(Římanům 9 až 11)
V první části Epištoly byli všichni lidé, ať Židé nebo pohané, usvědčeni Božím slovem, že jsou před Bohem na společné úrovni jako hříšníci pod soudem a že nemají sílu, aby se sami před soudem zachránili.
Pak je nám ukázán způsob, jakým Bůh ve spravedlnosti způsobil požehnání člověka skrze smrt a vzkříšení Pána Ježíše. Takto zajištěné požehnání pro ty, kdo věří, je plně shrnuto v 8. kapitole.
V mysli Žida však ihned vyvstane těžkost. Tato svrchovaná milost, která uzavírá všechny stejně pod soud a nabízí požehnání pro všechny, by mohla budit dojem, že dává stranou zvláštní zaslíbení učiněná Izraeli. Z 1. Mojžíšovy 15, 17 a 18 je jasné, že Bůh měl úmysly požehnání pro Izrael a skrze Izrael. Tyto úmysly požehnání pro Izrael a svět byly vyjádřeny v zaslíbeních bez podmínek, učiněných Abrahamovi. Potom vzniká otázka: Jak je možné uvést do souladu svrchovanou Boží milost vůči všem (tj. vůči Židům i pohanům – p. p.) se zvláštními zaslíbeními učiněnými otcům ve prospěch Izraele? Touto nesnází se zabývá třetí oddíl Epištoly – kapitoly 9, 10 a 11. Tyto kapitoly nám ukazují Boží cesty s Izraelem a se světem v průběhu jednotlivých období, či domácností, v historii světa. Ukazují dokonalý soulad Boží svrchované milosti s Jeho zvláštními zaslíbeními Izraeli.
9. kapitola dokazuje, že Boží svrchovaná milost je jediným základem všech požehnání, ať pro Izrael nebo pro pohany.
10. kapitola ukazuje, že pád Izraele otevírá svrchované milosti cestu pro požehnání pohanům.
11. kapitola předpovídá, že zavržení Boží milosti od pohanů připraví cestu pro obnovu Izraele.
Židé nejenom měli námitky proti učení o milosti, přinášeném apoštolem, ale stavěli se i proti apoštolovi samotnému. Říkali, že apoštol učí všude všechny lidi proti lidu, zákonu a chrámu (Skutky 21,28).
Apoštol v 9. kapitole na tyto námitky odpovídá. Předně ve verších 1 až 5 probírá otázku z osobního hlediska. Potom ve zbytku kapitoly reaguje na námitku, že Boží milost vůči všem vyprazdňuje zvláštní zaslíbení Izraeli. Jasně dokazuje, že když bude každé zaslíbení naplněno, bude to na základě milosti.
Verše 1-5: Pokud jde o něho, je dalek toho, aby byl proti svým příbuzným podle těla, ale má velký zármutek a ustavičnou bolest kvůli nim. Vskutku, jeho myslí prošlo přání, aby on sám byl od Krista zavržen, kdyby bylo možné, aby tímto způsobem bylo přineseno požehnání Izraeli. Kromě toho, jak by mohl lehkovážně přemýšlet o těch, jejichž je přijetí za syny i sláva i smlouvy i zákona dání i služby a zaslíbení; a nad to nade vše, z nichž přišel podle těla Kristus, který jest nade všecky Bůh velebený na věky.
Nebyl to Pavel, kdo si málo cenil výsad Izraele, ale spíše ti, kteří na Pavla žalovali. Neboť nezavrhli oni svého Mesiáše? Jak říká na konci kapitoly, „urazili se o kámen urážky“ a zavrhli Krista, jako kdyby to byl pouze tesař. Pavel naopak vyhlašoval Jeho slávu, když říkal, že On je nade všecky Bůh velebený na věky.
Verš 6: Když apoštol odpověděl na útoky činěné na sebe, přechází k důkazu, že Boží svrchovaná milost, která se ujímá pohanů, nemaří Boží slovo, které dalo zvláštní zaslíbení Izraeli.
Pavel učil, že všichni, ať Židé nebo pohané, přicházejí pod požehnání na základě svrchované milosti. Žid okamžitě namítne, že toto učení popírá zaslíbení, kterých se jim dostává na základě přirozeného původu. Na tuto námitku apoštol odpovídá, že ne všichni ti, kdo jsou Izraelští přirozeným původem, jsou pravým Božím Izraelem, kterému byla učiněna zaslíbení. Potom se obrací k Písmu, aby dokázal své tvrzení.
Verše 7-9: Nejprve se obrací k historii Abrahama. Zde je zřejmé, že jestliže Žid trvá na přirozeném původu, musí připustit k požehnání Araby, protože ti pocházejí z Abrahama skrze Izmaele (1. M. 25,12-18). Přirozený původ je tedy vyloučen. U Izáka vidíme požehnání zajištěné na principu svrchované vyvolující milosti, neboť čteme: „V Izákovi bude nazváno tvé símě.“ Izmael byl dítětem těla, ale Izák byl dítětem zaslíbení. Že toto zaslíbení bylo podle svrchované milosti, je učiněno naprosto jasným slovy: „V týž čas (Já) přijdu, a Sára bude mít syna.“
Verše 10-12: Apoštol potom přechází k historii Izáka a dokazuje tentýž princip na příkladu jeho dvou synů. U Abrahama mohl Žid namítat, že synové měli různé matky. Ale žádná taková námitka nemohla být vznesena v případě synů Izáka. Jákob i Ezau byli oba synové Rebeky. Jestliže tedy požehnání je skrze přirozený původ, pak potomci obou synů by zdědili zaslíbení. Ale potom by Žid musel zahrnout Edomity. To by žádný Žid neudělal. Zde je tedy opět přirozený původ vyloučen a je vidět, že požehnání je jen na základě svrchované volby, která řekla: „Starší sloužiti bude mladšímu.“ Kromě toho bylo toto řečeno dříve, než se narodili, a proto dříve, než „co dobrého nebo zlého učinili“, a to dokazuje, že Boží svrchované povolání nezávisí na skutcích toho, který je povolán, ale na milosti Toho, jenž povolává.
Verš 13: K tomu po dlouhých stoletích po době, kdy žili a jejich charakter se vyvinul, Bůh řekl: „Jákoba jsem miloval, ale Ezau nenáviděl jsem.“ Jákob, se všemi svými mnohými chybami, byl muž víry a přichází do požehnání na základě milosti. Ezau, s mnoha přirozenými přednostmi, neměl Boží bázeň a nedosahuje požehnání, ačkoli je dle přirozeného původu starší syn.
Verše 14 a 15: Na tyto argumenty může tělo namítnout, že vyvolit jednoho a ne druhého je nespravedlivé. Je tedy u Boha nespravedlnost? Nikoli, říká apoštol. Aby odpověděl na tuto námitku, apoštol se obrací ke zvláštnímu případu v historii Izraele, ve kterém je jasné, že Bůh jednal ve svrchované milosti, a přece nemohl být obviněn z nespravedlnosti. Připomíná hrozný hřích Izraele, když udělali zlaté tele a klaněli se mu. O nepravosti tohoto jednání nemůže být pochyb. Porušili první přikázání a trestem byla smrt. Spravedlnost by je bývala mohla všechny zničit. Ale co udělal Bůh? Uchýlil se ke Své svrchovanosti a řekl: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, na kým se slituji.“ Bůh se uchyluje právě k tomu principu, proti kterému má Žid námitky, a kdyby toho nebylo, všechen Izrael by byl zničen. Je tedy nemožné, aby Žid říkal, že to bylo nespravedlivé, když Bůh jednal ve svrchované milosti.
Verš 16: Takto apoštol ukazuje, že požehnání není věcí lidské vůle nebo lidských aktivit, nýbrž že je zcela závislé na svrchované milosti Boha, jenž prokazuje milosrdenství.
Verše 17 a 18: Ale mohla by být vznesena další námitka. Někteří mohou říci: „Vidíme, že v případě Izraele a telete tu nebyla žádná nespravedlnost, když Bůh užil Své svrchovanosti, aby žehnal; ale jak je to v případě, když Bůh jedná v soudu?“ Aby odpověděl na tuto námitku, apoštol bere případ faraona, aby ukázal, že Bůh není v soudu nespravedlivý.
Když si Izrael udělal zlaté tele, jednal zle a Bůh ve svrchovanosti ukázal milosrdenství. Farao jednal také zle, a Bůh ho soudil. Kde tady jedná Boží svrchovanost? Není viděna ve skutečnosti, že Bůh opakovaně jednal ve svrchované milosti, když ukončoval rány? Ale toto milosrdenství se jen stalo příležitostí k tomu, aby farao zatvrdil své srdce (viz. 2. M. 7,13.22; 8,15.19.32; 9,7). Nakonec, když farao zatvrdil své srdce, čteme: „I posilnil /zatvrdil/ HOSPODIN srdce faraonovo.“ (2. M. 9,12)
Bůh neučinil faraona zlým. Bůh nevede žádného člověka k tomu, aby hřešil. Ale když se farao sám prokázal být zlým a tvrdošíjným, Bůh v soudu zatvrdil jeho srdce. K tomuto zatvrzení však nikdy nedojde, dokud se člověk sám neukáže, že je zlý. Přirozený padlý člověk, jak je popsán v 1. kapitole Římanům, se nejprve vzdává Boha, a potom se ho vzdává Bůh. Tak tomu je s Izraelem. Národ slyšel „kázání“ o Pánu a viděli „rámě Páně“ a zavrhli jak Jeho slova, tak i skutky, nežli se na nich uplatnila slova: „Oslepil oči jejich a zatvrdil srdce jejich.“ (Jan 12,37-41)
Tak tomu bude s křesťanstvem, „protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A proto pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži“ (2. Tes. 2,10. 11).
Je proto pravdivé, že ať Bůh jedná ve svrchovaném milosrdenství nebo v soudu, jedná podle Své vůle. Proto má milosrdenství s tím, s kým On chce mít milosrdenství, a koho On chce, zatvrzuje. Ale v obou případech jedná spravedlivě.
Verše 19-21: Ale je-li tomu tak, někdo řekne: „I proč se pak hněvá?“ Kdo vzdoroval Jeho vůli? Jestliže Bůh zatvrdí člověka, jak si člověk může sám pomoci a jak může Bůh člověku vyčítat? Apoštolova první odpověď na tuto námitku je velmi rázná. Ptá se: „Kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu?“ Jestliže nerozumíš, má se Bůh zodpovídat ze Svých záležitostí tobě? Musíme mít na paměti, že my jsme pouzí lidé a že Bůh je Bůh; a dobře děláme, když Mu dáváme Jeho místo jako Bohu. Bůh je Ten, kdo formuje. Člověk je věc formovaná. A bude si formovaná věc stěžovat na Toho, jenž formuje, slovy: „Proč jsi mne tak udělal?“
Nemá hrnčíř absolutní moc nad hlínou – aby udělal jednu nádobu ke cti, anebo, chce-li, aby udělal nádobu k necti? Apoštol takto vyhlašuje absolutní Boží právo jednat podle toho, jak On chce, aniž by se člověku zodpovídal ze Svých záležitostí. Nicméně, i když ilustrace hrnčíře vyhlašuje tím nejsilnějším způsobem absolutní Boží právo jednat tak, jak se Jemu líbí, neučí, že Bůh učinil nějakou nádobu k necti. Ilustrace prostě vyhlašuje a zdůrazňuje Boží svrchovaná práva.
Verše 22 a 23: Způsob, jakým Bůh užívá tuto absolutní moc, je viděn v Jeho jednání vůči nádobám hněvu a nádobám milosrdenství. Pokud se týká nádob hněvu, je skutečně napsáno, že jsou „připravené k zahynutí“. Ale nečteme, že by je Bůh připravil pro zahynutí. On učinil Svoji moc známou ne jejich přípravou k zahynutí, ale snášením jich s mnohou trpělivostí. Pokud se týká nádob milosrdenství, čteme, že takové On „předem připravil k slávě“. Bůh snášel Amorejské za staré doby s mnohou trpělivostí, dokud se sami nepřipravili ke zkáze svými nepravostmi, jejichž míra se „doplnila“. Pak přišel soud (1. M. 15,16).
Verš 24: Nádoby milosrdenství jsou viděny v těch, kdo jsou povoláni skrze evangelium v svrchované milosti nejen pouze z Židů, ale také z pohanů. Když uznáme, že všechno požehnání spočívá na Boží svrchovanosti, musí být pohan připuštěn k požehnání stejně jako Žid.
Verše 25 a 26: Apoštol dokazuje své tvrzení tím, že se obrací k Písmům, která Židé vlastnili. V 25. verši cituje z Ozeáše 2,23, aby dokázal povolání Židů; potom z Ozeáše 1,10, aby dokázal povolání pohanů.
Verše 27-29: Apoštol dále cituje proroka Izaiáše, aby ukázal, že ať byl izraelský lid jakkoli četný, bude spasen jen ostatek. To, že tento ostatek byl ušetřen, bylo jen díky svrchované milosti Pána, jak prorok říká: „Byť byl Pán zástupů (Sabaoth) nepozůstavil nám semene, jako Sodoma učiněni bychom byli a Gomoře byli bychom podobni.“ Nebýt milosti, byli by naprosto zničeni.
Verše 30-33: Apoštol shrnuje své zdůvodnění, když ukazuje, že pohané obdrželi požehnání na principu víry, zatím co Izrael se minul požehnání, když je hledal na principu zákona. V důvěře ve svou vlastní spravedlnost zamítli milost a zavrhli Toho, jenž přišel v pokorné milosti. Klopýtli o kámen urážky – o Krista v ponížení.
Učení 9. kapitoly nejen prokazuje, že Boží jednání ve svrchované milosti ke všem je dokonale v souladu s Jeho zvláštními zaslíbeními Izraeli, ale že zaslíbení Izraeli mohou být naplněna jen na principu milosti.
Desátá kapitola ukazuje, že Izrael, když byl zkušen evangeliem Boží svrchované milosti, klopýtl a padl; a že pád Izraele otevřel dveře požehnání pohanům.
Verše 1 a 2: Apoštol začíná tuto část své Epištoly opětným ujištěním o své lásce k Izraeli. Touha jeho srdce a modlitba k Bohu byly, aby Izrael byl spasen. Může jim vydat svědectví, že mají horlivost pro Boha, ačkoli ne podle známosti o Bohu, jak byl zjeven v Kristu skrze evangelium.
Verše 3 a 4: Apoštol pak ukazuje, jak Izrael přišel o požehnání. Protože byli nevědomí ohledně Boží spravedlnosti zjevené v evangeliu, snažili se získat svou vlastní spravedlnost podle zákona. Protože lpěli na své vlastní spravedlnosti, nepoddali se Boží spravedlnosti. Evangelium jasně ukazuje, že Kristus je konec zákona ke spravedlnosti každému, kdo věří. Žel, Izrael neuvěřil v Krista. Urazili se o Krista.
Verše 5-8: Apoštol pak proti sobě staví spravedlnost, která je ze zákona, a spravedlnost, která je z víry. Dost zvláštním způsobem, jak bychom si mohli myslet, nalézá důkaz toho, že požehnání je zajištěno vírou, v tom, co napsal Mojžíš. Princip zákona je jasně: „Který by koli člověk činil ty věci, živ bude v nich.“ Jestliže dodrží zákon, obdrží život skrze svoji vlastní spravedlnost. Ale věřící si uvědomuje, že nedodržel a nemůže dodržet zákon, a když selhal v činění správného, nemůže mít zajištěné požehnání na tomto základu. Potom následuje pozoruhodný citát z 5. Mojžíšovy knihy, aby ukázal cestu, po níž jde víra.
V tomto oddílu z 5. Mojžíšovy 30,11-14 Mojžíš hledí k době, kdy Izrael naprosto selže na základě svého vlastního konání, a budou vyhnáni ze země a rozptýleni „mezi národy“. Potom, jestliže se ve své bídě obrátí k Pánu celým svým srdcem, budou mluvit jazykem víry. Když na půdě zákona bude vše ztraceno, obrátí se k Bohu v prosté víře.
Víra neřekne: „Kdo vstoupí na nebe?“ Nemusíme vystupovat do nebe, abychom prosili Boha, aby nám přišel na pomoc; to by bylo popření toho, že Kristus přišel z nebe. Víra ani neřekne: „Kdo sestoupí do propasti?“ To by bylo popření toho, že Kristus byl ve smrti a vstal z mrtvých. Když Izrael lpěl na svých vlastních skutcích, nedbal na mocné skutečnosti evangelia – že Kristus přišel, byl ve smrti a byl vzkříšen z mrtvých.
Co tedy říká víra? Víra si uvědomuje, že požehnání nemůže být získáno našimi skutky, ale jen skrze Krista, a proto přijmout požehnání je věcí vyznání Krista svými ústy jako výsledek víry v srdci. To slovo je blízko tebe, „v ústech tvých a v srdci tvém“.
Verše 9 a 10: Apoštol používá princip z citátu a ukazuje, že naše požehnání je zajištěno skrze víru v Krista, jejíž skutečnost je prokázána vyznáním rtů. Kristus je duši představen jako Ten, který vykonal dílo odpovídající Boží slávě a vycházející vstříc potřebě člověka. Potřebná duše uvěří ve svém srdci radostné zvěsti. Uvěřit v srdci znamená uvěřit jako někdo, kdo má osobní zájem na tom, čemu věří. Věřím jako ten, kdo vidí osobní důležitost toho, co pro mne Kristus vykonal. Vidím, že pro své spasení potřebuji Krista a Jeho dílo, a že bez Krista jsem pro věčnost ztracen. Jak to někdo řekl: „Víra srdce působí vyznání úst; tak se vyznání úst stává důkazem upřímnosti víry.“
Verš 11: Dále ten, kdo vyznává jméno Ježíš, shledá, že má od Boha podporu jako odpověď na toto jméno, jak Izaiáš říká: „Všeliký, kdo věří v něj, nebude zahanben.“ (Iz. 28,16) Bůh nechce dovolit, aby ten, kdo vyznává jméno Krista, byl zahanben (viz Sk. 4,9-22).
Verše 12 a 13: Jestliže tedy požehnání je volné pro „všelikého, kdo věří“, jak to dokazuje citát z Izaiáše, pak musí být pro pohana stejně jako pro Žida. Apoštol už ukázal, že na naší straně „není rozdílu“ – všichni jsou před Bohem pod hříchem (Řím. 3,22.23). Nyní ukazuje, že na Boží straně „není rozdílu“. Bůh jedná v milosti vůči všem, je bohatý ke všem, kteří Ho vzývají. S tím jsou židovská Písma v souladu, neboť Joel říká: „Každý zajisté, kdokoli vzýval by jméno Páně, spasen bude.“ (Joel 2,32)
Verše 14 a 15: Ale než lidé mohou vzývat Pána, nutně musejí o Pánu slyšet, a to vyžaduje kazatele poslaného od Boha, aby jim pověděl radostné poselství. Takto apoštol ospravedlňuje sám sebe, když jde k pohanům s dobrou zprávou. Vlastní Písma Židů dokazují nutnost právě té věci, proti které Židé měli námitky (1. Tes. 2,16). Židé se stále protivili a pronásledovali Pavla proto, že kázal pohanům, a přece jejich velký prorok Izaiáš řekl, že věc, kterou odsuzují, je krásná. „Jak krásné nohy zvěstujících pokoj, zvěstujících dobré věci.“
Verš 16: Žel, Židé nejen bránili tomu, aby dobrá zpráva byla zvěstována pohanům, ale sami jí nevěřili, jak Izaiáš říká: „Pane, kdo uvěřil kázání našemu?“ (Iz. 53,1)
Verš 17: Takto apoštol uzavírá, že požehnání přichází skrze víru, a víra přichází skrze slyšení zvěsti, a zvěst skrze Boží slovo. Boží slovo je neomylná autorita pro zvěstování a pro věření zvěsti. Odtud ta velká snaha Satana dnes, aby podkopal Boží slovo, když zpochybňuje jeho doslovnou inspiraci.
Verš 18: Nadto svědectví stvoření odsoudilo postoj Židů, neboť jejich vlastní Písma jsou svědectvím pro skutečnost, že ve stvoření Bůh vysílá svědectví až do končin obývaného světa (Žalm 19,5).
Verš 19: Dále, jak může Izrael uvádět, že nevěděli, že Bůh má požehnání pro pohany, neboť Mojžíš říká, mluvě o Božím jednání s národem: „Já k závisti vás přivedu skrze národ ten, který není národ; skrze národ nemoudrý k hněvu popudím vás.“ To je náznak toho, že Bůh zahanbí Izrael tím, že požehná pohanům.
Verš 20: Výrok v Izaiáši je také velmi jasný, neboť říká, že nejenom zvěst musí vyjít k pohanům, ale že Hospodin bude nalezen pohany, kteří Ho nehledali, ačkoli Izrael zavrhuje radostné poselství, přestože Bůh k němu v milosti vztahuje Své ruce.
Devátá kapitola dokazuje, že nejen Boží cesty ve svrchované milosti jsou dokonale v souladu se zvláštními zaslíbeními Izraeli, ale že naplnění zaslíbení je závislé na milosti.
Desátá kapitola ukazuje, že Izrael nejen porušil zákon, ale že zavrhl evangelium Boží milosti s tím výsledkem, že Bůh se obrací k pohanům a pro tuto dobu dává stranou národ Izrael, který klopýtl a padl.
Jedenáctá kapitola ukazuje, že ačkoli Izrael klopýtl a padl, národ není provždy zavržen. Kromě toho ukazuje, že pohané, vůči kterým Bůh jedná v milosti, nakonec Boží milost zavrhnou a že jejich odpadnutí od milosti se stane důvodem pro to, aby Izrael byl znovu obnoven pro požehnání.
Vyvolení ostatku Izraele je velký důkaz, že národ není zavržen (verše 1-6).
Verš 1: Apoštol ukázal, že izraelský národ nejen porušil zákon, ale podle proroctví zavrhl radostnou zvěst o milosti, a v důsledku toho jako národ padl. Pád a rozptýlení národa okamžitě vyvolává otázku: „Zdali Bůh zavrhl lid svůj?“ Začáteční verše této kapitoly předkládají různé důvody, aby ukázaly, že tomu zdaleka tak není.
Předně apoštol sám byl důkazem toho, že toto selhání národa nutně neznamená, že je zavržen provždy. Nemůže být pochyb o tom, že Pavel byl rodem Izraelita z Abrahamova semene a že tu nebyl větší protivník evangelia než on, a přece je vyvolen pro požehnání.
Verše 2-4: Za druhé: Bůh nezavrhne lid, jehož zlo bylo předzvěděno dříve, než se ho ujal.
Za třetí: Apoštol ukazuje, že v nejtemnějším dni historie národa si Bůh pro sebe zachoval ostatek. V Eliášových dnech, když národ zavrhl Boží poselství skrze proroka, byl stav lidu tak nízký, že se prorok před Bohem obhajuje proti národu. Eliáš byl tak sklíčený, že si myslel, že jen on jediný stojí na Boží straně, a zdálo se, že si skutečně přál, aby Bůh národ odvrhl. Musel se dovědět, že ať už jejich stav byl jakkoli hrozný, Bůh si pro sebe zachoval sedm tisíců takových, kteří neskláněli kolena před Bálem.
Verše 5 a 6: Za čtvrté: Právě tak, jako tomu bylo za Eliášových dnů, je tomu i v přítomné době, kdy národ jako celek je rozptýlen kvůli zavržení Krista. Bůh stále má „ostatek podle vyvolení milosti“. A jestliže milosti, už to „není ze skutků“. Na základě skutků naprosto zklamali a byli zavrženi. Na půdě milosti si Bůh zachoval ostatek, ve kterém bude národ obnoven.
Zatím co ostatek z Izraele je vyvolen, národ je soudcovsky zaslepen (verše 7-10).
Verše 7 až 10: Když národ zavrhl Krista a Boží milost vyhlašovanou skrze Ducha Jeho služebníky, upadl do duchovní slepoty předpověděné prorokem Izaiášem. Poněvadž vědomě zavrhují Krista, už dále nemohou vidět svou potřebu, ani Boží milost, která může té potřebě vyjít vstříc.
Tak David předpovídá, že právě jejich výsady se jim stanou pastí. Když se chlubí svými vnějšími výsadami, opovrhují Boží milostí. Jako výsledek jsou jejich oči zatměny, takže nemohou vidět Boží dobrotivost, a jejich záda jsou skloněna v otroctví jejich nepřátelům.
Pád Izraele otevírá dveře požehnání pro pohany (verše 11 až 15).
Jestliže tedy Izraelité zavrhli svého Mesiáše a klopýtli o kámen urážky, bylo to prostě proto, aby padli? Taková myšlenka buď vzdálena, neboť Bůh má pro národ úmysly požehnání, které ještě budou vykonány. V mezičase Bůh užívá jejich pád jako příležitost ke zvěstování spasení pohanům. Nadto jestliže Bůh vyhlašuje spasení pohanům, je to nejenom proto, aby se pohanům dostalo požehnání, ale aby skrze jejich požehnání byl Izrael podněcován k žárlivosti, aby se opět obrátil k Bohu.
Dále jestliže pád Izraele vede k požehnání pohanského světa, čím více, když Bůh obnoví Izrael, jeho plnost požehnání přinese požehnání široširému světu. Jestliže odvržení národa vede k tomu, že ke světu vychází evangelium smíření, pak jeho přijetí zpět do požehnání jako národa, bude život pro svět. Všechna proroctví o požehnání v tisíciletém království pro svět, který je pod zlořečením, očekávají na obnovení Izraele jako středu požehnání pro zem.
Selhání pohanů otevírá cestu pro obnovení Izraele (verše 16 až 29).
Verše 16-19: Zbožný ostatek Izraele v přítomné době je prvotinou obnoveného národa. Jestliže prvotina je svatá, tu i těsto bude – národ jako celek. Jestliže ovoce stromu je svaté, tu jsou takové i větve. Izrael je takto přirovnán k olivovníku, zasazenému, aby přinášel ovoce. Abraham byl kořen, ten, jemuž byla dána zaslíbení pozemského požehnání. Nevěřící Židé, i když se chlubili svým spojením se stromem zaslíbení, byli jen mrtvými větvemi, a jako takoví byli odlomeni.
Ale jak jsme viděli, zavržení Izraele se stává podnětem pro přinesení požehnání pohanům. Vylomení přirozených větví se stává příležitostí pro naroubování větví z plané olivy, aby mohly být účastné na pozemském požehnání, jsouce spojeny s kořenem.
Nicméně ať se pohané vyvarují chlouby proti Židům. Požehnání, do kterého pohané přicházejí, má svůj kořen v Abrahamovi, otci všech, kteří věří. Větve naroubované do stromu se nemohou chlubit proti přirozeným větvím proto, že některé z nich byly vylomeny.
Verše 20 a 21: Nechť si tedy pohané dají pozor. Bylo to kvůli nevěře, že Izrael byl vyťat, a jen skrze víru v Boha přicházejí pohané k požehnání. Víra vše očekává od Boha. Nechť pohané dají pozor, aby neměli o sobě vysoké smýšlení, které něco dělá z vlastního já, aby také neupadli do nevěry. Jestliže Bůh kvůli nevěře neušetřil přirozené větve, můžeme si být jisti, že neušetří ani pohany, upadnou-li do nevěry.
Verše 22-25: Takto vidíme v Božím jednání s Izraelem a pohany Boží dobrotivost i vážnou přísnost. Bůh jednal v přísnosti s nevěřícím Izraelem a v dobrotivosti vůči pohanům. Ale Jeho „dobrotivost“ vůči pohanům přestane, jestliže upadnou do nevěry; a Boží přísnost může vůči Izraeli přestat, jestliže bude ze své nevěry činit pokání. V tomto případě se pád pohanů stane příležitostí pro obnovení Izraele. Jestliže větve plané olivy mohou být naroubovány na olivu, tu mohou být naroubovány i přirozené větve. To je právě to, co se skutečně stane, neboť zaslepenost, která přišla na Izrael, je jen částečná slepota. Národ není oslepen, aby už nikdy neviděl, ani nepadl, aby už nikdy nebyl obnoven, ani není zavržen, aby nikdy nebyl přijat. Doba jeho zavržení skončí, když bude do požehnání uvedena plnost pohanů.
Verše 26 a 27: Tak přijde čas, kdy Izrael jako celek bude zachráněn před svými nepřáteli. Čas jeho vysvobození vyčkává na příchod Krista ze Siona jako Vysvoboditele. Potom se národ odvrátí od svých nepravostí a Bůh odejme jejich hříchy.
Verše 28 a 29: Pokud jde o evangelium, jsou v této chvíli nepřátelé, aby pohané obdrželi požehnání. Ale ať už jakkoli velmi padli, jsou stále vyvoleným národem, milovaní kvůli otcům, kterým byla učiněna zaslíbení; a darů a povolání Bůh nelituje.
Selhání Židů a pohanů uzavírá celý svět pod Boží milosrdenství (verše 30-32).
Verše 30-32: Boží způsob udělování Jeho darů a vykonávání Jeho povolání je vzetí skutečnosti lidské nevěry za podnět k ukázání Svého milosrdenství. Uzavírá všechny v nevěře, aby se nad všemi smiloval. Takto je vyhlášena velká pravda, že za všechna požehnání vděčíme Boží svrchované milosti.
Doxologie4, která oslavuje Boží zdroje pomoci a Boží moudrost (verše 33-36).
Verše 33-36: Jestliže Boží svrchované úmysly v požehnání jsou vykonávány nejen přes lidské selhání, ale právě skrze selhání lidí, můžeme pouze říci: „Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění Božího!“ Jak Boží soudy vzhledem k selhání člověka, tak i Boží cesty v provádění Jeho úmyslů pro požehnání lidí zjevují, že tu jsou hlubiny bohatství Jeho moudrosti a umění (poznání, vědění), které jsou nevyzpytatelné, a proto mimo možnost nalezení člověkem. Jestliže mají být nějakou mírou poznány, může to být pouze skrze zjevení, a v praktickém vykonávání Jeho soudů a cest s lidmi.
Všechna Boží moudrost a umění (poznání, známost) mají svůj zdroj v Něm samém. Nikdo nebyl Jeho rádcem. Všechno požehnání pro vesmír má svůj zdroj v Bohu – je „z Něho“; všechno se děje „skrze Něho“, a navrátí se „k Ně-mu“ /neboli je „pro Něho“/ k Jeho slávě. A proto apoštol uzavírá slovy: „Jemuž /buď/ sláva na věky.“
Abychom rozuměli učení této kapitoly, je důležité vidět, že Církev není předmětem. Kapitola se zaměstnává Božími cestami s Izraelem a pohany. Církev se skládá z věřících vzatých z Izraele a pohanů, a proto nemá nic společného s Židy ani s pohany jako takovými. Požehnání Církve jsou nebeská; požehnání Izraele a národů jsou /po/zemská.
Nesnáz vznikne, jestliže nevidíme, že, naprosto mimo povolání Církve, má Bůh Své cesty s Izraelem a s pohany, a že v Boží vládě žijeme v časech pohanů, to jest v období, během kterého je Izrael jako národ dán stranou a vláda nad světem je dána pohanům. V této vládě pohané selhali a užívali moc, kterou jim Bůh svěřil, bez ohledu na Boha. Dnes vidíme, jak národy rychle odvrhují všechnu Boží bázeň s tím výsledkem, že zase ony budou dány stranou a Izrael bude obnoven ke svému místu prvotnosti ve vládě nad světem.