým procházíme. Ve 14. kapitole až do 13. verše 15. kapitoly jsou napomenutí ve spojení s Pánem a vztahují se k našemu jednání jako poddaných v Jeho království.
Tento oddíl Epištoly na začátku mluví o duchu, ve kterém bychom se měli vzájemně přijímat, a končí napomenutími, která když budou uskutečňována, nás budou vzájemně spojovat v radosti a pokoji. Apoštol nemluví o přijímání shromážděním, ale o vzájemném přijímání se – jednotlivec přijímá druhého jednotlivce v obvyklém křesťanském styku (Řím. 15,7). Je důležité, abychom viděli správný význam tohoto oddílu. Ten byl a je často zneužíván jako podpora falešné myšlenky, že poněvadž někdo je křesťan, a v tomto smyslu byl přijat Bohem, jsme povinni přijmout takového do obecenství shromáždění a nehledět na jeho spojení a duchovní stav.
Ve svém jednání s druhými máme pamatovat na to, že jsme poddanými v Božím království (verš 17) a že každý je odpovědný Pánu, jenž vládne nad Svým královstvím. V tomto království mohou někteří být ve víře slabí a někteří silní (Řím. 14,1; 15,1). Ale ať „slabý“ nebo „silný“, oba jsou odpovědni Pánu. A proto ve věcech, v nichž není dotčena žádná mravní otázka, anebo v nichž není žádná přímá neposlušnost Božího slova, musí být každému ponechána svoboda, aby jednal před Pánem – bez zasahování někoho druhého.
Apoštol se zmiňuje o dvou věcech tohoto charakteru – o otázce jedení či zdržení se jedení pokrmů a o otázce dodržování nebo nedodržování určitých dnů. Takové otázky měly zcela přirozeně zvláštní místo v apoštolových dnech, kdy tak mnoho obrácených bylo z Židů. Těm se zdálo být nesnadné opustit své smýšlení a předsudky, vytvořené jejich dřívějším náboženstvím, ve kterém se tak mnoho mluvilo o pokrmech a o zachovávání dnů. Pohanští věřící mnohem snadněji opouštěli takové dřívější věci vzhledem k tomu, že pohanské systémy, s nimiž byli ve spojení, byly zcela špatné.
Ale takové otázky neměly být na překážku křesťanskému soužití, spíše vyžadují křesťanskou snášenlivost.
Slabí nejsou ti, kteří si zahrávají se zlem anebo chodí v neposlušnosti Slova, ale spíše ti, kteří nebyli v plné svobodě křesťanství – ti, kteří snad jsou velmi zákoničtí ve vztahu k méně významným záležitostem, a tak mají nejen jemnější svědomí, ale dokonce snad i chorobné svědomí.
Verše 1 a 2: Slabým ve víře se tedy nemáme vyhýbat; mají být přijímáni. Ovšem přijímání takových nemá být užíváno pro rozhodování otázek. Ten, kdo je přijímán, si nesmí myslet, že jeho přijetí zahrnuje přijetí jeho zvláštních náhledů ohledně pokrmů nebo dnů. Dále ti, kteří přijímají, nemají brát přijetí někoho se svědomím ohledně těchto věcí za příležitost, aby zasahovali do jeho přesvědčení svědomí před Pánem. Někdo věří, že může jíst všechno; jiný, kterého apoštol popisuje jako slabého, věří, že je správné jíst jen rostlinnou stravu.
Verše 3 a 4: Apoštol nás poučuje, že v takových věcech má být vzájemná snášenlivost. Pro to udává tři důvody. Předně: Bůh oba přijal, slabého i silného. To, že nás přijal, nezáviselo na tom, zda jíme nebo nejíme určité pokrmy. Za druhé: V takových věcech stojíme nebo padáme svému vlastnímu Pánu, a nemáme soudit domácí služebníky jiného člověka. Za třetí: Pán je mocen nás podepřít a způsobit, abychom stáli, i když jsme v takových věcech slabí ve víře.
Verše 5-8: Apoštol se zabývá také otázkou zachovávání nebo nezachovávání zvláštních dnů. Jeho argument předpokládá, že ať je zastáván kterýkoli názor, ať o dnech nebo o pokrmech, každý jedná jako před Pánem. Nikdo z nás nežije sobě samému, ale Pánu. Je dobré vidět, že apoštol nemluví o dnu Páně. Zachovávání prvního dne týdne jako dne Páně má schválení Písma a není ponecháno jako otevřená záležitost (viz Jan 20,19; Sk. 20,7; 1. Kor. 16,2; Zj. 1,10).
Verše 9-12: Kristus založil Svůj nárok na nás tím, že zemřel a opět vstal, aby jako žijící Pán vládl jak nad mrtvými, tak i nad živými. Pán je Soudce a před Jeho soudnou stolicí budeme všichni stát. Každý je odpovědný vydat za sebe počet Bohu.
Takto jsme v prvních dvanácti verších varováni před přezíráním svědomí druhého před Pánem, před ignorováním práv Pána na každého nebo rušením své osobní odpovědnosti vůči Pánu.
Verše 13-18: Až dosud nám apoštol ukázal, že prostá povinnost nás má ochránit od zasahování u druhých ve věci pokrmů a dnů. Nyní ukazuje, že tu je jiná pohnutka, která nás má zachovat od toho, abychom se vzájemně v takových věcech soudili. Máme chodit „podle lásky“ (verš 15). Vedeni ohledy lásky k našemu bratrovi bychom měli dát pozor, abychom na jeho cestu nekladli nějaký kámen úrazu.
Pavel byl plně přesvědčen, že žádný pokrm sám o sobě není nečistý, ale jestliže jedení masa by nějakému bratrovi působilo zlé svědomí, stalo by se příčinou k jeho poskvrnění. Máme proto dávat pozor, abychom neužívali svou svobodu ve snaze přesvědčit bratra k činění něčeho, co zneklidňuje jeho svědomí. Přesvědčujeme ho, aby jednal nad rozsah své víry, a tak daleko, jak jde naše jednání, vedeme ho k tomu, aby činil násilí svému svědomí, a tak jej odvádíme od Krista.
Tak se křesťanská svoboda, z níž se smíme těšit, může stát příčinou ke klopýtnutí druhých, a tak se o ní bude zle mluvit.
Boží království není charakterizováno jídlem a pitím, ale spravedlností, pokojem a radostí v Duchu Svatém. To jsou mravní charakteristiky království, z nichž se má nyní věřící těšit v moci Ducha. Všeobecně budou prožívány, když království bude ustaveno v moci. Toto jsou vlastnosti, které mají následovat jak „slabí“, tak i „silní“. Tyto věci jsou Bohu příjemné a lidem osvědčené. Jestliže snaha vnutit moji svobodu jinému uráží slabé svědomí, je odsuzována Bohem i člověkem.
Verše 19-23: Apoštol nás napomenul, abychom chodili podle lásky a nepřiváděli ke klopýtnutí svého bratra. Nyní nás napomíná, abychom následovali pokoj a věci, kterými se můžeme vzájemně vzdělávat. Snažit se přesvědčit slabého bratra, aby udělal něco, co mu způsobí zlé svědomí, může svým způsobem vést ke kažení Božího díla v jeho duši a stát se příčinou jeho klopýtnutí. Je lépe nejíst maso a nepít víno, jestliže těmito věcmi urážíme svého bratra a škodíme mu.
Jestliže máme víru k činění určitých věcí, mějme ji před Bohem. Být silný ve víře je správné, ale nemáme se pokoušet vést druhého k tomu, aby dělal něco, o čem má pochybnosti. Může ho to vést na cestu, která není z víry. A co nemůže být činěno ve víře, je hřích.
Kapitola 15, verše 1 a 2: Prvních třináct veršů 15. kapitoly ukončuje předmět 14. kapitoly – chování, které se sluší na věřící v Božím království. Všimneme si, že čtyři hlavní napomenutí tohoto oddílu jsou výzvy. Apoštol nejprve říká: „Ten, kdo jí, nepokládej sobě za nic toho, kdo nejí.“ (14,3) A jsme tak napomínání k vzájemné snášenlivosti ve věcech, kde není žádné spojení se zlem nebo neposlušnost Slova. Druhé velké napomenutí zní: „Nesuďme tedy více jedni druhých,“ (14,13) – a naléhá na nás, abychom jednali milosrdně, nebo jak by to mělo být přeloženo: „podle lásky“. Za třetí říká: „Proto následujme toho, co jest ku pokoji.“ (14,19) A konečně ve druhém verši 15. kapitoly apoštol říká: „Jeden každý z nás ať se líbí bližnímu k dobrému /pro jeho dobro/ pro vzdělání.“
Takto se jako poddaní v Božím království máme vyznačovat vzájemnou snášenlivostí, láskou, pokojem a nezištností, která ztrácí ze zřetele sebe, aby se líbila druhým pro jejich dobré.
Verše 3-7: Pro naše povzbuzení přivádí apoštol před náš zrak Krista jako dokonalý příklad Toho, jenž ne sám sobě se líbil. To skutečně bylo tak jiné, než je způsob světa, že Ho to uvedlo do pohanění.
Dále tu máme nejen příklad Krista, ale i povzbuzení Písem. Neboť kterékoli věci byly dříve napsány, byly napsány k našemu naučení, abychom skrze trpělivost a potěšení měli naději.
Kromě toho máme nejen potěšení Písma, ale máme i podporu Boha samého, Boha snášenlivosti /trpělivosti/ a potěšení, aby nám pomáhal na cestě, která se sluší ke království.
Všechna tato napomenutí mají na zřeteli ten velký cíl, abychom byli „jednomyslnými vespolek podle Ježíše Krista“, abychom „jednomyslně jedněmi ústy oslavovali Boha a Otce Pána našeho Ježíše Krista“. Apoštol jasně ukazuje, že abychom mohli oslavovat Boha jednou myslí, je absolutně podstatnou věcí, abychom byli „jednomyslní vespolek /jeden s druhým/“. Vidíme, jak tyto dvě věci vyznačovaly svaté ve dnech Letnic. Čteme, že „jednomyslně pozdvihli hlasu k Bohu“. Potom nám je řečeno, že tito věřící, kteří mohli oslavovat Boha „jednomyslně“ byli „jedno srdce a jedna duše“. Byli jednomyslní vůči Bohu, protože byli jednomyslní jeden s druhým (Skutky 4,24.32). Žel, že jednota těch prvních dnů pominula. Žijeme ve dni zkázy, kdy v křesťanstvu převládá krajní zmatení. I mezi těmi, kteří se snažili chodit poslušně podle Božího slova pro den zkázy, vidíme ustavičně, jak se ďáblu daří vnášet to, o čem apoštol Jakub mluví jako o „závisti a rozdráždění /svárlivosti/“, vedoucí k „roztržce /zmatku/ i všelikému dílu zlému“ (Jakuba 3,16). Jestliže však nemůžeme spolu shromáždit všechny svaté, není nemožné pro několik málo, aby byli nalezeni „jednomyslnými vespolek“, a tak jednomyslně oslavovali Boha. Tato místa Písma ukazují, jak to stále ještě je možné.
Všimněme si, že když apoštol mluví o „jednomyslnosti vespolek“, ihned přidává slova „podle Krista Ježíše“. Je možné být jednomyslnými podle přirozenosti /povahy/ nebo těla, a přitom naprosto neodpovídat mysli Kristově.
Abychom byli jednomyslní podle Krista, musíme se vyznačovat charakterovými znaky, které nám apoštol právě ukázal: vzájemnou snášenlivostí, láskou, pokojem a nezištností, která zapomíná na sebe, když se snaží líbit se druhým pro jejich dobré. Potom skutečně budeme „jednomyslně jedněmi ústy oslavovat Boha a Otce Pána našeho Ježíše Krista“. Jak jinak by to vypadalo v našem životě a jaké vzácné chvíle velebení bychom měli, když se scházíme, abychom vzpomínali na Pána, kdybychom z milosti všichni byli „jednomyslnými vespolek“.
Verš 8: Apoštol uzavírá tato praktická napomenutí poukazem na službu Krista, která měla na zřeteli Boží radu, spojit spolu Židy a pohany skrze Krista, aby jednomyslně oslavovali Boha. Shromáždění v Římě bylo pravděpodobně smíšenou společností židovských a pohanských věřících a bylo tu nebezpečí, že každý přinese do shromáždění národní předsudky, a tak poruší soulad celku.
Praktický význam oddílu kapitol 14 až 15,13 je ukázat, že věřící mohou spolu jít jen tehdy, když každý je poddán Pánu. Byly tu věci svědomí ohledně jídla a pití a dnů, a my nemáme přecházet (nedbat) svědomí. Pouhé rozvažování a přesvědčování tyto otázky nevyřeší, ani neumožní, aby spolu šli ti, kteří se ohledně těchto věcí liší. Jen když každý je osobně blízko Pánu a drží se blízko Pána, budeme schopni chodit v pokoji jeden s druhým. Jak snadno může kdokoli z nás, jestliže není v obecenství s Pánem, porušit soulad shromáždění.
Nuže velkým předmětem služby Pána je spojit spolu ve velebení a chválení Boha Židy a pohany, kteří přirozeně jsou zcela proti sobě. Víme, že to se dokoná ve dnech tisíciletého království. Mezitím jsou věřící ze Židů a z pohanů přivedeni k sobě v jednom těle na nebeském základě, kde všechny národní rozdíly mizí. Je zřejmé, že ve Starém zákoně nenalezneme nic o Církvi; nicméně tam je mnoho slavných proroctví, která předpovídají den, když Židé a pohané budou spolu spojeni v uznávání a chválení Boha.
Aby ukázal, že ten velký cíl služby Pána je potvrdit zaslíbení celosvětového požehnání, učiněná otcům, apoštol cituje ze Žalmů, zákona a proroků.
Verš 9: První citace je z 18. Žalmu, verše 50. Abrahamovi bylo dáno zaslíbení, že „požehnány budou v tobě všecky čeledi země“. Aby potvrdil toto a podobná zaslíbení otcům, Pán prokazuje milosrdenství a přináší svědectví o Bohu mezi pohany.
Verš 10: Druhý citát je ze zákona, z 5. Mojžíšovy knihy 32,43, a říká nám, že nejenom pohané budou zpívat Bohu, ale že to budou činit „s lidem Jeho“ – s Izraelem.
Verš 11: Třetí citát z 1. verše 117. Žalmu je výzva k Židům a pohanům, aby se spojili ve chválení Pána.
Verš 12: Poslední citace z proroků – z Izaiáše 11,10 – dokazuje, že Kristus sám je to pouto, které spojí Židy a pohany. Povstane z prostřed Židů – kořenu Jesse, aby vládl nad pohany, a v Něm „pohané doufati budou“.
Verš 13: Na základě tohoto milosrdenství a milosti, které plynou k pohanům, a ještě přivedou Židy i pohany společně do přicházejícího království, apoštol poroučí věřící Bohu naděje, aby byli naplněni radostí a pokojem ve víře a rozhojňovali se v naději skrze moc Ducha Svatého, který je závdavek budoucí slávy.
S výhledem na budoucí slávu bychom měli být pozvednuti nad všechny otázky pokrmů a nápojů a dodržování dnů, a v radosti z této naděje na budoucí slávu bychom se měli těšit z pokoje mezi sebou.