(Římanům 5,12 – 8. kapitola)
První oddíl Epištoly předkládá požehnání, která byla zajištěna věřícímu skrze Krista. Tento druhý oddíl ukazuje požehnání, která věřícímu náležejí v Kris-tu. Představuje nám naše nové postavení v Kristu v protikladu k našemu starému postavení v Adamovi. Jako přirození lidé jsme spojeni s Adamem a zahrnuti do pádu a jeho následků. Jako věřící jsme spojeni s Kristem a sdílíme požehnání, která patří k Jeho linii.
V první části Epištoly je projednávána otázka našich hříchů a vin. V tomto druhém oddílu jde o otázku našeho stavu. Apoštol už nemluví o tom, co jsme udělali, nýbrž o tom, co jsme; ne o zlém ovoci, ale o zlém stromu, který plodí to ovoce.
První zkoušky probuzené duše se všeobecně týkají hříchů, které byly učiněny, a soudu, který proto přijde. Když tyto otázky jsou urovnány, pak vyvstává pro duši další nesnáz, kterou na začátku svého života jakožto křesťanů málo očekáváme, pokud vůbec. Shledáváme, že ačkoli máme novou přirozenost s novými touhami po Kristu a po Božích věcech, je tu v nás stále ještě stará přirozenost ovládaná zlým principem, který Bůh nazývá hříchem. Nadto shledáváme, že tato stará přirozenost se snaží prosadit ve svých žádostech v odporu proti Boží vůli. Dále shledáváme, že tato stará přirozenost je pro nás se svými žádostmi příliš silná. V této další části Epištoly je nám ukázána cesta praktického osvobození od vlády hříchu a všeho, co hřích působí, takže se v moci Ducha Svatého můžeme těšit z požehnání osvobozené duše.
Ta pravda je předložena v tomto pořadí:
Předně je nám Kristus představen jako Hlava nového rodu a jsou předložena požehnání, která náležejí těm, kdo patří k Jeho linii (verše 12-21).
Za druhé je nám ukázána cesta osvobození od moci hříchu (kapitola 6).
Za třetí se učíme způsobu osvobození od zákona (kapitola 7).
Za čtvrté se učíme způsobu vysvobození od těla a požehnáním, z kterých se lze těšit v moci Ducha (kapitola 8).
Vzhledem k tomu, že tento nový oddíl Epištoly ukazuje postavení a požehnání náležející věřícímu, který je před Bohem „v Kristu“, je přirozené, že začíná představením Krista jako Hlavy nového rodu. Z tohoto oddílku se učíme, že jako jsme byli ztotožněni s Adamem a se smutnými následky pádu do hříchu, které jsou vlastní všem v jeho linii, tak jsme jako věřící ztotožněni s Kristem a sdílíme požehnání, která jsou podílem těch, kdo jsou v Jeho linii.
Naučíme se, že jsme byli ztotožněni s Kristem v Jeho smrti, abychom ukončili své svazky s Adamem a jeho rodem; a že jsme byli ztotožněni s Kristem ve vzkříšení, abychom sdíleli všechna požehnání, která náleží Jeho rodu.
Verš 12: Oddíl začíná sledováním všech trápení, která přišla na tento svět, zpět až k jednomu člověku – k Adamovi. Skrze Adamův čin neposlušnosti přišel hřích na svět a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na celý Adamův rod. Projevem „hříchu“ musejí být hříchy, ale v této části Epištoly mluví apoštol spíše zvlášť o „hříchu“. V kapitolách 1 až 5,11 se slovo hřích vyskytuje jen dvakrát. V tomto oddílu, 5,12 až 8, se vyskytuje třicet čtyřikrát. „Hřích“ je zlý princip „bezzákonnosti“, když stvoření činí svou vlastní vůli. Tento zlý princip vstoupil na svět skrze Adamův skutek neposlušnosti. Následovala smrt jako trest za hřích. Hříchy mohou být odpuštěny. Ale na „hřích“, ten zlý princip, který vede k hříchům, může být použita jen smrt, která učiní konec životu ovládanému hříchem. Proto je trestem za hřích smrt. Tak trest smrti přešel na celý Adamův rod. Že všichni přišli pod ten zlý princip hříchu, je dokázáno skutečností, že všichni zhřešili. Zlé ovoce ukazuje charakter stromu. Tak apoštol říká: „Na všechny lidi přišla smrt, protože všichni zhřešili.“
V 18. verši apoštol pokračuje ve svém učení tím, že ukazuje požehnání, které přichází na ty, kdo jsou v linii Krista. Nejprve však ve verších 13 až 17, které tvoří vsuvku, zdůrazňuje tři pravdy:
Předně, že zlý princip hříchu existoval zcela nezávisle na zákonu.
Za druhé, že Adam byl předobraz na Krista, Hlavy nového rodu.
Za třetí, že jako Adamův hřích zasáhl celý jeho rod, tak mnohem více má užitek celý rod Kristův z toho, co On učinil.
Verše 13 a 14: Nejprve pokud jde o zákon: Je zjevné, že Adam byl postaven pod zákon – v jeho případě to byl velmi jednoduchý zákon, který mu zakazoval jíst z určitého stromu. O dva tisíce pět set let později byl Izraeli dán zákon skrze Mojžíše. Ale mezi Adamem a Mojžíšem nebyl žádný zvláštní zákon, který by zakazoval to nebo ono. Potom vyvstává otázka: Může být člověk odsouzen proto, že dělal něco, co není zakázáno? Odpověď je, že člověku není přičítán hřích jako skutečné přestoupení známého zákona tam, kde žádný zákon neexistuje. Nicméně ač není obviněn z přestoupení, když tu není zákon, je zřejmé, že člověk dělá svoji vlastní vůli a v důsledku toho je potrestán smrtí. To je dokázáno skutečností, že smrt vládla od Adama až do Mojžíše. Tak je prokázáno, že Adamův rod je pod hříchem a trestem smrti, a to zcela mimo zákon a přestoupení zákona.
Za druhé se v této vsuvce učíme, že tu je jiná Hlava jiného rodu, jejímž byl Adam pouhým „předobrazem“. Kristus je představen jako Hlava nového rodu. Zvažování všeho toho, co přišlo skrze Adama, nám pomůže porozumět požehnání, které přišlo skrze Krista.
Verše 15-18: Za třetí účinek milosti skrze Krista daleko převyšuje následek hříchu skrze Adama. Převyšující charakter této milosti je dokázán třemi způsoby:
Předně se v 15. verši učíme, že Boží milost se rozhojňuje nad Adamovo přestoupení. Jestliže přestoupení jednoho člověka – Adama, přináší smrt na jeho rod, mnohem více Boží milost přináší dar života v milosti skrze jednoho Člověka, Ježíše Krista, Jeho linii.
Za druhé se v 16. verši učíme, že Boží ospravedlnění se rozhojňuje nad Boží soud. Rozsudek soudu, který přišel na lidi, byl kvůli jednomu hříchu a zahrnuje v soudu všechny. Boží milost bere v potaz „mnoho provinění“, ne pro soud, ale pro ospravedlnění.
Za třetí se v 17. verši učíme, že život se rozhojňuje nad smrt. Apoštol říká: „Jestliže proviněním jednoho člověka smrt vládla skrze toho jednoho, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jednoho.“ (ČSP) Asi bychom si mysleli, že protiklad ke „smrt vládla“ bude „život vládne“. Je to však více než to, neboť čteme: „(Oni) budou vládnout v životě.“ To pro věřící otevírá obdivuhodný výhled požehnání. Přichází doba, kdy svatí budou vládnout s Kristem. Milost věřícím umožňuje nyní, aby v životě vládli skrze Krista. Je to Boží myšlenka, abychom skrze Krista byli učiněni naprosto nadřazení moci hříchu, bezzákonnosti a svévole. Abychom v moci života, syceného a udržovaného Kristem, překonávali všechno zlo, ať v těle nebo ve světě.
Jaký vítězný život to věřícím otevírá! Místo aby byli ustavičně přemáháni tímto zlým principem – hříchem – takže hřích nad námi vládne, je před nás postavena požehnaná možnost, aby věřící vládl nad hříchem skrze Ježíše Krista. Jak to může být prakticky provedeno, je nám ukázáno v kapitolách šest, sedm a osm, v nichž máme ukázánu Boží cestu osvobození od hříchu, zákona a těla. Ale dříve, než dojdeme ke zkušenosti a pravdě, vedoucí k vysvobození, Bůh před nás staví požehnaný konec, ke kterému to vede. Věřící budou s Kristem v budoucnosti vládnout ve světě požehnání. Nyní je ve světě hříchu a smrti pro věřící možné vládnout v životě skrze Krista, takže místo aby věřící byl hříchem přemáhán, je přemožitelem.
Verš 18: Když ve vsuvce uvedl Krista jako Hlavu Jeho rodu, apoštol nyní pokračuje ve svém tématu z 12. verše. Tam ukázal, že skrze jednoho člověka hřích vešel na svět, a tak smrt přešla na všechny lidi. Nyní ukazuje, že dosah Kristova jednoho skutku spravedlnosti je tak rozsáhlý jako Adamův skutek neposlušnosti. Jestliže Adamův skutek vyšel ke všem lidem k odsouzení, tu dosah Kristova skutku je ke všem lidem k ospravedlnění života. Nevěra může, žel, zabránit, aby ten velký skutek měl účinek na všechny, nicméně požehnání, které ten skutek přináší, je pro všechny. Ospravedlnění života je v protikladu k odsouzení smrti. Místo aby věřící byl pod odsouzením smrti jako výsledku hříchu, přichází pod ospravedlnění života, který je naprosto svobodný od hříchu. Místo aby žil životem, který je ovládaný hříchem, a pod odsouzením smrti, žije život, který je ospravedlněný, či osvobozený od moci hříchu a trestu smrti.
Verš 19: Jestliže předcházející verš ukazuje, že dosah Kristova skutku je ke všem, tento verš ukazuje, že skutečné použití je omezeno na ty, kdo jsou spojeni s Kristem. Adamovým skutkem neposlušnosti jsou ti mnozí, kdo jsou s ním spojeni (to jest všichni lidé), učiněni hříšníky. Kristovou poslušností na kříži jsou mnozí, kdo jsou spojeni s Ním (to jest všichni věřící), učiněni spravedlivými.
Verše 20 a 21: Nadto zákon způsobil, že se rozhojnilo přestoupení. Tím, že zakázal hřešit, probudil hřích; a kromě toho přidal ke zlu hříchu tím, že ho učinil přestoupením. Ale i tak se tam, kde se rozhojnil hřích, mnohem více rozhojnila milost. Hřích vede svým panováním bezzákonnosti ke smrti. Milost, vládnoucí skrze spravedlnost, nebo činící Boží vůli, vede k věčnému životu. Zde je věčný život viděn ve své plnosti ve slávě jako konec cesty spravedlnosti, v protikladu ke smrti, která leží na konci cesty hříchu nebo(li) bezzákonnosti.
Apoštol ukázal, že Kristus je Hlava nového rodu a že skrze Jeho jeden skutek poslušnosti milost přináší ospravedlnění a život těm, kdo jsou v jeho linii, takže jsou schopni vládnout v životě, který vítězí nad hříchem. Aby mohli žít tímto životem, je nutné, aby byli vysvobozeni od vlády hříchu. Toto pak je velký předmět 6. kapitoly Epištoly Římanům, totiž praktické osvobození věřícího od moci hříchu tím, že věřící je „mrtvý hříchu“.
Tento předmět je navozen otázkou: Má věřící na své cestě tímto světem dále být pod mocí hříchu? Apoštol na tuto otázku odpovídá rozhodným: „Nikoli!“ Neboť ve 14. verši říká: „Hřích nebude panovati nad vámi.“ Navíc nejen že odpovídá na tu otázku, ale ukazuje také, jak je věřící osvobozen od vlády hříchu.
Dříve než budeme podrobně zvažovat tuto kapitolu, může být dobré se zeptat: Co je hřích? A co je zahrnuto v dalším bytí v nebo pod mocí hříchu? Hřích je pro nás definován v Božím slově jako „bezzákonnost“ (1. J. 3,4 – přel.). Je to zlý princip konání vlastní vůle bez ohledu na Boha, anebo jinými slovy: nepoddanost Bohu. Skrze jednoho člověka – Adama, vstoupil tento zlý princip na svět. Jako výsledek vyrostl systém – nazvaný svět – který je zcela ovládán hříchem, či vůlí člověka. Výsledek jednání člověka, konajícího svou vlastní vůli, je vykreslen v Epištole Římanům 3,9 až 19. To naplnilo svět bídou a trápením a přivedlo člověka pod smrt a soud. Kromě toho je to, co je pravda o světu jako celku, také pravda o každém jednotlivci. Bída každého jednotlivého života povstává z činění vlastní vůle člověka bez ohledu na Boží vůli.
Když se obrátíme od Adama ke Kristu, vidíme požehnaného a dokonalého Člověka, jenž byl v tomto světě naprosto svobodný od vlády hříchu. Svět, do kterého přišel, byl ovládán hříchem, či svévolí; Kristus byl ovládán zcela opačnou zásadou – zásadou poslušnosti či poddanosti Boží vůli. Když přicházel na svět, měl před sebou Boží vůli, neboť mohl říci: „Aj, jdu, abych činil, ó Bože, vůli tvou.“ (Židům 10,9) Když procházel světem, mohl říci: „Nehledám vůle své, ale vůle toho, který mne poslal, Otcovy.“ (Jan 5,30) A opět: „Což jest jemu libého, to já činím vždycky.“ (Jan 8,29) Dále když odcházel z tohoto světa, řekl: „Ne má vůle, ale tvá se staň.“ (Lukáš 22,42) Takto v Kristu vidíme Toho, jenž od začátku Své cesty až do jejího konce plně ŽIL BOHU (Řím. 6, 10 a 11).
Když vidíme tento život ukázaný v Kristu – život žitý Bohu – vidíme ho ve vší jeho kráse a dokonalosti, a takto viděný se stává pro věřícího velmi přitažlivým. Vnější výsledky tohoto života jsou před nás přivedeny v Evangeliích, kde vidíme Pána ve styku se světem a zakoušejícího protivenství těla a ďábla. Vnitřní blaženost tohoto života, žitého Bohu, je nám představena v 16. Žalmu, který popisuje cestu života. Tam, ukázaný v Kristu, vidíme ve vší jeho kráse život žitý cele Bohu. Učíme se, že to je život závislosti na Boží moci, důvěry v Boží lásku a poddanosti Boží vůli (verše 1 a 2); život pokory, který má libost v znamenitých země (verš 3); který chodí v oddělení od zla (verš 4); který zná uspokojení (verše 5 a 6); vedení (verš 7), pomoc (verš 8) a radost (verše 9-11). Jako výsledek zde nikdy nebyl žádný v životě učiněný krok, který by bylo nutné jít zpět, nikdy tu nebyl žádný čin, kterého by bylo nutné litovat, nikdy myšlenka k odsouzení nebo slovo, které by bylo nutné vzít zpět.
Když jsme přitahováni krásou a blahoslavenstvím tohoto života, vyjádřeného v Kristu, vyvstává otázka: Jak může být věřící vysvobozen od panování hříchu, aby mohl žít Bohu tímto novým životem?
Odpověď je v krátkosti tato: Věřící může být osvobozen od moci hříchu jen smrtí, náležející člověku, který je pod hříchem. A může žít Bohu novým životem jen za podpory Krista, živého a vzkříšeného Člověka, který zemřel hříchu a žije Bohu. Na začátku 7. kapitoly Římanům je užit obraz manželství, aby tuto podporu vyjádřil.
Verše 1 a 2: Předmět zemření hříchu vyvstal výrokem apoštola na konci 5. kapitoly Římanům, že „kde se rozhojnil hřích, tu ještě více rozhojnila se milost“. Tento výrok ihned vede tělesnou mysl, aby položila pošetilou, ne-li zlou otázku: „Zůstaneme v hříchu, aby se milost rozhojnila?“ Apoštol cele odmítá tento nesvatý návrh. Nechce připustit, že věřící – který je věrný postavení, do kterého Bůh postavil křesťana, může nadále žít v hříchu.
Apoštol v průběhu kapitoly ukáže, jak je věřící mrtev hříchu. Ale hned na začátku má za to, že věřící může zaujmout vzhledem k hříchu jediný postoj – že je „mrtvý hříchu“. Poněvadž tomu tak je, ptá se: Jak my, kteří jsme zemřeli hříchu, budeme v něm ještě živi? Jeho otázka neuvádí myšlenku, že bychom neměli v něm žít, ale že když jsme hříchu zemřeli, nemůžeme v něm žít. Princip, který je podkladem jeho tvrzení, je jasný a samozřejmý, že totiž nemůžeme něčemu zemřít a zároveň v tom žít.
Když apoštol v prvních dvou verších představil velké téma kapitoly – osvobození věřících od moci hříchu skrze zemření hříchu – pak ve verších 3 až 5 užívá křtu, aby ilustroval postavení věřícího jako mrtvého hříchu.
Verš 3: Ti z nás, kdo byli pokřtěni křesťanským křtem – tj. pokřtěni v Ježíše Krista, byli pokřtěni v Jeho smrt. V obrazu křtu jsme byli ztotožněni s Kristovou smrtí, abychom zde na zemi měli podíl na postavení, do kterého nás smrt staví ve vztahu k hříchu a ke světu. Křest je obrazem smrti a pohřbení. Je zřejmé, že mrtvý člověk skončil s životem svévole, ve kterém předtím žil, a pohřbený člověk zmizel zrakům světa, ve kterém kdysi žil.
Jedna věc je zmizet ze zorného pole světa, ale zcela jiná věc je zmizet z vlastního zorného pole; jinými slovy: už nevidět nikoho, kromě Ježíše. Nejobtížnější věcí je nevidět už sebe samého – nevidět už člověka, jímž jsem byl, člověka, který žil jen sám pro sebe. Když zde byl Kristus, nebylo mezi Jeho životem a životem světa nic společného. Jeho život byl životem naprosté poslušnosti Otcovy vůle a sebezapření, aby v lásce sloužil druhým. Život světa je život svévole a vyvyšování sebe. Kristus Svou smrtí položil život žitý na světě, který – v nás – je spojen s hříchem; a Svým pohřbením zmizel zrakům světa.
Křtem ve smrt vyznáváme, že jsme skončili s životem starého člověka, s nímž byl spojen hřích, a pohřbem vyznáváme, že jsme odešli od zraků světa ovládaného hříchem.
Verš 4: Toto však je prostředek k dosažení cíle. Vysvobození od života svévole je proto, abychom žili život poslušnosti Bohu; to jest, abychom chodili v novotě života k slávě Otce. Tento život je ukázán ve vzkříšeném Kristu. Jestliže Kristus zemřel tomuto světu, byl také vzkříšen skrze slávu Otce. „Sláva“ ukazuje, co nějaká osoba je. Sláva Otce ukazuje vše, co je Otec. Pán Ježíš ve Svém životě a na kříži plně zjevil Otce ve vší Jeho lásce, svatosti, spravedlnosti a moci. Když plně zachoval Otcovu slávu, stalo se nezbytností Otcovy slávy, aby Krista vzkřísil z mrtvých. Vše, co je Otec, žádalo, aby Ten, jenž zachoval (ukázal) Jeho slávu, byl vzkříšen z mrtvých.
Dále to, že byl vzkříšen z mrtvých skrze slávu Otce, vyjadřuje tu velkou pravdu, že Kristus vychází ze smrti v životě, který dokonale souhlasí se vším, co je Otec. Ve vzkříšeném Kristu vidíme Člověka, jenž žije Bohu v životě, který je k nekonečnému uspokojení Otcova srdce.
Když však je řečeno, že tento nový život je ukázán ve vzkříšeném Kristu, může vyvstat otázka: Cožpak Kristus nežil vždy Bohu? Osobně zcela jistě ano, jak jsme to viděli vyjádřeno v dokonalosti v 16. Žalmu. Dokonale žil Bohu ve Svém životě na zemi a dokonale žije Bohu ve vzkříšení. Je tu však ten rozdíl, že ve vzkříšení žije Bohu jako zemřevší hříchu, takže my, vysvobozeni Jeho smrtí, můžeme také žít Bohu. Ve vzkříšení On žije Bohu v postavení, které věřící s Ním může sdílet.
Verš 5: Tento nový život, který žijeme zde na zemi, je podle vzoru života vzkříšeného Krista. Jestliže jsme se stali ztotožněnými s Kristem v podobnosti Jeho smrti, budeme také v podobnosti Jeho vzkříšení. Jsme ztotožněni s Jeho smrtí, abychom zemřeli všemu, čemu On zemřel, a jsme ztotožněni s Jeho životem vzkříšení, abychom žili k Božímu zalíbení. Apoštol neříká, že v přítomnosti jsme skutečně v podobnosti Jeho vzkříšení, ale že „budeme“. Plná podobnost Jeho vzkříšení zahrnuje to, že budeme mít těla slávy, podobná Jeho vlastnímu slavnému tělu. Ale než budeme mít nová těla, máme nový život, který se projevuje v novém chození. „Novost“ života je viděna v chození, které je pro tento svět zcela nové – chození v poslušnosti a poddanosti Boží vůli.
Verš 6: Apoštol se zmínil o křtu, aby znázornil pravdu, že jsme zemřeli s Kristem. Nyní přichází k velké základní skutečnosti, jejímž je křest jen symbolem. Říká: „Starý člověk náš s Ním spolu ukřižován jest.“ To je skutečnost, kterou víra přijímá na základě autority Božího slova. Takto apoštol může říci: „Toto znajíce.“ Je to skutečnost, kterou věřící zná vírou.
Naše obvyklé užívání slov nám může pomoci k porozumění výrazu „náš starý člověk“. Mluvíme o „bílém muži, bělochovi,“ a o „černém muži, černochovi“; ale když užíváme takové výrazy, nemáme tím na mysli nějakého zvláštního jednotlivce. Vztahujeme to k rase lidí s určitými charakteristikami. Ale poněvadž všichni, kdo tvoří tu rasu, mají podobné znaky, může být rasa popsána vyznačením jednotlivce. Tak výraz „starý člověk“ se nevztahuje na nějakého jednotlivce, ale popisuje řád člověka s určitými charakteristickými znaky. Tímto řádem člověka je, jak víme, Adamova padlá rasa a jejím nejvýraznějším charakteristickým znakem je svévole. „Náš starý člověk“ je pak výraz, který popisuje vše, co jsme mravně byli jako padlí lidé, žijící životem svévole. Když řekneme „náš starý člověk“, uznáváme, že starý člověk je „naše“ dřívější já nebo náš dřívější život.
Tento člověk, který žije životem svévole a nestará se o Boha, se nemůže Bohu líbit. Aby nás přesvědčil o beznadějném charakteru tohoto člověka, Bůh „starého člověka“ vyzkoušel každou možnou zkouškou. Byl vyzkoušen bez zákona, pod zákonem, pod kněžstvím, pod královstvím, a nakonec přítomností Krista v milosti. V každé z těch zkoušek člověk zklamal a dokázal, že starý člověk je naprosto zlý a že všechna naděje na zlepšení nebo reformování „starého člověka“ je marná. Bůh má jen jeden způsob, jak jednat s člověkem, který se prokázal být nevyléčitelně zlým: ukončit život toho člověka v soudu smrtí. Hříchy mohou být odpuštěny, ale nemůže být odpuštění pro zlou přirozenost, ta může být jen odsouzena a ukončena. A tak od chvíle, kdy hřích vešel na svět, Bůh vynesl nad člověkem, který byl pod hříchem, rozsudek smrti. Pro věřícího byl tento rozsudek vykonán na kříži. A tak můžeme říci: „Starý člověk náš s Ním spolu ukřižován jest.“ Na kříži Bůh naložil se starým člověkem podle jeho zásluh a podle Božích vlastních spravedlivých požadavků. Kristus na kříži zástupně představoval před Bohem „našeho starého člověka“, takže když On byl ukřižován, byli jsme ukřižováni s Ním. Kristus nejen nesl naše hříchy, ale byl učiněn hříchem – učiněn tím, čím jsme my. Tak přišel náš starý člověk před Boha a v Jeho očích byl soudně ukončen v rozsudku smrti. Ukazuje se tedy jasně, že v této části Epištoly už nejde o otázku Kristovy smrti za nás, nýbrž o naši smrt s Kristem.
Nadto naše smrt s Kristem nejen splňuje Boží svaté požadavky, ale má na zřeteli naše praktické chození. Byla proto, „aby bylo umrtveno /anulováno/ tělo hříchu, abychom již potom nesloužili hříchu“. Výraz „tělo hříchu“ se vztahuje k hříchu jako celku v protikladu k nějakému zvláštnímu projevu hříchu. Jsme nakloněni myslet na hřích ve spojení s nějakým mimořádným pádem, ke kterému jsme zvláště náchylní a ve kterém je v našem případě zvláště pociťováno panování hříchu. Možná že bychom byli velmi spokojeni, kdybychom byli osvobozeni od panování hříchu v této speciální formě. Ale Bůh nás chce mít svobodné od panování hříchu jako celku, nejenom pouze zčásti. Tato svoboda může být získána jen na tom základě, že náš starý člověk, který je pod hříchem, byl ukřižován s Kristem. Hřích ve skutečnosti stále existuje, ale nemůže už mít žádnou moc nad mrtvolou. Smrt anuluje jeho moc. Praktickým cílem je, abychom, když jsme mrtví hříchu, mu už nesloužili.
Verš 7: Jsme osvobozeni smrtí od toho, abychom byli služebníky hříchu. Je jasné, že ten, kdo zemřel, je ospravedlněn od hříchu. Mrtvý člověk už nemá aktivní svoji vlastní vůli. Už nemůže být obžalován ze svévole.
Verš 8: To však není vše. Pro věřícího je smrt cestou do života. A tak od mluvení o smrti apoštol nyní přechází k mluvení o životu. Říká: „Jestliže jsme zemřeli s Kristem, věříme, že spolu s Ním také budeme žít.“ V 9. verši mluví o Kristu, že „byl vzkříšen“, a v 10. verši říká: „že pak jest živ, živ jest Bohu.“ Zjevně tedy je život předmětem těchto veršů. Když apoštol hledí do budoucnosti, staví před nás plný a slavný výsledek toho, že jsme zemřeli s Kristem: „Jestliže,“ říká, „jsme zemřeli s Kristem, věříme, že spolu s Ním také budeme žít.“ Kdo může pochopit blaženost, která spočívá v těchto slovech: „žít s Ním“. Známe milost našeho Pána Ježíše Krista, že se stal chudým a žil s námi, pln milosti a pravdy. To však byl jen prostředek směřující k cíli. Tím slavným cílem je, abychom my žili s Ním.
Verš 9: Ani to není vše. Nejenom budeme žít s Ním, ale budeme žít tam, kde On žije, ve sféře vzkříšení. To je oblast, kde smrt už nemá vládu.
Verš 10: Dále budeme nejen „žít s Ním“ a žít tam, kde On žije, ale budeme žít tak, jak On žije. Verš 10 nám říká, jak žije. Když zemřel hříchu, „živ jest Bohu“. Sféra vzkříšení je scéna, ve které Bůh je všechno ve všem. Bůh je všechno jako Ten, jenž naplňuje vidění, a Bůh je všechno jako zdroj a pohnutka každé myšlenky a náklonnosti, která vychází k Bohu ve velebení a obdivu. To je to, co znamená žít Bohu. Je pravda, že Kristus osobně vždy žil Bohu na Své stezce tímto světem. Ale když zde byl, musel se stále zabývat hříchem na všech stranách, a nakonec za hřích trpět na kříži. Ve sféře vzkříšení už nemá nic co činit s hříchem.
Jak požehnaný pak je výhled na život – pravý život – který se nám v těchto verších otevírá. Žít s Kristem – Tím, který nás miluje; žít tam, kde On žije – v domově věčného života; a žít tak, jak On žije – zcela k Božímu zalíbení.
Verš 11: Výhled na požehnání, který nám byl otevřen skrze smrt Krista, má mít v přítomnosti velmi praktický účinek. Když se víra dívá zpět, ví, co bylo vykonáno na kříži (verš 6). Když se víra dívá kupředu, ví, jaký výsledek bude ve slávě (verše 8-10). Mezi tím, když jsme ještě na zemi, mezi křížem a slávou, věřící o sobě smýšlí tak, že je mrtev principu bezzákonnosti. Když víme, že náš starý člověk byl ukřižován s Kristem a že Kristus byl vzkříšen z mrtvých a žije Bohu, máme se považovat za mrtvé hříchu a za žijící Bohu v Ježíši Kristu. Považujeme sami sebe za mrtvé principu konání vlastní vůle, který vidíme, že ovládá svět okolo nás, a který nalézáme v sobě, a smýšlíme o sobě jako o žijících Boží vůli, jako o těch, kdo jsou před Bohem spojeni s Kristem.
Kdybychom byli skutečně mrtví, nebyla by tu žádná potřeba považovat se za mrtvé hříchu. Kdybychom byli skutečně ve slávě, nebyla by tu žádná potřeba považovat se za žijící Bohu. Ale právě proto, že jsme stále ještě ve světě, který je pod hříchem, a protože nyní ještě nejsme tam, kde už hřích nemá vládu, proto jsme vyzýváni, abychom se považovali za mrtvé hříchu a živé Bohu.
Příběh Mifibozeta bývá užíván k tomu, aby ukázal postavení věřícího ve světě, který zavrhl Krista. Je to pravděpodobně nejdokonalejší ilustrace tohoto uznávání v Písmu, neboť nejenže objasňuje význam uznávání, ale také ukazuje sílu pro uznávání.
Připomeneme, že David ukázal Boží přívětivost Mifibozetovi kvůli Jonatovi, což je obraz Boží milosti, která nás dosáhla kvůli Kristu (2. Samuelova 9). Potom v historii krále Davida přišel den, kdy byl Jeruzalémem zavržen (2. Samuelova 15-18). Během té doby král opouští Jeruzalém a nalézá se „na jednom místě zdaleka“ (2. Samuelova 15,17). Mifibozet, muž, jenž obdržel od krále milost, je zanechán ve městě, které se proti králi vzbouřilo. Jeho srdce, které bylo získáno králem, nemá žádné sympatie s děním kolem sebe, které je ve vzpouře proti králi. Jak jedná v takových okolnostech? Čteme, že Mifibozet „neošetřoval noh svých, ani brady nespravoval, ani šatů svých nepral“. Po dobu královy nepřítomnosti jednal způsobem, který ukazoval, že sám sebe považuje za mrtvého tomu, co se děje kolem něho. Ve městě docházelo k rušným událostem. Konaly se porady, byla organizována armáda, byli ustanoveni důstojníci; ale žádného z těchto vzrušujících výjevů se Mifibozet neúčastnil. Smýšlel o sobě tak, že je mrtvý tomu všemu, neboť říká: „Všichni z domu otce mého byli jsme hodni smrti.“ Dále o sobě smýšlel tak, že žije Davidovi, neboť dodal: „Avšak jsi zasadil služebníka svého mezi ty, kteří jedí chléb stolu tvého.“ Uznával, že jako na spojeném s domem jeho otce na něm spočívala smrt, ale že spojen s Davidem, byl postaven do života u Davidova stolu (2. Samuelova 19,24-28).
V síle lásky k Davidovi jedná způsobem, který ukazuje, že se považoval za mrtvého tomu, co bylo kolem něho. Kdyby byl skutečně mrtev nebo kdyby byl skutečně s Davidem, nebylo by to nikterak nutné, ba ani možné, jednat tak, jak jednal.
Tak tomu je s věřícím. V moci života jsme schopni se považovat za mrtvé tomuto světu, který je ovládán hříchem.
Verš 12: Výsledky, které plynou z toho, že se považujeme za mrtvé hříchu, nám jsou předloženy ve zbytku kapitoly. Předně nás toto uznávání osvobozuje od vlády hříchu v našem praktickém životě. To znamená, že už neposloucháme žádosti, které jsou spojené se smrtelným tělem.
Ve 12. verši jsou uvažovány tyto věci: zlý princip hříchu čili svévole, smrtelné tělo a žádosti těla. Hřích je odhodlání dělat svou vlastní vůli v uspokojování žádosti; a tělo je nástroj pro uspokojování žádosti. Jsme ještě v tomto smrtelném těle a princip hříchu je stále ještě v nás; ale jestliže se považujeme za mrtvé hříchu a živé Bohu v Ježíši Kristu, naše smrtelná těla budou prakticky svobodná od vlády hříchu. Vláda hříchu nad těmito těly je takto skončena.
Verš 13: Druhým výsledkem toho uznávání je, že když jsme osvobozeni od hříchu, údy těla už nemají být vydávány k hřešení, ale Bohu. Jestliže tyto různé údy jsou ovládány svévolí, musí to znamenat, že se stávají nástroji k působení nepravosti. Když jsme byli osvobozeni od panování hříchu, máme sebe – ducha, duši a tělo – a své údy obzvláště, vydávat Bohu.
„Přede vším, čeho se stříci sluší, ostříhej srdce svého,“ říká moudrý muž. „Odlož od sebe převrácenost úst a zlost rtů vzdal od sebe. Oči tvé ať k dobrým věcem patří… Zvaž stezku noh svých.“ (Přísloví 4,23-27) Co to je jiného, než starozákonní způsob vyjádření novozákonního napomenutí: „Vydávejte se Bohu jako živí z mrtvých, a své údy Bohu za nástroje spravedlnosti.“? Můžeme se sami sebe zeptat, co dovolujeme ve svých srdcích. Přemýšlíme o zlém proti našemu bratrovi? Co naše rty? Užíváme je k tomu, abychom špatně mluvili o druhých? A jak naše oči? Jsou užívány, aby hleděly na výjevy, které povzbudí žádost a vzruší tělo? Co naše nohy? Dovolujeme jim nosit nás na místa, kde by žádný křesťan neměl být? Jestliže tyto a ostatní údy jsou užívány pro takové účely, jsou užívány pro nepravost pod mocí hříchu – nebo svévole – spíše než aby byly užívány pro spravedlnost a k Boží radosti.
Verš 14: Třetím výsledkem našeho uznání se za mrtvé hříchu je, že přicházíme pod udržující moc milosti. Toto vydávání sebe a svých údů není výsledek toho, že jsme pod zákonem, který na nás klade požadavky, ale je výsledek toho, že jsme pod milostí, která nejenže nám přináší požehnání, ale udržuje nás a uschopňuje nás, abychom vítězili. Jsme udržováni Boží milostí.
Čtvrtým výsledkem je, že se stáváme služebníky praktické spravedlnosti (verše 15-23).
Verš 15: Tato další pravda praktické spravedlnosti je uvedena otázkou: „Což pak? Hřešiti budeme, když nejsme pod zákonem, ale pod milostí?“ Apoštol takto předchází uvažování těla, které je vždy připraveno zneužít Boží dobrotivost a převracet Boží slovo. Bůh říká: „Nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí.“ Tělo říká: Pak je nám dána svoboda, abychom dělali to, co se nám líbí.
Verš 16: Apoštol naprosto zavrhuje tento tělesný návrh. Dokazuje, že ta otázka ukazuje úplnou nevědomost o hrozném výsledku oddávání se hříchu: „Zdali nevíte,“ říká apoštol, „že komu se vydáváte za služebníky k poslušnosti, toho jste služebníci /otroci/?“ Když se oddáváme hříchu, stáváme se otroky hříchu, a každé nové trpění hříchu jen ukovává další článek v řetězu, který nás drží v otroctví hříchu. Je to velmi vážná úvaha týkající se jak hříšníka, žijícího v hříchu, tak i věřícího, jenž se obrací, aby si zahrával s hříchem.
Jestliže se na jedné straně oddáváme hříchu nebo svévoli, nese to s sebou jako následek smrt. To je oddělení duše od Boha. Jestliže se však na druhé straně oddáme poslušnosti poučení o smrti s Kristem, vede to k praktické spravedlnosti.
Verš 17: Pavel mohl Bohu děkovat za to, že věřící v Římě, kteří byli kdysi otroky hříchu, skutečně ze srdce poslechli formu /kral. př.: způsob/ učení, které jim bylo vydáno. Neříká pouze učení, ale formu učení. Tou byl zjevně křest, o kterém se už jednou zmínil v první části kapitoly. Uvěřili té velké pravdě, nebo učení, že starý člověk byl ukřižován s Kristem. Poddali se formě učení tím, že byli pokřtěni ve smrt Krista, aby měli podíl na místě oddělení od hříchu a od světa, na které ta smrt staví věřícího zde na zemi. A ve své každodenní praxi se dále považovali za mrtvé hříchu a živé Bohu v Kristu Ježíši.
U těchto věřících to nebyl pouhý myšlenkový souhlas s určitými pravdami, o které nebyl pociťován žádný osobní zájem. Byla to poslušnost srdcí, která se naučila své potřebě osobního uskutečňování pravd, jimž uvěřili.
Verš 18: Když takto obdrželi svoji svobodu od hříchu, stali se služebníky (otroky) spravedlnosti.
Verš 19: Tento výraz „otroci spravedlnosti“ by však mohl být chápán jako obsahující nějaké hořké jho se ztrátou vší svobody. Apoštol ale starostlivě vysvětluje, že takto mluví prostě podle způsobu lidí. Sloužit spravedlnosti není bídné otroctví, ale šťastná svoboda. Ale kvůli slabosti těla, které nám znesnadňuje uchopení pravdy, apoštol užívá výrazu „otroci spravedlnosti“, aby postavil šťastný výsledek bytí pod vládou praktické spravedlnosti do protikladu k hroznému zotročení, ve kterém hřích drží své otroky.
Vydávat údy hříchu prakticky znamená stát se otroky nečistoty, a tak rozvíjet charakter bezzákonnosti, který se rozvinuje v bezzákonnost. Vede to od bezzákonnosti k bezzákonnosti. Jestliže v protikladu k tomu vydáváme své údy ke službě praktické spravedlnosti, bude to rozvíjet charakter a stav svatosti. Zde poprvé od úvodních veršů Epištoly mluví apoštol o svatosti. Vydávání našich údů za služebníky spravedlnosti vede nejen ke spravedlnosti, ale také ke svatosti. Spravedlnost mluví více o vnějších správných skutcích ve vztahu k jiným lidem; svatost se vztahuje spíše k nové přirozenosti, a proto k tomu, co je vnitřní. Takto se dostáváme k dalšímu výsledku uznávání sebe za mrtvé hříchu. Vede to k rozvoji nové přirozenosti, která je svatá v myšlenkách, a tak odděluje v duchu od světa kolem nás. Nejenže prakticky konáme spravedlnost, ale také nenávidíme nespravedlnost.
Verše 20-23: Apoštol uzavírá své naučení tím, že vykresluje protiklad mezi jejich minulým stavem jako otroků hříchu a jejich přítomným podílem jako Božích otroků. Když byli otroky hříchu, následovali svou vlastní vůli bez jakékoli myšlenky na nároky spravedlnosti. Takové chození nepůsobilo žádné trvalé a milé ovoce, ale jen hanbu a na konci smrt. Bylo to ovoce přinášející maření jejich života a údů jejich těla ve svévoli, které je pokrývalo hanbou a končilo ve smrti.
Když nyní byli osvobozeni od hříchu a stali se Božími otroky, přinášeli ovoce praktické spravedlnosti, která vede ke svatosti, či k tomu stavu srdce, ve kterém je zlé nenáviděno a Bůh je znám a věřící se z Něho těší.
Žít Bohu vede v přítomné době k ovoci spravedlnosti a svatosti, a v budoucnosti k požitku věčného života ve vší jeho plnosti ve slávě, kde nejenže moc hříchu nemůže být nikdy pociťována, ale kde přítomnost hříchu nebude nikdy rušit.
Zde je nám věčný život představen jako konec života žitého Bohu v tomto přítomném světě. Ale ani tak není zajištěn oddaností života zde. Je to Boží dar v Ježíši Kristu, našem Pánu. Hřích má odplatu; ale Bůh dává dary. Takto je zachována Boží milost, která dává požehnání. Je dáno povzbuzení, abychom žili život, který se dobře líbí Bohu, zatím co zákonická myšlenka na obdržení věčného života jako odměny za službu je vyloučena.
V 6. kapitole jsme byli poučeni o způsobu osvobození od moci hříchu.
V 7. kapitole je nám ukázán způsob osvobození od jha zákona.
Je zřejmé, že mezi „hříchem“ a „zákonem“ je velký rozdíl. Hřích přišel na svět skrze člověka; zákon byl dán Bohem. Hřích je absolutně zlý; zákon je „svatý a spravedlivý a dobrý“. Je snadné vidět, že potřebujeme osvobození od toho, co je zlé. Ale není tak jednoduché poznat, že jako věřící potřebujeme být rovněž osvobozeni od principu zákona.
Ale úvaha o přirozenosti zákona a o jeho účincích by nás měla přesvědčit o nutnosti osvobození od jeho panování.
Princip zákona, uplatněný na člověka, je stručněji shrnut takto: Klade na mne požadavky, které nemám sílu naplnit. Nedává mi sílu, abych odpovídal jeho požadavkům. A když zklamu ve vykonávání jeho požadavků, naprosto mne odsoudí.
Takto zákon, ačkoli sám o sobě je svatý a nařízený k životu a požehnání, je-li dodržován, se stává prostředkem k ukázání Boží svatosti, mé slabosti, a v důsledku toho i mého odsouzení.
Pak je jasné, že věřící potřebuje osvobození od zákona. A nejen to, potřebuje nějakou další pomoc, jestliže má pro Boha přinést ovoce. Verš 4 velmi jasně ukazuje, že je Božím přáním, aby Jeho lid přinášel pro Něho ovoce, a tak byl k Jeho radosti. Aby tomu tak mohlo být, musíme být osvobozeni od hříchu, zákona a těla.
To nás přivádí k velkým tématům 7. kapitoly, v níž poznáváme Boží způsob osvobození od otroctví zákona; a že bylo vytvořeno nové pouto mezi věřícím a vzkříšeným Kristem, abychom mohli pro Boha přinášet ovoce. Kapitola končí zkušeností, kterou procházíme při poznávání své pravé potřeby, abychom přijali Boží cestu osvobození.
Kapitola může být rozdělena takto:
Velkým principem v základu učení 6. a 7. kapitoly je, že nemůžeme být živi v tom, čemu jsme zemřeli. V 6. kapitole je tento princip použit na hřích: Jestliže jsme zemřeli hříchu, nemůžeme žít v hříchu. V 7. kapitole je tento princip použit na zákon: Jestliže jsme zemřeli zákonu, nemůžeme už žít pod zákonem.
Verš 1: Apoštol píše těm, kteří „znají“ zákon. To má zahrnout pohany i Židy. Židé byli „pod“ zákonem. Pohané, včetně křesťanstva, i když nebyli přímo pod zákonem, zcela jistě „znají“ zákon. Apoštol takovým připomíná velmi dobře známý princip, že „zákon panuje nad člověkem, dokud je živ“.
Tento princip je ilustrován případem vdané ženy. Neporušitelnost manželského svazku je užita k ilustraci neporušitelnosti zákona. Dokud manžel žije, žena je zákonem připoutána ke svému manželovi. Jestliže manžel zemře, je svobodná od zákona svého manžela; už nad ní nemá vládu. Smrt láme to pouto. Je svobodná, aby se vdala za jiného. Takto je stanoven velký princip, že jestliže Bůh dává člověku zákon, je božským způsobem stanoveno pouto mezi zákonem a těmi, kdo jsou pod ním, které nemůže zrušit nic, kromě smrti.
Když apoštol vyslovil a ilustroval princip, že smrtí končí vláda zákona, používá nyní tento princip na věřící. V ilustraci umírá manžel, v použití umírá žena. Ale to nemá vliv na předložený princip, že smrt rozbíjí pouto. Užijeme-li řeč ilustrace, umíráme jednomu manželovi, abychom uzavřeli manželství s jiným. Velké téma jak 6., tak i 7. kapitoly je, že jsme zemřeli; ale zemřeli jsme v Kristově smrti. Tato smrt je ukázána výrazem „tělo Krista“. Ve smrti Krista jsme byli osvobozeni od vlády zákona, abychom přišli pod vládu Krista vzkříšeného z mrtvých. Místo aby naše životy byly řízeny psaným zákonem, který je proti nám, přišli jsme nyní pod řízení živou Osobou, která nás miluje.
V té ilustraci jsou dvě věci: oddělení od prvního manžela skrze smrt a připojení k druhému manželovi v životě. V použití je věřící viděn, že je smrtí Krista oddělen od zákona a spojen s živým a vzkříšeným Kristem. Ale oddělení od zákona a připojení ke Kristu nejsou prostě výsady, kterých se můžeme ujmout, nýbrž skutečnosti, pravdivé o věřících skrze Boží jednání. Bůh sám smrtí Krista zlomil pro věřícího pouto se zákonem: „I vy umrtveni jste zákonu skrze tělo Kristovo.“ (verš 4)
Nejsme učiněni mrtvými zákonu skrze nějakou zkušenost, kterou projdeme, ale skrze tělo Krista. Když Kristovo mrtvé tělo viselo na kříži, bylo zřejmé, že On vyšel ze stavu života, na který byl uplatňován zákon. Co je v Božích očích pravdivé o Kristu, je pravdivé o věřícím, na jehož místě Kristus zemřel.
Má tak prvořadou důležitost vidět, že skrze konání Boha samého „nejsme pod zákonem, ale pod milostí“ (Řím. 6,14).
Prakticky se mohu postavit pod zákon dvojím způsobem. Předně tím, že si myslím, že Bůh je kvůli mým hříchům proti mně. Anebo za druhé tím, že si myslím, že Bůh je pro mne kvůli mé domnělé dobrotě. V obou případech činím Boží postoj vůči sobě závislým na tom, čím jsem já pro Boha, a to je princip zákona. Milost mi ukazuje, že Bůh není proti mně kvůli mým zlým věcem, a že není pro mne kvůli mé dobrotě; ale že Bůh je pro mne kvůli tomu, co je On sám v sobě, a může být spravedlivě pro mne kvůli tomu, co vykonal Kristus.
Toto tedy je první velká pravda, kterou se potřebujeme naučit, totiž že skrze smrt Krista Bůh osvobodil věřící od principu zákona a přivedl nás pod milost.
Avšak pro praktické vysvobození ze zákonictví nestačí vidět, že staré pouto bylo zrušeno ve smrti Krista, ale musíme si dále přisvojit, že se vzkříšeným Kristem bylo vytvořeno nové pouto. A když žijeme v moci tohoto nového pouta, budou naše duše přiváděny do svobody a budeme přinášet pro Boha ovoce. Obraz manželství velmi krásně vyjadřuje to nové pouto, které Bůh pro věřícího vytvořil se vzkříšeným Kristem. Bylo poukázáno na to, že žena v manželském vztahu může počítat se třemi věcmi: s vedením, láskou a podporou od svého manžela. Být spojen se vzkříšeným Kristem znamená, mít Jeho vedení, těšit se z Jeho lásky a obdržet Jeho podporu.
Ty tři věci vidíme velmi požehnaně vyjádřené, když Pán byl zde na zemi se Svými učedníky. Měli Ježíšovo vedení, lásku a podporu. Byli to lidé se stejnými hnutími mysli jako my – naprosto slabí, často chybující, nevědomí a sobečtí. Museli čelit bouřím, setkávali se se strádáním, nepřítel byl proti nim. Ale Kristus byl s nimi, aby je vedl. Kristus je miloval až do konce a Kristus je podpíral na každém kroku cesty.
Nyní je vzkříšen, a naší výsadou je mít stále Jeho vedení, neboť On řekl: „Nikoli nenechám tebe, aniž tě opustím.“ Rovněž se můžeme těšit z Jeho lásky hlubším způsobem, než to mohlo být známo učedníkům, neboť je to láska, která prošla zkouškou a byla nalezena silnější než smrt. Kromě toho máme Jeho podporu způsobem, který si učedníci mohli stěží uvědomit; neboť je to podpora Toho, jenž zvítězil nad každým nepřítelem a zlomil moc smrti a hrobu. Jak bychom mohli být osamělí, jestliže jsme ve společnosti Toho, jenž je „všecken přežádostivý (milý)“. Jak bychom mohli být neuspokojeni, jestliže naše srdce byla naplněna láskou, kterou nemůže smrt zlomit, čas změnit a věčnost ukončit? Jak bychom mohli mluvit o své slabosti, jestliže jsme si uvědomili, že máme všechnu mocnou sílu vzkříšeného Krista, aby nás podpírala?
A tak v uskutečňování svého spojení se vzkříšeným Kristem najdeme praktické vysvobození. Je to uchopení těchto dvou věcí – oddělení od zákona a spojení se vzkříšeným Kristem – k čemu je duše přivedena, když volá: „Děkuji Bohu skrze Ježíše Krista Pána našeho!“ (Řím. 7,25) Tak nalezne osvobození od zákona a nese ovoce pro Boha.
Verše 5 a 6: Dále je důležité vidět, že nemůžeme být současně pod autoritou zákona a Krista. Protiklad mezi bytím pod zákonem a pod Kristem je nám živě ukázán ve verších 5 a 6. V 5. verši apoštol popisuje účinek bytí pod zákonem, když jsme byli v těle. Může říci „když jsme byli v těle“, protože mluví z křesťanského stanoviska. Jako křesťané už nejsme v těle, což je stav starého Adama s jeho veškerou odpovědností. Když se pisatel dívá zpět na tento starý stav, popisuje účinek bytí pod zákonem. Zákon podněcuje hříšné žádosti tím, že je zakazuje. Potom, když byly podníceny vášně, údy našeho těla je vykonají s výsledkem, že smrt, čili oddělení, přišlo mezi naše duše a Boha.
Ale nyní (v protikladu k minulosti, kdy jsme byli v těle) je vše změněno. A tato změna byla způsobena skutečností, že jsme zemřeli s Kristem. Nezemřel „zákon“, jak to chybně podávají některé překlady, ale my jsme zemřeli. Správné čtení je: „zemřevše tomu, v čem jsme byli drženi“. Výsledkem je, že už nesloužíme Bohu ve smyslu zákonní povinnosti – že musíme dělat to neb ono, aby nám Bůh mohl být příznivý. To by byla „staroba litery“, která říkala: „To čiň, a budeš žít.“ Ale když jsme byli osvobozeni od principu zákona, sloužíme jako v duchu a máme zalíbení v činění Boží vůle. To je „novota ducha“.
Verše 7-11: Když apoštol vyhlásil a použil princip, že smrt osvobozuje od otroctví zákona, ukazuje nyní užití zákona, když popisuje jeho účinek na člověka v těle. Apoštol zdůraznil pravdu, že věřící je osvobozen od zákona. Vyplývá tedy z nutnosti tohoto osvobození, že zákon je zlý? Ptá se: „Je zákon hříchem?“ Okamžitá odpověď zní: „Nikoli.“ Apoštol pak pokračuje a ukazuje užití a výtečnost zákona.
Hlavním užitím zákona je ukázat, že máme v sobě zlý princip nazvaný „hřích“. Apoštol říká: „Hřích jsem nepoznal, než skrze zákon.“ Neříká: „hříchy“, ale „hřích“. Hříchů by si byl vědom, i kdyby nikdy nepoznal zákon. Nepotřebujeme zákon, aby nám řekl, že krást a vraždit je zlé. Přirozené svědomí usvědčuje lidi ze špatného jednání. Ale svědomí by nikdy člověku nezjevilo jeho vnitřní stav hříchu. Zákon řekl: „Nepožádáš.“ Toto jedno přikázání se obrací k vnitřnímu člověku a nikoli, jako těch ostatních devět přikázání, k vnějšímu chování. Vnější jednání může být bezvadné, a v důsledku toho svědomí klidné, nemající žádný pocit o soudu nebo smrti. Ale vzhledem k tomu, že v nás je hřích, okamžitým účinkem zákona, který říká: „Nepožádáš!“, je, že je podnícena žádost a svědomí okamžitě ví, že zákon je porušen a uvědomuje si, že výsledkem je smrt. „Hřích ožil, a já umřel.“ Zákon, který byl zřízen k životu, pokud by byl zachováván, přináší svědomí smrt, když je porušen.
Verše 12 a 13: Jestliže je skrze zákon podnícena žádost a přivedena smrt na svědomí, je zákon špatný? Dalek toho, aby byl špatný, zákon je svatý, a to zvláštní přikázání: „Nepožádáš!“ – je svaté a spravedlivé a dobré.
Když tomu tak je, je to, co je dobré, příčinou smrti? Vůbec ne. Příčinou smrti je hřích, nikoli zákon. Vše, co zákon dělá, je, že zjevuje přítomnost a charakter hříchu. Hřích je skutečně tak zlý, že si bere příčinu skrze to, co je dobré, aby přinesl na svědomí smrt. Tak účinek zákona na člověka, jenž má žádosti, je ten, že mu odhalí nejen existenci hříchu, ale i nesmírnou hříšnost hříchu.
Závěrečné verše kapitoly podávají zkušenosti člověka, který je pod zákonem, ačkoli je znovuzrozen, a proto má ve své mysli obnovené tužby.
Jsou předloženy zkušenosti, jak se jeví někomu, kdo je svobodný od panování zákona. A tak apoštol začíná tím, že říká: „Víme zajisté, že zákon jest duchovní.“ Toto „víme“ představuje ty, kdo jsou v plném křesťanském postavení. Je to to, co vědí ti, kdo jsou svobodni. Potom, když pokračuje, aby nám ukázal zkušenosti člověka pod zákonem, apoštol okamžitě přestává psát „my“ (1. os. mn. č.) a užívá „já“ (1. os. jedn. čísla), protože ukázané zkušenosti nevyjadřují pravou křesťanskou zkušenost. Nicméně je to zkušenost, kterou v různé míře prochází většina křesťanů.
Je hluboce potřebné, abychom poznali pravý charakter naší staré přirozenosti – těla, a dosáhli bodu, kdy musíme říci s Jobem, že nejenom „chatrný /nevýznamný, zlý/ jsem“ (Job 39,34 /40,4/), ale i: „Ošklivím se sám sobě.“ (Job 42,6 – přel.) Této známosti můžeme dosáhnout třemi způsoby. Předně se tomu, co jsme, můžeme naučit v přítomnosti Pána, když totiž jako Petr „padneme k nohám Ježíšovým“ a vyznáme: „Jsem člověk hříšný.“ (Luk. 5,8) Za druhé můžeme poznat zlo ve svém srdci tím, že jsme chyceni ďáblem do nějakého veřejného hříchu, tak jako Petr, když zapřel Pána. A nakonec můžeme poznat charakter těla, když se snažíme dělat to, co je správné, svými vlastními zákonickými snahami. A tento třetí způsob učení je nám představen v těchto zkušenostech sedmé kapitoly Epištoly Římanům. Přijatý případ je případ člověka s obnovenými tužbami, který se snaží činit, co je správné, tím, že se staví pod zákon. Ve všech těchto zkušenostech není žádná zmínka o Kristu nebo o Duchu Svatém. Člověk jen myslí na požadavky zákona, na sebe a na své vlastní snahy.
Můžeme mít zcela jasno v tom, že nemůžeme získat spasení dodržováním deseti přikázání, a přece se současně můžeme snažit přemoci tělo a činit správně na principu zákona. To znamená, že se mohu snažit omezit tělo svým vlastním úsilím dodržovat určitá pravidla a zásady, místo abych hleděl ke Kristu, aby mne podepřel.
Princip zákona je, že si zajistím žádané požehnání tím, že dostojím své odpovědnosti. Mohu vyznávat, že nejsem pod zákonem, a přece si mohu říkat: „Nesmím povolit této zlé žádosti; musím získat vítězství nad starým člověkem a ve mně přebývajícím hříchem.“ Když takto mluvím, stavím se v zásadě pod zákon. Neboť všechny takové myšlenky prostě znamenají, že vítězství nad hříchem a vysvobození z jeho moci závisí na mém vykonávání mých odpovědností, anebo jinými slovy: na mých vlastních snahách. Jestliže vítězství nad hříchem závisí na něčem, co já činím, pak se mám čím chlubit. Jsme však tak pomalí v přijetí pravdy o zlu těla a o své neschopnosti zvítězit nad jeho zlem, že se těmto pravdám musíme naučit skrze zkušenost, a často skrze hořkou zkušenost. Můžeme projít dlouhými roky snah zvítězit nad hříchem a osvobodit se z jeho moci; ale dokud tyto snahy pokračují, bude naše historie jen historií ustavičných porážek a zklamání.
Takové zkušenosti, jakkoli užitečné a dokonce nezbytné, nikdy nezpůsobí osvobození od hříchu. Zkušenost jen prokáže, že se sami nemůžeme osvobodit od moci hříchu. Je nezbytné, abychom se tomu naučili, dříve než můžeme být skutečně svobodní; proto i když zkušenost nemůže způsobit osvobození, musí nějakou mírou předcházet osvobození. Těmito zkušenostmi, i když jsou bolestivé, se učíme některým nezbytným lekcím, jak to apoštol ukazuje.
Verš 14: Předně se člověk v tomto předpokládaném případě učí, že je v otroctví pod mocí hříchu. Uvědomuje si, že zákon, kterým se pokouší regulovat své chování, je duchovní, ale shledává, že on sám je „tělesný, prodaný pod hřích“.
Verš 15: Učí se tomu ze zkušenosti, „neboť,“ říká, „toho, co činím, neoblibuji; neboť ne, co chci, to činím, ale co v nenávisti mám, to činím!“ Je zřejmé, že jestliže nemohu dělat to, co bych chtěl, a jsem hnán k tomu, co nenávidím, nejsem svobodný člověk, jsem zajatec.
Verš 16: Dále jestliže dělal to, co nechtěl, jasně dokazoval, že souhlasí se zákonem, že je dobrý, a že nedělal zlé dobrovolně, ale byl poháněn protivící se mocí.
Verš 17: Zjišťuje, že tato moc je zlý princip hříchu. Proto soudí: „A tak nyní více ne já to činím, ale ten hřích, který ve mně přebývá.“ Takto pokus kontrolovat a přemáhat zlo svého vlastního srdce zákoními snahami vede k objevu, že duše je uvězněna pod mocí hříchu.
Verš 18: Za druhé: V tomto zápasu dělat správné a vítězit nad hříchem zákonickými snahami se učím jiné pravdě. Objevuji nepolepšitelné zlo těla. Jak to apoštol říká: „Vím zajisté, že nepřebývá ve mně, (to jest v těle mém) dobré.“ Neříká: „nedělám dobré“, ale: „nepřebývá ve mně… dobré.“ Zde to je otázka toho, co jsem, nikoli toho, co dělám. Ve skutečnosti tělo může dělat mnoho věcí, které jsou mravně správné. V tom předpokládaném případě byl život bezpochyby bez výtky. Pokleskem byla žádost, a ta je uvnitř.
„V těle“ je výraz užívaný v Písmu k vyjádření našeho padlého stavu, ovládaného starou přirozeností, která je spojená s Adamem. Nevinný Adam byl v těle, ale bez hříchu. Pán Ježíš byl též v těle, ale bez hříchu. Pádem do hříchu se tělo, či přirozenost člověka, dostalo pod panování hříchu, a tak se tělo stalo hříšným tělem (Řím. 8,3). V tomto zápase dělat dobře zjišťujeme, že přes všechny naše snahy se tělo nemění. Žádost stále znovu vyvstává v srdci a ukazuje, že stará přirozenost je tu a že je nepolepšitelná. Zjišťujeme, že nejen je v těle mnoho zlého, ale že v těle není nic dobrého. Jsme přivedeni k bodu, kdy si sami sebe ošklivíme.
Verše 18 a 19: Za třetí se v tomto zápase učíme jiné vážné pravdě – skutečnosti, že nemáme žádnou sílu. To je možná ta nejtvrdší a nejvíce pokořující pravda, které se musíme naučit. Kdosi řekl, že to je „lekce, která pokořuje mnohem více než skutečnost, že jsem v minulosti svého života učinil určité hříchy. Navozuje otázku ne toho, co jsem byl, než jsem poznal Krista, ale toho, co jsem nyní, když Ho znám“.
Lekci, že v sobě nemáme žádnou sílu proti tělu, se učíme svými marnými snahami zvítězit nad tělem. Když si uvědomíme, že tato žádost, tato pýcha, tato marnivost jsou zlé, dáme se do práce modlitbou, studiem Slova a jinými náboženskými cvičeními, abychom toto zlé překonali. Ve výsledku shledáme, že se sami unavujeme nic nepřinášejícími snahami, až nakonec jsme donuceni říci: „Abych /Jak bych/ vykonati mohl dobré, tohoto nenalézám. Neboť nečiním dobrého, které chci, ale činím to zlé, jehož nechci.“ Tak se učíme, že závisí-li vítězství na našich snahách, musíme být zcela poraženi, neboť nemáme žádnou sílu. Nejenže v těle není nic dobrého, ale my nemáme proti tělu žádnou sílu. Jestliže jsme ponecháni sobě samým a svým námahám, jsme skutečně bídní lidé, neboť náš případ je beznadějný.
Verše 20-23: Za čtvrté se v tomto zápase k přemožení žádosti těla učíme rozlišovat mezi sebou samými a tím zlým principem v nás: „A poněvadž pak, čehož já nechci, to činím, tedy již ne já činím to, ale ten hřích, který ve mně přebývá.“ Je v nás nový člověk, který je nazýván „vnitřní člověk“, a tento nový člověk má zalíbení v činění správného. Ale je zde také zlý princip, který má moc nad údy těla a bojuje proti žádostem k dobrému, které ovládají toho vnitřního člověka. Ve výsledku nás všechny tyto zápasy k přemožení těla vlastním úsilím ponechávají v zajetí principu hříchu, který působí v našich údech.
Verš 24: Když jsme objevili, že jsme připoutáni k tělu (fyzickému tělu – p. p.), ovládanému hříchem a že to vede k smrti, jsme vedeni k tomu, abychom hleděli pryč od sebe a hledali Osvoboditele voláním: „Kdo mne vysvobodí z tohoto těla smrti?“
Duše hledá ne prostě vysvobození, ale Vysvoboditele. Skutečně můžeme přijít k bodu, kdy si uvědomíme svoji potřebu osvobození od hříchu, ale neobdržíme ho, protože hledáme vysvobození místo Vysvoboditele. Nejde o otázku: „Jak mohu být vysvobozen?“, ale: „Kdo mne vysvobodí?“.
Verš 25: Odpověď přichází ihned: „Děkuji Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ Tajemství vysvobození je nalezeno v tom, abych žil „vírou, vírou Syna Božího, který mne miloval a sebe samého za mne vydal“ (Gal. 2,20). Vysvobození není nalezeno ve spoléhání na naše modlitby, na známost Písma, na naši oddanost, ale v hledění k Božímu Synu. V přítomnosti těla, světa a ďábla – nepřátel, kteří jsou mnohem silnější, než jsme my, hledíme k Tomu, jenž je silnější než všichni naši nepřátelé. Tělo je pro nás příliš silné, ale Syn nás může osvobodit (Jan 8,36). Svět je pro nás příliš silný, ale Syn přemohl svět (Jan 16,33). Satan je pro nás příliš silný, ale Boží Syn byl zjeven na to, aby zkazil skutky ďáblovy (1. J. 3,8). Když hledíme k Němu, hledíme k Tomu, který je s námi a miluje nás a může nám pomoci. Přicházíme zkušenostmi k pravdě, která je na začátku kapitoly vyhlášena dle učení – k pravdě, že jsme „jiného, toho totiž, který z mrtvých vstal, abychom ovoce nesli Bohu“.
Takto je dosaženo osvobození, ale skrze Vysvoboditele. Nicméně toto osvobození není od přítomnosti hříchu, ale od moci hříchu. V nebi budeme zcela osvobozeni od přítomnosti hříchu. Ale dokud jsme na zemi, tělo je stále ještě ve věřícím, ačkoli ten je osvobozen od jeho moci. Poslední věta 25. verše to jasně vyjadřuje: „A tak tedy tentýž já sloužím myslí zákonu Božímu, ale tělem zákonu hříchu.“ To je výrok o charakteru a směřování nové přirozenosti a staré přirozenosti. Osvobození od zákona nemění náklonnost obnovené mysli k zákonu; ani nemění tělo. Ať jsme osvobozeni nebo neosvobozeni, snaha obnovené mysli je správně poslouchat Boží zákon, a snaha těla je odporovat Bohu a poslouchat hřích.
V 6. kapitole se učíme, jak je věřící vysvobozen od moci hříchu skrze smrt s Kristem, aby žil Bohu v Kristu Ježíši. V 7. kapitole se učíme, že Kristovou smrtí bylo zrušeno spojení se zákonem, aby věřící přišel pod podporu Krista, vzkříšeného z mrtvých.
V 8. kapitole jsou ukázána požehnání věřícího v plném křesťanském postavení jako svobodného od hříchu a od zákona.
První tři verše vyjadřují postavení věřícího v Kristu.
Verše 4 až 13 předkládají nový život žitý v moci Ducha Svatého.
Verše 14 až 27 ukazují Ducha Svatého jako odlišenou Osobu, jednající ve věřícím.
Verše 28 až 39 ukazují Boha, který je pro nás, v Jeho vnějším působení:
Verše 1 a 2: V těchto verších jsou představeny tři velké pravdy:
Učíme se, že Bůh postavil věřícího před Svou tváří do zcela nového postavení „v Kristu Ježíši“ v protikladu k našemu starému postavení před Bohem jako nevěřících „v Adamovi“. V 1. Korintským 15,22 máme dva výrazy, užité ve vzájemném protikladu. Čteme tam: „Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni oživeni.“ Být v Adamovi znamená být před Bohem ve stejném postavení jako padlý Adam; to znamená být pod Boží nelibostí jako ti, kteří neposlouchali Boha, být pod soudem kvůli hříchu a být zavrženi nebo vyhnáni z Boží přítomnosti. Být v Kristu znamená být před Bohem v témž postavení, ve kterém je vzkříšený Kristus; to jest být v Boží přízni, svobodni od soudu a přijati.
Takto je výsadou věřícího hledět na Krista a říci: „Moje postavení před Bohem je ukázáno ve vzkříšeném Kristu na Boží pravici. On je ve věčné Boží přízni a já jsem ve stejné přízni (Řím. 5,2); On byl v mém soudu a je provždy mimo soud, a pro mne „nyní není žádného odsouzení“; On byl přijat do slávy, a já jsem přijat v Něm – tom Milovaném (Ef. 1,6).
Za druhé: Nejenže jsme jako věřící před Bohem v novém postavení, ale máme také nový život v Kristu Ježíši. Tak jako poznáváme požehnání nového postavení tím, že je stavíme do protikladu ke starému, tak nám pomáhá uvědomovat si požehnání tohoto nového života v Kristu, když ho stavíme do protikladu ke starému životu v Adamovi. Starý život, který jsme žili v Adamovi, je život ovládaný hříchem, což znamená, že to je život ve svévoli bez vztahu k Bohu. Je to život pod odsouzením od Boha a život, který končí ve smrti. Život v Kristu je nový život, který má Krista za svůj předmět, nad kterým hřích nemá moc, na který se nevztahuje žádné odsouzení a který smrt nemůže ukončit. Je to život, který má dokonalé vyjádření v Kristu, takže věřící mohou říci: „Kristus je náš život.“ (Kol. 3,4)
Za třetí je věřící nejen uveden před Bohem do nového postavení a má nový život, ale věřícímu je dána nová síla – Duch Svatý – aby ho uschopnila vcházet do požehnání nového postavení a žít novým životem. Tento život, prožívaný v moci Ducha, bude reprodukcí krásného Kristova života a bude se zjevovat v „lásce, radosti, pokoji, trpělivosti, přívětivosti, dobrotivosti, věrnosti, mírnosti, sebeovládání“ (Gal. 5,22).
Je velký rozdíl mezi vlastněním života a žitím života, který vlastníme. Bůh nám dal nejen život vzkříšeného Krista, ale dal nám Ducha Svatého, aby nás uschopnil ten život žít a těšit se z něho. Je velmi důležité vidět, že Božská Osoba přišla, aby přebývala ve věřícím spojeným s novým životem. Duch Svatý nemá co říci tělu nebo starému životu, kromě toho, že je odsuzuje a dává stranou.
Nadto Duch vždy jedná podle neproměnné zásady, neboť to je význam výrazu „zákon Ducha“. Zákon je neproměnný, neoblomný princip. Tak zákon Ducha znamená vždy dávat ve věřícím stranou to, co bylo odsouzeno a odstraněno ve smrti Krista, aby se ve věřícím zjevoval život vzkříšeného Krista. Působením Ducha, který zaměstnává naše srdce Kristem, jsme prakticky osvobozováni od zákona hříchu a smrti.
Je dobré si všimnout, že o této svobodě není řečeno, že je to svoboda od přítomnosti hříchu a smrti, ale od „zákona hříchu a smrti“. Dokud jsme zde na zemi, nebudeme svobodni od přítomnosti hříchu, ale skrze „zákon Ducha života v Kristu Ježíši“ jsme osvobozeni od moci hříchu a smrti.
Verš 3: Kromě toho Bůh nemůže dát nový život, aniž by jednal se starým životem. Jestliže je starý člověk pod Božím soudem, pak tento soud musí být vykonán. Proto čteme: „Bůh poslav svého vlastního Syna v podobnosti těla hříchu, a pro hřích, odsoudil hřích v těle.“
Jestliže jsme poznali krajní špatnost svého vlastního srdce a že v důsledku toho jsme pod odsouzením a smrtí, nemůžeme ustat, dokud neuvidíme, že se vším tím zlým Bůh jednal ke Svému uspokojení a že soud a smrt, které spočívaly na nás, byly neseny Někým jiným.
Jaká úleva to je, poznat, že Bůh sám jednal s naším hříšným stavem jako dětí Adama a se všemi jeho důsledky. Je to Bůh, jenž se ujal našeho případu. Bůh nepřehlédl ani neignoroval náš hříšný stav. Naopak, posláním Svého vlastního Syna v podobnosti hříšného těla a jako oběť za hřích, odsoudil na kříži hřích v těle. Když Ježíš Kristus byl učiněn obětí za hřích, celý náš hříšný stav přišel před Boha v Osobě našeho Představitele či Zástupce. Jako na takového na Něho padl celý Boží svatý soud proti hříchu. Kdyby byl padl na nás, byli bychom provždy ztraceni; ale padl na Toho, jenž pro velikost Své Osoby – „Jeho vlastní Syn“ – mohl snést celý soud. Když soud padl na Krista, Bůh viděl, že náš soud byl vytrpěn. Když On zemřel, v Božích očích jsme zemřeli my, jak čteme: „Náš starý člověk je ukřižován s Ním.“ (Řím. 6,6)
Tak se učíme, že co nemohl učinit zákon, to bylo vykonáno na kříži. Zákon mohl odsoudit hříšníka, ale nemohl odejmout odsouzení.
V této části kapitoly nám jsou ukázány praktické výsledky, které plynou z tohoto nového života prožívaného v moci Ducha Svatého.
Verš 4: Předně: Chodíme-li podle Ducha, pak jsou splněny praktické požadavky zákona. „Zákon není měřítkem křesťanského chození; čteme jen, že ten, kdo chodí podle Ducha, ho naplňuje… Duch nás jistě nechce vést v to, co odporuje Božímu zákonu. Zákon je prakticky naplněn, když nejsme pod zákonem, ale pod vedením Ducha.“ (J. N. D.) Požadavky zákona jsou naplněny ne tím, že činíme zákon pravidlem pro život, ale když v tomto novém životě chodíme podle Ducha.
Verš 5: Za druhé: Jestliže chodíme podle Ducha, budeme mít na mysli věci Ducha. To nás přenáší daleko za plnění požadavků zákona. Zákon nejde za regulování našeho chování na zemi v různých vztazích života. „Věci Ducha“ jsou nebeské věci ve spojení s nebeskými vztahy, které náležejí k životu v Kristu Ježíši. Duch nás vede „do celé pravdy“, do „budoucích věcí“, věcí Otcových a věcí týkajících se Krista (Jan 14,26; 16,13-15).
Ti, kteří chodí podle přání těla, budou mít své myšlení obráceno k věcem tohoto světa, které umí oceňovat jen tělo. Duch nemá co říci k věcem tohoto světa mimo zájmy Krista. Můžeme se jistě zeptat svých srdcí: Jsou naše mysli obráceny k věcem těla nebo k věcem Ducha?
Verš 6: Za třetí: Chození podle Ducha povede k životu a pokoji. Duch vede duši k prožitku života, a tak ji udržuje v klidném pokoji uprostřed všeho shonu a zmatku tohoto světa. On je skutečně silou oné studnice života v nás, která prýští vzhůru do věčného života (Jan 4,14). Následovat smýšlení těla znamená přivádět na duši pocit smrti tím, že je stavěna mimo dotyk s Bohem. „Všechna působení tužeb a vůle těla končí ve smrti. Ano, mají v sobě zásadu smrti, neboť to znamená žít bez Boha.“ (J. N. D.) A tak čteme v 1. Timoteovi 5,6: „Ale ta, která žije rozmařile (nebo: „v návyku vášní /neřestí/“) je mrtvá, i když žije.“ Smrt je oddělení od Boha. Mít v mysli věci těla bude nejen bránit našemu obecenství, ale povede to v duši věřícího k pocitu oddělení od Boha.
Verše 7 a 8: Musí to tak být vzhledem k tomu, že tělo je v naprostém odporu proti Bohu. Je nepřátelstvím vůči Bohu. Miluje věci, jež Bůh nenávidí, a nenávidí věci, které Bůh miluje. Kromě toho se vzpírá proti autoritě Boha. „Není poddáno zákonu Božímu, ani nemůže být.“ Z toho proto plyne, že „ti, kteří jsou v těle“ – kteří před Bohem jsou v Adamově postavení – „se nemohou líbit Bohu“. Není řečeno, že takoví se nemohou líbit člověku, anebo dělat mnoho věcí, které jsou přívětivé a dobročinné pro svět. Vedle činění zlého umí tělo dělat věci, které jsou mravně dobré; ale ve všech těchto věcech je v nějaké formě pohnutkou vlastní já. Proto ať tělo činí cokoli, nemůže se líbit Bohu.
Verš 9: Poněvadž za čtvrté věřící má Ducha, je ve spojení s tímto novým životem viděn v novém stavu, „v Duchu“. Na začátku kapitoly je na věřícího pohlíženo jako v novém postavení – „v Kristu“, v protikladu ke starému postavení v Adamovi. Zde je viděn v novém stavu, „v Duchu“, v protikladu ke starému stavu „v těle“.
Tento stav je dalším důsledkem toho, že má Ducha Svatého, neboť apoštol říká: „Vy jste… v Duchu, jestliže totiž ve vás Duch Boží přebývá.“
Zde je přirozený stav člověka postaven do protikladu k plnému křesťanskému stavu. Není uvažován žádný stav mezi tím. Není to protiklad mezi přirozeným člověkem a znovuzrozeným člověkem, ale více protiklad mezi přirozeným člověkem a tím, co je pravdivé o křesťanovi – o takovém, v němž přebývá Duch Svatý. Svatí Starého zákona byli znovuzrozeni z Ducha stejně tak skutečně jako svatí Nového zákona, ale takoví nejsou v tomto oddílu uvažováni.
Část verše, která mluví o tom, že „jestliže kdo Ducha Kristova nemá, ten není jeho“, tvoří vsuvku. Buď jsi křesťan mající Ducha a jsi Kristův, anebo jsi přirozený člověk bez Ducha a ne Kristův.
To jsou ty dva stavy, uznávané v tomto verši. Ve skutečnosti může v duši narozené z Boha existovat stav, který nedosahuje plného křesťanského stavu, kdy duše nebyla ještě přivedena k tomu, aby věřila ve vzkříšeného a vyvýšeného Krista po Boží pravici. Ale takový stav v našem verši není zmiňován. Bylo by chybné z tohoto verše vyvozovat, že starozákonní svatí museli mít Ducha v nich přebývajícího, poněvadž jinak by nemohli být Kristovi.
Verš 10: Za páté: Jako jiný požehnaný výsledek toho, že máme Ducha, může být řečeno, že Kristus je „v nás“. Nejenže je věřící v Kristu před Bohem, ale Kristus je ve věřícím ve Svém charakteru před lidmi.
O Duchu Svatém se mluví jako o Duchu Kristově, protože Kristus ve Svém životě jednal v moci Ducha (Skutky 10,38); skrze věčného Ducha se obětoval Bohu ve Své smrti (Žid. 9,14) a skrze Ducha byl vzkříšen z mrtvých (Řím. 1,4). Může být řečeno, že „Jeho celý život byl vyjádřením působení Ducha – Ducha v člověku“.
Jestliže Duch, který jednal v Kristu tak dokonale, přebývá ve věřícím, musí to být proto, aby vyjádřil či reprodukoval charakter Krista ve věřícím, takže může být řečeno, že Kristus je v nás. Avšak jestliže je Kristus v nás skrze Ducha, pak Duch musí být energií tohoto duchovního života, aby tu mohla být praktická spravedlnost. Jestliže je tělo /tělesnost/ energií života, může to být jen k hříchu a tělo /lidské tělo/ je nástrojem, skrze který se tělo /tělesnost/ projevuje. Proto je třeba tělo považovat za mrtvé, pokud se týká hříchu. Ale Duch, který nyní přebývá v těle, je zdrojem a energií života vzhledem k praktické spravedlnosti.
Verš 11: Za šesté tu je ještě jiné působení Ducha Svatého – konečné vysvobození z našeho smrtelného těla, z přítomnosti hříchu a smrti. Duch Svatý je Duch Boží a Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých. Jestliže v nás přebývá Duch Boží, Bůh v nás vykoná to, co už vykonal v Kristu.
V úvodních verších 1 až 11 této kapitoly máme tedy pravdu o tom, co Bůh v minulosti vykonal pro věřícího, co Bůh s věřícím činí v přítomnosti a co Bůh ještě učiní v budoucnosti pro úplné vysvobození Svého lidu. V minulosti skrze oběť Pána Ježíše na kříži odsoudil hřích v těle. V přítomnosti nás osvobozuje od zákonu hříchu a smrti skrze Ducha života v Kristu Ježíši. A v budoucnosti Boží moc, působící skrze Jeho Ducha, dokoná úplné a konečné vysvobození od těla samého.
Verše 12 a 13: Praktický závěr pro věřícího je, že tělu nedluží nic. Tělo, viděné jako zlý princip, už nemá nad námi žádná práva. Žít pouze podle těla končí ve smrti. Ale jestliže skrze Ducha umrtvujeme skutky těla, budeme žít. Skutky těla jsou ty věci, které jsou výsledkem těla /tělesnosti/, působícího skrze tělo /fyzické/.
Apoštol říká: „Dlužníci jsme ne tělu.“ Ale neříká, že jsme dlužníci Duchu, protože to by znamenalo stavět nás pod vyšší zákon, jehož naplnění by bylo ještě nemožnější než naplnění Mojžíšova zákona. Neznamená to, že nejsme odpovědni žít podle Ducha, ale že tato odpovědnost není vykonávána zákonní povinností, ale mocí nových náklonností, které Duch uděluje.
Je důležité vidět, že i když máme nový život s duchovními schopnostmi, umožňujícími nám těšit se z Boha, přece je tento život závislý život, který potřebuje sílu a musí mít nějaký předmět. V Římanům 7 vidíme člověka s novým životem, majícího „zvláštní libost v zákoně Božím podle vnitřního člověka“ (Řím. 7,22), jenž však nemá ani sílu ani předmět. V těchto úvodních verších 8. kapitoly máme nový život, jehož předmětem je Kristus, pro kterého žijeme, a Ducha jako sílu, skrze niž žijeme.
V prvních třinácti verších se sice mluví o Duchu jako o přebývajícím ve věřícím, ale je viděn spíše zvláště ve spojení s novým životem. Předložená pravda má spíše co činit s tím, co Bůh s námi působí jako s těmi, kteří jsou ztotožněni s novým životem. V této druhé části kapitoly, ve verších 14 až 27, je Duch viděn jako odlišená Osoba, která v nás působí. V poslední části kapitoly, ve verších 28 až 39, je to ne tolik Bůh s námi nebo v nás, ale Bůh působící pro nás ve Svém vnějším konání.
Verš 14: Prvním velkým účelem vedení věřících Duchem Božím je způsobit v nich charakter, který náleží synům Božím, takže dle svých charakterových znaků jsou synové Boží.
Verše 15 a 16: Nadto takoví nebudou syny jen dle svých charakterových znaků, ale budou vědomě syny. Budou volat: „Abba, Otče.“ To je, jak jeden řekl, „jasné a určité svědectví Ducha, který v nás přebývá, že jsme děti. Není to důkaz skrze Slovo“ (J. N. D.). Byli jsme tak přivedeni do postavení synů a do vztahů dětí.
Verše 17 a 18: Nadto jsme-li děti, jsme také dědicové. Dědic je ten, kdo má ve výhledu dědictví. Dále jestliže jsou věřící Božími dědici, jsou spoludědici s Kristem, a proto naším dědictvím není nic menšího než sláva s Kristem. Jak požehnaný je potom náš výhled. Kdybychom si jen uvědomovali blahoslavenství a skutečnost těchto velkých pravd, jak jinak bychom smýšleli o sobě navzájem. V očích tohoto světa jsme snad nevědomí a malé ceny; ale ve světle našeho slavného dědictví mají ty nejvyšší pocty, které tento svět může udělit, malou cenu. Ještě se neukázalo, co budeme.
Zatím jsme povoláni, abychom „spolu s Ním trpěli“. Jiná místa Písma mluví o tom, že trpíme pro Něho kvůli našemu svědectví. Zde to je společný úděl všech věřících, aby s Ním trpěli, který zahrnuje to, že cítíme spolu s Ním utrpení světa, jímž procházíme. Když On byl zde na zemi, cítil ve Svém duchu trápení a bolest, hlad a potřeby, nemoc a úzkost, které hřích přinesl na svět. Byl hnut soucitem, hluboce vzdychal kvůli tvrdosti lidí. Plakal nad hříšníky a plakal se svatými. Jsme-li vedeni Duchem, budeme svou malou mírou cítit tak, jak On cítil, ne pouze lidským soucitem, ale božským.
Procházíme světem, který Krista zavrhl – světem marnosti, hříchu a trápení. To, že známe Boha jako svého Otce a blaženost slávy, ke které jsme na cestě, nám dává jen ještě hlubší pocit o trápení a bídách světa, jimiž procházíme. Ale utrpení přítomné doby nejsou hodná, aby byla srovnávána se slávami, které přijdou. Utrpení pomíjí, slávy jsou věčné.
Verše 19-21: Stvoření je ve stavu bídy a zkaženosti, které jsou výsledkem pádu do hříchu. A takové bude, dokud nebudou zjeveni Boží synové v tělech slávy. U stvoření nejde o duše, které potřebují být vykoupeny, ale o těla, která jsou podrobena zkáze. Synové jsou předměty milosti, která vykoupila jejich duše a dala jim dědictví ve slávě. Stvoření nemůže být předmětem milosti, ale bude sdílet slávu, která přinese vnější požehnání tomuto světu trápení. Kvůli tomuto vysvobození od úpadku čeká stvoření na zjevení slávy synů Božích.
Nestalo se to skrze vůli stvoření, že je poddané marnosti, ale skrze pošetilost člověka. Ale přichází sláva, a proto jestliže stvoření je poddáno marnosti, je takové v naději na vysvobození z otroctví zkázy. Jestliže nemůže sdílet svobodu milosti, která osvobozuje od hříchu a soudu, bude sdílet svobodu slávy, která pozvedá každý tlak z těchto těl.
Verše 22 a 23: Tak křesťan není v nevědomosti o bídě sténajícího stvoření. Vedeni Duchem, věřící mají mysl Kristovu a mohou říci: „Víme, že všecko stvoření spolu lká, a spolu ku porodu pracuje až posavad.“ Ti, kdo zavrhují pád do hříchu, přičítají všechnu tu bídu a lkání stvoření přírodním příčinám a ve své pošetilosti si představují, že mohou tu bídu odstranit svými vlastními snahami. My víme, že od pádu do hříchu až posavad stvoření lká a pracuje k porodu v bolesti, a bude tak činit až do zjevení synů Božích.
Nadto nejen známe pravý charakter lkajícího stvoření, ale můžeme soucítit s lkáním stvoření. Majíce na jedné straně božské porozumění skrze Ducha a božské náklonnosti nového života, a na druhé straně tělo, které nás váže k padlému stvoření, jsme schopni vpravit se do trápení a běd lkajícího stvoření. Lkání je pociťování bídy způsobem podle Boha. Naše cítění trápení vyplývá z více než z toho, že jsme pouhými pozorovateli, neboť jsme s lkajícím stvořením spojeni svými těly, která jsou poddána marnosti, nemoci, bolesti a smrti.
Toto lkání však není naříkání, ovoce nespokojenosti, ale působení Ducha Svatého v srdci. Bůh dovoluje lkání, ale nikdy reptání. Zatím čekáme na adopci – na plné požehnání, kdy naše tělo bude vykoupeno.
Verš 24: Vykoupení těla je věcí naděje, a v tomto smyslu jsme „spaseni v naději“. Ta naděje neznamená žádnou nejistotu, ale pouze to, že požehnání se ještě nezjevilo. „Naděje pak, která se vidí, není naděje. Neboť co kdo vidí, proč by se toho ještě nadál?“
Verš 25: S touto nadějí, zářící před námi, můžeme s trpělivostí očekávat jistotu slávy, která bude ve svůj čas zjevena. Když v sobeckém duchu anebo jako pouzí moralizující přihlížející hledíme na trápení kolem sebe, kvůli moci zla se unavíme a budeme netrpěliví. Jestliže se na to vše díváme v moci Ducha, budeme „s trpělivostí čekat“.
Shrneme pravdu těchto veršů:
Verše 26 a 27: Když pozorujeme hromadící se trápení tohoto lkajícího stvoření a uvědomujeme si svoji potřebu, jistě můžeme nalézt úlevu v modlitbě. Ale ani tak nevíme, jak se máme modlit, jak by náleželo. Ať už jakkoli mnoho toho snad víme o Kristu, o sobě samých nebo o trápeních lkajícího stvoření kolem sebe, vždy bude pravdou, že dokud jsme zde na zemi, budeme znát jen z části. Nejsme schopni pojmout velikost a slávu Krista, ani slabost a nemoci těla a trápení lkajícího stvoření.
Ale Jeden přišel, aby v nás přebýval, jenž je na jedné straně schopen oznamovat Boží lásku a brát z Kristových věcí a ukazovat nám je; a na druhé straně zná všechnu hloubku naší potřeby a je schopen předkládat tuto potřebu Bohu. Duch Svatý může předkládat Kristovy slávy nám, a naše potřeby a slabosti Bohu.
Nadto když jsou naše potřeby předkládány Duchem Božím, jsou předkládány s opravdovostí, kterou žádná lidská slova nemohou vyjádřit. Lkání vždy předpokládá hloubku cítění, jdoucí za schopnost vyjádření slovy. Z tohoto důvodu pouze Bůh může vyložit lkání. Proto je řečeno: „Ten pak, který jest zpytatel srdcí, zná, jaký by byl smysl Ducha“, i když myšlení Ducha je v nás vyjádřeno vzdechy.
Poněvadž Duch je božská Osoba, činí přímluvy za svaté podle Boží vůle. V našich přímluvách může být mnoho slabostí a vad. My se za druhého můžeme přimlouvat podle toho, co si myslíme, že pro toho druhého bude nejlepší, nebo podle toho, jaký způsob odpovědi si přejeme. Proto naše prosby často nejsou „podle Boha“.
Jestliže nám naše slabosti brání umět se modlit, jak bychom měli, Duch nám přichází na pomoc. Předně za nás prosí; za druhé prosí s lkáními; za třetí prosí podle Boží vůle.
Kristus, Služebník svatyně, se v nebi přimlouvá, aby nás udržel v souladu se slávou oné scény. Duch Svatý, který přebývá ve svatých na zemi, se přimlouvá podle dokonalé známosti našich potřeb v poušti.
Apoštol ukázal, jak požehnaně v nás Duch Svatý jedná skrze nový život v Kristu, a jak v nás jedná přebývající Duch Svatý, takže jsou působeny duchovní zkušenosti. Nyní se učíme, že nejen je Bůh Duch Svatý v nás, ale že Bůh je pro nás ve „všech věcech“, které se dějí kolem nás. Vzhledem ke všem okolnostem života, zkouškám, trápením, bojům a nesnázím snad nevíme, jak se máme modlit, jak by náleželo; ale to víme, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“. Snad vždy nevidíme, jak tato ztráta nebo ona zkouška působí k našemu dobrému, ale víra ví, že dobré bude výsledkem v čase i ve věčnosti. Na to, abychom rozuměli způsobu, jakým všechny věci působí k dobrému, snad musíme čekat, tak jak Pán řekl Petrovi: „Co já činím, ty nevíš nyní, ale potom zvíš.“ (Jan 13,7) Kdosi jiný řekl: „Utrpení snad nebudou odstraněna, ale utrpení jsou k požehnání.“
Aby naše srdce byla ujištěna, že všechno působí k dobrému, je nám připomenuto, že jsme „povoláni“ od Boha. A jestliže jsme povolaní, Bůh má s námi nějaký cíl. Bůh nás zachraňuje, protože potřebujeme záchranu; Bůh nás povolává, protože nás chce. Všechny Boží cesty s námi v přítomné době mají na zřeteli naplnění Jeho úmyslu pro nás v budoucnosti.
Verše 29 a 30: Nejsme ponecháni na pochybách ohledně blahoslavenství Božího úmyslu pro nás. Tento úmysl má svůj střed v Jeho Synu. Božím úmyslem bylo mít velký zástup připodobněný obrazu Jeho Syna a ve vztahu ke Kristu jako Jeho bratry, mezi kterými Kristus bude nejvyšší – Prvorozený.
Povolání předpokládá Boží předzvědění. Nikdo nemůže Bohu upřít takové předzvědění; ale jestliže Bůh vše předem ví, je pro Něho rovněž snadné předurčit naši budoucnost. Předurčení se vždy jeví, že má na zřeteli nějaké zvláštní a rozlišující požehnání, ke kterému jsme povoláni. Nadto se zřetelem na předurčené požehnání jsme byli ospravedlněni. Ospravedlnění má na zřeteli slávu. Nejsme ospravedlněni, abychom byli vyvýšeni v tomto světě, ale abychom byli s Kristem oslaveni v budoucím světě. Nicméně ačkoli čekáme na slávu, je o ní mluveno, podobně jako o ospravedlnění, jako kdyby už byla naplněna. Není tomu tak proto, že všechno je zde představeno jako z Boží strany? A Bůh může povolávat to, co není, jako kdyby to bylo. Máme v sobě tělo /tělesnost/; a máme tělo, které je poddané nemoci a slabosti. Jsme obklopeni lkajícím stvořením. Musíme se setkávat se zkouškami a nesnázemi, zármutkem a utrpením. Ale víra už uskutečňuje, že Bůh je pro nás. Bůh byl pro nás před lkajícím stvořením. V tom a skrze to všechno je Bůh pro nás. Nad tím vším je Bůh pro nás a za tím vším je Bůh pro nás. V tomto velkém oddílu nejde o to, co my snad můžeme být pro Boha, ale o to, čím Bůh je pro nás. A obdivuhodná skutečnost je, že právě hřích, skrze který jsme se sami ničili, se pro Boha stal příležitostí, aby ukázal, že On je pro nás.
Verše 31 a 32: Závěr je, že: „Je-li Bůh pro nás, kdo může být proti nám?“ Nevěra snad hledí na zkoušky a trápení a na nesnáze cesty a v duši snad vyvstane otázka: „Může být Bůh po tom všem pro mne?“ Víra ví, že věčné svědectví o tom, že Bůh je pro nás, není nalezeno v okolnostech, jimiž procházíme, ale v daru Syna. Jestliže Bůh „neušetřil Syna, ale vydal ho za nás za všechny“, pak skutečně musí být „pro nás“. Jestliže už dal ten největší dar, nemusíme mít žádné pochybnosti ohledně požehnání, která dal a měl v úmyslu pro nás. Když neušetřil Svého Syna na kříži, ale vydal Ho za nás za všechny, může nám nyní spravedlivě a volně dát „všechny věci“.
Verš 33: Z velké pravdy, že Bůh je pro nás, vyvstává trojí výzva: Předně: „Kdo bude žalovati na vyvolené Boží?“ Prostá a požehnaná odpověď, která čelí každé žalobě, je: „Bůh jest, který ospravedlňuje.“
Verš 34: Za druhé: „Kdo jest, který odsoudí?“ Jestliže Bůh ospravedlní, kdo může odsoudit? Aby odpověděl na tuto otázku, apoštol spojuje v jednom verši smrt, vzkříšení a nanebevstoupení Krista. Epištola už ukázala, že Bůh ospravedlňuje věřícího skrze smrt Krista a představuje dokonalost tohoto ospravedlnění ve vzkříšení Krista. Kristus se nyní ve slávě přimlouvá za ty, které ospravedlnil. Jestliže zde je aktivní nepřítel, jenž je vždy připraven žalovat na svaté, je tu živá Osoba, která se za ně přimlouvá.
Verš 35: To vede ke třetí výzvě: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ Apoštol vyjmenovává sedm forem zkoušky. Každá forma zla, s nímž se musíme setkávat, když procházíme tímto světem, může být zařazena pod některou z těchto zkoušek. Různou mírou a v různých dobách snad musíme čelit některým z těchto zkoušek, ale ani jedna z těch věcí nás nemůže odloučit od Kristovy lásky.
Verše 36 a 37: Tato slova jsou citována, aby ukázala, že svatí staré doby byli vystaveni těmto zkouškám a často v takové extrémní formě, že mohlo být řečeno, že po celý den byli v nebezpečí smrti. A tak na ně svět pohlížel jako na ovce pro zabití. Ale to je neoddělilo od Kristovy lásky. Byli více než vítězové; nejenže ve zkoušce pevně stáli, ale bylo jim ve zkoušce požehnáno „skrze Toho, který nás miloval“.
Verše 38 a 39: Apoštol mluvil o viditelných nebezpečích přítomného života a o Kristově lásce. Končí zmínkou o neviditelných nebezpečích a o Boží lásce. Vyjmenovává seznam daleko hlubších těžkostí, než jsou ty, které jsou spojené s časným životem. Mluví o smrti s jejími hrůzami, a o životu s jeho tajemstvími, o neviditelných a duchovních mocích, které se mohou postavit proti nám, a o budoucích věcech, stejně jako o přítomných věcech. Jsme si vědomi své nedostatečnosti, abychom se postavili časným nebezpečím, jimž jsme vystaveni. Oč větší je naše bezmocnost vůči neviditelným a duchovním mocem. Nicméně apoštol pro naši útěchu říká: „Jist jsem zajisté,“ že žádná z těchto věcí „nebude moci nás odloučiti od lásky Boží“ – té lásky, která našla dokonalé vyjádření „v Kristu Ježíši, Pánu našem“.